„Bojím se Danajů, i když přinášejí dary, ať už je to cokoliv,“ řekl trójský věštec Laokoon svým spoluobčanům po dlouhém dobývání města a měl pravdu, byť mu nikdo nevěřil. Danajský dar označuje zisk, který způsobuje obdarovanému jen potíže, zlo a nepříjemnosti. Danajové byli obyvatelé části území dnešního Řecka. Jejich darem byl dřevěný kůň. Trójané ho považovali za kořist a trofej. Jak dopadli, všichni víme...

Za pomoc se platí

O několik tisíc let později víme díky německé přesnosti o jiném, zcela reálném danajském daru. Konkrétně jde o vyúčtování odměny zvící dvaceti milionů korun, tedy dvou milionů říšských marek. Účel? Za pomoc při vypátrání a fyzické likvidaci aktérů atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ze dne 24. 6. 1942.

Dokument objevený teprve před několika roky není jen účetní doklad. Především z něj plyne, že Češi, až na pár jedinců, aktivní pomoc neposkytovali. V porovnání s až pěti tisíci osob, které byly popraveny pro schvalování atentátu a pomoc jeho vykonavatelům, šlo opravdu jen o nepatrný zlomek. Odměna byla rozdělena mezi pouhých 48 osob. Navíc velká většina z nich byli nešťastníci, kteří se v nesprávnou chvíli ocitli na špatném místě. Řidič a průvodčí tramvaje, jež projížděla kolem atentátníků. Paní v domácnosti, na níž Heydrich křikl, ať mu zastaví některé z aut jedoucích kolem... Ne tak ale Karel Čurda.

Strach, nebo zbabělost?

Čurda jako mnozí z parašutistů dosáhl v československé armádě poddůstojnické hodnosti. Po krátké službě v cizinecké legii se ocitl v Anglii. Při bojovém nasazení i při výcviku dostával vždy dobré hodnocení. Stal se členem výsadkové skupiny Out Distance, po seskoku se však skupina rozptýlila a on místo do Prahy zamířil do Staré Hlíny u Třeboně k mamince. Ta mu vybudovala skrýš na půdě v seně. Četl noviny, věděl o osudu Lidic a bál se, že pokud jej chytí, podobný osud stihne i jeho rodnou ves.

Poprvé parašutisty zradil anonymním dopisem české četnické stanici. V něm uvedl jména atentátníků. Když se nic nedělo, využil amnestie pro ty, kdož pomohou odhalit pachatele atentátu. Odjel do Prahy, kde se přihlásil na německé státní policii. Po výslechu se přímo tam pokusil o sebevraždu jedem. Promptně jej ale zachránili, neboť ještě se jim mohl hodit.

Svým doznáním Čurda podstatnou měrou přispěl k odhalení úkrytu v kryptě. Při jejím obléhání přemlouval své bývalé spolubojovníky, aby se vzdali. Prý se jim nic nestane, jako se nestalo jemu. Zvolili raději sebevraždu. Pro Čurdu tím věc neskončila. Z rozjetého vlaku nebylo možno vyskočit. Nastoupil „úspěšnou“ dráhu konfidenta, kterého využívalo gestapo k provokacím.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

Změnil si jméno na Karel Jerhot, oženil se s Němkou, vybavili mu i byt. Z celkové odměny dostal čtvrtinu - půl milionu říškých marek. Stal se z něj alkoholik, jeho šéfové mu proto uvolňovali naráz vždy jen určitou částku peněz. Postupně byl vyhodnocen jako zcela nepoužitelný. Po válce se sám přihlásil na četnické stanici v Manětíně. Trest smrti přijal bez reptání, o milost nežádal. Manželka i se synem byli odsunuti do Rakouska. To je už ale další temná a neospravedlnitelná kapitola té doby... 

