Lidem se líbí velká zvířata. V médiích na ně narazíte na každém kroku. Pandy, lvi nebo třeba sloni, jsou symboly přírody. Podle nového výzkumu amerických vědců se ale zdá, že popularita velkých savců může být ve skutečnosti problémem pro jejich smysluplnou ochranu.

Ukázalo se totiž, že lidé kvůli všudypřítomným záběrům v popkultuře a reklamách velice podceňují riziko mnohých populárních druhů zvířat. Kolem nás vznikají virtuální populace živočichů, které vytvářejí dojem, že jich je na světě stále ještě mnoho. Jenomže nejsou skutečné.

TIP: Dobrá zpráva v ochraně šelem: Levharti sněžní už nejsou ohrožení

Vědci vyzpovídali více než 4 500 lidí ze 69 zemí a zjišťovali 10 nejvíce oblíbených zvířat světa. V první desítce se umístili gorily, vlci, lední medvědi, gepardi, pandy, leopardi, žirafy, sloni, lvi a na prvním místě tygři. Přitom ale polovina lidí nevěděla, že lvi, gorily, gepardi, leopardi a žirafy čelí velkému riziku vyhynutí. Jen v případě tygrů, pand a ledních medvědů měli lidé povědomí, že si zaslouží přísnou ochranu.

K vyslovení diagnózy fobie je třeba, aby splňovala přesně definovaná kritéria. Úzkost musí vyvolávat situace, která objektivně není nebezpečná. Člověk trpící fobií se takovým situacím musí vyhýbat, nebo je aspoň překonávat se silnými obavami a strachem. Spousta lidí se necítí dobře ve výškách. Jen člověk, který trpí akrofobií čili chorobným strachem z výšek, ale odmítne zábavné a dobře placené zaměstnání, pokud by musel mít kancelář v desátém patře.

Odoperovaná arachnofobie

V roce 2014 vyšel v lékařském časopise Neurocase popis zajímavého případu. Jistý čtyřiačtyřicetiletý byznysmen začal trpět epileptickými záchvaty. Způsobovalo je poškození jeho levé amygdaly (útvar ve spánkovém laloku mozku, který má mimo jiné na starosti zpracování emocí). Další testy pak odhalily, že toto poškození má na svědomí sarkoidóza – nahromadění zánětlivých buněk, jež kromě mozku občas postihuje i kůži, lymfatické uzliny, plíce, játra nebo srdce. Poněvadž amygdaly máme dvě, lékaři se rozhodli poškozenou levou z mozku pacienta jednoduše odstranit.

Když to udělali, dočkali se překvapení. Muž, který před operací trpěl těžkou arachnofobií, se najednou přestal pavouků bát. Dokonce se mu začali líbit. Tvrdil, že jsou fascinující. Kromě vyléčení z arachnofobie však začal muž také nesnášet hudbu, především jednu písničku z televizní reklamy. Tato nesnášenlivost časem vymizela, arachnofobie se však naštěstí už nevrátila.

Čeho se bojíš?

Odborníci dělí fobie na tři základní typy. První z nich, agorafobie, se většinou zjednodušeně popisuje jako strach z otevřených prostor (agora byla otevřeným shromaždištěm v antických městech). Přesnější by ale bylo ji popsat jako strach ve veřejném prostředí, které pacientovi připadá nebezpečné. Má pocit, že se z něj nedá uniknout a v případě potřeby se nedomůže pomoci. Může to být třeba nákupní centrum, autobus nebo i jakékoliv jiné místo než domov.

TIP: Jsem svobodný, ale léčím se: Čím se vyznačuje chorobná touha po svobodě?

Další velkou část lidí trápí sociální fobie, což je strach ze styku s jinými lidmi, vystupování na veřejnosti, kritiky atd. „Myslí si: nikdo se se mnou nebude bavit, budu vypadat hloupě, on nebo ona mě nebude mít rád,“ popisuje doktorka Suma Chand ze Saintlouiské univerzity.  Třetí skupina jsou takzvané specifické fobie. Vyvolává je individuální spouštěcí podnět, který může jiným lidem připadat bizarní.

Specifické fobie

Naprostá většina pacientů má potíže s jednou ze čtyř skupin podnětů. Jsou to zvířata (myši, hmyz, pavouci, hadi), prostředí či přírodní jevy (voda, výšky, bouřky), situace (pobyt ve stísněných prostorách), krev či zranění (například strach z injekcí, medicínských zákroků a podobně).

Obvykle jsou to věci, kterých se mělo v minulosti našeho druhu smysl bát. I lidé, kteří nemají fobii z hadů, se občas leknou hadovitého pohybu větve nebo roury od vysavače. Jen málokdo se nelekne, když zjistí, že po něm leze pavouk. Dokud jsme žili na vyprahlých afrických pláních, byl takový reflex užitečný. Dnes už však ztratil smysl. 

