Lidem s diabetem v pokročilém stádiu hrozí, že by mohli oslepnout kvůli diabetické retinopatii - onemocnění sítnice, k němuž dochází v souvislosti s celkovým postižením cév při diabetu. V dnešní době spočívá léčba této choroby jednak v mírnění projevů diabetu, a také v invazivních zásazích do oka, buď pomocí laseru, nebo injekčních vpichů.

Další zajímavou možnost představují světélkující masky na oči, které osvětlují sítnice pacientů během spánku. Tato terapie vychází z teorie, že diabetická retinopatie způsobuje nejvíce škody právě během spánku, kdy jsou světločivné buňky tyčinky v sítnici paradoxně nejvíce aktivní a spotřebují spoustu kyslíku. Problém je ale v tom, že se lidé s takovými maskami na očích moc nevyspí.

TIP: Průlom v léčbě: Pacient poprvé dostal přeprogramované buňky od dárce

Tým z Caltechu proto vyvinul pozoruhodné oční čočky, které ve tmě světélkují. Obsahují malé nádržky s tritiem, radioaktivním izotopem vodíku, jehož záření rozsvěcuje fosforeskující látku. Tritium se používá do trvalých zdrojů slabého světla, například pro ciferníky hodinek, mířidla zbraní nebo nouzové svítilny. Světélkující čočky jsou vyrobené tak, že svého majitele při spánku neruší. 

Astronomové se dosud domnívali, že k těmto událostem ve vesmíru docházelo asi tři miliardy let po Velkém třesku. Tato nová pozorování však odhalují, že tyto procesy se odehrávaly ještě o více než miliardu let dříve, což je velkým překvapením.

„Jakým způsobem toto uskupení galaxií narostlo do těchto rozměrů a tak rychle, je záhadou. Nevytvořilo se postupně během miliard let, jak astronomové očekávali. Tento objev nabízí příležitost ke zkoumání způsobů, jakými se hmotné galaxie sbližují, aby vytvořily mohutné kupy galaxií,“ říká vedoucí autor jednoho z publikovaných článků Tim Miller. Předpokládá se, že tyto prastaré systémy představují zárodky nejhmotnějších známých struktur současného vesmíru: kup galaxií.

Pradávné slévání galaxií

Díky hlubokému pohledu do minulosti na vzdálenost přesahující 90 % pozorovatelného vesmíru se týmu Tima Millera podařilo pozorovat galaktickou protokupu s označením SPT2349-56. Světlo tohoto objektu se na cestu k nám vydalo v době, kdy byl vesmír desetkrát mladší, než je dnes.

V jednotlivých galaxiích tohoto hustého uskupení probíhá překotná tvorba hvězd. Koncentrace intenzivní hvězdotvorby v takto malém prostoru dělá z tohoto místa jednu z nejaktivnějších oblastí tvorby hvězd, jaká kdy byla pozorována v mladém vesmíru. Každý rok v tomto místě vznikají tisíce nových hvězd, zatímco v naší galaxii v současnosti vznikne v průměru jedna hvězda ročně.

Ano, opravdu je to již 222 roků, co se pan František Pavikovský rozhodl v údolí mšenského potoka založit lázně s podporou knížete Oldřicha Kinského. V roce 1796 se ale jistě zakladatelům ani nesnilo, jakou zajímavou budoucnost tvoří. Dnešní vyhledávaný lázeňský resort nedaleko Prahy je důstojným pokračovatelem jejich projektu a i obec Mšené-lázně po úspěšných lázních rozšířila svůj název. Pro důstojnou oslavu vstupu do letošní hlavní sezony lázně organizují již tradiční společenskou událost, která se jako každoročně bude konat první květnovou sobotu dne 5. května 2018. 

Akci zahájí a hosty přivítá generální ředitel lázní Bc. František Och již ve 14 hodin u krásného secesního Pavillonu Dvorana. Poté své občany přivítá také Ing. Josef Bíža, starosta obce Mšené-lázně, která zdejší významnou akci podporuje, a také pan farář Mgr. Jiří Čepl, O. Melit, který návštěvníky pozve na podvečerní bohoslužbu v lázeňské kapli Salve. 

