V předchozí části jsme se věnovali změně svítivosti hvězd v čase, a to jak zdánlivé, tak absolutní. Kromě toho jsme zjistili, že se hvězdy na obloze pohybují, že nejde o stálice, jak se domnívali starověké civilizace. Hvězdy jsou ale zajímavé i z hlediska svého pohybu.

A přece se mění

Někteří lidé se domnívají, že se poloha hvězd nemění a souhvězdí vždy měla a budou mít stejnou podobu. Nic ve vesmíru však není nehybné. I hvězdy se tudíž pohybují obrovskými rychlostmi různými směry. Nacházejí se od nás ovšem tak daleko, že se změna jejich polohy – a tedy ani změna tvaru souhvězdí – za lidský život neprojeví. Nicméně astronomové dokážou uvedené modifikace změřit.

Přiložená grafika zachycuje Velký vůz před 100 000 let, dnes a za 100 000 let. Tyto změny poloh na nebeské sféře za určitý čas – tzv. vlastní pohyby – ukazují jen jednu složku rychlosti hvězdy: rychlost tangenciální, která je kolmá na spojnici pozorovatel–hvězda a měří se v úhlových vteřinách za jednotku času (rok nebo století). Při známé vzdálenosti můžeme ze znalosti vlastního pohybu určit tuto složku rychlosti v km/s.

Složka rychlosti ve směru zorného paprsku – tzv. radiální rychlost – se stanovuje na základě Dopplerova posuvu spektrálních čar. U hvězd, které se od nás vzdalují, jsou spektrální čáry posunuty k červenému konci (vlnová délka se prodlužuje), a u těch, jež se přibližují, zase k fialovému konci (vlnová délka se zkracuje). Velikost posuvu je přímo úměrná radiální rychlosti hvězdy, jejíž hodnoty kolísají od +550 km/s do −400 km/s (znaménko „+“ udáváme u vzdalujících se hvězd). Složením tangenciální a radiální rychlosti pak získáme skutečnou prostorovou rychlost hvězdy ve vesmíru.

Kam míří zemská osa?

Severní světový pól (průsečík severního konce zemské rotační osy s nebeskou sférou) opíše přibližně jednou za 25 800 let po obloze „kružnici“ o průměru 47° – jde o precesní pohyb způsobený vlivem Slunce a Měsíce na těleso zeměkoule. Tento pól tak neustále mění svoji polohu mezi hvězdami. V současnosti se nachází v blízkosti hvězdy alfa Malého vozu (viz grafiku), kterou známe spíš pod názvem Polárka. V roce 1986 ji od severního světového pólu dělilo asi 58′ (úhlových minut), zatímco v roce 2102 půjde o minimální vzdálenost 27,5′, což zhruba odpovídá průměru Měsíce v úplňku. V roce 3000 se bude jednat už o 5° a přibližně za 12 000 let se „polárkou“ stane jasná Vega v souhvězdí Lyry.

Připojená grafika zachycuje i polohu severního světového pólu v minulosti. Například staří Egypťané se orientovali podle Thubanu (hvězdy alfa v souhvězdí Draka), v jehož blízkosti se severní světový pól nacházel kolem roku 2800 př. n. l. Zemská osa krouží vlivem precese kolem pólu ekliptiky (PE), který bychom našli ve zmíněném souhvězdí Draka, přičemž v současnosti jej od světového pólu dělí úhel 23,5°. Uvedená hodnota odpovídá sklonu zemského rovníku k rovině ekliptiky, což je rovina proložená oběžnou dráhou Země kolem Slunce. V důsledku vlivu planet se poloha pólu ekliptiky mění v periodě 40 000 let, a precesní kružnice tudíž netvoří uzavřenou křivku.

Jeden ze dvou průsečíků ekliptiky se světovým rovníkem představuje tzv. jarní bod. Jedná se o místo na nebeské sféře, kde se Slunce nachází v okamžiku jarní rovnodennosti. Za 6 450 let se jarní bod posune o 90° a za 12 900 let o 180° – tedy na opačnou stranu vůči středu ekliptiky. Současná letní souhvězdí tak budou pozorovatelná v zimě a zimní souhvězdí naopak v létě.

S precesí souvisí i viditelnost souhvězdí z určitého místa na zeměkouli. Asi za 12 000 let, kdy se u nás stane „polárkou“ Vega, nebude v našich zeměpisných šířkách pozorovatelný například Sirius či jižní část Orionu a naopak bude možné sledovat třeba Jižní kříž.

Scholzova hvězda

Astronomové nedávno informovali o objevu hvězdy, která prošla vnějšími oblastmi našeho solárního systému přibližně před 70 000 let. Stálice pojmenovaná Scholzova hvězda se přiblížila ke Slunci na vzdálenost 0,8 ly, tedy asi 50 000 AU (astronomických jednotek). Pro porovnání: nejbližší hvězdu Proximu Centauri od nás dělí 4,2 ly.

Scholzova hvězda je malý červený trpaslík spektrální třídy M (podle odhadů představuje tento typ až 75 % hvězd v naší Galaxii) a její hmotnost odpovídá 15 % hmotnosti Slunce. Navíc se jedná o binární systém, jehož jasnější složku provází slabý hnědý trpaslík typu T5. Scholzova hvězda je velmi aktivní a vědci dodávají, že v době, kdy se nacházela nejblíž ke Slunci, svítila slabě jako hvězda 11. magnitudy – bez přístrojů nebyla viditelná. Nepravidelné erupce a exploze na jejím povrchu však mohly její jasnost zvýšit a naši předci ji možná občas pozorovali jako „novou“ hvězdu. V současnosti ji dělí od Země asi 20 ly. 

Další „hvězdný vetřelec“ se ke Sluneční soustavě teprve blíží. Oranžového trpaslíka Gliese 710 ze souhvězdí Hada o poloviční hmotnosti Slunce od nás dělí 63,8 ly, ale data ukazují, že se k nám během 1,4 milionu let dostane na vzdálenost 1,1 ly. Každé takové přiblížení k vnější hranici Oortova oblaku může přitom způsobit jeho gravitační narušení, načež se některé z komet vydají na mezihvězdnou pouť a jiné naopak zamíří ke Slunci. Po cestě trvající několik milionů let by pak mohla část vlasatic ohrozit naši planetu četnými srážkami.

Kdo vystřídá Proximu?

