Hlavní zbraň německé pěchoty v obou světových válkách představovala puška Mauser 98 v různých verzích a také pro ni se zrodila specifická konstrukce granátometu v podobě krátké hlavně, která se na pušku upínala otočením páčky. Takzvaný Schiessbecher nebo Gewehrgranatengerät byl zaveden v roce 1942 a granáty ráže 30 mm vystřeloval pomocí slepého náboje. Mířidla se podobně jako u amerických modelů nacházela na boku pušky. V druhé polovině války však už tyto granátomety nepostačovaly tehdejšímu bojišti a jejich funkci převzaly pancéřové pěsti a střední minomety.

Na východní frontě

Také v carském Rusku vznikl v roce 1916 pod vedením kapitána Djakonova nový typ granátometu. Na běžnou pušku Mosin 1891 konstruktéři namontovali drážkovanou hlaveň, válcový ukazatel náměru a průhledová mířidla odměru. Celá zbraň se dala opřít o dvou- nebo třínohý podstavec. Granáty byly časované a na otočném prstenci mohl voják nastavit iniciaci na 3–12 sekund. V ose granátu se nacházel otvor pro průlet střely, takže obsluha mohla používat na rozdíl od jiných konstrukcí běžnou ostrou munici.

Předchozí část: Kam ani atlet nedohodí: Puškové granáty během druhé světové války (1)

Zbraň se sice dostala do výzbroje, ale i když během války nebyla bojově nasazena, zájem o ni nadále trval. V roce 1928 se začaly ve velkém vyrábět modernizované granáty a Djakonovova konstrukce se tak nakonec ve velkém počtu dostala k vojenským útvarům. Její obsluha však byla složitá a vyžadovala dva muže – střelce a nabíječe, který zároveň sloužil i jako nosič munice.

Příliš složitá zbraň?

Před výstřelem musel druhý zmíněný voják nastavit na prstenci čas výbuchu, zasunout granát na drážky v hlavni a dřevěným nabijákem jej zarazit na dno. Střelec pak zamířil na cíl a vystřelil. Dobové předpisy doporučovaly opírat při střelbě pažbu pušky o zem kvůli velkému zpětnému rázu. Během zimní války se ukázalo, že tříštivé granáty jsou slabé a osvětlovací často selhávají kvůli vlhkosti.

Mnoho těchto zbraní ukořistili i Finové, ale ani oni s nimi nebyli spokojeni. V roce 1941 se granátomety po zahájení německého útoku uplatnily také v obranných bojích, ale už rok nato došlo k jejich stažení z výzbroje bojových jednotek. Nakrátko se vrátily do služby až koncem války, když byly adaptovány na protitankový granát VKG-40, probíjející 50mm kolmý tankový pancíř. Po válce je však Rudá armáda definitivně vyřadila.

Potíže v Tichomoří

Granátomet představoval vyjma lehkého kulometu jedinou organickou zbraň pěšího družstva, která umožňovala podporu útoku a obrany na větší vzdálenosti a díky možnosti přímé i nepřímé trajektorie palby mohla operativně plnit skutečně širokou škálu úkolů. Při obojživelných operacích v Tichomoří se například mnohokrát stalo, že postup útočících námořních pěšáků zastavila palba automatických zbraní z prakticky neviditelných japonských bunkrů.

Vojákům pak nezbylo než vyslat vpřed muže s granáty nebo výbušninami, kteří se kryti palbou svých spolubojovníků snažili dostat ke střílnám a vhodit nálože dovnitř. Japonci však svůj obranný systém navrhli tak, že se bunkry navzájem kryly, což útočníkům způsobovalo značné obtíže. Pomoci jim mohly granátomety, pomocí kterých vystřelovali granáty přímo do bunkru, nebo alespoň zadýmili předpolí natolik, že postupující vojáci nebyli snadno viditelní.

