Prototyp kulometu M60 začal vznikat koncem 40. let jako součást programu na vytvoření nového lehčího typu ráže 7,62 mm. Částečně vycházel z německých modelů z druhé světové války, zejména ze samočinné pušky pro výsadkáře FG 42 a obávaného MG 42. Tento základ konstruktéři doplnili o některé inovace s cílem nahradit zastaralé zbraně M1918 Browning Automatic Rifle a M1919A6. 

Během výběru stál proti několika různým vzorům včetně belgického FN MAG. Srovnávací testy vyhrál a do výzbroje se začlenil v roce 1960. Sloužil ve všech složkách US Army a stále je používán ozbrojenými silami dalších zemí. Jeho produkce a modernizace pro vojenské i komerční účely pokračují i ve 21. století, ačkoli byl ve většině případů nahrazen nebo doplněn jinými konstrukcemi.

Pro masovou výrobu

Model M60 patří do rodiny zbraní, které používají náboje 7,62 × 51 mm NATO z rozpadajícího se pásu s články M13, a může využít několik typů munice včetně stopovací a průbojné. Rozhodnutí upřednostnit M60 před zahraničními konstrukcemi, například upravenými verzemi osvědčeného MG 42 nebo dosud neznámého FN MAG, do značné míry ovlivnily požadavky Kongresu, aby se přednostně podporovala výroba zbraní domácích firem. Cílem bylo nejen vyhnout se licenčním poplatkům, ale také podpořit průmysl.

Konstrukce zbraně vznikla s důrazem na hromadnou výrobu, podobně jako MG 42. Omezilo se složité obrábění díky zavedení plynového mechanismu v lisovaném plechovém těle, čímž se lišil od starších domácích modelů. Píst a tlumič zpětného rázu směřují přímo do pažby, čímž se zkrátila celková délka zbraně. Velká rukojeť umožňovala snadnější přenášení zbraně a rozborka se dala provést pomocí ostrého náboje, což usnadňovalo polní údržbu. 

Křest vietnamskou džunglí

Mnoho amerických jednotek používalo „šedesátku“ během války ve Vietnamu jako lehký kulomet v rámci pěšího družstva. Tým tvořil střelec, pomocník a nosič munice. První jmenovaný nesl zbraň a 200–1 000 nábojů v závislosti na své síle a vytrvalosti. Jeho pomocník přepravoval náhradní hlaveň a další náboje, zároveň zajišťoval nabíjení a pomáhal zaměřovat cíle. Třetí voják měl za úkol zajistit další zásoby munice a případně trojnohou lafetu. Každý další muž v pěším družstvu nesl navíc 200ranný pás, náhradní hlaveň nebo obojí. 

Pěchotu přepravovaly obrněné transportéry M113, které měly hlavní zbraň ráže .50 a dva kulomety M60 na bocích, zatímco říční hlídkové čluny disponovaly jedním M60 navíc ke dvěma lafetovaným automatům ráže .50.

„Šedesátka“ si vysloužila přezdívku The Pig (prase) kvůli své robustní konstrukci a vysoké spotřebě munice. Tropické klima Vietnamu negativně ovlivňovalo zbraně a tento model nebyl výjimkou. Jeho nízká hmotnost oproti předchozím vzorům způsobovala náchylnost k poškození, jelikož důležité součásti, jako závorník a píst, se rychle opotřebovávaly. Přesto si vojáci cenili ovladatelnosti, mechanické jednoduchosti a účinnosti při palbě z různých poloh. 

Námořní jednotky SEAL používaly M60 se zkrácenou hlavní, aby ještě více snížily hmotnost. Někteří „mariňáci“ měli pásy s náboji vedené z batohů, což jim umožňovalo pálit stovky ran bez nutnosti přebíjet a lépe chránit munici před znečištěním. V bojových podmínkách se „šedesátka“ ukázala jako velmi účinná. Například roku 1966 obdržel desátník Richard Pittman, příslušník 1. praporu 5. pluku námořní pěchoty, Medaili cti, když pomocí M60  zničil dvě kulometná hnízda nepřítele a následně se sám pustil do dalších severovietnamských vojáků.

Labutí píseň

V 80. letech začala US Army částečně nahrazovat v pěších družstvech M60 lehčím typem M249 Squad Automatic Weapon. Nová doba upřednostňovala vyšší kadenci a nižší hmotnost zbraně před univerzálním kulometem. Na počátku 90. let firma Saco Defense vyvinula vylepšený model M60E4, aby splnila požadavky amerických mariňáků, nicméně se systematicky začalo přecházet na licenční verzi belgického FN MAG – M240. K roku 2005 byla „šedesátka“ stále využívána pobřežní stráží, americkým námořnictvem a některými záložními jednotkami.

Image

Čtěte také

Kulomet vzor 59: Kontroverzní pomocník československé armády

V nejstarších dobách si lidé oděvy zhotovovali sami, ale postupem času se specializovalo krejčovské řemeslo, jehož služeb mohli využívat už lidé středověku. Krejčí, latinsky zvaní sartores, jsou poprvé písemně doloženi ve 13. století. Krejčí a švadleny se soustřeďovali zejména ve městech a jejich služby si mohly dovolit pouze střední a vyšší vrstvy obyvatelstva, které si od nich nechávaly zhotovit komplikovanější módní kusy oděvu. Naproti tomu na venkově se oblečení šilo podomácku a stejně tak tomu bylo i u chudších obyvatel města.

Mistři jehly a nitě 

Skutečný rozmach zažilo krejčovské řemeslo za vlády Karla IV., kdy se konstrukce oděvu značně zkomplikovala, takže módní kusy se daly doma zhotovit jen stěží a vyžadovaly velkou míru zkušeností a umu. Krejčím ale v lucemburském období začali konkurovat suknáři, kteří prodávali sukno, a to dalo vzniknout také celé řadě sporů o to, komu monopol na výrobu oděvů připadne. Dalším konkurenčním řemeslem pro ně byli vetešníci. Ti vykupovali staré šaty, opravovali je či přešívali a potom prodávali dál. 

O tom, jak krejčovské řemeslo vzkvétalo, svědčí i fakt, že v letech 1344–1353 bylo na Starém Městě pražském mezi měšťany usazeno 42 krejčích a v průběhu let 1354–1393 pak do tohoto stavu přijali dokonce 92 nových krejčích.

Krejčí se dále rozlišovali podle různých specializací. Patřili sem krejčí kalhot, latinsky nazývaní sartor caligarum, caligatores, dále pak kabátníci známí jako joppatoxas či jopulatores, nebo kytléři a pláštníci, kterým se říkalo palliatores. Církevní odění potom šili ornátníci. Krejčí ale nezhotovovali pouze mužské a ženské oděvy, ale také ubrusy, povlečení a další textilní předměty, které byly v domácnosti potřeba.

Čím šili a stříhali?

Nitě, kterými krejčí sešívali jednotlivé kusy oděvu, musely být zpracovány s větší precizností než ty, které se užívaly ke tkaní. Při samotném šití totiž hrozilo v případě jejich nestejné šířky, že se provlékáním očka jehly snáze ošoupou a následně přetrhnou. Také na ně byl ve švech, které spojovaly, vyvíjen podstatně větší tlak. Nejčastěji se užívalo lněných nití pro jejich pevnost a snadnou dostupnost, chudší obyvatelé ale k šití vlněných oděvů užívali i nitě ze stejného materiálu. Obdobně tomu bylo u nákladných hedvábných oděvů, které se sešívaly hedvábnými nitěmi. 

