Malá jiskřička naděje pro kriticky ohrožené mořské savce
Po desetiletích dramatického úbytku se v severní části Kalifornského zálivu objevila malá jiskřička naděje – kriticky ohrožená sviňucha kalifornská, nejvzácnější mořský savec světa, poprvé vykazuje nárůst populace.
Sviňucha kalifornská (Phocoena sinus) je nejohroženějším mořským savcem dneška. Populace tohoto nejmenšího zástupce řádu kytovců setrvale klesala už od 90. let minulého století – zatímco ještě před zhruba 30 lety obývalo severní oblast Kalifornského zálivu více než 500 jedinců, mezi léty 2011 až 2015 to byly už jen poslední jednotky kusů. Podle tehdejších prognóz měly sviňuchy do roku 2021 s velkou pravděpodobností úplně zmizet.
Nová data ale přinášejí malou jiskřičku naděje – populace v severní části Kalifornského zálivu (kde je sviňucha kalifornská endemitem) se z odhadovaných šesti až osmi jedinců zvýšila na sedm až deset, včetně jednoho či dvou mláďat. Je to poprvé, co vědci zaznamenali nárůst této téměř vyhynulé populace kytovců.
Smrtící sítě a černý trh
Hlavní příčinou drastického úbytku sviňuch nejsou predátoři, ale lidé. Sviňuchy se často zamotávají do tzv. tenatových ponorných sítí, které místní rybáři používali k lovu krevet a smuh MacDonaldových (Totoaba macdonaldi), dalšího endemita Kalifornského zálivu. Plynový měchýř této ryby je v Číně vysoce ceněn pro své údajné léčivé účinky a na černém trhu má cenu zlata.
Ačkoliv Mexiko používání těchto sítí v roce 2017 trvale zakázalo, nelegální rybolov v chráněné oblasti pokračoval dál. V roce 2019 naštěstí zasáhla mezinárodní komunita: Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES) prosadila opatření k potlačení poptávky po smuze a k odstranění nelegálních sítí ze severní části Kalifornského zálivu.
Vznikla zde také „zóna nulové tolerance“ – oblast, kde je rybolov úplně zakázán. Tento krok však vyvolal bouřlivé reakce místních rybářů, kteří byli nuceni opustit svá tradiční loviště a často i jediný zdroj obživy.
Drobná jiskřička naděje
Během nejnovějšího výzkumu, který letos v září provedla mexická vláda společně s neziskovou organizací Sea Shepherd Conservation Society, výzkumníci zaznamenali kromě několika sviňuch také samici Fridu a její přibližně roční mládě. Skutečnost, že mládě přežilo první, nejkritičtější rok života, dává vědcům důvod k mírnému optimismu.
Podle Cataliny López-Sagástegui, mořské bioložky a ředitelky programu Gulf of California Marine Program, znamená tento malý nárůst „důvod k opatrnému optimismu“. Zároveň ale upozorňuje, že je nezbytné vytvořit podmínky, které sviňuchám umožní skutečně se zotavit – od přísného prosazování zákazů tenatových sítí až po spolupráci s místními komunitami.
Sviňucha kalifornská, nejvzácnější mořský savec planety, se možná dočkala svého zázraku – k necelé desítce zbývajících jedinců přibylo nejméně jedno životaschopné mládě. I když jde o naději křehkou jako vlnka v zálivu, každý nový přírůstek představuje malý krok směrem k záchraně těchto krásných kytovců.
Další články v sekci
Běla Friedländerová: Odvážná žena, která zasvětila život sportu
Špičková sportovkyně Běla Friedländerová patřila mezi skutečné sportovní celebrity první republiky. Milovnice především vodních sportů nás reprezentovala nejen v plavání a skocích do vody, ale též skvěle lyžovala, jezdila na koni a nadšeně závodila v autech...
Původně se měla stát lékařkou. Láska k pohybu však zvítězila a ona mu zůstala celoživotně věrná i přes změny režimů. Dnes se její jméno dostává znovu do povědomí veřejnosti. Málo se ale ví, že jejím prvním manželem byl otec našeho porevolučního prezidenta Václava Havla. Běla Friedländerová totiž patřila k pražské zlaté mládeži. Přišla na svět do známé a slušně situované rodiny jako nejstarší ze čtyř dětí. Její otec Josef Friedländer, pražský velkoobchodník a majitel realit, byl synem prvního vinohradského starosty. Stal se významným akcionářem nuselského pivovaru a předsedou jeho správní rady. I když brzy zemřel, finančně to situaci v rodině naštěstí neohrozilo. Běla navštěvovala prestižní dívčí školu Minerva a po maturitě studovala medicínu na pražské univerzitě. Během studií získala dvouleté stipendium na tělovýchovnou fakultu prestižní Wellesley College v Bostonu.
Inspirativní Amerika
Pobyt v USA Bělu zásadně ovlivnil. Absolvovala tam zkoušku z plavání a záchranářství a rozhodla se v budoucnu věnovat tomuto sportu a obecně tělovýchově. Medicínu už nedokončila. V Americe se nadchla i pro letní tábory a umínila si, že něco podobného vybuduje i u nás. V tom ji podporoval její přítel inženýr Václav Maria Havel. Ten v té době také pobýval v Americe. I jeho tato cesta mimořádně inspirovala. Bez ní by nejspíš nevznikly Barrandovské terasy.
Friedländerovi, patřící k pražské smetánce, se s Havlovými, další významnou pražskou podnikatelskou rodinou, přátelili. Do secesního domu na Rašínově náměstí, který v roce 1905 postavil podnikatel Václav Havel, také často chodili za strýčkem Škardou, známým advokátem, který se stal poručníkem Friedländerových dětí po smrti jejich otce. Se starším synem Havlových Václavem se Běla znala a „kamarádila“ od útlého dětství a v roce 1928 se za něj provdala.
Ve dvacátých letech se Běla pod jménem Friedländerová nebo Havlová (případně pod oběma jmény, jak je to módní dnes) aktivně věnovala sportu a úspěšně reprezentovala naši republiku v plavání. V plaveckých disciplínách získala i několik československých rekordů. Skvělých výsledků dosahovala také v lyžování a ve skocích do vody. Byla sportovně nejen mimořádně talentovaná, ale i všestranná. Jako bývalá medička a emancipovaná žena věděla, jak je pohyb pro ženy (tedy nejen pro ně) důležitý. V tomto směru se i celoživotně angažovala. Vedla rytmiku v paláci Lucerna, patřící Havlovým, založila i gymnastickou školu. Plavecké a sportovní kursy poté organizovala v paláci AXA, který pro ni postavil její druhý manžel.