Taktika nasazení

Stejnou roli plnily i střední minomety, které však neměly výhodu přímé palby. Zkušený voják střílel v džungli z granátometu často přímo na cíl, protože hustý porost vychyloval letící projektily z dráhy a ty pak vybuchovaly předčasně, nebo dopadaly mimo. Puškové granáty se však daly použít také proti vozidlům, což dokazují i boje na východní frontě. Například při úvodním rychlém postupu německých jednotek vznikaly v sovětské obraně často velké mezery, kterými pronikly do týlu Rudé armády mechanizované svazky, a až s odstupem přijížděly druhosledové jednotky zabezpečující oblast.

TIP: Dělostřelectvo chudých: Tajemství úspěchu ručního protitankového granátometu

Sovětští obránci se mnohdy nemohli spolehnout na podporu dělostřelectva a s nepřátelskými vozidly často bojovali zblízka ručními granáty a těžkými kulomety. Puškový granátomet proto představoval vítanou posilu, zvláště když německé obrněné transportéry měly otevřené stropy a zásah jejich bojového prostoru tak většinou znamenal fatální následky pro jejich osádky. Zastaralá konstrukce sovětského granátu však přinášela mnohá úskalí.

Na pušce s dvojnožkou a rozměrnými mířidly byl neohrabaný a obtížně přenosný, obsluha jej musela často čistit, protože se při střelbě rychle zanášel a k nasunutí granátu na drážky v hlavni pak bylo třeba velké síly. Problém spočíval také v malé kadenci střelby, takže útočníci stačili rychle překonat postřelované území a dostat se k obranným liniím bez větších ztrát. Nabíječi sice nosili granáty zabalené pouzdrech na nosném řemení, aby je měli po ruce, ani tak ale nedosáhli rychlosti palby klasického minometu.

Pod východní Antarktidou se skrývá něco velmi horkého. Nedávný výzkum se speciálním radarem pro sledování struktury ledu totiž odhalil, že v této oblasti je pod povrchem ledu velké množství teplé vody. Kupodivu ale prý nejde o důsledek globálního oteplování. Oteplování se projevuje především v okrajových částech Antarktidy a tohle je izolovaná horká skvrna uprostřed kontinentu.

Problém je v tom, že východní Antarktida představuje starou a stabilní část kontinentu, takzvaný kratón. Neměla by tu být místa, kudy by z hlubin Země stoupalo magma, které by mohlo led zespoda rozpouštět. Přesto je ve východní Antarktidě pod ledovcem velká masa roztáté vody.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Zatím není jasné, o co jde. Vědci se ale domnívají, že by to mohl být projev hydrotermální energie. Pokud je totiž v těchto místech popraskaná zemská kůra, může zde prosakovat voda z povrchu do větších hloubek. Tam se voda ohřeje a opět stoupá vzhůru, kde může svým teplem rozpouštět antarktické ledovce. Oblast je pro vědce velmi zajímavá a čeká ji detailní průzkum. Ten by měl odhalit, jak se věci skutečně mají.

Když je řeč o planetách a prstencích, každému se nejspíš jako první vybaví planeta Saturn. Její prstence jsou opravdu mimořádně nápadné a krásné. Astronomové postupně objevili méně výrazné prstence u Jupiteru, Uranu a Neptunu, takže řada lidí dospěla k závěru, že prstence jsou typickým znakem jen velkých plynných planet. Nové objevy ale ukazují, že to nemusí být pravda.

Maryame El Moutamid z Cornellovy univerzity a její kolegové tvrdí, že prstence jsou ve skutečnosti ve Sluneční soustavě mnohem častější. Své prstence mají totiž podle všeho planetka Chariklo a trpasličí planeta Haumea. Podle El Moutamidové bude podobných případů určitě ještě daleko více.

Planetky s prstenci

Asteroid 10199 Chariklo je největší známý kentaur, tedy těleso na nápadně výstředné dráze mezi planetami Jupiter a Neptun. Jde o kamennou planetku nepravidelného tvaru, jehož průměr kolísá mezi 200 až 300 kilometry. Vědci se domnívají, že na jejím povrchu je mohutná hora, která ovlivňuje gravitační pole celé planetky.

TIP: Jak se zformovaly prstence kolem planet?