Lázeňské odpoledne plné zábavy

Lázeňská kulturní a společenská akce vítání hlavní sezony vznikla před lety náhodou a Lázně Mšené tak již řadu roků podporují nejen lázeňskou turistiku v Ústeckém kraji, ale podporují povědomí o regionu a jeho benefitech před širokou veřejností. O oblibě lázeňské tradiční akce svědčí i v minulých letech podpora akce z Krajského úřadu Ústeckého kraje. 

Mezi největší taháky programu akce patří samozřejmě živá hudba k poslechu i tanci, známé grilované lahůdky a další vynikající občerstvení a nápoje, letos opět doplněné ochutnávkou vín Znovín, vystoupení mažoretek a roztleskávaček z Budyně nad Ohří, projížďky po okolí lázní v kočáře taženým koňmi, zajímavé ukázky historických a klasických řemesel, oblíbené venkovní ochutnávky skutečných lázeňských masáží a výstava starých panenek a historických fotografií v lázeňském altánku před secesním Pavillonem Dvorana, navrženým známým architektem Janem Letzelem.

Pro mnoho hostů a celé rodiny bude opět nezapomenutelným zážitkem atraktivní vystoupení skupiny historického šermu, pány jistě osloví výstava několika historických aut a traktorů, všechny jistě zaujme stánek s výrobky dětí z dětského domova z Litoměřic. Nejen pro nejmenší jsou připravené soutěže a hry o ceny, služby malování na obličej, místní školkou a ZŠ připravená dětská dílnička, pásmo písniček, a chemická i bublinová show. Všeobecná zdravotní pojišťovna si ve svém stánku připravila nabídku měření krevního tlaku a dalších služeb. 

Lázně Mšené, a.s. si samozřejmě vyhrazují právo změny plánovaného programu i bez předchozího upozornění, a to především v případě nepřízně počasí. Za deště, větrného či hodně chladného počasí bude část programu přesunuta do interiérů některých lázeňských objektů. Aktuální program můžete také sledovat na webových stránkách www.msene.cz.  

A co jsou Lázně Mšené?

Lázeňský resort rodinného typu s kapacitou přes 250 lůžek, leží v obci Mšené-lázně nedaleko Prahy, mezi Slaným a Roudnicí n. Labem. V dnešní době jsou stále lázně zaměřeny především na pohybové ústrojí a léčbu pooperačních stavů, ale oblíbené jsou v dnešní době také pro odpočinek a pohodu, které nabízí každému pohodovému klientovi. Pro svou polohu, krásné a udržované prostředí, genius loci historických budov a skvělé služby profesionálního personálu, se zdejší lázně těší stále větší oblibě klientů samoplátců, kteří si potřebují odpočinout, narovnat záda, ulevit bolavým kloubům a nechat se hýčkat při masážích, koupelích a oblíbených zábalech zdejší vynikající mšenské lázeňské slatiny… Nabízené pobyty, programy a přehled více než 100 lázeňských léčebných i relaxačních procedur naleznete na www.msene.cz.

V červnu 1944 vtrhli na bývalou německou střelnici v polském Bliznu britští vojáci. To, co hledali, však nenašli. Krátce před nimi už totiž místo pročesala Rudá armáda a odnesla si skutečný poklad – konstrukční nákresy balistické rakety V-2, jedné z tajných Hitlerových zbraní. Nešlo ovšem o jediné místo, které spojenečtí vojáci a příslušníci tajných služeb doslova obrátili vzhůru nohama. 

