Když inovace nestačí: Sovětské lehké obojživelné tanky v boji neobstály
Ve 30. letech začala Rudá armáda provozovat lehké plovoucí tanky určené zejména pro průzkum. Přestože se zdánlivě jednalo o vysoce pokroková vozidla, jejich bojové nasazení skončilo prakticky ve všech případech zklamáním.
Sovětský svaz svého času představoval vedoucí velmoc světa, co se týče technologie obrněných vozidel. Jako první zavedl u některých typů prvky, které se později staly všeobecně přijímaným standardem, například dieselové motory nebo skloněný pancíř. Ve 30. letech vyprodukoval širokou škálu lehkých, středních i těžkých tanků, jejichž následníci se později zásadní měrou podíleli na porážce nacistického Německa.
Ovšem zdaleka ne všechny tehdejší konstrukce se osvědčily: například lehká obojživelná vozidla T-37, T-38 a T-40 ukázala kvůli snaze sloučit neslučitelné, jak vypadá dokonalá slepá ulička. Možnosti plavby totiž zmíněná „téčka“ dosahovala jenom za cenu velice slabého pancéřování a omezené výzbroje, což se následně ve skutečném boji projevilo jako fatální nedostatek. Nasazení obojživelných pancéřových vozidel potom vlastně předznamenalo postupný konec lehkých tanků vůbec.
Klikatá cesta k T-37A
První tančík schopný pohybu po vodní hladině vyvinula britská firma Carden-Lloyd. Šlo nepochybně o progresivní nápad, byť jeho provedení se zdaleka neobešlo bez problémů. Zaujal ale Stalinovu armádu a Moskva koupila práva na licenční produkci těchto vozidel. Záhy se ale ukázalo, že malý „pásák“ nesplňuje představy sovětských generálů, takže se rozběhly práce na domácím obojživelném typu. Od britského vzoru převzal pouze základní konstrukce, jednotlivé komponenty byly sovětské; takto se zrodil tank T-33, který však také nenaplnil očekávání.
Druhý pokus v podobě T-41 sice dopadl o něco lépe, ale při tom zásadním, při plavbě, vykazoval nepřehlédnutelné problémy. V červenci 1932 proto začaly zkoušky dalšího typu, „sedmatřicítky“, jež přišla na svět v Leningradě. Ve vodě si vedla lépe, projevila se však u ní řada jiných nedostatků, a tak ani ji v testované podobě nechtělo vojsko přijmout do výzbroje. Armádní špičky si však povšimly zajímavého řešení podvozku, převzatého z tanků německé značky Krupp, využívajícího dvě dvojice „vozíků“ a zavěšení s vinutými pružinami. Po dalších testech padlo rozhodnutí spojit konstrukci T-41 s podvozkem T-37. Výsledek se od roku 1933 začal sériově vyrábět pod jménem T-37A.
S příliš tenkou kůží
Rudou armádu to však dlouhodobě neuspokojilo, protože kusy z prvních sérií vykazovaly mimořádně nízkou produkční kvalitu a projevily se u nich četné poruchy; teprve v roce 1935 se podařilo většinu problémů odstranit. Malý T-37A kryla obyčejná (nikoli pancéřová) ocel, jejíž síla nikde nepřesahovala devět milimetrů a na většině míst činila jen tři milimetry. Stavba probíhala převážně nýtováním, jen u menší části se uplatnilo svařování. Vozidlo tedy vykazovalo velmi nízkou odolnost, ostatně počítalo se s ním jen k průzkumu. Proto také neslo pouze slabou výzbroj v podobě jednoho 7,62mm kulometu DT.
„Sedmatřicítka“ vezla dvoučlennou osádku, řidiče v korbě a velitele ve věži. Pohon zajišťoval benzinový motor z automobilu GAZ-AA (šlo o licenční úpravu amerického Fordu AA). Pohyb ve vodě zajišťoval malý lodní šroub a pohyblivé kormidlo v zadní části korby.
Celkově vzniklo přibližně 1 200 sériových T-37A. Některé disponovaly radiostanicí a sloužily jako velitelské, zpravidla se však rozkazy předávaly jen pomocí signalizačních praporků. „Sedmatřicítku“ také mohl nosit v závěsu těžký bombardér TB-3 a údajně ji i za letu shazovat do vody, aby pak podporovala vysazenou pěchotu. Mezi odvozenými verzemi zaslouží zcela jistě zmínku „chemický T-37A“, jenž se dal využít jako plamenomet či pro vypouštění bojových plynů.
Asymetrická osmatřicítka
Už při zahájení sériové výroby T-37A se ukazovalo, že typ stále nedostačuje armádním požadavkům, a tak tým moskevských konstruktérů zahájil vývoj dalšího obojživelného modelu. Prototyp s označením T-38 vznikl roku 1935 a již v následujícím roce se dočkal zavedení do výzbroje, ovšem navzdory vnějškové odlišnosti od svého předchůdce nebyl o mnoho pokročilejší. Základní koncepce zůstala téměř shodná, největší změnu tak představovalo posunutí věže asymetricky k pravé straně korby. Stejně jako v případě T-37A tvořil výzbroj pouze 7,62mm kulomet DT a také tloušťka pancíře zůstala totožná. Pohon zajišťoval opět zážehový motor z GAZ-AA. K jednomu malému zlepšení přece jen došlo – „osmatřicítka“ oproti svému předchůdci vykazovala větší rychlost na zemi i ve vodě.
Během produkce se objevily i modernizované úpravy. První se nazývala T-38M1 a vyznačovala se novou převodovkou, ale pro velkou složitost se do výroby nedostala, kdežto verze T-38M2 s výkonnějším agregátem GAZ-M1 ano. Vedle toho se v menším počtu stavěly tanky T-38RT s radiostanicí. Vznikla rovněž série OT-38 čili ChT-38, tedy obdoba „chemických T-37A“; mohly vypouštět zápalnou náplň či otravné látky. Proběhl rovněž experiment s cílem zvýšit palebnou sílu; výsledek se dostavil v podobě prototypu T-38Š s 20mm kanonem ŠVAK, ale věž se ukázala pro tak výkonnou zbraň příliš malá, takže další exempláře nevznikly.
