Mrtvé moře tvoří přirozenou přírodní hranici mezi Jordánskem a Izraelem. Jeho povrch v současnosti leží 427 metrů (podle některých údajů 418 metrů) pod úrovní moře a je tak nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě. 

Navzdory obecně rozšířenému mínění se ovšem nejedná o nejslanější vodní masu světa. Má sice 33,7% salinitu a díky zahuštění solí (hustota je 1,24 kg/litr) jde o vodu, která bez problémů nadnáší i naprosté neplavce, ale na Zemi jsou i slanější přírodní nádrže. Ještě větší obsah soli má jezero Assal v Džibuti a jezero Kara-bogaz-gol v Turkmenistánu. Vůbec nejslanějším je antarktické jezírko Don Juan Pond, jehož sanilita je 40,2 %.

TIP: Nic nového. Lidé mění geologii téhle planety už téměř 12 tisíc let

Od roku 1960 vědci zaznamenávají výrazný ústup hladiny Mrtvého moře, jehož jediným přítokem je řeka Jordán. V roce 1970 byla hladina 395 metrů pod hladinou moře, v roce 2006 už to bylo 418 metrů. V současnosti úroveň hladiny klesá tempem 1,4 metru za rok.

V květnu 2009 Jordánsko oznámilo záměr převést do Mrtvého moře vodu z Akabského zálivu v Rudém moři. Voda by byla částečně zbavována soli a získaná pitná voda by sloužila jordánskému hospodářství. Izrael vyjádřil záměru svou podporu.

Na Maleme se z kluzáků chystal udeřit elitní Sturm-Regiment 7. divize pod velením generála Eugena Meindla, veterána od Narviku. Nepřesná protiletadlová palba nezpůsobila příliš potíží, ovšem po přistání na vojáky čekalo peklo. Obránci spustili vražednou palbu, Meindl byl dvakrát raněn a mnoho Němců během několika minut padlo. 

Předchozí část: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (1)

Masakr u Maleme

První skupině velel major Walter Koch, jenž měl jihovýchodně od Maleme obsadit kótu 107, odkud bylo možné kontrolovat a ostřelovat přistávací dráhu. Skupina vedená majorem Franzem Braunem se vydala obsadit most přes vyschlé koryto řeky Tavronitis, třetímu oddílu nadporučíka Wulfa von Plessen připadl úkol zničit protiletadlové baterie na severozápadním okraji letiště. Kochův oddíl se dostal do problémů už při přistání, kdy řada kluzáků v mlze havarovala. Přeživší muži zjistili, že terén je daleko členitější, než tvrdila rozvědka. Zpravodajci Kochovi sdělili, že při dobývání kóty bude muset překonat mírný a lehce bráněný svah.

Ve skutečnosti stály Němcům v cestě hřebeny a úžlabiny postřelované z maskovaných pozic 22. praporu 5. novozélandské brigády. Kochovi parašutisté byli téměř vyhlazeni a sám major utrpěl zranění hlavy. Braunovým mužům se přes potíže podařilo ovládnout cílový most a Plessenovi vojáci zlikvidovali pozice děl. Avšak jakmile se obě skupiny pokusily zaútočit na letiště, palba Novozélanďanů utopila postup v krvi.

Krvácející elita

Během chvíle padly desítky výsadkářů včetně Brauna i Plessena. Další dva oddíly Meindlova pluku měly udeřit na pozice v zálivu Souda a obsadit radiostanici. Letouny se skupinou kapitána Gustava Altmanna rozprášila střelba boforsů a výsadkáři navíc zjistili, že cílovou baterii ve skutečnosti tvoří dřevěná atrapa. Všech 136 Altmannových mužů zahynulo nebo skončilo v zajetí.

Oddílu nadporučíka Alfreda Genze se dařilo lépe, když zničil protiletadlové baterie jižně od Chanie a postřílel 180 mužů z jejich obsluhy, kteří ani nevyfasovali ruční zbraně. Dobýt rádiovou stanici ovšem Genz nedokázal. Parašutisté následující za Meindlovými útvary seskakovali za značně nepřehledné situace – Sturm-Regiment sice téměř vykrvácel, nicméně jeho muži několik pozic dobyli.