Druhá manželství
Bezdětné manželství Běly s Václavem totiž skončilo po pěti letech po vzájemné dohodě rozlukou, což byl do roku 1950 právnický termín pro rozvod. Nešlo o nijak dramatickou záležitost. Oba pak uzavřeli druhá manželství. Václav Maria Havel se oženil se vzdělanou výtvarnicí a návrhářkou Boženou Vavrečkovou, dcerou politika, národohospodáře a diplomata Hugo Vavrečky, který zastával i významnou pozici ve firmě Baťa. Manželství bylo obdařeno dvěma syny – Václavem, naším budoucím prezidentem, a Ivanem.
Bělin druhý manžel Václav Pilc působil jako úspěšný architekt. Projektoval nejen vily a obytné domy, ale také veřejné a obchodní budovy. Narodily se jim dcery Běla, která vystudovala medicínu, a Jana, historička umění. Podle všeho to mezi nimi musela být velká láska. Palác AXA, stavěný pro Bělu v ulici Na Poříčí v samém centru Prahy, je polyfunkční objekt rovněž inspirovaný stavbami v Americe. Na začátku třicátých let 20. století – v době hospodářské krize – to byl ale odvážný projekt, který architekt sám zafinancoval.
Vznikl nadčasový funkcionalistický objekt se sedmi nadzemními a dvěma podzemními podlažími, kde se nacházel kromě hotelu AXA i obchodní dům JEPA, kanceláře, restaurace a kavárna. V posledním patře si pak architekt zřídil svůj ateliér. Objektu dominoval důraz na sportovní využití, na čemž se podílela velkou měrou právě Běla. V komplexu se nacházel pětadvacetimetrový plavecký bazén se šesti dráhami a skokanskou věží, který byl nejmodernější v Praze, dále velká a malá tělocvična, kde vedla Běla své tělovýchovné kursy.
Nové poměry
Palác AXA řídil architekt Václav Pilc do roku 1948, kdy ho komunisté rodině zabavili. On pak následně emigroval. Běla odchod do ciziny odmítla. Nadále vedla sportovní kursy a letní tábory. Později učila na střední škole a pracovala v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí, cvičila s nastávajícími matkami a rodičkami po porodu. Ač pocházela z movité rodiny, na rozdíl od svého muže na majetku tolik nelpěla. Novým poměrům se v rámci možností snažila přizpůsobit. Dokázala žít i ve skromných podmínkách. Musela to být mimořádná žena. Zemřela v roce 1965 a svého manžela přežila o sedm let.
Letní sportovní tábory
Běla i její první manžel V. M. Havel měli i přes svůj „buržoazní“ původ nebývalé sociální cítění. Inspirováni Amerikou vybudovali na Orlicku sportovně zaměřený letní tábor Řadov především pro nemajetnou mládež. Po rozvodu pak sama Běla založila v roce 1934 na Třeboňsku další tábor s názvem Nový Řadov. Tento chatkový areál sloužil původně dívkám a ve srovnání např. se skautskými tábory byl na svou dobu velmi moderní. Fungoval i za války, i když se objevily fámy, že rekreaci si užívají děti z Hitlerjugend.
I když Nový Řadov v roce 1948 Běle zabavili, sloužil dětem i v době totality. Jezdili sem i pionýři ze zemí východního bloku. Na své oblibě neztratil ani dnes. Během léta sem přijede až 2 000 dětí, takže se řadí mezi největší dětské tábory u nás.
Další články v sekci
Mezihvězdní návštěvníci ve Sluneční soustavě: Jak velké riziko pro Zemi představují?
Ve Sluneční soustavě jsme již objevili tři objekty, které k nám s velkou pravděpodobností doputovaly z mezihvězdného prostoru. Hrozí nám srážka s podobnými mezihvězdnými návštěvníky a jak velké riziko pro naši planetu vlastně představují?
Od roku 2017 s jistotou víme, že se ve Sluneční soustavě objevují mezihvězdné objekty. Jde o návštěvníky, kteří se do Sluneční soustavy dostanou z mezihvězdného prostoru a po nějaké době ji zase opustí. V roce 2017 jsme objevili objekt 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS.
Vše nasvědčuje tomu, že podobné mezihvězdné objekty nejsou žádnou vzácností. Právě naopak. Během 4,6 miliard let své historie se Sluneční soustava musela setkat s ohromným množstvím těchto objektů. Je docela dobře možné, že některé z nich narazily do planet, včetně naší Země a odpovídají za některé krátery, které jsme na Zemi či dalších planetách našli.
Mezihvězdná hrozba
Sluneční soustava je dnes mnohem klidnější, než bývala. Planety na jejím úsvitu a v rané fázi bývaly bombardovány velkým množstvím těles. Nyní je v ní méně pevného materiálu a ke srážkám proto dochází méně často i proto, že se velká část původního materiálu stala součástí planet. O mezihvězdných objektech to ale rozhodně neplatí. Kolem nás vznikají a zanikají další planetární systémy a není důvod si myslet, že je teď mezihvězdných objektů podstatně méně než dřív.
Riziko to tedy očividně je, navíc nepříjemné, protože mezihvězdné objekty se detekují obtížněji než objekty, které neustále obíhají kolem Slunce. Darryl Seligman z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové se pokusili zjistit o riziku mezihvězdných objektů pro Zemi něco bližšího.
Cílem doposud nerecenzované studie Seligmanova týmu, publikované na serveru arXiv, nebylo zjistit, kolik mezihvězdných objektů může být, ale odkud přicházejí a jak se chovají.
Podle zjištění vědců většina mezihvězdných objektů má „kinematiku červených trpaslíků“. Seligman proto předpokládá, že nejvíc jich pochází právě z okolí červených trpaslíků, nejběžnějších hvězd v Mléčné dráze.
Riziko? Neznámé!
Simulace také ukázaly, že rychlé objekty mohu do Sluneční soustavy vstupovat častěji, větší riziko pro Zemi ale představují spíše ty pomalejší. Důvodem je podle vědců skutečnost, že Slunce dokáže účinněji gravitačně zachytit pomalejší hyperbolické objekty, které pak mohou být vychýleny do drah protínajících trajektorii Země.
