Nejméně mohl ze Spartakova povstání těžit Gnaeus Pompeius Magnus (106 př. n. l. – 48 př. n. l.), který toužil po vrchním velení ve válce s Mithridatem. Místo toho ovšem neúspěšně bojoval v Hispánii se Sertoriem. To ho finančně ruinovalo a velký Pompeius se začal potýkat s nedostatkem financí. Kdyby se měl ještě od počátku zapojit do bojů proti rozjetému Spartakovi, mohl by skončit jako neúspěšný vojevůdce v propadlišti dějin. Namísto slavných bitev, které ho čekaly v Malé Asii, by musel řešit v Itálii vyčerpávající partyzánskou válku s otroky s nejistým výsledkem. Proto mu spíše přišlo vhod zavraždění Sertoria, které mu otevřelo cestu k úspěchu v Hispánii. Pak se mohl na vítězné vlně vrátit do Itálie a ještě se přiživit na Spartakově porážce.    

Slavný vojevůdce Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. – 53 př. n. l.) nesmírně bažil po vojenských úspěších, kterými by se zařadil do vojevůdcovské síně slávy. Eliminaci dlouho nezvladatelného Spartaka, jíž se nakonec ujal, mohl vnímat jako hon na obtížný hmyz. Jisté vítězství mu mělo přinést pověst nepostradatelného zachránce Říma, jež ho měla vynést do čela již opravdových vojenských tažení na východ. Spartakus tedy mohl Crassovi vynést mnoho. Ale nestalo se tak. Byl to rival Pompeius, který si po pádu Spartaka mohl říci: Přišel, viděl, zvítězil. 

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Římský voják a politik Quintus Sertorius (126 př. n. l. – 72 př. n. l.) nejspíš uvítal povstání otroků, které Římany zaměstnalo v Itálii. Senát zvažoval, že z Hispánie povolá Pompeia, aby pomohl Crassovi ukončit protahující se povstání. Sertorius by tím získal čas pro překročení Pyrenejí a k získání Galie. Třeba by nakonec Sertorius nepohrdl šedesátitisícovou armádu složenou z galských otroků vycvičených arénou, kdyby se jí podařilo překročit Alpy. Vše však zůstalo jen promarněnou příležitostí.

Pontský král Mithridatés (132 př. n. l. – 63 př. n. l.) na tom mohl být podobě jako Sertorius. V době, kdy proti němu bojovali Římané, mohl jen přivítat, že Thrák Spartakus působí jeho nepřátelům potíže přímo na italském území. Je však zarážející, že se nepokusil poslat Spartakovi nějakou pomoc, která by v Itálii prodloužila boje povstalců s Římany. Další promarněná příležitost. 

TIP: Drsný život gladiátora: Co bylo rozbuškou Spartakova povstání?

Nejvíce mohl ze Spartakova povstání těžit vojevůdce Lucius Licinius Lucullus (asi 118–57 př. n. l.). Právě v roce 73 př. n. l. získal vytoužené velení v prestižní válce proti Mithridatovi. Bylo v jeho zájmu, aby válka se Sertoriem a Spartakem trvala co nejdéle. Pompeius tak byl vázán na západě a nemohl Lucullovi konkurovat na východě. Naneštěstí pro Luculla byl Sertorius v roce 72 př. n. l. zavražděn a Spartakus o rok později poražen. Nakonec došlo k tomu, čeho se Lucullus obával. V roce 66 př. n. l. bylo vrchní velení přiděleno Pompeiovi.

Sovětský svaz se k Marsu pokusil vyslat dvojici sond již v říjnu 1960. Při startu však selhaly nosné rakety a obě zařízení zanikla. Každopádně mise se připravovala „horkou jehlou“ a životnost sovětské elektroniky ve vesmíru se tehdy počítala na dny či týdny, což by zřejmě na meziplanetární cestu stejně nestačilo. Podobně dopadly i další pokusy SSSR – včetně sondy Mars 1, která startovala v listopadu 1962, ale později se odmlčela. Prvenství v úspěšném průzkumu rudé planety si proto nakonec připsala NASA. 

První průkopníci (1965–1975)

Nejen pro průzkum Marsu připravila NASA univerzální konstrukci sondy. Jmenovala se Mariner a s pořadovým číslem 3 se v listopadu 1964 vydala k rudé planetě. Měla však smůlu: poté co se neoddělil aerodynamický kryt rakety, nemohl automat manévrovat ani vyklopit panely solárních baterií, takže se záhy odmlčel. 