Nejzajímavější modifikací „osmatřicítky“ se však stal tank ovládaný na dálku rádiovými signály. Sověti disponovali prvními vozidly této kategorie již krátce po první světové válce a označovali je jako „teletank“. Nejvíce se rozšířily dálkově řízené verze lehkého T-26, vznikly však i mnohé další, a to včetně plovoucích. V případě T-37 šlo jen o pokus, ale dálkově ovládaných „osmatřicítek“, nazývaných TT-38, se vyrobila malá série. Ke každému dálkově řízenému obrněnci patřil tank řídící, nazývaný TU-38, a to s rozměrnou kruhovou anténou kolem věže. Ve výčtu variant T-38 lze ještě zmínit pokusné samohybné dělo SU-45 se 45mm kanonem, které se však do služby nedostalo. Celkem vzniklo asi 1 300 obrněnců T-38.
Plovoucí i neplovoucí T-40
Navzdory problémům s T-37A a T-38 armáda dál trvala na tom, že obojživelná pancéřová vozidla potřebuje, a tak roku 1938 nařídila vyrobit nové vozidlo tohoto druhu. Už od počátku se však počítalo s plovoucí i neplovoucí variantou typu, který obdržel jméno T-40. Tentokrát šlo skutečně o úplně novou a pokročilejší konstrukci. Místo už zastaralého zavěšení s vozíky a vinutými pružinami byly použity torzní tyče. Zlepšilo se pancéřování, jež dosáhlo síly průměrně devět a na exponovaných místech 14 mm, což alespoň postačovalo na ochranu proti většině pěchotních zbraní. Zesílila rovněž výzbroj, a to na dva kulomety, 12,7mm typ DŠK a 7,62mm zbraň DT, přibyl modernější zaměřovač.
Za progresivní lze označit konstrukci věže ve tvaru komolého kuželu, jež se později uplatnila u mnoha dalších obrněnců (včetně automobilů a transportérů). Všechny uvedené změny ale zvýšily hmotnost tanku, a to téměř na dvojnásobek oproti jeho předchůdcům, naštěstí však již byl k dispozici výkonnější motor typu GAZ-202, který poskytoval T-40 vcelku solidní pohyblivost. Zlepšila se rovněž schopnost plavby, neboť na rozdíl od externě umístěných šroubů a kormidel tanků T-37A a T-38 se plavební zařízení nového vozidla ocitlo v zádi, a proto byla účinnější a lépe chráněná.
Prototypy T-40 se zkoušely od jara 1939 a v létě 1940 se pomalu rozběhla sériová produkce, ale záhy se zjistilo, že schopnost plavat vozidlo v reálných situacích příliš nevyužívá. V době, kdy už Sovětský svaz čelil německému útoku, se proto přešlo k výrobě zjednodušené modifikace T-40S (suchoputnyj), jež postrádala zařízení pro plavbu. Místo 12,7mm kulometu se na vozidle objevil 20mm kanon ŠVAK, ale ani tato zbraň již ani na lehce obrněné cíle nepostačovala. Poslední zhotovená série T-40 sloužila coby nosiče 82mm raketometů BM-8-24 kaťuša, celkově však vzniklo jen 225 tanků T-40.
Konstruktéři se vrátili k původním plánům neplovoucí verze, jež se po malých úpravách začala vyrábět jako T-60. Ale i ona trpěla nedostatečným pancéřováním a výzbrojí, takže ji posléze nahradil T-70 opatřený 45mm kanonem. Ten se sice osvědčil, ovšem i tak bylo jasné, že koncepce lehkých tanků došla na hranice svého potenciálu.
Na Japonce, Poláky a Finy
Obojživelné T-37A čekalo nasazení v roce 1939 hned na třech bojištích, nejprve na jaře a v létě proti Japonsku na řece Chalchyn-gol, posléze v září proti Polsku a potom v zimě proti Finsku. Proti Polákům a Finům vyjely i T-38, ani v jednom případě však nelze mluvit o úspěchu. Již v akcích proti Japoncům se projevila poruchovost a nízká rychlost, největším problémem se stala nedostatečná pancéřová ochrana, což se záhy ukázalo v „zimní válce“. Navíc v lesnaté a bažinaté oblasti, v níž probíhala většina střetů s Finy, se tankům operovalo dost zle.
Slabé motory zavinily špatnou pohyblivost a snadnou zranitelnost, boky strojů se daly prostřelit i průbojnou střelou z pušky a na vyřazení tanku často stačila jen protipěchotní mina. Výzbroj tvořená jedním kulometem rovněž nestačila, takže T-37A a T-38 byly de facto odsouzeny jen k tomu, aby chránily velitelská stanoviště, zásobovací kolony a přepravovaly delegace. Na nic jiného se použít nedaly, protože zpravidla prohrávaly i v boji s dobře trénovanou finskou pěchotou.
Ještě horší situace nastaly, když se k obraně nepřipravená sovětská armáda střetla s útočícími Němci. Použitelnost plovoucích tanků byla minimální, jen v několika málo případech měly jakýsi efekt, když podporovaly zoufalé protiútoky sovětské pěchoty. V létě 1942 už jich zůstávaly jen malé počty. Jenom ve dvou případech tato vozidla posloužila ke svému původnímu účelu – v září 1942 k překonání Něvy a v červenci 1944 při operaci u řeky Svir v Karélii.
Tanků T-40 pak vzniklo příliš málo na to, aby sehrály nějakou významnější úlohu; tak jako jejich předchůdci neměly proti německým panzerům šanci. Po velkých ztrátách směřovaly jejich zbytky ke cvičným útvarům, kde zůstaly do roku 1946. To byl na nějakou dobu také konec obojživelných tanků v sovětské armádě. Teprve na počátku 50. let se objevil naprosto jinak řešený a celkem úspěšný plovoucí průzkumný PT-76. Ale to už je zase jiný příběh.
Další články v sekci
Slavní a zranitelní: Hudební ikony umírají dřív než jejich méně známí kolegové
Sláva a status hudební celebrity není zadarmo. Nová studie naznačuje, že slavní zpěváci se v průměru dožívají kratšího věku než jejich méně známí kolegové.
Nová studie, zveřejněná v časopisu Journal of Epidemiology & Community Health, přináší provokativní závěr: světská sláva může mít vliv na délku života hudebníků a to výrazněji, než by vysvětlovaly jen náročné podmínky hudebního průmyslu či „rock’n’rollový“ životní styl.
Podle výzkumníků umírají slavní zpěváci v průměru o čtyři roky dříve než jejich podobně talentovaní, ale mnohem méně známí kolegové. Riziko spojené se slávou je podle vědců srovnatelné například s důsledky příležitostného kouření.
Toxická sláva?