K šití se užívaly jehly podobného tvaru jako dnes. Byly zhotovené ze železa, ale i mosazi, ve starších dobách se potom používaly jehly kostěné. Dalším důležitým nástrojem každého ševce byly nůžky. Nejstarším typem byly pérové nůžky, které ale ve středověku nahradily kloubové nůžky stěžejového či čepového typu, které byly konstrukčně podobné těm dnešním. Stříhání pak bylo prováděno pohybem ramen s oky a čepelemi proti sobě a od sebe. Tyto dvě samostatné železné součásti byly spojeny čepem, nýtem, kloubem nebo stěžejkou čili osičkou nebo pantem.

Nůžky mohly mít konce, za které se svíraly prsty uzavřené nebo nedovřené. Pérové nůžky se potom nadále udržely pro střih ovcí, pro postřihování při výrobě sukna a stříhání vlasů a vousů. Po vzniku městských cechů se staly nůžky symbolem krejčovského řemesla. 

Image

Čtěte také

Chvála ruční práci: Pletené výrobky zažívaly boom ve středověku a renesanci

Nejvýznamnější slovník anglofonního světa Merriam-Webster definuje město velmi obecně jako „obývané místo o větší velikosti a populaci než maloměsto či vesnice“. Ale kde přesně leží onen předěl? A kdy jej lidé začali pociťovat? Je každá velká vesnice „skoro město“? Možná nejlepší definici města proto nepředstavuje jasně definovaná velikost, nýbrž sociální vazby, které vytváří – respektive nevytváří.

Sto padesát stačí

Mozky primátů se formovaly milionem let soužití v sociálních skupinách a jejich velikost se napříč jednotlivými druhy příliš neliší. Typická tlupa šimpanzů zahrnuje 30–100 jedinců, kteří ovšem nežijí v neustálém kontaktu. Pro běžné denní činnosti jako sběr jídla, lov, péči o srst či hlídání území se obvykle dělí do menších skupinek zhruba o 15 členech, často podle příbuzenství. Na „válečné výpravy“ se pak mnohdy sdružují mladí samci. 

Uvedené pozoruhodně koresponduje se světem lidí: Typický klan v amazonské džungli sestává z 50–150 příslušníků několika propletených rodin, které obývají tutéž osadu.

Základní lidskou jednotku napříč kulturami skutečně tvoří několik rozvětvených rodin sdružených do klanu čítajícího přibližně 150 lidí. Zmíněné číslo přitom není náhodné: V 90. letech s ním přišel britský antropolog Robert Dunbar, který si povšiml, že mezi velikostí mozku primátů a početností jejich sociální skupiny panuje přímá souvislost. Teorii následně otestoval a skutečně se při předpovídání velikosti skupiny spolehlivě „trefoval“. Pak už zbýval jen krok k analýze dnešní průměrné domorodé vesnice anebo třeba pravěkých osídlení v Evropě. A číslo 150 se vždy znovu magicky objevilo.

Dunbar z toho vyvodil, že jde o největší skupinu, v níž může jedinec ještě znát všechny ostatní členy a ve které lze utvářet a vynucovat sociální normy na bázi osobního vztahu. Typicky: Každý člen komunity mívá právo trestat zlobící děti, aniž by to vyvolávalo hněv rodičů, protože se jedná o pokrevního příbuzného, který dohlíží na „počestnost“ rodu. Případné spory mezi rodinami pak řeší náčelník dle zvyků a do svého uvažování zahrnuje dlouhé a spletité vztahy táhnoucí se napříč generacemi. 

Vzájemná znalost je klíčová. Jak popisuje antropolog Jared Diamond, když se na Papui setkají v džungli dva „cizinci“, v bezpečné vzdálenosti od sebe si sednou a zkoušejí se dobrat společných rodinných vazeb, které tvoří záruku míru. Pokud neuspějí, může setkání dopadnout všelijak. Ten druhý je totiž možná průzkumníkem válečné výpravy, a je lepší ho zabít než nechat odejít.

Jak vznikne město

Co se však stane, pokud počet lidí na jednom místě přesáhne magický práh 150 osob? Co když tutéž lokalitu začnou sdílet jedinci, kteří se neznají a nepojí je příbuzenské vazby? Jak zařídit, aby se doslova na potkání nezabili? Přesně takový problém musely řešit autority raných měst (viz První zákony).

Na rozdíl od opic má člověk mnohem větší kapacitu pro abstraktní myšlení a dokáže v uvažování překročit svoji nejbližší realitu. I lidé žijící v roztroušených osadách si uvědomují, že jednotlivé klany mají společného jmenovatele v podobě jazyka, mytologie a rituálů a že tvoří součást většího celku zvaného kmen.

Typický papuánský kmen zahrnuje 1 500–2 000 jedinců, kteří se alespoň jednou ročně setkávají na významných slavnostech v největší vesnici, a mladí si tam často hledají partnery, aby se vyhnuli rizikům incestu ve vlastní obci. Lidé tak musejí na velkém shromaždišti na čas přijmout fakt, že cizinci okolo nemají zlé úmysly, ale ve skutečnosti tvoří cosi jako větší, neosobní rodinu. A právě v uvedeném poznání se zrodila mentalita městského obyvatele.

Může za to farmaření?

Města tedy zřejmě vznikla kvůli pravidelnému shromažďování lidí, pro něž bylo výhodné se dlouhodobě setkávat a vypomáhat si. Jenže u jaké příležitosti? Vědci dlouho věřili, že za formováním trvalých sídel stál zrod zemědělství. Ještě před dvaceti lety vypadala všeobecně přijímaná teorie následovně: Kočující lovci a sběrači v oblasti tzv. úrodného půlměsíce – zhruba na území dnešního Iráku, Sýrie, Jordánska, Izraele a Libanonu – po tisíce let sbírali divoce rostoucí plodiny jako proso a špaldu. A po čase se je naučili vysazovat, aniž by se o ně ovšem starali. Prostě je při každoroční migraci zaseli a při návratu sklidili. 

Až posléze se ukázalo, že patřičně kultivované rostliny mají tak velký výnos, že se vyplatí se u jejich zdroje usadit a společně je zavlažovat, což ovšem vyžadovalo trvalé osídlení ve větších osadách. Jakmile pak měly tehdejší kmeny úrody nadbytek a jejich populace se rozrostla natolik, že si mohly dovolit vydržovat vrstvu „profesionálů“ v podobě válečníků, řemeslníků či vládců, začaly stavět skutečná města.

Zní to logicky, krásně a úhledně. Jenže to není pravda. Dnes víme, že se architektura nutná k výstavbě měst zrodila ještě v době, kdy se populace živily převážně lovem a sběrem. Dávní předkové demonstrovali schopnost stavět na unikátní posvátné lokalitě, kterou dnes známe jako Göbekli Tepe v Turecku. Poutní místo, možná první skutečný chrám, začalo vznikat okolo roku 9600 př. n. l. a lidé v jeho okolí sídlili nejméně 2 500 let. Poprvé se Göbekli Tepe podařilo identifikovat v 60. letech minulého století, nicméně detailní vykopávky provedl tým německých archeologů pod vedením Klause Schmidta až v roce 1995.