Padákoví myslivci tak šli do boje s vědomím, že musejí práci dotáhnout do konce a obsadit strategicky významné letiště za každou cenu. Britská protiletadlová obrana se již zastřílela a posílala k zemi jeden Ju 52 za druhým. Kterýsi z příslušníků obsluh kanonů Bofors prohlásil: „Viděl jsem, jak se zasažená letadla lámou v půli a vypadne z nich řada těl, která pak letí vzduchem jako pytel brambor…“ Přes ztráty výsadek obklíčil letiště ze tří stran a formoval se k útoku.

Galatas a Chania

Východněji se situace pro Němce vyvíjela katastrofálně. Prapor majora Otty Scherbera přistál přímo do středu obrany a během několika minut přestal existovat. Výsadkáři vedení majorem Ludwigem Heilmannem dosedli doprostřed novozélandských pozic. O krutosti bojů svědčí zkušenost velitele 23. novozélandského praporu, jenž ze služební pistole zastřelil pět parašutistů, kteří přistáli v jeho velitelství.

Mnoho Němců vítr zanesl do hor, nad pobřežní skaliska nebo vodní nádrž, kde se utopili. Vzhledem ke zmatku se výsadkáři nedokázali dostat ke svrženým kontejnerům s těžší výzbrojí. U sebe měli jen pistole, samopaly a granáty, s nimiž nemohli čelit soustředěné palbě pušek, kulometů a minometů. Obzvláště tvrdé boje probíhaly okolo města Galatas, avšak ani zde výsadkáři určené pozice neobsadili.

Do bojů s vetřelci se zapojily i oddíly domobrany a ozbrojení civilisté. Rozzuření příslušníci milicí se s Němci nepárali a docházelo ke zvěrstvům, kdy dobíjeli raněné parašutisty a zohavovali jejich těla. Na důležité cestě z Heraklionu do Chanie jeden prapor seskočil nedaleko věznice, po tuhých bojích ji ovládl a přeměnil ve štáb pluku. Kvůli utrpěným ztrátám nicméně výsadkáři neměli dost sil k zahájení útoku na Chanii.

Druhá vlna na scéně

První vlna nesplnila žádný z vytyčených cílů, ale ve Studentově štábu o tom dosud nevěděli. Pro druhou vlnu problémy začaly ještě dříve, než se vydala na cestu. K ostrovu ji měly dopravit tytéž junkersy jako vlnu předchozí, jenže čas k natankování a naložení letadel se ukázal jako příliš krátký. Až v této době Student na základě prvních zpráv z bojiště pochopil, že plán obsadit prvního dne všechny klíčové pozice selhal.

Výsadkáři bojovali rozptýleni na velké ploše a druhá vlna měla kvůli zdržení seskočit postupně v malých skupinách. Generál přesto nechal operaci Merkur pokračovat a později napsal: „Ukázalo se, že Britové jsou odolnější a silnější, než jsme očekávali. V té chvíli ale nezbývalo než zatnout zuby a nechat velitele, aby plnili úkol.“ Oddíly druhé vlny odstartovaly k letištím Heraklion a Rethymno ve 13.30.

Dokončení: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (3)

První dvě roty dle plánu seskočily nad Rethymnem, kde se ocitly pod silnou palbou. Třetí rota dopadla o 8 km dále a obsadila kopec nad letištěm. Ju 52 směřující k Heraklionu narazily na účinnou protiletadlovou obranu, jež je přinutila vystoupat a nechat parašutisty skákat z větší výšky. V důsledku toho jich obránci mnoho postříleli ještě na padácích. Ani druhá vlna situaci z německého pohledu příliš nevylepšila a Student za první den bojů ztratil 1 000 mužů.

Lidé odjakživa upírají oči k nebi, fascinováni jeho zdánlivou nekonečností a nedosažitelností. Nicméně povrch naší planety a hlavně to, co se nachází pod ním, zůstávaly poněkud stranou. Zatímco dnes řešíme, jak dostat člověka na Mars, ze světových oceánů jsme dosud probádali pouhých 5 %. Ještě menší pozornost se pak věnuje zkoumání jeskyní, které přitom často vydávají fantastické poklady minulosti: fosilie vyhynulých zvířat nebo pozůstatky dávného osídlení. 