Aby vědci oddělili efekt slávy od ostatních faktorů, porovnali životní osudy 648 zpěváků aktivních mezi lety 1950 a 1990. Polovinu z nich tvořili hudebníci, kteří se probojovali do žebříčku „Top 2000 Artists of All Time“, druhou polovinu tvořili jejich pečlivě vybraní „dvojníci“ – muzikanti působící ve stejném žánru, stejného stáří, stejného pohlaví, národnosti či etnicity, ale bez statusu hudební celebrity. Konkrétní jména hudebníků ale studie neuvádí.
Vzorek to byl velmi pestrý: většina hudebníků pocházela ze Severní Ameriky, převládali v něm muži narození kolem roku 1949 a dvě třetiny z nich se pohybovaly v žánru rockové hudby. Většina vystupovala v kapele, menší část tvořili sóloví zpěváci.
Výsledky srovnání působí překvapivě jednoznačně: zatímco skutečně slavní zpěváci se dožívají v průměru 75 let, ti méně známí žijí o čtyři roky déle. Samotná sláva podle vědců zvyšuje riziko předčasného úmrtí o nezanedbatelných 33 %. Členství v kapele sice riziko snižuje (zřejmě díky sociální opoře), ale ne natolik, aby se tím efekt slávy zcela vymazal.
Zvýšené riziko se podle zjištění vědců začíná projevovat až po dosažení statusu celebrity – neexistují tedy známky toho, že by někdo umíral dříve „protože se stal slavným posmrtně“ nebo že by ho ke slávě vynesla jeho tragická smrt.
Sex, drogy a rock’n’roll
Jak je v podobných případech obvyklé, jde pouze o observační výzkum, který nemůže spolehlivě určit příčinu a následek, nabízí ale několik možných vysvětlení. Kratší život hudebních celebrit může souviset s extrémním psychosociálním stresem, neustálou pozorností médií, tlakem na výkon a ztrátou soukromí. Svou roli může hrát i značná psychická zátěž a rizikové strategie zvládání stresu, jakými jsou užívání alkoholu a drog, nepravidelný režim a vyčerpávající turné.
Přestože lepší socioekonomické podmínky jsou obecně považovány za pozitivní faktor v déle dožití, u celebrit tento pozitivní efekt mizí pod tíhou stresu. Podle výzkumníků může být sláva natolik silným rizikovým faktorem, že „přehluší“ i benefity vysokého socioekonomického statusu.
Sláva tak podle vědců nemusí být jen bránou k úspěchu a bohatství – může představovat také dlouhodobé zdravotní riziko. Autoři studie proto upozorňují, že slavní umělci tvoří specificky zranitelnou skupinu, která by si zasloužila cílenou podporu a prevenci. Sláva totiž možná není jen odměnou za talent a píli, ale i náročnou zátěží, která může zásadně ovlivňovat délku života.
Další články v sekci
Kočičí domestikace: Tisíciletá cesta našich chlupatých společníků
Cesta koček od divokých lovců k našim domácím mazlíčkům trvala tisíciletí a nové výzkumy odhalují překvapivé detaily o jejich pomalé domestikaci.
Kočky si během tisíciletí vyšlapaly cestu od divokých lovců k nepopiratelným vládcům našich pohovek – a dvě nové studie ukazují, že tento proces byl mnohem složitější, než by se mohlo zdát.
První studie, publikovaná v časopisu Science, se zaměřila na starověké divoké a domestikované kočky v severní Africe, Evropě a na Blízkém východě, druhá, zveřejněná v časopisu Cell Genomics, zase zkoumala historii koček ve starověké Číně. Obě práce ukazují, že domestikace koček probíhala pomalu a byla poměrně trnitá.
Klikatá cesta kočičí domestikace
Studie zaměřená na starověkou Čínu odlišila domácí kočky od asijských divokých koček, které sice velikostně připomínaly domestikované kočky, ale jejich povaha byla zcela odlišná. Výzkum ukázal, že tyto divoké kočky žily po boku lidí přibližně 3 500 let, ale ani po tak dlouhé době neprojevily typické znaky domestikace, a nakonec se vrátily zpět do divoké přírody. Skutečné domácí kočky se do Číny dostaly až po Hedvábné stezce před asi 1 400 lety.
Evropská a severoafrická studie stavěla na předchozím výzkumu, podle kterého byli předci domácích koček směsí divokých koček Blízkého východu a severní Afriky. Nové analýzy DNA starověkých exemplářů – například z Turecka – však odhalily, že neolitické kočky byly stále divoké. To potvrzuje, že domestikace u nich probíhala velmi pomalu a kočky si zachovávaly svou nezávislost.
Obě studie naznačují, že plně domestikované kočky vznikly pravděpodobně před zhruba 2 000 lety – tedy mnohem později, než se dříve předpokládalo. Pokud je toto časové vymezení správné, ukazuje to, jak rychle se kočky nakonec adaptovaly na lidský svět a zároveň, kolik se o nich stále musíme učit.
Další články v sekci
Dědictví velkého impéria: Co nám zanechali staří Římané
Před dvěma tisíci lety sahaly hranice Římské říše od Britannie po Sýrii a od Rýna k Nilu. Provincie spojovaly široké silnice, jazyk i úřední správa. Se vpádem barbarských kmenů ve 4. a 5. století hranice impéria přestaly existovat, ale odkaz přetrval. Jeho stopy můžeme najít v architektuře, umění, právu i politice.
Římská civilizace byla velmi vynalézavá a praktická. Se svými městy, silnicemi, lázněmi, válečnými stroji, uměleckými díly, literaturou i organizačním strukturami byla vzorem i prokletím pro okolní národy. Nejprve vzdorovaly, poté podlehly, a tak římská kultura zapustila kořeny, které se staly podhoubím celé Evropy. S dědictvím antické civilizace se setkáváme od raného středověku přes renesanci a baroko až po francouzskou revoluci a nacistické Německo.
Řím jako ideál
Někdejší římská velikost, jednota a síla vzaly za své s takzvaným obdobím stěhování národů, které na troskách západní části římského impéria dalo vzniknout novým státům. Zatímco se v jejich názvech odrážela jména migrujících „barbarských“ národů, např. Anglů v Anglii, Vandalů v Andalusii či Franků ve Francii, ideově se budoucí evropské velmoci hlásily ke kořenům antického Říma. Nejzářivějším příkladem je někdejší římská Gallie, později Frankie a nakonec Francie. Byl to právě francký král Chlodvík I., který již v 5. století začal budovat nejmocnější barbarské království po pádu Říma. Jeho úspěch tkvěl nejen v tom, že byl nepochybně schopným válečníkem a diplomatem, ale také ve faktu, že jím obsazený střed Gallie byl krajem velmi úrodným, s dlouhou civilizační tradicí a zachovanými organizačními strukturami.