Trpasličí planeta Haumea obíhá Slunce v Kuiperově pásu, tedy za oběžnou dráhou Neptunu. Podle toho, co víme, jde o velmi protáhlé těleso s vysokou hustotou, které rychle rotuje. Rozměry Haumei jsou přitom asi 2000 × 1500 × 1000 kilometrů. Badatelé se domnívají, že právě netradiční tvary těchto těles mohou souviset s jejich prstenci.

Lidská civilizace se za uplynulé tisíce let neuvěřitelně změnila. Některé věci ale zůstávají stále stejné. Patří k nim i nespokojenost zákazníků, jak dokládá nejstarší známý písemný záznam stížnosti, zachycený na klínopisné tabulce ze starověké Mezopotámie.

Dotyčná tabulka popsaná klínovým písmem pochází z města Ur na území dnešního Iráku, které bylo jedním z nejvýznamnějších center starodávného Sumeru. Vznikla kolem roku 1750 před naším letopočtem, tedy v takzvaném starobabylónském období, kdy již význam města Ur upadal.

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Text tabulky představuje řadu stížností muže jménem Nanni na dodavatele známého jako Ea-nasir. Jde o to, že Ea-nasir vyrazil na cestu do Perského zálivu, aby odtamtud dopravil měď. Podle Nanniho ale dodal měď špatné kvality. Nanni mu rovněž vyčítá, že s jeho dodávkami byly problémy i v dalších případech. Jak je vidět, vztahy mezi obchodníky a zákazníky nebyly nikdy úplně jednoduché.

Na jedné straně tu panuje válečná vřava, blízkost smrti, psychický tlak ze stísněného prostoru podmořského stroje. Na druhé straně zde klíčí rozpor mezi věrností k Vůdci a zakázanou láskou, projevuje se odvaha francouzského odboje proti fašistickému nepříteli. To, a mnohé další můžete zažít v novém seriálu Ponorka (Das Boot) na kanálu EPIC DRAMA. Stejný název nesl dnes už kultovní film z počátku osmdesátých let, na který příběh nově vytvořeného seriálu volně navazuje. 

Neviditelná zbraň útočící z hlubin byla hrozbou pro všechny lodě na otevřeném moři. Ve válce neplatí fair-play, rozhoduje výsledek. A podmořští zabijáci byli mocným trumfem v bilanci námořních bitev. Způsobili zkázu desítek konvenčních lodí a ukončili život mnoha námořníků a pasažérů. Sami se potýkali se složitostí techniky a drtivými silami mrazivých oceánských vod. Řada z nich se už nevynořila, dostihl je stejný osud, jako jejich oběti.

Lodě, lokomotivy, automobily, vzducholodě, letadla a ponorky jako převratné vynálezy vždy ohromovaly svou nadlidskou sílou, velikostí a rychlostí. V časech svých počátků všechny tyto stroje vzbuzovaly emoce nejen svými technickými schopnostmi a novou estetikou inženýrsky dokonalých konstrukcí, ale i do té doby nevídanou ničivou silou, která se uvolňovala při jejich tragických nehodách. Navíc se pro tyto krásné nové stroje vždy našlo vojenské využití. Ve službách války byly jejich smrtící schopnosti přivedeny na nejvyšší možnou úroveň.

Pro dnešního člověka je jízda v autě nebo ve vlaku věc více než všední a snad každý si už někdy vyzkoušel běžné civilní letadlo, ale o ponorkách toto říct nemůžeme. Známe je z filmů a obrazovek, ale byli jste už někdy na její palubě? Viděli jste ji na vlastní oči? Znáte aspoň někoho, kdo se v tom kovovém monstru ponořil pod hladinu a zažil tu směs úžasu a strachu na vlastní kůži?

Ani na současných moderních ponorkách není nijak pohodlno a zcela bezpečno. I běžná rutinní služba na ponorce zahrnuje minimum soukromí, odloučení od zbytku světa a klaustrofobické sevření v útrobách chodeb a strojoven. A jelikož mladí silní muži mají své potřeby a posádka takové lodi si na pevnou zem došlápne jen jednou za čas, občas to prý přinese dost delikátní práce pro palubního lékaře. Ale můžeme sáhnout i k podstatně méně úsměvným příkladům. Mnozí ještě máme v paměti jméno Kursk, které je spojené s katastrofou v ledových vodách Barentsova moře, krutou smrtí více než stovky námořníků a s mnoha teoriemi, co byla opravdová příčina havárie a kolik námořníků mohlo být zachráněno. Pravda možná zůstane navždy pohřbená na mořském dně.

