V antickém Římě se bral polibek velmi vážně a měl povahu právního aktu, který nedovoloval žádnou libovůli. Teoretici rozpracovali „polibkové právo“ (ius osculi) do norem, jež detailně určovaly, kdo koho smí políbit.

Hlavní zásluhu si připsal Marcus Porcius Cato Starší, řečený Censorius. V roce 184 př. n. l. se stal cenzorem, tedy senátorem odpovědným mimo jiné za dodržování mravů mezi elitami republiky. Od té doby postupně stanovil řadu rituálů, jimiž se římští občané museli řídit v rodině.

A předpisy se nevyhnuly ani polibkům: Manželka nesměla tento projev přijmout v přítomnosti své dcery, ale jinak měla povinnost ráno a se setměním políbit všechny své mužské příbuzné v domě. Gesto představovalo nejen výraz pozdravu a uznání příbuzenství, ale podle Cata mělo i důležitou kontrolní funkci: Každý muž tak ověřoval, zda žena nepila víno, což měla zakázáno.

Nanejvýš dvakrát za den

Císař Tiberius si stmelovací role polibku v římské společnosti necenil a odmítal své příbuzné líbat na veřejnosti. Raději vydal nařízení omezující počet polibků v rodině nejvýše na dva za den pro ženu. Postupně se povinnost „příbuzenského líbání“ z římského rodinného práva vytratila, ale ještě ve 3. století byla vydána série ustanovení, která občanům velela zdravit takto císařské úředníky a senátory na znamení úcty. Uvedené předpisy převzal i Codex Theodosianus z roku 439, přičemž na byzantském dvoře platily až do vrcholného středověku. Smyslem bylo dodat úředníkům společenský respekt a veřejně je přijímat na úrovni příbuzenstva.

Křesťanské políbení

Za přesun polibku z roviny oficiálního právního úkonu do sféry osobních vztahů vděčíme rané křesťanské církvi. Původně si křesťané vyměňovali na začátku bohoslužeb políbení míru, aby demonstrovali své bratrství v Kristu. S rostoucím vlivem germánské tradice se gesto postupně posunulo z počátku bohoslužby před přijímání svátosti. Dodnes se přitom přeneseně zachovalo ve vzájemném podání rukou, jež doprovází přání pokoje.

Ačkoliv Otcové polibek ve středověku nařizovali jako vhodnou formu uvítání přátelské osoby, i v rané církvi se našli kritici. Překladatel Bible do latiny Jeroným kázal proti klerikům, kteří líbali ženy, a zformuloval kanonický zákaz polibků kněží a něžného pohlaví. Na nátlak cisterciáka Bernarda z Clairvaux se křesťanské polibky ve 12. století omezily pouze na mnichy v klášterech a kněze při větších pobožnostech.

Líbání tak z běžné liturgie postupně zmizelo jako nevhodné konání při službě Bohu. Na Zelený čtvrtek se pak polibky v upomínce na Jidášův falešný čin, jímž římským vojákům označil Ježíše, vnímaly jako faux pas a zakazovaly se úplně.

Image

Čtěte také

Evoluční příběh jednoho z nejintimnějších gest: Polibek je starý možná až 21 milionů let

Ještě před Pyrrhovým vítězstvím na Krétě v červnu 1941 zahájili Němci přípravy na obsazení ostrova Malta ve Středozemním moři. Tamní přístav a letiště RAF byly trnem v oku německým a italským generálům, neboť znamenaly ohrožení pro zásobovací konvoje Osy směřující do Afriky.

Úkol dobýt Maltu (operace Hercules) měl připadnout výsadkářům a speciálně kvůli němu byla v březnu 1942 v Itálii vytvořena Výsadková brigáda 1, jejímž velitelem se stal Hermann-Bernhard Ramcke. Němci však vzdušný prostor nad ostrovem ovládnout nedokázali a invaze na Maltu byla odložena, zatímco generál Rommel bojující s Brity v Africe požadoval posily. V červenci 1942 proto obdržel velitel výsadkových vojsk generál Kurt Student od Vrchního velení Wehrmachtu (OKW) rozkaz, aby Ramckeho brigádu poslal na pomoc Rommelovi. 

