Výroba pálenek má v jihomoravských Vizovicích dlouholetou tradici. První písemný doklad o zdejší palírně pochází už z roku 1585, kdy byla majetkem vrchnosti. V 17. a 18. století se v jejím vedení střídali především židovští nájemci. Poslední z nich, Aron Eichen, palírnu roku 1860 z rukou šlechty vykoupil a nadále ji provozoval jako soukromý podnik. Ještě před rokem 1880 přijal do firmy Jakoba Jelínka, židovského palírníka z nedalekých Luhačovic. Jeho syn Zikmund se později osamostatnil a stal se zakladatelem jedné z nejznámějších palíren v českých zemích. 

Zikmundova velkopálenice

Rozvoj podniku umožnila zejména změna ve vývoji zdejšího ovocnářství. Na Vizovicku se odedávna velmi dařilo švestkám neboli trnkám, jejich produkce byla ale určena převážně na sušení. Sušené valašské švestky se prodávaly u nás i v zahraničí, postupně je však začaly vytlačovat levnější švestky z Bosny. V devadesátých letech 19. století byla už situace natolik vážná, že bylo nutné radikálně změnit výrobu. Řešením se stalo právě pálení slivovice. Nového trendu se rozhodl využít také Zikmund Jelínek, který si roku 1891 pronajal pozemek za Chrastěšovskou ulicí a dal na něm postavit „výrobnu lihových nápojů“.

V pronájmu proto Zikmund Jelínek dlouho nezůstal. Do šesti let se vzmohl natolik, že mohl zakoupit bývalý hostinec ve Slušovské ulici, na jehož dvoře začal budovat zcela novou palírnu. U domu vyrostla konírna s kolnou a roku 1899 také patrový obytný dům, do kterého se Jelínek nastěhoval i s početnou rodinou – manželkou Bertou a šesti dětmi.

Kvalita Jelínkových výrobků byla vyhlášená. V roce 1902 získal medaili na hospodářské výstavě ve Vyškově a později i na výstavách v Třebíči, v Hodoníně a Kroměříži. Kolem roku 1910 byl jeho podnik označován jako velkopálenice a hlavním výrobním artiklem se staly slivovice a borovička. 

Z otce na syny

Ještě před první světovou válkou se do práce v podniku zapojil také starší syn Zikmunda Jelínka Rudolf, absolvent České zemské vyšší reálky v Kroměříži, kde maturoval v roce 1910. Poté, co si odsloužil vojenskou službu u vozatajské divize v Praze, nastoupil v otcově firmě jako prokurista. Mladší bratr Rudolfa Jelínka Vladimír zatím studoval, ale počítalo se s tím, že otcův podnik časem převezmou oba.

Za první světové války dolehla na palírnu tíže hospodářských restrikcí. Omezení vyvrcholila na podzim roku 1917, kdy bylo zakázáno pálit fakticky ze všech běžných druhů ovoce, takže se udržela jen výroba borovičky. Podnik byl také postižen odchodem kvalifikovaných sil na frontu, kam odešli i Jelínkovi synové Rudolf a Vladimír. Oba však válečné období šťastně přežili a firma se po roce 1918 mohla těšit na nový rozvoj.

Toho už se ovšem neúčastnil Zikmund Jelínek, který se roku 1919 rozhodl odejít na odpočinek. Vedení firmy tedy 1. září téhož roku převzali sedmadvacetiletý Rudolf a dvaadvacetiletý Vladimír Jelínkové. Podnik s názvem „Zikmunda Jelínka synové“ provozovali jako veřejnou obchodní společnost, v níž byli rovnocennými společníky. 

Jelínkové na Razově

Hned jejich první krok se ukázal pro pozdější rozvoj firmy jako klíčový. Roku 1921 koupili od Emila Kopeckého nepříliš prosperující závod Razov (Rolnický akciový závod ovocnářský), do kterého přenesli část výroby. Tento podnik měl ze všech vizovických palíren před sebou nejlepší perspektivu díky své poloze za městem a blízkosti železnice. Bratři proto také záhy přikročili k budování železniční vlečky, nové palírny, destilatury, kvasírny a dalších provozů.

Roku 1923 uzavřel podnik licenční smlouvu s francouzskou firmou J. Denis, H. Mounié & Co., Roullet & Co. Spolupráce zajišťovala Jelínkům práva na výrobu, nákup a prodej koňaku a vinného destilátu, dovoz vína z oblasti Cognac a obchod s vínem. K tradičním ovocným pálenkám tak přibyla také výroba kvalitních vinných destilátů.