Chlodvíkovo dílo dovršil roku 800 jiný „král Franků“, Karel Veliký, jenž byl toho roku korunován v Římě císařem „znovuzrozené Říše římské“. Historie se opakovala i tentokrát. Nově vytvořené impérium se nedlouho po jeho smrti rozpadlo v království, která se však opět nechala vést římským ideálem. Těmito nástupnickými státy byly především Francie a Německo.
Zatímco němečtí panovníci upírali svůj zrak k titulu císaře Svaté říše římské, jenž bylo možno získat korunovační cestou do Říma, Francie si ponechala vůdčí úlohu na poli kulturním – v jazyce, odívání, hudbě, gastronomii či architektuře. Ideál antického Říma žil i v 19. století, kdy mu šel v ústrety Napoleon Bonaparte, ať již vlastní korunovací císařem, pokusem dobýt a sjednotit Evropu či uměleckým imperiálním stylem, příznačně zvaným empír. Ze všech dějinných vůdců zašel nejdál Adolf Hitler, který chtěl skrze Třetí říši vzkřísit mocné impérium, tentokrát ale nikoliv multikulturní, ale čisté germánské rasy. K tomu zneužil veškerou možnou symboliku a dokonce i samotné slovo fašismus má kořeny v latinském fasces (viz Fasces - symbol spravedlnosti a svornosti).
Deset století architektury
Pokud se ale někde nesmazatelně otiskl římský odkaz, pak to jsou zejména výtvarné slohy posledních deseti století. Římský vzor, či alespoň inspiraci nezapře architektura, sochařství, malířství ani užité umění. Na římskou architekturu přímo navázal románský sloh, který mnoho typů římských staveb převzal a jiné přizpůsobil potřebám raného středověku.
Jedním ze symbolů románského slohu se stala bazilika, v antickém Římě světská stavba, která sloužila jako tržnice a výjimečně i jako soudní budova. Po nástupu křesťanství se baziliky staly prvními velkými křesťanskými chrámy. Například v Trevíru dosud stojí Aula Palatina, římská bazilika ze 4. století proměněná v křesťanský chrám.
Nejvýraznějším římským architektonickým prvkem je oblouk a kopule. S oběma se setkáváme po celé někdejší říši v nejrůznějších podobách. Kromě bran, mostů, oken či arkád jsou nejcharakterističtějším zástupcem staveb s obloukem akvadukt a triumfální oblouk. Z dob antiky dodnes přetrvalo několik akvaduktů, nejslavnější z nich Pont du Gard nedaleko Nîmes ve Francii, a známe i autentické triumfální oblouky, například římský Titův či Konstantinův. Naprosto ukázkovým středověkým triumfálním obloukem je Staroměstská mostecká věž u Karlova mostu, z novějších dob a ryze v antickém duchu je to Vítězný oblouk v Paříži či Wellingtonův oblouk v Londýně.
Pokud jde o kopuli, můžeme dokonalou ukázku práce římských architektů spatřit v budově Pantheonu v Římě, která inspirovala mnoho dalších staveb, zejména v baroku a klasicismu. Jmenujme například katedrálu sv. Pavla v Londýně a Kapitol ve Washingtonu.
Všechny cesty vedou do Říma
Toto okřídlené rčení můžeme použít obrazně i doslovně. Netřeba připomínat, že s rozrůstající se Římskou říší šlo ruku v ruce i budování silnic; od města k městu, od pevnosti k pevnosti, od provincie k provincii a především z Říma do všech koutů říše. Budování silnic bylo velmi sofistikované a mělo význam pro ekonomiku i armádu. O staletí později sloužily římské silnice jako kamenolomy, z nichž například v Británii vzniklo mnoho kostelů a domů. Jejich trasy však zůstaly a i dnes staré římské silnice slouží tak, jak byly vytyčeny.
Podobné je to i s římskými městy, z nichž mnohá začínala jako vojenské tábory. Po bouřlivém období stěhování národů některá města zanikla, v mnohých však život pokračoval, i když ve značně omezené a primitivní formě. Někde byly mezi ruinami kamenných římských budov roztroušeny chatrče Germánů, jinde však lidé i nadále využívali římské stavby, byť třeba tak, že byl triumfální oblouk začleněn do nového opevnění města. Místa s trvalým osídlením od římských dob jsou známá, je to například Řezno, Kolín nad Rýnem, Vídeň, Lyon, Canterbury či York.
Stejně jako vedly do Říma cesty skutečné, sbíhají se do Říma i cesty umění. Pro mnoho velkých umělců byly římské vzory nejvyšší metou, přičemž se nejvýrazněji projevily v sochařství a malířství, ať už obsahově, inspirací či technickým provedením. Vytvořil by Michelangelo úžasné fresky v Sixtinské kapli bez inspirace v muskulatuře antických soch a reliéfů? A co jeho David se svým typickým postojem kontrapostu, tolik známého u soch bohů a císařů? Vznikl by vůbec? Další příklady snad ani hledat nemusíme, když zmíníme, že podle kopií antických soch se učili tvořit všichni umělci od časů prvních uměleckých akademií. Samostatnou kapitolu pak představují mozaiky, specifický umělecký projev pozdní antiky, který našel svůj výrazný ohlas v raně křesťanském umění.
Mocná latina
Obraz odkazu římského impéria by jistě nebyl úplný, kdybychom pomlčeli o síle slova, v tomto případě latinského. Římané přinesli svůj jazyk – latinu – do všech koutů říše, čímž nejen že vytvořili univerzální řeč, jíž bylo možné domluvit se od Britannie po Persii, ale také položili základ mnoha jazykům současným.
Francouzštinou, italštinou, španělštinou, portugalštinou a rumunštinou se dnes hovoří v Evropě, Africe a Americe. A angličtina jako nejrozšířenější jazyk obsahuje skrze francouzštinu více než polovinu latinských slov. Latina byla od středověku jazykem učenců a církve a je jím dodnes. Významným tématem je pak inspirace římskou latinskou literaturou, ať už prozaickou, básnickou, dějepisnou či vědeckou.
Fasces - symbol spravedlnosti a svornosti
Fasces – svazek prutů, ovinutý červeným řemením, se sekerou uprostřed byl odznakem vyšších římských úředníků. Symbolizoval jejich autoritu, tj. pravomoc dát občany zbičovat či stít. Obecně byl symbolem spravedlnosti a svornosti.