Opuštěný rozhlasový vysílač, stojící uprostřed buše, obvykle není místem, které by přitahovalo zájem veřejnosti a médií. Přesto se sem sjíždějí reportérské štáby největších mediálních společností z celé Austrálie. Důvodem je obrovské rojení čeledi brouků, kterým říkáme slunéčkovití, nebo zjednodušeněji berušky.

TIP: Nejdřív povodně, pak pavouci: Tasmánii stíhají rány osudu

Snímky, které na svém facebookovém profilu zveřejnil Steve Chapple, zachycují miliony těchto brouků. Steve sem za beruškami jezdí pravidelně – obvykle jich zde v této době bývají tisíce. Letošní rok je ale výjimečný – roje drobných žlutočerných broučků čítají miliony jedinců. „Vždycky mě překvapoval jejich počet, ale letos je to prostě fenomenální,“ uvedl pro australská média.

Vysvětlení, proč si berušky oblíbily právě toto místo, odborníci nemají. S velkou pravděpodobností se sem slétají za účelem páření, čím je ale pro ně vysílač u 240 metrů vysoké hory Mount Burr tak zajímavým vědci netuší.

Revoluční zlepšení přinesla druhá světová válka rovněž v oblasti medicíny. Ještě během prvního světového konfliktu podlehla odhadem více než polovina vojáků nikoliv přímo zraněním, nýbrž infekci, jež se do rány dostala druhotně. 

Fakt, že za mnohé nemoci odpovídají neviditelné mikroorganismy, prokázal německý lékař Robert Koch již na přelomu 19. a 20. století. Nikdo však přesně nevěděl, jak s poznatkem naložit. Nová etapa léčby se začala psát roku 1914, kdy se německý medik Gerhard Domagk zaměřil na studium v oblasti patologie a bakteriologie. Jeho úsilí brzy korunoval vynález tzv. sulfonamidů – organických sulfonových sloučenin se silně antibakteriálními účinky. Krátce nato spatřilo světlo světa léčivo Prontosil: Vyrábělo se v podobě tablet či bílého prášku, který se sypal přímo do rány. Za druhé světové války jej měl v lékárničce prakticky každý americký voják a Domagk se za svůj objev dočkal Nobelovy ceny. 

Spása jménem penicilin 

Vůbec nejrozšířenějším medikamentem druhého globálního konfliktu se ovšem stal penicilin. Alexander Fleming sice látku hubící široké spektrum bakterií vyvinul už ve 20. letech, výroba však byla velmi zdlouhavá, technologicky náročná a především drahá. Pro potřeby armády tak zůstávala nedosažitelná. 

TIP: Štěstí přeje připraveným: 7 užitečných vynálezů, které vznikly díky náhodě

Situace se změnila teprve v roce 1941, kdy Fleminga oslovila farmaceutická firma Pfizer Corporation, štědře sponzorovaná americkou vládou. Spolupráce brzy přinesla ovoce: Už roku 1943 produkovaly farmaceutické společnosti 400 milionů jednotek penicilinu měsíčně a v roce 1945 šlo o neuvěřitelných 650 miliard. Mnohé z dávek vyrobených na sklonku války se sice přímo na bojišti nevyužily, přesto pomohly zachránit statisíce obyvatel v poválečné Evropě i Americe.

Ohromný pokrok tehdy nastal rovněž v léčbě tetanu, který ještě za první světové války patřil mezi největší zabijáky vojáků i civilistů. Již roku 1924 vznikla první vakcína, ale její účinnější „sestra“ bez nebezpečných vedlejších účinků se objevila teprve v roce 1938. O dva roky později ji s pozitivními výsledky odzkoušely tisíce účastníků bitvy u Dunkerku: Žádný ze 17 tisíc mužů zraněných na bojišti se tetanem následně nenakazil. Brzy po válce se očkování dočkala i běžná populace, a onemocnění se tak podařilo redukovat na minimum. 