Seligmanův tým také identifikoval překvapivý sezónní efekt: na jaře (z pohledu severní polokoule) podle vědců přilétají do Sluneční soustavy nejrychlejší a méně nebezpečné mezihvězdné objekty, v zimních měsících je jich naopak méně, jsou ale pomalejší a představují tak pro Zemi vyšší riziko. Rozdíl je podle Seligmana dán různým nastavením polohy Země.
Nejrizikovějšími oblastmi na Zemi jsou z hlediska možné srážky oblasti kolem rovníku. Simulace ukazují, že na nízkých zeměpisných šířkách hrozí nejvíce dopadů mezihvězdných objektů. Nebezpečnější jsou z hlediska možných škod ale dopady na severní polokouli, kde žije většina globální populace.
Jak velkou hrozbu mezihvězdné objekty vlastně představují, vědci zatím (vzhledem k chybějícím datům) netuší. Odpovědi na tyto otázky by mohla přinést Observatoř Very Rubinové, která by mohla odhalovat desítky až stovky mezihvězdných návštěvníků.
Další články v sekci
Nový výzkum: Hudba má překvapivý vliv na riziko rozvoje demence
Podle výzkumu australských vědců má častý poslech hudby u seniorů těsnou souvislost s udržením duševní kondice.
Lidé, kteří si často dopřávají poslech hudby i v pokročilém věku, pomáhají svému zdraví. Takový je závěr výzkumu týmu, který vedla Emma Jaffaová z australské Monashovy univerzity. Častý poslech hudby u seniorů podle nich snižuje riziko rozvoje demence téměř o 40 procent.
Výzkum, který nedávno uveřejnil odborný časopis International Journal of Geriatric Psychiatry, vyhodnocoval data celkem 10 893 Australanů starších 70 let, u kterých nebyla v době zahájení výzkumu diagnostikovaná demence. Vědci v rámci výzkumu zjišťovali, jaké jsou jejich zvyklosti ohledně hudby a zda hráli na nějaké hudební nástroj.
Hudba proti demenci
Ukázalo se, že senioři, kteří poslouchají hudbu neustále, čelili po třech uplynulých letech od počátku výzkumu oproti ostatním o 39 procent nižšímu riziku rozvoje demence. Také je u nich o 17 procent nižší riziko mírnějších forem kognitivních poruch a vedli si lépe v testech kognitivních schopností a epizodické paměti, která je důležitá pro připomínání každodenních událostí.
Zajímavé je, že pravidelná hra na hudební nástroj, tedy ještě aktivnější zapojení do hudby, snižuje riziko rozvoje demence o něco méně, asi o 35 procent. Podobné to bylo u lidí, kteří v pokročilém věku často poslouchají hudbu a současně hrají na hudební nástroj. U nich bylo riziko demence nižší o 33 procent.
Jak říká Jaffaová, u studií jako je tato nelze přesně určit příčinu a následek. Není tudíž jisté, zda poslech hudby skutečně aktivně brání demenci. Na druhou stranu ale platí, že ztráta sluchu je rizikový faktor pro rozvoj demence a sluchadla pro zlepšování sluchu naopak mohou omezovat úbytek kognitivních schopností. Podle Jaffaové je každopádně hudba dostupným prostředkem, který by mohl pomáhat seniorům s udržením duševní kondice.
Další články v sekci
Smetí ve vesmíru přibývá: Nový incident upozorňuje na limity přeplněné oběžné dráhy
Incident, který zpozdil návrat trojice čínských tchajkonautů kvůli zásahu vesmírným smetím, znovu ukazuje, jak rychle se plní nízká oběžná dráha nebezpečnými úlomky ohrožujícími kosmické mise i budoucnost orbitální dopravy.
Tři čínští tchajkonauti, kteří se měli vrátit z vesmírné stanice Tchien-kung (Tiangong) na palubě lodi Šen-čou 20, zažili minulý týden nečekanou komplikaci. Jejich návrat byl odložen poté, co návratový modul pravděpodobně zasáhl kus vesmírného smetí. Přestože jsou členové posádky v bezpečí a v záloze je připravená i náhradní loď, incident je další připomínkou rostoucího rizika, které představuje vesmírný odpad na zemské orbitě.
Problém, který roste
Vědci dlouhodobě upozorňují, že roztříštěné úlomky starých družic, pozůstatky raket a tisíce menších fragmentů jsou hrozbou pro moderní kosmonautiku. Podle analýzy, na níž se podílela výzkumnice Lauren Kahnová z Georgetownské univerzity, je dnes na oběžné dráze katalogizováno přes 34 000 objektů větších než 10 centimetrů – a drtivá většina pochází jen z několika desítek havárií a testů provedených USA, Čínou a Ruskem.
NASA uvádí, že kolem Země aktuálně krouží přes 45 000 člověkem vytvořených předmětů. Problémem však nejsou jen velké kusy, které lze sledovat radary. Skutečné nebezpečí představují milimetrové až centimetrové úlomky – velké jako střela, letící rychlostí přes 27 000 km/h. Ty mohou prorazit stěnu satelitu i návratového modulu podobně jako projektil.
Astronom Jonathan McDowell z astrofyzikálního ústavu Harvardovy univerzity upozorňuje, že i maličký kus může být smrtící, pokud zasáhne klíčový systém kosmické lodi. Úlomky vesmírného odpadu podle něj představují „časované bomby na orbitě“.
Orbitální smetiště
Největší koncentrace smetí se nachází na nízké oběžné dráze (LEO), kde létají nejen pilotované mise, ale i většina telekomunikačních a pozorovacích satelitů. Podle dostupných dat je zde více než 83 % všech sledovaných úlomků. Zároveň na této dráze operuje nyní již kolem 13 000 aktivních satelitů – desetkrát více než před deseti lety.
Tak dramatický nárůst techniky znamená, že operátoři satelitů musejí provádět stále častější bezpečnostní manévry. V současnosti jich probíhají desítky tisíc ročně, a pokud počet satelitů stoupne opět desetkrát, počet manévrů by se mohl zvýšit až stokrát, což by řízení provozu na orbitě posunulo na hranici zvládnutelnosti. Přesto se plánují další masivní projekty: megakonstelace typu Starlink či nové koncepty orbitálních datových center.