Na černý kontinent

Dne 15. července vstoupil Ramcke na africkou půdu, zbytek brigády se pak dopravil do Afriky ve čtyřech vlnách – jejich cesta vedla přes Řecko a Krétu na letiště u Tobruku, kam je dopravily transportní letouny Junkers Ju 52. Jako první dorazila 4. srpna skupina majora Kroha, někdejší I. prapor výsadkového pluku 2, jenž dosud bojoval v Rusku.

O šest dní později přiletěl major von der Heydte se svým I. praporem 3. výsadkového pluku. Třetí vlnu představovala 17. srpna skupina majora Hübnera (II. prapor výsadkového pluku 5). Čtvrtou vlnou byla bojová skupina majora Burckhardta (Kampfgruppe Burckhardt), která byla vytvořena v dubnu 1942 ze zbytků výcvikového výsadkového praporu, který v Libyi působil už mezi lednem a březnem toho roku.

Nasazení v Africe

Poté byl stažen na odpočinek do Německa. Je třeba poznamenat, že jednotky označené slovem „Lehr“ nebyly, jak naznačuje název, pouze výcvikovými jednotkami, ale měly kromě výcviku nových kádrů i další funkce, například testování nových taktických postupů a zbraní. Výcvikový výsadkový prapor byl proto vyzbrojen větším množstvím děl a protitankových zbraní a disponoval útočnými ženijními četami. Jako jedna z prvních německých jednotek například v květnu 1942 dostal nové kulomety MG 42, které bývají označovány za nejlepší kulomet druhé světové vály. 

Díky vysoké kadenci je vojáci přezdívali „Hitlerova pila“. Základem Ramckeho brigády se tedy staly čtyři střelecké prapory, kromě nich k brigádě patřily dělostřelecké, ženijní, spojovací a protitankové oddíly. Vzhledem k tomu, že jednotky byly do Libye dopraveny letecky, nedisponovaly žádnými vlastními dopravními prostředky, které měly později dorazit po moři.

Generál Rommel proto brigádě 20. srpna 1942 přidělil 135. protiletadlový pluk ze stavu 19. protiletadlové divize, který měl zajišťovat alespoň přepravu zásob. Ramckeho muži také až do listopadu neměli žádnou zdravotní službu. Zprvu byla brigáda podřízena 15. tankové divizi, od 15. srpna podléhala přímo velení Tankové armády Afrika. Současně byla velitelstvím pro všechny výsadkové jednotky, které měly do Afriky dorazit. 

V roli pěchoty

Od původního plánu použít Ramckeho brigádu k obsazení vybraných mostů přes řeku Nil Rommel brzy upustil. Novou myšlenkou bylo, že poslouží jako pěší jednotka při plánovaném Rommelově průlomu ke Káhiře a Suezu. Jak to měla dokázat bez plné motorizace, není jasné. Už od srpna 1942 byli Ramckeho muži nasazeni do boje proti komandům britské SAS, která podnikala nájezdy do týlu vojsk Osy.

V srpnu 1942 se výsadkáři střetli s Gurkhy a indickými jednotkami. Dne 30. srpna se brigáda zapojila do bitvy u Alam el Halfa. Cílem vojsk Osy bylo obklíčit britské síly rozmístěné západně od Káhiry. Ramckeho výsadkářům se sice podařilo dosáhnout stanovených cílů, když překonali odpor pěchoty a dělostřelectva i minová pole, ale ofenzivě došel dech kvůli nedostatečnému přísunu zásob a především paliva.

Neslavný ústup

Když Britové 3. září vyrazili do protiútoku, nařídil Rommel ústup. Po krachu této operace se německo-italská vojska omezila na obranu, Ramckeho brigáda stála na pozicích u El-Dab‘a asi 40 km západně od El Alameinu. Ale také Montgomeryho postup se na celých šest týdnů zastavil – britský maršál se připravoval na další mohutnou ofenzivu. Ramckeho brigáda byla umístěna v jižní části obranné linie severně od italské výsadkové divize Folgore a jižně od divize Brescia.

Její početní stav v předvečer bitvy u El Alameinu činil podle záznamů Panzerarmee Afrika 4 610 mužů. Spojenecká operace Lightfoot byla zahájena 23. října 1942 palbou téměř devíti stovek spojeneckých děl. Ramckeho výsadkáři byli dělostřelbou zasaženi jen slabě a střetli se s bojovými hlídkami 50. northumbrijské divize „Tyne and Tees“, která stála před bitvou u El Alameinu proti ní na druhé straně minového pole.