Od 26. listopadu každé pondělí večer ve 21.00 hod. máte možnost se ponořit do příběhu ponorky a její posádky. Díky kanálu Epic Drama můžete exkluzivně spolu s námořníky prožívat úzkost z ohrožení života, pocity ztracenosti ve vodní hlubině a neustálé vědomí, že případná záchrana je prakticky nemožná. Na osudech ostatních postav uvidíte brutalitu doby a nesmyslnost války, nebo se můžete nechat vtáhnout do dilematu zamilované německé civilistky mezi znepřátelenými Francouzi. 

Sledujte dobově věrnou výpravu i známé tváře mezinárodního hereckého obsazení v pokračování známého příběhu. S novou ponorkou, novou posádkou a novou misí!

Koncem roku 1917 se mohlo zdát, že se situace vyvíjí lépe pro Německo a jeho spojence. Po bolševické revoluci v Rusku se východní fronta zhroutila a následná jednání o míru v Brestu Litevském (prosinec 1917 až březen 1918) umožnila Berlínu stáhnout většinu sil na západ. Do dohodového tábora sice přistoupily Spojené státy (v dubnu 1917 vyhlásily válku Německu), nicméně přesun amerických divizí do Evropy probíhal velmi pomalu.

Náčelník Velkého generálního štábu Erich Ludendorff  si však dobře uvědomoval, že příchod Američanů na bojiště defi nitivně zhatí německé naděje na vítězství. Dne 11. listopadu předvídavě prohlásil: „… naše všeobecná situace vyžaduje, abychom udeřili v ten nejbližší okamžik, pokud možno na konci února nebo na začátku března, než Američané vrhnou do boje velké síly; musíme porazit Brity!“ Plánovaná ofenziva tak měla citelně zasáhnout nepřítele ještě předtím, než se na scéně objeví v plné síle nový hráč. 

Všechno, nebo nic

Situace v Německu se na přelomu let 1917 a 1918 výrazně komplikovala. Kvůli námořní blokádě vázlo zásobování, propukaly hladové bouře a také válečné nadšení dávno vyprchalo. Těžce strádající německý průmysl ze sebe vydal poslední zbytky sil, aby zajistil dostatek zásob pro brannou moc. Dlouhý konflikt císařství vyčerpával i politicky, a tak generální štáb vsadil vše na jednu kartu v podobě mohutné ofenzivy.

Pro plánovaný jarní útok prošla císařská armáda rozsáhlou reorganizací. Generál Ludendorff chtěl původně zvýšit úroveň všech pěšáků na roveň úderníků. Jeho plán však ztroskotal, protože příliš mnoho aktivních důstojníků a poddůstojníků již přesáhlo věk 30 let a nemělo k takovému způsobu boje ani potřebné fyzické předpoklady.

Spásní Sturmtruppen

Německý stratég se následně rozhodl soustředit mladé a tělesně zdatné muže do útočných divizí, čímž vznikla elitní ofenzivní síla. Na každou z nich však připadaly tři divize zákopové s nízkou bojovou hodnotou, poskládané ze starých nebo příliš mladých vojáků, slabě vystrojených a s nevysokou morálkou.

Němci chtěli zaútočit na relativně malém úseku fronty mezi severofrancouzskými městy Saint-Quentin a Arras. Proti nim stály dvě britské armády, o nichž rozvědka předpokládala, že jsou po náročných bitvách z minulého roku zcela vyčerpány. Úderné jednotky měly po proražení britských linií postoupit dále a obsadit Arras i Amiens, čímž by současně došlo k obklíčení a následnému zničení Britských expedičních sil ve Flandrech. 

Trable Dohody

Němcům hrála do karet také situace na druhé straně fronty. V oblasti Saint-Quentinu převzali Britové krátce před zahájením útoku několikakilometrový úsek od Francouzů a dosud nestihli řádně připravit svoji obranu. Místo dotyku francouzského a britského úseku obrany se teď nacházelo asi 30 km jižně od Saint-Quentitnu. Navíc spojenecké armády měly každá vlastní velení a společná Nejvyšší spojenecká rada disponovala pouze omezenými pravomocemi, což způsobovalo zmatky a nahrávalo nepříteli. 

