Vědci nedávno zaznamenali v Antarktidě něco znepokojivého – ledovec Hektoria se během několika málo měsíců rozpadl rychlostí, která bere dech i zkušeným glaciologům. Nová studie publikovaná v Nature Geoscience popisuje, jak se tento „uzemněný“ ledovec – tedy ledovec pevně spojený s mořským dnem – mezi lednem 2022 a březnem 2023 zmenšil o neuvěřitelných 25 kilometrů.

Cílem vědců z Coloradské univerzity v Boulderu původně vůbec nebyl ledovec Hektoria – vědci zkoumali satelitní snímky mořského ledu. Teprve když si Naomi Ochwatová všimla, že se oblast kolem ledovce drasticky změnila, začali badatelé pátrat, co se vlastně stalo.

To, co vědci následně zjistili, překonalo jejich očekávání. Zatímco běžně se podobné ledovce zmenšují o několik stovek metrů ročně, ledovec Hektoria ustoupil v listopadu a prosinci 2022 o více než 8 kilometrů. „Ta čísla jsou naprosto mimo naše dosavadní zkušenosti,“ komentuje zjištění glaciolog Mathieu Morlighem z Dartmouth College.

Ledové domino

Pomocí satelitních dat vědci zrekonstruovali celý sled událostí. V roce 2011 pokrýval záliv kolem ledovce Hektoria mořský led pevně spojený s pobřežím, který ledovec stabilizoval a umožňoval mu tvořit „ledový jazyk“ sahající nad moře. V lednu 2022 ale tento ochranný led rozbily silné bouře a bez jeho podpory se ledovec stal zranitelným. 

V následujících měsících se plovoucí část ledovce rozpadla do několika ker. Tím se ledovec odlehčil, ztenčil a začal doslova vznášet nad mořským dnem. Jakmile se mezi led a pevninu na níž ledovec spočíval dostala voda, otevřely se trhliny a spustilo se masivní odlamování kusů ledu.

Rekordní tání?

Ne všichni vědci se však shodují, že Hektoria byl pevninským ledovcem. Není totiž podle nich jisté, kde přesně byl přichycený k pevnině. Pokud by se jednalo o z větší části plovoucí ledovec, mohlo by jít o relativně běžnější kolaps ledové šelfové desky než o bezprecedentní ústup „uzemněného“ ledovce.

Přesto se odborníci shodují na jednom: tempo změn v polárních oblastech je děsivě rychlé. „To, co vidíme, je mnohem prudší, než jsme čekali ještě před deseti lety,“ říká Anna Hoggová z Univerzity v Leedsu.

Hektoria je sice relativně malý ledovec, jeho osud ale může být předzvěstí toho, co čeká mnohem větší antarktické masy, jako je třeba ledovec Thwaites – přezdívaný „ledovec soudného dne“. Pokud by podobný kolaps potkal i takové kolosy, hladina světových oceánů by mohla výrazně stoupnout.

„Studie popisující kolaps ledovce Hektoria nám ukazuje, že scénáře, které jsme ještě nedávno považovali za extrémní, možná vůbec nejsou tak nepravděpodobné,“ shrnuje glaciolog Jeremy Bassis z Michiganské univerzity.

Image

Čtěte také

Vědci zjistili, jak rychle stoupala hladina moří po poslední době ledové

„Plán dělené stravy se zakládá na přesvědčení, že přibírání způsobuje současná konzumace zásaditých a kyselých potravin, což vytváří nerovnováhu trávicích enzymů, se kterou si tělo nedokáže poradit,“ říká Lauren Blakeová, registrovaná dietoložka z Ohio State University. Předpokládá, že tato nerovnováha přetěžuje trávicí systém, brzdí metabolismus a způsobuje tloustnutí. Tomu má zabránit právě dělená strava.

Enzymy pod kontrolou

První (a nejzásadnější) pravidlo dělené stravy zní: Jezte v jednu chvíli jen jednu skupinu potravin, abyste udrželi trávicí enzymy pod kontrolou. Tak to doporučuje například Grace Derochaová, certifikovaná odbornice na diabetes z Blue Cross Blue Shield v Michiganu. „Zastánci této diety, a já se mezi ně také řadím, tvrdí, že trávicí systém konfrontovaný jen jedním typem potravin je maximálně efektivní ve vstřebávání živin a k ukojení hladu mu stačí daleko menší porce,“ doplňuje Derochaová.

Sám sobě pacientem

V našich končinách se za zakladatelku principu dělené stravy sama prohlásila kontroverzní herečka Lenka Kořínková; ve skutečnosti jej však ve 30. letech 20. století poprvé popsal americký dietolog William Howard Hay. Ten coby vášnivý kuřák a kávomil trpěl akutní hypertenzí s rozšířením srdce – když ho v roce 1905 postihl lehký infarkt při dobíhání tramvaje, rozhodl se radikálně změnit životní styl. Nastolil si přísnou dietu, přestal kouřit i pít kávu a do roka se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil. 

Za další čtyři roky představil přelomový dietní systém „zrozený v době, kdy jsem byl sám sobě pacientem“. Dělená strava propagovala myšlenku, že některé potraviny vyžadují ke strávení kyselé pH prostředí, zatímco jiné alkalické, a že obojí nemůže probíhat současně. Odborníci z Institutu moderní výživy (IMV) se o Hayových závěrech rozepsali podrobněji: „Mezi kyselé potraviny řadil maso, ryby a mléčné výrobky; do zásaditých potravin bohatých na sacharidy počítal rýži, brambory nebo obiloviny.“ 

„Pseudovědecký“ švindl?

Na tomto místě je nutné říct, že Hayovo rozdělení se nikdy neopíralo o seriózní a vědecky podloženou problematiku kyselin, zásad a pH obecně. Vše vycházelo výhradně z jeho vlastního pozorování a „experimentování“. Podle Haye například ovoce a zelenina vytváří zásadité konečné produkty metabolismu, zatímco potraviny bohaté na bílkoviny vytvářejí kyselé prostředí. „Vřele nedoporučoval kombinovat sacharidy, které podle něj potřebují alkalické prostředí, s kyselými potravinami apod.,“ dodávají výživoví terapeuti z IMV.

William Howard Hay byl po celou dobu své lékařské praxe považován za „bizarní figurku“ a jeho názory za „pseudovědecké“. Když byl v roce 1927 jmenován ředitelem The East Aurora Sun and Diet Sanatorium, stal se členem lékařského poradního sboru Ligy defenzivního stravování Ameriky a vedl kampaně proti používání hliníkového kuchyňského náčiní, vivisekcím a očkování proti neštovicím. V roce 1930 stihl odstoupit těsně předtím, než na něj byla uvalena obvinění z neetického chování. V roce 1932 se stal ředitelem Hay System, Inc., přičemž jeho dělená strava byla v té době už velmi populární a restaurace ve velkém nabízely tzv. „Hay-friendly“ menu.

Kritika se však dostavila poměrně záhy a naprosto pochopitelně. Americká lékařská asociace veřejně označila Haye za „food-faddistu“, což v překladu znamená osobu propagující nepodložené fámy a „plytké výstřelky“. Později jej nařkla z neetického chování, kdy pacientovi s diabetem 1. typu schválil rozhodnutí přestat brát inzulin.

