Marlene Dietrichová byla známá pro svůj lehce bezpohlavní, přesto oslňující styl. Netajila se svou bisexualitou. Proto jí Hollywood toleroval nejrůznější výstřednosti. Mezi ně pařilo nošení pánských obleků. To Marilyn Monroe od začátku kariéry sázela na své ženské zbraně, které neváhala zdůrazňovat pomocí módy.

Bohyně sexy stylu

Kostýmy nejen pro kameru pro ni už od roku 1950 navrhoval William Travilla, který ji oblékal poprvé pro film Asfaltová džungle. Následně spolupracoval na osmi jejích snímcích. Narodil se v březnu 1920 v Los Angeles. Po univerzitních studiích začal v roce 1941 pracovat pro hollywoodská studia. Od takzvaných „béčkových“ filmů se rychle vypracoval a už v roce 1949 získal Oscara za kostýmy k filmu Adventures of Don Juan. Od té doby měl štěstí na scénáře. Mezi jeho díla patří třeba dnes už klasické sci-fi drama Den, kdy se zastavila Země nebo snímek Elii Kazana Viva Zapata! 

Pro Marilyn navrhl mimo jiné i slavné růžové šaty bez ramínek, ve kterých v komedii Páni mají raději blondýnky zpívá song Diamonds Are Girl´s Best Friends. I ještě slavnější bílé koktejlky, které v podstatě proslavily komedii Slaměný vdovec, když do nich foukl vítr z newyorského kanálu.

Stejně jako sama Monroe, i on měl v oblibě velké výstřihy, plisované látky a lehké materiály, které často budily dojem, že jejich nositelka je nahá. Jejich vztah rozhodně nebyl jen pracovní, ale i hluboce přátelský. O tom svědčí i jeden z dárků, který se zachoval. Marilyn „svému“ návrháři dala vlastní kalendář s akty s věnováním „Drahoušku Billy, prosím tě, oblékej mě navždy. Miluju tě, Marilyn.“

Švec z tajných snů

Dalším spolutvůrcem stylu Marilyn Monroe se stal obuvník Salvatore Ferragamo. Proslavila jeho lodičky s třinácticentimetrovými podpatky, díky kterým při chůzi tak svůdně vlnila boky. Zatímco barvy a druhy kůže se měnily, model zůstával stejný. Monroe tyto boty nosila pořád, nejen při natáčení. Jehlový podpatek Salvatore nechal patentovat přímo pro ni – byl napůl dřevěný a napůl kovový, pevný a současně tenký. I tento výběr o Marilyn mnohé vypovídá: milovala jednoduché věci a příliš se nestarala o měnící se módu. 

Salvatore Ferragamo se narodil v roce 1898 v italském Bonitu jako jedenáctý ze čtrnácti dětí. Svůj první pár bot vyrobil v pouhých devíti letech pro svou sestru k biřmování. Po té, co se v Neapoli vyučil, si v rodičovském domě otevřel krámek.

Už v roce 1914 ale emigroval do Bostonu. Tam jeho bratr pracoval v továrně, která vyráběla kovbojské boty. Po čase se oba přestěhovali do Kalifornie, kde se Salvatore proslavil botami na míru, které oceňovaly mnohé hvězdy. Tato kariéra ho ale zas tak moc neuspokojovala. Velice ho totiž trápilo, že jeho boty jsou sice krásné pro oko, ale nohu ničí. Přihlásil se proto ke studiu anatomie na univerzitě. Postupně zjišťoval, jak dělat obutí, které vypadá božsky, a přitom je pohodlné. I to ho vedlo k jednomu z jeho „vynálezů“, kterým byly boty na klínku. V roce 1927 se vrátil do Itálie, odkud obouval nejmocnější ženy světa, třeba Evitu Peronovou. 

TIP: Slavné módní salony v Praze: Kde šily největší filmové hvězdy?

V době, kdy se stal výhradním obuvníkem slavné Marilyn, napsal ve své autobiografii Švec snů: „Rozdělil jsem si ženy, které ke mně přicházejí, do tří kategorií: Popelka, Venuše a aristokratka… Venuše je obvykle velice krásná, atraktivní a rafinovaná, ale pod svým třpytivým zevnějškem je často v podstatě domácká a má ráda jednoduché věci. Protože tyto dvě vlastnosti jsou ve vzájemném rozporu, Venuše bývá často nepochopená.“ Jako by popisoval přímo Marilyn!  