Cílem podobného horečného prohledávání se stalo také středisko v Peenemünde na ostrově v Baltském moři. Již roku 1939 sloužilo pro utajený vývoj raket V-2 neboli Vergeltungswaffe 2, známých i pod označením A-4. Pod taktovkou ambiciózního konstruktéra Wernhera von Brauna postupoval vývoj smrticí zbraně neobyčejně rychle. Adolf Hitler se však o ni zprvu příliš nezajímal – přesvědčil ho až druhý úspěšný testovací start z roku 1942. Teprve poté začal diktátor spřádat smělé plány, jak pomocí nejvyspělejších raket vyhrát válku. Vývoj V-2 ovšem značně zpomalil bombardovací nálet Spojenců v srpnu 1943, který Peenemünde těžce poničil. 

Mezi Američany a Sověty 

Nacistické Německo naštěstí svůj plán na dobytí světa, k němuž měly pomoct i střely V-2, neuskutečnilo. Jedna z hlavních Hitlerových tajných zbraní se nicméně těšila značnému zájmu americké, sovětské i britské špionážní služby. O výzkumu v Peenemünde věděli Spojenci mnohé, a těsně po válce tak nastal „hon“ na to, kdo z pozůstatků vytěží nejvíc. 

TIP: Spolčení s ďáblem: Využití nacistických zločinců za studené války

Američané ukořistili především výrobní know-how, včetně „otce“ smrticí zbraně von Brauna, který odjel do USA spolu s dalšími pěti stovkami špičkových německých raketových odborníků. Spojené státy ovšem získaly také značnou část demontovaného zařízení výzkumných a výrobních závodů.

Sověti se radovali především z hmotných pozůstatků projektu. Jak uvedli autoři publikace o historii předního podniku sovětského kosmického průmyslu Energija: „Z trosek a agregátů nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku se podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4 (čtvrtý typ V-2, pozn. red.), úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu.“ Prakticky ihned po skončení války se tedy rozhodlo, které mocnosti budou tahat za páky raketového výzkumu. 

Vzhůru do kosmu!

V čele sovětského projektu na oživení ničivé zbraně stanul hlavní konstruktér balistických raket dlouhého doletu Sergej Koroljov, který od roku 1947 působil jako vedoucí oddělení NII-88 v bývalé dělostřelecké fabrice na jihu Moskvy. Jeho tým postupně vyvinul dálkové nosiče R-1, R-2 s dvojnásobným doletem oproti předchůdci a nakonec R-5, který měl mít dolet až 1 200 km. Roku 1950 požádal Koroljov Kreml o povolení ke zkonstruování ohromné mezikontinentální rakety R-7, jež by dokázala přepravit atomovou bombu přes oceán. 

Paralelně s Koroljovem ovšem již od roku 1947 přemýšlel Michail Tichonravov, náměstek ředitele vojenského výzkumného ústavu NII-4 v Bolševu, nad ještě odvážnějším plánem – raketou takové síly, že by zvládla doletět až do kosmu a vynést tam družici. Koncem ledna 1956 sovětská vláda smělý projekt schválila a v Kazachstánu nedaleko Aralského jezera začal vyrůstat kosmodrom Bajkonur, kde brzy došlo na první testovací lety. 

Souboj o čas

Zatímco Sověti drželi vše v tajnosti, američtí inženýři se s obdobným plánem – vysláním kosmické družice na raketě Vanguard – nijak netajili. Roku 1955 svůj cíl veřejně představili na zasedání Mezinárodní astronautické federace v Kodani a dosáhnout jej hodlali v letech 1957–1958. Sověti si ovšem prvenství nechtěli nechat ujít. Nastal tedy souboj o čas, lemovaný neúspěšnými starty na obou stranách. 

Nakonec ve vesmírných závodech zvítězil Sovětský svaz, v čele s Koroljovem coby vedoucím konstruktérem raketového výzkumu: 4. října 1957 odstartovala z Bajkonuru družice Sputnik, po necelých pěti minutách letu se úspěšně oddělila od nosiče a ohlásila své fungování. Éra člověka pronikajícího do kosmu se tak začala psát na křídlech původně vojenské rakety R-7, jež vzešla ze smělých plánů nacistického Německa. 