Výsadkáři na odpis

Na severní straně fronty však Britové útočili mnohem razantněji a vojska Osy začala ustupovat. Druhého listopadu nařídil Rommel Ramckemu, aby se se svou jednotkou stáhl nočním pochodem třicet kilometrů na západ. O dva dny později už ani tento ústup nestačil a brigáda dostala rozkaz přesunout se do Fuky vzdálené asi 160 km. Nicméně Rommel nedoufal, že by se výsadkáři dokázali zachránit, v podstatě je už odepsal, protože území, přes které měla vést ústupová trasa, obsadil nepřítel.

Brigáda neměla dostatek potravin a především motorová vozidla, celý vozový park tvořily tři motocykly a dva terénní kübelwageny. Nejhorší byl ale nedostatek vody, každý z mužů měl jen tolik, kolik obsahovala jeho polní láhev. Většinou to nebylo víc než půl litru vody – na desítky kilometrů pochodu pouští! Ramcke se přesto rozhodl za každou cenu dostat k vlastním liniím a 3. listopadu začali výsadkáři ustupovat na západ.

Strastiplná cesta pouští

Zadní voj tvořil dělostřelecký prapor majora Fenskiho, který zdržoval dorážející pronásledovatele. Po dvou dnech strastiplného pěšího pochodu, kdy muži padali vysíleni vedrem, žízní a únavou, se na německé výsadkáře přece jen usmálo štěstí – narazili na britskou zásobovací kolonu. Slabou obranu konvoje přemohli a zmocnili se tak nejen nákladních automobilů, ale především nákladu, který představovaly potraviny, voda, cigarety a další vítané zásoby.

Automobilů však nebylo dost pro všechny muže, a přestože se postup poněkud urychlil, museli se Němci stále střetávat s postupujícími jednotkami Spojenců. Ramcke však dokázal alespoň část své jednotky vyvést z pustiny, kam rychle pronikal nepřítel, a sedmého listopadu dorazil zbytek brigády do cíle.

Brigáda ale byla téměř zničena – ve Fuce se k hlavním silám Rommelovy armády připojilo pouze 600 bojeschopných mužů z původních více než čtyř tisíc, ostatní padli, byli zranění či nemocní, nebo je zajal nepřítel. Do zajetí padl i velitel IV. praporu major Burckhardt s většinou svých mužů, když je 5. listopadu asi 60 km východně od Fuky obklíčily britské obrněné vozy.

Konec v Tunisku

Radost výsadkářů ze záchrany však netrvalo dlouho, neboť brzy začaly přicházet zprávy o tom, že 8. listopadu se Spojenci vylodili v Maroku a v Alžírsku, a bylo jasné, že teď bude muset Osa bojovat v Africe na dvou frontách. Hrozilo, že nepřítel snadno postoupí územím ovládaným vichistickou Francií a napadne Tunisko ze západu.

Hitler konečně souhlasil s vysláním posil Rommelovi. Ramckeho brigáda byla přesunuta do týlu k Marsa el Begra na jižním okraji zálivu Velká Syrta. Zbytky parašutistů pak byly reorganizovány do dvou poslepovaných praporů (každý pouze o třech rotách), jimž veleli majoři Schweiger a von der Heydte. Ramcke sám byl povolán do Německa a do Afriky se už nevrátil. Za úspěšné velení brigádě obdržel ke svému Rytířskému kříži Železného kříže Dubové ratolesti, byl povýšen na generálporučíka a v únoru 1943 jmenován velitelem nově vzniklé 2. výsadkové divize.

TIP: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941

Velením brigády byl po Ramckem pověřen plukovník Hans Kroh, který dosud velel I. praporu brigády. Mezitím byly do Afriky letecky dopraveny I. a III. prapor 5. výsadkového pluku, které se staly součástí Ramckeho brigády. Brigáda se pak zapojila do těžkých bojů proti britské 8. armádě v hornatém terénu na jihu Tuniska. Jako celek byla brigáda rozpuštěna 18. ledna 1943 a někteří její příslušníci byli převeleni k nově formované 2. výsadkové divizi do Francie. Většina ale zůstala v Tunisku a nepřestala bojovat až do kapitulace německo-italských sil v květnu 1943. 

Za „život“ v klasickém pojetí považujeme komplexní útvary vykazující známky chování nezávislého na vnějších podmínkách, které se skládají z uhlíkových řetězců a jejichž metabolismus využívá vodu jako rozpouštědlo. Organismy, které označíme za živé, se vyznačují schopností reprodukce, přizpůsobení se okolnímu prostředí, růstu či využívání externích zdrojů energie. Nikde však není řečeno, že podobné definici nevyhoví i jiné formy života, založené na odlišných biochemických pochodech. 