Dědičný program

V technické civilizaci zemře na hadí nebo pavoučí uštknutí o několik řádů méně lidí, než kolik jich zahyne při dopravních nehodách. Auta však v lidech strach nevyvolávají, i když by měla. Naši předkové totiž žili s jedovatými hady a pavouky desítky milionů let. Auta jsou na světě pouhých sto třicet dva let. Že je sklon k fobiím z hadů a pavouků skutečně vrozený, prokázal minulý rok experiment skupiny vědců vedený Stefanie Hoehlovou z Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Ukazovali obrázky hadů a pavouků šestiměsíčním dětem a měřili jejich reakce.

„Reagovali průkazným zvětšením zorniček,“ popsala Hoehlová na webu institutu. „I nejmladší děti se zdají být těmito skupinami zvířat stresovány.“ Je to stres starší než samotný lidský druh. „Tato evidentně zděděná reakce nás predisponuje se naučit, že jsou taková zvířata nebezpečná nebo nechutná.“

Když se zvrhne, je z ní fobie. Pacienti se pak bojí vejít do místnosti, ve které je neškodný malý pavouček. Jiní lidé se zase bojí výletu do přírody, poněvadž by je mohl uštknout had. A to i když žijí v místech, kde se jedovatí hadi nevyskytují. Většina lidí získá své fobie v útlém dětství. Pokud jako malí uváznete ve výtahu, můžete v dospělosti trpět klaustrofobií neboli strachem ze stísněných prostor.

Fobie na objednávku

Američtí psychologové John Watson a Rosalie Raynerová v roce 1920 v rámci svého experimentu vytvořili fobii uměle u zcela zdravého člověka. Vybrali si v nemocnici devítiměsíčního chlapce, kterému ve svém vědeckém článku popisujícím celý experiment říkali Malý Albert. Když mu bylo devět měsíců, ukázali mu bílou laboratorní krysu. Nebál se jí. V jedenácti měsících mu krysu dali znovu a zároveň mu začali za hlavou bít kladivem do železné tyče. Chlapec začal mít z krysy strach. Časem se rozplakal, jen když ji viděl.

Watson a Raynerová chlapcův strach s pomocí technik popsaných Ivanem P. Pavlovem postupně rozšířili i na králíky, psy nebo masku Santa Clause. V pokračování experimentu měli v úmyslu Alberta fobii zase odnaučit, dítě však bylo z nemocnice propuštěno. Celý pokus byl daleko za hranicí etiky, dnes už by jej však díky dohledu etické komise naštěstí nebylo možné zopakovat. Malý Albert zemřel v 87 letech a celý život trpěl strachem ze psů.

Dají se léčit

„Když zjistíte, že vám váš strach způsobuje hodně utrpení a prokazatelně negativně ovlivňuje váš život, je třeba s ním začít něco dělat,“ říká Suma Chand. Lidé trpící fobiemi si uvědomují, že jejich strach není opodstatněný. Přesto se ale bojí.

Z pohledu fungování mozku mají na vzniku fobií největší podíl amygdaly. Jsou to párové mandlovité struktury zanořené hluboko v jeho spánkových lalocích. Mají na starosti spojení podnětu se strachovou reakcí. Vydávají povel k vylučování hormonů, jež pocit strachu spouštějí. Amygdaly pacientů trpících fobiemi pracují víc, než je zdrávo. To je také důvod, proč má velká část z nich obtíže s více než jednou fobií. Sklon k všelijakým fobiím se v rodinách dědí.

Ačkoliv překonat sociální fobii je těžší než překonat strach z myší, fobie jsou léčitelné. Spojení mezi podnětem a úzkostí se dá v mnoha případech odstranit podobným způsobem, jakým vzniklo – učením. V léčbě fobií je nejúspěšnější psychoterapie.

Hlavně odvahu!

Psychoterapeutických škol je spousta. V léčbě fobií je nejúspěšnější kognitivně behaviorální terapie (KBT). Zaměřuje se hlavně na myšlení a učení. Terapeuti se obvykle snaží pacienty jejich fobii odnaučit a ukázat jim, že jejich strach je iracionální. Pravděpodobně nejoblíbenější technika, která se k tomuto účelu využívá, je postupné vystavování obávanému podnětu.

TIP: Strach skrytý za úsměvem: Proč nás děsí klauni?

Když se bojíte myší, začnete s pomocí terapeuta zkoušet na myš jen myslet. Až to dokážete bez potíží, začnete si zvykat prohlížet myš na obrázku. V další fázi se podíváte na krabici s myší, pak se ji naučíte držet v ruce, a nakonec i otevřít.