V novověku se začal používat po americké válce za nezávislost a velké francouzské revoluci. Ve 20. letech 20. století začali symbol používat italští fašisté. V současnosti se fasces obsahují státní znaky Ekvádoru, Kamerunu, Kuby a neoficiální státní znak Francie. Zobrazení fasces se také objevuje na žezle Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Další články v sekci
Který měsíční kráter je největší?
Na Měsíci se nachází pestrá mozaika kráterů nejrůznějších velikostí i stáří. Který z nich je tím úplně největším?
Největší stopu po dopadu planetky na Měsíc nepředstavuje kráter, ale tzv. impaktní pánev, jak se označují opravdu velké krátery s průměrem přesahujícím několik stovek kilometrů. Největší měsíční impaktní pánev se jmenuje Jižní pól – Aitken, podle z útvarů, jež se nacházejí na jejích okrajích: jižního pólu tělesa a kráteru Aitken.
Formace měří neuvěřitelných 2 500 km v průměru (což odpovídá zhruba dvěma třetinám diametru celého Měsíce!) a je asi 13 km hluboká, ze Země ji však nikdy neuvidíme. Leží totiž na odvrácené straně našeho souputníka. Její existenci geologové tušili už od 60. let minulého století, definitivně ji ovšem potvrdila až data z americké sondy Clementine v roce 1994.
Další články v sekci
Ostrov Borneo: Zelené srdce Velkých Sund
Borneo, tvořící součást Velkých Sund, představuje zcela jedinečný ostrov. Část tamní extrémně rozmanité populace žije v hlubinách deštného pralesa, jenž se stal zároveň domovem bezpočtu endemitů – tedy živočichů, které nikde jinde na Zemi nenajdeme.
S rozlohou přesahující 743 tisíc kilometrů čtverečních náleží Borneu třetí příčka mezi největšími ostrovy planety – zaostává pouze za Novou Guineou a rekordmanem v podobě Grónska. Patří mu ovšem jiný primát: Jako jediný geografický útvar svého druhu se totiž dělí mezi tři státy, a to Indonésii, Malajsii a Brunej. První jmenovaná země zaujímá více než dvě třetiny jeho rozlohy, Malajsie se rozkládá na poslední třetině, zatímco na Brunej zbývá necelé jedno procento, přičemž je zmíněný sultanát rozlohou srovnatelný s Olomouckým krajem.
Geopolitickou situací nicméně výjimečnost Bornea nekončí. Nadpoloviční část tamní pevniny totiž porůstá deštný prales s odhadovaným stářím přes 140 milionů let, což ho řadí k nejstarobylejším na Zemi. Místní stromy přijmou každý měsíc zhruba 200 milimetrů srážek a teplotní výkyvy málokdy přesahují deset stupňů. Ve vzniklém specifickém klimatu se daří 15 tisícům druhů rostlin, 220 druhům savců a lokální dřeviny z čeledi dvojkřídláčovitých se proměnily v pomyslné hmyzí ubytovny: Jediný takový strom může hostit až tisíc různých druhů hmyzu.
Jeskynní rekordmani
Řadu bornejských organismů bychom přitom nenašli nikde jinde na Zemi. Z uvedených 15 tisíc druhů rostlin jich výhradně na asijském ostrově roste úctyhodných šest tisíc a z unikátních savců tam pro změnu nalezla domov například velice svérázně vyhlížející opice kahau nosatý či majestátní levhart Diardův. Borneo skýtá útočiště také orangutanům, ti se však vyskytují rovněž ve volné přírodě sousední Sumatry.
Při toulkách národním parkem Gunung Mulu lze zavítat i do jeskyně Ruang Sarawak, jejíž součást tvoří největší známá komora světa: Je 600 metrů dlouhá, 435 metrů široká a na výšku dosahuje až 115 metrů. V tomtéž parku se nachází také jeskyně Gua Rusa, ukrývající druhou nejdelší jeskynní chodbu planety, měřící zhruba dva kilometry – zatímco vietnamská rekordmanka Hang Son Doong dosahuje takřka trojnásobku.
Z výšky pod hladinu
V protikladu k podzemním hlubinám se na Borneu v malajsijském státě Sabah tyčí jeden z nejvyšších vrcholků jihovýchodní Asie. Se svými 4 095 metry nad mořem skýtá Kinabalu impozantní výhled do širokého okolí a jeho zdolání nevyžaduje horolezecké dovednosti. Nahoru vede stezka, přesto se nejedná o zcela snadný výšlap. Doporučuje se proto vyčlenit si na stoupání dva dny, z nichž na ten první připadá výstup do tábora ve výšce 3 273 metrů v oblasti Panalaban a přespání, načež pak za rozbřesku zbývá k vrcholu urazit už jen pár metrů – a užít si nádherný východ slunce.
Krásy vnitrozemí lze potom vyměnit třeba za národní park Tunkua Abdula Rahmana rozkládající se na pěti ostrovech, jenž proslul coby ideální destinace pro milovníky šnorchlování. Voda je tam příjemně teplá a současně plná tropických ryb, jež se drží v blízkosti korálových útesů. Celkově se v rezervaci nachází 25 potápěčských lokalit, a největší ostrov Gaya navíc nabízí na dvacet kilometrů tropických stezek pro pěší turistiku.
Jazyková džungle
Borneo se pyšní nejen extrémně rozmanitou přírodou, ale také pestrou populací. Ačkoliv tam tedy převažují indonéština, malajština a bandžarština, značně se rozšířily rovněž angličtina a čínština. Zmíněné jazyky příslušejí největším etnickým skupinám, ale na ostrově žijí i nesčetné domorodé kmeny – a podle některých zdrojů lze tudíž na Borneu zaslechnout takřka dvě stovky jazyků.
Další články v sekci
Nosní kapky s nanoléčivem posilují imunitu proti smrtícímu mozkovému nádoru
Revoluční nosní kapky s nanoléčivem dokázaly u myší aktivovat imunitu přímo v mozku a zcela zlikvidovat agresivní glioblastom.
Vědci z Washington University School of Medicine v St. Louis a Severozápadní univerzity v Evanstonu představili průlomovou metodu, jak neinvazivně léčit jeden z nejhorších mozkových nádorů – glioblastom. Místo operací a složitých mozkových implantátů využívají něco překvapivě jednoduchého: léčivo ukryté v nanostrukturách podávané jako nosní kapky.
Zákeřný glioblastom
Glioblastom vzniká z astrocytů – podpůrných buněk mozku – a patří mezi nejagresivnější nádory vůbec. Uvnitř mozku roste rychle, chová se nevyzpytatelně a současná léčba jej neumí vyléčit. Jedním z hlavních problémů je doručování léčiv přes hematoencefalickou bariéru, která na jedné straně chrání mozek před látkami z krve, na straně druhé ale znesnadňuje působení léků.