Místo setkávání

Ruiny Göbekli Tepe jsou naprosto fascinující, ovšem nikoliv svými rozměry – zachovalo se jen několik kruhových konstrukcí – nýbrž vyspělostí. Masivní pískovcové sloupy ve tvaru T dodnes zdobí plastiky divokých zvířat a rohaté hlavy turů, přičemž svatyně vykazuje nejen jasný stavební plán, ale především porozumění pravidlům architektury a estetiky. 

Jak víme, že ji vybudovala kultura lovců a sběračů? Zaprvé: Našlo se tam množství kostí gazel, divokých prasat i praturů, nevykazovaly však žádné známky domestikace, jaké na kostře nevyhnutelně zanechává šlechtění. Zadruhé: I nalezené zbytky rostlin a zrní patřily k prapůvodním, divokým variantám, nikoliv k těm šlechtěným. A zatřetí: Odhalené nástroje náležely k typické štípané industrii, šlo tedy o pazourkové hroty a nože, jaké vytvářela lovecká společenstva.

Göbekli Tepe představovalo zřejmě posvátné místo, kde se setkávaly kmeny z širokého okolí k pravidelným rituálům, podobně jako to dělali staří Britonové ve Stonehenge o sedm tisíc let později. Fascinující je, že se do budování kamenného komplexu pustili lidé bez výkonného systému produkce jídla, zato vysoce motivovaní náboženskými ideály. Zemědělství tak pravděpodobně vzniklo nikoliv jako podmínka, ale naopak coby odpověď na logisticky nesmírně náročný projekt.

To, co mohlo začít jako stavba malé svatyně, kam každý rok během několika rituálně významných dnů vstupoval celý shromážděný kmen, se časem mohlo proměnit v celoroční výstavbu. Pro naše dávné předky tak nastal problém: Jak stavitele uživit a ubytovat? A odpověď mohla nabídnout kultivace obilí a vybudování stálé osady. Kolik tam však trvale žilo obyvatel? A jelikož jsme nenašli pevné základy domů, můžeme vůbec mluvit o městě?

To druhé Tepe

Zatímco v jedné lokalitě domy chybějí, jinde je nacházíme spolehlivě. Existuje totiž ještě jedno „Tepe“ neboli „pahorek“, i když mnohem méně známé – ačkoliv zřejmě patřilo ke stejné kultuře, jež vystavěla Göbekli. Karahan Tepe leží asi 46 kilometrů od svého slavnějšího „bratrance“, objevit se jej povedlo teprve před třiceti lety a podle radiokarbonového datování předchází konstrukci Göbekli Tepe o několik staletí. 

Na místě se podařilo odkrýt kamenné sloupy ve tvaru T, ale především základy obdélníkových i kruhových domů. Jejich výzdoba zahrnovala sošky supů či leopardů a také lidské portréty, včetně soch se vztyčenými penisy. Našly se rovněž předměty každodenní potřeby jako díže na drcení zrní. V okolí lze navíc dodnes spatřit zbytky několika stametrových trychtýřovitě se sbíhající zdí, na jejichž koncích se rozkládá uzavřený kruhový prostor bez východu. Vědci usuzují, že se jednalo o past k nahánění divokých zvířat, především gazel, aby je bylo možné pohodlně odchytit.

Podobných lokací prý přitom turečtí a němečtí archeologové zkoumají v tuto chvíli asi tucet, a z hlubin času se tak pomalu vynořuje rozsáhlá kultura lovců a sběračů, která sice ještě neznala keramiku ani zemědělství, ale již dokázala své náboženské představy vtisknout do kamene. Vzhledem k velikosti osídlení, jež zřejmě pojalo nanejvýš stovky lidí, však jen těžko můžeme mluvit o městě – jednalo se spíš o větší vesnice.

Dva pahorky

Máme ovšem i jiného žhavého kandidáta na první město, s nímž se pojí ještě jeden významný unikát. Tam, kde Göbekli Tepe přispělo ke zrodu architektury a možná i zemědělství, se toto další město mohlo podílet na domestikaci zvířat. Sídlo známé jako Çatal Hüyük (vyslovuje se „čatal huek“, doslova „dvojitý pahorek“) se nachází rovněž v Turecku, asi 700 kilometrů západně od Göbekli Tepe. Archeologové tam okolo dvojice návrší odkryli lokalitu o rozměrech asi dvaceti hektarů se základy rozsáhlého města. Jeho první vrstva se datuje do let 7200 až 6250 př. n. l. a podle výzkumů jej lidé obývali nejméně dva tisíce roků. 

Zhruba 1 500 objevených domů, částečně zapuštěných do země, ovšem nestálo osamoceně: Nalepené jeden na druhý vytvářely shluk nejméně dvoupatrových obydlí s vyššími či nižšími střechami, po nichž se obyvatelé nejspíš procházeli. Stavby podle všeho postrádaly vchody v přízemí a na střechy se vstupovalo po žebřících, takže město fungovalo jako svého druhu uzavřená pevnost. Ačkoliv mají domy pravidelný čtyřúhelníkový tvar, ještě zde nevidíme důsledné urbanistické plánování a výsledek nejspíš vznikal postupně a organicky.

Zdi o síle 50–80 centimetrů z nepálených cihel umožňovaly čelit podmínkám na náhorní planině, kde se rozdíly teplot mezi dnem a nocí či létem a zimou pohybují v desítkách stupňů. Jak ukazují kamenné překlady, dřevěné trámoví či sloupy s hlavicemi, dávní stavitelé dobře rozuměli zákonům fyziky i architektury. A především reliéfní výzdoba na sloupech si našla místo do stavebních příruček všech pozdějších velkých civilizací v oblasti. 

Uctívači býků

Toto lidské mraveniště mohlo skýtat domov 5–10 tisícům obyvatel a díky architektuře, kterou nám zanechali, máme docela dobrou představu o jejich vnitřním světě. Cítili úzké spojení s mrtvými předky a k jejich hlavním tradicím patřilo pohřbívání nebožtíků přímo pod podlahu rodinného sídla. Ještě víc však archeology zajímá býčí kult, který byl pro celou komunitu zjevně ústřední. Nejenže se ve městě našel bezpočet kostí praturů, ale především je jejich podoba vyrytá na mnoha domech a reliéfy býků s výraznými rohy zdobí množství nalezených sloupů.

Vědce to přivedlo k otázce, zda mohl Çatal Hüyük původně tvořit posvátné centrum, podobně jako Göbekli Tepe. V celém komplexu se však nenašel jediný velký chrám či honosná stavba, jež by připomínala něčím výjimečné místo, což ukazuje spíš na rovnostářskou společnost bez vrstvy kněží. A pokud tam přece jen existovali, neuzurpovali si moc ani nárok na nákladné stavby, jak tomu bylo u pozdějších civilizací. Zdá se, že šlo o demokratický kult, orientovaný spíš do kruhu rodiny a provázený rituálními zvířecími oběťmi. 

Archeologové nicméně spekulují, že právě masivně rozšířené uctívání býků mohlo přispět k domestikaci zmíněných zvířat. Například ovce zdomácněly už okolo roku 10 000 př. n. l., v jejich případě se ovšem jedná o krotké, dobře ovladatelné tvory. Zato poradit si s tunovým praturem, který vyžaduje značné množství trávy, je něco zcela jiného. Především jejich výroční odchyt pro obětní slavnosti mohl pro obyvatele znamenat náročný úkol. Někteří vědci tudíž usuzují, že odchov turů pro náboženské účely přispěl k obecné domestikaci uvedených sudokopytníků, a to asi dva tisíce let po ovcích.

