V rozvojových zemích, kde bývá nouze o moderně vybavené laboratoře, se při diagnóze tuberkulózy používá hlavně rozbor pomocí mikroskopu. Zejména v případě dětí ale bývá často problém s kvalitou a také množství vzorků určených ke kontrole. Lékaři v Tanzanii proto vyvinuli pozoruhodnou metodu detekce tuberkulózy, která využívá citlivý čich potkanů. Vycházeli přitom z dřívějších poznatků, podle nichž mají lidé s tímto onemocněním zvláštní pach.

TIP: Jak poznat Parkinsonovou chorobou: Britka umí nemoc rozpoznat svým čichem

S vycvičenými potkany uspořádali experiment, v němž nechali tyto hlodavce prověřit vzorky vykašlané hmoty od 982 dětí mladších pěti let. Podařilo se jim potvrdit 34 případů tuberkulózy, o nichž věděli předem díky tradiční diagnostice. Kromě toho ale objevili i 23 dalších případů tuberkulózy, které pak ověřili pomocí pokročilé fluorescenční mikroskopie. Potkani tedy v diagnostice tuberkulózy u malých dětí obstáli na jedničku.

Coby významný přístav, odkud je to vzdušnou čarou do Japonska jen něco přes sto kilometrů, býval Pusan obvykle prvním místem, které se dobyvačný soused pokoušel ovládnout. Koncem 16. století tam pronikla samurajská armáda: Japonci původně chtěli napadnout Čínu, ale když Korejci odmítli umožnit přesun invazních jednotek přes své území, stali se cílem výbojů sami.

Nakonec japonští císaři po 300 letech uspěli a v roce 1910 anektovali Koreu coby svůj protektorát. Během 35leté nadvlády srovnali se zemí mnoho významných památek, ničení však postihlo především Soul. Pusan naopak zůstal relativně netknutý – Japonci jej využívali jako důležité místo obchodu a vstupní bránu na korejské území. 

Machu Picchu Koreje

Unikátnost dnešní metropole ovšem nevychází jen ze staleté minulosti, nýbrž i z nedávných dějin. Pusan, nebo také Busan, patřil k pouhým několika městům, jež během korejské války v letech 1950–1953 nepadla do rukou Severokorejců. Proudilo tam tudíž mnoho uprchlíků a usazovali se hlavně ve čtvrti Gamcheon, kde si stavěli provizorní domky z dostupného materiálu. Po vypuknutí ofenzivy zatlačili „seveřané“ své protivníky na malý jihovýchodní výběžek poloostrova a u Pusanu se odehrála bitva o tzv. pusanský perimetr. Vojska OSN však útok odrazila a posléze komunistické jednotky donutila k ústupu. 

V roce 2009 se jihokorejské ministerstvo kultury rozhodlo proměnit zchátralé příbytky někdejších uprchlíků v atrakci, která bude sršet optimismem a pozitivní energií. Domky se dočkaly oprav a každý dostal zářivou barevnou fasádu. Křivolaké ulice zaplnily sochy a různé umělecké výtvory, zatímco zdi pokryla pestrá graffiti. Čtvrť se nakonec stala magnetem na turisty a získala poněkud zavádějící přezdívku „Machu Picchu Koreje“.

Vedle Malého prince

Gamcheon je spletí veselých uliček, které se táhnou od přístavu až pod vrchol blízkého kopce. Korejci tento labyrint milují kvůli jeho fotogeničnosti a snímky s barevnými fasádami si na sociální sítě rády vystavují i místní babičky zběhlé v moderních technologiích. Kvůli záběru některých tamních zákoutí se dokonce stojí víc než čtvrthodinové fronty. Kulisy jednoho z nejoblíbenějších míst ke zvěčnění tvoří sochy Malého prince a lišky, jež shlížejí na pestré panoráma čtvrti. Každý Asiat chce na snímku sedět vedle hrdinů z knihy Antoina de Saint-Exupéryho, proto je těžké místo zachytit bez lidí.

Ve veselém bludišti najdete také roztomilé kavárničky, podivná muzea, bláznivé malůvky či optické klamy na zdech. Skoro na každém kroku zkrátka narazíte na nějaké umělecké dílo. Navíc si ve čtvrti můžete vypůjčit tradiční korejský oděv hanbok, v němž se uličkami promenáduje nemálo místních i zahraničních turistů. 