Zato sesterská sonda Mariner 4 byla mimořádně úspěšná. Startovala rovněž v listopadu 1964, načež 28. července 1965 proletěla kolem Marsu ve vzdálenosti 9 846 km a pořídila při tom 22 kvalitních snímků zachycujících asi 1 % jeho povrchu. Šlo o první záběry jiné planety z bezprostřední blízkosti – bylo na nich možné rozeznat až tříkilometrové detaily. 

V 60. letech minulého století však filozofie NASA zněla: „Všechno na Měsíc.“ Mars se proto do centra amerického zájmu dostal až v roce 1969, kdy vznikla dvojice sond na první pohled podobných Marinerům 3 a 4. Doznaly však několika změn a jejich hmotnost se z původních 261 kg zvýšila na 413 kg. Z vědeckého hlediska spočívalo nejdůležitější vylepšení zřejmě v umístění přístrojů na samostatné plošině, což umožňovalo jejich směrování, aniž by se musely natáčet celé sondy. Mariner 6 proletěl kolem Marsu ve vzdálenosti 3 431 km v červenci 1969, „sedmička“ pak v srpnu téhož roku. Obě zařízení pořídila dohromady fotografie více než 20 % povrchu planety a poslala na Zemi 800 milionů bitů informací.

Mariner 8 formálně neexistoval. V pořadí další sonda směřující k Marsu, Mariner H, se totiž v květnu 1971 zřítila do oceánu dřív, než dosáhla oběžné dráhy – a než dostala číselné označení. NASA však dala následujícímu automatu číslo devět, a tak se lze s pojmenováním Mariner 8 setkat poměrně často. Mise Mariner 9 byla ovšem naopak nesmírně úspěšná. V listopadu 1971 se sonda stala první stanicí na oběžné dráze jiné planety než Země, načež pořídila celkem 7 329 záběrů povrchu Marsu: podařilo se na nich odhalit mohutný údolní systém Valles Marineris, pojmenovaný později právě po svém „objeviteli“ – sondě Mariner.

Vikingy „na míru“ (1975–1985)

Po úspěších Marinerů přišel na řadu Viking. Na rozdíl od jiných meziplanetárních automatů, jež vznikly úpravou už existujících zařízení, se sondy Viking konstruovaly přesně „na míru“ stanovenému cíli: žádné kompromisy, žádná polovičatá řešení. Vikingy 1 a 2 odstartovaly na sklonku léta 1975 – a na dlouhou dobu zůstaly jedinými průzkumníky Marsu. Na jeho povrch úspěšně vysadily dvojici modulů, přičemž družicová zařízení zkoumala planetu dlouhodobě z oběžné dráhy. 

Sondy ovšem měly jistou nevýhodu – přistávací moduly nebyly pohyblivé, což značně omezovalo jejich možnosti a využití vědeckých aparatur. NASA proto studovala tři varianty řešení: zaprvé se jednalo o mobilního robota, jenž by zůstal s modulem spojen pomocí stometrové „pupeční šňůry“; dále šlo o nezávislého stokilového robota, který by se mohl od místa přistání vzdálit i několik kilometrů; a nakonec se zvažovalo vybavení přistávacího modulu koly či pásy, jež by umožnily zcela autonomní pohyb. Dokonce proběhly i testy prototypů a vědci začali připravovat mise Viking 3 a 4 využívající mobilní přistávací moduly. Jenže rostoucí náklady na vývoj raketoplánů a další škrty v rozpočtu NASA realizaci programu znemožnily – přestože se nakonec zredukoval na jedinou sondu.

Ticho v éteru (1985–1995)

V této desetiletce omezoval americkou vesmírnou agenturu předražený program raketoplánů. A když se zdálo, že už se NASA vzpamatuje, přišla v lednu 1986 rána v podobě havárie Challengeru a s ní nutnost dalších miliardových investic. Podařilo se proto realizovat pouze misi sondy Mars Observer v roce 1992. Automat se však z nikdy nezjištěných příčin odmlčel těsně před příletem k cíli – v důsledku technické závady se pravděpodobně smísilo palivo s okysličovadlem, což způsobilo zničující explozi. 

Sovětský svaz měl velké plány se superraketou Energija, jež ovšem nakonec startovala pouze dvakrát – v květnu 1987 a v listopadu 1988. Nosič byl představen jako základ budoucí pilotované výpravy a měl umožnit celou řadu misí. Pro začátek však Sověti počítali s prověřeným Protonem a na 90. léta slibovali osm automatů k Marsu, které měly startovat ve dvojicích. Jenomže rozpad SSSR a následné hospodářské problémy znamenaly mimo jiné omezení rozpočtu kosmonautiky na desetinu. A právě na vědeckých programech se mohlo ušetřit nejvíc. Jednu sondu – Mars 8 – se přesto podařilo zachránit: z kompletních nákladů ve výši 350 milionů dolarů poskytly celkem 200 milionů Německo a Francie a menší částky i další země, nicméně mise skončila fiaskem.