V Indii žije asi 1,3 miliardy lidí. Hledat v takové zemi ztracené děti je nesmírně obtížné. Přitom se jich tam ztrácí velké množství. Odhaduje se, že v Indii zmizí až půl milionů dětí ročně.

Ve snaze řešit kritickou situaci zřídily indické úřady národní online databázi TrackChild, která obsahuje informace o ztracených dětech. Databáze je to rozhodně užitečná, ale množství zmizelých dětí je tak enormní, že se v ní úředníci i občané ztrácejí.

Indická organizace pečující o děti Bachpan Bachao Andolan (BBA) proto vyvinula software pro rozpoznávání obličejů, který automatizuje vyhledávání v databázi TrackChild. Když tento software vyzkoušeli v Novém Dillí, za pouhé čtyři dny objevili téměř tři tisíce ztracených dětí.

Image

Čtěte také

Kolik tváří si dokážeme vybavit? Podle vědců mnohem víc, než bychom měli

Z jednoho města na Apeninském poloostrově do celého tehdejšího známého světa. Tak se rozrostlo Římské impérium, svého času nejmocnější říše Antiky. Nejrozsáhlejší byla za císaře Traiana, kdy obklopovala celé Středozemní moře, dosahovala Černého moře, hluboko do Galie a na území Británie. Přestože Římané ponechávali podrobeným národům poměrně širokou míru autonomie a někde dokonce byly národní jazyky kupříkladu důležitější, než „imperiální“ latina, ne všem se status říšského poddaného zamlouval. 

Řím řešil problém svých nepřátel různými způsoby. Dokud měl sílu, bojoval. Později, když během stěhování národů přestalo být udržení neprostupných hranic prakticky možné, nechal tzv. „barbary“ usídlit se těsně za nimi s tím, že budou Římu pomáhat hranici střežit. Ale jen velmi, velmi málokdy byl Řím ochoten stáhnout se z území, která již jednou dobyl a považoval za svá. Za jejich udržení proti nepříteli byl ochoten platit zlatem i životy legionářů. 

Hannibal ante portas! 

Podle řeckého politika a nejvýznamnějšího historika období helénismu Polybia, generál a státník z Kartága Hamilcar Barca během první války s Kartáginci vzal svého syna Hannibala za ruku, odvedl ho k oltáři a poručil mu, aby přísahal, že se nikdy nestane přítelem Římanů. Hannibal přísahu dodržel. Nejen, že se nikdy nestal jejich přítelem, ale Římská říše v něm našla zavilého nepřítele odhodlaného pomstít svou rodnou zem.

Po první prohrané válce proti mocnému impériu se proslavil ve druhé, takzvané Punské válce svým odvážným tažením proti Římu. Se svou armádou, v níž bok po boku s lidmi bojovali i váleční sloni, se vylodil v Ibérii, zdolal Pyreneje a přešel Alpy. Porážel Římany ve všech bitvách a ničil vše, co mu stálo v cestě. Konečného vítězství ale nedosáhl. Na obléhání samotného Říma si netroufal. Nakonec byl kartágský hrdina poražen v bitvě u Zamy, kde se utkal se zkušeným římským velitele Scipionem Africanem v roce 202 před Kristem. 

Neklid u sousedů

Mithridates VI. žil v prvním století před naším letopočtem u Černého moře, v dnešním Turecku, kde vládnul v sice malém, zato však bohatém království. Jeho otec byl otráven a matka se mladého nástupce trůnu pokoušela zabít, aby mohli vládnout Mithridatovi sourozenci. Už jako dospělý muž tedy odešel do exilu, kde se k němu přidalo mnoho kmenů nespokojených s vládou královny matky a jejich podporou se dostal k moci. Návrat do rodného domu měl však k idyle hodně daleko, Mithridates nechal zabít mnoho členů své rodiny, kteří se proti němu dříve spikli.