Glioblastom je zároveň takzvaný „studený nádor“, který imunitní systém ignoruje. Vědci proto zkoušejí aktivovat v nádorových buňkách imunitní alarm zvaný STING (stimulator of interferon genes). Jde o buněčný systém, který reaguje na cizí DNA a spouští silnou protinádorovou imunitní odezvu. Není to úplně jednoduché, protože STING-aktivátory se rychle rozkládají a aby fungovaly, musí se aplikovat přímo do nádoru, což je extrémně invazivní a vyžaduje to opakované zákroky.
Medicína budoucnosti
Nový přístup využívá takzvané sférické nukleové kyseliny (SNAs) – speciální nanostruktury s jádrem ze zlata obaleným hustou vrstvou krátkých DNA vláken. Tyto DNA fragmenty byly navrženy tak, aby aktivovaly STING přesně v cílových imunitních buňkách. Tato forma je stabilnější, účinnější a dokáže překonat běžné bariéry těla – včetně té mozkové.
Nosní sliznicí prochází nervová dráha přímo do mozku. Výzkumníci nanostruktury označili fluorescenčními značkami, aby se přesvědčili, že skutečně putují z nosní dutiny podél lícního nervu až do mozku, kde se hromadí v nádorové tkáni. Výhodou tohoto postupu je jeho naprostá neinvazivnost a minimální rozptyl podávaných látek do ostatních orgánů a tím i menší riziko nežádoucích účinků.
Povzbudivé výsledky
Experiment na myších ukázal životaschopnost metody – nanostruktury se v mozcích hlodavců dostaly přesně k imunitním buňkám uvnitř nádoru, aktivovaly STING a vyvolaly protinádorovou imunitní odezvu. Když vědci léčbu zkombinovali s další skupinou léčiv, která „startují“ T-lymfocyty, nádory se podařilo zcela odstranit a pokusná zvířata navíc získala dlouhodobou imunitu proti opětovnému růstu nádoru.
Samotná aktivace STING na glioblastom bohužel nestačí – nádor má řadu způsobů, jak imunitní systém brzdí. Vědci proto plánují rozšířit nanostruktury o další imunostimulační funkce, vytvořit „multifunkční“ terapii schopnou útočit na tumor z více stran najednou a připravit tuto metodu pro budoucí klinické testování u lidí.
„Náš přístup by mohl vést k bezpečnější a účinnější léčbě glioblastomu a potenciálně i dalších nádorů, které jsou podobně rezistentní vůči imunoterapiím,“ shrnuje vedoucí celého výzkumu Alexander Stegh.
Další články v sekci
Speciální operace Zeppelin: Proč selhal německý plán atentátu na Stalina
Stalinův kult sehrál při vítězství Rudé armády ve Velké vlastenecké válce nezanedbatelnou roli. Přes všechny zločiny, kterých se sovětský diktátor dopustil na obyvatelích SSSR, křičeli vojáci při útoku jeho jméno, nebo je psali na tanky a letadla. Není proto divu, že se v nacistických speciálních složkách zrodil nápad na Stalinovu likvidaci.
Pokusů o zabití Stalina domácími i zahraničními protivníky se odehrálo mnoho. Ten zřejmě nejslavnější je spjat s poměrně rozsáhlou operací Zeppelin (Unternehmen Zeppelin). Dokonce tak silně, že je s ní někdy ztotožňován, přestože představoval jen jednu z řady jejích aktivit. Kolem samotného atentátu je přitom dodnes hodně nejasností a jeho pravdivý příběh znají stále jen dobře informovaní lidé z prostředí ruských tajných služeb.
Spolupráce s nepřítelem
Operace Zeppelin byla spuštěna v létě 1942 a její krycí jméno upomínalo tvůrce vzducholodí, známých z první světové války. Důvod volby tohoto názvu však není znám. Tato akce vyplynula z činnosti takzvaných vnějších komand (Aussenkommandos), která ze sovětských zajatců formoval Sicherheitsdienst (SD), tedy zpravodajská a bezpečnostní služba SS.
I když Hitler nebyl v době úspěchů operace Barbarossa nakloněn spolupráci s jednotkami slovanských „podlidí“, na frontě se již krátce po zahájení východního tažení objevily diverzní Aussenkommanda pronikající nepřátelskými liniemi. Vůdčí osobnosti SS navíc v roce 1942 s nadšením hleděly na spontánní vznik protisovětských guerillových a záškodnických oddílů na Kavkaze, v Kalmycku a ve Střední Asii. Pod vlivem sovětského partyzánského hnutí chtěly podnítit jeho obdobu v týlu nepřítele.
Zrození smrtícího plánu
V rámci Sicherheitsdienstu coby součásti Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt) spadala operace Zeppelin pod oddělení VI (Ausland-SD), což byla vnější zpravodajská služba vedená od března 1942 SS-Brigadeführerem Walterem Schellenbergem. V průběhu roku 1943 se celá operace stala samostatným pracovištěm s malým štábem, stále však podléhala výše popsané organizaci. Regionální velitelství Zeppelinu na východě odpovídala rozložení německých skupin armád na tamější frontě – Sever (Nord), Střed (Mitte) a Jih (Süd). Na tomto místě je možné zmínit, že obdobné operace k mobilizaci hnutí odporu organizovala SD i proti západním Spojencům – například na Středním východě (Unternehmen Otto) a v prostoru severní Afriky (Unternehmen Parsifal).
Operace stavěla zejména na rekrutování sovětských zajatců, kterým Němci slibovali lepší životní podmínky a možnost boje proti stalinskému režimu. Předpokládané úkoly sestávaly zejména ze sabotáží a sběru zpravodajsky cenných informací, přičemž k přípravě rekrutů bylo zřízeno i několik výcvikových center. Výsadky několika set agentů však nepřinesly takové výsledky, jaké Němci očekávali. Sověti se navíc adaptovali a zřídili organizaci Smerš. Nakonec se většina akcí Zeppelinu soustředila na pravý taktický opak původního účelu, a sice na boj proti sovětským partyzánským oddílům.
Nicméně diverzní aktivity za nepřátelskými liniemi nepřestávaly nacistické velení lákat. Byl to zřejmě Walter Schellenberg, šéf esesácké rozvědky, který s největším úsilím prosazoval útoky na sovětské vůdce, včetně Stalina. V roce 1943 proto pověřil velitele východního oddělení RSHA a řídícího důstojníka Zeppelinu SS-Standartenführera Heinze Gräfeho k nalezení vhodných kandidátů pro tento úkol.