Nejkrásnější pláže 

Gamcheon nicméně nepředstavuje hlavní turistické lákadlo Pusanu: Město se táhne částečně podél pobřeží, tudíž návštěvníci míří také na nejlepší korejskou pláž Haeundae, kde to žije nejen během plavkové sezony. Písečný pruh měří jeden a půl kilometru a nachází se tam akvárium Sea Life s tučňáky, krokodýly i žraloky, které si můžete prohlédnout zblízka v podvodním tunelu. Ve čtvrti Haeundae zas ochutnáte místní speciality z darů moře.

I mimo léto stojí za návštěvu pláž Gwangalli: Po setmění se z ní naskýtá mnoho krásných pohledů na světla mrakodrapů a hotelů, jež se odrážejí na hladině. Tamní noční dominantou však zůstává osvětlený most Gwangan, který se klene přes moře v délce 7,4 kilometru a jemuž se říká „diamantový“. 

Vodní chrám

Při cestě Jižní Koreou nepochybně navštívíte mnoho buddhistických chrámů a svatyní, a časem se vám možná začnou plést. V Pusanu však můžete zavítat minimálně do dvou neobyčejných svatostánků, jež vybočují z řady. První z nich, vodní chrám Haedong Yonggungsa, ční ze skal, do nichž naráží příboj. Původní stavbu ze 14. století zničili japonští nájezdníci, a současná podoba komplexu tak vychází z rekonstrukce v 30. letech minulého století. Možná proto tam kromě pagod či soch Buddhy najdete třeba i oltář v podobě pneumatiky, k němuž se lidé chodí modlit za jízdu bez nehod. 

Kde žije nebeská ryba

Za prohlídku stojí také buddhistický chrám Beomeosa, ukrytý na hoře Geumjeongsan. Jeho název odkazuje k nebeské rybě, která tam podle pověsti žije ve zlaté studni, jež nemůže nikdy vyschnout. Výzdoba svatostánku nijak zvlášť nepřekvapí, hlavním lákadlem výletu však zůstává možnost strávit den či delší dobu s místními mnichy. Jejich předchůdci se prý navíc už dvakrát ubránili okupantům z Japonska – poprvé v 16. století a poté i ve dvacátém. Z Beomeosy pak můžete horským terénem zamířit k největší korejské pevnosti Geumjeongsanseong, kterou vybudovali Korejci na počátku 18. století, aby se ubránili invazím z Japonska. A přestože se z původního 17kilometrového obra dochovaly jen obranné zdi a vstupní brány rozprostřené na čtyřech kilometrech, působí komplex dodnes majestátním dojmem. 

Legendární britská královna Viktorie měla devět dětí a dvaačtyřicet vnoučat. Pro každé z nich domluvila manželství v nejrůznějších evropských zemích. Proto se jí přezdívá babička Evropy... Není tak divu, že první světová válka postavila proti sobě některé z nich. Osudový byl především střet bratranců Viléma Pruského, Jiřího V. a jejich sestřenice – ruské carevny Alexandry.

Rebel s ochrnutou rukou

Vilém II. Pruský byl nejstarším vnukem královny Viktorie. Od narození má ochrnutou levou ruku. Pro maminku, britskou princeznu, to je obrovské zklamání. Jako perfekcionistka očekává perfektní výkony i od svého dítěte! Chlapec tak dostává tvrdou výchovu, která má jeho hendikep překonat. Vilém se proto stává rebelem. Naplno se to projeví už v roce 1888, který německá historie zná coby Rok tří císařů. Proč to? Právě v tomto roce umírá císař Vilém I. a na trůn nastupuje otec mladého Viléma Fridrich III. Je už ale smrtelně nemocný a umírá po pouhých devětadevadesáti dnech. Jeho syn se tak stává německým císařem v devětadvaceti letech! Konečně může jednat po svém. 

Válečný štváč

Už první kroky jsou víc než rázné. Rozžehná se s kancléřem Otto von Bismarckem, který s jeho dědečkem vládl sedmnáct let, a propustí ho. Státní funkce obsazuje svými přáteli. Vilém je milující vnuk babičky Viktorie, kterou obdivuje. Přesto ale nenávidí Británii. Závidí jí loďstvo, kolonie, hospodářské úspěchy. Láska a nenávist. To jsou dva póly, mezi kterými se mladý císař zmítá. Snaží se babiččino království dohnat, to ale vede jen k nepříjemnostem. 

