Kopytníky jsou většinou rostliny mírného pásma, ale některé druhy v jihovýchodní Asii zasahují i do tropů. Nejvíce druhů roste v Japonsku (přes 30) a na jihovýchodě USA v Apalačském pohoří (10).

Kopytníky patří mezi nejproslulejší léčiva středověku. Celá rostlina kořeněně voní a její chuť se podobá pepři či zázvoru. První záznamy o použití a pěstování kopytníků jako léčivých rostlin pocházejí z Japonska (6. století) a z Evropy (9. století). Jejich léčivý účinek byl ale pravděpodobně znám ještě dřív. Ve středověku měl kopytník široké použití – čerstvý oddenek byl nejúčinnější známé dávidlo, užíval se i jako diuretikum, diaforetikum, proti nachlazení a zimnici.

TIP: Krása plující na hladině aneb Náročné splývání vodních rostlin

Některé druhy slouží v malém množství i jako aromatický povzbuzující prostředek, tonikum či proti nadýmání. Větší množství má však dráždivé účinky, může ochromit cévy i centrální nervový systém a dokonce způsobit smrt.

Když si třiadvacetiletý Scott Purdy zlomil nohu při závodech motokár, měl zhruba půlroční známost s dívkou a žil běžný život průměrného mladého muže. Kromě sádry na zraněnou nohu, dostal Scott od lékaře pro zmírnění bolesti i lék Lyrica (generikum známějšího Pregabalinu). Zpočátku bylo vše v pořádku, po několika týdnech se ale začaly dít věci.

Mladíka, který sám sebe do té doby považoval za ryzího heterosexuála, přestaly přitahovat ženy včetně jeho přítelkyně. Začal prý naopak pociťovat sexuální přitažlivost vůči mužům. Zmatený Scott se proto rozhodl vysadit léky proti bolesti a jeho sexuální preference se vrátily do starých kolejí. Podle Scotta jde o jasný důkaz o účincích léku na jeho sexuální orientaci.

Výrobcem léku je americký farmaceutický gigant Pfizer. Lék se běžně používá pro tlumení bolestí ale i při léčbě epilepsie a při úzkostných poruchách. Mezi nežádoucí vedlejší účinky výrobce uvádí možné závratě, sníženou bdělost a přechodně zastřené vidění. Studie zaměřená na antiepileptické přípravky také ukázala na mírně zvýšené riziko sebevražedných myšlenek a chování pacientů, kteří užívali Pregabalin. Jakoukoli souvislost s ovlivněním či dokonce změnou sexuální preference ale výrobce léku důrazně odmítá.

Sám Scott Purdy sice již lék neužívá, jeho život se ale změnil od základů. S přítelkyní se rozešel a smířil se s tím, že jej více přitahují muži než ženy. „Kdybych o nežádoucích účincích léku věděl dříve, nejspíš bych jej nikdy neužíval. Nyní se ale cítím být šťastný, protože jsem pochopil, kým ve skutečnosti jsem,“ svěřil se svou zkušeností Scott Purdy.

Zní to možná překvapivě, ale malé procento z nás (0,2–0,5 % populace) se skutečně „pyšní“ jedním žebrem navíc. Tzv. cervikální nebo též krční žebro představuje anatomickou odchylku: Vyrůstá ze sedmého krčního obratle, může se nacházet na levé či pravé straně nebo na obou a častěji se vyskytuje u žen. Zmíněná anomálie může souviset s onemocněním zvaným syndrom horní hrudní apretury, při němž dochází k dráždění či utlačování nervů a cév v podklíčkové oblasti. Mnohem častěji však lidé s cervikálním žebrem žijí zcela bez příznaků a lékaři nezvyklou odchylku objeví jen náhodou.

Největší teleskop, který opustil Zemi, obíhá naši planetu již 28 let. Hubbleův vesmírný teleskop (Hubble Space Telescope) na oběžnou dráhu vynesl 24. dubna 1990 raketoplán Discovery. Díky dalekohledu mohli vědci potvrdit existenci temné hmoty a také upřesnit stáří vesmíru.

Vesmírné oko

Přístroj, který vyrobili vědci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a Evropské vesmírné agentury (ESA) a je pojmenován po americkém astronomovi Edwinu Hubbleovi.

TIP: Historie dalekohledu Hubble: Co všechno museli vědci překonat, aby jej dostali do vesmíru

U příležitosti 28. výročí vypuštění Hubbleova teleskopu, NASA zveřejnila snímek mlhoviny Laguna – obrovského mezihvězdného mračna, které patří mezi emisní mlhoviny a které se nachází v souhvězdí Střelce. Od Země dělí tuto mlhovinu zhruba 4 100 světelných let. Objevil ji Giovanni Battista Hodierna před rokem 1654 a Guillaume Le Gentil ji v roce 1747 popsal jako hvězdokupu s mlhovinou. V centru mlhoviny Laguna se nachází hvězda Herschel 36 - 200 000krát jasnější než naše Slunce. Energie této hvězdy je hlavním zdrojem ionizujícího ultrafialového záření pro tuto oblast.