Uznávaný lékař Logan Clendening popsal dělenou stravu jako „nevědecký potravinový výstřelek“ a Jeffrey M. Pilcher, profesor dějin stravování, si do deníku poznamenal: „Hay zkrátka věří, že sacharidy a bílkoviny by se neměly konzumovat v rámci jedné porce, protože tělo využívá k trávení sacharidů alkalické enzymy a k trávení bílkovin kyseliny. Pokud by tedy člověk snědl oba druhy potravin společně, zásady a kyseliny by se vzájemně zneutralizovaly, žaludek by je nebyl schopen strávit a jídlo by ve střevech hnilo. Jeho teorie ale není pravdivá, protože alkalické enzymy působí v jedné části střeva, zatímco kyseliny v jiné.“

Dají se najít výhody?

Zastánci vehementně hlásají, že dělená strava ulehčuje trávicímu systému a proklamují to právě oním několikrát vyvráceným mýtem: „Oddělení sacharidů od bílkovin udržuje kyselé a zásadité potraviny od sebe, což je pro trávicí systém přínosné. Máte-li v žaludku pouze sacharidy, je pro něj snazší produkovat šťávy a rozkládat jídlo. Sníte-li ale různé druhy potravin naráz, štěpení se zkomplikuje a vyvolá zažívací potíže.“ Už dávno ale víme, že to není pravda. Existují alespoň nějaké výhody dělené stravy?

Odpověď na otázku „Proč lidé začnou s dělenou stravou?“ je jednoznačná – touží zhubnout. Ve studii z roku 2000 s názvem Similar weight loss with low-energy food combining or balanced diets napsala dietoložka Anne F. Allazová, že „dodržování dělené stravy významně snižuje obsah tělesného tuku a poměr obvodu pasu a boků“, nakonec ale dospěla k závěru, že úbytek hmotnosti je při dělené stravě stejný jako při vyvážené stravě. To znamená, že dělená strava nepřináší žádný bonusový úbytek hmotnosti, jak rádi tvrdí její zastánci, neboť stejného zhubnutí lze dosáhnout vyváženým stravováním.

Jedinou výhodou dělené stravy, kterou v článku Snack Food, Satiety, and Weight popsala onkoložka Valentine Yanchou Njikeová, je redukce touhy mlsat. „Mezi jídly máte mít minimálně čtyřhodinovou přestávku, kdy nesmíte nic zkonzumovat. Dodržujete-li to opravdu důsledně, zbavujete se zlozvyku mlsat,“ vysvětluje Njikeová a dodává, že „všeobecně doporučovaný“ snacking neboli malé svačinky mezi jídly jsou sice energeticky vydatné, ve skutečnosti jsou ale chudé na živiny, čímž úplně zbytečně přispívají k přibírání na váze.

Přirozené, nebo ne?

Dietoložka Kathryn Marsdenová ve Velké knize o dělené stravě píše: „Zvyk míchat více potravin v jednom jídle je starý jen několik století, kdy je jich nadbytek, naši předkové (lovci a sběrači) však neměli dost jídla na to, aby ho mohli kombinovat.“ Ve zkratce tedy upozorňuje, že členové prvobytně pospolné společnosti dodržovali principy dělené stravy tak nějak přirozeně. Přečteme-li si však názory osvícených nutričních terapeutů, zjistíme, že na tom nic přirozeného není.

Dělení stravy na „zvířátkovou a kytičkovou“ (výrazy, které proslavila nechvalně proslulá Lenka Kořínková) nařizuje dát si mezi dvěma jídly alespoň čtyřhodinovou pauzu, aby se potraviny v žaludku nemíchaly. To, že steak leží v žaludku více než čtyřiadvacet hodin, zastánci diety taktně zamlčují. Hlad lze (ne)překvapivě zahánět libovolným množstvím zeleniny vařené v páře – ta se totiž řadí mezi tzv. neutrální potraviny, kterých můžeme sníst, kolik chceme. 

Nutriční terapeut RNDr. Pavel Suchánek na adresu dělené stravy poznamenal toto: „Nikdo nikdy neprokázal, že tělo dokáže rozlišit tuk či bílkovinu živočišnou od rostlinné. Kromě rýže a oleje neexistují jednodruhové potraviny, vždy obsahují kombinaci bílkovin, sacharidů a tuků. Navíc se vylučují vždy všechny trávicí enzymy, ne jen některé a jen podle toho, co ve stravě je, či není přítomno. Maximálně doporučuji oddělovat člověka večer od ledničky.“ Podobně se ostatně vyjádřil také k dietě podle krevních skupin.

„Další naprostý nesmysl. Nikdo neprokázal, že by krevní skupiny souvisely s typem stravy, kterou člověk kdy konzumoval. Popravdě, má to asi stejný vliv jako barva očí. Navíc veganství pro A skupinu je nesmysl. Je to jen snaha být něčím zajímavější. Jako všechny diety i tato na začátku funguje, protože člověk pečlivě sleduje, co a kolik toho sní, což do té doby nedělal. Dále omezí prokazatelně problematické potraviny jako tučné maso a sladkosti, takže hubnutí se samozřejmě dostaví, ale jen na omezenou dobu.“

Trocha vědy

Neexistuje žádný důkaz, že naše těla nedokážou trávit zásadité a kyselé potraviny společně, říká Lauren Blakeová, certifikovaná dietoložka. „Spousta potravin navíc obě tyto vlastnosti kombinuje.“ Například ořechy obsahují jak alkalické sacharidy, tak kyselé bílkoviny – a náš trávicí systém si s nimi dokáže hravě poradit. „A i kdyby existoval důkaz, že společná konzumace zásaditých a kyselých potravin narušuje trávení, samotné zlepšení trávení by nevedlo ke zhubnutí,“ říká dietolog Jackie Elnahar.

Při dělené stravě hubnete jednoduše proto, že přijímáte méně kalorií. Nic víc, nic míň. Když budete jeden den jíst jenom maso a nic jiného, nepřijmete tolik kalorií jako při vyvážené stravě. „Největším problémem dělené stravy je až obsedantně-kompulzivní soustředění na maximalizaci procesu trávení a nedostatečné na kvalitu požitých jídel,“ říká Elnahar. „Neberete v potaz rozmanitost potřebnou k naplnění každodenních potřeb makro a mikro živin,“ říká. V závislosti na tom, na jakou skupinu potravin se daný den zaměřujete, nevyhnutelně přijdete o živiny, které tato skupina nepokrývá.

V neposlední řadě riskujete i zdravotní patálie – přeženete-li to například s ovocem (hovořím o dnech, kdy konzumujete jen ovoce a zeleninu), rozkolísáte si hladinu glukózy v krvi. Ačkoli je ovoce bohaté na mikro živiny, má velmi vysoký obsah cukru. Neproložíte-li jej stravou bohatou na bílkoviny a tuky, skokově vám naroste hladina cukru v krvi, což negativně ovlivní funkci inzulinu. Cukr obsažený v ovoci navíc podporuje chuť k jídlu, což se příliš neslučuje s pojmem „dieta“. 

Image

Čtěte také

Hledání zázračné diety: Proč je pro lidi s obezitou hubnutí tak obtížné?

Apollinaris Mons je velký štítový vulkán necházející se blízko rovníku na severní polokouli Marsu. Vznikl velice dávno, podle vědců zhruba před 3 až 3,5 miliardami let. Ční do výšky pěti kilometrů a největší kráter na jeho vrcholu má průměr přes 80 kilometrů a hloubku okolo kilometru. Povrch vulkánu na řadě míst tvoří sopečný popel.