Německo ztrácí stabilitu a působí jako válečný štváč. Vilémova ctižádostivost a militantní politika je nakonec jednou z rozbušek války, které se říkalo Velká. Jistě k ní přispívá i fakt, že se císař přátelí s rakouským korunním princem Františkem Ferdinandem d´Este. Je dokonce jedním z mála státníků, kteří se k princově manželce Žofii Chotkové chová jako k budoucí císařovně. Žofie přitom pro ostatní nemá „správný“ původ. Když jsou manželé v Sarajevu zabiti, naléhá Vilém na Františka Josefa I., aby Srbsku vyhlásil válku. 

Útěk do exilu

Ta se mu stává osudnou. S postupem času je jasné, že Německo boj nemůže vyhrát. Zejména po té, co se do konfliktu zapojí Spojené státy americké. V posledních měsících války výrazně posiluje vliv německé vlády a parlamentu. Prohraná válka se jeví jako výborná příležitost ke zrušení monarchie a zavedení demokracie. Tu spojenci vidí jako jedinou možnou alternativu v poválečném Německu. Republika je vyhlášena 9. listopadu 1918, tedy ještě před oficiálním uzavřením příměří. Pruské království je v prachu. Versailleská smlouva Viléma II. žaluje pro „nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv.“

Sesazený císař se před mezinárodní tribunál nedostane. Na radu maršála Hindenburga prchá do nizozemského exilu. Holandská vláda nevyhoví několika žádostem o jeho vydání. Sepíše s Vilémem smlouvu, že se nebude politicky angažovat a že neopustí svůj zámeček ve městě Doorn. Ani tak jej ale jeho přesvědčení neopouští. Je zapřisáhlým nacionalistou a obdivuje Hitlera. Jeho konce už se nedožije. Umírá 4. června 1941 na plicní embolii. 

Sestřenice Alexandra

Proti Vilémovi a uhasínajícímu Prusku ve Velké válce stojí jeho příbuzný – car Mikuláš Romanov. Jaké rodinné vztahy je pojí? Mikulášova manželka, za svobodna Alexandra Hesenská, je totiž dcerou Alice Sasko-Koburské. Ta byla sestrou Vilémovy matky. Alexandra Fjodorovna a Vilém jsou tedy sestřenice s bratrancem! A oba ctí svou babičku Viktorii. Spolu se sestrami je od šesti let po smrti své matky vychovávána právě na britském dvoře. 

Do careviče Mikuláše se Alexandra na první pohled zamiluje při své první cestě do Ruska v pouhých dvanácti letech! Miluje ho věrně celých deset let, než svolí ke sňatku. Ty dva pojí skutečná náklonnost a prvních deset let společného života jim je hezky. Narodí se jim čtyři dcery a v roce 1904 i vytoužený syn Alexej. Jenže chlapec trpí dědičnou chorobou hesenského rodu – hemofilií. Jakmile je to jasné, královna zcela propadá snaze o jeho záchranu. Fanaticky se modlí, snaží se vymodlit si buď uzdravení, nebo léčitele.

A ten přichází - mystik Rasputin. Je to šarlatán, opilec a sexuální zvrhlík. Dnes už asi nezjistíme, jestli skutečně měl i nějaké zvláštní schopnosti, každopádně se mu hypnózou daří careviči ulevit. Královna se uklidňuje a brzy se na něm stává zcela závislou. Když Mikuláš odjíždí na bojiště světové války, vládu v Rusku přebírá carevna, ovšem ve skutečnosti fakticky vládne Rasputin. Zástupci státní dumy, stejně jako další šlechtici už takovou potupu nechtějí dále snášet a 30. prosince 1916 „svatého muže“ zavraždí. 

Vyvraždění... 

Alexandra je zoufalá, rodinu ale čeká strašlivější pohroma! Konec války přináší i změnu poměrů a únorovou revoluci. Mikuláš je s celou rodinou internován v domácím vězení v Jekatěrinburgu. V polovině července 1918 se k městu blíží Československé legie. Bolševici zpanikaří. Kolem půlnoci z 16. na 17. července lékař Botkin rodinu budí s tím, že budou přesunuti na bezpečnější místo. Do sklepní místnosti, kde Romanovci čekají „na odvoz“ však přichází popravčí četa.