Základní technika má mnoho variant (využívá se třeba virtuální realita). V terapii se dají aplikovat i léky nebo skupinová sezení. Podmínkou bývá ochota pacienta na sobě pracovat a vystavovat se – byť v omezené míře – nepříjemným zážitkům. „Čelit vlastnímu strachu není snadné,“ říká Suma Chand. „Mít na své straně profesionála, který vás léčbou provede, však pomáhá.“ 

Šestnáct centimetrů dlouhé tělíčko, vyzáblý krk a velká, podivně protáhlá hlava – to vše dělalo z drobné mumie pojmenované Ata důkaz o existenci mimozemšťanů. Vědci však záhadu konečně rozluštili a pomocí analýzy DNA zjistili pravý původ Aty, nalezené v roce 2003 v opuštěném důlním městečku v chilské poušti Atacama.

TIP: Bývalý inženýr NASA tvrdí, že v Kennedyho středisku viděl mimozemšťana

Ve skutečnosti se jednalo o malou holčičku, která trpěla řadou genetických poruch a mimo jiné i předčasným stárnutím – což vysvětlovalo výsledky předchozích testů kostí, jež ukazovaly na věk šesti let. Dítě se narodilo nedonošené a zemřelo nejspíš hned po porodu. Jeho geny zřejmě poškodilo silně chemicky znečištěné okolí. Odborníci nyní dál zkoumají genom Aty, aby mohli dohledat její příbuzenstvo. 

Uličkou Via Sacra se ubírá honosný průvod. Papež Jan VIII. sedí zahalen v těžký plášť a spolu se skupinou kardinálů se ubírá do Lateránského kostela. Náhle se ale skupina podivně rozvlní. Jan padá z koně a na kamenné dlažbě se svíjí v obrovských bolestech! Mezi kardinály nastane zděšení. Umírá? Byl snad otráven? Vypuká panika! Jaké je však jejich překvapení, když hlava katolické církve porodí syna! Zázrak? Ne. Na papežském stolci seděla dva roky, pět měsíců a čtyři dny žena! 

Co se s ní stalo dál, přesně nevíme. Jedna verze legendy praví, že po porodu zemřela i se svým dítětem. Dav ji prý ubil k smrti! Na místě jejího skonu pak byla do chodníku zasazena dlaždice s obrázkem ženy a dítěte. Jiné prameny tvrdí, že v tichosti dožila v zastrčeném klášteře. Její syn se stal biskupem v Ostii a dokonce to dotáhl i na papeže Hadriána III. 

Chytrá, vzdělaná, ale žena

Jak se něco takového vůbec mohlo přihodit? V podstatě velice snadno. V 9. století se s ženami nakládalo jako s majetkem. Byly nevzdělané a celý svůj život trávily v domácnosti péčí o manžela a děti. Pokud se některá z nich chtěla tomuto osudu vyhnout, musela se zkrátka převléknout za muže. Johanně vlastně pohnutý osud uchystali rodiče. Byli pravděpodobně angličtí misionáři, vyslaní do Německa šířit víru. Dcera Johanna se jim narodila v Mohuči a od raného dětství se jí od rodičů dostalo na tu dobu nevídaného vzdělání. Uměla číst, psát, vyznala se v teologických textech a dokonce i v přírodním léčitelství.

Podle některých pramenů ale ve dvanácti letech osiřela. Dospívá v ženu a dál už studovat nemůže. Proto odchází jako mnich Johannes do Athén, kde přednáší na církevních školách. Podle jiné legendy žije v klášteře v Mohuči, ale zamiluje se do řeholníka Ulfiliase. Zamilovaný páreček spolu může být pouze tehdy, když uteče z Německa. Johanna se tedy převléká za muže a nějakou dobu tráví po boku svého milence v jeho klášteře. Posléze spolu skutečně odcházejí jako poutníci do Athén. Deset let tu žijí a studují, dokonce zakládají vlastní školu.

Po Ulfiliasově smrti se chce osamělá Johanna už jako Johannes Angelicus vrátit do své rodné Mohuče. Protože se ale těší pověsti významného teologa a učence, nechá se svými žáky přesvědčit a natrvalo se usazuje v Římě. Rychle stoupá na pomyslném žebříčku církevní hierarchie a nakonec je v roce 855 zvolena papežem.

Zamilovaný papež

Osudné se této vzdělané, inteligentní a na svou dobu celkem ctnostné ženě stává další citové vzplanutí. Opět se zamilovala do mnicha! Tentokrát se jmenoval Flodoros a právě s ním s největší pravděpodobností zplodila syna. Nebýt porodu v opravdu nejnevhodnější chvíli, s největší pravděpodobností by se na nic nepřišlo. Zhýralí církevní hodnostáři 9. století by papežův poměr považovali za nevinný výstřelek. Jenže to by se na papežský stolec nesměla vetřít žena! To církev nerozdýchala.