Již zmiňovaná Proxima Centauri tvoří součást trojčlenného systému: obíhá kolem dvojhvězdy Alfa Centauri a přibližně jednou za 500 000 let si s touto dvojicí vymění pozici. Naší nejbližší hvězdou však nebude navždy. Tento post si udržovala uplynulých 32 000 roků, ovšem zhruba za 26 700 let se dostane na vzdálenost 3,11 ly ke Slunci, načež se od něj začne vzdalovat. Okolo roku 33 000 ji jako naši nejbližší hvězdu vystřídá červený trpaslík Ross 248 z Andromedy, vzdálený nyní 10,3 ly. Asi za 43 000 let pak bude naší nejbližší stálicí Gliese 445, červený trpaslík ze souhvězdí Žirafy, jejž od nás v současnosti dělí 17,6 ly.

Některé další hvězdy se ke Slunci rovněž přiblíží, nestanou se však našimi nejtěsnějšími sousedkami. Zhruba za 19 900 let prolétne ve vzdálenosti 4,65 ly stálice Lalande 21185 a Barnardovu šipku od nás bude již za 9 800 let dělit jen 3,75 ly.

Přibližně na půli cesty mezi Austrálií a Antarktidou – v místě, kde se setkává Tichomořská deska s Australskou – se rozkládá opravdový unikát. Horniny zemského pláště, jež běžně leží 6 km pod mořem, tam vystupují nad hladinu a vytvářejí přírodní scenérie, nad nimiž jásají nejen geologové. 

Záplava černé a bílé

Pevninu bičovanou větry obývá až 80 tisíc ploutvonožců, především lachtanů antarktických nebo rypoušů sloních, kteří k tamním břehům pravidelně připlouvají v srpnu. Skutečným rájem se však 34 km dlouhý a 5,5 km široký ostrov stal hned pro čtyři druhy tučňáků: Mimo patagonského, skalního a oslího se jedná i o tučňáka královského, pro nějž Macquarie představuje jediné známé hnízdiště. A daří se mu tam skutečně dobře – jeho místní populace se odhaduje na 850 tisíc párů!

V bažinatých trávách se donedávna proháněly také desítky tisíc králíků, které na ostrov v 19. století zavlekli lovci tuleňů. Drobní býložravci neměli v místě přirozené nepřátele, takže se rychle přemnožili. Ještě v roce 2009 jich tam žilo na 100 tisíc, přičemž likvidovali flóru a v důsledku i původní živočichy. Ekologická katastrofa byla na spadnutí, proto vědci museli přikročit k razantnímu opatření: Do roku 2012 se jim podařilo téměř beze zbytku vyhubit nejen králíky, ale i krysy a myši, jež lidé na Macquarie rovněž zavlekli. 

Na začátek prosince roku 1952 nejspíš Londýňané nikdy nezapomenou. Do rušné metropole se tehdy po špičkách vkradl neviditelný zabiják, který svými toxickými chapadly tvořenými sazemi, oxidem siřičitým a oxidy dusíku postupně udusil na 12 000 lidí. Smog londýnského typu ohrožuje Brity na životě dodnes, i když v o něco mírnější variantě. Proto se s ním ostrované rozhodli poměřit síly.

Nos na kvalitu ovzduší

Do boje proti smogu Londýňané vytáhli se dvěma nenápadnými, ale zato účinnými zbraněmi. Jednou z nich je přenosný měřič kvality ovzduší Flow, který dokáže bleskově zjistit koncentraci jednotlivých typů škodlivin v atmosféře – od pevných částic přes výfukové plyny až po nebezpečné chemikálie.

Romain Lacombe, zakladatel společnosti Plume Labs, popisuje využití tohoto zařízení: „Cítíme, že právě teď je ta správná chvíle na založení občanské agentury pro ochranu životního prostředí. Rozdáváme lidem tato zařízení tak, aby byl každý schopen monitorovat kvalitu ovzduší ve svém okolí.“

Úkol pro „armádu“

Cílem Romaina Lacombea je v nadsázce vytvořit armádu pěšáků, která lidi odvede do míst, kde na ně obrovité mračno nedýchatelných zplodin nedosáhne. Nepostradatelným pomocníkem je v tomto směru speciální aplikace, která synchronizuje data ze všech zařízení, a podle nich neustále aktualizuje smogovou mapu. Místa s vysokým stupněm znečištění jsou vyznačena červeně, ta ostatní – podle množství zplodin v ovzduší – oranžově nebo bíle.

„Díky skupině lidí, která po celém městě měří stupeň znečištěni ovzduší, budeme schopni vytvořit mapy oblastí, ve kterých se můžete v reálném čase bez obav pohybovat. Doufáme, že to bude užitečné pro lidi, kteří žijí ve městech a chtějí vědět, jak lépe chránit své zdraví,“ popisuje své cíle Lacombe. Chytré krabičky jsou podle jejich tvůrců užitečné nejen pro obyvatele smogem zamořených měst, ale i pro politiky, kteří mají zlepšování životního prostředí na starosti.

Bublina čistého vzduchu

To, že se Britové testování užitečných vynálezů rozhodně nebojí, dokazuje i speciální lavičko-filtr s názvem Clean Air Bench. Tento chytrý kus městského mobiliáře kolem vás během chvilky vytvoří vzduchovou bublinu, díky které se můžete naplno nadechnout bez obav, že vaše plíce zaneřádí nebezpečné zplodiny. Jeden z těchto technologických zázraků stojí přímo v srdci Londýna.

Proces čištění je velmi jednoduchý. Vzduch je dovnitř nasáván přes zadní část a poté putuje do filtračního zařízení, které nebezpečné škodliviny zachytává. Zpátky ven se pak vrací v té nejčistší podobě přes otvory pod loketními opěrkami. Jedna taková lavička je vybavena celkem pěti čisticími jednotkami a je schopná odstranit ze vzduchu až 95 % oxidů dusíku.

Řešení nejen pro Londýn

Sophie Powerová, výkonná ředitelka společnosti AirLabs, která stojí za vývojem lavičky, věří, že tento vynález má budoucnost: „Tato technologie může být opravdu dobrým nástrojem, jak snížit výskyt škodlivin na rušných místech, jako je okolí cest, škol, nemocnic nebo dopravních sítí.“

Speciálními filtry by v budoucnu mohly být vybaveny nejen všechny lavičky, ale třeba také sloupy veřejného osvětlení nebo autobusové zastávky. Ostatně to, že chránit své zdraví je potřeba, dokazují i statistiky. Podle odhadů totiž v důsledku smogu zemře předčasně ročně více než deset milionů lidí. Nejhůře je na tom Čína, Indie nebo Pákistán.