Hubble je rozhodně jeden z nejvýznamnějších dalekohledů, jaký NASA má. Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co si americká kosmonautika připsala na konto. Observatoř se podepsala pod 40 % objevů NASA, stala se legendou a symbolem úspěchu.

Drobní mořští živočichové, kteří jsou obvykle sotva viditelní pouhým okem, nevypadají moc na to, že by zvládli velké věci. Mořští biologové ale přišli na to, že ve skutečnosti patří k nejvlivnějším silám v oceánu. Jsou to totiž velmi účinní míchači vody.

Každou noc se gigantická hejna bilionů a bilionů nepatrných korýšů a dalších živočichů, kteří tvoří plankton, vydávají na cestu z hlubin oceánu k hladině, kde se náruživě živí drobnými řasami. Urazí při tom stovky metrů. Na sklonku noci se opět vracejí do hlubin.

TIP: Evoluce vítězí nad solením: Zooplankton si rychle zvyká na zimní posyp silnic

Každý z těchto maličkých živočichů při plavbě vzhůru a zase dolů usilovně zabírá svými končetinami. A přitom míchají vodu. Díky nim se intenzivně promíchávají vody různých vrstev oceánu a také se ve vodě pohybují živiny, bez nichž se život v oceánu neobejde. Následky pohybu nepatrného planktonu tedy zasahují celý oceán.

Od objevu hrobky císaře Čchin Š‘-chuang-tiho v roce 1974 se podařilo čínským vědcům odhalit nejedno tajemství. Mauzoleum přesto i nadále obestírá řada záhad. Není divu. Měření pomocí speciálních radarů dovolujících nahlédnout pod zemský povrch ukazuje, že hrobka je podstatně větší, než se ještě nedávno myslelo. Rozkládá se na neuvěřitelné ploše 98 kilometrů čtverečních! Je tedy dvěstěkrát rozlehlejší než celé Údolí králů s hrobkami staroegyptských faraonů! 

Záhadní Evropané 

V těsném sousedství císařské hrobky se nachází hned několik masových hrobů, do kterých byla uložena těla dělníků a řemeslníků. Zbytky řetězů z pout prozrazují, že jsou tu pochovaní i zločinci odsouzení k nuceným pracím. Všichni tito lidé zemřeli během tří desetiletí budování hrobky. 

Nedávno provedené analýzy DNA ostatků z těchto hrobů přinesly šokující odhalení. V populaci budovatelů hrobky se vyskytovali Evropané! „Máme v rukou důkaz těsných kontaktů prvního čínského císaře se Západem, a to dlouho před tím, než oba tyto světy propojila Hedvábná stezka,“ říká šéfka vykopávek v císařské hrobce Li Siou-čen. Benátského kupce Marca Pola kdosi předběhl v návštěvě čínského císařského dvora o plných 1 500 roků. Jenže kdo?

Řecká inspirace 

Kudy záhadní Evropané na Čchin Š‘-chuang-tiho dvůr přišli? Za života prvního čínského císaře ještě nepropojovala starověkou Evropu a Blízký východ s Čínou souvislá obchodní tepna Hedvábné stezky se systémem tržišť a stanic skýtajících zázemí obchodním karavanám. K tomu došlo až o pět století později. 

Také o totožnosti evropských budovatelů císařské hrobky můžeme jen spekulovat. Určité vodítko nabízejí samotné terakotové sochy. Číňané podobná sochařská díla nikdy předtím nevytvořili. Je proto pravděpodobné, že je realistické sochy v životní velikosti naučili dělat právě záhadní Evropané. V té době existovala jen jediná evropská velmoc, jejíž sochařství bylo na patřičné úrovni. Řecko Alexandra Makedonského! 

To by vysvětlovalo i cestu Evropanů do Číny. Alexandr posunul hranice své říše daleko na východ. Jeho vojska vstoupila například do Ferganské kotliny. Makedonský dobyvatel založil města na horním toku Indu. A i když se po jeho smrti v roce 323 př. n. l. impérium rychle rozpadalo, řecký vliv se z Asie vytrácel jen pomalu. Platí to i o řeckém sochařství. Někteří odborníci zde nacházejí společné rysy s klasickými řeckými sochami. Podobnost není patrná ani tak na sochách vojáků, jako spíše na sochách akrobatů, kteří měli císaře na onom světě bavit, nebo na bronzových sochách koní. Tyto nepřímé důkazy svědčí o tom, že záhadní Evropané pochovaní v sousedství impozantní hrobky mohli mít řecké kořeny. 

Nebyl by to první důkaz o stycích Číny a antických civilizací ve Středomoří. V čínských archivech se našly zprávy o příjezdu římských obchodníků. Za vlády římského císaře Augusta Seneca velmi ostře kritizoval rozmařilosti římských boháčů, kteří se odívali do čínského hedvábí. 