Úspěšné spolupodnikání obou bratrů ale netrvalo dlouho. Už roku 1926 se rozhodli, že půjdou každý vlastní cestou. Rudolf Jelínek získal závod na Razově a propůjčil firmě své jméno, zatímco Vladimír si ponechal značku „Zikmunda Jelínka synové“ a provozy ve Slušovské ulici. Kapacitní omezení svého provozu pak vyřešil koupí budovy Hospodářského družstva u nádraží.

Košer destilace

Větší podnikatelský talent projevil Rudolf, který se hned na přelomu dvacátých a třicátých let pustil do nového výrobního programu. Jednalo se o produkci košer destilátů, při jejichž výrobě se nepoužívají suroviny, výrobní zařízení a postupy, které by odporovaly předpisům židovské víry. To předpokládalo přítomnost pověřeného zástupce židovské obce.

Ten dozoroval výrobní proces počínaje výběrem švestek nebo jalovinek (zpočátku se vyráběla i košer borovička) přes kvašení a destilaci až po uložení v zapečetěných nádobách. Nezbytný byl také při další manipulaci: otevírání zapečetěných nádob při ošetřování destilátu a při stáčení do lahví po několikaletém zrání. Výrobky pak byly opatřeny hechšerem – potvrzením, že jsou skutečně košer. 

Rudolf Jelínek mohl dostát těmto náročným podmínkám zejména díky tomu, že jeho dosavadní výrobky se vyznačovaly vysokou kvalitou a byly známé po celé republice i v mnoha evropských zemích. Výroba košer destilátů se brzy stala pro firmu zdrojem slušných zisků, což bylo důležité zejména při ztíženém domácím odbytu v letech hospodářské krize.

Ve Spojených státech mají problém s opiáty. I když jsou na předpis, stále stoupá jejich spotřeba. Podle dvou nových nezávislých studií by problém mohla částečně vyřešit marihuana.

Američtí výzkumníci sledovali vývoj množství předepsaných opiátů v několika státech Spojených států pod dobu pěti let. Zjistili, že když některý ze států legalizuje marihuanu, ať už medicínskou nebo i rekreační, dojde v tomto státu k nápadnému poklesu předpisů opiátů.

TIP: Pomoc v nemoci: Marihuana podporuje duševní kondici pacientů s HIV

Vědci jsou přesvědčeni, že nejde o souhru okolností. Marihuana prokazatelně pomáhá proti bolesti a v mnoha případech dokáže omezit užívání opiátů.

Výzkum rovněž ukázal, že mezi léky, které nepatří mezi opiáty, k žádnému takovému poklesu v souvislosti s legalizací marihuany nedošlo. Autoři výzkumu věří, že by se marihuana mohla stát významným nástrojem při řešení problému se zvyšující se spotřebou opiátů.

Společnost Virgin Galactic úspěšně otestovala nadzvukový let svého nového raketoplánu SpaceShipTwo VSS Unity. Je to poprvé od havárie v roce 2014, kdy raketoplán spustil raketový motor a dostal se přes hranici rychlosti zvuku.

Raketoplán Unity vynesl nad Mohavskou poušť nosný letoun WhiteKnightTwo. Když nosný letoun vystoupal do výšky 14,2 kilometrů, raketoplán se odpoutal a spustil svůj raketový motor. Motor pracoval 30 sekund a raketoplán Unity díky němu dosáhl rychlosti Mach 1,87. Během testu raketoplán vystoupal do výšky 25,7 kilometrů.

Virgin Galactic zpátky ve hře 

Šéf společnosti Richard Branson na Twitteru napsal, že společnost Virgin Galactic je zpátky ve hře. Pro Virgin Galactic je to další významný krok k turistickým letům do vesmíru.

TIP: Soukromý raketoplán VSS Unity úspěšně absolvoval nový letový test jako kluzák

Společnost doufá, že v dohledné době bude raketoplán Unity vozit na hranici vesmíru šest platících zákazníků najednou. Cena jedné letenky by měla být kolem 250 tisíc dolarů (asi 5,2 milionů Kč). Turista by měl zažít několik minut v beztížném stavu a úchvatný výhled na Zemi z velké výšky.