Do dnešních dní

Tak či onak, zmíněná osídlení zavál písek a jejich příběhy čekaly na znovuobjevení tisíce let. Na Západním břehu Jordánu však stojí dodnes obývané město, o jehož existenci ví každý, kdo alespoň jednou nahlédl do Starého zákona: V legendárním Jerichu se první kočovníci usadili už v době kamenné a po jedenáct tisíc let se tam psala historie.

Poprvé město zmiňuje kniha Jozue. Izraelité v biblickém svědectví přemýšlejí, jak obsadit mocné sídlo obehnané silnými hradbami, když vtom jim Bůh přikáže, aby ho po šest dnů obcházeli dokola, přitom zpívali a troubili na rohy. Sedmého dne se pak stane zázrak, hradby se samy od sebe zhroutí, Izraelité vtrhnou dovnitř a zabijí vše živé včetně dětí a zvířat. 

Historici ovšem zpochybňují, že by šestá biblická kniha popisovala události věrně byť jen v hrubých obrysech. Vznikla totiž okolo roku 550 př. n. l., kdy se Židé nacházeli v babylonském zajetí, zatímco popisované události se nejspíš odehrály o osm století dřív. Už tehdy však Jericho představovalo živoucí legendu – neuvěřitelně staré, o celé tisíce let předcházející pozdější sídla sumerské moci jako Uruk, Ur či Kiš.

Běžící dějiny

Zničené základy Jericha odhalil v roce 1868 britský voják a archeolog Charles Warren v lokalitě Tell es-Sultan, zhruba jeden a půl kilometru od hranic moderního Jericha. Dosud se tam podařilo lokalizovat nejméně dvacet archeologických vrstev a každá z nich vypráví vlastní příběh. Okolo roku 9500 př. n. l. se v místě usadili první lovci a sběrači, načež trvalo dvě tisíciletí, než se z malých kruhových chýší stalo město se čtyřmetrovými hradbami a ještě vyššími věžemi – které archeologové obecně považují za první skutečně vysoké stavby v dějinách lidstva.

Původní populace čítající stovky obyvatel se během doby bronzové rozrostla možná až na tři tisíce lidí a město zažilo veškerý chaos, který ke střídání historických epoch patří. Nejméně jednou bylo kompletně srovnáno se zemí, zato v době železné opět vyrostlo do krásy a velikosti. Vystřídali se v něm Peršané, Izraelité, Makedonci, Římané, Byzantinci, Arabové, křižáci i Turci. Právě Britové však vedle tehdejší malé osady založili v roce 1920 moderní město, jak jej známe dnes. A můžete si být jistí, že cokoliv se na Blízkém východě událo, zdi Jericha o tom nesou svědectví.

Image

Čtěte také

Co zničilo Sodomu a Gomoru: Po staletích dohadů se podařilo objasnit záhadu biblické katastrofy

Lékaři ve Spojených státech potvrdili první smrt způsobenou tzv. alfa-gal syndromem – neobvyklou alergií na červené maso, kterou může člověk získat po kousnutí od klíštěte. Případ muže z New Jersey ukazuje, jak nenápadný hmyz dokáže spustit extrémně závažnou imunitní reakci.

První potíže pocítil 47letý muž zhruba čtyři hodiny po konzumaci steaku, který snědl během rodinného kempování loni v létě. Silnou nevolnost a bolesti břicha tehdy překonal a obešel se i bez péče lékařů. Vše se zdálo být v pořádku, o několik týdnů později si ale dal obyčejný hamburger a tentokrát jeho tělo zareagovalo fatálním anafylaktickým šokem. Zemřel ještě dřív, než dorazila pomoc.

Teprve posmrtné testy odhalily skutečného viníka: klíště americké (Amblyomma americanum), jehož severoamerické larvy lidé často mylně zaměňují za roztoče z čeledi sametkovcovitých. Ti na rozdíl od klíšťat nesají krev, jejich kousnutí ale způsobuje otok a svědivé puchýře. Právě to se stalo i u postiženého muže – kousance na kotnících si vysvětloval jako běžné štípance.

Nebezpečná alergie

Alfa-gal syndrom způsobuje imunitní odpověď na sacharid alfa-gal, který se přirozeně vyskytuje v tkáních savců – tedy v hovězím, vepřovém, jehněčím, ale i mléce nebo sýrech. Lidský organismus ho běžně neobsahuje.

Když klíště při sání vstříkne alfa-gal přímo do krevního oběhu, tělo si tento sacharid označí jako nepřítele a vytvoří proti němu protilátky. Při dalším kontaktu – třeba po hovězím steaku k večeři – spustí imunitní systém opožděnou alergickou reakci, obvykle po 3–6 hodinách.

Podle lékařů může jít o prudké bolesti břicha, doprovázené zvracením, průjmem, kopřivkou a ve vážných případech i otokem rtů, jazyka nebo hrdla a závažnými dýchacími potížemi, které mohou vyústit až v celkový kolaps. V tomto případě byl u muže zaznamenán extrémně vysoký obsah tryptázy, markeru anafylaxe – přes 2 000 ng/ml, což patří k nejvyšším hodnotám, jaké kdy byly u smrtící alergické reakce naměřeny. Podrobnosti případu popisuje odborný časopis Journal of Allergy and Clinical Immunology in Practice.

Vědci upozorňují, že klíště americké se šíří stále více na sever USA. Přisuzují to jednak rostoucí populaci jelenů, hlavního hostitele klíštěte, a také klimatické změně, která vytváří pro klíšťata příhodné podmínky i tam, kde se dříve nevyskytovala. Alergie tohoto typu se ale netýkají jen Ameriky. Objevily se již také v Austrálii, Asii a některých částech Evropy.

Podle alergologa Thomase Platts-Millse by měli lidé i lékaři v rizikových oblastech zbystřit, pokud se objeví silná bolest břicha 3–5 hodin po konzumaci červeného masa, déletrvající svědění po hmyzím kousnutí nebo opakované „nevysvětlitelné“ reakce po jídle. Mírné případy lze často zvládnout úpravou jídelníčku. Těžké reakce je však nutné brát velmi vážně – jak ukazuje první potvrzené úmrtí, alfa-gal syndrom může být smrtící.

Image

Čtěte také

Z masožravce vegetariánem: Klíšťata mohou vyvolávat alergii na červené maso

Pozorování během minulých desetiletí ukázala, že u hvězd kolem Sluneční soustavy se běžně vyskytují exoplanety rozmanitých velikostí a vlastností. U těchto exoplanet víceméně vždy platí, že se zrodily v Mléčné dráze a jejich osud je v galaktickém měřítku srovnatelný s planetami Sluneční soustavy.

Vědce ale také velmi zajímá, jaké jsou exoplanety z jiných galaxií. Astronom Robert Aloisi z Wisconsinské univerzity v Madisonu a jeho kolegové se podílejí na průzkumu oblohy VOYAGERS, který je zaměřený na hvězdy, které se sice nacházejí v Mléčné dráze, ale pocházejí odjinud. 