S toxickým nepřítelem zápasíme, a ne vždy úspěšně, i my Češi. Možná i proto by nebylo od věci inspirovat se v zahraničí a pomocí nejnovějších technologií jednou provždy s obludou s jedovými chapadly skoncovat. 

Imunitnímu systému vděčíme za mnohé. Svět je plný bakterií, virů i parazitů, kteří se nemohou dočkat, až rozpoutají pořádnou infekci. Někdy to ale naše imunita skutečně přehání. Lidé s alergiemi by o tom mohli dlouze vyprávět. Třeba ti, kteří nesnesou burské oříšky.

Bojovat proti alergiím není snadné. Američtí vědci vymysleli pozoruhodnou vakcínu, která nabídne imunitnímu systému lákavější cíl. Funguje vlastně jako návnada, která odvede pozornost imunity od buráků v jídle. Vakcína se aplikuje v podobě velice jemných kapiček stříknutím do nosu.

TIP: Jak na alergie? Univerzální lék by mohly přinést lstivé nanočástice

Nová vakcína se skládá z proteinů obsažených v burských oříšcích, které jsou smíchanané s nanoemulzí velmi čistého sójového oleje, detergentů a vody. Vakcína zatím uspěla v prvních experimentech na myších. Pokud se osvědčí, mohlo by v brzké době dojít i na testy na lidech.

Podstatou pulzaru je degenerovaný objekt – neutronová hvězda – coby pozůstatek po vývoji hmotné stálice. Neutronové hvězdy jsou velmi husté: Hmotnost odpovídající 1,5–3 hmotnostem Slunce se stěsná do koule o průměru v řádu desítek kilometrů. 

Neutronové hvězdy často rychle rotují. Současně se kolem nich mnohdy objevují výrazné magnetosféry a v jejich polárních oblastech se v důsledku netepelných procesů vyskytují zdroje rádiového záření, jež vyzařují ve velmi úzkém kuželu. Osa magnetického pole však obvykle nesouhlasí s rotační osou neutronové hvězdy, proto k nám při rotaci stálice nesměřuje rádiový kužel neustále, ale vždy jen v určité chvíli. Na Zemi pozorujeme rádiové pulzy, mluvíme o pulzaru.

TIP: Rekordní hvězdy: Nejrychlejší, nejstarší, nejmladší

Astronomové rozeznávají tři druhy pulzarů podle zdroje energie, která pohání rádiové záření: pulzary poháněné rotací; pulzary poháněné přírůstkem hmoty (vyskytují se výhradně v binárních soustavách a současně jsou intenzivním zdrojem rentgenového záření) a magnetary, tj. pulzary poháněné energií extrémně silného magnetického pole. V různých vývojových stadiích může neutronová hvězda mezi uvedenými typy přecházet.

Před několika lety žádal Safet Agovič městský úřad v Zenici o stavební povolení – místo na pozemku však hodlal stavět na střeše bytového domu. Radní jeho žádost samozřejmě zamítli, ale Safeta zákaz neodradil a pustil se do práce načerno.

Záhadnou souhrou okolností a náhod propašoval nahoru veškerý materiál, načež se dal do díla, aniž by se ho někdo pokusil zastavit. Když bylo hotovo, pozval Agovič i kolaudační komisi, jež následně nařídila domek zbourat. K demolici však dosud nedošlo a podivný výtvor přetrvává vysoko nad ulicemi jako výsměch městu i lákadlo na turisty.

Kulíci říční (Charadrius dubius) většinou přilétají na hnízdiště koncem března nebo začátkem dubna. Nedlouho po příletu na hnízdiště tvoří páry, pak následuje tok a páření. Pozorovat toto hemžení je jedinečný zážitek, zvlášť když je na scéně větší počet ptáků. Na ostrově uprostřed řeky, kde jsem kulíky objevil, se pohybovalo 7 až 8 jedinců naráz. Ostrůvek byl necelých 80 metrů dlouhý, a tak museli budoucí otcové obhajovat velmi malé teritorium. Docházelo i k soubojům. Neméně zajímavé ovšem bylo, když se ve vyhloubených mělkých jamkách dokonale vystlaných malými oblázky a úlomky mušlí, objevilo třikrát po čtyřech vajíčkách.

V sevření rušného města

Ještě nikdy jsem u kulíků neviděl takovou hustotu hnízdění. Od prvního hnízda, které jsem vypozoroval nejdříve, byla zbývající dvě vzdálena asi 8 a 15 metrů výše proti proudu. Všechna tři byla rozložena na nejvyšší části ostrova. A co víc – na poloostrově zhruba o 500 metrů níže po proudu jsem zjistil další hnízdící pár kulíků.

Radostné zjištění okamžitě následovala ledová sprška chmurných myšlenek. Kombinace klidné oázy uprostřed rušného centra města nenesla do budoucna nic dobrého. Dočasně bezpečná hradba studeného a silného proudu řeky zřejmě nevydrží nápor teplých jarních dní příliš dlouho. A v těsném sousedství ostrova se už netrpělivě procházejí majitelé psů a psíků a nemohou se dočkat, až s kalhotami přes rameno a botami v ruce konečně přebrodí se svými miláčky do oázy klidu, odkud budou v tichosti sledovat, jak město kolem nich bláznivě pulzuje. Na svůj díl skotačení na ostrově i u splavu se těší i zevlující mládež a početná řádka místních Romů. Pramálo je zajímá, že splav si téměř každý rok vyžádá nějaký ten lidský život.

Voda, teplo, chlad. Tři všední veličiny rozhodnou o osudu hnízd. Zkušenosti posledních let ale ukazují, jak nečekaně a často zaplaví voda celý ostrov, rozlehlé lesy, louky i pole. Stihnou vysedět kulíci mladé dřív, než se oteplí? Nesmete je velká voda?