Až do 17. století nebyla existence papežky nijak zpochybňována. V katedrále v Sieně stála dokonce její socha uprostřed ostatních papežů. Zmiňuje se o ní několik historických kronik. Její jméno se objevuje i v obhajobě mistra Jana Husa před papežským koncilem v Kostnici. Pro svou vášnivou obhajobu používá i papežku Johannu a na jejím příkladě dokládá omylnost církve. 

Dokonale zametené stopy

Ale žila vůbec? O tom se dodnes přou teologové i historikové. Žádné přímé důkazy o její existenci totiž nemáme. Buď je církev pečlivě ukryla do vatikánských archivů, nebo celá legenda vznikla z obyčejné anekdoty.

Biskup Liutprand z Cremony popisuje ve své kronice příběh mladičkého papeže Johanna XI. Je údajně synem významné a zámožné šlechtičny Marozie, která ho silou svého vlivu dostala až na post samotné hlavy katolické církve. Synek se ale příliš nevyvedl. Je na matce naprosto závislý. Bez jejích rad není schopen učinit žádné významné rozhodnutí. Mezi lidmi se proto začalo o jeho matce posměšně hovořit jako o „papežce Johanně“. To ona ve skutečnosti řídí církev, ne její zakřiknutý a neschopný syn.

Nabízí se ještě jedno, mnohem prozaičtější vysvětlení. Legenda o ženě na papežském stolci možná vznikla kvůli špatné pověsti papežů Jana X., Jana XI. a Jana XII. Za nich totiž mravnost ve Vatikánu upadla natolik, že církvi v podstatě opravdu vládly spíše jejich urozené milenky, ale i milostnice z vykřičených domů.

Má dvě a správně mu visí!

Ať tak či tak, na tento nelichotivý skandál se jako památka zachoval zvláštní rituál. Až do 15. století bylo nově zvoleným papežům pohmatem prověřováno mužství. Před shromážděnými kardinály byl nešťastník usazen na speciálně upravenou židli. Měla tvar podkovy a nápadně připomínala dnešní gynekologické křeslo. Jeden z přítomných mužů poklekl a odborným pohmatem pod hábitem prozkoumal, jak to má nově zvolený papež s pohlavím.

TIP: Dívčí válka: Kdo byly české Amazonky a jaký byl jejich osud

Byla-li mise úspěšná, zvolal předepsanou větu: „Duos habet et bene pendetes,“ tedy: „Má dvě a správně mu visí.“ Dva exempláře těchto ne právě důstojných vyšetřovacích křesel se dokonce zachovaly. Jedno vlastní pařížský Louvre a druhý Vatikánské muzeum. I díky této proceduře už žádná žena na papežský stolec neproklouzla, Johanna byla tedy první a zatím i poslední papežkou v dějinách.

Sklon rotační osy Uranu se – jako u jediné planety Sluneční soustavy – blíží 90°, takže těleso při oběhu Slunce jakoby „válí sudy“. Také jeho rotační osa však zachovává v prostoru pevný směr (odmyslíme-li si pomalou precesi a nutaci), a světlo naší centrální hvězdy tak v určitých fázích oběhu preferenčně ozařuje jiné oblasti planety, stejně jako u Země.

TIP: Jeden rok Saturnu: Zimu střídá léto každých 15 let

V případě Uranu jsou však změny obrovské. Planeta obkrouží Slunce přibližně jednou za 84 let, během nichž se vystřídají čtyři roční období. V létě a v zimě směřuje příslušný pól přímo k naší hvězdě (respektive přímo od ní), v létě tedy Slunce vůbec nezapadá a v zimě naopak nevychází – celých 21 let. Na jaře a na podzim ozařuje hvězda rovníkové oblasti, takže se den a noc střídají zhruba jednou za 17 hodin. Extrémní sezónní změny jsou dobře patrné z proměn oblačné pokrývky Uranu. Život na takové planetě by byl velmi složitý.

Výzkumu račích druhů v České republice se věnujete už deset let. Co vás přivedlo k tomuto rozhodně ne zcela obvyklému vědeckému zaměření?

Vlastně se o to postarala náhoda. Sháněl jsem práci někde ve Vodňanech a dostal jsem místo technika na pracovišti, kde jsem nyní ředitelem, tedy ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém. K rakům mě přivedla jejich odlišnost od ryb, kterým se v ústavu věnovali všichni. Navíc je to skutečně málo probádaná oblast.

Nepoznaná oblast je tedy zřejmě dost široká. Na co se konkrétně zaměřujete?