Hvězdní imigranti

Vědci se ve svém průzkumu zaměřili na hvězdy, které původně vznikly v dávných trpasličích galaxiích v galaktickém sousedství Mléčné dráhy. Naše Galaxie se s těmito galaktickými trpaslíky setkala a pohltila jejich hvězdy. Dnes jsou součástí Mléčné dráhy a pro vědce představují příležitost k výzkumu exoplanet.

Aloisi a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že dosavadní sbírka více než šesti tisíc potvrzených exoplanet představuje jen výsek možné diverzity hvězdných prostředí, která se objevují ve vesmíru. Pátrání po exoplanetách hvězd pocházejících z trpasličích galaxií nabízí šanci tuto diverzitu exoplanet rozšířit.

Astronomové by rádi zjistili, jaký vliv na exoplanety a jejich vlastnosti má, když vzniknou kolem hvězd z trpasličích galaxií. Zda a do jaké míry se liší od exoplanet, které pozorujeme u hvězd pocházejících z Mléčné dráhy. Na prvním místě je samozřejmě otázka, jak se původ exoplanet projevuje na jejich případné obyvatelnosti životem pozemského typu.

Image

Čtěte také

Šest tisíc exoplanet: Co nám přinesl třicetiletý výzkum cizích světů?

Bitva v Kurském oblouku představovala největší tankový střet v dějinách, přičemž Sověti měli v počtech obrněnců výraznou přesilu. K jejich ničení Němci nasadili kromě stuk také dvoumotorové bitevní Henschely Hs 129 od Panzerjagdkommanda Weiss. 

K nejúspěšnější akci došlo v poledne 8. července v oblasti Bělgorodu. Kapitán Bruno Meyer tehdy objevil velkou formaci tanků valících se na odkryté křídlo II. pancéřového sboru SS. Jejich odražení dostalo nejvyšší prioritu a Hs 129 se na ně doslova vrhly. Zatímco jedna letka útočila, druhá se vracela na základnu, třetí doplňovala munici a palivo a čtvrtá již znovu letěla k cíli. Tento kolotoč pokračoval víc než hodinu a sovětský nápor se podařilo zastavit pouze nálety ze vzduchu. 

Němečtí bitevní letci tehdy nárokovali 40 zničených tanků a další desítky obrněných vozidel jako poškozených. Reálně to sice nebylo tolik, přesto šlo o obrovský úspěch. Piloti protitankových letounů se k nepřátelskému obrněnci dokázali rychle přiblížit na velmi krátkou vzdálenost 300, 200 nebo dokonce 100 m. Útočili také zásadně z boku nebo zezadu, kde měly tanky nejslabší pancíř.

Nebe nad Prochorovkou

Dne 9. července se postup skupiny armád Jih pomalu zastavil a Luftwaffe s tím nedokázala nic dělat. Situace na zemi byla tak kritická, že kromě vzdušných bojů museli němečtí stíhači někdy i útočit na pozemní cíle. K tomu se jejich nepancéřované stíhačky příliš nehodily a protiletadlová palba pro ně představovala smrtelné nebezpečí. Když Sověti přešli 12. července do protiútoku, pilotům práce ještě přibylo. 

Eskadry StG 2 a 77 se zapojily i do legendární tankové bitvy u obce Prochorovka. Hlavním cílem jejich stuk se staly opět tanky a často jich zničily i desítky za den. Účinnost jejich útoků potvrzuje i druhá strana a v hlášení štábu sovětské 5. tankové armády se uvádělo: „Tanky utrpěly těžké ztráty způsobené nepřátelským letectvem a zastavily se před vsí Okťabrskij. Další postup byl znemožněn nepřetržitými nálety nepřítele.“ 

Na jihu kurského oblouku Sověti zahájili rozhodující protiofenzivu až 17. července. Toho stejného dne padl i velitel III./StG 2 kapitán Walter Kraus. Jeden z příslušníků jeho jednotky na toto období později vzpomínal: „Ruští stíhači se tou dobou často neobjevovali. Několikrát se ale stalo, že bitevní Il-2 nalétávaly na tentýž prostor jako my a hrozilo nebezpečí srážky.“ 

Jak bitva kulminovala, stále ubývalo akcí zaměřených na střemhlavé údery a nejvyšší prioritu dostávaly útoky na obrovské masy sovětských obrněnců. K těm se hojně používaly také Junkersy Ju 87 G vyzbrojené dvojicí protitankových kanonů ráže 37 mm, z nichž každý disponoval 12 granáty s wolframovým jádrem. Díky dlouhé hlavni a průbojným střelám prorážely pancíř tanků na vzdálenost až 300 m.

Stuky v akci

S touto verzí létal i Hans-Ulrich Rudel, který způsob ničení tanků později popsal: „Útočil jsem v malé výšce a ve vzdálenosti asi 30 m jsem zmáčkl spoušť. Dříve než jsem mohl začít stoupat, objevila se přede mnou stěna ohně, které jsem se už nedokázal vyhnout. Udivilo mě, když jsem se nepoškozen vynořil na druhé straně. Můj zadní střelec viděl jednotlivé části tanku, jehož munice explodovala, opět dopadat na zem za naším strojem.“ 

Rudel hned první den kurské bitvy zničil 12 tanků T-34: „Sovětská protiletadlová obrana tankových jednotek byla sice silná, obě uskupení vojsk se však nalézala pouze 1 200 až 1 800 m daleko od sebe. Pokud po zásahu nespadnu jako kámen, bude vždy možnost dotáhnout poškozený letoun k postavení našich vlastních tanků. Hned při první akci pod palbou mých kanonů explodovaly čtyři sovětské tanky, do večera celkem 12.“ Přivedl k dokonalosti nasazení kanonových stuk a vypracoval nejúčinnější metody jejich nasazení. Jedna kanony vybavená skupina ničila tanky, zatímco běžné Ju 87 D ji kryly pomocí pum a ostřelování případných pozic protiletadlové obrany. 

Proti tankům i pěchotě

Od 3. srpna sovětská 2. a 5. letecká armáda zahájily velkou ofenzivu proti pozicím nepřítele. Jejich stroje ten den provedly na 2 671 bojových vzletů, Luftwaffe dokázala kontrovat jen 569 starty. Německá převaha ve vzduchu byla definitivně pryč a prosadit se dokázali jen ti nejlepší. Předchozí boje ukázaly, že pomalé a neohrabané Junkersy Ju 87 D na své úkoly přestávají stačit, a stoupal tlak na jejich nahrazení, především novými Focke-Wulfy Fw 190 F. Jednalo se původně o stíhačku vybavenou přídavným pancéřováním, což se negativně projevilo na výkonech letounu, a zhoršila se i jeho obratnost. Pro přežití v husté protiletadlové palbě to však bylo nezbytné. 

V době bitvy u Kursku už bitevní Fw 190 používala celá bitevní eskadra SchG 1, skládající se ale jen ze dvou skupin. Fockewulfy na cíle nalétávaly z vodorovného letu, bomby většinou odhazovaly postupně a pak na cíl útočily palubními zbraněmi. Proti tankům a opevněním se používaly běžné trhavé pumy řady SB. Na závěsníku pod trupem se obvykle nosila jedna o váze 250 kg a pod křídly čtyři 50kg. Proti živé síle nepřítele se velmi osvědčily dřevěné kontejnery AB, které se po odhozu otevřely a uvolnily malé protipěchotní pumičky SD. 