„Jsme přesvědčeni, že terakotová armáda měla inspiraci v řeckém sochařství a umění,“ říká vedoucí vykopávek Li Siou-čen a Lukas Nickel z univerzity ve Vídni k tomu dodává: „Myslím si, že tu byl řecký sochař, který vedl místní řemeslníky.“ 

Krvavý boj o trůn

O bojích o následnictví po Čchin Š‘-chuang-tiho smrti v roce 210 př. n. l. jsme si zatím dělali představu především z díla historika S‘-ma Čchiena sepsaného v roce 89 př. n. l. Z toho vyplývá, že jeden z mnoha císařových synů Čchin Er Š‘ zorganizoval vraždu zákonného dědice trůnu Fu-su a zmocnil se vlády nad zemí. 

Nové nálezy dokazují, že boj o trůn provázela krvavá lázeň, vedle níž je S‘-ma Čchienův popis románkem pro dospívající dívky. V blízkosti císařské hrobky se našly kostry mužů různého věku, pochované s předměty, jaké mohli vlastnit jen členové císařské rodiny. Jsou to zřejmě Čchin Š‘-chuang-tiho synové. O tom, že nezemřeli přirozenou smrtí, svědčí lebka rozštípnutá šípem ze samostřílu. Šíp musel být vystřelen z těsné blízkosti a mnohé napovídá tomu, že se jednalo o popravu.

U císařské hrobky se našla také zhruba stovka hrobů, s nimiž si archeologové zpočátku nevěděli rady. Pohřební komory zůstaly prázdné, ale u vchodů do nich ležely rozházené části těl nebožtíků rozsekaných na kusy. Kosti a zuby prozradily, že tu byly bestiálně pobity mladé ženy. Všude kolem nacházeli archeologové rozházené perly se zlatými šperky a ozdobami. Kdo byly tyto oběti brutálního násilí?

S‘-ma Čchien uvádí, že Čchin Er Š‘ nechal po nástupu k moci povraždit většinu otcových konkubín. Byl to zoufalý krok muže, který si uvědomoval vratkost své pozice. Co když je některá z otcových konkubín těhotná a porodí syna? Co když Čchin Er Š‘ovi nepřátelé tohoto potenciálního dědice ukryjí a vychovají z něj válečníka schopného svrhnout uzurpátora? Čchin Er Š‘ viděl jedinou možnost, jak tuhle hrozbu zažehnat. „Zabijte je!“ nařídil a rozpoutal tak krvavé peklo. 

Co dál?

Můžeme se na historikův popis císařovy hrobky spolehnout? Psal o Čchin Š‘-chuang-tiho pohřbu v době, kdy od smrti prvního císaře uplynulo více než století a na mnoha místech přehání. Vědci například považují za vyloučené, aby na hrobce pracovalo najednou 700 000 dělníků a trestanců. Na druhé straně S‘-ma Čchien neuvádí některá podstatná fakta. Nepadne tu například jediná zmínka o terakotové armádě. 

Archeologové se na vykopávky ve vlastní císařově hrobce v nejbližší době nechystají. Můžeme-li věřit S‘-ma Čchienovým textům, byl císař pochován s dary nesmírné hodnoty. Pokud se po více než dvou tisíciletích dochovaly, mohl by je kontakt se vzduchem a světlem nevratně poškodit. Dokud se nenajde řešení, jak je zakonzervovat, můžeme se jen domýšlet, jaká překvapení na nás v hrobce čekají… 

Vztah vůdce světového proletariátu a francouzsko-ruské krasavice Inessy prý spočíval hlavně ve stranickém soudružství. Byl však Vladimír Iljič Lenin opravdu věrným manželem?

Skutečnost bude asi trošku jinde. Leninovo manželství s Naděždou Krupskou je víc politickým partnerstvím než láskou. A Inessa Armand je zapálená revolucionářka a zamilovaná žena… Neoficiálně se tomu, co mezi Leninem, Inessou a Naděždou vznikne, bude říkat „revoluční trojúhelník“.

Politika s příchutí lásky

Mladou učitelku Naděždu Krupskou potkává tehdy ještě Vladimír Uljanov na ilegální schůzce v roce 1894. Mladou dívku, která hledá, kdo by dal jejímu životu smysl, jeho zápal i určitá agresivita uchvátí. Tři roky po jejich seznámení je Uljanov poslán do vyhnanství na Sibiř. Naděžda ho následuje.

Ve vesnici Sušenskoje si pronajmou dům se zeleninovou zahradou a 22. července 1898 se vezmou. Naděžda svého muže doprovází v každém z exilů. Lenin je pro ni úžasným „mužem revoluce“. Plně se oddává všemu, co od ní v zájmu boje potřebuje. Jako muž ji zřejmě až tak nepřitahuje. Pro ty dva je zamilovanost nedůležitá. Jsou především partnery. Společně pracují ve prospěch dělnického hnutí! 

Rusko-francouzská krasavice

Někdy v prvním desetiletí 20. století Naděžda onemocní. Problémy se štítnou žlázou mimo jiné způsobí, že nemůže mít děti. A podepíšou se i na jejím vzhledu: ztloustne, oči jí vylézají z důlku, otéká jí krk… Lenin ji přemlouvá, aby se dala operovat. Naděžda ale odmítá - zákrok je nebezpečný, úspěch nejistý. 