Cupitání kolem hnízda

Zpočátku kulíkům všechno nahrávalo. Obávaná procesí na ostrov se nekonala a já na něm prožil chvíle sálajícího slunce i prudkých dešťů a bouřek. Ptáci vcelku uvyklí čilému ruchu na březích se chovali nebojácně a umožnili mi zdokumentovat svůj spořádaný každodenní život. Přestože na vajíčkách seděli už více než dva týdny, stále je ještě zajímala úprava hnízda. Když seděli na snůšce, natahovali se pro blízké kamínky a přidávali je do výstelky pod sebe. Střídání samečků a samiček na hnízdě probíhalo vzorově a vyváženě zhruba po hodině až na menší kratší výjimky. I když jsem z úkrytu střídajícího ptáka neviděl, vždy jsem podle jasně signalizující pózy poznal, že se blíží druhý z páru.

U hnízda se oba současně příliš nezdrží. Někdy se sice při střídání téměř dotýkají, ale většinou je střídaný už nejméně metr od hnízda, když se druhý z páru chystá usednout. K hnízdu nikdy nepřilétali, vždy docupitali na svých rychlých nožkách. Svižný běh je pro kulíky příznačný. Rychle se rozběhnou vpravo a náhle zarazí. Pak změní směr běhu vlevo a opět se téměř na místě zastaví. Málokdy běží směrem, který byste předpokládali.

V lijáku i horku

V silném lijáku bylo chování kulíků také zajímavé. V prudkém dešti se samička vtiskla těsněji k vajíčkům, přitáhla křídla i hlavu k tělu, lehce vztyčila zobáček k nebi a vytvořila tak dokonalou stříšku, po níž voda krásně stékala mimo hnízdo. Déle než půl hodiny v této pozici vydržela. Jen tu a tam se lehce otřepala a v nejprudších přívalech přivírala nebo úplně zavírala oči, aby si je chránila před odraženými kapkami vody, které s sebou strhávaly i zrnka písku. Litoval jsem, že v nejprudších poryvech nebylo možné fotit. Sotva se bouře přehnala, vysvitlo slunce a samička byla vystřídána téměř stejně promoklým samečkem.

Zcela opačná situace nastala v parných poledních hodinách. Ptáci v takovém vedru stáli se široce rozkročenýma nohama nad hnízdem, zrychleně dýchali doširoka otevřeným zobáčkem a vytvářeli pro vajíčka blahodárný stín. Když bylo nejtepleji, dokonce odbíhali k vodě, aby si smočili peří na břiše, vajíčka jím ochlazovali a zároveň zvyšovali vlhkost.

Vytřesená potrava

Na ostrově se v tu dobu vyskytovalo větší množství drobounkého, sotva několik milimetrů dlouhého hmyzu, který lezl i po peří ptáka, jenž zrovna zahříval snůšku. Ani tato miniaturní sousta si ale kulíci nenechali ujít a jako tou nejjemnější pinzetou je mistrovsky sezobávali z vlastního kabátku.

Kromě běžného sběru potravy ve stylu „sezobnu, co vidím“ (nejrůznější hmyz, pavouci, červi), používají kulíci i promyšlenější taktiku. Zastaví se na místě s předsunutou nožkou, s níž téměř neznatelně třesou. Záchvěvy se přenášejí do půdy, nebo bahna, což přiměje nehybný a s okolím splývající hmyz – zvláště červy – k pohybu. Nepatrný pohyb už stačí k tomu, aby skryté sousto bystrému oku kulíka neuniklo.

Hra na mrtvého

Uplynuly víc než tři týdny a na poloostrově dole po proudu se líhla mláďata. Přálo mi štěstí a měl jsem možnost být u toho. Rychlý dokumentační snímek a pryč, abych nerušil. Během dopoledních hodin mláďata dokonale oschla a odvažovala se prvních rozechvělých krůčků. Křehké nožky ale téměř každým krokem nabývaly na jistotě a už druhý den byl jejich běh daleko stabilnější. Mladí se vzorně drželi v blízkosti jednoho, nebo i obou rodičů. Patří mezi nekrmivé, a tak se sami starají o to, co kde sezobnout. Když se vylíhnou a plně vstřebají žloutek, jenž jim zajišťuje výživu pro část prvního dne života, rodiče je pouze vodí, zahřívají, stíní a ochraňují v nebezpečí. Potravu si ale mladí kulíci loví sami.

Ke smůle novorozenců byl i poloostrov rejdištěm kluků. Měli tam tajná místa, kde mohli vykouřit své „dýmky míru“, a písčité mělčiny, na nichž mohli objevovat „zapomenuté poklady“. Navíc tu byla tajuplná cesta po laně nahoru i dolů, kterou zvládne málokterý dospělák a možnost zahrát si na skutečného lovce… Znáte hru zoufalého ptačího rodiče na zraněného ptáka? I kulíci ji používají k odlákání nepřátel od hnízda a ukrytých mláďat. Vláčí poloroztažená křídla po zemi a tváří se, jako by jim odtikávala poslední minutka. Jakmile se ale vetřelec dostane příliš blízko, hbitě mrsknou křídly a v mžiku jsou o pět metrů dál, aby celý výjev zopakovali. Byl jsem u toho a klukům jsem přátelsky domluvil. Dokonce se zdálo, že to zapůsobilo.

Chmurná konečná bilance

Hůře na tom byla tři hnízda na ostrově. Líhnutí mohlo přijít každým dnem, když nastoupila mohutná technika a začaly přípravné práce pro odtěžení celého ostrova. Situace nabírala na dramatičnosti. Navíc se natolik oteplilo, že se první nedočkavci už koupali a brodili na ostrov i se psy. S bagristou a investorem jsem promluvil, hnízda byla označena v okruhu několika metrů větvemi, aby nepřitahovala pozornost nezasvěcených lidí. Bagr ráno přijel a odpoledne odjel vymezenou trasou těsně mezi hnízdy – kulíci na chvíli odběhli, jinak jim práce nevadily a mohli dál sedět. Marné ovšem bylo domlouvání lidem. Na puberťáky moc nezabíralo, o Romech ani nemluvím. Jsem zvyklý, že mi vynadají, když jdu sklízet ovoce z vlastní zahrady, která sousedí s jejich byty. Mám se tedy divit, že se jim nelíbí, když je chci vyhánět z jejich ostrova kvůli nějakým přiblblým ptákům?