Imunoterapie rakoviny, tedy léčby, které posilují imunitní systém pacienta, aby sám zatočil s rakovinou, jsou stále slibnější. Potvrzuje to i nedávný úspěch nové vakcíny proti rakovině tlustého střeva. Vakcína uspěla v 1. fázi klinických testů. To znamená, že je podle všeho bezpečná a funguje, tedy aktivuje a zesiluje imunitu.

Rakovina tlustého střeva, čili kolorektální karcinom, je dnes jedním z nejčastějších nádorových onemocnění. Problém je hlavně v tom, že tato rakovina bývá objevena v pozdním stadiu, takže léčba nebývá příliš úspěšná. Kvůli této rakovině zemře každoročně asi 655 tisíc lidí. Jednou z nejvíce postižených zemí je přitom Česká republika, takže by nás úspěchy v léčbě tohoto nádoru měly velmi zajímat.

TIP: Nová vakcína proti melanomu má u myší 100% úspěšnost

Vývoj této vakcíny navazuje na dřívější zjištění, že téměř všechny nádory tlustého střeva produkují molekulu, označovanou jako GUCY2C. Brzy bude následovat 2. fáze klinických testů, v nichž bude vakcína vyzkoušena u většího počtu pacientů. Navíc se ukazuje, že by vakcína mohla fungovat proti více druhům běžných a zároveň velmi nebezpečných rakovin, jako je rakovina slinivky, jícnu anebo žaludku.

Dne 29. března 1972 zahájila armáda severního Vietnamu velkou pozemní ofenzivu. Američané tehdy již neměli v oblasti tak početné pozemní síly jako dřív a odpověděli tedy mohutnou leteckou akcí. Operace Linebacker začala 10. května a nad Vietnamem se opět rozhořely boje ve vzduchu. Z paluby americké letadlové lodě USS Constellation vzlétl úderný svaz, který měl zaútočit na cíle nedaleko Haiphongu. V něm letěl i stíhací F-4 Phantom II, za jehož řízením seděl kapitán Randall Cunningham a na zadní sedačce radarového operátora byl William Driscoll.

Proti přesile

Oba prošli programem výcviku manévrových vzdušných soubojů, dnes známým pod názvem Top Gun, a měli už na účtu dva sestřely. Za úkol měli potlačit protiletadlovou palbu v oblasti cíle, k čemuž jejich phantom nesl čtyři kontejnerové pumy. Pro boj se stíhači měli ale i šest řízených střel. Nad cíl dorazili jako jedni z posledních, a když svrhli svůj pumový náklad, spatřili blížící se velkou skupinu nepřátelských MiGů-17.

Cunningham začal točit proti nim a jeden ho při tom předlétl. Stačilo stisknout spoušť a zásah rakety ho změnil v ohnivou kouli. Americký pilot pak přitáhl řízení a po nastoupání o několik set metrů se rozhlédl. Spatřil nejméně osm migů točících se v kruhu se třemi phantomy. Sklopil tedy příď letounu a řítil se do tohoto kolotoče.

Jeden na jednoho

Málem se srazil s jiným phantomem, ale pak odpálil další raketu, jež zasáhla mig do zádě, a jeho pilot se katapultoval. Poté však musel Cunningham uhnout útoku několika MiGů-21, a protože zde zůstal úplně sám, rozhodl se vyklidit bojiště a zamířil nad moře. Ještě to ale nebyl konec. Za chvíli totiž spatřil na vstřícném kursu další MiG-17: ,,Řítili jsme se čelně proti sobě a najednou se jeho příď rozsvítila jako vánoční stromeček. Chrlil na nás granáty ráže 23 a 37mm! Prudce jsem přitáhl a čekal, že mne podlétne a poletí domů. Když jsem se ale otočil, byl tam! Kabina na kabinu se mnou, ne dál než deset metrů! Jasně jsem viděl jeho koženou helmu, šátek a brýle.“

Chvíli takto letěli a pak ho Cunningham začal předlétávat a jen tak tak uhnul jeho dávce. Pak následoval zuřivý manévrový souboj jednoho na jednoho, ve kterém americký stíhač vyzkoušel snad úplně všechny možné manévry. Severovietnamec však létal naprosto fantasticky a několikrát Cunninghama jen těsně minul: ,,Myslím, že pak už měl ale málo paliva a rozhodl se utéct. Sklonil příď a snažil se dostat pryč. Já šel za ním a zmáčkl spoušť. Řízená střela opustila ližinu. Objevil se jen malý záblesk, pak se z něj ale vyvalil oblak kouře a on vlétl přímo dál do země. Nevyskočil.“

Tři sestřely za den?