Lenin v té době svodům všech bolševiček, které ho coby svého hrdinu obdivují, odolává. Jenže v roce 1910 v  Paříži potkává Inessu Armand… Tato krásná žena se narodila jako Inessa Stéphane v Paříži v roce 1874. Její otec brzy po jejím narození umírá. Ovdovělá matka zůstává bez prostředků se třemi dcerami. Její sestra je učitelkou francouzštiny v domě rusko-francouzského továrníka Eugena Armanda v Puškinu u Moskvy. Hodná teta se rozhodne, že sestře trochu uleví. Přestěhuje proto malou Inessu k sobě. Holčičce se  dostane skvělého vzdělání. 

Láska a smrt

Půvabná mladá dáma je pro muže úplným magnetem. Zamiluje se do ní i Armandův syn Alexandr. Svatba se koná v roce 1893 a ze šťastného manželství se narodí čtyři děti. Jenže pak přijde vášnivý požár - Inessa se zamiluje do Alexandrova bratra Vladimíra. O deset let mladšího. Aférka se nedá utajit. Inessa si musí vybrat: jistota manželství nebo láska? Přestěhuje se k Vladimírovi. Porodí mu své páté dítě.

Alexandr se s celou situací rychle vyrovná a nadále Inessu podporuje. Pomáhá jí i v její revoluční činnosti. V roce 1905 je zatčena carskou policií. Alexandr ji dostane na svobodu. Jenže o dva roky později je odsouzena k vyhnanství na pobřeží Arktického moře. Nezůstane tu dlouho. Musí uprchnout! Spěchá za svým milovaným Vladimírem. Tolik ji potřebuje. I on si prošel vězením. A onemocněl tam tuberkulózou. Inessa ho zastihne už v agonii. Za pár hodin jí její láska umírá v náručí.

Láska ve třech

Nešťastná žena odjíždí do Bruselu, kde studuje ekonomii. Alexandr vše platí. Za rok se Inessa přestěhuje do Paříže, kde se dostane na schůzi bolševické frakce ruské sociální demokracie. Hlavním agitátorem je charismatický jmenovec jejího miláčka. Její srdce zahoří s novou vášní. Pro revoluci i ohnivého řečníka. Vztah se vyvíjí pomalu.

V roce 1913 Inessa Leninovi píše: „Až zde v Paříži jsem si uvědomila, jak velké místo zaujímáš v mém životě. Teď bych se obešla bez polibků, jenom kdybych tě mohla vidět, občas s tebou promluvit. To by byla taková radost… a nikomu by to nemohlo způsobit bolest.“

Inessa je elegantní, plná energie. Miluje revoluci, stranické úkoly, i své děti. Přestěhuje se do bytu, který sousedí s Leninovým pařížským domovem. Tady ji zákonitě musí potkat Naděžda. Hned pochopí, kolik uhodilo! Překvapivě se s Inessou spřátelí. O Lenina pečují společně. Rozdělí si jeho korespondenci, Inessiny děti Vladimírovi nahrazují rodinu, kterou mu Naděžda kvůli nemoci nemůže dát.

V létě 1911 Naděžda Leninovi nabídne, že odejde. Chce mu dát prostor, aby mohl žít s mladší sokyní. Vladimír se však rozvádět nechce. Miluje Naděždu? Nebo ji prostě potřebuje jako spolehlivou osobní sekretářku a hospodyni, která ho dokonale zná? Ať tak či onak, Naděžda zůstává. A souhlasí s tím, aby se k nim Inessa nastěhovala. Skutečný revoluční trojúhelník!

Konec románku

Vášnivá Inessa miluje Lenina až do smrti. Láska popisovaná v jejích denících neslábne. Pro Lenina je však tato aférka nejžhavější mezi lety 1910 až 1912. Pak navrhne, aby svůj milostný vztah ukončili. Prostě se rozhodl, že nejbližší spolupracovnicí a spolubojovnicí mu může být jen jedna žena. A Naděžda je rozumná, pilná a spolehlivá… 

TIP: Odvolejte Stalina! Co obsahovala Leninova nevyslyšená závěť?

Inessa se nevzdává. V dopisech obhajuje model života ve třech. Dokazuje mu, že pro ně je možné takto fungovat zcela bez výčitek. Lenin odmítá. Ale snaží se, aby zůstali přáteli i kolegy. Pozve ji proto, aby s ním, jeho manželkou a dalšími aktivisty v dubnu 1917 odjela do Petrohradu. Inessa žije blízko Kremlu. S Leninem se často vídá, svůj milostný vztah však už nikdy neobnoví. V létě 1920 se Inessa cítí nebetyčně unavená. Odjede do kavkazského sanatoria, aby si odpočala. Místo toho se však nakazí cholerou. V pouhých šestačtyřiceti letech 23. září 1920 umírá.

Oba tradiční rivalové – Sovětský svaz i Spojené státy – se sice oficiálně nevyjadřovali o kosmickém programu toho druhého příliš lichotivě, ve skutečnosti si však uvědomovali, že se mohou skvěle doplňovat. Pomiňme první společný let Sojuz–Apollo z roku 1975, který představoval spíš jednorázovou akci a politickou demonstraci než skutečný začátek spolupráce.