Válka s komáry 

Především v jižním Pacifiku se američtí vojáci bojující proti Japoncům potýkali s dalším nebezpečným nepřítelem – malárií. V mnoha případech nemoc určovala výsledky bitvy a nakonec si vyžádala víc obětí, než jich způsobila armáda ze země vycházejícího slunce. 

Američané už tou dobou jedno antimalarikum znali: Otcem přípravku Atabrine se stal australský fyzik, lékař a voják sir Neil Hamilton Fairley. Léčivo se v Evropě vyrábělo už od 30. let, jenže jeho zásoby se do jižního Tichomoří dostávaly pozdě a v malých dávkách. Jen pro představu – podle odhadů z roku 1942 z Filipín trpělo malárií zhruba 24 tisíc ze 75 tisíc amerických vojáků. 

Situace se stále zhoršovala, proto Američané v roce 1943 založili poradní výbor pro tropickou medicínu, s hlavním specialistou plukovníkem Howardem F. Smithsem. Brzy poté se začala psát další zajímavá kapitola lékařských – a jak se posléze ukázalo – i zemědělských dějin. 

Od malárie k DDT 

Roku 1939 si Švýcar Paul Hermann Müller povšiml, že látka DDT neboli dichlordifenyltrichloretan, vyvinutá v roce 1874 rakouským chemikem Othmarem Zeidlerem, dokáže velmi efektivně hubit hmyz. Napadlo ho, že by ji bylo možné využít i na bojišti, například proti otravným vším, jež přenášely nebezpečné choroby. USA obdržely první vzorky již roku 1942 a o rok později se je rozhodly plošně uplatnit přímo v jižním Pacifiku proti komárům šířícím malárii. Nové insekticidy se dodávaly i k osobní potřebě v tehdejší novince, aerosolových sprejích, které dnes běžně používáme u parfémů nebo čisticích prostředků. U jejich zrodu stáli v roce 1941 Američané Lyle Goodhue a William Sullivan. 

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

V 60. letech se ovšem zjistilo, že se toxické DDT hromadí v tkáních a způsobuje pomalou otravu. Ačkoliv jeho nasazení v rozvojových státech zachránilo miliony životů, zdravotní rizika nakonec převážila a od 70. let se po celém světě šířil zákaz používání látky. Dnes platí téměř všude, i když občas zaznívají hlasy vlád chudých afrických zemí chronicky postižených malárií, které by návrat DDT uvítaly.

Rozhodnutí americké kosmické agentuy NASA rozhodně nepotěšilo vědce, kteří se zabývají výzkumem Měsíce. Bez ohledu na nadšení prezidenta Trumpa pro výzkum našeho souputníka totiž NASA zrušila projekt vývoje aktuálně jediného amerického robotického měsíčního vozidla.

Pro tým mise Resource Prospector bylo rozhodnutí doslova šokem několik let trvající vývoj robotického průzkumníka, který se měl zaměřit na polární oblast Měsíce, končí. Vědci mají projekt uzavřít do konce května.

Robotický průzkumník Měsíce 

Rover Resource Prospector byl unikátní projekt. Jako jediný z připravovaných měsíčních misí cílil právě na velmi zajímavou polární oblast. Na cestu měl vyrazit v roce 2022, jako první mise NASA na povrch Měsíce od roku 1972. A také jako vůbec první americká robotická mise na Měsíci.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody

Plánovaný robotický rover měl detailně zkoumat měsíční povrch. Hledat měl především vodu, vodík a kyslík. Vedení NASA prohlásilo, že některé přístroje, původně určené pro robota Resource Prospector, by mohly letět na Měsíc s některou další misí.

Biologové učinili zcela nečekaný objev, když v newyorské betonové džungli zaznamenali výskyt nového živočišného druhu. Zelená žába s tmavými skvrnami byla dříve považována za jeden z hojně rozšířených druhů skokana. Ve skutečnosti jde však o nový, zatím nepojmenovaný druh, který místo aby obýval bezpečné mokřady v okolí metropole, zabydlel se na rušném místě, a to přímo ve stadionu Yankee v Bronxu.