TIP: Nebojácný lesní duch aneb Puštík bělavý - „neviditelná“ sova

Na hnízdišti jsem nemohl trávit veškerý svůj čas. Stejně by to k ničemu nevedlo. Nějaká cedulka v dnešní době nic neřeší a stálá služba policejní hlídky je nemyslitelná. Dvě hnízda nakonec byla rozšlapána psy a lidmi. Mláďata z třetího hnízda jsem přenesl na břeh, kde měla větší šance než na ostrově. Staří je vodili, ale postupně se jedno po druhém poztrácela. Svůj díl na zmizení měli jistě i potkani, kterých je tady hojnost. Stejně špatně bohužel skončila i mláďata na dolním poloostrově, kde jsem jedno našel zamotané v provázku. Shrnuto a podtrženo: úspěšnost hnízdění 0 %, úmrtnost 100 %. Přitom všechna hnízda byla vlastně již náhradní, protože první hnízdění všech párů zničila během jediné noci velká voda. Nedivte se, že jsem si opravdu oddechl, když ostrov asi za čtyři týdny úplně zmizel. Kulíci jsou z centra města spolehlivě vystrnaděni do doby, kdy nějaká opravdu velká jarní voda přinese další nánosy. Další hnízdění na tomto místě bych jim ale opravdu nepřál…

Koncem minulého roku se v německých kinech objevil pozoruhodný snímek, jenž se v mnoha ohledech vymyká klasické filmové produkci. Mluví se v něm ranou rétštinou – jazykem někdejších obyvatel východních Alp, který dávno zanikl. Titulky však chybějí: Podle autorů je děj natolik srozumitelný, že ho diváci pochopí i bez nich. 

Největším tahákem snímku Muž z ledu (Der Mann aus dem Eis), natočeného podle „skutečných událostí“, se však stala jeho zápletka. Hlavní hrdina Kelab, v podání německé hvězdy Jürgena Vogela, totiž není nikým jiným než proslulým Ötzim – pravěkým mužem, který se toulal vysoko v horách už před více než pěti tisíci lety. Proč a jak tam však musel zemřít? Příběh se snaží rekonstruovat jeho poslední dny, kdy bojoval o život, a divácký úspěch tak znovu vyvolal vlnu zájmu o jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů historie. 

Starší, a ještě starší 

Třiadvacátého září 1991 se v Ústavu soudního lékařství v Innsbrucku ocitla na pitevním stole pod číslem 619 velice zvláštní mrtvola. Byla nalezena o čtyři dny dřív v nadmořské výšce 3 210 metrů, na východním hřebeni hory Fineilspitze v jihotyrolských Ötztalských Alpách. 

Vyšetřující soudce nechal zhotovit její zevrubný popis: Kromě částečně mumifikovaného těla jej zaujalo zvláštní tetování a především pozůstatky obuvi, která vypadala jako vyrobená ze slámy. Rovněž objevené předměty – zejména sekyrka s měděnou čepelí, označená jedním z nálezců za „podivný cepín“ – naznačovaly, že nepůjde o pohřešovaného profesora hudby, který se měl v Alpách ztratit. Přivolaný soudní lékař nad nebožtíkem jen kroutil hlavou: Podle něj mohlo jít o mumii starou několik set let. 

Ostatky byly převezeny do místní chladírny a následujícího dne dorazil do ústavu archeolog Konrad Spindler z innsbrucké univerzity. Po krátkém ohledání těla i předmětů konstatoval „předběžné stáří minimálně čtyři tisíce let“, načež se v místnosti rozhostilo nevěřícné ticho. Definitivní datace ovšem Spindlerův odhad ještě umocnila: Mumie je totiž stará neuvěřitelných 5 100–5 350 roků.

Série náhod rovná zázraku

Archeologové i veřejnost hleděli na Ötziho, jak se mumii začalo říkat, v němém úžasu. Jednalo se o zcela výjimečný objev, který nemá v dějinách obdoby. Muž z ledu se procházel po alpských vrcholcích už dva tisíce let před vládou Tutanchamona a zhruba o tisíc let dřív, než byly vztyčeny kamenné bloky Stonehenge. Nešlo o nejstarší nález svého druhu (viz Podstatně starší kolegové). Nicméně takto zachovalou mumii, včetně kostí, vnitřních orgánů a navíc se zbytky oblečení a nástrojů z pozdní doby kamenné, vědci ještě nikdy k dispozici neměli.  

K jejímu nalezení přitom vedlo takové množství náhod, že jde téměř o zázrak. V roce 1991 panovalo v Alpách výjimečné počasí: Bouře zavály nad tamní vrcholky jemný písek ze Sahary, který spolu s letním sluncem způsobil masivní tání. Jen v Tyrolsku tak hory vydaly šest těl, která už dlouho odpočívala pod ledem. Ötzi byl jedním z nich a podle badatelů „vykoukl“ nad svou ledovou rakev za posledních pět tisíc let vůbec poprvé. Turisté Erika a Helmut Simonovi navíc mumii našli v době, kdy na ni ještě sluneční paprsky nedopadaly příliš dlouho, takže zůstala v příhodném stavu pro vědecké zkoumání. 

Drobný svalovec 

Již záhy po objevu si mohli badatelé udělat o Ötzim základní obrázek. Jednalo se o muže starého asi 45 let, ve své době tedy skutečného kmeta. Mumie sice měřila 154 cm, za života byl ovšem náš dávný předchůdce asi 160 cm vysoký, což odpovídalo průměru u dospělého muže. 

Hmotnost ostatků činila pouhých 13 kg, ve skutečnosti ovšem mohl Ötzi vážit přibližně 50 kg. Měl velmi svalnaté tělo s minimem podkožního tuku, uvyklé zřejmě dlouhým horským pochodům. Ačkoliv mumie působením vnějších vlivů postrádala ochlupení, v jejím okolí se našly chomáčky vlasů. Vědci mimo jiné usoudili, že měl Ötzi tmavou „hřívu“ na ramena i tmavé, poněkud zapadlé oči. Jeho vlasy přitom obsahovaly stopy mědi a arzénu, takže se nejspíš pohyboval v místech, kde lidé tavili měď. 