Obě země měly dlouhé roky jako hlavní kosmický cíl přistání člověka na Měsíci. Když pak Američané uspěli, karty byly rozdány a cesty obou soupeřů se rozešly: Sovětský svaz vsadil na vesmírné stanice – částečně i proto, aby rychle nabídl nějaký „náhradní“ program a nemusel přiznat fiasko v lunárních závodech. Spojené státy se rozhodly vložit energii do raketoplánů s tím, že půjde jen o první krůček v mnohem širším projektu.

Vítaná spolupráce

Ukázal se tak jistý průsečík: Sovětům se raketoplány zamlouvaly jako prostředek pro pohodlnou obsluhu stanic nebo pro společnou dopravu posádek a nákladu. Američanům se zase líbila stanice umožňující realizovat dlouhodobé výzkumy – věděli, že jejich vlastní základna je v nedohlednu. V květnu 1977 dokonce NASA uvolnila čtyřicet milionů dolarů na vyhotovení studie, jež by se zabývala možnostmi letu raketoplánu ke stanici Saljut. Podotýkáme, že práce vznikala v kooperaci se Sověty, navíc v době, kdy americká vesmírná agentura obracela každý dolar dvakrát, protože program raketoplánů se výrazně prodražoval a projekty se rušily jako na běžícím pásu. 

Američané chtěli vyzkoušet manévrování raketoplánu u ruské stanice před zahájením vývoje své vlastní, navíc uvažovali o připojení modulu „Made in USA“ k Saljutu. Šlo by o desetitunový vědecký oddíl se čtyřmi tunami přístrojů. Myšlenka se zamlouvala i Sovětům, protože dvacetitunový Saljut měl přístrojového vybavení jen minimum: většina hmotnosti padla na řídicí systémy, zajištění života, na nádrže, motory a zásoby. Saljut byl zkrátka spíš technickým zázemím než vědeckým pracovištěm. Program raketoplánů se však neustále odkládal. A když se pak úřadu prezidenta USA ujal v lednu 1981 výrazně protisovětský Ronald Reagan, spolupráce skončila.

Nabídka, která nepřišla

Reagan ovšem nebyl proti Svazu zásadově. Po několika rocích v úřadě – v dubnu 1985 – se chystal vystoupit s projevem, v němž by pozval sovětské kosmonauty k letům na raketoplánech. Americké vesmírné stroje měly tehdy nabídnout desítky startů ročně, takže se otevíralo poměrně dost příležitostí i pro neprofesionální astronauty. NASA byla v té době hodně benevolentní – do kosmu létali po krátkém výcviku vědci, politici, kosmonauti ze spřátelených agentur a třeba i saúdskoarabský princ. Do historie vstoupil program „Učitel ve vesmíru“ (středoškolská profesorka Christa McAuliffeová ovšem zahynula při zkáze Challengeru v lednu 1986) a chystal se i „Novinář ve vesmíru“. NASA chtěla nabídnout možnost kosmického letu také umělcům či studentům.

Kosmonauti SSSR by v takovém případě byli jen jedni z mnoha pasažérů, plánovaný Reaganův projev však nikdy nezazněl. Při incidentu ve východním Berlíně postřelili sovětští vojáci západního agenta a nechali jej bez pomoci vykrvácet. Vztahy se ochladily a spolupráce se odkládala na neurčito – do „pozvání“ od prezidenta USA prý přitom chyběly tři dny… Raketoplány pak několik roků nelétaly kvůli havárii Challengeru, a když se vrátily do provozu, panovala už zcela jiná situace.

Výměnný pobyt 

Rozpad východního bloku poslal plány na spolupráci na nějaký čas k ledu, ovšem nikoliv natrvalo. V červnu 1992 podepsali Boris Jelcin a George H. W. Bush dohodu o „výměnném pobytu“ kosmonautů: Američan měl na tři měsíce navštívit Mir, dva Rusové by se pak proletěli raketoplánem. A pokud by to bylo technicky možné, zamířil by raketoplán ke zmíněné stanici v roce 1995.

V lednu 1993 se úřadu prezidenta USA ujal Bill Clinton, nadšený zastánce kooperace. Nebyl však žádným „rusofilem“, nýbrž pragmatikem: bál se, že odborníci na raketovou techniku – ale třeba i na chemické, jaderné či biologické zbraně –, kteří přijdou v Rusku kvůli krizi o práci, najdou uplatnění v nestabilních regionech světa. A tak, přestože nový muž v čele Spojených států velmi výrazně „krotil“ federální rozpočet, zároveň velkoryse otevíral penězovod pro spolupráci. Nicméně navzdory zahraničním injekcím klesl v letech 1989–1994 počet pracovníků ruského kosmického průmyslu na desetinu. Na druhou stranu, k obávanému odlivu mozků nakonec nedošlo.

Vzhůru na Mir!

NASA každopádně prezidentské štědrosti obratně využila a rozšířila spolupráci s Ruskem na deset připojení raketoplánů Atlantis a Discovery k Miru. Protože se měla pomalu rodit ISS, návštěvy kosmických letounů u stanice umožnily cvičit posádky, zkoušet techniku a obrušovat kulturní hrany. Nakonec americká agentura program zredukovala na sedm připojení Atlantisu a později přidala dva přílety Endeavouru a Discovery. Chtěla oba stroje otestovat na misích ke stanici dřív, než jim svěří roli při budování ISS.