TIP: Galerie obojživelných šperků aneb Žabí klenoty vody i pevniny

K objevu došlo ve chvíli, kdy bioložka Cathy Newmanová z Louisiana State Unviersity zkoumala několik zvláštních jedinců. „Myslela jsem, že se jen chovají atypicky nebo že jde o hybridy severních a jižních druhů, ale testy DNA ukázaly, že jsem zcela náhodou objevila úplně nový druh. To se ve městech moc často nestává.“

Nový skokan na sebe upozornil odlišnými hlasovými projevy. Místo dlouhého tónu totiž vydává kratší, přerušované zvuky. „Zdá se, že nové druhy čekají na své objevení i v největším městě Spojených států,“ dodává Newmanová.

Před pár dny se na univerzitě v australském Melbourne odehrála pozoruhodná událost. Více než pět stovek studentů a zaměstnanců univerzitní knihovny a okolních zařízení bylo evakuováno kvůli ohlášenému úniku plynu.

Místní hasiči pečlivě prohlédli celou budovu a její okolí, na žádný únik plynu ale nenarazili. Namísto toho objevili o poznání méně nebezpečný kousek ovoce, které je po celém světě proslulé svým strašlivým zápachem.

TIP: Na obzoru se rýsuje strašlivá katastrofa: Vymřou banány?

Šlo o plod durianu cibetkového, tropického stromu z jihovýchodní Asie. Durian je považovaný za krále mezi ovocem a jeho chuť je přirovnávána lahodnému vanilkovému krému s výraznou chutí mandlí. Chutná dužnina ovšem zároveň příšerně páchne, což řadu lidí od tohoto pozoruhodného ovoce odradí. Durian je kvůli tom v Asii zakazován v některých hotelích a prostředcích hromadné dopravy. Případ Melbournské univerzity ukazuje, že to není zcela bezdůvodné.

Vypadá to, že klasickým videohovorům již zvoní hrana. Kanadští vědci a inženýři postavili systém pro telekonference v trojrozměrném zobrazení, který nazvali TeleHuman 2. Díky němu si popovídáte s hologramy v životní velikosti.

Účastníky takové videokonference snímá soustava kamer, která zaznamenává jejich pohyby ve 3D. Data pak systém posílá do soustavy inteligentních projektorů, které pak vytvářejí hologramy ve válcovitém zobrazovacím zařízení.

TIP: Zapomeňte na pohovor. V budoucnu se bude najímat podle hraní videoher

Podle autorů systém TeleHuman 2 umožňuje lepší a propracovanější komunikaci mezi účastníky rozhovoru, než klasické videokonference na Skype nebo podobných sítích. Může přenášet mnohem více neverbálních informací, gest, rozmanitých pohybů a držení těla, což dovoluje zapojit do rozhovoru mnohem více emocí a empatie.

Bavorská metropole se dočkala zbrusu nového planetária. Planetárium nesoucí název ESO Supernova je výsledkem spolupráce Evropské jižní observatoře a Institutu teoretických studií v Heidelbergu. Působivou stavbu navrhla architektonická kancelář Bernhardt + Partner. Má připomínat těsný dvojhvězdný systém, ve kterém dochází k přenosu hmoty mezi složkami.

V útrobách budovy ESO Supernova se nachází interaktivní astronomická expozice, ve které si návštěvníci mohou prohlédnout a vyzkoušet skutečné astronomické pomůcky nebo provádět experimenty, které jim pomohou pochopit, co znamená být astronomem, pracovat jako vědec a odhalovat tajemství vesmíru.

K nejzajímavějším lákadlům a exponátům výstavy patří pravděpodobně největší snímek hvězdné oblohy měřící 40 metrů, pravý meteorit, segment primárního zrcadla připravovaného dalekohledu ELT, na který je možné si sáhnout nebo například stanoviště, kde si z připravených pomůcek můžete postavit funkční dalekohled. Atleticky zdatní návštěvníci si mohou vyzkoušet jízdu na kole světelnou rychlostí.