Na cestě domů odrazili ještě dva útoky nepřátelských stíhaček a nedaleko vybuchla i raketa vypálená ze země. Zanedlouho se začal jejich phantom otřásat a nakonec se museli už nad vodou katapultovat. V moři ale dlouho nepobyli a bez problémů je našel a naložil záchranný vrtulník z americké lodi USS Okinawa. Cunningham po záchraně tvrdil, že ho dolů poslala raketa odpálená ze země, možná to však nebyla pravda. Severovietnamský pilot MiGu-21 Van Phu totiž po návratu z mise, probíhající zhruba ve stejném čase, nahlásil, že ze vzdálenosti 1 300 m odpálil řízenou střelu na F-4 Phantom.

Ten se prý vůbec nepokusil o žádný únikový manévr a po zásahu se zřítil do moře. Je tedy pravděpodobné, že si Cunnigham blížícího se migu nevšiml a zásah svého letounu tak přisoudil raketě vypálené ze země. Americký stíhač rovněž trval na tom, že třetí jím sestřelený Severovietnamec byl obávaný nepřátelský letec, který měl mít na účtě 13 sestřelů: „Byl to plukovník Tomb. Tak dobrý pilot nemohl být nikdo jiný.“

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu

Žádný další argument na podporu svého tvrzení sice neměl, ale Američané dlouho věřili, že ho Cunningham ten den opravdu zabil. Dnes již dostupné vietnamské zdroje sice ukazují, že žádný ,,plukovník Tomb“ neexistoval a Cunningham patrně sestřelil jen jeden mig. Všechna tři vítězství mu byla ale oficiálně přiznána a on se tak stal prvním (a zároveň posledním) stíhacím esem amerického námořnictva během války ve Vietnamu.

V 21. století se v domácnostech častěji a častěji objevují robotičtí uklízeči. Jsou stále chytřejší a efektivnější a dovedou pozoruhodné věci. Novinkou mezi nimi je sofistikovaný uklízecí robot Narwal, který se pyšní tím, že vysává, používá mop, a ještě ke všemu si sám dovede vyměnit špinavou vodu.

Uklízeč Narwal má k dispozici svoji uklízecí stanici, kde je zásobník na 5 litrů vody. Tam si robot mění špinavou vodu za čistou. Díky této stanici dokáže Narwal vyčistit až 200 metrů čtverečních bez nutnosti zásahu lidské obsluhy. Zvládne umýt všechny běžné typy podlah, od plastu až po dřevo.

TIP: Inteligentní pomocník: Robotický vysavač uklízí s pokročilým navigačním systémem

Narwal má také k dispozici LiDAR a speciální navigační software, s jehož pomocí si dokáže vytvořit optimální trasu na vyčištění celého bytu či domu. Tuto trasu si navíc s každým průjezdem aktualizuje a vylepšuje. Celé uklízení s Narwalem je samozřejmě možné ovládat aplikací na chytrém telefonu. Důmyslný robotický uklízeč bude na trhu od září a zákazníci si ho budou moci pořídit za 799 dolarů (něco přes 18 tisíc Kč).

Mozek je naší soukromou výpočetní jednotkou, s níž se mohou jen těžko měřit i ty nejmodernější superpočítače. Podle nejnovějších zjištění společnosti IBM provede až 38 tisíc trilionů operací za sekundu a jeho kapacita je srovnatelná s 3 584 terabajty operační paměti. Uvedený výkon se nejen uplatňuje při řízení nervové soustavy, ale také podporuje naše kognitivní schopnosti, tedy příjem, třízení a vyhodnocování podnětů z okolního prostředí.

Pauzy mezi řádky

Přestože mozek dokáže zpracovat obrovské množství přijímaných informací, neumí je vyhodnocovat všechny naráz. Kdybychom chtěli věnovat pozornost veškerému dění kolem, obrazně řečeno bychom si přetížili hlavu. Aby se tak nestalo, dostali jsme do vínku schopnost koncentrace, která sídlí ve frontálním a spánkovém laloku a v bazálních gangliích (uplatňují se při řízení pohybu a pomáhají s vnímáním). Tím, že se zaměříme na jediný konkrétní problém, dokážeme všechny ostatní dočasně odsunout do pozadí a současně nejpálivější obtíže řešíme efektivně. Popsanou dovednost však může narušovat například sledování monitoru. 