Ve směru postupu německé armády stála britská 3. a 5. armáda. Po převzetí části francouzského úseku se navíc Britové museli roztáhnout na podstatně delší část fronty. Jak správně Němci předpokládali, britští vojáci stáli na pokraji svých sil a také jejich morálka zůstávala na bodu mrazu kvůli předchozím neúspěchům a velkým ztrátám.

Německé plány 

Zatímco Britové čelili reorganizaci a nedostatku mužstva, Němci soustřeďovali v oblasti útoku další a další síly. Ludendorff vyčlenil pro ofenzivu tři armády o celkovém počtu 800 000 mužů. Poprvé od začátku války tak stálo v poli více německých divizí než dohodových. Obsluhy zhruba 10 000 německých děl a minometů čekaly připravené, aby zasypaly nepřítele smrští granátů. Pouze v letadlech a tancích měl stále navrch protivník.

Na severním úseku mezi Cambrai a Arrasem měla zaútočit 17. armáda pod vedením generála pěchoty Otty von Belowa. Na středu stála připravena 2. armáda, které velel generál Georg von der Marwitze, a jižně 18. armáda generála Oskara von Hutiera. Německé velení nepodcenilo ani teoretickou přípravu vojáků a už v lednu mezi ně distribuovalo brožurku s názvem Útok v zákopové válce shrnující dosavadní bojové zkušenosti. V čele útoku počítal císařský generální štáb s malými pěšími oddíly Sturmtruppen (někdy také Stoss-truppen).

Po krátké, zato intenzivní dělostřelecké přípravě (někde Němci rozmístili až sto děl na jeden kilometr fronty) měli úderníci prorazit nepřátelskou linií a postoupit co nejhlouběji do týlu, aniž by brali ohled na vlastní ztráty nebo situaci na křídlech. Císař Vilém podepsal rozkaz k zahájení ofenzivy s krycím názvem Michael 10. března 1918, konečné datum však vybral až Velký generální štáb. Tou dobou už stála většina německých vojáků na svém místě a vše bylo připraveno k útoku. V poledne 20. března padlo definitivní rozhodnutí začít operaci následující den.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

Americká společnost Virgin Orbit, která je součástí skupiny Virgin Group podnikatele a příznivce vesmírných technologií Richarda Bransona, vyvíjí unikátní vesmírný systém pro relativně levné a pohotové vynášení malých satelitů na oběžnou dráhu. Jeden start by měl přijít na asi 10 až 12 milionů dolarů, tedy 228 až 274 milionů Kč.

Tento vesmírný systém tvoří nosný letoun a nosná raketa. Nosný letoun, který nese jméno „Cosmic Girl“, je upravený Boeing 747-400. Jeho úkolem je vynést do výšky 11 kilometrů nosnou raketu „LauncherOne“, která pak bude pokračovat do vesmíru. Nosná raketa je dvoustupňová, měří zhruba 16 metrů a měla by dopravit na nízkou oběžnou dráhu 500 kilogramů nákladu.

První let nosného letounu s raketou

Virgin Orbit nedávno dokončili vývoj tohoto vesmírného systému a propojili jeho dvě klíčové komponenty, tedy nosný letoun s nosnou raketou. V neděli 18. listopadu konečně došlo na první letový test kompletního systému. Nosný letoun se proletěl s připojenou nosnou raketou a opět s ní přistál. Test byl úspěšný a představuje klíčový krok na cestě k prvnímu startu s odpálením nosné rakety.

TIP: Virgin Galactic je zpět: Nový raketoplán SpaceShipTwo zvládl samostatný let

Letoun „Cosmic Girl“ s raketou „LauncherOne“ vzlétl z letiště Southern California Logistics Airport v kalifornském Victorville. Celkem 80 minut létal na pouštěmi jižní Kalifornie a pak opět přistál. Teď by mělo následovat ještě několik podobných letů s připojenou nosnou raketou, během nichž specialisté Virgin Orbit prověří všechny klíčové systémy. K prvnímu odpálení nosné rakety „LauncherOne“ by mělo dojít počátkem příštího roku 2019.