Posvítit si na nepřítele

Poněkud ve stínu stíhacího a bitevního letectva zůstávaly u Kursku bombardéry. Základ výzbroje stále tvořily osvědčené dvoumotorové Heinkely He 111 a Junkersy Ju 88. Už v průběhu roku 1942 došlo na východní frontě k rozdělení úkolů, když se jednotky s rychlými junkersy zaměřily hlavně na denní operace na frontě či v nehlubokém týlu. Oproti tomu útvary s těžšími heinkely prováděly především nálety na vzdálenější průmyslové objekty, které se nacházely v oblasti jejich doletu. 

U Kursku disponovala Luftwaffe bombardéry od šesti většinou nekompletních eskader. Během bitvy často operovaly těsně za frontou, kde napadaly sovětská nádraží, sklady a také vlakové soupravy přisouvající posily do oblasti bojů. Rudé stíhací letectvo ale neustále sílilo a ztráty bombardérů stoupaly. Proto postupně přecházely k nočním operacím. Jednu takovou popsal Georg Kellermann z KG 55: „Nejdříve shazujeme zápalné pumy, ať si na to hnízdo posvítíme. Flak se sice probouzí, ale pálí úplně vedle. Děláme celkem čtyři nálety a po posledním celé nádraží hoří. Vzdalujeme se dlouhou zatáčkou a s dobrým pocitem sledujeme námi způsobenou spoušť.“

Začátek hromadného ústupu

Během bitvy u Kursku už značně zesílila sovětská protivzdušná obrana složená z baterií protiletadlových děl, radiolokátorů a nočních stíhaček. Naopak stále klesala kvalita německých osádek, které později procházely už jen zkráceným výcvikem. Některé zkušené však dokázaly protivníkovi způsobovat stále těžké ztráty, obzvláště při samostatných nočních misích do hloubky nepřátelského týlu. 

Rudá armáda stále postupovala a 5. srpna dobyla dva nejdůležitější nepřátelské opěrné body – Orel a Bělgorod. Luftwaffe se začala stahovat na západ a vyklízet svá letiště. Stíhací eskadra JG 52 musela 6. srpna opustit Kutejnikovo, 12. srpna Charkov-Rogan a o čtyři dny později i Perečepino. Už 9. srpna se na ústup dala také bitevní eskadra StG 1 a jeden její příslušník to popsal: „Silnice vedoucí kolem letiště byla plná naší chaoticky ustupující pěchoty. Vojáci říkali, že jsou jim Rusové v patách. Náš velitel se proto telefonicky spojil se štábem a už za hodinu jsme přelétávali na letiště Bolšaja Rudka. Děsilo nás, že se nikdo neobtěžoval s tím informovat nás, jaká je vlastně situace.“ 

Dne 23. srpna 1943 kurská bitva oficiálně skončila. Záznamy 4. a 6. německé letecké armády, které se do bojů u Kurska zapojily, udávají za červenec a srpen ztrátu 1 463 letounů. Dalších 469 utrpělo poškození neopravitelné přímo u útvaru. Ne všechny ztráty ale souvisely přímo s Kurskem, neboť část 4. letecké armády operovala u pobřeží Černého moře. 

Luftwaffe se v průběhu střetnutí začala postupně dostávat do defenzivy. Nadále se jí však dařilo působit sovětskému letectvu velmi těžké ztráty za poměrně malých vlastních. Významnou roli přitom hrála velká stíhací esa, která měla na účtu někdy i stovky sovětských letounů. Ale vzhledem ke své početní slabosti a rostoucím kvalitám protivníka ztrácela Luftwaffe vzdušnou nadvládu i schopnost rozhodujícím způsobem ovlivňovat průběh pozemních bojů.

Image

Čtěte také

Rozhodující bitvy druhé světové války: Souboj o iniciativu znamenal bod zlomu

Hodinová legenda

Londýn se může pochlubit spoustou památek, k nimž se vážou notoricky známé příběhy. Jak už tomu ovšem bývá, nezřídka na nich není mnoho pravdy, přičemž mystifikace se nevyhýbají ani ikonám metropole včetně legendárního Big Benu: Zřejmě nejslavnější londýnská věž se totiž jmenuje úplně jinak.

V některých průvodcích se dočtete, že jde o Saint Stephen’s Tower. Stavba uvedeného jména sice existuje, ale nachází se mezi parlamentními budovami jinde. „Big Ben“ se ve skutečnosti až do roku 2012 nazýval pouze Clock Tower neboli „hodinová věž“ a teprve tehdy se dočkal oficiálního pojmenování Elizabeth Tower – na počest šedesáti let vlády královny Alžběty II.

Odkud se tedy spojení „Big Ben“ vzalo? Někteří tvrdí, že se nejedná o název věže, nýbrž zvonu, jenž se v ní nachází. Zvonů je tam sice hned pět, ale Big Ben mezi nimi nenajdeme – ten největší nese název Great Bell čili „velký zvon“. Každopádně se ví, že se přezdívka zvonu i věže datuje do 19. století. Zřejmě ji přitom inspiroval poslanec sir Benjamin Hall, který byl poněkud korpulentnější, a tak někoho napadlo spojení jeho osoby s objemným zvonem. „Všeobecný veřejný konsenzus má svůj vlastní druh autority, možná větší než oficiální diktát, vezmeme-li v potaz, že mluvíme o domově demokracie,“ píše Matt Brown v knize Vše, co víte o Londýně, je špatně. „A tak zmíněné věži říkejte Big Ben zcela beztrestně!“

Eros, nebo ozdoba?

Náměstí Piccadilly Circus vévodí socha okřídlené postavy s lukem, které se podle řeckého bůžka lásky říká Eros. Jiní tvrdí, že je to jeho protějšek Anteros, jenž pomáhal při neopětovaných citech. A další si myslí, že se jedná o křesťanského anděla. Odpověď v tomto případě překvapí: Skulptura totiž nejspíš neznázorňuje žádnou konkrétní bytost.

Sochař Alfred Gilbert v roce 1893 zkrátka vytvořil okřídlenou postavu tak, aby se hodila na pomník hraběte Shaftesburyho, kterým konstrukce s fontánou ve skutečnosti je. O deset let později vysvětloval tvůrce v tisku, že chtěl takto oslavit laskavost a štědrost zmíněného šlechtice. Vymezoval se tím vůči kritikům, kteří nahou sochu považovali za neslušnou a nevhodnou k uctění památky zesnulého aristokrata. Skulptura tedy oficiálně žádné jméno nemá.

Impérium nepadlo

Havrani se prý v londýnském Toweru vyskytují už po celá staletí. Jedna z teorií tvrdí, že je lákala těla popravených, zatímco podle jiné jde o „uprchlíky“ z hradního zvěřince, který tam fungoval mezi 13. a 19. stoletím. Někdy v uvedené době se také mohla zrodit pověst, že pokud by hrad opustili, království padne.

Ve skutečnosti bylo v Toweru za dobu jeho existence popraveno „pouhých“ jednadvacet lidí a nejstarší spolehlivá zmínka o výskytu havranů v jeho zdech pochází až z roku 1896: Jedná se o článek, který neuvádí žádné zdroje a tvrdí, že opeřenci v Toweru přebývají už sto let. Samotná pověst, že bez nich zemi hrozí zkáza, je poprvé doložena dokonce až k roku 1944 a nejspíš vznikla za druhé světové války, aby povzbudila britskou veřejnost. Tenkrát přitom na hradě paradoxně žil pouze jediný havran, načež dokonce nastalo čtvrtletí, kdy pevnost zela prázdnotou – a jak víme, impérium nepadlo.