Studie profesorky Naomi Baronové z American University prováděná na 429 vysokých školách v USA prokázala, že 92 % studentů postihly problémy s koncentrací v okamžiku, kdy měli číst text z obrazovky, tabletu, mobilního telefonu nebo počítače. Jak ve své knize Digitální demence uvádí přední neurovědec Manfred Spitzer, důvody existují hned dva: Prvním je tzv. scrolling, tedy únava z jednolitého textu. Elektronické dokumenty se zarovnávají do bloků, jež čtenáři nenabízejí prostor k odpočinku. Mozek se zpracováváním nekonečného textu brzy unaví a čtenář od něj odbíhá. 

Výkonní a vyhořelí

Druhý důvod představuje podprahový proud informací, který dané médium nabízí: Studenti účastnící se výzkumu sice četli daný text, ale jejich mozek zároveň vnímal, že pokud dokument minimalizují, okamžitě budou mít přístup ke všem zábavným prvkům, jež digitální média skýtají. A jelikož naše hlava s oblibou lenoší, čtenáři jí rádi dopřávají trochu rozptýlení dostupného na jediné kliknutí.

„Produktivní den“ dnes znamená „dobrý den“. I proto se napříč společností stále častěji skloňují slova jako výkonnost, plán a cíl. Ruku v ruce s nimi jdou ovšem stres, infarkt, zhroucení či vyhoření. A protože tempo doby neustále roste, naše schopnost koncentrace se kvůli snaze vstřebat co nejvíc informací zhoršuje. 

Příliš mnoho úkolů

Simultánní sledování hned několika podnětů, tzv. multitasking, narušuje soustředění, a výsledky našeho snažení se tak snižují. Člověk totiž nedokáže dobře vnímat víc významových proudů současně. Zvládneme sice skákat na jedné noze a při tom telefonovat, ale soustředit se na televizi a zároveň psát seminární práci náš mozek zkrátka neumí.

Neefektivnost multitaskingu dokazuje například studie Stanford University vedená doktorem Kep-Kee Lohem. Ten srovnával výsledky práce osob vykonávajících multitasking a těch, kdo se soustředili pouze na jednu činnost. „Multitaskeři“ vyšli ze srovnání mnohem hůř, neboť se u nich projevily problémy s organizací myšlenek, zhoršená schopnost filtrovat nepodstatné informace a pomalejší přechod od jedné aktivity k druhé.

Nedokážeme se soustředit

Jak ukázala studie provedená pro Asociaci televizních organizací, běžný Čech stráví u médií 9,6 hodiny denně, z toho se přes 1,2 hodiny zabývá více než dvěma zdroji naráz. Češi ve věku od 24 do 74 let svou pozornost nejčastěji dělí mezi televizi (s průměrnými 225 minutami denně) a počítač, tablet či mobil. Generace od 15 do 24 let se nejvíc věnuje notebooku v kombinaci s mobilním telefonem. Na těchto zařízeních pak mladí obvykle sledují videa, poslouchají hudbu nebo kontrolují sociální sítě. 

K nejoblíbenějším z nich patří Facebook: Účet má přes pět milionů českých uživatelů a tráví na něm v průměru víc než dvě hodiny denně. Výzkum společnosti Rescue Time, jenž sledoval padesát tisíc zaměstnanců, ukázal dopady: Lidé, kteří mají v práci přístup na internet, se nedokážou své pracovní náplni věnovat ani půl hodiny nepřetržitě. Někteří pak dokonce kontrolovali e-maily a sociální sítě každých šest minut. Pokud jim tato činnost zabrala byť jen minutu, pak ze své osmihodinové pracovní doby strávili přes hodinu sledováním internetu.

Aktivní zábava na ústupu

Digitální média však nejvíc ohrožují nejmladší uživatele. Dětství představuje pro vývoj mozku kritické období, kdy se formuje a vytváří si základnu pro budoucí život. Ratolesti upřednostňující čtení knih, učení, pravidelnou sociální interakci a sportovní aktivity rozvíjejí svůj klíčový orgán mnohem víc než ty, které tráví volný čas u obrazovek a aktivní činnost nahrazují pasivitou.