Zprávy o střelbě ve školách, nezvěstní lidé a náhodné exploze násilí dovedou v člověku vyvolat pocit, že je v neustálém ohrožení. Mnozí rodiče proto cítí potřebu mít nad svými dětmi nepřetržitý dohled. Wisconsinská společnost Three Square Market proslula tím, že zaměstnancům implantuje mikročipy. A její ředitel Patrick McMullen tvrdí, že firma přišla na ideální řešení zhoršující se situace: Vytvořila aplikaci pro chytrá zařízení nazvanou Mom, I am OK neboli „mami, jsem v pořádku“.

Starostliví rodiče se mohou s dětmi domluvit na pravidelných hlášeních prostřednictvím zmíněného programu: Na telefonu v danou hodinu zabliká upozornění, že přišel čas dát o sobě vědět. Ratolest klepne na tlačítko, že je všechno v pořádku, rodiče zprávu dostanou a uklidní se. Pokud by se však dítko neohlásilo, předá aplikace otci a matce, případně policii data, jež sbírala o jeho poloze a navštívených místech.   

Chci vědět, kde jsou!

Pomocí tzv. geofencingu – stanovování pomyslných bariér v reálném světě – může aplikace upozorňovat rodiče také v případě, že by jejich dítě zašlo do míst, která mu výslovně zakázali. Podle McMullena se podobné hlášení hodí, když například sledovaná osoba opustí město. Program funguje na základě předplatného, jež činí v přepočtu něco přes dvě stě korun měsíčně. 

Aplikace je takřka totožná s tou, kterou firma prodává vládním jednotkám a jejíž pomocí se sledují podmíněně propuštění vězni: Nemusejí tak na nohou nosit identifikační náramky, které jsou drahé a rovněž nositele omezují. A pokud může podobná technologie monitorovat bývalé trestance, proč by se nedala využít i k udržování lidí v bezpečí? „Mám čtyři dcery,“ svěřil se McMullen, „a kdyby se jim něco stalo, chci vědět, kde jsou.“

Neustále pod dozorem

Aplikace Mom, I am OK však nenabízí podobné služby jako jediná. Tvoří součást obrovského trhu „dozorových“ programů, jež cílí na rodiny s dětmi: Některé dokonce nabízejí uchovávání dat o místě výskytu hlídaných osob po dobu 48 hodin nebo naopak možnost sledovat děti v reálném čase. 

Technologie se přitom neomezuje pouze na zaznamenávání navštívených lokalit: Nové programy umějí sbírat i data o chování uživatele. Aplikace Family Tracker dokáže například sledovat řidičské dovednosti jedince a pravidelně odesílá data o prudkém brzdění, psaní zpráv za jízdy či o nejvyšší dosažené rychlosti při každé cestě. „Pokud to někdo z rodiny přežene s rychlostí, projede na červenou nebo se do provozu zařadí moc agresivně, aplikace ho nahlásí za příliš prudké zrychlení,“ uvádí se v komentáři k programu.

Anonymní sousedé

Podle expertů by podobné pomůcky mohly být velmi užitečné pro policisty, kteří pátrají po zmizelých dětech. Zároveň však podotýkají, že lze získaná data zneužít. Policie po celém světě se nachází uprostřed technologické revoluce a podle Marie Haberfeldové z newyorské John Jay College of Criminal Justice čekají bezpečnostní složky za využívání dat z mobilních aplikací soudní potíže. „V okamžiku, kdy aplikace umožní mužům zákona sbírat proti někomu důkazy, schyluje se k jejímu napadení před soudem,“ prohlásila pedagožka. 