Zajímají nás hlavně vybrané lokality a populace. Zkoumáme početnost, nebo se dlouhodobě soustředíme na studium parazitů, reprodukci či porovnáváme lokality z hlediska teplot. Zvláštní pozornost věnujeme lokalitám se zvýšenou ochranou, především tedy v CHKO Šumava, CHKO Třeboňsko, v přírodním parku Písecké hory a jinde. Nashromáždili jsme zajímavé údaje reprodukčních charakteristik z hlediska různě položených lokalit s různou teplotou vody, nebo při porovnání stojaté a tekoucí vody. Velkou pozornost věnujeme invazním druhům raků.

Nedá se říct, že by se to raky v našich tocích zrovna hemžilo a byli na první pohled vidět. Je obtížné zjistit, jak početné jsou račí populace na konkrétních místech?

Chce to samozřejmě systematický přístup a trpělivost. Využíváme metodu zpětných odlovů, při níž se odlovení raci trvale označí vypálením drobné značky nebo pomocí elastomerů. Na základě počtu označených raků chycených při dalších odlovech se pak vypočítává stav celé populace. Technika odlovu záleží na charakteru lokality. Na stojatých lokalitách máme nejosvědčenější dva způsoby – lov do vrší, který je používán po celém světě, a dále lov na proutky. Při něm se návnada napíchne na proutek kousek od břehu pod vodu a čeká se, až přiláká raky. Ti se pak v podstatě sbírají do ruky. Na rozdíl od lovu do vrší jsme tímto způsobem schopni odlovit v jarním období i samice nesoucí vajíčka, které jsou hodně opatrné a do vrší nejdou.

V návaznosti na monitoring raků se snažíte i o jejich umělý odchov. Používá se tento postup i v praxi?

Umělý odchov má určitě budoucnost a v řadě zemí je využíván ke komerčnímu chovu a k záchranným chovům raků. U nás jsou metody propracované na naše podmínky. Jsme schopni poradit rybářům i zájemcům o chov s ohledem na jejich možnosti a zdroj vody, případně zařízení, které mají k dispozici, tu nejlepší a nejefektivnější metodu odchovu raků. Bohužel však v současné době nejsou z hlediska české legislativy podmínky ani ke komerčnímu ani k záchrannému chovu tohoto živočicha. Chov u nás běží jen na několika místech a naráží na skutečnost, že není odbyt – vysazování raků je povolováno jen ojediněle a využití ke komerční produkci není povoleno vůbec.

Reintrodukce raků ale přesto probíhají, že?

Ano, v současné době ale většinou jen v rámci experimentálního vysazování. Rád vzpomínám na jednu z prvních úspěšných reintrodukcí v Píseckých horách. V roce 2002 jsme tam pokusně vysadili do rybníku několik stovek odchovaných ráčat. Po třech letech mě zahřálo u srdce, když jsme zde lovili už dospělé raky, dospělé samice s vajíčky a dokonce i první generaci ráčat. Člověk si pak říká, že vysazovat raky do přírody má přece jenom smysl.

Kromě původních račích druhů se v ČR vyskytují i ty zavlečené. Jak ohrožují populace „našich“ raků?

Ve vodách České republiky jsou zatím „pouze“ dva nepůvodní druhy, rak signální a rak pruhovaný. Je však jen otázka času, kdy se objeví další druh, protože akvaristé jich chovají nespočetně víc. Největší hrozbou je v současné době rak mramorovaný (Procambarus fallax), se kterým se můžeme setkat ve většině akvaristických obchodů. Tento druh je jednak nenáročný a jednak se rozmnožuje partenogeneticky, což znamená, že stačí pouze jedna samice bez samce k rozmnožení. Chovatel může brzy zjistit, že rak mu napadá ryby, uštipuje vodní rostliny a bude se ho chtít zbavit. Když ho vysadí do volné přírody, může způsobit ohromné ekologické škody. Tomu lze zabránit jedině osvětou. V Evropě máme spoustu případů výskytu dalších nepůvodních druhů, dokonce až z Austrálie.

Mají původní druhy raků šanci uhájit do budoucna své pozice?