Zatímco dnešní třicátníci sledovali jako malí nanejvýš televizi, současné děti jsou od narození obklopeny počítači, chytrými telefony a tablety, jejichž prostřednictvím pronikají na sociální sítě či obecně na internet. Nejmenší uživatelé, ve věku od 2 do 10 let, tráví u digitálních médií v průměru 9 hodin a 6 minut denně. V České republice se to týká víc než půl milionu ratolestí: Téměř 40 % z nich používá mobil či tablet a přes 70 % jich sedává u počítače. 

Děti brzdí internet

Podíl digitálních médií na nesprávném vývoji mozku doložila studie amerického Národního institutu zdravotnictví (NIH), pod vedením doktorky Gaye Dowlingové. Její tým během 10 let zkoumal 11 tisíc dětí mezi 9. a 10. rokem života, tedy první generaci zcela vyrůstající ve světě digitálních médií a internetu. U těch, kteří se na monitory a displeje dívali víc než sedm hodin denně, potvrdili výzkumníci negativní změny spočívající v úbytku mozkové kůry. 

Práce přinesla ještě jeden alarmující poznatek: Děti využívající digitální média víc než dvě hodiny denně mají zhoršené výsledky v testech, jež vyžadují aktivní přemýšlení. Média nám totiž předkládají předem „zpracované“ informace, takže již není třeba složitě hledat v knihách, přemýšlet nad řešením problémů nebo se obracet na vlastní zkušenosti – stačí se podívat na internet a vše potřebné tam najít. K tomu už ovšem není nutné hlubší přemýšlení, jež by v mozku vytvářelo nová synaptická spojení či posilovalo ta stávající.

Kudy se vydat?

Lenošení mozku a časté používání digitálních médií se může negativně projevit také u dospělých, a to postupnou dezorientací v čase či prostoru a ztrátou schopnosti komplexní interakce s ostatními. Důkazy poskytla například studie vedená profesorkou kognitivní neurologie Eleanor Maguireovou z University College London, jež po dobu pěti let sledovala začínající řidiče taxíků v Londýně: Tamní šoféři musejí pro získání licence splnit velmi náročné zkoušky, jejichž součástí je i prokázání podrobných znalostí mapy britské metropole, tvořené labyrintem přibližně 25 tisíc ulic.

Výsledky testů ukázaly, že hipokampus úspěšných absolventů se po dobu přípravy na zkoušku zvětšoval. Kromě taxikářů sledovali vědci také srovnatelně inteligentní skupinu osob ve stejném věku, u níž ovšem tato mozková část nijak nerostla – naopak. Můžeme se tedy jen domýšlet, v jakém stavu mají hipokampus řidiči v době, kdy se většina z nich spoléhá na navigační systém GPS.

Jeptišky a Alzheimer

Procvičování mozku je zkrátka velmi důležitým vkladem do budoucna, jak dokládá i tzv. Nun Study neboli „studie jeptišek“, jíž se účastnilo 678 sester téhož řádu ve věku od 76 do 107 let. Odborníkům z University of Kentucky poskytly své písemnosti z dob před složením slibu, daly jim také lékařské záznamy, údaje o rodinách či dosaženém vzdělání a pracovní minulosti. Během patnáctiletého výzkumu vědci pravidelně testovali kognitivní schopnosti jeptišek, zkoumali vzorky jejich krve a v případě skonu podrobili ostatky některých z nich pitvě.

TIP: Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Výsledkem bylo zjištění, že sestry, které již před složením slibu vykazovaly horší kognitivní schopnosti, ve stáří častěji sužovala onemocnění nervové soustavy, především Alzheimerova choroba. Z toho vyplývá, že osoby se zhoršeným vnímáním – způsobeným například častým používáním digitálních médií – může tento typ nemoci na sklonku života ohrožovat víc. Jeptišky jediného řádu přitom odborníci k výzkumu zvolili pro jejich víceméně identický asketický život. Vybírali si ženy, jež složily slib velmi mladé, tudíž u nich nehrály roli patologické jevy jako chudoba či nezaměstnanost, které by mohly studii ovlivnit. 

Sestra Marie

Nejzajímavější účastnicí Nun Study byla sestra Marie, která až do svých 84 let pracovala jako učitelka a zemřela teprve o 17 roků později na rakovinu. Po celou dobu přitom zůstala duševně velice čilá, což potvrzovaly i testy z posledních let jejího života, které neukazovaly žádné chorobné projevy. Pitva ovšem v jejím mozku odhalila známky rozvinuté Alzheimerovy choroby. Marie se tak stala jasným důkazem, že vzdělání a vysoká mentální aktivita patří ke způsobům, jak proti tomuto neléčitelnému onemocnění bojovat. 