Jako na houpačce (1995–2005)

Triumf, pád, znovu triumf a mezinárodní spolupráce – tak by se dalo charakterizovat další desetiletí kosmonautiky. Mars Pathfinder úspěšně přistál na povrchu rudé planety v červenci 1997. Strefil se přímo do nástupu internetového věku a sledovanost jeho webových stránek tehdy vypadala – obrazně i doslova – jako z jiné planety. Sonda navíc na povrch Marsu vysadila vozítko Sojourner, které pak kolem povrchového modulu popojíždělo a plnilo vlastní vědecký program.

V roce 1999 následovaly automaty Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander, první z nich však shořel v atmosféře rudé planety a druhý se roztříštil o její povrch. Zplihlý prapor NASA pak v roce 2004 úspěšně zvedla dvojice identických výsadkových roverů Spirit a Opportunity. Konstruktéři doufali, že alespoň jeden z nich zvládne přistání a bude fungovat tři měsíce, během nichž ujede nejméně 300 m: Spirit se ovšem odmlčel až v březnu 2010 a urazil celkem 7,7 km, zatímco Opportunity pracoval až do letošního roku a jako první pozemský průzkumník absolvoval na povrchu jiného tělesa vzdálenost přesahující maraton (2015). Celkem urazil 45,16 km.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Úspěšnou dekádu zakončila mezinárodní spolupráce se zemí vycházejícího slunce a se starým kontinentem: japonská sonda Nozomi sice nedokázala ani po dvou pokusech vstoupit na oběžnou dráhu Marsu, zato evropská Mars Express tam stále funguje už od prosince 2003. Americká sonda Mars Odyssey pak dokonce od roku 2001.

V březnu 1918 ve 4:40 ráno ozářila potemnělé nebe nad Saint-Quentinem bílá světlice, po které rozpoutali císařští dělostřelci v britských zákopech pravé peklo. Bombardování trvalo sice krátce, za pouhých pět hodin však zasypalo nepřátelské pozice neuvěřitelný 1 160 000 granátů.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Za předchozí téměř čtyři roky podobnou baráž západní fronta nezažila. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazili ze svých okopů úderníci podporovaní letectvem a s použitím otravných plynů. Jejich postup zdevastovanou zemí nikoho dokonale kryla silná mlha spolu s kouřem po bombardování. 

Ofenziva začíná

Některým úderným jednotkám se podařilo prorazit první linií a podobně jako v minulých letech měly hlavní podíl na německém úspěchu. Jeden z důstojníků později vzpomínal na bojovou morálku: „Útočný duch, duch pruské pěchoty, pronikl masami jednotek (…) po čtyřiačtyřiceti měsících tvrdých bojů se vrhaly na nepřítele se stejným nadšením jako v srpnu 1914.“

Dohodové jednotky dokázaly vzdorovat nesmírnému tlaku jen krátce. Velitel 5. armády generál Hubert Gough nařídil už 22. března svým mužům ustoupit k řece Sommě, 3. armáda zatím držela s vypětím všech sil své pozice. Během stahování zavládl mezi Brity zmatek a v linii se často objevovaly volné průchody. Toho využívali Němci a pronikali nezadržitelně do týlu prchajících vojsk.

Ne všechny britské jednotky však stihly ustoupit včas a vilémovská armáda je rychle obklíčila a postupně likvidovala. Během prvních dní tak padly do zajetí tisíce Britů a mrtvých přibývalo s každou minutou. Některé zdroje uvádějí, že jen první den ztratili Němci 40 000 mužů a stejné ztráty utrpěl také Britský expediční sbor. Rychlý ústup Goughových mužů navíc způsobil obnažení pravého křídla 3. armády, které hrozilo postupné obklíčení.

Vítězství na dosah

I přes obrovské ztráty úderníci rychle pronikali skrze britské linie a nečekaný úspěch překvapil i samotného Ludendorffa. V prostoru Saint-Quentinu, kde se nepřátelská obrana zcela zhroutila, začal dokonce postup německých jednotek brzdit. Tím ovšem porušil zásadu, že je třeba útočit v místech nejslabšího odporu, a zbytečně hnal vlastní pěšáky na jatka na severním úseku, kde Britové prozatím tvrdohlavě odolávali.