V současné době je řada lokalit pro původní druhy ztracená, protože tam, kde jsou dnes nepůvodní druhy, už se původní populace budou jen těžko vracet. Rak pruhovaný obsadil především hlavní tok Labe a Vltavy, ale zdá se, že nepostupuje do studenějších přítoků. Dokonce se u něj projevuje sezónní migrace – na jaře vytahuje do přítoků a na podzim se zase stahuje do nádrže Orlík. Tyto lokality, kam nepůvodní druhy samy nejdou, jsou šancí pro původní druhy. I sem ovšem může zavlečené druhy vysadit člověk. Posledním varovným příkladem je Lipno, kam se rak pruhovaný určitě nedostal samovolnou migrací proti proudu Vltavy, ale byl tam zcela jistě vysazen. Rak signální žije v řadě rybníků hlavně v okolí Velkého Meziříčí.
Podle jedné studie tady za 100 let budou jenom nepůvodní raci. Já osobně doufám v lepší vývoj, ale myslím si, že k tomu je nezbytná i aktivní ochrana raků. Nejenom tedy konzervovat stávající stav, ale vytipovávat vhodné lokality, relativně uzavřené a chráněné od nepůvodních druhů. Tam třeba i uměle vysazovat populace původních raků, aby zůstali aspoň někde.

Je možné nějak účinně potlačit šíření invazivních druhů?

Není to vůbec jednoduché. Nepůvodní druhy jsou agresivnější, mají lepší rozmnožovací schopnosti, růst a podobně. Hlavním problémem je ale přenos račího moru. Nepůvodní druhy jsou vůči němu imunní, z původních druhů raků hyne téměř 100 % populace. Nejdůležitější je proto prevence, to znamená vzdělávat lidi, aby nerozšiřovali nepůvodní druhy na další lokality. Dále se snažit nepůvodní populace likvidovat či tlumit, což je ovšem na řadě lokalit neúčinné. V případě vypustitelných rybníků to význam má. V tekoucích vodách jsou však skoro všechny metody neúčinné.

Které původní druhy jsou nejvíce ohroženy?

V rámci Evropy jsou to všechny původní druhy raků a v každé zemi nebo regionu je to trošku jinak. U nás je račím morem decimován především rak říční, ale už jsme registrovali i případ račího moru u raka kamenáče. Ve Španělsku je nejohroženější evropský rak bělonohý. V Polsku je rak říční a rak bahenní skoro úplně vytlačen rakem pruhovaným.

O racích je známo, že jsou velmi citliví na kvalitu vody a plní funkci jakéhosi detektoru. Dalo by se této schopnosti využít?

Rak je velmi citlivý živočich, který dokáže reagovat na jakoukoli změnu prostředí. Dalo by se říct, že je to živá chemická laboratoř, a této vlastnosti skutečně chceme využít v hodnocení kvality vody. Využít k tomu chceme hlavně dvě metody – monitorování račího srdce pomocí optických senzorů a chování s využitím videokamer. A na základě softwaru a zpracování na počítači chceme potom změny vyhodnocovat. Rak by měl sloužit jako hlídač kvality vody s využitím třeba ve vodárnách nebo čističkách odpadních vod či v podnicích, které využívají pitnou vodu, například v pivovarech.

Jak konkrétně by to vypadalo?

Pokud dojde k nějaké změně, znečištění vody nebo v případě úpravy vody třeba přechlorování, rak vyšle prostřednictvím senzorů signál. Až bude systém hotový, bude mít praktické využití. Dokonce se domnívám, že rak může být v budoucnu využíván proti teroristickým útokům – například tak, že bude hlídat zdroje pitné vody. Pokud dojde k teroristickému útoku, rak zareaguje jako první. Následně lze zastavit distribuci vody k uživatelům do doby, než se zjistí příčina změny chování raků.

TIP: Oči nad Afrikou - Rozhovor s německým fotografem Michaelem Polizou

Při práci máte možnost pravidelně pozorovat kvalitu vody našich potoků a řek. Jak hodnotíte čistotu našich toků?

To je složitá otázka. Globálně se dá říct, že ve srovnání se stavem před několika desítkami let, kdy zde bylo intenzivní zemědělství a průmysl, se kvalita vody zlepšila. Rovněž je vidět větší vliv různých čističek vod a podobně. Na druhou stranu kvalita určitě není ideální, hlavně na větších tocích. V současné době je například hodně rozvinuté pěstování kukuřice, které přispívá k velkým splachům do vod, a to je znát.

Přesto ale některé lokality zůstaly i pro náročné raky obyvatelné, že?

Jsou to oblasti, kde jsou menší nebo střední toky a extenzivně využívané rybníky. Pěkné lokality můžete najít v podstatě po celé republice, například na Českomoravské vrchovině víme o spoustě míst třeba s rakem říčním.

Sestavování nábytku firmy IKEA nebývá právě populární záležitostí. Kutilové ale brzy dostanou zdatného pomocníka. Na singapurské technologické univerzitě Nanyang Technological University (NTU) postavili šikovného robota, který to zvládne.

Když člověk sestaví židli IKEA za 20 minut, jde obvykle o slušný výsledek. Singapurský robot dostal za úkol poskládat dřevěnou židli IKEA modelu Stefan. Nejprve po dobu 11 minut a 21 sekund plánoval nezbytné pohyby, pak 3 sekundy určoval polohy jednotlivých součástí, a nakonec za 8 minut a 55 sekund židli sestavil.