TIP: V Rusku exhumovali poslední Romanovce

Jakov Jurovskij předčítá rozkaz výkonného výboru: „Mikuláši Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“

Rozčílený Mikuláš se rozhlíží po své rodině: „Co? Co?!“ Jurovskij rozkaz opakuje a okamžitě cara zastřelí. Následně vystřelí i po malém Alexejovi. Ostatní muži začínají chaoticky pálit na zbytek rodiny.

Král filatelista

Je známo, že carskou rodinu se pokoušela zachránit Velká Británie. Té vládl carevnin bratranec Jiří V. Tento vnouček královny Viktorie nebyl vychovávaný jako budoucí král. Měl totiž staršího bratra a nikdo nepředpokládal, že by mohl někdy nasadit královskou korunu.

Stal se námořníkem a vášnivě se věnoval své sbírce známek. Jenže v roce 1892 jeho bratr Albert umírá na zápal plic a Jiří se stává korunním princem. Nejen, že po Albertovi zdědí nárok na korunu, ale i snoubenku Marii z Tecku. Tu babička Viktorie považuje za vhodnou manželku budoucího panovníka. 

TIP: Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Otec Eduard VII. umírá 6. května 1910, Jiřího korunovace se koná 22. června roku následujícího. V roce 1914 Británie vstupuje do války s Německem. Jiří tak stojí proti svému bratranci Vilémovi. Příbuzní královské rodiny bojující na německé straně jsou zbaveni britských šlechtických titulů. Sestřenici Alexandře a její carské rodině nabízí král britský azyl, už ale marně. 

Ochutnávání extrémně pálivých chilli papriček sebou nese závažná zdravotní rizika. Kromě krátkodobého pocitu pálení může jejich konzumace skončit i propáleným jícnem. Existují ale i jiná, méně očekávaná rizika.

Čtyřiatřicetiletý muž z Detroitu si v rámci soutěže v pojídání pálivých papriček dopřál odrůdu Carolina Reaper, která je s pálivostí 1,5 milionu jednotek SHU jednou z nejostřejších na světě. Krátce po svém vystoupení v soutěži muže postihla intenzivní bolest krku a hlavy, která se opakovala i v dalších dnech.

Nečekaná rizika

Když bolesti neustupovaly, rozhodl se muž vyhledat lékaře. Prvotní neurologická vyšetření žádný problém neukázala. Příčinu intenzivních bolestí odhalilo až vyšetření pomocí výpočetní tomografie CT, které ukázalo několik zúžených tepen v mozku. 

K dočasnému zúžení tepen, trvajícímu několik dnů až týdnů, nejčastěji dochází při alergii na některé léky, nebo v důsledku užívání drog – zejména kokainu a extáze. Podle lékařů je detroitský případ prvním doloženým spojením mezi konzumací pálivých chilli papriček a zúžení mozkových tepen – tedy tzv. syndromu reverzibilní mozkové vazokonstrikce.

TIP: Chilli papričky: Pálivý dárek Indiánů, který dobyl celý svět

Podle Kulothungan Gunasekarana, lékaře z nemocnice Henryho Forda v Detroitu, který pacienta léčil, to ovšem neznamená, že by se lidé měli konzumaci pálivých chilli papriček striktně vyhýbat. Je ale podle něj třeba znát veškerá rizika spojená s konzumací papriček a v případě přetrvávajících potíží neprodleně vyhledat lékaře.

Přidejte sůl, pepř… a špetku mikroplastů. Recept s podobnými přísadami by si dobrovolně připravil asi málokdo. Přesto ale jsou podle nedávného výzkumu právě mikroplasty, tedy nepatrné kousíčky plastového odpadu, součástí téměř každého jídla.

Vědci odhadují, že při jednom jídle zkonzumujeme přibližně 100 mikroplastových částeček. To znamená zhruba 70 tisíc částic mikroplastů ročně. Tyto mikroplasty přitom nepocházejí přímo z jídla nebo z přípravy pokrmů, ale spíše z prachu v domácnostech.