Zdálo se, že operace Michael konečně rozhodne o výsledku války, zatímco spojenecká krize vrcholila. Německý postup hrozil roztržením britské fronty, což mohlo mít pro Dohodu fatální následky. Goughova armáda se 23. března zastavila na Sommě k dalšímu zoufalému odporu. I přes rychlé nasazení francouzského 5. sboru se Němcům podařilo obsadit 25. března město Noyon vzdálené asi 35 km jižně od Saint-Quentinu. 

Michael ztrácí dech

Ani po týdnu od zahájení ofenzivy se ale Němcům nepodařilo dosáhnout plánovaných cílů. Generální štáb proto ve spěchu připravil operaci Mars proti levému křídlu 3. armády. Britská obrana ale úvodní atak 29 německých divizí ustála a nepřítel tak dokázal postoupit jen o tři kilometry za týden. Na jižním úseku sice padlo v ten samý den město Montdidier, dál už ale císařské vojsko neprorazilo.

Důležitý železniční uzel v Amiensu zůstával stále mimo dosah vilémovských zbraní. Pomalu se projevoval nedostatek tanků, jež by mohly účinně podpořit postupující pěšáky, a německé armádě se nedařilo včas přisouvat těžké dělostřelectvo. To mělo za následek vysoké ztráty mezi úderníky, kteří tak museli útočit na opevněná místa bez podpory těžkých zbraní.

Pomalu se otřepalo také britsko-francouzské velení, které konečně odložilo veškeré spory a vytvořilo společný štáb. Koordinátorem spojeneckých armád se stal francouzský generál a pozdější maršál Ferdinand Foch, jemuž se podařilo urychleně posílit a stabilizovat frontu.

Poslední německý útok odrazili spojenci 5. dubna, čímž operace Michael definitivně skončila. Dohoda za tu dobu ztratila zhruba 255 000 mužů (178 000 Britů, 77 000 Francouzů a 100 Američanů), nicméně téměř stejné ztráty utrpěla také císařská armáda. Mezi mrtvými převládali většinou elitní úderníci, které nedokázalo velení nahradit. Němcům se sice podařilo postoupit místy až o 60 km a obsadit zhruba 3 000 km² území, rozhodující úder však nepříteli zasadit nedokázali.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Kult osobnosti jednoho z nejkrvavějších diktátorů dějin se zrodil z jeho revolucionářských let. Mladý Gruzín Josif Džugašvili, který si začal říkat Stalin („ocelový muž“), působil se svou hřívou černých vlasů a hustým knírem jako dostatečně silná postava, k níž se mohly upřít naděje celého Sovětského svazu. K roli vůdce ho však zdánlivě nic nepředurčovalo. 

V dětství byl tělesně slabý a jako jediný potomek v rodině se dožil dospělosti. Jeho chatrné zdraví dál narušily neštovice, po kterých mu zbyla zjizvená tvář. Ve dvanácti letech ho pak srazil povoz a malý Josif utrpěl závažné poranění levé ruky, z nějž se už nikdy zcela nezotavil. Končetina mu zchromla a částečně zakrsla, takže se ji potom vždy snažil natáčet k ostatním tak, aby nebyla příliš vidět. 

Sklenice studené vody

Postupem let, když si začalo vybírat svou daň holdování alkoholu a tabáku i věk, nastoupila silná cenzura informací o Stalinově vzhledu a zdravotním stavu. Lidé museli svého vůdce za každou cenu vidět jako ocelového muže, který tu pro ně bude navždy. Dnes víme, že v roce 1908 prodělal tyfus a roku 1921 mu operovali slepé střevo. Zákrok se však nezdařil a lékaři nakonec v zoufalé snaze zachránit pacientovi život odstranili také část žaludku. Stalin prý údajně velmi snadno chytil angínu a k nachlazení u něj stačila i sklenice studené vody. 

S přibývajícím věkem navíc tloustl, což při výšce 167 centimetrů nepůsobilo právě lichotivě. Vlasy mu řídly, zuby černaly od stálého kouření. Roku 1923 mu diagnostikovali neurastenii, jež se projevuje střídáním podrážděnosti a únavy, bolestmi hlavy, poruchami soustředění i spánku a větší emocionální citlivostí. Když sovětského politika v roce 1944 navštívil významný člen jugoslávské komunistické strany Milovan Đilas, prohlásil, že jeho hostitel „nebyl ten vznešený Stalin z fotografií v týdenících, Stalin s pevnou vzpřímenou chůzí a rozvážným chováním. (…) Jeho tělo bylo od pasu nahoru krátké a úzké, kdežto nohy a paže měl neúměrně dlouhé. Jeho levá ruka a rameno působily poněkud ztuhle a nepoddajně. Měl velké břicho a řídké vlasy, třebaže dosud ne úplnou pleš“.

Nikdo ho nesmí vidět!