TIP: Nová studie: Inteligentní život ve vesmíru existoval dříve, než vznikl ten náš

Často se spekuluje například o náhradě uhlíku křemíkem. Proti této alternativně ovšem hovoří dva hlavní argumenty: Jednak jsou křemíkové sloučeniny – silany – za běžných podmínek nestabilní a prudce reagují s vodou. Za jiných podmínek s jinými rozpouštědly by však mohly být stabilnější. Křemík je ovšem v zemské kůře mnohem víc zastoupen než uhlík (v poměru atomů asi 925 : 1), a navzdory tomu se na naší planetě křemíkový život nevyvinul. 

V úvahu připadají i jiné kombinace chemických konstituentů a rozpouštědel, nicméně i když jsou uvedené úvahy seriózní, není vůbec jasné, jak by takový život mohl vypadat.

Anna byla dcerou španělského krále Filipa III. a Markéty, sestry císaře a českého krále Ferdinanda II. Jelikož oba rodiče pocházeli z Domu rakouského, vstoupila do dějin jako Anna Rakouská, i když do rakouských zemí nikdy nezavítala. Na svět přišla jako španělská infantka a ve čtrnácti letech se svatbou s Ludvíkem XIII. stala francouzskou královnou.

Nešťastné manželství

Anna a Ludvík byli povahově naprosto odlišní. Ona milovala divadlo a tanec, on byl nejraději na lovu, krásných žen se stranil a z celé duše nenáviděl španělské intriky, pýchu, módu i jazyk. Přesto se usilovně snažili o zachování dynastie. Jenže mladičká Anna několikrát potratila. Až po dvaceti dvou letech čekání přivedla na svět zdravého syna, budoucího Ludvíka XIV. O dva roky později porodila druhého syna, Filipa. Na svou dobu se Anna o děti příkladně starala. Vychovávala je v upřímné víře a v oddanosti katolické církvi, předala jim svou zálibu v dobrém jídle, pití, občasném lenošení, lovu, jízdě na koni a koupelích.

Nicméně dávala přednost Ludvíkovi „Vytouženému“, budoucímu králi z Boží milosti, který po ní zdědil určitou ledabylou lhostejnost a smyslnost. O jejich mimořádném vztahu svědčí i fakt, že ji neoslovoval paní, ale mami. Narození synů Anninu pozici upevnilo, takže se již nemusela bát, že ji pošlou do kláštera, nebo že upadne v zapomnění. Přesto jí manžel nedůvěřoval a v roce 1643 se na smrtelném loži pokusil zabránit tomu, aby se stala regentkou za nedospělého Ludvíka. Ve své závěti raději svěřil syna do rukou regentské rady.

Regentka a první ministr

Anna ovdověla ve dvaačtyřiceti letech. Již nebyla mladičkou Afroditou, ale spíše majestátní Hérou. Zlí jazykové o ní mluvili jako o „tučné Švýcarce“ náchylné k návalům vzteku a ječící ostrou, pronikavou fistulí. Po manželově skonu v sobě nezapřela sebevědomou Španělku, pyšnou Habsburkyni, hrdou matku bránící své děti. Tehdy se s pětiletým Ludvíkem XIV. odebrala do pařížského parlamentu a požadovala, aby závěť jejího manžela nebyla ratifikována, ale naopak zrušena, a ona se stala regentkou se všemi právy a povinnostmi hlavy státu. Slíbila, že na rozdíl od svého manžela bude parlament ctít a rozšíří jeho práva. Nakonec dosáhla svého a chopila se vlády společně s prvním ministrem, kardinálem Julesem Mazarinem.

Milenci, či blízcí přátelé?

O podstatě vztahu mezi královnou a kardinálem nemáme dodnes jasnou představu. Mnozí dvořané nepochybovali, že mezi nimi vzplanula láska a stali se milenci. Argumentovali tím, že Anna patřila mezi velmi krásné a koketní ženy, Mazarin zase k nechvalně proslulým prelátům nedodržujícím celibát ani střídmost. Královnina snacha, manželka jejího mladšího syna, dokonce v jednom ze svých dopisů uvedla: „Vdova po Ludvíku XIII. udělala ještě něco horšího, než že milovala kardinála Mazarina, provdala se za něj.“ Pokud tak učinila, vyhnula se hříšnému životu, neboť tajný sňatek neohrozil dynastii a spasil její duši.