Rájem pro podobné objevy se stal Yucatanský poloostrov ve Střední Americe, v jehož nerostném složení hraje hlavní roli pískovec. Skrz relativně měkkou a porézní horninu si po miliony let razila cestu voda, a v podzemí tak vznikla nejhustší síť jeskyní na světě. Která z nich si ovšem může nárokovat pomyslnou korunu?

Větší vítězí

Až do tohoto roku se za nejrozsáhlejší zatopenou jeskyni na planetě považovala yucatanská Ox Bel Ha (v překladu z mayštiny „tři vodní cesty“), jež se táhne v délce přes 270 km. Zatímco si však užívala svůj primát, v blízkém sousedství jí rostla konkurence. V roce 2007 speleologové zjistili, že jeskynní systémy Nohoch Nah Chich („obrovská ptačí klec“) a Sac Actun („bílé jeskyně“) jsou propojené. Ve speleologii platí „kanibalské“ pravidlo silnějšího: Pokud se objeví nová spojnice mezi dvěma systémy, ten větší „pohltí“ menší a předá mu své jméno. Sac Actun tak kromě Nohoch Nah Chich vstřebala ještě vedlejší Aktun-Hu a loni v květnu měřily veškeré tamní prozkoumané chodby 259,5 km. Soustava tudíž neměla žádnou konkurenci – kromě Ox Bel Ha. 

„Tato rozsáhlá jeskyně tvoří nejbohatší podvodní archeologické naleziště světa. Zahrnuje víc než sto významných lokalit, z nichž některé dokonce nesou stopy po prvních obyvatelích Ameriky,“ tvrdí o Sac Actun Guillermo de Anda, ředitel projektu Gran Acuífero Maya, který v rámci jeskynního průzkumu hledá neznámé mayské památky. Touha po nových objevech vedla ke stále preciznějšímu mapování systému, pod jehož „rozrůstání“ se podepsal především Robert Schmittner: Zmíněné jeskyni věnoval již čtrnáct let života. 

Delší než Česko

Do hlubin se průzkumník pravidelně nořil s přesvědčením, že se na rozsáhlý komplex napojuje některá z menších jeskyní poloostrova. Letos v lednu se pak jeho tým vrátil ze Sac Actun se senzační zprávou: Předtucha se potvrdila – systém je spojen s nedalekou Dos Ojos („dvě oči“). Ta se sice táhne v délce „pouhých“ 84 km, nicméně poté, co ji Sac Actun „pohltila“, se nakonec zrodila nejdelší zatopená jeskyně světa – s celkovými 347,7 km.  

Nová rekordmanka samozřejmě podnítila řadu srovnání: Jeskynní systém je například delší než trasa  Londýn–Liverpool a na výšku by bez problémů pojal věž Big Ben. Z našeho pohledu jsou zatopené podzemní chodby delší než spojnice nejsevernějšího a nejjižnějšího bodu České republiky, která měří 278 km. Od východu na západ má potom naše území 493 km, takže by jeskyně procházela zhruba pod třemi čtvrtinami Česka. 

Matka všech cenotů

Význam Sac Actun však netkví jen v rekordní délce. Hlavní části systému tvoří tzv. cenoty, tedy zatopené závrty krasového původu, které lze nalézt v jeskyních s provalenými stropy a jež slouží coby zásobárny podzemní vody. Mayská civilizace považovala cenoty za posvátná místa a portály ke komunikaci s bohy. Na jejich dně se proto daří nalézat nejrůznější artefakty. Ve městě Chichén Itzá byly dokonce v závrtu objeveny lidské ostatky, a mnozí historikové se proto domnívají, že se cenoty využívaly také jako obětiště. 

„Díky průzkumu podzemních systémů dovedeme lépe vysvětlit postupný výskyt a vývoj nejrůznějších rituálů. Rovněž máme lepší představu o šíření mayského území na základě vzniku nových poutních míst a posléze osad,“ vysvětluje archeolog Guillermo de Anda. 