Za původně plánovaných deset připojení raketoplánů k Miru požadovalo Rusko 400 milionů dolarů. Po snížení počtu misí na sedm cena paradoxně vzrostla na 482 milionů. A když pak NASA rozhodla o dvou dodatečných letech, řekl si evropský partner o 200 milionů navíc – celkem tedy o 682 milionů dolarů. Zmíněná částka přitom nezahrnuje všechny položky, například nákup technického vybavení v Rusku.

Trable průkopníků

Jako první ruský kosmonaut se na palubu raketoplánu dostal v únoru 1994 Sergej Krikaljov, o rok později pak Vladimir Titov. Tehdy se Discovery v rámci zkoušek přiblížil k Miru na pouhých 11 m a cesta k velkému společnému programu byla volná. V březnu 1995 odstartoval z Bajkonuru Sojuz TM-21 s Vladimirem Děžurovem, Gennadijem Strekalovem a Normanem Thagardem. Jenže mezi členy posádky to hodně skřípalo: šlo o první dlouhodobý pobyt zahraničního astronauta na ruské stanici a nikdo pořádně nevěděl, jak všechny účastníky co nejlépe připravit.

Thagard se dokonce už před startem odmítl přidat k rituálu ruských kosmonautů – tedy k počurání pneumatiky autobusu, který je měl odvézt k raketě. V dubnu 1961 zavedl tuto tradici Jurij Gagarin a kromě žen se jí účastnili všichni členové posádek startujících z Bajkonuru. Thagard se údajně obával, že ho vyfotí nějaký bulvární novinář a v tisku pak vyjde fotka s titulkem „Americký astronaut močí na ruský autobus“. Po několika týdnech ve vesmíru si Američan stěžoval zvlášť na nekvalitní jídlo a nedostatek komunikace v rodné angličtině. Ruští kolegové ho označili za namyšleného, rozmazleného a ufňukaného, a situace se dokonce vyhrotila natolik, že mezi Thagardem a Strekalovem došlo k fyzické potyčce.

Dvanáctého května 1995 pak nastala zajímavá situace: Děžurov se Strekalovem pracovali v otevřeném prostoru a na stanici zůstal jen Thagard. Mir měl tedy – byť jen na pár hodin – ryze americkou posádku, což si ještě o několik let dřív nejspíš nikdo nedokázal představit.

Podané ruce v kosmu

Dne 27. června 1995 zamířil k Miru raketoplán Atlantis – a o dva dny později jej velitel Robert Gibson s ruskou stanicí čítankově spojil. Po kontrole hermetičnosti se otevřel průlez mezi oběma kabinami a Děžurov si mohl s Gibsonem podat ruku. Do 20. výročí společného letu Sojuz–Apollo chybělo jen pár dní… Děžurov pozval posádku raketoplánu k prohlídce stanice a přivítal ji tradičním chlebem se solí, zatímco Američané kolegům předali čerstvé květiny. Na palubě Miru se tak najednou nacházelo rekordních deset osob!

Přestože zástupci USA i Ruska nešetřili na adresu společného letu superlativy, na jeho konci málem došlo ke katastrofě. Při odpojování Atlantisu se od základny oddělila také kabina Sojuzu s dvojicí kosmonautů, kteří měli raketoplán i Mir nafotografovat. V té chvíli zůstala stanice nakrátko bez posádky, což se málem vymstilo, neboť selhal její hlavní počítač a Mir přestal komunikovat s okolím. Navíc vypověděl službu i stabilizační a orientační systém. Oba muži nakonec dokázali se Sojuzem u mlčící stanice přistát a problém vyřešit – nechybělo však mnoho a kvůli několika snímkům mohla být nenávratně ztracena…

Letenky pro kamarády

Divoké doby rodící se spolupráce názorně dokresluje způsob, jakým se několik ruských kosmonautů dostalo do posádek raketoplánů. Během příprav na premiérové připojení Atlantisu k Miru se americký pilot Charles Precourt seznámil v Hvězdném Městečku s ruskou kosmonautkou Jelenou Kondakovovou. Když ho pak jmenovali velitelem šestého připojení Atlantisu ke stanici, k němuž mělo dojít v květnu 1997, dostal nápad. Navrhl nadřízeným, že by Jelena coby zkušená kosmonautka – měla za sebou půlroční pobyt na Miru – mohla americkým strojem letět taky. Mít na palubě rodilého mluvčího a specialistu na stanici by usnadnilo práci celé posádky. NASA souhlasila: míst v raketoplánech bylo dost, nápad zněl logicky a navíc šlo o vstřícné gesto vůči Rusku. Kondakovová tak na základě „přímluvy kamaráda“ skutečně do vesmíru letěla.