Problémový Petr
Gräfeho volba nakonec padla na člověka, který je dnes znám jako Pjotr Šilo-Tavrin. První část jména odkazuje na muže, který se narodil v roce 1909 jako Pjotr Šilo. Nicméně i renomovaní ruští autoři mají dodnes pochybnosti o tom, zda člověk, který byl zatčen v roce 1944 a popraven v roce 1952, je tím, za kterého se vydával.
Skutečný Šilo se podle sovětských zdrojů zapletl ve 30. letech do různých kriminálních aktivit a odseděl si několik let ve vězení. Když mu vyhořel dům i s dokumenty, nechal si udělat nové na jméno Pjotr Gavrin, kde pak pozměnil písmeno G na T, a od té doby byl Tavrin. Po napadení SSSR narukoval do armády, ale již v květnu 1942 padl do zajetí (podle sovětských zdrojů dezertoval k nepříteli). Poté se nechal v dubnu 1943 přesvědčit ke spolupráci se Zeppelinem a za pomoci generačně spřízněného Heinze Gräfeho se stal jeho „esem“, známým pod jménem Politov.
Druhá do páru
Jako radistka mu byla přidělena žena, která se narodila jako Livija Adamčiková v roce 1922. Na okupovaném území pracovala pro Němce a ocitla se rovněž v sítích Zepppelinu. Posléze si vzala za muže Šila-Tavrina a přijala jeho údajně původní příjmení. V roce 1944 začali Němci dvojici připravovat na atentáty na sovětské vůdce. Kromě Stalina měli být zavražděni ještě Molotov, Berija a Kaganovič.
Tavrin údajně prošel výcvikem i u nacistického specialisty na zvláštní operace Otto Skorzenyho. Pro úkol byl vybaven různými zbraněmi včetně speciálního granátometu „Panzer knacker“, který se připevňoval přímo na tělo. S jeho pomocí měl zaútočit na Stalinův osobní vůz (sovětský diktátor tou dobou s oblibou využíval typ Packard Super Eight, který mu daroval americký prezident Franklin D. Roosevelt). Tavrin s falešnou identitou sovětského majora měl mimo jiné k dispozici i falzifikát výstřižku ze sovětských novin, které informovaly o udělení titulu Hrdiny Sovětského svazu jeho osobě.
Potíže od samého začátku
K přepravě dvojice atentátníků na sovětské území byla určena bombardovací eskadra 200 (KG 200), která běžně plnila nejrůznější speciální úkoly včetně transportu agentů za nepřátelskou linii. Pro akci byl vybrán letoun Arado Ar 232, konkrétně pak stroj s trupovým označením L5+ER s posádkou pod velením Helmuta Firuse.
Do útrob transportního letadla se kromě obou agentů a jejich vybavení vměstnal i motocykl typu M-72, kterým se měli z místa plánovaného přistání dopravit do zhruba 50 km vzdálené Moskvy. Oba atentátníci byli oblečeni v sovětských uniformách a vybaveni falešnými doklady. Arado se zvláštním nákladem vzlétlo 5. září 1944 z letiště poblíž Rigy, jenže od úspěšného startu už se věci nevyvíjely podle představ štábu Zeppelinu. Sověti zřejmě měli o akci informace z vlastních či spojeneckých špionážních sítí.
Let do náruče Smerši
Na letoun se zaměřilo jejich protiletadlové dělostřelectvo a poškodilo jej. Stroj pak musel nouzově přistát u vesnice Jakovlevo ve Smolenské oblasti. Tavrinovi a Šilové se nicméně podařilo zprovoznit motocykl a vydali se k Moskvě. Podle oficiálně prezentované verze se je podařilo dopadnout díky duchapřítomnosti sovětské stráže na silnici. Doklady se sice vojákovi provádějícímu kontrolu zdály v pořádku, nicméně zmátl ho stav motocyklu. Pršelo a ruská zem byla rozbahněná. Motocykl však údajně zářil novotou a nezdálo se, že by ujel dlouhou trasu.
Oba atentátníci tak padli do rukou sovětských orgánů a byli předáni Smerši. Je však možné, že historka o pozorném vojáčkovi měla zakrývat rozsah aktivit sovětských tajných služeb. Na sedm členů německé posádky transportního arada uspořádalo hon komando osmdesáti příslušníků NKVD. V přestřelce u vesnice Lukovnikovo dva z nich zahynuli, zbytek padl do zajetí. O jejich dalších osudu nejsou zprávy, do Německa se však ze SSSR nikdy nevrátili a nejspíše byli popraveni.
Dlouho oddalované popravy
Sovětské velení mělo oba agenty i posádku letadla v rukou, zatímco ve štábu Zeppelinu nevěděli, co se stalo. Smerš proto se svými německými protivníky rozehrála zpravodajskou hru, kdy posíláním falešných zpráv od zajaté radistky získávala sovětská služba další informace. Němci však na blamáž přišli a radiohru ukončili. K závěru se však blížila i válka jako celek.
Úřadovny Zeppelinu se ještě přestěhovaly z Berlína do takzvané Alpské pevnosti, ale pak přišel konec. A zatímco po aktivitách Zeppelinu pátrali mimo jiné i zpravodajci osvobozeného Československa, v sovětských celách se stále nacházeli oba atentátníci. Nakonec je soud odsoudil k trestu smrti. Pjotr Šilo-Tavrin byl popraven 28. března 1952, Lidija Adamčiková-Šilová pak 2. dubna téhož roku. Proč sovětský režim držel oba tak dlouho pod zámkem, než je popravil, je jednou z několika vzájemně propojených nezodpovězených otázek k celému případu.
Další články v sekci
Nejkrutější mučicí nástroj: Skutečně existoval bronzový sicilský býk, nebo jde o pouhý mýtus?
Zoufalství, nesnesitelná muka, bolest a beznaděj. To musel cítit odsouzenec, který byl uvězněn v těle sochy býka, rozžhaveného hořícím ohněm. Opravdu existovala tato bronzová past, z níž nebylo úniku?
O soše sicilského býka se říká, že to byl nejkrutější mučicí nástroj starověku a snad i celých lidských dějin. Pravdou je, že zařízení, jejichž jediným účelem bylo působit muka, vymysleli lidé mnohem víc a jen těžko budeme posuzovat, který z vynálezů byl zvrhlejší a horší. Pokud jde o sicilského býka, zpráv o něm není mnoho. Nejsdílnější je řecký dějepisec Diodoros Sicilský, který líčí příběh o tyranovi Falaridovi, jenž v polovině 6. století př. n. l. vládl v řeckém městě Akragas (Agrigento) na Sicílii.