Nebezpečné průzkumy

Nicméně: Do Sac Actun vede celkem 187 známých vchodů, systém je navíc zatopený a jeho průzkum vyžaduje potápěčské vybavení či speciální technologie. Speleologie přitom představuje relativně mladou disciplínu, extrémně náročnou a často i velmi nebezpečnou. Kupředu ji vedle odborníků ženou především rekreační jeskyňáři – tzv. caveři. 

Ani objevování suchých jeskyní není procházka růžovou zahradou, jejich podvodní kolegyně však znamenají daleko náročnější výzvu. Při návratu na souš je nutné podstoupit dekompresi, podobně jako při potápění v oceánu, ale limitující jsou hlavně tma a prostor. Problém s viditelností řeší svítilny, nicméně ani se zdrojem světla nemusí být vyhráno: Obvykle sice bývá voda v jeskyních křišťálově čistá, potápěči ovšem mohou zvířit bahno či jiné usazeniny, a dohled tak prudce klesne.

Není kam utéct

Se špatnou viditelností i s komplikovanou orientací v prostoru pomáhají navigační lana, jež se vinou již probádanými chodbami nebo je rozmisťují přední členové týmu. Průzkumníci se k těmto „směrnicím“ obvykle připínají vlastními lanky, která je po případném prohlédnutí neoznačených zákoutí přivedou zpět. Jelikož se pod vodou pracuje s omezeným množstvím dýchací směsi, může připnutí k vytyčené trase v krizi zachránit i život. 

Stísněné chodby jsou nejvíc nebezpečné v okamžiku, kdy má potápěč nad hlavou nízký strop nebo doplave na konec slepého tunelu, odkud může jedině vycouvat. Nemožnost manévrovat a kdykoliv vystoupat vzhůru také vyžaduje lepší hospodaření s kyslíkem.

V první řadě je nutné si uvědomit, že čistý kyslík začíná být v hloubce šesti metrů kvůli tlaku toxický. Proto musejí potápěči volit adekvátní směs, jež obsahuje mimo jiné dusík. Jenže i jeho narkotické účinky v hloubkách pod 35 metrů kvůli vysokému tlaku rostou, což může potápěči přivodit stav podobný opilosti – v krajních případech mu dokonce hrozí bezvědomí. V běžných podmínkách stačí pro potlačení příznaků, k nimž patří malátnost a slabost, vystoupat alespoň pět metrů vzhůru. V úzkém jeskynním tunelu však průzkumník často nemá kam „utéct“, a pokud nezareaguje dostatečně rychle, zůstane odkázán na pomoc zbytku týmu. 

Nikdy nepřecenit síly

K základním podmínkám pro vstup do světa jeskynních potápěčů tak patří pečlivý a dlouhodobý trénink, jenž zájemce připraví na maximum krizových situací. Má několik fází a úrovní podle dosažených výsledků – liší se mimo jiné největší hloubkou ponoru, potřebou dekomprese či ztíženými světelnými podmínkami. Adepti tedy postupně procházejí všemi potenciálními komplikacemi, jejichž řešení by jim mohlo v budoucnu zachránit život. 

V žádném případě se nedoporučuje přeceňovat síly, a to ani u jedinců se zkušenostmi z běžného potápění. Ani dokonalý výcvik navíc nikoho neochrání před nehodami a chybami: Podle organizace Divers Alert Network zemřelo mezi roky 1985 a 2015 jen ve Spojených státech 161 jeskynních potápěčů, ale „pouze“ 87 z nich neprošlo odpovídající přípravou. 

TIP: Nejzajímavější jeskyně světa: Šest podzemních skvostů

Také proto se tento obor považuje za nejnebezpečnější formu potápění na profesionálním i rekreačním poli. Zároveň jde o jeden z nejriskantnějších způsobů průzkumu Země: Hloubky jeskynních vod sice lákají do neprobádaných zákoutí, ale zároveň své poklady vydávají jen za cenu hazardování se životem. 