TIP: Skotský supermarket si najal robota: Po týdnu ho ale museli vyhodit

Kromě sofistikovaných algoritmů má robot k dispozici 3D kameru, průmyslové robotické paže pohyblivé v šesti osách a nezbytné senzory. Vědecký tým nezahálí a připravuje pro robota pokročilou umělou inteligenci. S její pomocí by měl robot autonomně sestavit židli po přečtení manuálu od výrobce nábytku nebo i jen po prostudování hotové židle. 

Pověrčiví lidé přemýšlejí jinak. Domnívají se, že uskuteční svá přání nebo se ochrání, pakliže provedou předepsaný skutek. Někteří věří třeba na posvátnou sílu amuletu a předměty, které jim prý nosí štěstí, mají-li je stále u sebe.

Zvyk? Železná košile!

Zločinci dokázali být víc pověrčiví než kdokoliv jiný. Za nešťastné datum například označovali to, kdy je poprvé zatkli. Takový den pak někteří z nich uctívali jako svátek – čas, kdy se nepracuje. Mnoho z nich také nikdy neměnilo své pracovní nástroje. A co takhle měnit zaběhnuté zvyky a rituály? Ani omylem! To přece přináší smůlu. Podobná pochybení zločinci přičítali nešťastníkům, které policie dopadla.

Často se také stávalo, že se zloději a vrazi chodili radit s kartářkami a cikánkami. Předpovídaly jim a hádaly z ruky. Někteří z těch pověrčivějších dokonce upravovali své plány podle toho, co jim tyhle ženštiny řekly.

Pověry nezasáhly jen zločince, ale i ty, kteří na nich pak vykonávali trest. Trest oběšením byl mytizován nejvíce. Věřilo se, že když se při věšení lano přetrhne, obviněný je nevinný. V takovém případě se poprava nesměla opakovat a odsouzenec byl volný, dokonce s požehnáním Boha. Proto museli soudní úřednici provaz i šibenici důkladně kontrolovat, aby se přetrhnutí lana předcházelo. Podobně se veřejnost stavěla i k popravě mečem. Stávalo se totiž, že kat-nováček byl nervózní a napoprvé se netrefil. To si lidé vysvětlovali jako důkaz neviny obžalovaného a požadovali, aby dotyčný propuštěn. 

Kšefty s provazem i amulety

Další známá pověra se týká provazu, na kterém zločinci končili. Lidé byli přesvědčeni, že když ho budou mít kousek doma, ochrání je před nešťastným osudem. Kousky nejrůznějších provazů pochybného původu tak šly doslova na dračku. Lidé byli ochotni zaplatit za ně tisíce!

TIP: Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

Nejvíce kriminálníky ovlivnily smyšlenky o předmětech nosících štěstí. U provinilců proti zákonu se tak nacházely různé podivné artefakty. U některých ani nelze s jistotou tvrdit, k čemu byly a proč je zločinci měli u sebe. Kromě zmíněného provazu mívali v kapsách věci z exotických zemí, kradli je v muzeích. Dokonce se mezi šejdíři našly i pravé africké amulety. Mnoho z nich ale nemělo žádnou cenu, to si asi jen prodávající vymyslel tajuplnou a věrohodnou historku o nadpřirozených schopnostech, kterou ta která věc má! 

Neokradeš těhotnou!

Dalším podivným zvykem bylo zanechávání výkalů na místě činu. Věřilo se totiž, že dokud stolice nevychladne, nebude její autor dopaden. Často se tedy stávalo, že se exkrementy našly přikryté kusem látky či jiným předmětem. Proč? Aby se teplota stolice snižovala co nejpomaleji a zločinec měl tak čas ukrýt svůj lup. Na místě činu se však nacházely i jiné bezcenné drobné věci, co měly zajistit úspěšnost akce. Nebo zloděj naopak nějaký drek ukradl, na památku a aby zůstal navždy s okradenými ve spojení. 

Zlodějíčci a kapsáři měli také zvyky, které dodržovali. Jeden z nich se týkal těhotných žen. Naprosté tabu bylo totiž okrást ženu v očekávání. Pak by se z dítěte, které matka nosí, stal profesionální zločinec, tedy konkurence.

TIP: Prokletí čísla 13: Proč je třináctka považovaná za symbol smůly a neštěstí?

Ve středověku existovaly i případy, kdy zloději ukradli těhotným ženám plod. Jeho vnitřnosti pak uvařili a snědli. Proč? Aby jim přálo štěstí! Další pověra nabádala zločince k tomu, aby zavražděným poškodili oči – nalili do nich kyselinu a nebo je vypíchli nožem – říkalo se totiž, že duhovka dokáže uchovat obraz pachatele.