Výbava pravěkého horala 

Ötzi žil v pravěku, na konci doby kamenné. Používal tedy kamenné nástroje, ale vlastnil i na svou dobu zřejmě velmi cennou technologickou novinku – měděnou sekyrku s topůrkem z tisu. Měl rovněž tisový luk měřící 182 cm, jímž dokázal zabít zvíře i člověka na vzdálenost 50 m. Našla se u něj rovněž kamenná dýka, několik pazourků k opracovávání různých materiálů a sada k rozdělávání ohně: křesací kamínek, pyrit pro vytvoření jisker a hromádka rostlin sloužících zřejmě jako troud. 

Rekonstrukce jeho oděvů naznačuje, že nosil propracované šaty z kůže a kožešin minimálně ze sedmi zvířat, včetně čepice a bot vyrobených částečně z medvědí kůže. Oděv byl dokonale uzpůsoben pobytu v horách a několikrát vyspraven. Zjištěné skutečnosti však ještě víc podnítily zvědavost a vynořila se řada dalších otázek: Vypadal takto běžný osadník pozdní doby kamenné, nebo šlo o příslušníka vyšších vrstev? Kým vlastně Ötzi byl? Co dělal v horách víc než tři tisíce metrů nad mořem? A jak nakonec zemřel? 

Příběhy vyčtené z břicha 

V roli Sherlocka Holmese se tentokrát ocitli vědci s nejmodernějšími technologiemi, z nichž některé byly Ötzimu „ušity“ přímo na míru. Světlo světa tak spatřily extrémně přesné tenké ocelové sondy, jež badatelé vsunuli drobnými zářezy mumii do zad. Pomocí počítače je pak zavedli do předem určených míst, odebrali vzorky a pořídili snímky orgánů. Vznikla tím velmi podrobná „mapa“ celého hrudníku a břicha.

Zbytky ve střevech naznačují, že těsně před smrtí pobýval Ötzi ve vesnici nedaleko dnešního italského Merana v provincii Bolzano. Podle paleobotanika Klause Oeggla z univerzity v Innsbrucku vypadaly poslední dva dny jeho života následovně: „Nejprve se pohyboval těsně podél okraje lesa. Poté se o devět až dvanáct hodin později ocitl dole v údolí a následně se vrátil do kopců, kde zhruba dvě až pět hodin před smrtí pojedl své poslední jídlo [kozorožce a chlebovou placku]. Urazil přitom poměrně velké vzdálenosti, a to v relativně krátkém čase.“ 

Jelikož Ötzi ještě někdy tou dobou vdechl pylová zrna čerstvě kvetoucího habru, můžeme říct, že zemřel koncem jara či na počátku léta. Další metody – především analýza kostí a zubů – ukázaly, že jeho rodištěm bylo Jižní Tyrolsko, pocházel asi z údolí Valle Isarco (Eisacktal) a později se přesunul jen o pár desítek kilometrů dál, do údolí řeky Adiže.

Zkažené zuby, bolavá záda

V „případu Ötzi“ předložili vědci hned několik teorií o úmrtí pravěkého muže. Mimo nehodu a vraždu přicházelo v úvahu i vyčerpání nebo následky dlouhodobé choroby – šlo totiž o velmi nemocného jedince. Ötzi posmrtně podstoupil celou sadu testů, včetně rentgenu, počítačové tomografie, magnetické rezonance či odběru DNA. A škála jeho neduhů byla skutečně pestrá. 

Sužovaly jej bolesti zad či kloubů, a to pánve, kotníků i kolen, za což zřejmě mohly časté výšlapy do hor. Musel mít ovšem velké problémy i s běžným jídlem. Trápily ho totiž rozsáhlé zubní kazy či nemocné dásně a kvůli intoleranci na laktózu se musel zcela vyhýbat mléčným výrobkům. V jeho žaludku navíc řádila patogenní bakterie Helicobacter pylori způsobující vředy a střeva obýval parazit tenkohlavec lidský, který u něj vyvolával úporné průjmy. 

Vědce velmi překvapila také přítomnost bakterie Borrelia burgdorferi, která z Ötziho nejspíš dělá nejstaršího známého pacienta trpícího lymskou boreliózou. Analýza jednoho ze dvou dochovaných nehtů navíc ukázala, že ke konci života opakovaně prodělal vážné choroby, a to šestnáct, třináct a osm týdnů před smrtí. 

Nejstarší akupunktura? 

Především však badatele udivilo zvláštní tetování, pokrývající mnohé části Ötziho těla. Dávný tatér vytvořil celkem 61 „značek“ z lineárních čar a křížků, a to tak, že řezné rány zaplnil směsí uhlíků a bylin. Značky se nacházejí v místech, kde pravěkého muže zřejmě trápily chronické bolesti, takže je nejspíš měly magickým působením mírnit.

Byly však zmíněné zdravotní neduhy příčinou Ötziho úmrtí? Zásadní obrat v pátrání přišel v roce 2005: Mumie tehdy podstoupila vyšetření počítačovou tomografií (CT), jež pod levou lopatkou odhalilo uvízlý hrot šípu. Analýza ukázala, že na něj někdo vystřelil zezadu, šíp mu patrně přeťal podklíčkovou tepnu a Ötzi během několika minut vykrvácel. Podle CT navíc krátce před smrtí silně krvácel do mozku, zřejmě následkem poranění hlavy. Vědci dospěli k několika scénářům, jak mohly probíhat poslední hodiny jeho života: Indicie jim poskytla nezhojená řezná rána na pravé ruce, žebro zlomené nedlouho před skonem, stejně jako stopy krve hned čtyř různých lidí na jeho oblečení. 

Smrt přišla zezadu 

Podle odborníka Eduarda Egartera Vigla se den před smrtí pohyboval Ötzi v údolí, došlo tam však ke krvavé hádce. Náš předek při ní utrpěl zlomeninu pravého žebra a řeznou ránu na ruce, nicméně útočníka (či útočníky) přemohl, a snad i zabil. Svědčí o tom také cizí, krátce zaschlá krev na jeho šípech a oblečení. Poté utekl do hor, jen s nejnutnějšími zásobami, a vyšplhal se až k průsmyku. Někdo z agresorů ho ovšem dostihl a zezadu střelil šípem. Podle jiné teorie Ötzi do hor neutekl, nýbrž beze spěchu odešel: Ve výšce 3 500 metrů nad mořem si v sedle udělal provizorní tábor a v klidu si vychutnával jídlo – maso kozorožce a chlebovou placku. Krátce nato jej někdo zabil. 