TIP: Jedno praní v pračce uvolní do prostředí statisíce mikročástic plastu

Mikroplasty se dnes nacházejí prakticky všude. Na každém kontinentu a téměř v každé vodní nádrži či jezírku. Dostávají se do těl vodních živočichů a často se z nich uvolňují toxické látky. Vědci přesto zatím přesně netuší jaké a jak vážné jsou dopady konzumace mikroplastů na naše zdraví.

Japonci říkají nosorožíkovi, jehož latinský název zní Allomyrina dichotoma, kabutomuši a v domácích akváriích jej pěstují jako rodinného mazlíčka. Běžně se prodává v obchodních domech a dokonce i v prodejních automatech. Kabutomuši je také oblíbenou postavou animovaných seriálů – obdobně jako v naší kultuře třeba medvídci.

TIP: Jak funguje bleskurychlý chemický prskomet brouků prskavců?

Nosorožíci se rovněž etablovali jako zápasníci a na výsledky bojů mezi broučími favority lidé vsázejí nemalé částky. Při nejrozšířenější variantě zápasů jsou dva brouci umístěni na poleno. Snaží se pak jeden druhého shodit a vítězem přirozeně zůstává ten z nich, který zůstane pevně na svém místě.

Všude v kosmu platí tytéž fyzikální zákony, které daly na naší planetě vzniknout biosféře. Život se tedy mohl – a vlastně i musel – vyvinout na bezpočtu dalších světů: Vždyť jen naše Galaxie sestává z 200–400 miliard hvězd. V průměru kolem každé páté stálice podobné Slunci krouží oběžnice srovnatelná se Zemí, na jejímž povrchu navíc panují vhodné podmínky pro výskyt vody v kapalném stavu. V Mléčné dráze by tak teoreticky mohly existovat desítky miliard planet nesoucích život podobný tomu pozemskému. Náš hvězdný ostrov je přitom pouze jednou z takřka dvou trilionů galaxií v pozorovatelném vesmíru.

Život však nemusíme hledat jen na planetách u vzdálených sluncí. V naší soustavě jsme nalezli už několik indicií nepozemských organismů: například útvary připomínající fosilizované mikroby v kusu marsovské horniny, jež byla z rudé planety vyvržena a dopadla na Zemi. Život by také mohl vysvětlovat trvalou přítomnost metanu v atmosféře Marsu či absorpci ultrafialového záření v horních vrstvách plynného obalu Venuše. Jupiterův měsíc Europa ukrývá zřejmě pod kilometry ledu hluboký vodní oceán, kde by se to organismy mohlo jen hemžit. A příhodné podmínky nejspíš panují i na Saturnových satelitech Enceladu a Titanu.

Vzácná modrá perla

Proč jsme tedy dosud nenarazili na známky inteligentního života, respektive proč cizí bytosti neobjevily nás? Tuto otázku, dnes známou jako Fermiho paradox, si začátkem 50. let položil držitel Nobelovy ceny Enrico Fermi a doplnil ji svými propočty. Jeho práci později rozvedli astrofyzici Michael Hart a Frank Drake – jméno druhého z nich nese rovnice, jež se pokouší převést pravděpodobnost vzniku života do cifer (viz Mimozemšťané v číslech). 

Zmínění vědci jednoduše řečeno přišli na to, že vesmír sice může být rajskou zahradou života, ovšem evoluce až k vysoce inteligentním bytostem schopným mezihvězdného cestování je extrémně vzácná a musí ji podpořit řada faktorů.

Mléčná dráha například patří mezi starší galaxie, a není tedy plná kvazarů či jiných těles, která vysílají životu nebezpečné záření. S ohledem na míru radiace leží Sluneční soustava v nejpříhodnější vzdálenosti mezi jádrem a okrajem hvězdného ostrova, v oblasti, kde se zároveň vyskytuje dostatek kovů a pozůstatků dávných supernov. Naše centrální stálice je navíc až neuvěřitelně stabilní a zároveň má „správnou“ velikost. 

Poděkujme Slunci

Za pět miliard let se naše denní hvězda začne rozpínat do stadia rudého obra, který Zemi nakonec pohltí. Nicméně život na modré planetě nebude možný zřejmě už za 300 milionů roků: Slunce totiž postupně vyzařuje stále víc tepla, takže časem zavládne na zemském povrchu nesnesitelné horko a všechna voda se odpaří. Kdyby byla hvězda jen o 5 % větší, stala by se Země mrtvým světem plným tekutých hornin už dávno – hmotnější stálice totiž spalují svůj materiál rychleji. 