Někdy mezi lety 2013 ž 2017 přiletěl meteorit a zasáhl okraj Apollinaris Mons. Tento zásah podle všeho spustil sesuvy prachu, které vytvořily charakteristické pruhy. Snímek pruhů na Apollinaris Mons pořídila v noci před Vánocemi roku 2023 evropská sonda mise ExoMars Trace Gas Orbiter svým palubním systémem Colour and Stereo Surface Imaging System (CaSSIS).

Pruhovaný vulkán

Vědci se domnívají, že tyto pruhy, které pozorujeme na řadě míst na povrchu Marsu, vznikají, když se na strmém terénu náhle sesune vrstva jemného prachu. Vzhledem k tomu, že v podobných případech nejsou zřetelné stopy přítomnosti vody, jde zřejmě o suché procesy, související s větrem a prachem.

Podle nové studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Nature Communications, šlo o vzácnou událost. Valentin Bickel z Bernské univerzity a jeho kolegové odhadují, že pády meteoritu na Marsu odpovídají jen za méně než každý tisící pruh vytvořený sesuvem prachu. Ve většině případů jsou na vině sezónní změny a vítr, který víří prach.

Sonda Trace Gas Orbiter pokračuje ve své misi na orbitě rudé planety a dál snímkuje povrch pod sebou. Cílem mise je co nejvíce pochopit dávnou minulost Marsu a jeho případnou obyvatelnost, ať už tu minulou, před miliardami let anebo budoucí. Trace Gas Orbiter pořizuje skvělé snímky, provádí doposud nejlepší průzkum plynů v atmosféře planety a mapuje výskyt vody na povrchu.

Image

Čtěte také

Skvrny na kamenech z kráteru Jezero: Možné stopy dávného života na Marsu

Nervový systém chobotnic je velmi komplikovaný a zároveň nastavený tak, aby co nejefektivněji řídil pohyb osmi chapadel. Zmínění hlavonožci mají sice centrální mozek, nicméně každá z končetin je na něm nezávislá a ovládá ji pomyslný minimozek. Jednotlivé údy vnímají okolí prostřednictvím hmatu a dalších smyslů, načež se získaným informacím přizpůsobují. 

Nové výzkumy navíc potvrdily, že chapadla ve velice specifickém uspořádání propojuje nervová soustava, takže se mohou navzájem koordinovat. Vzhledem k popsané míře autonomie se nabízí otázka, zda by k useknutému chapadlu nemohlo dorůst nové tělo. Uvedeným způsobem regenerují například mořské hvězdice, nicméně chobotnice takovou schopnost nemají. Oddělené chapadlo sice ještě nějakou dobu žije – a dokonce se snaží lovit potravu a dopravovat ji k již nepřítomným ústům – ale posléze odumírá. Každopádně samotné chobotnici chybějící končetina časem doroste.

Image

Čtěte také

Vědci zjistili, že i chobotnice zřejmě mohou zažívat noční můry

V září 1978 do bytu Viktora Ginzburga, pracovníka textilní továrny v běloruském Lepelu, vstoupila skupina agentů KGB. Ginzburg, veterán Velké vlastenecké války, který ztratil celou rodinu během holokaustu, se dozvěděl šokující zprávu: jeho manželku Antonii, s níž strávil 33 let, tajná služba identifikovala jako hledanou nacistickou kolaborantku a vražedkyni, obviněnou ze smrti nejméně 168 lidí. 

Vyšetřovatel Leonid Savoskin později vzpomínal, že Ginzburgová přijala své zatčení klidně a bez emocí. Oproti tomu její manžel zůstal v šoku. V následujících týdnech sepsal několik žádostí a stížností v přesvědčení, že došlo k omylu. Když mu KGB později předložila neklamné důkazy, psychicky se zhroutil. Jeho žena dokázala přes tři dekády úspěšně tajit tragickou minulost i před nejbližšími.

Dobrovolně na frontu

Antonina Makarovna Panfilová se narodila počátkem března 1920 (různé zdroje uvádějí datum 1. nebo 4.) ve vsi Malaja Volkovka ve Smolenské gubernii jako nejmladší ze sedmi dětí. Od mládí z nejasných příčin používala příjmení Makarovová. Podle tradované verze k tomu došlo proto, že jako dítě zapomněla své příjmení a v první den školy se nahlásila pouze jako Antonina Makarovna. Během jejího dospívání se rodina přestěhovala do Moskvy, kde Antonina vychodila střední školu a následně začala navštěvovat lékařskou fakultu. V roce 1941 se po německém útoku na SSSR dobrovolně přihlásila do armády jako ošetřovatelka. Po jistou dobu pracovala mimo jiné i jako obsluha v kantýně. Naučila se také obsluhovat kulomet. Během vjazemské operace na podzim téhož roku se při chaotickém ústupu vzdálila od jednotky, údajně se dokonce na čas ocitla v zajetí. 

V příštích týdnech se seznámila a následně intimně sblížila se zbloudilým vojákem Nikolajem Fedčukem. S ním pak v lednu 1942 doputovala do jeho domovské vsi Krasnyj Koloděc. Fedčuk se však vrátil k rodině a Antoninu opustil. Ta se pak, v neznámém prostředí a bez prostředků, začala živit prostitucí. Nová „profese“ ji zavedla do města Lokoť. Tam v té době úřadovala kolaborantská samospráva takzvané Národněsocialistické strany Ruska „Viking“ vedené Bronislavem Kaminským. Způsob života mladé dívky přirozeně neunikl pozornosti německých okupačních orgánů a místní policie. Při jednom z výslechů Makarovová uvedla, že zastává kritický postoj ke komunismu a Stalinovi. Díky tomu dostala nabídku pracovat pro lokoťskou policii. 

Po 27 lidech

Vzhledem ke schopnosti ovládat kulomet Makarovová dostala úkol vykonávat popravy vězňů a zajatců. V případě zadržených místních partyzánů byly obvykle zabíjeny celé rodiny. Sám Kaminski mladé dobrovolnici daroval kulomet značky Maxim. Makarovová později u výslechu uvedla, že tuto „práci“ přijala s vidinou zajištění stabilní obživy. Za každou exekuci totiž získala 30 marek, navíc si mohla ponechat některé osobní věci zastřelených. 

Při první „službě“ podle vlastních slov zaváhala a k provedení popravy se odhodlala až po několika sklenkách alkoholu. Další exekuce už vykonávala bez skrupulí. Po zatčení připustila, že necítila výčitky, jelikož své oběti neznala. Obvykle střílela dávkami do skupin po 27 lidech, což byl maximální počet osob, které dokázala pojmout místní věznice. Raněné dobíjela střelou z pistole.

Ve volném čase se Makarovová pohybovala především mezi německými vojáky a lokoťskými policisty. Běžní civilisté se jí přirozeně vyhýbali. Navazovala náhodné milostné známosti, což nakonec vedlo k jejímu nakažení syfilidou. Její zdravotní stav si v létě 1943 vynutil hospitalizaci. Převoz do nemocnice v týlu Makarovovou paradoxně zachránil. Když Lokoť 5. září 1943 obsadila Rudá armáda, místní odbojáři vojákům „kulometčici Tonku“ popsali a vylíčili její jednání. Na místě se  také našly ostatky zhruba 1 500 popravených. Sovětské bezpečnostní orgány po Makarovové ihned začaly pátrat. Dotyčná mezitím v nemocnici potkala německého poddůstojníka, s nímž pak tajně odcestovala na území dnešního Polska. Tam ji jako cizinku bez dokladů zadržela německá policie a mladá žena putovala do internačního tábora v Königsbergu, dnešním Kaliningradě. Tam ji také zastihl konec války.