Stalin byl také stále paranoidnější a všude spatřoval nepřátele – i v okruhu svých nejbližších a kolegů. Kdykoliv musel cestovat, jezdil v konvoji pěti identických automobilů, aby nikdo nevěděl, ve kterém právě sedí. Okna limuzín navíc kryly neprůstřelné clony, takže vůdce nebylo ani vidět. Veřejnost se o jeho vzhledu a zdraví dozvídala pouze ze značně upravených informací poskytovaných vládou. 

Podle Alexandra Mjasnikova bylo jednou z hlavních příčin horšícího se diktátorova psychického stavu kornatění mozkových tepen. Stalin prý kvůli tomu ztratil schopnost střízlivého úsudku, zakalila se mu mysl a propukla paranoia. Mjasnikov ve své biografii uvádí, že „v důsledku nemoci nedokázal vůdce rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi přítelem a nepřítelem. Choroba mu otravovala mysl řadu let a následkem toho se mimo jiné změnila jeho povaha“. Stejnou diagnózu Stalinovi zcela otevřeně sdělil i jeho osobní lékař – a tato osudná chyba ho při pozdější „čistce“ stála život. 

TIP: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti Stalina?

Dodnes není jasné, jak přesně sovětský diktátor zemřel. Velmi pravděpodobně ho však postihla rozsáhlá mrtvice. A protože se k němu jeho vlastní lidé báli vstoupit bez vyzvání, objevili ho až po čtyřiadvaceti hodinách: Bezmocně ležel na zemi a v agonii umíral.

Lanýž je vřeckovýtrusná houba ze Středomoří, která roste v zemi jako symbiotický partner dubů a dalších listnatých stromů. Přes svůj skrytý život se lanýže staly vysněnou pochoutkou už v antickém Římě a dodnes představují jeden z nejlahodnějších a také nejdražších gurmánských zážitků, s jakými se lze setkat.

Diamanty kuchyně

Lanýže se dělí na několik druhů. Nejdražší je bílý lanýž (Tuber magnatum), který se od lanýžových sběračů vykupuje kolem 1 200 eur za kilo (cca 30 000 korun). Cena v České republice se pak může vyšplhat až k 80 000 korun. Kulinářští mistři si také velmi cení lanýže černovýtrusného (Tuber melanosporum), jehož cena se na konci sezóny (prosinec až březen) blíží k 900 eurům za kilogram (cca 23 000 korun).

Cena se ale neurčuje jenom podle druhu lanýže, ale také podle jeho velikosti. Čím větší, tím dražší, podobně jako třeba u diamantů. Ostatně lanýžům se říká diamanty kuchyně. Zřejmě nejdražší byl bílý „lanýž století“ o váze 1,5 kilogramu, který se v roce 2007 vydražil za neuvěřitelných 330 000 dolarů (v přepočtu cca 7,3 milionu korun). Vše navíc nasvědčuje tomu, že cena lanýžů bude ještě stoupat.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Britští vědci tvrdí, že pokud se naplní pravděpodobný klimatický scénář, produkce lanýžů v Evropě by mezi léty 2071 až 2100 mohla mohla poklesnout o 78 až 100 procent. Dlouhodobá sledování míst sběru lanýžů ve Středomoří totiž ukazují, že pokračující pokles letních srážek a souběžný vzestup letních teplot zásadně omezuje sklizeň lanýžů v následující zimě.

Problém s lanýži je v tom, že naprostá většina sklizně těch nejkvalitnějších pochází ze sběru přirozeně rostoucích plodnic a zakládání umělých plantáží lanýžů zatím není příliš efektivní. U jiných plodin je možné podobné problémy řešit přemístěním plantáží, u lanýžů to ale zatím nepřichází v úvahu. Změny klimatu nás tak v dohledné době dost možná připraví o nejeden gurmánský zážitek.

O existenci substance, kterou dnes označujeme pojmem „temná hmota“, nebo přiléhavěji „skrytá látka“, vědí astronomové dlouho. Již na konci 19. století porovnával lord Kelvin počet sledovaných stálic a odhadovanou hmotnost Galaxie, vypočtenou na základě oběžných rychlostí hvězd. Dospěl přitom k závěru, že v Mléčné dráze musí být mnohem víc hmotných objektů, než odpovídá pozorování. Kelvin uvažoval spíš o tmavých (neviditelných) stálicích. 

TIP: Jak jinak lze vysvětlit temnou hmotu? Existuje vůbec?