Přání krutého vládce
Městu se pod Falaridovou správou dařilo, nechal vystavět nové domy, akvadukt nebo vylepšit hradby. Byl prý natolik schopný, že se stal pánem celé Sicílie. Vládce měl však svoji temnou stránku, byl velmi krutý, sadistický, a dokonce se prý oddával kanibalismu. Zřejmě aby vyhověl svým choutkám, zadal athénskému sochaři a mistrovi v práci s bronzem Perilaovi vyrobit mučicí nástroj, jenž by byl zároveň uměleckým dílem.
Perilaus navrhl a vytvořil sochu bronzového býka v životní velikosti, která měla vyklápěcí bok, jímž do ní bylo možné strčit odsouzence. Ten byl uvnitř uzavřen, načež se pod břichem býka rozdělal oheň. Žár bronzovou sochu rozžhavil, takže se v ní odsouzenec zaživa pomalu upekl. To ale nebylo všechno. Tyran Falaris si údajně přál víc. Perilaus proto sestrojil býka natolik důmyslně, aby působil jako živý. Do útrob sochy nainstaloval soustavu trubek, v nichž se křik a zoufalý nářek trýzněného postupně měnily v řev rozzuřeného zvířete. A co víc, z nozder mu stoupal kouř – výpary ze škvařícího se lidského masa.
Podle Diodóra Falaris nevěřil, že býk opravdu dokáže vydávat zvuk, a tak pravil: „Pojď tedy, Perilae, budeš první, kdo to předvede; napodobuj ty, kteří budou hrát na píšťaly, a objasni mi, jak tvé zařízení pracuje.“ Důvěřivý vynálezce vlezl do býka, avšak krutý Falaris chtěl autentickou ukázku. Nechal proto sochu uzavřít a rozdělat pod ní oheň, „ale aby smrt toho muže neznečistila bronzové dílo, vyvedl ho polomrtvého ven a shodil ho z útesů“. Poté, co zemřel i Falaris, pohřbili prý lidé Akragasu býka do moře.
Mýtus, nebo realita?
Diodóros, jehož od časů Falaridových dělilo téměř půl tisíciletí, nebyl první, kdo o bronzovém býkovi psal. Zmínil se o něm stručně už řecký básník Pindaros, který žil necelé století poté, co měl být mučicí nástroj vytvořen. Další zpráva pochází od helénistického historika Polybia, jenž nejen vypráví příběh vzniku býka, ale také ho kriticky hodnotí. Podobně k tématu přistupuje i Diodóros.
Podle Polybia prý býk nebyl svržen do moře, ale zůstal v Akragasu, kde ho po dobytí města roku 406 př. n. l. nalezli Kartaginci a odvezli si jej jako součást válečné kořisti. Když Kartágo roku 146 př. n. l. dobyli Římané, objevil údajně vojevůdce Scipio Aemilianus bronzovou sochu zvířete, o níž se věřilo, že je právě tímto strašným Falaridovým býkem.
Zda je příběh o hrozivém mučicím nástroji pravdivý, se historikové dodnes neshodli. Žádné hmatatelné důkazy o jeho existenci nejsou k dispozici, dochované zprávy si občas protiřečí a jisté pochybnosti vyjadřuje i sám dějepisec Diodóros. Je možné, že jde pouze o antickou báchorku, která měla za úkol děsit, a v průběhu staletí byla rozvíjena a vylepšována.
Další články v sekci
Sprintující vichry na Venuši: Superrychlou atmosféru ovládá sluneční rytmus
Superrychlé větry na Venuši, až šedesátkrát rychlejší než rotace samotné planety, pohání podle nové studie opakující se tepelný cyklus způsobený slunečním zářením.
Rychlost větru v nejsilnějších pozemských hurikánech se pohybuje okolo 70 metrů za sekundu (252 km/h). Bouře na Venuši jsou ale mnohem prudší – vítr tam vane rychlostí přes 100 metrů za sekundu, tedy více než 360 km/h. Horní vrstvy atmosféry Venuše se řítí až šedesátkrát rychleji, než se sama otáčí v takzvané superrotaci, jednom z nejextrémnějších jevů ve sluneční soustavě.
Atmosféra, která sprintuje
Venuše se otočí kolem své osy jednou za 243 pozemských dní. Její atmosféra však stejnou cestu zvládne přibližně za čtyři dny. Tak obrovský rozdíl v rychlosti je u terestrických planet zcela unikátní.
Vědci už roky vědí, že za superrotací na Venuši stojí kombinace několika procesů: celoplanetárního proudění, vln v atmosféře i tepelných „přílivů“ vznikajících slunečním zářením. Nová studie vědců z čínské vědecko-technologické univerzita a pařížské Sorbony nyní přináší odpovědi, který z těchto procesů je tím klíčovým.
Tepelné přílivy se dělí na dva hlavní druhy: diurnální – opakující se jednou za den, kdy se jedna strana planety ohřívá a druhá chladne a semidiurnální – vznikajícího kombinací denního ohřevu, rotace planety a vlnění v atmosféře a odehrávajícího se dvakrát za den.
Extrém živený Sluncem
Dlouho se mělo za to, že právě semidiurnální přílivy jsou klíčovým motorem superrotace. Jenže nové analýzy – poprvé zahrnující i jižní polokouli Venuše – ukazují, že klíčovou roli zřejmě hrají diurnální přílivy. Tyto „denní vlny“ podle autorů studie, publikované v odborném časopisu AGU Advances, transportují hybnost směrem k vrcholům husté oblačnosti, kde vítr proudí extrémní rychlostí.
Dexin Lai, Sebastien Lebonnois a Tao LiT svá tvrzení zakládají na datech evropské sondy Venus Express a japonské Akatsuki, které mimo jiné mapovaly jak vrstvy atmosféry ohýbají rádiové signály, což vědcům umožnilo rekonstruovat strukturu větrů. Kromě toho badatelé vytvořili i numerický model atmosféry Venuše, kde mohli jednotlivé mechanismy superrotace testovat.
Nová zjištění naznačují, že superrychlé větry nejsou jen výsledkem složitých interakcí v atmosféře, ale že klíčovou roli má pravidelný diurnální tepelný příliv ze Slunce. Zjištění vědců je zásadním nejen pro porozumění prostředí samotné Venuše, ale i ve vztahu k atmosférám pomalu rotujících exoplanet, na kterých mohou panovat podobně extrémní podmínky.