Vojensky nejsilněji obsazená hranice světa rozděluje od roku 1953 Severní a Jižní Koreu přibližně na úrovni 38. rovnoběžky severní šířky. Po uzavření příměří vznikla podél někdejší fronty demilitarizovaná zóna (DMZ) a oba státy se zavázaly, že stáhnout své síly dva kilometry od hraniční čáry. Tím vzniklo 250 km dlouhé a čtyři kilometry široké nárazníkové pásmo.

Každá ze zemí svou stranu pásma zajistila zátarasy a v blízkosti DMZ, jejímž středem vede vojenská demarkační linie, rozmístila vojenské posádky. Oběma stranám bylo dovoleno hlídkovat v DMZ, avšak nesměly překročit demarkační linii. Jelikož se Kim Ir-senova KLDR ani po uzavření příměří nevzdala snah o obsazení jižní části poloostrova a znovusjednocení Koreje, stal se prostor DMZ ohniskem napětí.

Studená válka na korejský způsob

Touhu KLDR po dobytí Korejské republiky zchladil odmítavý přístup jejích hlavních spojenců – Sovětského svazu a Čínské lidové republiky. Plány na pozemní invazi definitivně pohřbila sovětsko-čínská roztržka v 60. letech. Jelikož KLDR v mezinárodních vztazích spíše tíhla k Číně, Moskva přestala mít o severokorejského spojence zájem. A bez sovětských technologií musela Korejská lidová armáda na nové tažení na jih zapomenout.

Záhy se však Severokorejci přeorientovali a zaměřili své úsilí na nekonveční bojové operace a informační válku. První akce sice zahájili už v roce 1964, ovšem ideální podmínky pro ofenzivu nastaly v druhé polovině 60. let, kdy se USA, které byly hlavním garantem jihokorejské bezpečnosti, plně zapojily do konfliktu v jihovýchodní Asii. Do války ve Vietnamu vyslala své jednotky také Jižní Korea, což začátek severokorejských akcí ještě urychlilo.

Klíčem jsou partyzánské útoky?

V říjnu 1966 severokorejský diktátor vyjádřil na sjezdu Korejské dělnické strany názor, že pomocí nekonvenčních akcí v podobě partyzánských útoků na vojenské i civilní objekty po celém území Jižní Koreje lze dosáhnout rozkolu mezi Korejskou republikou a USA, který by mohl vést až k odchodu Američanů z Korejského poloostrova.

Klíčem k úspěchu měla být rozsáhlá aktivita speciálních severokorejských jednotek na jihu, která by vyvolala dojem, že v Jižní Koreji probíhá, podobně jako na území Vietnamské republiky, protivládní povstání. K dosažení tohoto cíle začaly být přes DMZ na jih postupně vysílány malé skupiny příslušníků elitních jednotek Korejské lidové armády.

Odrazit invazi

V roce 1966 měli Severokorejci v bezprostřední blízkosti DMZ dislokováno osm pěších divizí. Dalších 12 divizí (pěších, motostřeleckých i tankových) bylo udržováno v dosahu. Proti nim stálo devět divizí jihokorejské armády a jedna brigáda 2. pěší divize US Army, přičemž zhruba 30km americké pásmo, které se nacházelo v západním úseku DMZ, představovalo pro protivníka nejrychlejší invazní trasu k hlavnímu městu Soulu.

Divize zajišťující hranice podléhaly velitelství sil OSN v Koreji, které od konce války zůstávalo zodpovědné za obranu Korejské republiky. Hlavním úkolem těchto jednotek bylo odrazit případnou pozemní invazi a tomu odpovídala i jejich příprava, organizace a vybavení. V rámci nové strategie však začali Severokorejci infiltrovat přes DMZ elitní komanda, která prošla výcvikem ve zvláštním útvaru 124 Korejské lidové armády, a tím obránce jihokorejské strany DMZ připravované na konvenční boj zaskočili.

Nový konflikt na obzoru

K prvním incidentům došlo již v roce 1964 a do roku 1966 jim padly za oběť tři desítky jihokorejských vojáků a civilistů. Útoky se zpočátku vyhýbaly americkému pásmu v DMZ, ale v listopadu 1966 přepadli Severokorejci hlídku z 1. praporu 23. pěšího pluku americké 2. pěší divize a zabili šest Američanů a jednoho Jihokorejce. Útoky se začaly množit v průběhu roku 1967, načež Američané a Jihokorejci zesílili svá obranná opatření.