Spojení „temná hmota“ použil poprvé Henri Poincaré na počátku 20. století při diskusi o Kelvinově práci. Podobné závěry na základě většího vzorku pozorování vyslovili v 20. a 30. letech Jacobus Kapteyn a Jan Oort. Hned záhy uplatnil Švýcar Fritz Zwicky viriálový teorém (rovnováhu mezi potenciální a kinetickou energií ve vázaných systémech) na kupu galaxií v souhvězdí Vlasů Bereniky. Získal tak nezvratný důkaz, že uskupení musí obsahovat až 400× víc hmoty, než sledujeme. Jeho práce představovala první solidní doklad existence skryté látky.  

Nejstarší odkazy na těžbu stříbra na českém území sahají hluboko do starověku. Bylo to období, v němž zde prožívaly kulturní a společenský rozkvět keltské kmeny, dodnes v mnoha oblastech záhadný předmět romantických fantazií. Keltové byli ve své době považováni za nejschopnější zpracovatele kovů v Evropě. O tom, jak získávat z rudy železo a proměňovat je na předměty běžné denní potřeby nebo zbraně, si ostatní obyvatelstvo Evropy mohlo nechat ještě velmi dlouho zdát. Není divu, že první známky procesu dolování pocházely od lidí tzv. laténské kultury, kteří v období 700–400 př. n. l.využívali povrchová ložiska v okolí dnešní Příbrami.

Kov s barvou luny

Příbram však zdaleka nevyronila všechny své stříbrné slzy Keltům. Největšího rozmachu se stříbrné hornictví v Čechách dočkalo jednoznačně za vlády Přemyslovců. Už roku 947 zde kníže Boleslav I. (vládl 935–972) zahájil těžařské práce v takové míře, že si jako první panovník českých dějin mohl dovolit razit vlastní mince – denáry. Že však přemyslovské knížectví stálo na pevných stříbrných základech i předtím, dokazuje známý závazek, který učinil Boleslavův bratr a předchůdce Václav (921–935) saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi: roční poplatky za mír činily 120 volů a 500 hřiven stříbra. Někdy se říká, že právě kvůli tomuto závazku nechal Boleslav svého bratra Václava zavraždit, to jsou však pouze nepodložené (a nepravděpodobné) spekulace.

Přemyslovci však nebyli jediným rodem, který v 10. století zahájil úspěšnou těžařskou a mincovní kariéru. Na počátku slávy pozdější pokladnice Čech, Kutné Hory, stáli tehdy nejmocnější velmožové české země – Slavníkovci, kteří zde v roce 985 založili první hornickou osadu Kaňk. Stříbro z kaňkovských žil sloužilo k podobnému účelu jako příbramské, razily se z něj mince. Ražbou vlastní měny se rodina z Libice nad Cidlinou (podobně jako Přemyslovci na pražském stolci) snažila demonstrovat míru své moci. Ta však neměla trvat dlouho, ukončili ji čeští velmožové, jež si možná mysleli, že se tím zavděčí knížeti Boleslavu II. (972–999), ale především chtěli pomstít staré křivdy.

Úspěšná politika Přemysla Otakara I. (1197–1230) na přelomu 12. a 13. století vedla nejen k trvalému zisku královského titulu pro vládce Čech, ale také k relativní stabilizaci územních poměrů. Začalo období rozsáhlé kolonizace neobsazených oblastí a zakládání prvních středověkých měst. Tento trend se nevyhnul ani místům výskytu cenných kovů. Havířská sídla byla budována v Jeseníkách, Podkrkonoší, Krušných horách a zejména na Vysočině a v západních Čechách.

Města horníků

Nejvýznamnější hornické osady byly povyšovány na horní města. Roku 1249 potvrdil král Václav I. (1230–1253) městská a horní práva Jihlavě. Tento regál (královský výnos) pak vydával panovník i pro jiná města a platil pro celé území Čech až do roku 1300, kdy po zjištění obrovského stříbronosného potenciálu Kutné Hory vydal Václav II. Ius Regale Montanorum (horní zákoník), jenž byl díky své komplexnosti a propracovanosti (kromě úpravy odvodů z výnosů dolů fungoval i jako sociální zákon, zákoník práce, správní zákon a bezpečnostní vyhláška) natolik nadčasový, že byl nahrazen až roku 1854!

Objevení bohatství v Kutné hoře koncem 13. století mělo pro české země jedinečný význam a stalo se hlavním zdrojem bohatství českých králů. Vedle Václavova zákoníku byl druhým převratným důsledkem tohoto objevu pražský groš, „tvrdá měna“ vrcholného středověku. Jak zákoník, tak nový mincovní pořádek zavedl král Václav II. (1283–1305) v těsné spolupráci s florentskými právníky, kteří se nedlouho předtím osvědčili jako finanční experti při měnové reformě ve Francii pod vládou krále Filipa IV. Sličného (1285–1314), jenž neblaze proslul kontroverzním procesem s templáři.