Znečištěný vzduch je dnes jedním z nejhorších zabijáků na světě. Podle Světové zdravotnické organizace WHO kvůli znečištěnému ovzduší každoročně zemře asi 4,2 milionů lidí. Přitom asi 91 procent celosvětové populace žije v oblastech, kde znečištění vzduchu přesahuje limity, které WHO doporučuje jako hranici pro zdravotně nezávadný vzduch.

Britští vědci nedávno spojili síly s biotechnologickým startupem Arborea, aby otestovali novou technologii „biosolárních umělých listů“ v prostoru univerzitního kampusu v Londýně. Klíčovým prvkem této technologie jsou nepatrné zelené mikrořasy, které žijí uvnitř velkých panelů s kultivačním systémem, připomínajících solární panely. Tyto panely je přitom možné nainstalovat kdekoliv na vhodných místech na zemi, na budovách nebo na střechách všemožných objektů.

TIP: Lepší než originál: Nové bionické listy jsou desetkrát účinnější než přírodní

První prakticky využitelné biosolární umělé listy napodobují přírodní proces fotosyntézy. Panely plné mikrořas pohlcují oxid uhličitý z okolí a naopak vypouštějí kyslík. Zároveň vyrábějí výživný rostlinný protein, s minimálním dopadem na životní prostředí. Panely s biosolárními listy využívají přírodní sluneční svit a je možné jimi pokrýt prakticky libovolně velké plochy. Při použití vyčistí vzduch jako 100 stromů, které ale zabírají plochu jediného stromu. Znečištěný vzduch je jedním z největších problémů Londýna, podobné projekty jsou zde proto velmi vítané.

Zatímco lvi v oplocených rezervacích prospívají, jejich kolegové v otevřených oblastech trpí nedostatkem potravy a jejich život je ohrožován lidmi. Rostoucí populace Masajů a Zulů přetváří divočinu na pastviny, takže klesá množství přirozené kořisti velkých koček. Lvi pak místo zeber útočí na dobytek a čas od času zabijí i člověka. Tím se pro místní obyvatele stávají nepřítelem číslo jedna, kterého je potřeba za každou cenu zneškodnit.

Když biolog Luke Hunter z organizace Panthera, která se snaží o záchranu velkých koček, porovnal lví populace na 42 místech v Africe, zjistil, že oplocené rezervace mají oproti otevřeným čtvrtinové náklady a počet v nich žijících jedinců je o mnoho vyšší.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Pokud se situace v otevřených rezervacích nezmění, může být období následujících 20 až 40 let pro lvy osudným. Hunter situaci komentuje: „Sám bych velmi nerad viděl další části Afriky za plotem. Úplně se tak vytrácí smysl volné přírody.“

Oplocení navíc brání migraci býložravců a volnému pohybu dalších zvířat, jako je například pes hyenovitý nebo gepard. Stále jde však o nejefektivnější a v současné době možná jediný způsob, jak lvy zachránit. „Ať už použijeme ohradu nebo jinou bariéru, je jasné, že musíme lvy fyzicky oddělit od lidí.“

Kdy a kde začít s pozorováním květnového hvězdného nebe? Snadná odpověď – nejlépe hned po setmění nad západním obzorem. V opačném případě totiž propásnete jednu ze tří jasných planet, jež lze aktuálně spatřit. Pohled do přiložené hvězdné mapy napoví, že se jedná o naoranžovělý Mars, který se v průběhu května přesune ze souhvězdí Býka do Blíženců. 

Nenechte se přitom zmást podobně zbarvenou, avšak jasnější stálicí Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, která se bude nacházet o něco níž nad horizontem nalevo od Marsu. Pomůže vám velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce, jenž se v blízkosti rudé planety objeví v podvečer 7. května: Mars bude přímo nad ním v úhlové vzdálenosti asi 5°, zatímco Betelgeuze spatříte třikrát dál nalevo od zemského souputníka.

Pokud jde o zbývající dvě třetiny avizovaného „planetárního menu“, odpovědi se vám dostane nad jihovýchodem ještě před půlnocí. Právě tam se totiž objeví žlutobílý Jupiter v souhvězdí Hadonoše a o dvě hodiny později i nažloutlý Saturn ve Střelci. Také v jejich případě dojde na setkání s Měsícem – 20. května se jeho kotouč ukáže poblíž Jupitera a 23. května nedaleko Saturnu.