Útočník, který ho v horách možná překvapil, způsobil Ötzimu smrtelná zranění. Poté se k němu vyšplhal, ulomil šíp čnící ze zad a „dorazil“ oběť ránou kamenem do hlavy. Potom pravěkého kmeta shodil do žlabu i s jeho věcmi, aby jej pod ledovou pokrývkou už nikdy nikdo nenašel. Úplnou pravdu se s jistotou nedozvíme. Film Muž z ledu však alespoň nabízí svou vlastní verzi. 

Nedůvěřivý postoj Ruska a jeho vládců vůči „kacířským“ cizincům se počal váhavě a opatrně měnit koncem 17. století. Zaostalá země si uvědomila, že v porovnání se západní a střední Evropou nedisponuje efektivnější armádou, správou ani ekonomikou. Přes zatvrzelý odpor pravoslavné církve se na kraji Moskvy, Archangelska a jiných měst začaly usazovat stovky cizinců, především Němců, Nizozemců, Angličanů či Skotů. Nejvíce jich žilo v moskevském takzvaném Německém předměstí. Z něho postupně vyrostlo malé, výstavné kamenné město, jež se v mnoha ohledech lišilo od staré dřevěné metropole. 

Inspirace z předměstí

Z Německého předměstí byl k carskému dvoru povolán vzdělaný generál Patrick Gordon z urozené skotské katolické šlechty, aby působil jako učitel mladičkého Petra I., který formálně panoval od roku 1682. Od něj car čerpal informace o západní Evropě, především o vojenských záležitostech. Po smrti obávaného patriarchy Joachima v roce 1690 si panovník okamžitě pořídil „německé“ oblečení a navštívil Gordonovo sídlo v Německém předměstí.

Tím bylo porušeno staleté tabu a dynamickému vládci se otevřel zcela nový svět. Uchvátily ho obchodní aktivity, řemeslná a technická úroveň evropského zboží i knihovny plné nejnovějších poznatků ze všech vědních oborů. Nadmíru se zajímal také o soukromý život a zábavu v předměstí, účastnil se křtů a svateb, často přebíral úlohu kmotra a vodil nevěsty k oltáři. Fascinovalo ho, že se západoevropské ženy účastní zábav i rozhovorů a muži se předhánějí v galantnosti.

Od obyvatel Německého předměstí získal Petr I. nejen řadu poznatků, znalostí, informací o západní kultuře, vědě a technice, ale našel v něm také věrné přátele, zkušené spolupracovníky a dokonce i milenku. Kontakt s cizinci se tradičně hodnotí jako jeden z klíčových impulsů, jež inspirovaly inteligentního, bystrého a po poznání toužícího korunovaného reformátora k modernizaci říše a v roce 1697 k rozhodnutí vidět Západ na vlastní oči. Jako hlavní důvod uvedl nutnost osobně jednat s evropskými vládami o uzavření protitureckého spojenectví. Zároveň hodlal poznat západní Evropu, její vymoženosti a inovace, chtěl si najmout odborníky, sbírat zkušenosti, zadávat objednávky a nakupovat materiál i zboží. 

Vstříc poznání

V březnu 1697 se Petr I. vydal na cestu, která vstoupila do dějin jako „Velké poselstvo“. Jeho více než dvousetčlennou družinu tvořili dvořané, důstojníci, překladatelé, pážata, čtyři trpaslíci, služebníci, hudebníci, kněz, lékaři, vojáci a „dobrovolníci“ z předních rodin. Oficiálně ji vedl carův favorit, generál-admirál François Lefort, neboť monarcha cestoval inkognito jako poddůstojník preobraženského pluku Pjotr Michajlov. Jeho utajení však bylo hned na počátku cesty prozrazeno, takže na evropských dvorech dobře věděli, kdo se nachází v ruském poselstvu.

Jako hlavního překladatele najal car Petra Pavloviče Šafirova, syna pokřtěného žida ze Smolenska. Ten zahájil kariéru jako pomocník obchodníka se suknem, poté se stal kopistou v carské kanceláři, ale díky své inteligenci, píli, znalosti šesti jazyků a řečnickému nadání rychle stoupal vzhůru. Cesta po Evropě pro něj však byla skutečným utrpením, neboť měl krátké nohy a značnou nadváhu. Po návratu do Ruska to ale dotáhl až na vicekancléře, tedy druhého muže ve státní správě.

Významní hostitelé

Poselstvo dorazilo v březnu 1697 do švédského Livonska, v jehož metropoli se k němu nechovali příliš vstřícně, carovi dokonce nedovolili ani prohlédnout si pevnost. Poselstvo poté odjelo do Kuronska, vévodství na území dnešního Lotyšska. Car jednal obezřetně s tamějším vévodou Fridrichem Kazimírem, který byl blízkým příbuzným mnoha středoevropských panovníků. Vévoda se vzácné návštěvě věnoval osobně, uvítal ji projevem v němčině, latině a řečtině. S Rusy se mu jednalo lépe díky známosti s Lefortem, který působil jako mladičký důstojník v jeho suitě v době, kdy bojoval proti Francouzům v nizozemské armádě. Car se poprvé sešel s cizím panovníkem k přímým jednáním.

Poselstvo se v Jelgavě dlouho nezdrželo a na lodi Svatý Jiří se vydalo přes Baltské moře do Pruského vévodství, kde strávilo letní měsíce. V Královci se car setkal s braniborským kurfiřtem a pruským vévodou Fridrichem III., pozdějším prvním pruským králem Fridrichem I. Došlo tak k navázání přímého kontaktu mezi Romanovci a Hohenzollerny, který trval až do zániku monarchie v roce 1917. Během jednání se panovníci částečně dorozumívali bez překladatele, neboť oba uměli nizozemsky.

Z vévodství se Petr vydal do Berlína, kde navštívil železárny, a poté odcestoval do severoněmeckých zemí. V hannoverském Coppenbrügge se setkal též s dcerou „Zimního krále“ Fridricha Falckého, hannoverskou kurfiřtkou Žofií, jejím synem – pozdějším britským králem – Jiřím a její dcerou Žofií Charlottou, manželkou braniborského kurfiřta. Zmíněné kněžny, které patřily v dané době k nejvzdělanějším a nejchytřejším ženám v Evropě, správně odhadly, že pětadvacetiletého „barbara“ čeká skvělá budoucnost. Oceňovaly jeho duchaplnost, ráznost, inteligenci i svévolnost a žasly nad jeho rukama plnýma mozolů. Princ Jiří však jejich nadšení nesdílel a později patřil k carovým nejvýraznějším odpůrcům.