Prosperitu stříbrných dolů v Českém království narušily teprve o více než sto let později husitské války. Těžební provoz se v tomto období prakticky zastavil, poněvadž bohatá horní města (v drtivé většině královská) patřila k nejdůležitějším centrům protihusitských nálad a kališníci se samozřejmě snažili co nejvíce omezit přísun financí do nepřátelských katolických truhlic.

Válečné vřavě neunikla ani Kutná Hora, odkud husité vyhnali mnoho havířů (převážně německé národnosti) a následně ji dvakrát vypálili. Důlní činnost v Čechách nabrala druhý dech až za vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) a poté panovníků z jagellonské dynastie. Po delší době byla obnovena rovněž ražba pražského groše. S odcházejícím 16. stoletím však lesk českého stříbra pomalu vyhasl, když se žíly vyčerpaly. Činnost postupně ustala v Kutné Hoře a poté i na Jihlavsku a Příbramsku.

Kov s barvou slunce

Ačkoliv se zlata na našem území nikdy nevytěžilo tolik jako stříbra, jeho příběh sahá do ještě větších hlubin minulosti než ten „stříbrný“. Nejspíše na to měla vliv neobvyklá barva, která svou podobností s životodárným sluncem sváděla k využívání předmětů z tohoto kovu k obřadním účelům.

První zlatokopové na našem území působili už okolo 2300 př. n. l. a náleželi k lidu lužické kultury, tedy ještě do pozdní doby kamenné. Pravým „lidem zlata“ se však mohli nazývat až Keltové, o kterých už byla řeč. Jejich zlaté poklady, na jejichž velikosti se do jisté míry podílely i výtěžky českých zlatonosných řek, byly nejednou předmětem vojenských výpadů. Největší keltský poklad v Čechách byl nalezen u Podmokel na Berounsku – šlo o 45 kg zlatých mincí „duhovek“. Bez dostatečné „zlaté“ podpory v zádech by těžko vznikly v tak (relativně) krátkém čase rozsáhlé objekty, jako třeba oppidum na Závisti u Prahy.

Zlatí králové

Zlatou slávu navrátil Čechám až středověk. Střední Čechy s centrem v Jílovém u Prahy se zřejmě nemalou měrou podepsaly pod přízviskem Přemysla Otakara II. (1253–1278) „král železný a zlatý“. Nebýt výtěžků z Jílového, Kašperských Hor, Roudného, Krásné Hory či Nového Knína (a samozřejmě všech stříbrných báňských měst), těžko by se Janu Lucemburskému (1310–1346) financovaly nákladné vojenské výpravy a reprezentativní turnaje. Pikantní na celé věci byl fakt, že Lucemburk nezískával prostředky na reprezentaci čistě z výnosů těžby. Aby co nejrychleji dostal peníze, zastavoval královské majetky (včetně bohatých kovových nalezišť) šlechticům. Tak se mezi lety 1327–1338 dostaly téměř všechny zlaté zdroje do rukou jihočeskému magnátovi Petru I. z Rožmberka a zpět pod kontrolu koruny je vrátil až Karel IV.

TIP: Stříbro, cín a saze: Jak se žilo horníkům v Čechách?

Vzestupy a pády českého prospektorství zlata šly po celý středověk ruku v ruce s osudy jeho stříbrného protějšku. Pokles těžby za husitských bouří a pozdější obnova po založení jihočeského revíru u Budějovic na konci 15. století. Na rozdíl od většiny tradičních stříbrných revírů, které byly od 17. století opouštěny, se však hornické podnikání „ve zlatě“ udrželo prakticky až do poloviny minulého století.

Na obou březích řeky Salzach, asi 25 km severně od pohoří Tennen, se rozkládá město Salcburk. Významným střediskem se stalo již v době starého Říma, kdy pod názvem Iuvavum neboli „sídlo boha nebes“ představovalo jedno z nejvýznamnějších míst na cestě do Germánie. 

Dílo italských mistrů 

V Salzburku se dařilo okázalému gotickému umění, město však proslulo zejména v éře baroka. Největší poklady, jež dodnes zdobí jeho centrum, tehdy vznikly pod taktovkou známých architektů – včetně Italů Vincenza Scamozziho a Santina Solariho, kteří se podepsali pod honosnou katedrálu. I díky nim se městu začalo přezdívat „Řím severu“. 

Centrum Salcburku charakterizuje bezpočet věží a střech, ale vévodí mu pevnost Hohensalzburg. V roce 1077 ji nechal vybudovat arcibiskup Gebhard a dnes se jedná o největší a nejzachovalejší hrad ve střední Evropě. 