Jenže tak vznikl precedens a James Wetherbee – velitel následující mise Atlantis STS-86 v září 1997 – požádal také o nominaci ruského kosmonauta do posádky. Hned měl přitom po ruce vhodného adepta: Vladimira Titova, který se stal druhým Rusem na raketoplánu, a to v rámci expedice, jíž velel právě Wetherbee. NASA opět souhlasila, jenže ruská strana protestovala! Titov už měl podle ní nalétáno dost, s dalšími starty se pro něj nepočítalo, a nepředstavoval tudíž perspektivního kandidáta. Kompromis se nakonec zdařil: Titov letěl a Rusko mohlo do posledních dvou návštěv raketoplánů na Miru jmenovat své zástupce.

V lednu 1998 tak startoval v Endeavouru STS-89 nováček Saližan Šaripov a v červnu téhož roku v Discovery STS-91 i Valerij Rjumin, který měl za sebou tři mise na stanice Saljut v letech 1977–1980 a už více než deset roků nebyl členem oddílu kosmonautů. Působil v té době jako ruský manažer programu „raketoplán–Mir“, a v podstatě tak nominoval sám sebe. Bylo mu 59 let, celou dekádu stál mimo výcvik a před startem musel shodit více než 30 kilogramů…

Dveře vesmíru dokořán

Rusko-americká spolupráce v kosmu se rodila velmi těžce a dodnes ji provází celá řada kotrmelců, jak technických, tak organizačních či politických. Takový je ovšem úděl průkopníků. Trefně to při rozhovoru s autorem těchto řádků vyjádřil astronaut Mark Polansky, který sám třikrát zavítal na ISS: „V roce 1979 jsem byl u amerického letectva coby bojový pilot. Mým úkolem bylo cvičit odvetu proti předpokládané sovětské agresi, proti jejich pilotům. A dnes? S ruskými kosmonauty pracujeme společně. Abych byl upřímný, s partnery vždy dochází k určitým neshodám. Teď se je však učíme překonávat a pracovat dohromady, než abychom přešlapovali na místě.“

Ve večerních hodinách 20. května se situace německých vojáků jevila jako nejistá. Výsadkáři se obávali nočního protiútoku na své nezajištěné pozice, který by je zatlačil až k moři. Avšak protiúder nepřišel, protože i obránce den intenzivních bojů vyčerpal. Navíc 22. novozélandský prapor hájící kótu 107 ztratil spojení s velitelem brigády plukovníkem Jamesem Hargestem. Velitel praporu podplukovník Leslie Andrew proto nemohl požádat o posily, a tak raději pod rouškou tmy ustoupil na východ. 

Střídavé úspěchy

Student pochopil, že pokud mají Němci Maleme dobýt, musí právě nyní na místo vyslat čerstvé síly. Věřil, že jeho muži konečně ovládnou přistávací plochu, na které pak budou dosedat další letouny s vojskem i výzbrojí. Dne 21. května kolem 17. hodiny do boje vyrazil prapor 100. horského pluku o 800 mužích.

Junkersy přistávaly pod těžkou palbou a mnoho z nich se zřítilo. Z jednoho letounu vyskočil i zkušený plukovník Bernhard Ramcke, jenž se po Meindlově zranění stal velitelem západního sektoru bojiště. Horští myslivci skutečně vytlačili obránce z pozic východně od Maleme a zajistili letiště, takže od 22. května tam mohl Student vysílat nepřetržitý proud posil. Hargestovu pokusu o dobytí letiště zpět chyběla razance a výsadkáři ho odrazili palbou z kulometů a minometů dopravených vzduchem.

Přes úspěchy v západním sektoru neměli Němci vyhráno a Hitlera ztráty jeho oblíbených parašutistů rozčarovaly natolik, že zakázal o operaci cokoliv zveřejnit. Bitvu měly ve prospěch Berlína zvrátit další a další junkersy plné posil. Některá letadla se vydávala až nad území držené nepřítelem, aby dopravila potraviny, léky a munici skupinám výsadkářů bojujících v obklíčení. Nedaleko Heraklionu se prapor 1. pluku 7. divize bránil přesile 8 000 spojeneckých vojáků a přes beznadějnost situace jeho velitel major Karl Schultz odmítl výzvu ke kapitulaci slovy: „Naše armáda dostala rozkaz obsadit ostrov. A my ho splníme.“ 

Obrat v bitvě

V této fázi bitvy převzal kontrolu nad jednotkami v oblasti Maleme velitel 5. horské divize generálmajor Julius Ringel, jenž měl připravit koordinovaný útok na východ do oblasti Galatas–Chania–Souda. Své muže přeskupil do tří bojových skupin. První Kampfgruppe majora Schätteho měla bránit Maleme od západu a podnikat výpady směrem ke Kastelli. Skupina plukovníka Ramckeho dostala za úkol zahájit výpady na sever, bránit letiště a postupovat podél pobřeží na východ. Třetí skupina plukovníka Utze zamířila na východ a vedla přes hory útok na křídlo nepřítele.