Severokorejští záškodníci vedle léček začali napadat i pevná strážní postavení a 22. května 1967 dokonce vyhodili do vzduchu kasárna 1. praporu 23. pěšího pluku, přičemž padli dva Američané a 17 utrpělo zranění. Další rozšířenou taktikou bylo minování komunikací, jež mělo za následek zničení několika amerických vozidel.

Dokončení: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka (2)

Vrchní velitel amerických jednotek v Koreji a současně i velitel sil OSN v Koreji generál Charles H. Bonesteel III vypracoval se svým štábem protiinfiltrační strategii, v níž zavedl četná vylepšení ostrahy hranice a povolil jednotkám v okolí DMZ agresivnější typy operací. V blízkosti hranice se tak naplno rozhořel konflikt přezdívaný jako druhá korejská válka.

Osud nosorožců visí na vlásku. K jejich záchraně musíme využít vše, co se dá. Nedávno spojili své síly ochránci nosorožců a astronomové, když vyvinuli nový systém pro automatickou ochranu tlustokožců pomocí dronů.

Technologie využívá drony, které již ochránci velkých zvířat s úspěchem nasazují v terénu, společně s infračerveným zobrazováním a softwarem z dílny astronomů. Jde o umělou inteligenci, která původně detekovala astronomické objekty a vědci ji teď vycvičili pro rozeznávání různých zvířat v rozmanitých typech krajiny a vegetace.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Díky infračervenému, tedy termálnímu zobrazení mohou strážné drony snadno rozeznat zvířata v prostředí, bez ohledu na jejich skrývání. A platí to i pro pytláky. Ze zvířat i lidí plápolá infračervené záření podobně, jako září z galaxií a hvězd ve vesmíru. Proto si s tím tak dobře poradí algoritmy astronomů.

Velké otazníky se vznášejí nad metodami biotechnologie. V jejich důsledku by totiž mohly svět zaplavit nebezpečné bakterie i viry, vůči nimž by byl člověk zcela bezbranný. Pokud by uměle modifikované smrtící mikroorganismy unikly z laboratoří, mohly by se po planetě rozšířit během několika dní a způsobit jen těžko představitelnou pohromu.

Předchozí část: Mizející voda a nebezpečné hry na boha

Před rizikem varoval i miliardář Bill Gates na loňské mnichovské konferenci o bezpečnosti. Mimo jiné poukázal, že geneticky upravené viry mají potenciál zabít víc lidí než jaderné zbraně a je přitom snazší je vyrobit. 

Zatím největší novodobou pandemií (viz Nákaza mimo kontrolu) se stala španělská chřipka, jež v letech 1918–1920 zabila po celém světě 75 milionů lidí – tedy víc, než kolik obětí si vyžádala první světová válka. V porovnání s pandemií způsobenou geneticky upraveným virem by ovšem představovala jen bezvýznamnou epizodu. „Umělá“ nemoc by totiž usmrtila možná celé miliardy pacientů, světová ekonomika by se zhroutila a v lepším případě bychom se ocitli zpátky v 19. století. 

Reálná hrozba?

Je však popsaný scénář reálný? Američtí specialisté z Národního institutu alergií a infekčních nemocí odhadují, že lze vyrobit patogen, který by zvládl „vymazat celé lidstvo“, přičemž technické překážky jsou „triviální“. Zároveň jsou ovšem přesvědčeni, že by vlády jednotlivých zemí dokázaly postupovat dostatečně rychle a nákazu „efektivně rozpoznat a zasáhnout“. Nezbývá než doufat, že mají pravdu. 

TIP: Nejsmrtelnější viry: 5 neviditelných zabijáků

Nelze samozřejmě podceňovat ani přirozenou pandemii, jež by se mohla podobat morovým ranám, které v polovině 14. století vyhladily až 200 milionů lidí – jinými slovy snad i polovinu tehdejší populace. Prostřednictvím letecké dopravy by se ovšem nákaza mohla rozšířit ještě snáz a zmutovaný vir by za pár dnů nekontrolovatelně zaplavil celý svět. 

Přistání na Marsu bývá komplikované. Mars sice má atmosféru, je ale dost řídká, což je problém pro použití padáku. Evropská kosmická agentura ESA pro misi ExoMars na rok 2021 připravuje obří padák, zatím největší, jaký kdy byl na Marsu použit k přistání. Dosavadní držitel tohoto rekordu, padák americké mise Curiosity, měl průměr 15 metrů.