Římský konzul Manius Aquillius musel sledovat, jak šílený král v následujících letech zmasakroval asi osmdesát tisíc Římanů žijících v asijských městech. Nakonec vládce, který se tolik bál, že bude otráven jako jeho otec, a tak každý den vypil trochu jedu jako prevenci, nepadnul do rukou Římanům. Když Mithridates viděl, že neprohrává jen bitvu, ale i válku, chtěl spáchat sebevraždu. Jenže jeho tělo nasáklé jedem nezabila ani silná dávka smrtícího lektvaru a jeho život skončil pod ostřím meče jeho vlastního syna.

Bič Boží 

Když se Attila, vládce Hunů, dostal k moci, vychutnával si každý moment, kdy mohl kdysi mocnou Římskou říši udržovat v napětí a nejistotě. Zdvojnásobil daň, kterou museli Římané odvádět výměnou za klid zbraní a přišel s řadou dalších doplňujících podmínek, které měly blíž k vydírání než k dohodě. Není divu, že to v říši začalo vřít. Římané dokonce (byť neúspěšně) podplatili Attilovy generály, aby obávaného vojevůdce zavraždili. Když v roce 450 zemřel císař Theodosius II, donesla se k Attilovi překvapivá zpráva: “Řím už Hunům nezaplatí ani sestercii!”

TIP: Zánik civilizací: Římská říše, zaniklá chlouba starověku

Attila v odpověď na tuhle výhrůžku dobyl několik měst na západě říše a vytáhl proti samotnému Římu. V jeho armádě ale propukly nakažlivé nemoci, a to ho nakonec donutilo uzavřít mír. Jak byl život hunského ničitele inspirativní a legendární, jeho konec byl neslavný. V pokročilém věku se rozhodnul pojmout mladou germánskou dívkou Ildikó za svou sedmnáctou manželku. Ráno bylo jeho tělo nalezeno v kaluži krve. Podle jedné verze ho jeho spanilá nevěsta podřezala nožem, podle jiné se udusil, když mu o svatební noci začala z nosu téct prudce krev.

Ptáci to dnes nemají zdaleka lehké. Každému osmému druhu hrozí v dohledné době vymření. Na seznamu ohrožených druhů jsou stovky ptáků, včetně populárních sovic sněžních, hrdliček divokých nebo papuchalků severních.

Špatné zprávy o ptácích přinesla nová zpráva společnosti BirdLife International, která se zabývá stavem populací ptáků po celém světě. Zpráva „Stav ptáků světa v roce 2018“ také tvrdí, že téměř polovina z 11 tisíc druhů ptáků dnes čelí nápadnému poklesu počtu jedinců.

TIP: Zlé vyhlídky: Během tohoto století možná vymře celá polovina dnes žijících druhů

Hlavní příčinou tohoto stavu jsou podle výzkumníků lidské aktivity, především zemědělství. Právě šíření a intenzivní zemědělství negativně ovlivňují 74 procent z nejvíce ohrožených ptáků světa. Kromě zemědělství ptáky postihuje i příchod nepůvodních druhů, kácení dřeva, lov anebo extrémní počasí v důsledku globálního oteplování. Ne všechny zprávy jsou ale špatné - studie také ukázala, že minimálně 25 druhů ptáků bylo zachráněno před jistým vymřením díky ochraně přírody.

Paprsky gama jsou nejenergetičtější formou elektromagnetického záření. Vědci jim věnují velkou pozornost, například kvůli výzkumu kosmického záření. Mezinárodní tým astronomů po dobu 15 let mapoval zdroje gama záření v Mléčné dráze, které bývají extrémní a velmi vzácné.

Gavin Rowell z australské University of Adelaide a jeho spolupracovníci ke studiu gama záření v Mléčné dráze využili služeb pozemního gama teleskopu High Energy Stereoscopic System (HESS), který se nachází v Namibii na jihu Afriky. Podařilo se jim detailně zmapovat přes 70 zdrojů gama záření, včetně 16 pro vědce doposud neznámých .

Je mladý modrý obr zdrojem gama záření?