Nový život

V chaotických poměrech se Makarovové podařilo odcizit průkaz sovětské zdravotnice. Sžít se s novou falešnou identitou jí nečinilo potíže, sama ostatně na začátku války působila u zdravotní služby. V dobytém Königsbergu se poznala s poddůstojníkem Rudé armády židovského původu Viktorem Ginzburgem, za něhož se následně provdala. Pár se později usadil v běloruském Lepelu, kde Ginzburg žil před válkou. Manželům se narodily dvě dcery a celá rodina postupně získala práci v místní textilní továrně. Ginzburgovi se jako váleční veteráni těšili společenskému respektu, Antonina dokonce chodila přednášet o svých (vymyšlených) zážitcích z fronty. Kolegové ze zaměstnání ji vnímali jako spolehlivou, málomluvnou a umírněnou v pití alkoholu.

Zatímco Ginzburgovi žili poklidným životem, NKVD a později KGB usilovně pátraly po někdejší lokoťské popravčí. Od zatčených nacistů a kolaborantů vyšetřovatelé získali jméno Antonina Makarovová, nedokázali ji však ztotožnit. Případ byl v průběhu tří desetiletí několikrát odložen a znovu otevřen. Kriminalisté prověřili přes 250 osob odpovídajícího jména a věku, nenalezli však shodu. Pachatelka totiž v předválečných úředních dokumentech figurovala pod původním příjmením Panfilová. K odhalení „Tonky“ nakonec náhodně přispěl jeden z jejích bratrů, zaměstnanec ministerstva obrany. Ten v polovině 70. let v dotazníku k žádosti o schválení zahraniční cesty uvedl, že má sestru, která používala příjmení Makarovová. 

Odhalení a zatčení

Následně se KGB zaměřila na Antoninu Ginzburgovou. Brzy se ukázalo, že v jejím válečném životopise existují rozpory. Vyšetřovatelé nechali podezřelou pod falešnou záminkou předvolat na úřad. Tam jí bylo řečeno, že má převzít vyznamenání za službu v Rudé armádě, jen ještě musí odpovědět na pár doplňujících otázek. Ukázalo se, že si „nepamatuje“ jména svých údajných spolubojovníků a dostává se do rozporů. To vyšetřovatele utvrdilo, že jsou na správné stopě. Několik svědků, kteří za války žili v Lokoti, ji následně identifikovalo na fotkách. Další svědci podle instrukcí KGB podezřelou sledovali na ulici nebo během návštěvy úřadu, kam ji nechali předvolat. 

V září 1978 následovalo zatčení a převoz do věznice v Brjansku. Viktor Ginzburg z počátku nepochyboval, že došlo k omylu, a obrátil se na Organizaci spojených národů. Zároveň napsal osobní dopis Leonidu Brežněvovi. Využil také svých kontaktů mezi židovskou emigrací, takže sovětské úřady začaly dostávat řadu podnětů ze zahraničí. Ačkoliv KGB původně hodlala detaily případu až do soudního přelíčení držet v tajnosti, nakonec z obav před další medializací poskytla manželovi zatčené k nahlédnutí důkazní materiály. Teprve nyní Ginzburg pochopil, že mu manželka celou dobu lhala.

Bez výčitek

Zatčená mezitím absolvovala řadu výslechů. Vinu nepopírala, ale nepřipouštěla si závažnost svých zločinů. Věřila, že vyšetřovatelé pochopí, že jednala pod vlivem mimořádných válečných událostí. Očekávala, že vzhledem k časovému odstupu odejde od soudu jen s mírným trestem. Litovala pouze toho, že by se po propuštění z vězení zřejmě musela s rodinou přestěhovat mimo Lepel. Podle kriminálních psychologů si plně neuvědomovala zločinnou povahu svého jednání. Jeden z expertů se dokonce domníval, že by Makarovová neměla být souzena, jelikož jednala ve snaze o přežití a její duševní stav jí neumožňoval pochopit amorálnost vlastních skutků.

Přelíčení proběhlo před Oblastním soudem v Brjansku 20. listopadu 1978, tribunálu předsedal Ivan Bobrakov. Ačkoliv se „Tonce“ přičítalo zhruba 1 500 obětí, soud ji nakonec uznal vinnou „pouze“ v případě 168 vražd lidí, jež se podařilo spolehlivě identifikovat. Bobrakovův verdikt zněl: trest smrti zastřelením. V případě ženy šlo v sovětských poměrech o takřka bezprecedentní rozsudek. Tím spíše, že nadcházející rok 1979 vládnoucí režim prohlásil „Rokem ženy“.

Odsouzená rozhodnutí tribunálu přijala klidně, byť si následně podala žádost o zmírnění rozsudku. Tu projednal ústřední stranický výbor, který návrh zamítl. Poprava proběhla v Brjansku ráno 11. srpna 1979. Šlo o první ze tří veřejně přiznaných případů od smrti Stalina, kdy v SSSR došlo k popravě ženy. Kauza se později stala námětem několika dokumentárních filmů a také hraného seriálu Vjačeslava Nikiforova Kat z roku 2014. Ten se však historických událostí držel jen velmi volně. Viktor Ginzburg po smrti manželky dále žil s dcerami v Lepelu, kde zemřel v roce 1993.

Image

Čtěte také

Irena Sendlerová: Nezdolná hrdinka z varšavského ghetta

Když známý britský lunární odborník Ewen Whitaker procházel v roce 1972 snímky, které z oběžné dráhy kolem Měsíce pořídila o rok dřív posádka Apolla 15, zaujala ho podivná propadlina o rozměrech jen několika kilometrů v oblasti Jezera štěstí. Zvláštní struktury si všiml také Farouk El-Baz a neformálně ji pojmenoval D-Caldera, protože na první pohled připomínala písmeno D. Egyptsko-americký geolog rovněž jako jeden z prvních vyslovil podezření, že by mohlo jít o zřícenou sopečnou kalderu s následně vzniklými vulkanickými dómy. Od té doby nepřestává útvar odborníky fascinovat.

Prohlubeň s namodralým dnem

Není divu, že když vědci podivnou formaci v Jezeře štěstí objevili, dostala se na seznam čtrnácti pečlivě vybraných cílů pro vizuální pozorování při misi Apolla 17 v prosinci 1972. Zatímco se totiž astronauti Harrison Schmitt a Eugene Cernan pohybovali po lunárním povrchu, pilot velitelského modulu Ronald Evans sledoval vybraná místa na zemském souputníkovi z jeho oběžné dráhy.

Samotnou Inu (název útvaru NASA změnila v roce 1974, viz Proč právě Ina?) pozoroval při pěti obězích a popsal ji jako „prohlubeň s hrboly, která se od okolního terénu liší drsným, blokovitým, namodrale šedým dnem“. Zmínil také, že nic podobného předtím na Měsíci neviděl. Ina skutečně nepřipomíná nic, co na povrchu našeho průvodce známe. Nevypadá totiž ani jako lunární hora, ani jako kráter. S rozlohou většího města a s hloubkou zhruba padesáti metrů oproti okolí se jeví spíš jako rozlitá rtuť či zaschlé probublávající bahno. O co se tedy ve skutečnosti jedná?

Jak vlastně vznikla?