Provdala se královna skutečně tajně za kardinála? Zastánci její počestnosti se odvolávají na čtyři skutečnosti, které vylučovaly tělesné spojení. Za prvé k tomu nemohla mít příležitost, neboť její život probíhal na očích veřejnosti. Pokud by se fyzicky stýkala s kardinálem, nešuškalo by se o tom jenom, ale rovnou mluvilo a psalo po celé zemi. Za druhé, Anna jako pravá příslušnice rodu Habsburků byla zbožná křesťanka, která se bála pekla a nemohla by spáchat smrtelný hřích smilstva. Za třetí lze uvést nutné ohledy na Ludvíka XIV., který by pro takový vztah nemohl mít nejmenší pochopení. Kardinál by se navíc jistě bál ohrozit své postavení tím, že by riskoval jeho hněv. Jako čtvrtou okolnost jmenujme Mazarinův plán ucházet se o papežský stolec, což by mu tajný sňatek jednou pro vždy znemožnil.

A tak nejblíže pravdě bude, když uvěříme královniným slovům: „Přiznám se ti, že ho miluji, a můžu říci, něžně miluji; ale moje náklonnost k němu nezachází až k lásce, nebo pokud zajde až tak daleko, aniž bych si nebyla vědoma, že moje smysly se toho neúčastní; jen moje duše je okouzlena krásou jeho ducha.“ Zdá se, že po mnoha letech nešťastného manželství nehledala Anna u kardinála fyzickou lásku, ale citlivého a milého přítele, loajálního pomocníka a ochránce. To jejich vztah nečiní o nic méně intenzivním, protože „přátelství není méně tajuplné než láska, neboť je jedním z ostatních tváří onoho zmatku jménem život“.

Podvodník známý pouze jako Ao ujel bezmála sto kilometrů od svého bydliště, aby si v klidu užil koncert – snažil se tak vyhnout policii, která by mu mohla „narušit“ zábavu. Čínský monitorovací systém nicméně staví na rozeznávací technologii, jež lidskou tvář identifikuje podle více než 80 různých bodů. Vysoce citlivé kamery se přitom v lidové republice nacházejí takřka na každém rohu moderních měst, z jejichž ulic se tak v podstatě vytratilo soukromí. Nakonec tudíž „velký bratr“ hledaného muže snadno objevil i v davu 60 tisíc lidí a policie ho následně dopadla. 

Patrně nejslavnější pilotka všech dob Amelia Earhartová si drží mnohá prvenství, i když nebyla zdaleka první ženou, která pilotovala letadlo. Byla ale první, která přeletěla Atlantský oceán. Charlesi Lindberghovi jako prvnímu muži se to podařilo o rok dříve. 

Pocházela z amerického Kansasu z bohaté a vlivné rodiny. Otec byl advokát a matka dcerou uznávaného soudce. Jednou společně s otcem navštívila leteckou show nedaleko Los Angeles. To, co spatřila, ji naprosto fascinovalo. Po vánočních svátcích roku 1920 poprvé usedla do letadla. Jak později vzpomínala: „V okamžiku, kdy jsme opustili zem, jsem věděla, že musím létat.“

Musím létat!

Už pár dní po svém premiérovém letu absolvovala první lekci létání a o šest měsíců později si koupila své první zánovní letadlo. Říkala mu Kanárek, protože šlo o jasně žlutý dvousedadlový dvouplošník Kinner Airster. Právě s ním dosáhla řady svých slavných rekordů.

Například v něm jako první žena přesáhla výšku čtrnáct tisíc stop (asi čtyři tisíce sedm set metrů). O tři roky později, v roce 1924, však Amelii silně zasáhl rozvod rodičů. Rozhodla se svůj život radikálně změnit. Prodala letadlo a odstěhovala se do Bostonu, kde pracovala jako učitelka angličtiny ve středisku pro přistěhovalce. Jenže se psal rok 1927 a Charles Lindbergh jako první přeletěl Atlantik. 