Mezi novými zdroji gama záření je i neobvyklá hvězdokupa, která obsahuje jednu z nejhmotnějších a nejenergetičtějších mladých hvězd Mléčné dráhy. Právě tato hvězda, zářící modrá proměnlivá hvězda LBV1806-20, je s velkou pravděpodobností zdrojem gama záření v těchto místech.

TIP: Italský pozemní teleskop ASTRI bude pozorovat gama záření ze sopky Etny

Pokud mají vědci pravdu, bylo by to poprvé, kdy by zdrojem gama záření byla velmi hmotná hvězda. Mohl by to být zcela nový typ zdrojů gama záření. Dalším podezřelým v pořadí je ve zmíněné hvězdokupě magnetar, čili pulzar s extrémním magnetickým polem. 

Dvanáct let normalizace dokázalo změnit myšlení mnoha českých a slovenských vojáků, kteří v roce 1968 zažili sovětskou okupaci se všemi emotivně vypjatými momenty, a nyní se měli sami účastnit invaze do sousední země. Pro některé z nich to nepředstavovalo velký problém, což mělo více příčin. Jednou z nich bylo vyloučení mnoha vojáků z povolání, kteří nesouhlasili se srpnovou agresí, z řad armády a jejichž odchod armádu odborně i lidsky oslabil.

Image

Čtěte také

Operace Krkonoše (1): Proč se v roce 1980 vydaly k hranicím Polska sovětské tanky

Dále šlo o normalizační „vymývání mozků“ mladé generace, jež byla v srpnu 1968 ještě v dětském věku. U starších profesionálních vojáků šlo možná o racionální úvahu typu „nesouhlasem ublížím sobě i rodině“, u části z nich snad o skutečné přesvědčení o pomoci polským soudruhům. Zřejmě okolnost, že již v roce 1980 měla být naše armáda nasazena proti lidu, i když zatím v sousední zemi, přispěla u řady důstojníků k myšlenkovému posunu. V roce 1989 se jim tak zdálo přirozené, že se ozbrojené síly cíleně připravovují k zásahu proti občanům vlastního státu. V jejich marxisticko–leninském pojetí šlo vlastně o naplňování „vnitřní role“ armády, stejně důležité jako té vnější. 

V rozporu s pravidly

Po opuštění kasáren směřovaly obě tankové divize ČSLA, doplněné téměř na válečné počty převelenými vojáky z jiných útvarů, na severovýchod k polským hranicím. Zároveň, pro zabezpečení bojové pohotovosti ponechala každá divize v místech stálé dislokace jeden tankový pluk. Zcela v rozporu se zažitou praxí se tanky a obrněné transportéry přesunovaly po vlastní ose, tedy po silnici, ačkoliv se těžká technika běžně přepravovala po železnici, aby se šetřily povrchy cest i pohonné hmoty. Ovšem k přesunu tolika stojů naráz neměla železnice kapacitu.

Spolu s podpůrnými jednotkami vyjelo v sestavě obou svazků celkem 17 000 mužů, 540 tanků, 260 bojových vozidel pěchoty a asi 340 obrněných transportérů. Postup 1. tankové divize směřoval přes Mělník do vojenského prostoru Mimoň-Ralsko, kde se měla soustředit, jejím dalším cílem se po překročení státní hranice u Harrachova měla stát polská Zaháň a následně prostor kolem Opole. Mezitím směřovala 9. tanková divize do prostoru mezi Jaroměří a Chrudimí, odkud měla spolu s vyčleněnou sovětskou tankovou divizí ze Střední skupiny vojsk projet hraničními přechody u Žacléře a Náchoda a následně se rozmístit v prostoru jižně od Katovic.

Náročné podmínky

Přesun probíhal za krutých mrazů, neobvyklých v počátku prosince, a málo zkušení řidiči, nevyspalí a unavení předchozími kontrolami, s obtížemi ovládali těžké stroje na zledovatělých cestách. V tvrdých zimních podmínkách selhávali lidé i technika, opakovaně překvapilo, jak lehce dokázal čtyřicetitunový tank klouzat po náledí. Únava a kvapná organizace přesunů si začala vybírat svou daň.