Už od počátku zkoumání útvaru připisují geologové jeho vznik především sopečné činnosti. Podle studie z roku 2017 se mohl zformovat tak, že pod povrchem ztuhlé lávy zůstalo jakési napěněné magma a materiál postupně pronikal skrz praskliny, až se na povrchu utvořily charakteristické kopce a prohlubně. Zvláštní vzhled struktury podporuje teorii, že jde o spečené lávové výlevy nebo magma napěněné plynem, jež rychle ztuhlo.

Podle dalších teorií by však za Inou nemusela stát vulkanická aktivita, nýbrž jiné procesy. Jedna z možností zahrnuje propadání regolitu, podobně jako když se na Zemi proboří strop vápencové jeskyně a vznikne propadlina. Pokud by se pod povrchem nacházely dutiny, mohlo by stačit mírné otřásání či únik plynů, aby se měsíční půda sesunula a vytvořila nepravidelné prohlubně. 

Jiná hypotéza zase spatřuje příčinu v otřesech, jež mohly postupně odstraňovat svrchní prachovou vrstvu. Zajímavou alternativu reprezentuje také sublimace těkavých látek, podobně jako u tzv. hollows na Merkuru. Jestliže by lunární povrch obsahoval těkavé prvky, například síru, mohl by jejich únik do vakua způsobit propadání terénu a vznik popsaných útvarů. 

Problém s věkem

Nejzajímavější vlastnost Iny představuje její stáří. Už v roce 1978 americký vědec Kurt Howard prohlásil, že musí jít o nejmladší neimpaktní útvar na Měsíci. Mladý terén na tamním povrchu se totiž prozradí tím, že obsahuje pouze velmi málo impaktních kráterů. Vytvoření dostatečného množství zmíněných jizev po meteoritech vyžaduje dlouhou expozici kosmickému „dešti“. Čím déle meteority na povrch dopadají, tím hustěji je krátery posetý. A jelikož Ina zahrnuje mnohem méně impaktních kráterů než okolí, musí být velmi mladá. 

Podle relativního datování, založeného právě na počtu kráterů, existuje možná jen sto milionů roků – což by z ní činilo lunární vulkanickou rekordmanku. Vždyť nejmladší kus lávy dovezený na Zemi v rámci misí Apollo se datuje 3,1 miliardy let do minulosti.

Existuje však i opačná možnost, a sice že je Ina stará možná až 3,5 miliardy roků. Pokud ji tvoří extrémní porézní pěnovitá láva, mohly impakty na jejím povrchu zanechávat pouze minimální stopy, takže by její skutečný věk zkreslovaly. Další hypotéza naznačuje, že vznikla v důsledku nedávného sesuvu či eroze, což by její stáří „resetovalo“ a působila by dojmem mladého povrchu. 

K nejasnostem přispívají i optické vlastnosti struktury, jež připomínají čerstvě odkrytý materiál, ale nemusejí nutně odrážet její skutečný věk. Ina tak zůstává jednou z největších lunárních záhad: Jde o mladého vetřelce v dávno zkamenělém světě, nebo o starý útvar s neobvykle svěžím vzhledem?

Jsou jich stovky!

S pokrokem při fotografickém mapování Měsíce vědci zjistili, že i když je Ina největším útvarem svého druhu na tváři našeho souseda – zaujímá 2,42 km² oproti průměrným 445 m² u jejích protějšků – zdaleka není ojedinělá. Nejnovější studie Petra Brože publikovaná v časopise Icarus zmiňuje více než stovku shluků podobných formací, jež se v naprosté většině vyskytují v oblastech měsíčních moří.

Sarah Bradenová je ve své disertaci z roku 2013 označila jako Irregular Mare Patches alias IMP, tedy „nepravidelné mořské skvrny“. Argumentovala tím, že jsou nepravidelné tvarem a strukturou, nacházejí se uvnitř měsíčních moří a jsou relativně malé. Zdůraznila také, že se dají pomocí zmíněného termínu odlišit od „zásadně jiných“ dutin na Merkuru. 

Mimochodem, Petr Brož s kolegy navrhuje dané spojení zkrátit na Irregular Patches, aby se zamezilo zmatkům spojeným se slovem „mare“ neboli „moře“. Dotyčný výraz totiž odkazuje na materiál, terén i geografický typ útvaru specifický pro Měsíc, což může být zavádějící. Nový termín lépe vystihuje skutečný charakter formací coby nepravidelných depresivních útvarů s jasnými rysy, jež mohou být rozptýlené i mimo hlavní oblasti měsíčních moří. V češtině pak můžeme lépe hovořit o lunárních kapsách.

Příliš mnoho otázek

Lunární kapsy každopádně patří mezi největší geologické záhady na Měsíci. Jejich výzkum je klíčový pro pochopení evoluce našeho souputníka a možného vlivu radioaktivních prvků na jeho pozdní vulkanickou aktivitu. Pokud by kapsy skutečně vznikly před méně než miliardou let, znamenalo by to, že měsíční plášť zůstal tekutý déle, než se předpokládalo. A to by nás nutilo přehodnotit modely chladnutí Měsíce – což ostatně vyžadují i nedávné výsledky radiometrického datování sopečných skel odebraných čínskou sondou Čchang-e 5, které určily jejich stáří na pouhých 123 milionů let!

Další výzkum by měl zahrnovat vzorkování a přímou analýzu, například v rámci mise DIMPLE plánované na rok 2026, i dálkové studium pomocí radarových měření nebo termálního zobrazování. Kombinace terénního průzkumu s pokročilými numerickými modely vývoje Měsíce a s využitím umělé inteligence pro automatickou detekci lunárních kapes v archivech snímků by tak mohl přinést průlom v pochopení těchto záhadných útvarů.

Image

Čtěte také

Záhada horké měsíční skvrny: Co se skrývá pod povrchem Luny?

Pochopit fungování svého organismu představuje jeden z prvních kroků ke zdravému životu. Odhalit, co našemu tělu škodí a co mu naopak pomáhá, však není tak snadné – a ne vždy se dá spolehnout na vlastní pocity. Na to, proč je dobré poznat svůj mikrobiom, jsme se ptali mikrobioložky Jany Matějkové.

Často slýcháme, že střevní mikrobiom tvoří náš druhý mozek. Skutečně má na organismus tak zásadní vliv?

Zmíněný příměr je sice trochu obrazný, ale mikrobiom má rozhodně obrovský význam. Ve střevech sídlí biliony mikroorganismů – bakterie, viry, houby a další – jež nejen pomáhají trávit potravu, ale také ovlivňují imunitní systém, produkci vitaminů a hormonů, a dokonce i naši psychiku. Rovnováha mikrobiomu hraje tedy klíčovou roli pro celkové zdraví.

Co se stane, pokud se uvedená rovnováha naruší?

Nerovnováha mikrobiomu, označovaná jako dysbióza, může mít široké dopady. Může způsobit trávicí obtíže, jako jsou průjmy či zácpa, zvýšit riziko infekcí nebo přispět k chronickým onemocněním včetně alergií, autoimunitních chorob či obezity. A může také ovlivnit naši náladu, například přispět k rozvoji depresí nebo úzkostí.

Jak se střevní mikrobiom vytváří?

Při narození je člověk prakticky sterilní, ale postupně jej kolonizují mikroorganismy. Prvním kontaktem se obvykle stává porodní kanál, později se přidávají další zdroje z okolí – kontakt s rodiči, s prostředím a potravou. Zmíněný proces je zásadní: Mikroorganismy totiž nejen pomáhají trénovat náš imunitní systém, ale také chrání střevo před patogeny tím, že „obsadí“ místa, která by jinak mohly zaujmout škodlivé bakterie.