Pozdrav Halleyovy komety

Zkraje května nejspíš na noční obloze zaznamenáte i zvýšený počet meteorů. V noci z 5. na 6. května totiž nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid. Letos se nabízejí ideální pozorovací podmínky, protože Měsíc bude pouze den po novu, takže jeho svit sledování nenaruší. Tzv. radiant Éta Akvarid – tedy místo na nebi, odkud meteory pro pozemské pozorovatele zdánlivě vylétají –, leží v souhvězdí Vodnáře nedaleko stálice Éta Akvarii. 

Jako nejpříhodnější doba pro pozorování se tudíž jeví hodiny před rozedněním, kdy už se Vodnář nachází nad obzorem: Tehdy lze spatřit i několik desítek slabších meteorů za hodinu! A až nějakou Akvaridu zahlédnete, vzpomeňte si, že se jedná o drobnou prachovou částečku uvolněnou z jádra slavné Halleyovy komety, jež právě zakončila svou vesmírnou pouť ohňostrojem v zemské atmosféře.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května v 9:59 SELČ vstoupí do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný večer nad severozápadem
• Jupiter – viditelný takřka celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 7. a 8. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Marsu na soumrakové obloze nízko nad západem
• 12. května – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi
• 19. až 21. května – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra ve druhé polovině noci
• 23. května – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Jak nedávno zjistili badatelé z Kalifornie, povzdech nepředstavuje pouze reakci na smutek nebo projev deprese či zoufalství. Jde totiž zároveň o životně důležitý reflex, který napomáhá správnému fungování plic. Kontrolní systém v mozku zajišťuje, že si automaticky povzdechneme asi dvanáctkrát za hodinu – nezávisle na tom, zda přemítáme nad politickým děním současného světa, nebo nad zítřejším obědem. 

TIP: Proč jsme po sexu skleslí? S kvalitou to nesouvisí, mohou za to hormony!

Konkrétně za to mohou shluky nervových buněk v mozkovém kmeni, tedy v oblasti zodpovídající za spánek, dýchání a tepovou frekvenci. Dostávají totiž příkaz v případě potřeby znovu nafouknout nesčetné drobné váčky v plicích zvané alveoly neboli plicní sklípky. Právě ty přitom kontrolují výměnu kyslíku a oxidu uhličitého v těle a jejich špatné fungování si organismus nemůže dovolit. Jak vysvětlil Jack Feldman z University of California pro časopis Nature: „Pokud bychom si nepovzdechli přibližně každých pět minut, alveoly by postupně kolabovaly, což by vedlo k selhání plic.“  

V metropoli, která obepíná papežský stát Vatikán, si lid nikdy nesměl moc vyskakovat, natož aby veřejně projevoval svou nespokojenost s počínáním duchovenstva a šlechty. Nezávislý tisk ještě v 16. století neexistoval, zato v Římě navýsost dobře fungovala šuškanda, a tak už brzy ráno věděl i ten poslední trhovec, co měl včera papež k večeři a která prostitutka tentokrát navštívila místní vznešené zbohatlíky. Zprávy šířené polohlasem se ale dostávaly i k nesprávným uším, ke špehům a placeným informátorům-udavačům. Ti pak ještě zatepla donesli svou zprávu o klevetnících na patřičná místa. A na všechny neopatrné povídálky čekala přinejmenším tučná pokuta nebo i šatlava. Vox populi, tedy hlas lidu, si ale našel ke svobodnému projevu cestu. A nechyběl u toho ani ostrý italský humor.

Socha darovaná římskému lidu

Začalo to v roce 1501, kdy při přestavbě vznosného náměstí Piazza Navonna nalezli kopající cestáři poničený fragment dávné sochy. Kdysi pravděpodobně zobrazovala mytického spartského krále Menelaa svírajícího v náručí umírajícího Patrokla, jednoho z hrdinů Trojské války. O kamenné torzo bez rukou, nohou a s poškozenou hlavou neměl nikdo zájem. Kardinál Oliviero Carafa proto schválil, aby bylo „odloženo“ na piedestal jen o několik uliček dál. Prý bude u této poničené sochy vždy 25. května svobodně recitovat skupina básníků antické klasiky. Prostí Římané ale věděli své: pokud by socha byla skutečně cenná, dávno už by zmizela ve vatikánských galeriích. Jen proto, že je to laciný a neopravitelný střep, daroval ho kardinál „velkoryse“ lidem. A svobodně recitovat a oslavovat starými básněmi nové časy? Není proto divu, že socha druhého dne „promluvila“.