Za zdmi nejstaršího řádu

Mezi nejvýznamnější církevní památky patří klášter sv. Petra, který dal spolu s přilehlým kostelem postavit francký misionář Rupert již kolem roku 696. Původně románská stavba prošla v 18. století významnou proměnou a přijala rokokovou podobu. Společenství mnichů obývá tamní zdi dodnes, a představuje tak nejstarší mnišský řád v německy mluvících zemích. Ke klášteru patří i jeden z nejkrásnějších a nejstarších hřbitovů na světě: Datuje se do dob pozdní Říše římské a jeho součást tvoří také raně křesťanské katakomby, vytesané do Mnišské skály. 

Salzburský dóm třikrát jinak 

Mezi třemi náměstími salzburského centra se k nebi vypíná monumentální katedrála sv. Ruperta a Virgila, zvaná též Salzburský dóm. Dnes se jedná o největší stavbu raného baroka severně od Alp, byla ovšem opakovaně zničena a vysvěcena hned třikrát – v letech 774, 1628 a 1959.

TIP: Zámek Schönbrunn: Perla barokní architektury

Hlavní obchodní tepnou starého města bývala už tehdy Obilná ulička. Stojí tam i rodný dům Wolfganga Amadea Mozarta, v němž přišel budoucí geniální skladatel na svět v roce 1756. 

Kousek dál od historického centra se nachází zámek Leopoldskron z roku 1736, odkud se otevírá výhled na věnec hor obklopující město. Někdejší knížecí sídlo koupil v roce 1918 divadelní režisér Max Reinhardt a později tam spoluzaložil známý Salcburský festival.

Alzheimerova choroba ohrožuje stále více seniorů po celém světě. Vědci se proto intenzivně snaží ohroženým lidem pomoci. Jednou z možností je vývoj vakcíny, která by jedinou dávkou zajistila, že u očkovaného nedojde k rozvoji tohoto obávaného onemocnění.

Nadějná DNA vakcína

Odborníci stále ještě přesně nevědí, jak ke vzniku Alzheimerovy choroby dochází a které části těla toto onemocnění zasahuje. Už dnes je ale jasné, že klíčovou roli u této choroby hrají dva proteiny, které jsou zodpovědné za degeneraci nervových buněk. Jde o takzvaný amyloid beta, který tvoří plaky a proteiny tau, které tvoří vlákna.

Američtí vědci a lékaři po mnohaletém úsilí vyvinuli speciální DNA vakcínu, která dokáže úspěšně omezovat hromadění obou zmíněných nebezpečných proteinů. Nová vakcína cílí na DNA, která kóduje tyto proteiny. Svým působením stimuluje imunitní systém a ten pak sám zasahuje proti oběma toxickým proteinům.

TIP: Obrana proti Alzheimerovi: Implantát, který uvolňuje protilátky

Nejnovější testy na myších potvrdily, že DNA vakcína proti Alzheimerovi je bezpečná a účinně potlačuje rozvoj tohoto onemocnění. Teď by měly přijít na řadu testy na lidech. Problém této nemoci ale spočívá v jejím velmi pomalém rozvoji. Zda tedy bude vakcína efektivně fungovat i u lidí se tak dozvíme nejspíš za dekádu.

Žábry z mant mají povzbuzovat imunitní systém a podávají se jako lék na plané neštovice a rakovinu. Rostoucí poptávka po tomto pochybném medikamentu způsobila, že v posledních letech klesl počet mant obrovských o celou třetinu. Australská vláda proto uvedla v platnost zákon na ochranu těchto mořských živočichů, takže jejich lov, zabíjení a přemísťování do jiných vod je trestné.

Problém, s nímž se manty potýkají, zhoršuje několik dalších faktorů – například jejich pomalý reprodukční cyklus či silná čínská ekonomika, díky níž si drahé produkty čínské medicíny může dovolit více lidí.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Bohužel nejsou ohroženy pouze manty obrovské. Mnoho dalších živočichů po celém světě čelí stejné hrozbě. Například v Africe doplatili na praktiky čínské medicíny nosorožci, jejichž mletý roh se používá jako lék na rakovinu a jako afrodisiakum. Také tisíce tygrů padlo za oběť pytlákům, kteří obchodují s kostmi, drápy a penisy využívanými v alternativní medicíně. Největší tragédií je, že tato zvířata jsou zabíjena kvůli mýtům a lžím. Kdyby některé části jejich těla skutečně dokázaly vyléčit rakovinu a další nemoci, vědci by se z nich již dávno pokusili izolovat účinné látky, aniž by ohrozili existenci vzácných druhů.