Odborníci ESA nedávno tento padák poprvé vyzkoušeli. Test probíhal ve švédské Kiruně, kde v té době panovaly teploty pod bodem mrazu. Prototyp přistávacího modulu nejprve vynesl vrtulník do vzduchu a poté ho vypustil. Během testu se objevily postupně dva padáky.

Gigant o průměru 35 metrů 

První z nich byl výtažný padák o průměru 4,8 metru, který posloužil k vytažení hlavního padáku. Tím je obří padák s průměrem 35 metrů, který je připojený k přistávacímu modulu 112 šňůrami. Podle představitelů ESA z mise ExoMars bylo objevení hlavního padáku a jeho přistávání nad zasněženou krajinou úchvatným zážitkem.

TIP: ExoMars Trace Gas Orbiter a modul Schiaparelli EDM jsou na dohled Marsu

Hlavním cílem tohoto prvního testu bylo prověřit, zda se padák o hmotnosti 70 kg správně rozevře. V blízké budoucnosti by se měl odehrát další test tohoto padáku, při němž bude prototyp přistávacího modulu vypuštěn z výšky 28 kilometrů.

Středověký hrob, datovaný do 7. nebo 8. století, archeologové objevili nedaleko italské Imoly. Uvnitř hrobu nalezli kosterní pozůstatky ženy a pod ženinou pánví i kostru lidského plodu. Podle odborníků z univerzity ve Ferraře a Boloni jde o příklad posmrtného porodu.

Posmrtný porod, je velmi vzácný, ale známý jev, ke kterému dochází v důsledku hromadění plynů v mrtvém těle. Nahromaděný plyn poté vytlačí plod z ženina těla. Kosterní analýza ukázala, že plod byl starý 38 týdnů – šlo tedy o již zcela donošený plod. Podle vědců bylo ale dítě mrtvé již v době, kdy byla žena pohřbena.

Středověká chirurgie

Nešlo ale o jediné překvapení, které nález archeologům přichystal. V ženině lebce vědci objevili 4,6 milimetrů velký otvor. Archeologové mají za to, že šlo o pozůstatek trepanace – chirurgického zákroku známého již od doby kamenné. Nejčastěji se trepanace používala k léčbě bolestí hlavy, zlomenin lebky a některých duševních chorob.

V případě ženy pohřbené v Imole jsou vědci přesvědčeni, že šlo léčbu eklampsie – nemoci, kterou provází typické záchvaty křečí. Toto onemocnění se vyskytuje výhradně v těhotenství. Trpí jím přibližně 7 % těhotných žen a jde o závažný a nebezpečný stav pro matku i pro plod. Otevření lebky mělo ženě ulevit od nitrolebečního tlaku. Na okrajích otvoru byly patrné známky hojení. Žena tak podle archeologů přežila trepanaci přibližně o týden. Přesnou příčinu ženiny smrti ale vědci neznají.

Minulý rok dorazil do Antarktidy speciální skleník EDEN-ISS. Nedávno z něj polárníci z německé polární stanici Neumeyer-Station III úspěšně sklidili první úrodu. Podařilo se jim vypěstovat 3,6 kg salátu, 18 okurek a 70 ředkviček. Zajímavý na celém experimentu je ale hlavně fakt, že k pěstování zeleniny vědci nepotřebovali půdu a ani sluneční záření.

Pro vědce šlo o vítané zpestření jídelníčku, protože jinak se museli obejít bez čerstvé zeleniny celé měsíce. Cílem antarktického projektu ale bylo vyzkoušet si pěstování plodin v extrémních podmínkách. Podobné experimenty známe například z paluby Mezinárodní vesmírné stanice, kde se již v minulosti podařilo úspěšně vypěstovat čínské zelí a římský salát. V Antarktidě se vědci zaměřili na širší spektrum zeleniny a rostlin, které jsou na podmínky náročnější než klasický salát.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Podle dostupných zpráv chutnal přesně, jak měl, jako kdyby byl čerstvě sklizený ze zahrádky. Nebylo to úplně snadné, protože vědci se museli vypořádat s poruchami a drsnou polární bouří. Ale povedlo se. V budoucnu by podobným způsobem mohli zeleninu pěstovat vesmírní kolonisté.