Když v roce 2016 představil šéf společnosti SpaceX Elon Musk plány na stavbu obří rakety BFR, tedy Big F*cking Rocket či Big Falcon Rocket, většina odborníků i veřejnosti měla za to, že její stavba odstartuje (pokud vůbec) nejdříve za mnoho let.

Nyní se zdá, že raketa BFR je nejen naprosto reálným projektem, ale navíc projektem, který se rychle blíží ke svému dokončení. Zní to až neuvěřitelně, ale první raketa BFR by mohla vzlétnout již v roce 2019.

Kosmický přístav v Los Angeles

Starosta Los Angeles Eric Garcetti totiž před pár dny oznámil, že první raketa BFR vznikne v přístavním komplexu Port of Los Angeles. Město Los Angeles tak pokračuje v úspěšné spolupráci se SpaceX. Společnost zde již od roku 2012 provozuje svou základnu operací na Západním pobřeží.

TIP: Překvapivé prohlášení: Raketa Big F*cking Rocket bude hotová už příští rok

Jak se zdá, díky SpaceX se dostáváme na pokraj skutečného kosmického věku. Podle aktuálních plánů by jedna raketa BFR mohla dopravit na Mars až 100 lidí. Zároveň nabízí možnost průzkumu vzdálenějších oblastí Sluneční soustavy lidskými posádkami.

Asi 7 miliard lidí, tedy více než 95 procent celé lidské populace, dýchá vzduch, který obsahuje problematické látky. A zhruba 60 procent lidí žije v oblastech, kde vzduch nesplňuje ani ta nejzákladnější zdravotní kritéria.

To jsou závěry studie o stavu globálního ovzduší State of Global Air 2018, kterou každoročně zveřejňuje institut Health Effects Institute (HEI). Znečištěný vzduch se přitom projevuje na lidském zdraví a má na svědomí množství životů.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Odborníci HEI tvrdí, že znečištěný vzduch je významnou příčinou více než 6 milionů předčasných úmrtí ročně. Obvykle jde o oběti mozkových mrtvic, infarktů, nádorů plic a chronické obstrukční plicní nemoci. To znamená, že znečištěný vzduch je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí, po vysokém krevním tlaku, nezdravé stravě a nemocích způsobených kouřením.

Plejády jsou nejasnější otevřenou hvězdokupou na pozemském nebi a jsou vidět víceméně kdekoliv na severní obloze i prostým okem. Tato velmi dobře známá formace hvězd pomalu ničí oblak prachu a plynu, co prochází okolo. Předpokládáme, že procházející mrak prachu patří do Gouldova pásu, neobvyklého prstence mladých hvězd, který se nachází v okolí naší Galaxie.

Během posledních 100 000 let se Gouldův pás pohybuje přes starší Plejády a způsobuje velmi silnou interakci mezi hvězdami a prachem. Tlak záření z hvězd odráží prach v okolní modré reflexní mlhovině, přičemž menší částečky jsou odpuzovány silněji než ty velké. Mračno se tak postupně stratifikuje a vytváří filamenty, které jsou vidět na tomto nádherném obrázku.

Roku 1895 se do rodiny pražského plynárenského úředníka narodil chlapec jménem Otakar Batlička. Jeho matka záhy zemřela a otec, patrně z nedostatku času, chlapcově výchově nevěnoval příliš pozornosti. To se bohužel (nebo bohudík) projevilo na Otakarově povaze. Nikdy nebyl příliš disciplinovaný a jeden klukovský průšvih následoval druhý. Bouřil se často a proti ledasčemu.

Není proto divu, že se o něm traduje historka, podle níž měl jako mladý neplnoletý hoch utéct z domova, podle některých zdrojů dokonce s cirkusem, a poté procestovat celý svět, aby se později vrátil do vlasti coby ostřílený dobrodruh. Tuto legendu se díky srovnávání dobových dokumentů podařilo vyvrátit. Batlička skutečně kdejaký kout světa procestoval, ovšem až jako dospělý. 