Země zaslíbená

Teprve po příjezdu do Nizozemí pocítil ruský vládce skutečné štěstí. Dorozuměl se s lidmi, jejichž úžasné námořnictvo, obchod, vědu i bohatství tolik obdivoval. V Moskvě se totiž stýkal s nizozemskými obchodníky, řemeslníky a loďaři, kteří ho zasvětili do mnoha tajemství stavby lodí. Jeden z holandských kupců o Petrovi I. napsal: „(…) je velký a silný, mrštný a rychlé chůze, obratný a svižný ve všech svých obratech; jeho tvář je masitá a kulatá; pohled má ohnivý, obočí hnědé a krátký kadeřavý vlas hnědé barvy. Chůze jeho je rychlá, rozhazuje rukama a v jedné drží hůlku.“ 

Carova bezbřehá zvědavost ho často dostávala do nebezpečných situací. Jednou se například zapletl do ústrojí větrného mlýna, jindy vylezl na jeřáb v loděnici v Amsterdamu, uklouzl, spadl na dláždění a poranil si nohu. V Nizozemí se mu dostalo praktického školení u stavitele lodí a darem obdržel moderní jachtu. Dále navštívil četné nemocnice, školy, manufaktury a dílny. Naučil se také trhat zuby a zúčastnil se pitvy, načež nakoupil přes dva tisíce anatomických preparátů. Pro tuto sbírku později v Petrohradě zřídil první ruské muzeum – Kunstkameru.

Nicméně car se zajímal spíše o námořnictvo, armádu, metalurgii a přírodovědu než o filozofii, literaturu či umění. Rusové v Nizozemí také nakupovali zbraně i další vojenský materiál, verbovali odborníky, avšak neuspěli při vyjednávání obrovské zakázky na stavbu válečných lodí a galér. Nizozemci ji totiž odmítli s ohledem na Francii a jejího tureckého spojence. Po tomto nezdaru se Petr I. odebral s 25členným doprovodem do Anglie. 

Tesař Petr

Jelikož se v Londýně nechtěl ruský vládce ubytovat v jednom z královských sídel, pronajal si velký, krásně zařízený dům Sayes Court nedaleko loděnice. Jeho majitel byl vyděšen, když po odjezdu poselstva zjistil, kolik škod ruští návštěvníci napáchali. Například během jednoho večírku, kterého se zúčastnilo mnoho „opravdu strašných“ lidí, zničili dům i zahradu. Koberce zůstaly pošpiněné mazem a inkoustem a mnoho obrazů vypadalo, jakoby posloužily při střelbě jako terče. Zničeny byly také dveře, okna a z domu zmizelo všech padesát židlí, zřejmě byly spáleny v zahradě. 

Během pobytu v Anglii navštěvoval ruský panovník nejen loděnice, ale též zbrojnice, železárny, manufaktury, stavby mostů a přístavů či kabinety kuriozit. Byl nadšen prostou anglickou módou, obdivoval anglickou přičinlivost a nadání pro obchod a průmysl. Delší dobu strávil v Královské greenwichské observatoři, kde se údajně setkal s fyzikem Isaakem Newtonem, a dvakrát se také zúčastnil mše v anglikánském kostele. 

Závěr cesty

V Londýně se car dozvěděl, že císař Leopold I. hodlá uzavřít mír s Turky. Rozhodl se mu to vymluvit při osobním setkání, a proto se Velké poselstvo vydalo v dubnu 1698 urychleně přes Nizozemí, Hamm, Bielefeld, Halle, Lipsko, Drážďany a Prahu do Vídně. Na panovníka východní říše byli v rakouské metropoli velmi zvědaví. Petr I. se setkal s císařem, formálně nejvyšším světským panovníkem křesťanského světa, v neděli 19. června 1698.

Návštěva metropole na Dunaji nicméně skončila neúspěchem, neboť se carovi nepodařilo vyjednat spojenectví proti Turkům. Na druhé straně ale zahájila intenzivní vztahy mezi ruským a rakouským císařským domem, které posléze vyvrcholily mimo jiné svatbou careviče Petra s císařovou neteří. Později se do rakouské metropole dostavil ruský posel se zprávou o povstání střelců, elitních vojáků, kteří chtěli nahradit cara bývalou regentkou Žofií. Z tohoto důvodu Petr I. zrušil návštěvu Benátek a Říma, v červenci 1698 se rozloučil s císařem a vyrazil zpět do vlasti.

Poslední významné diplomatické jednání absolvoval Petr I. v Ravě nedaleko Lvova, kde se setkal s novým polským králem Augustem II. Silným. Dá se předpokládat, že hovořili o možnosti společného boje proti Švédům. Téměř stejně staří panovníci měli mnoho společného a spřátelili se. Car ovšem velmi záhy zjistil, že na Augusta není úplné spolehnutí. Uzavíral a porušoval smlouvy, jak se mu to hodilo, a byl znám jako nejvrtkavější panovník v Evropě.

Nový vládce

Car se vrátil do Moskvy na konci srpna 1698 po osmnáctiměsíčním putování. Moskvané zjistili, že se jejich mladý panovník vyzná v mnoha řemeslech i ve vedení námořního boje. Šokovaně pak sledovali, s jakou obrovskou a bezohlednou vervou se pustil do zásadních reforem. Působil jako vyměněný, proto se ihned vyrojily zvěsti, že pravý car na západě zemřel a byl nahrazen neznámým námořníkem. 

Ministr zdravotnictví David Parirenyatwa vede v africkém Zimbabwe osvětu o HIV. Mimo jiné se snaží zvýšit povědomí obyvatel o antikoncepci a motivovat je k používání kondomů. Objevil se však nečekaný problém: Řada mužů si údajně stěžovala, že se jim přirození do čínských latexových pomůcek nevejde.

TIP: Průměrná délka mužského penisu? Studie ukazuje, že jen 13,25 centimetru

Vysvětlení je nasnadě – penis průměrného Afričana totiž měří 16–18 cm, zatímco v Asii jde o 12–14 cm. Podle politika proto nezbývá než kondomy pro obyvatele Zimbabwe vyrábět svépomocí a na míru.