Bestie v cylindru

Přízrak, který roku 1888 řádil v ulicích čtvrti Whitechapel, není na rozdíl od mnoha jiných pověstí smyšlený. Na skutečnou identitu Jacka Rozparovače se nikdy nepřišlo, nicméně po něm zůstalo pět mrtvých a znetvořených prostitutek. Klasická představa zahrnuje vraždící monstrum oděné v černém, nejspíš v plášti a cylindru, s lékařskou brašnou v jedné ruce a se zakrváceným nožem v druhé, jak se potuluje londýnskými ulicemi zahalenými hustou mlhou.

Jenže čtvrť Whitechapel byla tehdy plná chudších dělníků, a kdokoliv by tudy kráčel v popsaném oděvu, ten by okamžitě vzbudil pozornost. Podobné romantické vize navíc neodpovídají ani výrokům svědků. Policie tenkrát vyslechla desítky lidí, kteří prý proslulého vraha zahlédli. Mnozí se samozřejmě mohli mýlit, nicméně jistý Joseph Lawende viděl jednu z obětí jen deset minut před vraždou a jejího společníka líčil jako „muže v odraných šatech, s malým knírkem, červeným šátkem kolem krku a čepicí se štítkem“. Jiné popisy se velice lišily, ale ani jeden nezahrnoval cylindr či plášť. Třikrát ovšem ve výpovědi zazněla zmínka o lovecké pokrývce hlavy…

Kudy do Bradavic?

Nástupiště devět a tři čtvrtě najdeme na vlakovém nádraží King’s Cross mezi peronem devět a deset – ale pouze na stránkách knihy o Harrym Potterovi. Jeho reálný model se nicméně nachází stranou, u cihlové zdi, kde si po vystání fronty může každý pod ikonickým nápisem vyzkoušet, jak by se mu stěnou procházelo na vlak do Bradavic. Přestože na nástupiště vyrážejí davy lidí, jeho podoba neodpovídá té, kterou známe z knížek: J. K. Rowlingová připustila, že když scénu psala, nebyla zrovna v Londýně. O King’s Cross tak sice mluvila, ale na mysli měla nádraží Euston. Ani tam bychom ovšem na onu charakteristickou cihlovou přepážku mezi platformami nenarazili.

Na King’s Cross by se však měla pod devátým či desátým nástupištěm nacházet hrobka dávné britské královny Boudiccy, která při obraně své země před Římany vyplenila Londýn a jejíž slavná socha v kočáře s koňmi je k vidění u Parlamentu. Pověst spojující hrob s perony sice pochází až z 19. století, nicméně staví na dochovaných starších zprávách.

Maso do koláčů

Pokud se s průvodcem vydáte po stopách londýnských strašidel, dostanete se i do úzké uličky Hen and Chickens Court, kde údajně žil Sweeney Todd neboli ďábelský holič z Fleet Street: Zákazníkům podřezával hrdla a jeho spolupachatelka paní Lovettová pak z mrtvol připravovala své proslulé masové koláče.

Vyprávění, které se stalo základem nejen stejnojmenného muzikálu či filmu Tima Burtona s Johnnym Deppem, je ovšem naprosto smyšlené. V londýnských záznamech z přelomu 18. a 19. století, kdy se měl krvavý příběh odehrát, se o takových událostech nic nepíše. Sweeneyho Todda si zřejmě vymysleli autoři šestákového románu Šňůra perel z roku 1847 a nejspíš se inspirovali různými místními povídačkami o nezvěstných lidech.

Image

Čtěte také

Postrach Londýna: Kdo byl předobrazem vraždícího holiče Sweeneyho Todda?

Vysoko v ledových horách západního Norska se odehrává závod s časem. Tající horské ledovce zde odhalují dávno ztracenou minulost. Nejnovější objev v oblasti Aurlandsfjellet je mimořádný i na norské poměry: archeologové zde objevili dokonale zachovanou, přibližně 1 500 let starou past na soby, která je nejspíš jediná svého druhu v Evropě.

Archeologové na Aurlandsfjelletu od léta nacházejí stovky větví naskládaných do dvou dlouhých bariér. Ty podle nich tvořily jakýsi lovecký koridor či past, do níž byli sobi hnáni. Většina starých dřevěných konstrukcí se běžně nedochová, zdejší led ale fungoval po staletí jako časová schránka. „Vidět, jak nám tento komplex doslova taje před očima, je jedinečné,“ říká archeolog Leif Inge Åstveit z Univerzitního muzea v Bergenu.

Archeologie tajícího ledu

Okolní led navíc ukrýval velké množství sobích parohů se stopami po řezání, což znamená, že zvířata byla na místě nejen lovena, ale také porážena a zpracovávána. 

Mezi další nálezy patří železné oštěpy, dřevěné šípy, a dokonce tři zachovalé luky – svědectví dávných loveckých výprav. Výjimečný je i drobný šperk z parohu vyřezaný do tvaru miniaturní sekery, který patrně některý z lovců ztratil při honu.

Největší záhadou je však bohatě zdobené dřevěné veslo. Jak se ocitlo ve výšce 1 400 metrů nad mořem, tedy daleko od jakékoli vodní cesty, vědci zatím netuší a není jasné ani to, proč ho někdo do takové výšky vynesl. Možná šlo o symbolický předmět, možná mělo praktickou funkci, kterou zatím neznáme. Přesnější odpověď by mohl přinést až další výzkum.

Podle odborníků bylo místo dokonale zakonzervováno díky nástupu chladného období v polovině 6. století, kdy se ochladilo, přibylo sněhu a lovci oblast zřejmě opustili. Led pak vše uložil v nečekaně dobrém stavu. „Objev nám umožňuje přehodnotit, jak takové lovecké systémy fungovaly,“ dodává Åstveit.

Tání ledovců sice vědcům otevírá okno do minulosti, je ale také varovným pohledem do budoucnosti. Podobná naleziště se objevila i v jiných norských horách – v posledních letech se z ledu vynořily například 1 300 let staré lyže, vikinská koňská uzda nebo římský kožený sandál. Archeologové tak sice získávají nevídané množství informací, zároveň ale vědí, že je tlačí čas: předměty které odkryje led a nepodaří se je zachránit, s velkou pravděpodobností nenávratně zmizí.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v norských horách vzácně zachovalý šíp z doby železné

André-Marie Ampère se proslavil jako fyzik, ale díky všestrannému nadání z něj mohl být stejně dobře i vynikající filozof, jazykovědec nebo státník. Přišel na svět 20. ledna 1775 (letos by tak oslavil 250. narozeniny) do zámožné rodiny obchodníka s hedvábím. Vyrůstal na usedlosti v Poleymieux-au-Mont-d’Or vzdálené asi deset kilometrů od Lyonu. Byl vychováván jako katolík, ale zároveň v prostředí silně ovlivněném osvícenstvím, které kladlo důraz na vědu. Jeho otec obdivoval dílo Jeana-Jacquese Rousseaua a jím propagovaný způsob vzdělávání mimo zavedené školy, jenž byl založen na osobně získávaných zkušenostech.