Hrozba „Kesslerova syndromu“
Nejčernějším scénářem je podle odborníků tzv. Kesslerův syndrom – řetězová reakce, kdy srážka jednoho objektu vyprodukuje tisíce úlomků, které vyvolají další srážky. Takový proces by mohl učinit části oběžné dráhy nepoužitelné na roky až desetiletí.
Podle odbornice na kosmickou bezpečnost Victorie Samsonové je největším problémem nedostatek technologií na úklid prostoru kolem Země a slabá mezinárodní koordinace, obzvlášť mezi USA a Čínou, což zvyšuje riziko náhodných kolizí.
Čína už měla s vesmírným smetím problémy dříve. V roce 2024 úlomek poškodil solární panel na stanici Tchien-kung, což způsobilo výpadky energie a vyžádalo si neplánované výstupy tchajkonautů do volného prostoru. Ve srovnání s relativně nedávnou dobou je dnes ve vesmíru více lidí i družic a každá další podobná kolize zvyšuje riziko nejen pro techniku, ale i pro lidské životy.
Další články v sekci
Starověké dálnice ožívají: Vědci sestavili dosud nejúplnější mapu římských cest
Archeologové vytvořili online mapu všech potvrzených římských silnic a cest. Dohromady by sedmkrát obtočily zeměkouli.
Římské silnice, původně určené pro logistiku římských jednotek, přepravu zpráv a obchod, byly zásadním prvkem rozvoje Římské říše a vlastně i celé Evropy, jak připomíná i známé rčení „všechny cesty vedou do Říma.“ Pokud víme, byly tyto silnice velice rozsáhlé. Jejich síť zobrazuje nová mapa vytvořená mezinárodním týmem archeologů, který vedl Tom Brughmans z dánské Aarhuské univerzity.
Online dostupná mapa Itiner-e síť potvrzených římských silnic a cest téměř dvojnásobě rozšiřuje jejich rozsah, z původních 190 tisíc na 300 tisíc kilometrů. Přesto, jak říkají tvůrci mapy, stále zahrnuje zhruba jen tři procenta skutečného rozsahu římských cest. Před archeology je ještě spousta práce.
Dálnice starověku
I tak je rozsah římský cest obdivuhodný. Římská říše měla v době svého rozkvětu rozlohu asi pěti milionů kilometrů čtverečních. Není divu, že doposud potvrzené římské silnice by více než sedmkrát obtočily zeměkouli. Soubor dat, na němž je založená zmíněná mapa, zahrnuje údaje ze 40 zemí světa. Výzkum související s tvorbou mapy v těchto dnech publikoval vědecký časopis Scientific Data.
Badatelé při sestavování této mapy využili celou řadu zdrojů, včetně Digitálního atlasu římské a středověké civilizace (DARMC), cestovních deníků a záznamů, římských milníků, dat z archeologických lokalit a historických map vzniklých před moderní urbanizací. Vykopávky a literární prameny porovnávali s různě starými satelitními snímky, díky čemuž mohli odhalit například římské cesty zalité nedávno vybudovanými nádržemi.
Výstavba komunikací v podobném rozsahu se v této části světa objevila až s průmyslovou revolucí v 19. století. Podle vědců je fascinující také míra kontinuity římských silnic a cest během historie. Ještě dnes, po 2 tisících letech, se mnohé z nich používají. Římské impérium už dávno pohřbil čas, ale jeho duch stále žije v dálnicích, které dnes spojují svět.
Další články v sekci
Africká expedice Emila Holuba: Výprava bojovala s domorodci o holý život
Výprava cestovatele Emila Holuba měla za cíl otevřít Afriku pro obchod s Rakousko-Uherskem či připravit kolonizaci části území mezi řekou Vaal a Zambezi.
Emil Holub (1847–1902) své výzkumy z první cesty do Afriky uskutečněné v letech 1872-1879 rozhodně nepokládal za ukončené, spíše naopak. Nikoho nenechal na pochybách, že se na černý kontinent co nejrychleji opět vrátí. Výsledky první cesty se pochopitelně odrazily v jeho ambicích a cílech zamýšlené příští výpravy i v jejím charakteru. Holub už nebyl naivní mladík, nyní byl zkušený cestovatel, který věděl, s čím se může setkat a na co se musí připravit. Zamýšlel přejít celý kontinent od jihu po sever a důkladně prozkoumat všechna území, kterými se bude ubírat.
Mezinárodní expedice
Přes uznání a pocty, kterých se Holubovi dostalo z celé Evropy, však nezískal pro své záměry významnější finanční podporu. Plány mezinárodní expedice tak vzaly brzy za své a cestovatel navíc seznal, že většinu prostředků si bude muset obstarat sám. Sen o rychlém návratu do Afriky se tedy rozplynul a Holuba čekalo zdlouhavé shánění peněz.
Výraznou podporu nakonec nalezl ve Vídni. O jeho výzkumy se zajímal sám císař František Josef I. a jeho rodina. Kromě ní jej různým způsobem podpořila také ministerstva obchodu, války nebo kultu a vyučování a rovněž některé vídeňské spolky, především rakouská geografická společnost a vývozní spolek. Vzhledem k této pomoci Holub nazval svůj podnik Holubova Rakousko-Uherská expedice.
Přesto byly přípravy na cestu velmi obtížné především kvůli chronickému nedostatku peněz. Většinu prostředků si nakonec musel opatřit sám z výtěžku své literární činnosti a přednášek. Do roku 1883 se mu podařilo pořídit veškeré potřebné vybavení a výstroj, nicméně z odhadovaných nákladů nakonec shromáždil jen necelou polovinu. Navzdory tomu se 18. listopadu 1883 vydal na svou druhou cestu do Afriky. Spolu s ním odjelo šest mužů ze zemí Rakousko-Uherska, Holubova žena Rosa, kterou si vzal krátce před cestou, a malá bečuánská služebná Bella, kterou si přivezl v roce 1879 z Afriky a nyní ji chtěl vrátit (a vrátil) zpět.
Podruhé v Africe
Prakticky hned po připlutí do Kapského Města se expedice dostala do potíží, neboť její výstroj úřady posoudily jako obchodní zboží a uvalily na ni vysoké dovozní clo. Na jeho zaplacení Holub neměl peníze a v Kapském městě se tedy zdržel celé čtyři měsíce, než dorazila pomoc z Vídně. Teprve v červnu 1884 se mohl vydat po železnici do města Colesberg, kde konečně zahájil systematickou výzkumnou činnost. Dokoupil zde potřebné vybavení, vozy a potah a vydal se na cestu k Zambezi.