Součástí popisu většiny uvedených programů – někdy doslovně, jindy trochu zeširoka – je znepokojivé sdělení, že se svět stává každým dnem nebezpečnějším. „Proč ponechávat věci náhodě?“ ptají se aplikace. McMullen tvrdí: „Když jsem byl malý, věděl jsem, kdo bydlí v každém domě několik mil od nás. Dnes znám stěží jména sousedů. Důvěra spojená se sousedskými vztahy zmizela. Řekl bych, že se lidé změnili – jsou teď velmi nedůvěřiví a nejednotní. Svět se chce nové situaci nějak přizpůsobit. A když můžeme pomocí různých nástrojů blokovat svým dětem přístup na některé internetové stránky, proč je nesledovat pomocí aplikací?“  

Úzkost na vzestupu

Na rozdíl od mikročipů, s nimiž je společnost Three Square Market obvykle spojována, nezávisí funkčnost aplikace Mom, I am OK na žádném tělesném implantátu. Namísto biologického zásahu si bohatě vystačí s GPS funkcemi chytrých telefonů či tabletů. Pokud však uživatelé nemají zařízení u sebe, sledovat je pochopitelně nelze.  

Psycholožka se zaměřením na vývoj dítěte Lisa Damourová píše pravidelný měsíční sloupek o adolescenci pro New York Times. A s myšlenkou, že je svět den ode dne nebezpečnější, nesouhlasí. Přiznává však, že ačkoliv ve Spojených státech podle statistik zločinnost klesá, řada dospělých se cítí méně bezpečně než před deseti lety. Zároveň vyzdvihuje pozorování specialistů v oblasti duševního zdraví, kteří zaznamenali prudký nárůst úzkostných stavů u rodičů i dětí. 

Připomínka strachu

Aplikace Mom, I am OK podle Damourové problém s nárůstem úzkosti jen zhorší, a to u dospělých i jejich potomků. „Součástí zdravého životního stylu je schopnost hodit obavy za hlavu,“ vysvětluje. „Pokud však budou rodiče neustále dostávat upozornění, že je jejich dítě v pořádku, možná jim to naopak připomene, že by v pořádku být nemuselo. A na druhé straně potomek, který permanentně čelí otázce, zda se mu nic nestalo, si pokaždé uvědomí, že by se mu kdykoliv něco stát mohlo.“

Namísto sledovacích aplikací by Damourová raději lépe připravovala náctileté na život a učila je víc se o sebe starat. Osamostatnění podle ní neznamená úplné odříznutí od rodičů. „Nicméně jedině adolescent sám se dokáže udržet mimo nebezpečí. Rodiče by proto měli své děti vychovat tak, aby se jim samy hlásily, když uznají za vhodné. Dohled by měl představovat jen pomyslnou zálohu,“ dodává. 

Paleontologové nás rádi překvapují rekordně velkými dravci, čelistmi, zuby nebo spáry, před nimiž se v pravěku třásla celá živočišná říše. V Jižní Koreji naopak vědci nedávno objevili stopy patrně nejmenšího známého druhohorního dinosaura.

Dinosaurus do dlaně

Objevené stopy měří jeden centimetr a jsou staré přibližně 110 milionů let. Pocházejí tedy z období střední křídy, závěrečného období druhohor. Zanechali je po sobě draví dinosauři ze skupiny raptorů, mezi které patřili například slavní velociraptoři a relativně blízcí příbuzní dnešních ptáků. Přestože šlo o dravce, přílišnou hrůzu nebudili - děsit mohli maximálně malá mláďata nebo hmyz.

Pro neznámý druh raptora odborníci nemají jméno, pojmenovali ale samotné stopy. Ty dostaly jméno Dromaeosauriformipes rarus, což znamená „vzácné stopy vytvořené dromeosaurem, který patřil mezi raptory“. 

Velikost těchto tvorů podle výpočtů vědců odpovídala zhruba dnešním vrabcům. Věda podobné případy velmi malých dinosaurů zná – například čínský mikroraptor byl velký asi jako dnešní vrána. Stopy nalezené v Jižní Koreji ale naznačují, že jejich majitelé byli ještě menší.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Zatím není úplně jasné, zda se skutečně jedná o nový druh dospělého dinosaura, nebo o stopy mláděte známého či neznámého druhu dinosaura. Pokud by to ale byla mláďata, vědci netuší, jakému druhu by patřily. Odpověď na tuto otázku tak nejspíš přinesou až případné další nálezy z tohoto období pravěku.