Životem zkoušený romantik

Mladý Ampère dostal velmi důkladné vzdělání v jazycích, především v latině, a následně se učil sám z knih bohaté domácí knihovny. Četl díla přírodovědná, jako byla Historie přírody (1749–1804) od Georgese Louise Leclerca de Buffona, zajímaly ho však i matematické spisy Leonharda Eulera či Daniela Bernoulliho. Hltal beletrii, ale také Encyklopedii (1751–1772) od Denise Diderota a Jeana le Rond d’Alemberta. Přesto jej nelze označit za samouka. Otec zval na usedlost přední akademiky z Lyonu, aby chlapci dávali lekce, nebo vozil malého André-Marieho do Lyonu, kde navštěvoval přednášky na univerzitě.

Mnozí životopisci vyzdvihují, že Ampèrův pohled na svět silně formoval romantismus zrozený na přelomu 18. a 19. století v reakci na striktní racionalitu osvícenství a strohost antikou inspirovaného klasicismu. Ampèrovi byl blízký důraz kladený romantismem na city a individualitu. Silně prožíval i další atribut romantismu – trýzeň duše. 

Chlapcovo idylické dětství přerušila v roce 1789 Velká francouzská revoluce. Jeho otec byl novou vládou povolán do státní služby v jednom menším městě poblíž Lyonu. To se mu stalo osudným, když se v roce 1792 chopili vlády jakobíni a nastolili teror. Ampèrův otec se jako soudce dostal s krutými radikalisty do konfliktu a byl koncem roku 1793 popraven. Zároveň byla rodině zkonfiskována většina majetku.

Napříč Francií

Pro třináctiletého Ampèra to byla těžká rána. Upadl do depresí a na čas přerušil studia. Bylo mu jasné, že vysněnou společenskou či politickou kariéru v podmínkách nastolených Francouzskou revolucí dělat nechce a ani nemůže. Vrátil se ke studiím pevně rozhodnut, že se vydá na akademickou a vědeckou dráhu.

V roce 1799 se Ampère oženil s Julii Carronovou a o rok později se jim narodil syn Jean Jacques. Ve snaze zajistit rodinu přijal Ampère profesorské místo v Bourg poblíž Bordeaux. Manželku a syna zanechal v Lyonu. V Bourg dokončil pojednání o matematické teorii her zabývající se pravděpodobností výhry či prohry. Spis mu vynesl velkou popularitu a otevřel mu dveře k postupu v akademickém světě. Vysloužil si uznání předních francouzských matematiků. Z nich se pro další Ampèrův život ukázala jako klíčová přízeň Jeana Baptisty Josepha Delambreho (1749–1822). Tento matematik, který později zastával vrcholné státní posty, vzal mladého muže pod ochranná křídla. Právě on pomohl Ampèrovi k návratu za rodinou do Lyonu, když jej doporučil na místo profesora matematiky na tamějším lyceu. 

Ve stejném roce ale Julie zemřela a Ampèra v městě už nic nedrželo. S Delambreho podporou se vydal do Paříže, kde začal působit na univerzitě. V roce 1809 tam byl jmenován profesorem.

Inspirace Ørstedem

Okolí si Ampèra i nadále cenilo především jako matematika. Publikoval práce o počtu pravděpodobnosti a diferenciálním počtu, což mu v roce 1814 vyneslo zvolení za člena matematické sekce prestižní společnosti Akademie věd. Jistě tomu napomohl i pád revolučních sil a návrat Bourbonů na francouzský trůn. V novém režimu už Ampèrovi jeho rodinná historie nebránila v postupu. Jak ale vyplývá z jeho autobiografie, odsunul v té době matematiku na vedlejší kolej, protože propadl kouzlu fyziky, chemie a v neposlední řadě filozofie.

Zásadní impuls pro práce, jež zajistily Ampèrovi slávu až do dnešních dní, přišel od dánského fyzika a chemika Hanse Christiana Ørsteda (1777 až 1851), který zjistil, že elektrický proud vytváří magnetické pole. Ampère se o tomto objevu dozvěděl na zasedání Akademie věd, kde jeho přítel François Arago před užaslým shromážděním učenců zopakoval Ørstedův experiment. Přiblížil jehlu k drátu, kterým procházel elektrický proud, a hrot jehly se pod vlivem vzniklého magnetického pole vychýlil.

Elektřina a magnetismus byly v té době v souladu s teoriemi vynikajícího francouzského učence Pierra-Simona Laplaceho považovány za dva oddělené fyzikální jevy a každému byla přičítána samostatná „hnací síla“, takzvané fluidum. Představy o jednotě elektřiny a magnetismu, jak je naznačoval jednoduchý Ørstedův experiment, byly považovány za vědecké kacířství. Ampère však patřil k jednomu z mála učenců tehdejší doby, kteří Ørstedovy objevy bez výhrad vzali za své. Trochu paradoxně mu k tomu pomohla jeho filozofická studia, během nichž se nadchl dílem německého filozofa Schellinga. Ten razil myšlenku jednoty všech přírodních sil – tepla, světla, chemických reakcí, elektřiny i magnetismu.

Ampèrův zákon

Ampère se bez váhání pustil do vlastních experimentů a ani ne týden po Aragově demonstraci dokončil první ze série prací, které položily základy jeho teorie elektromagnetismu. Brzy poté prokázal, že když dvěma rovnoběžně ležícími vodiči prochází proud, vodiče se vzájemně přitahují nebo odpuzují podle toho, zda jimi proud protéká stejným nebo opačným směrem.

V následujících týdnech, měsících a letech Ampère nadále významně přispíval do rodícího se oboru elektrodynamiky. Prokázal například, že magnetické síly se řídí stejnými zákonitostmi jako síly elektrických nábojů popsané již dříve francouzským fyzikem Charlesem Augustinem de Coulombem (1736–1806). Ampère coby jeden z prvních elektrické proudy jen jednoduše nedetekoval, ale skutečně je měřil. Používal k tomu zařízení, jež sám vynalezl. Díky tomu mohl kvantifikovat vztah mezi magnetickým polem a elektrickým proudem, který toto pole vytváří. Dnes se tento vztah učí v hodinách fyziky žáci základních škol jako Ampèrův zákon.

Ampère shrnul výsledky svého výzkumu na poli elektromagnetismu do publikace, která vyšla v roce 1827. Vědecké obci se v ní představil nikoli jako uznávaný matematik, ale jako špičkový fyzik. Nezapřel v sobě ani filozofa, když pro vysvětlení elektromagnetických jevů zformuloval představu „elektrodynamické molekuly“, za kterou bychom si dnes nejspíše dosadili elektron.

Ampère působil až do své smrti roku 1836 v různých funkcích na pařížské univerzitě. Na sklonku své bohaté kariéry byl vysoce respektovanou vědeckou osobností a sbíral pocty od vědeckých společností z celého světa. Pochován je na pařížském hřbitově Montmartre. Nedožil se podpisu mezinárodní konvence, kterou po něm byla v roce 1881 pojmenována jednotka elektrického proudu. Ampér je dnes spolu s metrem, kilogramem, sekundou, kelvinem, molem a kandelou zařazen mezi sedmero základních jednotek SI (zkratka z francouzského Système International). Proud jednoho ampéru (značka A) je definován jako přenos náboje o velikosti 1 coulombu (C) za 1 sekundu (s).

Image

Čtěte také

Tajný projekt Nikoly Tesly: Jak daleko se dostal ve vývoji paprskové zbraně?