Pod kódem OK1CB

O přesné trase Batličkovy cesty se dosud vedou spory. Hovoří se o Jižní Americe, ale zda ji skutečně navštívil, nikdo přesně neví. Po návratu musel čelit existencionálním potížím. Neměl maturitu a kvůli tomu se mu opakovaně nedařilo sehnat si stálé zaměstnání. Nějakou dobu se živil všelijak. Pokoušel se dostat do služeb tajné policie, otevřel si školu boxu, v níž sám vyučoval, protože se tomu prý naučil během svých putování. Kromě toho pojišťoval psy či závodil na motorce. Traduje se, že získal cenu jako zdatný střelec, ale jisté to není. Nakonec se stal řidičem tramvaje, usadil se a jeho život se stal zcela běžným.

Našel však novou vášeň. Pod volacím kódem OK1CB se nadšeně věnoval radioamatérství, přičemž měl zvládnout řadu úžasných kousků. Jako snad u všech tradovaných Batličkových dobrodružství se bohužel některé z nich zkrátka nemohly uskutečnit. Se vzducholodí Umberta Nobileho, která ztroskotala při cestě na severní pól, se nespojil, byť by to bylo zajímavé. Jedním ze dvou cizinců na palubě letu určeného hlavně k propagaci fašistické Itálie jako pokrokového státu byl tehdy český radiolog Běhounek.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se na Otakara usmálo štěstí, když se mu naskytla příležitost přispívat do Mladého hlasatele, časopisu pro mládež, který tehdy vydával koncern Melantrich. Zde uveřejňoval dobrodružné povídky na pokračování, které se mezi mládeží těšily velké oblibě. Inspiraci čerpal především ze svých cest a své místo v nich také měla Batličkova milovaná radiokomunikace. Později v časopise ostatně publikoval také seriál o radioamatérství. 

Odhalený odbojář

Přelomovým byl pro Batličku rok 1939, tedy počátek nacistické okupace Československa. Otakar opět nezapřel dobrodružnou povahu, když vstoupil do odbojové skupiny Obrana národa. Do její činnosti se zapojil jako radiotelegrafista, přičemž měl za úkol zajišťovat telegrafické spojení s Moskvou. Na podzim roku 1941 však byla skupina v rámci zostřeného postupu proti odbojářům po nástupu Heydricha prozrazena a brzy poté nacisté vypátrali všechny její členy. Otakara Batličku zatkli a vyslýchali. Potom následovalo uvěznění na Pankráci, odkud ho přesunuli do Terezína. Po nějaké době byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde někdy roku 1942 zemřel. 

Rovněž o Batličkově smrti kolují mnohé mýty. Nejodvážnější z nich vypráví, že spisovatel nezemřel za zdmi koncentračního tábora, ale že jako pravý dobrodruh uprchl a zastřelili ho na útěku. Vzhledem k výpovědím přeživších vězňů, kteří si nepamatují, že by někdy došlo k úspěšnému útěku z tábora, stejně jako k podmínkám, jež v něm panovaly, však Batličkův útěk musíme považovat za nereálný. Spisovatel tedy pravděpodobně zemřel stejně jako většina ostatních vězňů pomocí benzinové injekce vpravené do srdce. Tyto popravy měl na starosti nacistický lékař Eduard Krebsbach a jeho pomocníci. Některé zdroje však uvádějí, že Batličku postavili ke zdi. Typicky batličkovskou nejistotu nám tedy přináší i způsob jeho smrti.

Pod příkrovem mýtů

Tímto okamžikem se začíná psát historie druhého života Otakara Batličky. Po válce ho ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda vyznamenal Československým válečným křížem in memoriam. Jako autor však byl téměř zapomenut. Spisovatele Batličku objevil pro veřejnost coby téměř neznámého v polovině šedesátých let 20. století Petr Sadecký. Ten už od mládí vášnivě obdivoval kresby Konečného, Buriana a dalších ilustrátorů dobrodružných knih. To Sadeckého přivedlo k zájmu o dílo Jaroslava Foglara, které v polovině šedesátých let pomáhal propagovat a opětovně dostat do povědomí čtenářů.