Problémy však expedici stíhaly i nadále. Teprve začátkem června 1886, tedy po více než dvou letech, dorazila k řece Zambezi, kde měla začít stěžejní část cesty. Výprava již také nebyla kompletní, Josef Špíral a Karel Bukač podlehli malárii a Antonína Haloušku poslal Holub jako doprovod svých sbírek zpět do Evropy. Na sever od Zambezi se tedy kromě Holuba a jeho ženy vydali z původní sestavy jen Osvald Söllner, Jánosz Fekete a Ignác Leeb.
Překročením Zambezi se zcela změnil charakter cestování. Až dosud se expedice přepravovala pomocí vozů tažených dobytkem. Nyní je však využívat nemohla, protože se v oblasti kolem Zambezi vyskytovala moucha tse-tse, která znamenala pro dobytek jistou zkázu. Holub se tedy musel spolehnout na domorodé nosiče z místních kmenů. S nimi pak zamířil na území, obývané kmenem Mašukulumbů. K jeho průzkumu však tehdy nebyly příhodné podmínky. Mezi Mašukulumby a Marucy, odkud expedice přicházela, panovalo nepřátelství.
Na území Mašukulumbů
Dne 16. července 1886 vstoupil Emil Holub jako vůbec první Evropan na území Mašukulumbů. Během dvou týdnů dokázala jeho expedice proniknout téměř přes celé jejich teritorium. Neustále ji však provázely stupňující se neshody s domorodými nosiči i stále otevřenější nepřátelství ze strany domorodců. U řeky Luenge (Kafue) se Mašukulumbům podařilo přimět Holubovy nosiče, aby jej opustili. Expedice se tím ocitla zcela bez pomoci. Početné vybavení a náklad přitom představovaly pro Mašukulumby hotové bohatství, které navíc nebylo Evropany dostatečně chráněno.
Napětí vrcholilo 2. srpna 1886 útokem na tábor expedice u vesnice Galulonga. Holub v té době v táboře nebyl, neboť se snažil vyhledat pomoc o něco severněji, za hranicí nepřátelského území. Útočníkům se podařilo zabít Osvalda Söllnera a zmocnit se veškerého vybavení i zásob. Holub navíc přišel o větší část svých vědeckých záznamů, kterých si nade vše cenil. Jeho expedice tedy ztroskotala, na další postup na sever nebylo ani pomyšlení a nezbývalo, než se pokusit o návrat zpátky na jih. Několikadenní zpáteční cesta byla skutečně strastiplná, poznamenaná všudypřítomným strachem z nového útoku, ke kterému již naštěstí nedošlo.
Přestože výprava nesplnila stanovený cíl, neúspěšná rozhodně nebyla a z hlediska získaných sbírek dokonce dalece předčila výsledky první cesty. Zpracování nálezů zabralo několik dalších let a veřejnosti je Holub představil prostřednictvím velkolepých výstav v roce 1891 ve Vídni a o rok později v Praze. Zájem veřejnosti byl sice mimořádný (navštívilo je okolo 190 tisíc návštěvníků), pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat do zahraničí, nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám.
Další články v sekci
Jak ochránit zranitelnou ocel? Nasazení těžkých kulometů v tancích 1916–1945
Kulomety v tancích jsou často opomíjenou součástí výzbroje, ale jejich role v moderním válečnictví je nezastupitelná. Od dob prvních strojů, které se objevily na bojištích první světové války, prošly zbraně v obrněncích bouřlivým vývojem.
Když 15. září 1916 vyrazily do útoku na Sommě britské obrněnce Mark I, začala se psát nová kapitola válečnictví. Tank, tehdy revoluční zbraň, se stal nedílnou součástí budoucích konfliktů. Přestože jsou dnes kulomety v těžké technice často opomíjené, jejich umístění a použití prošlo od roku 1916 zásadním vývojem.
První nasazený tank v historii, britský Mark I, existoval ve dvou variantách. Verze „Male“ byla vyzbrojena dvěma 57mm kanony a strojními puškami, zatímco „Female“ nesla pouze kulometnou výzbroj. Obě verze měly vodou chlazené vickersy ráže 7,7 mm, běžně využívané i pěchotou. Následující modely, jako Mark IV a Mark V, už standardně nesly typ Hotchkiss kalibru 7,7 mm, které byly spolehlivější při dlouhodobé palbě.
Francouzský Renault FT, považovaný za první moderní tank s otočnou věží, se vyráběl ve dvou verzích – s 37mm kanonem nebo kulometem Hotchkiss ráže 8 mm. Německo během války experimentovalo a do boje nasadilo jen omezený počet strojů A7V, vyzbrojených jedním dělem a šesti 7,92mm strojními puškami MG 08.
Vzhledem k povaze bojů na západní frontě, kde dominovala zákopová válka a hustá pěchotní obrana, hrály „samostříly“ v prvních tancích klíčovou roli. Sloužily k podpoře útoků na nepřátelské linie, potlačování pěchoty i likvidaci kulometných hnízd. Po skončení první světové války si udržely své místo a zůstaly standardní součástí tankové výzbroje až do současnosti.
Meziválečný vývoj
V roce 1918 se tanky staly nedílnou součástí moderních armád a spolu s nimi se vyvíjela i kulometná výzbroj. Postupně se také ustálilo jejich využití v tancích ve třech základních rolích. Fungovaly jako spřažené s hlavním kanonem, který byl pevně spojen s touto zbraní a měl mimo jiné sloužit k nastřelování cílů a k ničení osádek vyřazených obrněnců, další se nacházely v korbě stroje a nakonec lafetované i na věži, ale tento způsob se víceméně ujal až během druhé světové války.
Francouzské stroje v meziválečném období mimo jiné spoléhaly na modely Chatellerault MAC 31 ráže 7,5 mm, zatímco britské stroje používaly Vickers ráže 7,7 mm. Koncem 30. let Britové zakoupili licenci na československý vz. 37, který zavedli pod označením BESA. Rudá armáda používala kulomety DT kalibru 7,62 mm, Spojené státy pak M1919 Browning ráže 7,62 mm. Německo, jehož vývoj tanků omezovala Versailleská mírová smlouva, zahájilo konstrukci obrněnců až ve 30. letech. První modely byly vyzbrojeny MG 13 s kalibrem 7,92 mm, které brzy nahradil modernější MG 34.