V jakých oblastech zdraví se střevní mikrobiom ukazuje coby významný faktor?

Ve střevě se nachází obrovské množství mikrobů, které mají svůj význam. Prozatím sice víme jenom zlomek o tom, jak mohou působit na sebe navzájem i na svého hostitele. Víme však, že každý jedinec má specifický střevní mikrobiom a ten plní řadu úkolů: Napomáhá trávení potravy, trénuje náš imunitní systém, a tím ovlivňuje i reakci na infekce, podílí se na produkci různých enzymů, neurotransmiterů či vitaminů, může tlumit zánětlivé procesy v těle, snižovat možnost potravinových alergií. Hraje důležitou roli i z hlediska stresu a nálad.

Čím vším můžeme složení střevního mikrobiomu ovlivňovat?

Velký vliv na něj má to, co jíme. Měli bychom se snažit o pestrou a vyváženou stravu, bohatou na vlákninu a zdroje přirozených probiotik, jako jsou jogurty s živými kulturami, kefír nebo často opomíjené obyčejné kysané zelí. Zásadní je také životní styl, tedy to, zda se hýbu, kouřím, piju alkohol, mám sedavé zaměstnání a podobně.

Ráda bych zmínila i vliv antibiotik, která přirozený mikrobiom ve střevě velmi narušují. Měla by se proto předepisovat přísně cíleně na bakteriální infekce, často však vidíme jejich neracionální nasazování. Výsledkem se stává nejenom krátkodobá komplikace pro pacienta například v podobě průjmu po užívání širokospektrých antibiotik, ale dlouhodobě také celosvětový trend rostoucího počtu multirezistentních kmenů bakterií.

A jak pro změnu mikrobiom ovlivňuje náš celkový zdravotní stav?

Mikrobiom funguje jako samostatný orgán. Pokud je v rovnováze, podporuje správné fungování trávení, metabolismu a imunity. Naopak jeho narušení může přispět k rozvoji řady onemocnění, jako jsou trávicí problémy, autoimunitní nemoci, alergie, nebo dokonce deprese. Mikrobiom také ovlivňuje, jak tělo reaguje na léky nebo určité potraviny.

Odborníci mají nyní v rukou nový nástroj, nazvaný myBIOME. O co se jedná?

MyBIOME představuje nástroj pro analýzu střevního mikrobiomu. Na rozdíl od běžných testů, které sledují jen základní mikrobiální skupiny, používá takzvané metagenomické sekvenování DNA. Díky tomu umíme identifikovat mikroorganismy na úrovni druhů a jejich funkce v organismu, což nám umožňuje lépe pochopit, jak mikrobiom ovlivňuje zdraví každého jednotlivce.

Jaké konkrétní mikroorganismy mohou ve střevech sídlit? A jaké plní funkce?

Ve střevech sídlí biliony mikroorganismů. Jako příklad můžu uvést Lactobacillus, který podporuje trávení a imunitu, Bifidobacterium napomáhající k redukci zánětů, případně Clostridium, jež může být v závislosti na druhu a dalších okolnostech prospěšné, ale i škodlivé. Kvasinky jsou potom v malém množství neškodné, zatímco ve větším mohou být klinicky významné.

Analýza mikrobiomu může upozornit také na různé původce zdravotních potíží. Co lze popsaným způsobem odhalit a jak s takovými zjištěními případně pracovat?

Ve vzorku stolice by se měla vyskytovat minimální příměs lidské DNA. Pokud analýza odhalí její vyšší procentuální zastoupení, může to nepřímo signalizovat střevní zánět. Výsledkem vyšetření by však měla být převážně informace, jaký je můj mikrobiom, v jaké se nachází kondici a co mohu udělat pro to, aby se případně do správné kondice opět dostal.

Jak taková analýza probíhá?

Je to velmi jednoduché: Pacient si online objedná sadu na odběr vzorku, vyzvedne si ji na vybraném odběrovém pracovišti a následně v pohodlí domova provede samoodběr. Vzorek stolice pak pošle zpět do laboratoře, tam se udělá podrobná analýza mikrobiální DNA a za čtyři až šest týdnů pacient obdrží interaktivní report s výsledky. Součástí je i seznam doporučených potravin, které mohou pomoct jeho mikrobiom optimalizovat.

Co konkrétně pacient díky této analýze získá?

Dozví se přesné složení svého mikrobiomu a pochopí, které mikroorganismy jsou pro něj prospěšné, nebo naopak potenciálně škodlivé. Díky tomu může cíleně upravit svůj jídelníček a životní styl, aby podpořil zdravý mikrobiom. Například zvýšením příjmu určitých potravin může podnítit růst prospěšných bakterií a zlepšit své trávení, imunitu či energii.

Jaké možnosti přináší daná technologie lékařům?

Pro lékaře znamená metagenomické sekvenování DNA nástroj k identifikaci možných příčin zdravotních problémů, které se mohou s mikrobiomem pojit. Ačkoliv nejde o diagnostický test, poskytuje cenné informace, jež se dají využít při dalším diagnostickém a terapeutickém postupu. Například můžeme odhalit mikrobiální nerovnováhu, která by mohla stát za častými potížemi s trávením.

Komu může být tato komplexní analýza prospěšná?

Analýza je vhodná pro široké spektrum lidí – ať už pro jedince, kteří chtějí optimalizovat své zdraví, sportovce hledající zvýšení výkonnosti, či pacienty s trávicími a metabolickými problémy. Může pomoct i těm, kdo chtějí předcházet onemocněním díky lepšímu pochopení svého těla. Analýzu si může nechat provést každý, kdo se zajímá o své zdraví a zdravý životní styl nebo má například potíže s trávením, častou plynatostí a podobně.

Může být myBIOME přínosný i pro vědecký výzkum?

Data získaná z analýz mohou vědcům pomoct pochopit souvislosti mezi mikrobiomem a různými nemocemi, což může přispět k vývoji nových léčebných postupů – například cílené probiotické terapie.

Co byste doporučila našim čtenářům, kteří by chtěli začít o svůj mikrobiom pečovat?

Základem je pestrá a vyvážená strava bohatá na vlákninu, fermentované potraviny a omezení průmyslově zpracovaných výrobků. 

Image

Čtěte také

Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě

Původní předlohou slavné ceny pro nejlepší tenistku je mísa zvaná Temperantia (česky střídmost). Ztělesnění této ctnosti tvoří hlavní motiv artefaktu. Formu, z nějž byl luxusní kus nádobí odlit, zhotovil François Briot (asi 1550–1616), francouzský mědirytec a výrobce medailí. Zajímavostí je, že se jedná o jediné signované dílo tohoto umělce, ačkoliv jeho tvůrčí kariéra trvala podstatně déle.

Ozdoba k hostině

Vyrobit předmět z litého cínu bylo tehdy velmi náročnou disciplínou, kterou si mohli dovolit zaplatit jenom zámožní jedinci nebo organizace. Objednatelem mísy Temperantia byl pravděpodobně Fridrich I., vévoda z Württemberska a hrabě z Montbéliardu. Právě v tomto francouzském hrabství působil v osmdesátých letech 16. století François Briot, jenž byl v roce 1585, kdy mísa zřejmě vznikla, jmenován hraběcím pečetním rytcem.