Díky posilám, kdy v Maleme každou hodinu přistávalo až dvacet Ju 52, mohl Ringel 24.–26. května dokončit přeskupení. Jádro posil tvořil 85. horský pluk, jemuž velel plukovník August Krakau. Část oddílů zaútočila na Galatas, další pochodovaly 80 km přes hory na jih, aby obsadily silnici z Chanie do Rethymna. Bitva se konečně začala vyvíjet dle Studentových představ a v Německu si civilisté přečetli v novinách, že výsadkové jednotky pátým dnem bojují na Krétě. Šlo o jasné znamení, že Hitler už si je jistý vítězstvím.

Žádné posily

K optimismu přispěl úspěch horských útvarů, které vytlačily Novozélanďany z Galatasu. Ráno 25. května se výsadkové oddíly plukovníka Richarda Heidricha, obklíčené po několik dnů v takzvaném vězeňském údolí, dočkaly posil. S nimi za doprovodu kanonády i jekotu Ju 87 udeřily na Kastelli. Bombardéry podnikaly nálety též na Heraklion, aby podpořily parašutisty, kteří zde uvízli už prvního dne bojů.

Britové se pokusili vyslat na Krétu čerstvé síly po moři, avšak letouny s kříži na křídlech jim v tom zabránily. Tváří v tvář horšícím se poměrům vyslal Freyberg do Londýna zprávu: „Bez ohledu na rozhodnutí vrchního velení je situace z vojenského hlediska bezvýchodná. Naše jednotky nedokážou odolávat soustředěným náletům, s nimiž se potýkáme už šest dnů. Proto se domnívám, že část jednotek musí ustoupit.“

Hořký konec na východě

Na základě těchto zpráv v Londýně uznali, že pád Kréty je otázkou několika dnů, a rozhodli o zahájení evakuace z jižního pobřeží. Některé oddíly spontánně přerušily boj ještě před oficiálním rozkazem a vydaly se k přístavu Chora Sfakion. Němci netušili, že protivník bitvu o ostrov vzdal, a Ringel nařídil útok na Chanii. Pozdě odpoledne 27. května i přes lokální protiútoky Australanů a Novozélanďanů Němci město obsadili a pronikli do zálivu Souda.

Z významných center zůstávaly v britských rukou již pouze Heraklion a Rethymno ve východní části Kréty. Následujícího dne obdržela britská posádka Heraklionu pokyn připravit se na evakuaci. Zbytky paliva i munice letěly do povětří a kolem půlnoci se 4 000 mužů nalodily na křižníky a torpédoborce. V ranních hodinách se na konvoj vrhla Luftwaffe a pumy zabily na 800 vojáků.

Lépe se nevedlo ani australským oddílům v Rethymnu. Drsní válečníci však svou houževnatostí přiměli generála Studenta později prohlásit, že kdyby podobně bojovala celá posádka Kréty, vše by dopadlo jinak. Velitel Australanů plukovník Ian Campbell ještě 28. května zaútočil na dorážející výsadkáře s takovou intenzitou, že se raději stáhli. Nakonec však Němci 30. května na Rethymno udeřili s podporou děl i tanků a vyhladovělí Australané kapitulovali. 

Pyrrhovo vítězství

Dne 28. května Royal Navy zahájila evakuaci ze Sfakie. Němci konečně pochopili, co se děje, a vyrazili na jih ve snaze odříznout Britům cestu k přístavu. Zdržely je přestřelky s partyzány i zadním vojem ustupujících vojsk, a tak stažení sil Commonwealthu nezabránili. Do Alexandrie odplulo asi 8 800 Britů, 3 100 Australanů a 4 700 Novozélanďanů. Večer 31. května opustil Krétu také generál Freyberg a prvního červnového dne v 9 hodin ráno se zbytky obránců vzdaly.

Do zajetí putovalo 12 000 mužů, asi 1 700 vojáků Commonwealthu padlo a podobný počet utrpěl zranění. Šrámům se nevyhnulo ani námořnictvo, jež odepsalo tři křižníky, šest torpédoborců a více než 2 000 členů posádek. Počet obětí z řad řeckých vojáků, partyzánů a civilistů není znám. Na obyvatelstvo Kréty čekaly útrapy okupace a tresty za pomoc spojeneckým vojákům. Oddíly gestapa a SS pročesávaly ostrov a často bez důkazů zatýkaly nešťastné vesničany. Mnozí skončili v pracovních táborech, asi 25 000 dalších nacisté postříleli.

TIP: Operace Compass: Africký blietzkrieg na britský způsob

Ani pro Němce se obsazení Kréty nestalo jednoznačným úspěchem. Sice dobyli ostrov hájený silnou posádkou, ale zaplatili za to vysokými ztrátami. Výsadková elita ve Středomoří vykrvácela a Luftwaffe musela odepsat tři stovky Ju 52. Nová posádka Kréty navíc do konce války už nedokázala prakticky nic – od severoafrického bojiště byla moc daleko a neměla prostředky, jak zabránit Američanům v bombardování naftových polí v Rumunsku. Hitler po bitvě zaskočenému generálu Studentovi sdělil: „Čas vzdušných výsadků je u konce. Hlavní zbraň parašutistů tvoří moment překvapení a bez něj nemají budoucnost.“ Boj o Krétu se tak stal posledním velkým nasazením německých vzdušně výsadkových jednotek.