První dáma nad Atlantikem 

Jednoho dne zazvonil u Amelie telefon. V něm se představil nakladatel George Putnam, který vydal bestseller o Lindberghově letu. Nabídl Amelii, zda by si takový kousek nechtěla také „střihnout“. To by nesměla být Amelia zbožňující výzvy, aby odmítla. Letadlo sice pilotovali dva muži, ale Amelia byla velitel. Odstartovali 3. června 1928 z přístavu Trepassey na Newfoundlandu. Po prvním mezipřistání však museli kvůli počasí čekat až do 17. června, než mohli pokračovat v cestě. Ale podařilo se! V Burry Portu ve Walesu přistáli po dvaceti hodinách a čtyřiceti minutách letu.

Novináři přeletu věnovali velkou pozornost a za hlavní hvězdu byla právě Amelia. To jí však paradoxně vadilo, protože ze svého pohledu letěla jako pouhý pasažér, nikoliv pilot. Let a zájem médií ji nicméně proslavil po celém světě a stal se hlavní náplní její další činnosti. Vydala o něm knihu s názvem „20 Hodin, 40 Minut“ a absolvovala řadu přednáškových turné. Jejich cílem bylo propagovat letectví a budovat důvěru veřejnosti v leteckou přepravu.

Spolupráce a později přátelství s vydavatelem Georgem Putnamem přerostlo časem v lásku. Vzali se 7. února 1931. Společně pak tajně vymýšleli plán Ameliina samostatného přeletu přes Atlantik. Na svou slavnou vzdušnou cestu se vydala 20. května 1932. Odstartovala z Harbor Grace na Newfoundlandu a cílem byla Paříž. Kvůli počasí i technickým problémům však bylo nutné plán náhle změnit a Amelia přistála v Severním Irsku na pastvině nedaleko Londonderry. Místní pastýř byl v šoku, když se dozvěděl, že přiletěla až z Ameriky!

Ve vzduchu strávila čtrnáct hodin a padesát šest minut a za svůj odvážný počin získala řadu vyznamenání. Překonávání leteckých rekordů se věnovala i nadále. Jako  první žena například přeletěla bez mezipřistání z jednoho pobřeží Spojených států na druhé. Jako první člověk na světě také sama přeletěla Pacifik z Honolulu do San Francisca a překonala tak vzdálenost tři tisíce osm set kilometrů. Zdolávala i další vzdálenostní či výškové rekordy a zkoušela létat také s vrtulníkem. Tu největší výzvu měla však stále před sebou. Rozhodla se oblétnout svět. 

Vzhůru kolem světa

Přípravy zabraly téměř dva roky. Bylo nutné zvolit letadlo, které kromě ní a navigátora Freda Noonana unese také dostatečné množství paliva. K prvnímu pokusu došlo v březnu 1937. Přerušila ho však technická závada. Na další cestu se vydali 1.  června. Odstartovali z Miami a před sebou měli čtyřicet sedm tisíc kilometrů! Podstatnou část této trasy se jim podařilo překonat.

TIP: S hlavou v oblacích: Životní příběh Jana Kašpara, otce české aviatiky

Osudné se však stalo plánované mezipřistání na miniaturním Howlandově ostrově v Tichém oceánu, kde měli doplnit palivo. Vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek a silného deště se jim na něj však nepodařilo trefit. Poslední zpráva z paluby letounu byla zachycena 3. července v 8:45. Záchranné akce na vodě i ve vzduchu začaly okamžitě po zmizení letadla a byly do té doby největší v historii. Bezúspěšně. Během dalších desetiletí v hledání Ameliina letadla pokračovali už jen dobrodruzi a nadšenci. 

Ztracená trosečnice

Teprve nedávno se ukázalo, že záhada kolem Ameliina zmizení by mohla být definitivně rozluštěna. Na ostrůvku Nikumaroro, který patří pod ostrovní stát Kiribati, byla už ve čtyřicátých letech nalezena kostra. Teprve nedávno byla identifikována jako ostatky Earhartové. Kromě toho byly na ostrově objeveny také pozůstatky letadla, které s největší pravděpodobností Earhartové patřilo, zbytky ryb a drobných živočichů a také signálních ohňů, kterými se na sebe snažila upozornit. Co však na ostrůvku chybělo, byla pitná voda. Takže ze záchranné náruče se pro trosečníky brzy stala smrtelná past.

Jak je patrné, odvážná Amelia svůj boj nevzdala až do poslední chvíle. Na moři však tolik štěstí, jako ve vzduchu, bohužel neměla.