Pod pancířem tančíků
Většina evropských států zaváděla obrněnce se zbraněmi domácí výroby. Proto například Československo osadilo svůj první Renault FT typem vz. 24 ráže 7,92 mm, zatímco modernější modely LT vz. 34 a LT vz. 35 disponovaly kulomety vz. 35 a vz. 37 stejného kalibru.
Meziválečné období přineslo dynamický rozvoj obrněné techniky a vedle klasických tanků se objevily i tančíky – malé pásové stroje vyzbrojené jen kulomety. Ačkoli jejich bojová hodnota zůstávala omezená, mnohé státy je pořizovaly ve velkém množství. Příkladem jsou polský TKS nebo italský Carro Veloce L3/33. Na počátku 30. let se těšily značné popularitě po celém světě. Pouze výzbroj puškové ráže však nebyla omezena jen na ně – některé země ji zavedly i u lehkých tanků, přičemž jedním z největších uživatelů se stal Sovětský svaz.
V arzenálu Osy
První boje druhé světové války potvrdily obavy vojenských odborníků – tančíky a tanky vybavené pouze strojními puškami se ukázaly jako neúčinné a rychle z bojišť zmizely. Následně se všechny válečné strany snažily standardizovat výzbroj, což se ne vždy dařilo. Většina armád používala jedny typy zbraní pro své obrněnce, a to i přes časté modernizace a zavádění nových modelů vozidel.
Například Panzerkampfwagen IV, nejrozšířenější tank Wehrmachtu, od počátku disponoval MG 34 ráže 7,92 mm spřaženým s kanonem a další „čtyřiatřicítkou“ umístěnou v korbě, kterou ovládal radista. Pozdější verze umožňovaly montáž MG 42 na věž. Italská armáda používala kulomety Breda, přičemž střední obrněnec M15/42 byl vybaven koaxiálním typem Breda Mod. 38 ráže 8 mm a dalším v korbě.
Některé verze měly na věži ještě třetí pro protiletadlovou obranu. Japonská armáda vsadila na typ 97 ráže 7,7 mm, který nechala instalovat do většiny obrněných vozidel. Střední typ 97 Či-Ha nesl spřažený kulomet vedle děla, další v korbě a některé verze měly ještě třetí na věži.
Co na to Spojenci?
Spojenci používali především dva různé automaty. Americký M4 Sherman měl koaxiální M1919A4 Browning ráže 7,62 mm, stejný model v korbě a na věži 12,7mm těžký M2 Browning. Britský Cromwell disponoval dvěma modely BESA ráže 7,92 mm – jeden byl spřažen s kanonem, druhý v korbě. Sovětský T-34 měl spřažený DT-29 ráže 7,62 mm a další v korbě ovládaný radistou. I v tomto období představovaly tankové kulomety více či méně upravené klasické verze. Někdy s těžší hlavní, většinou s odmontovanou pažbou, nebo naopak přidanou pistolovou rukojetí. DT-29 byl například pro svou kompaktnost oblíben i jako pěchotní.
Přestože jednotlivé státy používaly vlastní konstrukce, jejich úloha zůstávala stejná – obrana proti nepřátelské pěchotě, lehkým vozidlům a letounům. Po válce disponovala většina armád rozmanitou směsicí tanků a tím pádem i různými zbraněmi. V Evropě to vedlo k situaci, kdy v jedné armádě sloužily stroje s odlišnou výzbrojí. Například Československo používalo T-34/85 s kulomety DT, britské cromwelly s besami a německé PzKpfw IV s MG 34. Teprve ve druhé polovině 50. let se podařilo výzbroj sjednotit.
Další články v sekci
Dopisy z láhve dorazily k rodinám australských vojáků po 109 letech
Na australské pláži Wharton Beach byla po více než sto letech objevena láhev s dopisy dvou vojáků z první světové války. Jejich osobní poselství nyní spojuje rodiny s dávnou minulostí.
Když se Debra Brownová se svou rodinou vypravila na australskou pláž Wharton Beach sbírat odpadky, rozhodně nečekala, že narazí na více než sto let starou stopu. Mezi naplaveninami našla starou láhev od limonády a v ní dva pečlivě složené dopisy. Ukázalo se, že jde o poselství z roku 1916 – od dvojice australských vojáků mířících lodí na evropskou frontu první světové války.
Dopisy z hlubin času
Oba dopisy byly datovány 15. srpna 1916. Delší z nich napsal pětadvacetiletý vojín Malcolm Alexander Neville, který své matce líčil každodennost na palubě transportní lodi. V dopise s lehkou ironií poznamenává, že se má „opravdu dobře“, jen jedno z jídel skončilo „pohřbeno v moři“. Závěrem prosí případného nálezce, aby list doručil jeho matce a podepisuje se „Váš milující syn Malcolm… někde na moři“.
Nevilleho životní příběh je přitom sám o sobě zajímavý. Měřil pouhých 158 cm a kvůli výšce a problémům se zrakem byl armádou opakovaně odmítán. Nakonec mu pomohl soucitný kapitán, který za něj napsal doporučení a Neville byl přijat do Australian Service Corps. Na západní frontu se však dostal jen na dva měsíce – v dubnu 1917 padl v bitvě u Bullecourtu. Protože se nikdy neoženil ani neměl děti, zůstalo po něm jen málo stop.
Druhý vzkaz byl mnohem stručnější a odrážel spíše momentální náladu. Vojín William Harley, tehdy sedmatřicetiletý, ve svém vzkazu píše: „Pokud najdete tuto láhev, doufám, že jste v tak dobré náladě jako my právě teď.“ Žádné pokyny, žádné představení – jen prostý pozdrav neznámému budoucímu čtenáři. Harley válku přežil, byť byl dvakrát zraněn a zemřel až v roce 1934 na rakovinu.
Poselství ze záhrobí
Debra Brownová se po přečtení obou dopisů rozhodla vypátrat žijící příbuzné. V Nevilleho případě to nebylo snadné – chybějící potomci znamenali minimum použitelných stop. Nakonec se jí však podařilo najít jeho prasynovce Herbieho a následně i další členy rodiny. Dopis jim nyní plánuje předat, čímž splní přání, které Malcolm napsal do láhve před 109 lety. Podobně se spojila i s Harleyho vnučkou Ann Turnerovou, která objev komentovala slovy, že se „jejich dědeček ozval ze záhrobí“.