Finanční náročnost, která šla ruku v ruce s uměleckou nádherou mísy, dává tušit, že se z ní žádný pokrm nepodával. Takzvaný Edelzinn neboli vzácný cín sloužil zřejmě k ozdobě nákladného bufetu aristokrata či cechovní organizace. Z provedených výzkumů vyplývá, že tato občerstvovací zařízení mohla být několikapatrovými stavbami, jejichž nabídku vybraných jídel doplňovaly rozličné předměty ze zlata, drahokamy nebo třeba mušle. Skladba těchto vzácností se lišila především v závislosti na možnostech hostitele.

Mystická nádhera

Na konci 16. století byla ve Francii na vrcholu dvorská kultura manýrismu, která se zčásti zakládala na myšlence obtížnosti. Díla měla být komplexní, to znamená nejen mistrovsky vyrobená, ale i umělecky obohacující a plná intelektuálních náznaků. Briotova mísa Temperantia je v mnoha ohledech dokonalým příkladem tohoto stylu.

V jejím středu se nachází vyobrazení  střídmosti v podobě ženy svírající pohár vína a džbán. Střídmost představovala jednu ze sedmi ctností, jejichž klasifikace ovlivnila křesťanskou morálku ve středověku a sloužila jako protiklad sedmi smrtelným hříchům. Ostatně opakem střídmosti bylo obžerství, je tedy nabíledni, proč byl na míse jako ústřední motiv zvolen takovýto výjev. 

Kolem centrálního zobrazení se nacházejí čtyři plakety, na nichž jsou ztvárněny postavy zpodobňující čtyři přírodní živly:  vzduch,  vodu,  zemi a  oheň. Na kraji jsou oválné panely zachycující sedm svobodných umění coby základ středověkého vzdělávání:  gramatiku,  dialektiku,  rétoriku,  hudbu,  aritmetiku,  geometrii a  astrologii. Patronkou těchto stěžejních věd byla Minerva, římská bohyně moudrosti. Zbytek prostoru je vyplněn různými motivy, jako jsou ptáci, ovoce, květiny nebo Pegasové. 

Image

Čtěte také

Když outsideři porážejí favority: Pět nejpřekvapivějších sportovních triumfů

V roce 2020 byly při leteckém mapování krajiny laserovým systémem LiDAR objeveny velké ruiny z předklasického období mayské civilizace. Jsou známé jako Aguada Fenix a nacházejí v mexickém státu Tabasco, nedaleko hranic s Guatemalou. Jejich součástí je plochý monument obdélníkového tvaru, který měří asi 1 400 metrů a představuje největší známý mayský ceremoniální monument.

Shodou okolností je také nejstarší, protože Aguada Fenix bylo vybudováno zhruba mezi lety 1050 a 700 před naším letopočtem. Tato archeologická lokalita vzbudila velkou pozornost archeologů a nedávno tam proběhl nový detailní průzkum, který zahrnoval snímkování LiDARem a klasické archeologické vykopávky.

Kosmogram starý 3 tisíce let

Tým, který vedl Takeshi Inomata z Arizonské univerzity, uskutečnil celou řadu zajímavých objevů. Zjistili například, že Aguada Fenix bylo podstatně rozsáhlejší, než co naznačovaly původní výzkumy. Ceremoniální centrum mělo tvar kříže s osami o délce 9 a 7,5 kilometrů. Ještě zajímavější ale bylo zjištění, že Aguada Fenix bylo se vší pravděpodobností postaveno jako kosmogram.

Kosmogram představuje jednoduché vyjádření kosmologických představ dané kultury. Může mít různou formu. Pro středoamerické nebo také mezopotámské civilizace bylo typické tímto způsobem plánovat města. Komplex Aguada Fenix je model vesmíru, jak si ho Mayové představovali asi před 3 tisíci let. Výzkum ceremoniálního centra Aguada Fenix uveřejnil vědecký časopis Science Advances.

TIP: Aguada Fenix: V Mexiku objevili nejstarší a zároveň největší monument Mayů

Inomatu a jeho kolegy rovněž velmi zaujalo, že na Aguada Fenix nenašli nic, co by svědčilo o sociálně nerovné společnosti, jako například honosné stavby pro elitu nebo sochy či reliéfy vládců. Badatelé jsou přesvědčeni, že šlo o víceméně rovnostářskou kulturu, která přesto byla schopná vybudovat monumentální stavby, aniž by bylo nutné používat donucovací prostředky v rámci sociální hierarchie pod vládou panovníka.
 

Písečné duny stále ukrývají památky na někdejší mocné impérium, díky němuž se daná lokalita před tisícem let proměnila v prosperující bod na hedvábné stezce. Mezi obchodní centra a významná sídla Tangutské říše, známé také jako Západní Sia, patřilo Chara-Choto, mongolsky doslova „černé město“. Dnes z něj zbývají jen opuštěné ruiny, roztříštěné sochy a sluncem vybělené kosti, zato v 11. století šlo o jedno z nejvlivnějších sídel v Číně. Trosky kdysi velkolepého opevnění vyprávějí příběh, jenž se začal psát v roce 1038.

Rozkvět díky dobytí

„Když opustíš město Čang-jie, jedeš dvanáct dní a pak dorazíš do města jménem Ecina, které leží směrem na sever na okraji Písečné pouště; patří k provincii Tangut. Obyvatelé jsou modláři, mají spoustu velbloudů a dobytka a v zemi se chová mnoho dobrých rarohů. Obyvatelé se živí pěstováním a chovem dobytka, neboť nemají žádný obchod. V tomto městě musíte čtyřicet dní shromažďovat zásoby potravin, protože když opustíte Ecinu, vstoupíte do pouště, která se táhne čtyřicet dní cesty na sever a na níž nenarazíte na žádné obydlí ani místo pro návnadu.“ Tak zní úryvek z Milionu, jednoho z nejslavnějších cestopisů v dějinách, z pera Marca Pola. Právě zmiňovanou Ecinu přitom dnes historikové ztotožňují s Chara-Choto.

Benátský kupec a cestovatel žil v době, kdy město zažívalo léta své největší slávy. Navštívil jej ve druhé polovině 13. století, tedy asi padesát roků poté, co se ocitlo pod nadvládou mongolského vojevůdce Čingischána. Dobytí Zlatou hordou však sídlu překvapivě nepřineslo zkázu, jak bývalo obvyklé, nýbrž naopak umocnilo jeho prosperitu. Za vlády Čingischánova vnuka Kublajchána se Chara-Choto dokonce rozrostlo na trojnásobek své původní velikosti.

Zbabělý generál

Éra rozkvětu trvala bezmála půldruhého století, dokud se v Číně nedostala k moci slavná dynastie Ming. V roce 1372 začali Číňané město obléhat, načež jej čekal postupný úpadek a nakonec zánik. Dodnes však nevíme, proč a jak přesně k tomu došlo. Podle místní legendy odklonili mingští vládci tok řeky Ejin, jediného zdroje vody pro Chara-Choto, čímž obyvatele pokořili, aniž by museli vzít hradby útokem.

Jedna z verzí příběhu praví, že pod tíhou rozhodnutí, zda zvolit smrt žízní, nebo předem prohranou bitvu, usmrtil charachotský generál Chara Bator svou ženu i děti a následně spáchal sebevraždu. Podle další verze vykopal v hradbách díru a zbaběle utekl. V dochovaném opevnění se přitom skutečně nachází otvor, kterým by mohl projet jezdec na koni… Jisté je, že když čínští vojáci do města konečně pronikli, pozabíjeli nejen zbylé obyvatele, ale i všechen dobytek a koně. Drtivá porážka přivedla někdejší perlu Mongolska na pokraj zkázy, Chara-Choto se postupně proměnilo v město duchů a dlouhých pět set let o něm nikdo neslyšel. 