ESO Supernova bude mít otevřeno každý týden, od středy do pátku mezi 9:00 a 17:00, v sobotu a neděli od 12:00 do 17:00. Veškeré aktivity jsou nabízeny v angličtině a němčině, v roce 2018 je vstup zcela zdarma. Vstupenky je možné rezervovat online a následně vytisknout po příjezdu do centra.

Když v roce 408 oblehli Gótové Řím, požadovali výkupné tři tisíce liber zlata, stříbra a pepře. Ale ano, čtete dobře. Požadovali to samé koření, které dnes máme doma takřka po kilech. Koření totiž bylo tehdy vůbec nejdražší přísadou do jídla. Navíc se používalo i jako lék, cenila se jeho vůně, Egypťané za pomoci koření dokonce balzamovali mrtvé, mnohokrát se o něm zmiňuje Bible. Už tři sta let před gótským nájezdem byla na pepř uvalena daň i clo. Během středověku se pepřem platily renty a jiné zemské poplatky. Poptávka po pepři byla jednou z hlavních motivací, kvůli které se jeden z nejslavnějších portugalských mořeplavců Vasco da Gama vydal na východ a obeplul Afriku. 

Málokdo řekne, že koření nezbytně potřebuje k životu. Pokud bychom se ale bez něj měli obejít, asi bychom byli v koncích. A nejde zdaleka jen o pepř. Už staří Římané dováželi koření z Indie. V prvním století po Kristu začali používat i Hedvábnou stezku, cestu, která vedla z Číny. Začínala v městě Čchang-an (dnes známé jako Si-an), vedla po západním úpatí Himálaje a pokračovala napříč Persií a Tureckem do Středozemí. Kromě hedvábí vozili kupci sdružení do karavan hlavně skořici a zázvor. Z té doby pochází i římská kuchařka s názvem Apicius (někdy také bývá nazývána De re coquinaria, tedy O umění kuchařském). Díky této knize tak bezpečně víme, že Římané uměli využívat kardamon, kurkumu, pepř i kmín. Když pak padl Řím a na čas jeho význam nahradila Konstantinopol, vozili kupci Hedvábné stezky své voňavé poklady tam. A objevil se muškátový oříšek a hřebíček. 

Válka o koření

Dějiny koření jsou ale i krvavými dějinami o moc a vládu nad světem. Po středověkém útlumu obchodu s kořením kolonizují Portugalci, Španělé i Angličané a Francouzi v období zámořských objevů celý svět a podmaňují si kořenářské velmoci. Na začátku šestnáctého století Portugalci obsadili Cejlon, zotročili dělníky a vykáceli skořicové lesy. Monopol jim vydržel víc než sto let, pak se museli přesunout plenit jinam. Obsadili Moluky, ostrovy nedaleko Malajského poloostrova, jimž se začalo přezdívat ostrovy koření. Pěstovaly se tady muškátové stromy a hřebíček. Místí obyvatelé byli zvyklí na výměnný obchod. Koření směňovali za oblečení a látky. S příchodem Evropanů se všechno změnilo. A začala válka – o Moluky se celé šestnácté a sedmnácté století válčilo mezi Portugalci, Angličany a Nizozemci. Mnoho místních obyvatel padlo na jedné ze tří stran jako mizerně zaplacení žoldáci. 

Po vítězství Holanďanů ale přišla další rána – tentokrát se dotkla přímo koření. Kolonisté nerespektovali pravidla přirozeného růstu stromů a keřů a začali s umělou výsadbou. Už v první polovině sedmnáctého století byla produkce hřebíčku dvakrát větší, než byla světová spotřeba. V Amsterodamu pálili nadprodukci koření v zájmu zachování cen přímo na náměstí a na indonéských ostrovech se v té době místo muškátového oříšku a květu začaly sázet klasické zemědělské plodiny.