Nález na Wharton Beach není ojedinělý – australská pobřeží už několikrát vydala stará poselství z minulosti. V roce 2018 byl poblíž Esperance nalezen dokonce dopis z roku 1886, považovaný za nejstarší známý vzkaz v láhvi. Příběh dvou vojáků z roku 1916 však působí obzvlášť silně: připomíná, jak křehké jsou osobní osudy ve stínu velkých dějin a jak nečekaná mohou být dávná poselství z moře.
Další články v sekci
Záhada tří hlav: Pátrání po pravé lebce svatého Vojtěcha
Když pohanští Prusové 23. dubna 997 zavraždili Slavníkovce Vojtěcha, zřejmě vůbec netušili, jaký hlavolam tím budoucím badatelům a historikům připravili. Nejenže se dodnes spekuluje, jak vlastně pozdější světec zemřel, ale navíc po něm zůstaly hned tři hlavy.
Biskup Vojtěch představuje jednu z největších postav nejen českých, ale i celoevropských církevních dějin. Jednalo se o mimořádně vzdělaného a zcestovalého muže, který bývá právem označován za prvního Čecha evropského formátu a kněze příkladných cností. Jako biskup ale ve své vlasti mnoho úspěchů nezaznamenal, vedení svěřené diecéze dvakrát nezvládl, a nakonec se vydal na jistou smrt k pohanům.
Marný boj
Budoucí patron Čech a Polska se narodil na slavníkovském hradišti Libice jako jeden ze synů knížete Slavníka zhruba v polovině 50. let 10. století. Díky svému původu získal dobré vzdělání v klášterní škole v Magdeburgu, kde pod vedením scholastika Oktrika studoval dlouhých devět let. V únoru 982 byl pak ani ne ve 30 letech zvolen nástupcem prvního pražského biskupa Dětmara (ve funkci 976–982). Odebral se proto do Itálie, kde se nakonec zdržel celý rok, než v červnu 983 obdržel ve Veroně biskupské svěcení a římský císař Ota II. jej oficiálně uvedl do úřadu. Dlouhodobý pobyt v zahraničí ve vyspělém kulturním prostředí měl značný vliv na vývoj Vojtěchovy osobnosti, nepřipravil ho však na řízení tehdy ještě primitivní a polopohanské diecéze v Čechách.
Marně v knížectví bojoval s přežívajícím pohanstvím, mnohoženstvím, sňatky mezi příbuznými, krevní mstou, prodejem křesťanských zajatců do otroctví či se znesvěcováním nedělí a církevních svátků trhy a polními pracemi. Dostal se do sporů nejen s knížetem Boleslavem II. (vládl 967/972–999) ale především s kněžími, kteří jeho snahy často sabotovali, neboť sami byli závislí na světské moci a spousta z nich měla manželky. Vojtěch proto roku 988 Čechy opustil a uchýlil se do kláštera na římském Aventinu.
Odchod biskupa ale nebyl pro vládnoucí Přemyslovce dobrou vizitkou, a tak za ním vyslali poselství a přesvědčovali jej k návratu. Slavníkovec, ač nerad, se tedy nakonec vrátil do Prahy, ale ani tentokrát v Čechách dlouho nevydržel a zhnusen nad chováním tamní společnosti zemi na podzim 994 definitivně opustil a odešel zpět na Aventin.
Promyšlená sebevražda?
Přestože mohučský arcibiskup Willigis i nově zvolený papež Řehoř V. (ve funkci 996–999) nařizovali Vojtěchovi, aby se okamžitě vrátil do své diecéze, budoucí světec tak neučinil. Není se čemu divit. Dne 28. září 995 totiž byli na hradišti v Libici nad Cidlinou povražděni členové významného rodu Slavníkovců, z něhož pocházel i Vojtěch. Kromě něj unikli masakru pouze jeho dva sourozenci – Soběslav a jejich nevlastní bratr Radim. Krvavé řádění měli patrně na svědomí příslušníci konkurenčního a ambiciózního rodu Vršovců a kníže Boleslav proti jejich jednání nijak nezakročil ani je nepotrestal. Přeživší Slavníkovec se tedy pochopitelně návratu obával, a navíc v listopadu 996 obdržel zprávu, že jej Češi za biskupa nechtějí.
Vojtěch se proto rozhodl pro misii u pohanských Prusů, ke kterým se záměrně vypravil přes Hnězdno, kde jej krátce hostil polský kníže Boleslav Chrabrý (vládl 992–1025). Jenže příchod do Pruska z polské strany byl krajně nebezpečný, neboť mezi Prusy a Poláky panoval dlouhodobě válečný stav. Misionář přicházející od polského panovníka tak nemohl být nic jiného než persona non grata a budoucí mučedník musel od počátku tušit, jak celá misie dopadne.
Část historiků se proto přiklání k hypotéze, že šlo o dobře promyšlenou a plánovanou „sebevraždu“. Frustrovaný poměry v Čechách a zdrcený vraždou svých příbuzných neměl už Vojtěch patrně mnoho důvodů, proč zůstávat na tomto světě. Jeho víra mu ale zabraňovala sáhnout si na život, a tak se vydal k divokým Prusům.
Kosti vyvážené zlatem
Jeho misie nabrala hned na začátku nešťastný spád, neboť se biskup Prusům představil jako vyslanec Boleslava Chrabrého, který jim přináší spásu. Prusové ale o žádnou spásu z polské země nestáli a několikrát mu dali důrazně najevo, aby odešel. Vojtěch však nejenže odmítl jejich výzvy uposlechnout, ale navíc ještě pohany všemožně provokoval. Pohár jejich trpělivosti přetekl 23. dubna 997, kdy Slavníkovec během pohanských slavností záměrně vpadl do posvátného háje (podle některých zdrojů do něj vstoupil nevědomky a omylem). Na toto místo měli přístup jen nejvyšší pohanští duchovní a vstup křesťanů byl brán jako znesvěcení jeho posvátnosti.