Žraloci vládnou oceánům už stovky milionů let. Stejně tak se ale dovedou skrývat, takže někdy není snadné je vystopovat. Jedna věc je ale spolehlivě prozradí. Je to žraločí environmentální DNA (eDNA), kterou žraloci trousí do okolí, ať chtějí či nechtějí.

Když vědci profiltrovali vzorky vody v okolí Nové Kaledonie v Tichém oceánu, objevili v nich DNA podstatně více druhů žraloků, než s kolika se v dané oblasti doposud setkali. Bylo mezi nimi šest druhů žraloků, které do té doby ani jednou nezahlédli během více než 3 tisíc ponorů. Nezaznamenala je ani žádná z 400 videopastí s návnadou.

TIP: Obávaní žraloci bílí jsou v oceánu kořistí: Jejich lovcem ale tentokrát není člověk

Vody kolem Nové Kaledonie jsou těžce zasažené lidskou činností. Výzkum a sledování žraloků tak hraje důležitou roli v jejich ochraně. Stopování žraloků pomocí DNA teď podstatně rozšiřuje možnosti odborníků sledovat tyto mořské predátory a pomáhat jim, když je třeba.

Nápadný skalní ostroh s nepřehlédnutelným portálem dlouho skrýval své podzemní tajemství. Lidé znali pouze nevelkou sluj za jeskynním portálem, kde podle rozšířených legend přebývaly divoženky. Výskyt jeskyněk není dosud vědecky podložen, ovšem archeologické nálezy svědčí o tom, že prostora sloužila jako sídliště pravěkým lidem.

Objev podzemní Popelky

První průzkumné výkopy zde v 19. století prováděl Dr. Jindřich Wankel a systematický výzkum pak v letech 1898–1904 řídil Jan Knies. Tomu se podařilo odkrýt významné stopy po činnosti člověka v mladším paleolitu (starší doba kamenná). Nalezl šest ohnišť a množství kamenných a kostěných nástrojů. Navíc se v sedimentech portálu ukrývaly desetitisíce koster převážně drobných obratlovců z konce poslední doby ledové.

Zásadní podíl na objevech, ale i zpřístupnění jeskynního systému Balcarky měl ostrovský občan a poslanec Josef Šamalík. S pomocí virgule hledal na povrchu cesty do podzemí a 16. června roku 1923 se mu podařilo odhalit první podzemní prostory pod Balcarovou skálou. Svůj objev popsal následovně:

„Jeskyně není veliká, ale krásná. Vpředu jsou dvě kaple, v jedné dokonce kamenný oltář. Jsou bíle dekorované, zdobené travestýny a krápníky různých tvarů. Po pravé straně jest okraj jeskyně zdobený velkým množstvím bílých krápníků, rostodivně vytvořených. Prostora, jež byla balvany a hlinou zanesena, byla uvolněna, prolámán jiný vchod a zároveň jeskyňka zpřístupněna i z horní části. Celý vnitřek jeskyňky, nejen vrch a boční stěny, ale i spodek jest bílý a velkým množstvím krápníků zdobený. Z krápníků vyniká velký, na způsob turecké šavle zakřivený krápník, zvaný Handžár. Proti němu stojí kuželovitý stalagmit. Dělníci pojmenovali jeskyni mým jménem. Já ji však pojmenoval Popeluškou...“

Co žádné oko nevidělo

Josef Šamalík v nově objevené nevelké jeskyni pokračoval v průkopových pracích. Za silných zimních mrazů si pak v jednom místě na hřebeni Balcarovy skály povšiml roztátého sněhu. V těchto místech dělníci postupně uvolnili ucpávku z hlíny a kamenů a 22. února 1924 se podařilo proniknout do volných prostor. Tak byla objevena podstatná část dnes známé Balcarky. Nejkrásnější prostory ovšem na své objevitele stále čekaly. Nové jeskyně začal Šamalík upravovat a zpřístupňovat. Ačkoli přípravy provázely finanční problémy, za pomoci Akciové společnosti Moravský kras, která Balcarku vzala do své správy, byla jeskyně na Velikonoční neděli roku 1925 slavnostně otevřena pro veřejnost.