Za Bechyní, u křížení silnice s potokem Židova strouha, sjel stroj z mostu přímo do koryta, a při pádu se převrátil. Pronikala do něj voda a osádka naneštěstí nedokázala vylézt spodním průlezem ven a než dorazil vyprošťovací tank, všichni čtyři mladí vojáci se utopili. Celé drama trvalo řadu hodin, mezitím krátce po nehodě projel kolem vyprošťovací stroj jiného útvaru, který mohl vše vyřešit, ale nedopatřením dostal rozkaz pokračovat v jízdě.

Chaotických situací vznikalo mnoho, naštěstí ne všechny končily podobnou tragédií. Cvičení ukázalo nepřipravenost bojové techniky, zejména dlouhodobě uložené, k okamžitému použití. Mnoho strojů znehybnila technická porucha, mimo jiné 80 tanků a 120 BVP či OT, a museli je zprovoznit až příslušníci opravárenských čet. Ve válečných podmínkách by to znamenalo výpadek, byť dočasný, pětiny bojové techniky dvou elitních divizí ještě dříve, než zasáhly do akce. Tak často proklamovaná bojová připravenost ČSLA se ukázala jako pouhá fikce.

Invaze odložena

Zatímco vojáci zůstávali v napětí, poslední slovo zůstalo na úzké skupině sovětských vůdců, kteří se spíše než na analýzu objektivních skutečností spoléhali na své stranicko-politické instinkty. Na pomyslnou misku vah museli vložit „internacionální povinnost“ udržení komunistického režimu v Polsku, na druhou misku pak sankce Západu a odsouzení veřejným míněním celého světa. Důležitým, možná klíčovým, momentem v rozhodování, se staly následky invaze do Afghánistánu, které sovětské vedení zaskočily.

S jistou nadsázkou lze říci, že zatímco nedostatek československého i mezinárodního odporu v srpnu 1968 nezachránil později Afghánistán (brežněvovské vedení vyhodnotilo, že přes možná rizika se invaze do Československa vyplatila a neváhalo již tolik při úvahách o další agresi), afghánský odpor v zemi a mohutné mezinárodní odsouzení naopak přispěly v prosinci 1980 k záchraně Polska.

Mocenský zápas v Polsku nakonec vyřešila generalita v čele s Wojciechem Jaruzelským který v té době kumuloval funkce premiéra, ministra obrany a zároveň generálního tajemníka PSDS. Jím řízený štáb vyhlásil 13. prosince 1981 výjimečný stav, který paralyzoval značnou část veřejného života. Zemí zavál mrazivý vítr a zdálo se, že nadlouho zastaví jakýkoliv pokrok. Ale probuzená společnost se nedala navzdory represím potlačit. Po roce a půl musel být výjimečný stav odvolán a Polsko nastoupilo cestu k demokratizaci, byť do dnešních dnů poněkud složitou. 

Australský třicátník, jehož oficiální jméno zní Meow-Ludo Disco Gamma Meow-Meow, sám sebe prohlašuje za kyborga a v duchu transhumanismu se rozhodl nechat si do dlaně implantovat kreditový čip na ježdění metrem v Sydney. Operace se zdařila a místo vytahování kartičky pak stačilo jen přiložit zápěstí k terminálu.

TIP: Kamera místo oka: Společnost lidských kyborgů přivítala nového člena

Když však na mladého muže natrefil nejmenovaný revizor, odmítl akceptovat způsob, jakým si Meow-Meow schoval finance pod kůži, a dal mu pokutu v přepočtu asi 3 500 Kč. Kyborg se s ortelem nesmířil a hnal případ před soud. Ten ovšem rozhodl ve prospěch dopravní společnosti, a kromě původní pokuty tak musí Australan zaplatit ještě soudní výlohy.