Nic než ruiny 

„Černé město“ se dočkalo znovuobjevení na počátku 20. století. A jako první jej navštívil ruský mongolista a cestovatel Cogto Badmažapov, který zaslechl pověsti o ztraceném sídle někde na dolním toku řeky Ejin. Na místo dorazil na jaře roku 1907 a objevil tam masivní ruiny. Zhotovil jejich plán a pořídil několik fotografií, načež je odeslal do petrohradské akademie věd.

Následujícího roku se vydala na cestu expedice pod vedením Pjotra Kozlova, která získala povolení k průzkumu oblasti a k vyzvednutí případných nálezů. Ukázalo se, že se z Chara-Choto dochovaly pouze devět metrů vysoké a 3,7 metru silné hradby, jež se táhly v délce 421 metrů od východu k západu a 374 metrů severo-jižním směrem. Stavební materiál tvořila udusaná hlína a na vrcholu zdí kdysi nejspíš spočívala střecha. Ze západní a východní stěny ústily brány chráněné masivním obdélníkovým přístavkem a v každém z rohů se nacházela velká kruhová bašta. Uvnitř města pak zůstalo ještě několik pagod a stavba připomínající mešitu. Dodnes nevíme zcela jistě, zda se skutečně jednalo o islámský svatostánek, je to však vysoce pravděpodobné: Obchodníci přicházející z Blízkého východu a Indie tak mohli praktikovat svou víru i v jednom z nejvzdálenějších bodů hedvábné stezky.

Knihovna světa

Pravé poklady se ovšem ukrývaly pod zemí. Hned během prvních vykopávek se podařilo objevit přes dva tisíce knih, rukopisů a svazků psaných v dnes již mrtvé tangutštině. Kozlov je pak spolu s buddhistickými sochami, texty a dřevoryty ze stúpy nalezené za hradbami odeslal do Petrohradu. Pokračující průzkum odhalil tisíce dalších manuskriptů, knih, ale i předmětů denní potřeby, výrobních nástrojů a náboženských artefaktů, z nichž mnohé se staly základem pro výzkum zmíněné tangutštiny. K jejímu rozluštění zvlášť napomohlo několik dochovaných čínsko-tangutských slovníků, včetně svazku s názvem Perla na dlani sestaveného v roce 1190.

Díky zachovalým rukopisům také víme, že v Chara-Choto prosperovalo rovněž křesťanství, a dokonce tam proniklo nejpozději v 7. století, tedy ještě před vznikem Tangutské říše. V 80. letech minulého století pak čínská archeologická expedice objevila další tři tisíce manuskriptů v řadě jazyků, včetně arabštiny, tibetštiny či ujgurštiny.

Hedvábná batika

Písek se ukázal jako ideální konzervační prostředek, a kromě písemných památek tak badatelé pod jeho nánosy nalezli třeba i malby na hedvábí – převážně s buddhistickými náměty v čínském a tibetském stylu – či fragmenty hedvábí barveného batikou. Velmi hojné byly drobné figurky znázorňující lebky, masky, ale také mince nebo nádoby na vodu. Kdysi totiž Chara-Choto zřejmě omývala dvě říční ramena, jež se severně od města spojovala.

Mezi nálezy nechyběly ani specifické malby, a jak později zjistili odborníci z petrohradské Ermitáže, většina z nich se datuje do 11.–13. století, zatímco převážná část úlomků porcelánu s kobaltovou dekorativní glazurou je o století starší. Žádná malba pravděpodobně nevznikla po roce 1387, poslední čínský text pochází z roku 1371 a tangutské texty byly sepsány nejpozději v roce 1212. Zdá se tedy, že život ve městě utichl někdy kolem roku 1380.

Archeologův sen

Kozlov později o úspěšné expedici vydal knihu, která v roce 1929 vyšla i česky pod názvem Mrtvé město Chara-Choto. Badatel v ní specifikoval podobu předměstí za hradbami i vlastního sídla uvnitř: Nacházely se tam pravidelné čtvrti a průchody, tzv. obchodní a hlavní ulice a k nim přiléhající odbočky, které lemovaly domky z hlíny přikryté slámou a opět hlínou v podobě pevné krusty. Na mnoha místech se však již střecha propadla, a stačilo tedy kopnout do země, aby se našly její pozůstatky. „Větších a bohatších domů je zde málo,“ uváděl Kozlov.

V místě se našly buddhistické, křesťanské, a dokonce islámské modlitebny. V jejich ruinách se mnohdy dochovaly úlomky hliněného a porcelánového nádobí, spolu s litinovými a železnými objekty. Dražší kovy jako měď či stříbro se podařilo nalézt jen velmi výjimečně. Na podlahách se obvykle zachovaly čtvercové pálené cihly a na stěnách jejich lehčí a méně trvanlivé nepálené protějšky. Střechy pak sestávaly z vydutých tašek s čínskou figurální obrubou.

Kozlovova výprava narazila i na vyvýšenou stavbu podobnou chrámu, určenou k bydlení městského vládce. „Všechno naše bádání, všechno naše kopání v Chara-Choto bylo konáno se zvláštní pečlivostí a láskou. Každý nový předmět, který jsme našli v útrobách země nebo na jejím povrchu, vzbuzoval všeobecnou radost. Nikdy nezapomenu na nadšení, jež naplnilo mou duši, když jsem po několika úderech motykou a zarytí lopatou na zřícenině číslo jedna našel buddhistický obrázek, malovaný na plátně,“ líčil badatel.

Bohatá mocnost

Tangutská říše těžila ze strategické polohy na klíčovém úseku hedvábné stezky, kudy proudilo zboží mezi Střední Asií a Čínou. Tibetsky mluvící tangutští obyvatelé dokázali zmíněné pozice mistrně využít a etablovali se jako prostředníci ve výměně komodit. Vytvořili tak unikátní kulturu založenou na kombinaci nomádských tradic a usedlého zemědělství.

Stali se výběrčími daní a mýtného od obchodních karavan, a do jejich pokladnic tudíž plynulo nemálo peněz. Sami patřili mimo jiné mezi zkušené kovotepce a tkalce a v jejich produkci se mísily čínské i středoasijské vlivy. Ke klíčovým vývozním položkám říše se řadila zejména vlna, kůže, sůl a koně. Zmíněných zvířat si cenila především sousední Čína, která využívala vojenské jezdectvo k obraně svých rozsáhlých hranic. Na západ z ní přes Tangutskou říši putovalo luxusní zboží jako hedvábí, porcelán a čaj, zatímco opačným směrem se přivážely skleněné výrobky, koření a drahé kovy ze Střední Asie a Blízkého východu. 

Vysoká ekonomická úroveň se nakonec stala jedním z důvodů, proč Čína uznala autonomii tangutského impéria, kterému říkala Západní Sia (viz Zapomenutá říše). Říše Sung si za to stanovila tribut placený hedvábím, stříbrem i čajem v celkové výši 250 tisíc jednotek ročně. Západní Sia se tak integrovala do čínské ekonomické sféry coby polosamostatný partner: Měla přístup k tamnímu luxusnímu zboží i technologiím, včetně tkaní hedvábí a zemědělských inovací, a obě kultury se záhy začaly vzájemně ovlivňovat a prolínat. Tanguti například přijali některé konfuciánské byrokratické zvyklosti a vedle svého vlastního písma používali i to čínské. 

Image

Čtěte také

Gobijská zeď: Zapomenutá stavba, která ovládala poušť i obchod