Nadšený objevitel pokračoval v průzkumech jeskyně i po zpřístupnění. Na počátku roku 1935 se před ním otevřela další část labyrintu s překrásnou krápníkovou výzdobou. Prostory Josefa Šamalíka ohromily: „Právě ve dnech 11. a 12. ledna roku 1935 prorazili jsme do nových prostorů, které svými útvary a krásou předčí všecky naše jeskyně. Opakuji zde, co jsem dne 23. ledna 1935 po prvních dojmech napsal do Selských hlasů: Jsem starým žurnalistou. Dvaačtyřicet roků píši do novin. Ale dnes musím kapitulovat, neboť to, co jsem viděl při magnesiovém osvětlení, opravdu nedovedu popsati. Když jsem se vrátil v poledne z dopolední výpravy od nových objevů, tázala se mne žena: Tak co tam máte? Odpověděl jsem: Žádné oko nevidělo, musíš se tam jít podívat, to se nedá vyjádřit....“ Objevitel dal novým prostorám jméno „Jubilejní dómy Masarykovy.“ Čerstvě odkryté prostory navazovaly na prohlídkovou trasu, takže k ní mohly být již 15. června téhož roku připojeny.

Když zmizel beton

Z čeho byl vlastně Josef Šamalík tak nadšený? Kromě běžných forem krápníkové výzdoby, které jsou vytvořeny v mnoha barevných odstínech a v nepřeberném množství, jsou v Balcarce rovněž krápníky méně obvyklé nebo vyloženě vzácné. Stěny jsou na mnoha místech pokryty tzv. hráškovými sintry – shluky kulovitých útvarů o velikosti několika milimetrů. Narůstají postupně kolem zrnek písku, který na stěnách ulpěl. V Galerii se na stalaktitech tvoří excentrické výrůstky. Utvářejí se na krápnících, ze kterých skapová voda vytryskuje boční stěnou. V Objevitelském dómu a Popelušce jsou stěny pokryty bílými a šedavými povlaky nickamínku. Tato neobvyklá měkká kašovitá forma sintru je tvořena směsí vodnatých minerálů vápníku a hořčíku a její vznik není zcela uspokojivě vysvětlen. Růst některých forem nickamínku pravděpodobně podporuje činnost mikroorganizmů.

V 50. letech minulého století prodělala prohlídková trasa Balcarky celkovou rekonstrukci. V roce 2001 byl vybudován nový moderní vstupní areál s provozní budovou a v období 2007–2009 proběhla opět generální rekonstrukce prohlídkové trasy. Během ní byla předělána elektroinstalace a osvětlení, zredukovány betonové chodníky, staré zábradlí bylo vyměněno za nerezové. Během tohoto posledního zásahu byly z jeskyně odstraněny také staré zídky a kamenné zakládky, které vznikly při prvních zpřístupňovacích pracích. Návštěvníkům se tak odkryly dlouho zatarasené prostory a odbočky. Když zmizel jednolitý beton, otevřela se ve vstupním portálu přirozená šikmo spadající propast, kterou dnes vede schodiště návštěvní trasy. Dnes je největší prostora osvětlena leddiodovými reflektory a ke staré prohlídkové trase byly připojeny další chodby a prostora zvaná Muzeum, kde byla vybudována archeologicko- paleontologická expozice.

Jak se rodila Balcarka

V blízkém okolí Balcarovy skály se nachází několik zajímavých povrchových krasových jevů. Přímo naproti v údolí nelze přehlédnout výrazný Blažkův závrt. Kruhová mísovitá propadlina má souvislost s dosud neznámým pokračováním rozsáhlého ponorového jeskynního systému Lopač. U silnice směrem k Macoše je výrazná skalka s několika jeskynními portály nazývaná „Vintoky“. Na druhé straně silnice se do podzemí propadá Krasovský potok.

TIP: Záhady propasti Macocha aneb Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Balcarka vznikala pravděpodobně ve starších třetihorách v období před bádenskou mořskou záplavou, která Moravský kras postihla před 15 miliony let. Jeskyně se nachází blízko hranice devonských vápenců a nekrasových kulmských hornin (droby, břidlice) a fungovala jako ponor ostrovských vod (dnes Krasovský potok a potok Lopač). Dlouhodobou výmolnou činností podzemních toků a částečným řícením stopů a stěn vznikl labyrint chodeb a prostor v několika patrech. Po bádenské záplavě došlo k výrazným změnám hydrologických poměrů a tím i ve vývoji jeskynních systémů na území celého Moravského krasu. Ostrovské vody si začaly prořezávat cestu v nižších úrovních Suchého žlebu a spolu s vilémovickými vodami tvoří rozsáhlý a dodnes z velké části neprozkoumaný jeskynní systém. Patří k němu i Balcarka.