Posléze Sadecký svůj zájem nasměroval na Batličku. Kontaktoval vdovu po Batličkovi a domluvil se s ní, sehnal vhodného editora, který původní povídky z přelomu třicátých a čtyřicátých let přepracoval. Tak spatřila světlo světa kniha Na vlně 57 metrů. Protože měla nečekaný úspěch, záhy ji následovaly další. Knihy měly úspěch i po událostech v srpnu 1968. Normalizační trh takové literatuře vyhovoval dokonale: nabízela odpočinek, únik a straně se nezdála v ničem závadná.

Znovuobjevení Batličky však provázely i kontroverze. Přestože spisovatelovu dílu Sadecký nepochybně prokázal velkou službu, jeho konání zanechalo na Batličkově osobě neblahý stín. Sadecký si byl dobře vědom, že téměř zapomenutý autor musí být něčím výjimečný. Vytvořil proto okolo Batličkova mládí obrovskou legendu sestávající z údajných cestovatelských dobrodružství. 

Pokud jde o Evropu, skončily dohady, kde vyroste trať pro hyperloop - revoluční dopravní systém s podtlakovými tubusy a vysokorychlostními kapslemi. První tubusy pro stavbu dorazily v minulých dnech do francouzského Toulouse.

Společnost Hyperloop Transportation Technologies (HTT) se sídlem v Kalifornii zde oficiálně zahájila stavbu testovací hyperloopové trati. V provozu by měla být už letos.

TIP: Bransonův Virgin Hyperloop One vybuduje testovací dráhu v Indii

V první fázi bude trať měřit 320 metrů a HTT tam budou testovat prototyp dopravní kapsle, která by se měla v budoucnu pohybovat rychlostmi až 1 220 kilometrů za hodině. V roce 2019 by měla být v Toulouse zprovozněna trať o délce 1 kilometru. Podle představitelů společnosti HTT už hyperloop není koncept, ale standardní komerční projekt.

Když se němečtí diplomatičtí zástupci roku 1936 seznámili se sovětským konceptem jednotek vysazovaných na padácích, pochopili, že právě získali ideální způsob boje pro chystanou bleskovou válku. V okamžiku vypuknutí konfliktu na podzim 1939 již měli Němci elitně vycvičenou 7. leteckou divizi pod vedením generála Kurta Studenta, která se brzo osvědčila v Dánsku, Norsku i Belgii.

Z Řecka na Krétu

Aby Hitler zabezpečil jižní křídlo Wehrmachtu před útokem na SSSR, potřeboval mít na své straně balkánské státy. To se mu podařilo, ale koncem března vojenský puč v Bělehradě svrhl proněmecky orientovanou vládu a rozzuřený diktátor zahájil 6. dubna tažení do Jugoslávie i Řecka. Zatímco jugoslávská armáda se 17. dubna zhroutila, Atény s britskou pomocí odolávaly déle. Koncem měsíce Němci triumfovali i zde a kontingent Jeho Veličenstva se musel stáhnout na Krétu.

Velitelem ostrovní posádky se stal generál Bernard Freyberg, jenž při obraně Řecka stál v čele novozélandských sil. Posílená Kréta se brzo stala předmětem zájmu Hitlerova štábu. Představovala ve Středozemí strategickou pozici, z níž mohly startovat bombardéry k náletům na naftová pole u rumunské Ploješti. Trnem v německém oku se Kréta stala i coby základna námořnictva, jež ohrožovalo plavební cesty Osy do Afriky. Freyberg se útoku Wehrmachtu obával, ale uklidňoval se faktem, že Royal Navy ovládá okolní moře.

V bezpečí ostrova

Nepředpokládal ani úder ze vzduchu, jak ostatně vzkázal i do Londýna: „Nechápu nervozitu, nemám ani nejmenší obavy ze vzdušného výsadku.“ Optimismus narušila zpráva ze systému Ultra, který dešifroval německé depeše. Sice Spojencům nesdělil, kdy a kde nepřítel udeří, nicméně varoval, že Hitler plánuje ostrov napadnout vzdušně námořním výsadkem.