Prusové biskupa dvakrát vyvedli, s tím, ať už se nevrací a nenarušuje jejich obřad. Když se ale Slavníkovec vrátil i potřetí, Prusové se na něj vrhli a brutálně jej zavraždili. Podle legend Vojtěcha nejdříve pohanský kněz Sikka bodl oštěpem a poté ho Prusové sedmi ranami ubodali. Jeho hlavu pak pro výstrahu narazili na kůl a křepčili kolem ní. Jiné zdroje uvádějí, že světce ubili vesly či sťali sekerou.
Když se o Vojtěchově smrti dozvěděl Boleslav Chrabrý, ihned projevil zájem o světcovo tělo, které od Prusů za „… mnoho peněz vykoupil…“. To mělo jediný smysl – vyhlášení nového světce. Ve skutečnosti už se jednalo jen o ovařené kosti a lebku. Tyto ostatky dal kníže uložit na svém sídelním hradě ve Hnězdně, a ještě na podzim 997 nechal Vojtěcha prohlásit za svatého.
Biskupův kult začal rychle šířit i římský císař Ota III. (vládl 983/996–1002), který s ním udržoval blízké přátelství. Krátce po biskupově smrti vznikla první vojtěšská legenda (Vita prior) a byla postavena celá řada kostelů zasvěcená novému mučedníkovi. Roku 1000 pak kult svatého Vojtěcha posloužil jako argument pro zřízení nových arcibiskupství v Hnězdně a v Ostřihomi.
Převezení ostatků
Když Češi pozorovali posmrtný triumf svého bývalého biskupa a možnosti, které poskytl polskému státu, neváhali a rychle se k němu přihlásili, aby mohli s jeho pomocí také získat vlastní arcibiskupství. Především kníže Břetislav I. (vládl 1034/1035 až 1055) si uvědomoval, jak výhodné by bylo prohlásit Slavníkovce patronem přemyslovského státu. Scházelo jediné – získat jeho ostatky.
Vhodná příležitost se naskytla na konci 30. let 11. století, kdy se Polsko ocitlo v hluboké krizi a nenašel se nikdo, kdo by zemi účinně bránil. Český kníže proto podnikl v létě 1039 přes Slezsko vojenské tažení do Velkopolska a již na konci července obsadil Hnězdno. Tam české vojsko nejdříve vykonalo třídenní pokání a poté pražský biskup Šebíř, jenž bojovníky doprovázel, nechal otevřít Vojtěchův hrob. Uvnitř prý našli celé neporušené světcovo tělo, které pak Břetislavova armáda spolu s ostatky Vojtěchova bratra arcibiskupa Radima, pěti svatých bratří mučedníků a ohromnou kořistí odvezla zpět do Čech.
„Přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech (…) kníže sám a biskup nesli na ramenou sladké břímě mučedníka Kristova Vojtěcha,“ popsal triumfální návrat „českého Achilla“ kronikář Kosmas. Dne 24. srpna 1039 pak byly Vojtěchovy ostatky slavnostně uloženy v chrámu svatého Víta poblíž hrobu svatého Václava.
Praha, Hnězdno nebo Cáchy?
Poláci se s potupnou krádeží svatých ostatků nedokázali smířit a dodnes se v odborné i populárně naučné literatuře objevují tvrzení, že Vojtěchovy tělesné pozůstatky před příchodem Čechů ukryli a Břetislavově armádě podstrčili falešné relikvie. Navíc podle krakovských análů byla 23. února 1127 na hradě v Hnězdně nalezena „pravá“ lebka svatého Vojtěcha, a to v místě, kde byl světec pohřben a prohlášen za mučedníka. A právě tady začíná záhada „tří ztracených hlav“.
Zpráva o senzačním nálezu se samozřejmě tehdy dostala i do Prahy, kde „pro jistotu“ proběhla jakási „revize“ světcovi lebky. „Téhož roku (1143, pozn. autora) byla nalezena hlava svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka ve městě Praze v kostele svatého Víta mučedníka a také žíněné roucho svatého Václava,“ informuje o nálezu „pražské hlavy“ Mnich Sázavský.
Třetí lebka slavného Slavníkovce se pak objevila v Cáchách. Císař Ota III. dal hned na podzim 997 zasvětit tamní novou kolegiální kapitulu svatému Vojtěchovi a na jaře roku 1000 osobně daroval kostelu mučedníkovu relikvii: „Král Boleslav poslal císaři rámě a kousek lebky z těla tohoto světce (svatého Vojtěcha, pozn. autora). Císař je s radostí přijal a ke cti svatého mučedníka Vojtěcha vystavěl podivuhodnou baziliku v Cáchách a zřídil tam klášter služebnic božích.“
Po předčasné smrti Oty III. ale upadl biskupův kult i vzácná relikvie v zapomnění. Teprve po více jak 400 letech v září 1475 při vizitaci císaře Fridricha III. (vládl 1440–1493) a papežského nuncia se v chrámu podařilo objevit nikoliv pouze část lebečního skeletu, nýbrž třetí (zaručeně pravou) mučedníkovu hlavu.
Která je skutečná?
Záhadu „tří hlav“ se pokusil v 70. letech 20. století objasnit český antropolog Emanuel Vlček. Na prozkoumání však dostal k dispozici pouze pražskou a cášskou lebku, neboť tehdejší polský primas a kardinál Stefan Wyszyński zapůjčení světcových ostatků z Hnězdna nedovolil. Jak se ukázalo, obě lebky se vzájemně dost podobaly: byly poškozeny na stejných místech a pražská i cášská měla z horní čelisti vytažené všechny zuby, to vedlo antropologa k závěru, že jedna z lebek byla vědomě poškozena podle druhé, a že se tedy jedná o záměrné falzum.
Jako pravá se nakonec ukázala lebka z Prahy. Ta na rozdíl od hlavy z Cách odpovídala svou sérologickou skupinou nejen kosterním pozůstatkům přeneseným Břetislavem z Polska do Prahy, ale i těm uloženým v Římě (císař Ota III. daroval roku 1000 bazilice svatého Bartoloměje na Tiberském ostrově kus světcova ramene). Zároveň do pražské lebky (na rozdíl od cášské) pasovaly zuby nalezené kolem kostry. Antropolog také částečně vyřešil otázku biskupovy smrti, neboť se mu podařilo prokázat, že hlavu Vojtěchovi uťali až posmrtně. Vzhledem k nemožnosti prozkoumat ostatky uložené v Hnězdně ale určité tajemství a pochybnosti okolo ostatků svatého Vojtěcha stále trvají.