Upovídaný Pasquino 

Dnes už se pochopitelně nedozvíme, kdo první tuto sochu „rozmluvil“, ale vtípek to byl náramný. Na krku torza se druhého dne objevila cedulka s naškrábaným textem. Socha v něm kardinálovi „upřímně“ děkovala za projevenou štědrost. A to se opakovalo skoro každé ráno. Jednou socha kritizovala kvalitu ryb na trhu, jindy vysoké poplatky za mletí mouky, ale vždy tak činila pomocí veršíku či krátkého rýmu. A když se nějaký špicl zeptal, odkud takové zvěsti plynou, lidé se nebáli říct: „To přece povídal Pasquino.“

Toto univerzální pojmenování sochy se ujalo, stejně jako legendy o jeho původu. Pasquino měl být původně krejčím nebo bradýřem-holičem, který pracoval pro vatikánské kněží. A jako takový vždy věděl zaručeně nejlépe, co se to ve Svatém městě zase děje.

Když sochy promlouvají

Lidé si toho ale chtěli otevřeně říkat víc, a jedna socha by na to nestačila. Postupně se zrodila tradice pasquinady. A brzy již mluvila o problémech města, vlády i církve celá řada soch. Mezi nejznámější patřil ještě tlustý Marforio, Madama Lucrezia, strhaný opat Luigi, satyr Babuino zvaný Pavián a prodavač vody Il Facchino.

Zvláště během konkláve - uzavřené volby nového papeže - se uměly rozpovídat desítky kamenných soch a výjevů. Šlechtě a církvi tyto šprýmy hýbaly žlučí, ale bránit se proti nim nemohli. Žádného konkrétního viníka se prý nepodařilo dopadnout. Nepomohli hlídači, tajné stráže ani špehové. Místo jedné ostře sledované sochy začala promlouvat další. Nizozemec Adriaan Florenszoon Boeyens, který proslul coby papež Hadrián VI., chtěl dokonce na náklady městské pokladny hodit sochu Pasquina do Tibery.

Dialogy přes celé město 

A socha mu hned druhého rána odpověděla: „Ve vodě bych dál kvákal jako žabák... jen mnohem hlasitěji“. Nakonec zůstal na svém místě. Lidé se mohli také dočíst, že: „Od té doby, co je tenhle papežem, je v městě spousta krve, ale jen velmi málo vína“. A díky jiným promluvám se veřejnost rychle dozvídala o milostných pletkách a nemanželských dětech nejvyšších církevních činitelů včetně papežů. Socha Marforia, stojící v roce 1679 ještě na kapitolském vršku, si dokonce začala s Pasquinem „povídat“. Proč? Papež Klement XI. si totiž v městě Urbino, které papežskému státu patřilo, budoval luxusní rezidenci a stěhoval tam většinu uměleckých sbírek. A tak jednoho dne stojí na ceduli u Marforia text: „Pasquino, co to děláš?“ a na populární soše o dva kilometry dál zase: „Hlídám Řím, aby se nám celý nepřestěhoval do Urbina.“

Řečnický sněm zapomenutých soch

Ještě hůře se vedlo papeži Urbanovi VIII. z rodu zámožných Barberinů. Ten nechal v rámci rekonstrukce dómu svatopetrského chrámu vyškubat bronzové obklady na nejstarším „pohanském“ římském chrámu - Pantheonu. Místním se to vůbec nelíbilo, ale co mohli dělat. Ozvala se až Madama Lucrezia, tedy poničené torzo sochy bohyně Isis stojící v uličce za bazilikou Sv. Marka. Městu vzkázala: „Co nedokázali barbaři, dokázali Barberini.“

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

A když tvrdý zastánce protireformace papež Sixtus V. konečně po dlouhých letech nechal opravit rozbitý akvadukt, povzdechla si renesanční socha Prodavače vody: „Tak, a jsem konečně bez práce.“ Mluvících soch byly v centru Říma desítky, ale jen pár z nich se dostalo výsady členství v il Congresso degli Arguti tedy na Sněmu mluvících soch.

Byť je jejich umělecká hodnota mizivá, dodnes se těmto poničeným torzům dostává od místních velké úcty. V době občanské nesvobody totiž jediná ústa, která se nebála hovořit, byla ta kamenná.