Protože na jihu Kréty se z moře zdvihají strmá pohoří, většina měst i letišť leží na severu. Právě tam musel směřovat německý úder a Freyberg oblast rozdělil na trojici obranných sektorů kolem základen Maleme, Rethymno a Heraklion. Ve skutečnosti však tato pásma existovala spíše na papíře, a místo aby novozélandský generál zaměřil pozornost na uhájení letišť, rozprostřel jednotky po celém ostrově. Ačkoliv touto chybou přispěl k pádu Kréty, je třeba zmínit, že základny se v době jeho příchodu nacházely v katastrofálním stavu. 

Elita se připravuje

Zatímco se Freyberg potýkal s organizováním obrany, vydal Hitler 25. dubna rozkaz k zahájení výsadkové operace Merkur. Na jih Balkánského poloostrova se přesunul XI. letecký sbor generála Studenta a do akce se chystala kompletní 7. letecká divize, 85. a 100. pluk 5. horské divize a 141. pluk 6. horské divize. Elitní bojovníky měla nad ostrov dopravit flotila přibližně 500 transportních Ju 52 a sedmdesáti kluzáků podporovaných stíhačkami a bombardéry, další vojáci měli připlout na palubách zrekvírovaných motorových plachetnic a malých parníků.

Po moři plánoval Student dopravit též většinu těžké výzbroje a pomocné jednotky. Zatímco parašutisté nakládali do junkersů výzbroj a výstroj, důstojníci námořnictva, letectva a pozemních sil vymýšleli strategii. Padákoví myslivci měli udeřit ve dvou samostatných vlnách. První dostala za úkol napadnout letiště v Maleme a oblast kolem města Chania, v němž se nacházel britský štáb. O šest hodin později měla zaútočit druhá vlna na letiště Heraklion a Rethymno.

Útok z nebes

Šlo o riskantní plán, podle něhož výsadkáři seskočí na různá místa území obsazeného nepřítelem a odříznutím hlavních center paralyzují obranu. Finální rozkaz k útoku vydal generální štáb 20. května 1941 a kurýři jej předali velitelům parašutistů čekajících na řeckých letištích. Jako první odstartovalo 150 střemhlavých bombardérů Ju 87, devadesátka bitevních Bf 110 a dvoumotorové bombardéry. Pod ochranou devadesáti stíhaček Bf 109 se vzdušná flotila vrhla na krétská letiště i další strategické objekty a rozsévala zkázu.

Pokračování: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (2)

Startovací plochy rozryly krátery po bombách a většina britských stíhaček vzplanula ještě na zemi. To už se k ostrovu blížily Ju 52, z nichž každý nesl tucet výsadkářů. Kluzáky DFS 230 sebou trhaly na vlečných lanech a mnoha vojákům se dělalo zle. Teprve nad krétským pobřežím piloti lana odepnuli a kluzáky se snesly k cílům. Napětí se stupňovalo, neboť poprvé v dějinách měl být celý ostrov dobyt výhradně pomocí vzdušně výsadkových jednotek.

Virus HIV je sice stále velmi nebezpečným protivníkem, postupně ale objevujeme rozmanité technologie a léčebné postupy, s nimiž mu můžeme vzdorovat. S novým nástrojem pro tento boj nedávno přišel tým kanadských a keňských vědců.

Zmínění vědci vyvinuli vaginální implantát, který dokáže zamezit přenosu infekce viru HIV u žen tím, že potlačuje reakce imunitních buněk v ženských genitáliích. Tento implantát z ohebného polymeru pozvolna uvolňuje hydroxychlorochin, tedy látku s protizánětlivými účinky, která se používá i jako prevence a lék proti malárii.

TIP: Naděje na dohled: Nová léčba může účinně bojovat proti 99 % kmenů HIV

Virus HIV se může množit pouze v jednom typu bílých krvinek, které mají na starost imunitu. I když to zní zvláštně, proti přenosu infekce HIV funguje potlačení imunitní reakce těchto bílých krvinek. Když v genitáliích nejsou bílé krvinky, má virus HIV smůlu. A právě to zařídí hydroxychlorochin. První experimenty s vaginálními implantáty dopadly velmi slibně, teď záleží, jak se implantáty osvědčí u lidí.