Tajemství je v nose

Dnes vyprodukuje nejvíc koření Indie. Vede díky kardamonu, pepři, chilli, zázvoru, kmínu a kari. Následuje Indonésie s muškátovým oříškem a květem, skořicí, zázvorem, kardamonem a vanilkou, Brazílie (pepř, hřebíček, zázvor), Madagaskar (vanilka, hřebíček) a Malajsie. Obchod s kořením ale zdaleka nedosahuje takového obratu jako obchod s kávou, tabákem nebo kakaem.

A co vlastně dělá koření kořením? Tajemství je v nose. Tedy v těkavých látkách obsažených v některých rostlinách, které jsou velmi aromatické. Říká se jim silice, a i když jejich základní chuť dokážeme rozeznat, vnímáme je z většiny spíš čichem. Ostatně v minulosti se koření používalo především právě kvůli své vůni. Za pomoci pytlíčků kmínu, hřebíčku, muškátového oříšku a skořice byli odháněni moli a jiný hmyz z domácnosti. Skořice, hřebíček a sušené růžové lístky zase dávaly hospodyňky do skříní, aby jim směs provoněla prádlo. 

Koření bylo i ceněným lékem. Odvar z hřebíčku tišil bolesti zubů. Ne náhodou je i dnes součástí gelů na natírání dásní malých miminek, kterým se prořezávají první zuby. Chilli papričky se drtily do sádla, kterým mastičkáři ulevovali bolavým svalům a kloubům – chilli totiž obsahuje kapsaicin, který výborně prokrvuje. Anýz, fenykl nebo kmín svařovali už staří Římané, aby se jim po hostině ulevilo, zrovna tohle koření je výborné na žaludek.

Tandem pepř a kmín

Koření existují po celém světě stovky druhů. V našich končinách snad nejčastěji používáme pepř a kmín. Pepř pochází z monzunových lesů a je vlastně nezralým plodem popínavé liány. Černý, zelený nebo bílý pepř jsou vlastně ty stejné plody, jen sbírané v různých stupních zralosti. Pepřovník má hrozny bílých květů, které uzrávají do zelených trsů malých kuliček. Ty se pak suší na slunci, sesychají, tvrdnou a černají. Bílý pepř se ještě máčí a loupe a teprve potom suší na slunci, dokud nezíská svůj odstín. Pepřovník plodí asi po osmi letech růstu. 

TIP: Nejvzácnější poklady přírody, dražší než zlato a drahé kameny

Průmyslové pěstování využívá symbiózy pepřovníku a kávovníku, takže pepř, který máte doma, se dost možná pnul po kávě, která stojí hned vedle. Druhé nejoblíbenější české koření, tedy kmín, není ničím exotickým. Roste podobně jako petržel coby miříkovitá rostlina a v Evropě jej pěstujeme od středověku. Přidával se do polévek a chleba. Už v sedmnáctém století ho naši předkové jedli proti nadýmání. 

V komunikaci mezi lidmi je velmi důležité odhadnout inteligenci zúčastněných, a rozhovor tomu pak následně přizpůsobit. Vědci nedávno přišli na to, že velmi dobrým vodítkem pro odhad inteligence je síla stisku při podání ruky.

Výzkum téměř půl milionů obyvatel Velké Británie prozradil, že se silou stisku ruky při podání stoupá myšlenková kapacita daného člověka. Funguje to prý dokonce bez ohledu na věk, pohlaví, tělesnou váhu, vzdělání nebo geografický původ člověka.

TIP: Chytrost nejsou žádné čáry: Genetici vystopovali 52 genů inteligence

Stisk ruky může být velmi různý, od mdlého přitisknutí až po ocelový stisk. Přitom o člověku prozrazuje řadu věcí. Slabý stisk je ukazatelem chabého zdraví i chatrného psychického stavu, často doprovází obezitu a odborníci ho považují za příznak zvýšeného rizika úmrtí.