Hon na čarodějnice

Asi nejznámější pověrou byla ta o ženách, které čarují. Čarodějnice vařily lektvary z bylinek údajně se zázračnou mocí. Lidé věřili, že takové ženy dokážou ovládnout démona ke svému prospěchu. Účelu obviňování, usvědčování a vraždění posloužil systém udavačství. Řízení, které musely ženy podstoupit, pak bylo provázeno mučením. A na mučidlech se téměř každá přiznala, aby následně skončila na hranici, kde ji inkvizice zaživa nechala upálit. 

Průměrná délka života ve Spojených státech v poslední době mírně poklesla a ve Velké Británii stagnuje. Přesto ale žijeme déle, než kdykoliv předtím v lidské historii. Od roku 1900 se průměrný lidský život prodloužil více než dvojnásobně.

Peníze, nebo vzdělání?

Co je hlavní příčinou této dlouhověkosti? Odborníci se už dlouho dohadují o dvou zásadních teoriích, které se snaží vysvětlit tento ohromující skok v délce života našeho druhu. První z těchto teorií navrhl v roce 1975 Samuel Preston, který tvrdil, že rozhodující vliv na délku života má bohatství a příjem, kterého lidé za svého života dosáhnou.

Podle novějšího výzkumu rakouských vědců má na délku lidského života významnější vliv jiný faktor. John a Pat Caldwellovi v roce 1985 prohlásili, že stěžejní roli v určení průměrné délky života nehrají finance, nýbrž vzdělání.

TIP: Chcete být zdraví a žít déle? Vědci radí: pijte hodně kávy!

K rozřešení tohoto sporu se nyní badatelé rozhodli zpracovat novou studii, zahrnující data z období mezi lety 1970 až 2015, z celkem 174 zemí. Z jejich výsledků vyplývá, že vyšší dosažené vzdělání vede lidi ke správným životním volbám a ke zdravějšímu životnímu stylu. Proto žijí déle.

V pondělí 23. dubna nastane konec světa. Tvrdí to alespoň konspirační teoretik a křesťanský numerolog David Meade. Svá tvrzení opírá o Bibli. Není to první termín konce světa se kterým Meade přišel. Svět měl skončit již loni 23. září, kdy se měla Země srazit s bájnou planetou Nibiru. Později přišel „vysvětlením“, že „svět sice neskončil fakticky, skončil ale svět jak jej známe a lidstvo od té doby spěje k neodvratitelnému zániku.“

Žena oděná sluncem a planeta Nibiru

Nyní přichází na řadu další konec lidstva. I tentokrát příchod Satana na Zemi předznamenávají hvězdy - 23. dubna 2018 totiž nastane přesné zarovnání Slunce, Měsíce a Jupitera v konstelaci Panny, což podle Meadea popisuje Bible ve Zjevení svatého Jana:

A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd.

Byla těhotná a křičela v porodních bolestech a trpěla, aby porodila.

Tehdy se na nebi ukázalo jiné znamení: hle, veliký rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, a na těch hlavách sedm korun.

Tehdy nastal v nebi boj: Michael a jeho andělé bojovali proti drakovi. A drak bojoval, i jeho andělé,

ale nic nezmohli. Na nebi už se pro ně nenašlo místo

a ten veliký drak - ten dávný had, zvaný ďábel a Satan, který svádí celý svět - byl svržen. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.

Skutečnost, že stejná konstelace nastává přibližně každých 12 let není pro konspirátory Meadeova kalibru překážkou. Vedle „ženy oděné sluncem s korunou z dvanácti hvězd“ totiž tentokrát přichází ke slovu i speciální konstelace v souhvězdí Lva. Zkázu má jako obvykle dokonat smrtonosná Nibiru.

Neexistující Nibiru

Přestože se leckomu mohou zdát podobné fantasmagorické vize zcela neopodstatněné, na lehkou váhu je nebere ani NASA, která již několikrát vydala prohlášení, aby pověsti o katastrofě vyvrátila. „Nibiru neexistuje, tím pádem nemůže ani existovat možnost nějaké srážky se Zemí. Nibiru a další příběhy o nepřátelských planetách jsou internetovým podvodem.“ Pokud by podle zástupců NASA skutečně hrozila srážka s planetou, která je mnohonásobně větší než Země, viděli bychom nebezpečí na obloze pouhým okem. Nic takového se ale pochopitelně neděje.

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Konspirační teoretikové však nesouhlasí a tvrdí, že NASA se jen snaží těmito prohlášeními uklidňovat veřejnost, aby nevznikla panika. Podle nich existuje mnoho důkazů, že planeta skutečně existuje.