Opomenout nelze ani pomyslný klid, který z vnější části našeho systému zajišťuje obří Jupiter, jenž na sebe vlastní gravitací odklání komety a asteroidy a spolu se Saturnem Sluneční soustavu gravitačně stabilizuje. Netřeba dodávat, že podobně ideální podmínky jsou velmi vzácné. 

Těleso potenciálně nesoucí život pozemského typu se musí skládat z hornin a setrvávat v tzv. obyvatelné zóně, kde se může vyskytovat voda v kapalném skupenství. Stačilo by, aby byla příhodná oblast kolem Slunce užší nebo aby měla Země silně eliptickou dráhu, jež by ji mimo zmíněnou lokalitu vynášela – a tento článek by nikdy nikdo nenapsal. Naše planeta má zároveň „správnou“ velikost: Příliš malý objekt by kvůli slabé gravitaci neudržel atmosféru, příliš velký by byl v důsledku vysoké přitažlivosti obklopen velmi hustým plynným obalem. Silná magnetosféra pak Zemi chrání před smrtícím zářením z vesmíru. 

U zdroje života

Planety či měsíce příhodné ke vzniku složitějšího života zkrátka musejí splňovat dlouhý seznam předpokladů astrofyzikální povahy, což je však teprve začátek. Zároveň s výskytem prvků nutných ke zrodu života musí existovat zdroj energie, jenž umožní přežití kolonií mikrobů, ale uživí také rozvinuté ekosystémy. Geotermální prameny nestačí, a živé formy proto musejí najít způsob, jak čerpat energii z hvězdy – ideálně nějakým druhem fotosyntézy. To je možné pouze na tělesech s rozumně hustou atmosférou a únosnou mírou kosmické radiace: V temnotě ani pod palbou částic totiž nic neroste. Vysoká koncentrace života přitom představuje klíčovou okolnost, neboť určuje rychlost výměny genů, a tudíž celé evoluce. 

Dokonalé podmínky se navíc musejí udržet celé věky: Přestože život na Zemi vznikl brzy poté, co planeta ochladla na snesitelnou míru, vývoj od nejprimitivnějších protobuněk až po eukaryota (buňky s jádrem a dalšími organelami) trval asi dvě miliardy let. První mnohobuněčné organismy se objevily o půl miliardy roků později a teprve za dalších 500 milionů let se začaly množit nikoliv dělením, nýbrž sexuálně. 

Jde o efektivní způsob sdílení genů, protože při dělení se pouze kopíruje existující materiál, kdežto při sexuálním spojení se geny „promíchávají“ a vytvářejí nové kombinace, jež se v měnícím se prostředí mohou ukázat jako výhodné. Tento účinný způsob evoluci nesmírně urychlil, přesto si cesta k člověku vyžádala nepředstavitelných 3,8–4,3 miliardy let. Během tak dlouhé doby se může leccos pokazit, a dokonce i život na Zemi šestkrát málem vyhasl – naposledy na konci éry dinosaurů. 

Jazyk a oheň

I když se na daném tělese vyvinou komplexnější tvorové, stále to neznamená, že se odtud jednou bude létat do vesmíru. Místní evoluce musí přijít s určitými inovacemi, jejichž rozvinutí není nijak zaručeno. Patří mezi ně například rodičovství, které nahradí kladení vajec a opouštění hnízda – jinými slovy méně potomků, zato větší investice do každého z nich. Rodina poskytuje dorostu především bezpečí k vývinu a k přijetí zkušeností předchozích generací. 

K předávání stále složitějších vědomostí je pochopitelně nutná komunikace, jež dalece převyšuje značkování teritoria pachovými stopami nebo oznamování svolnosti k páření změnou zbarvení těla. Jakmile si pak členové společnosti rozumějí, mohou začít s tvorbou technologií. Jenže precizně opracované nástroje či umělecké předměty vyrábějí i obyvatelé amazonské džungle, kteří se biologicky neliší od lidí žijících ve městech, a přesto setrvávají v pomyslném pravěku. Nedokázali totiž zkrotit oheň do takové míry, aby mohli zpracovávat kovy a měnit fyzickou povahu věcí. Plameny navíc nelze zažehnout pod vodou, a sebeinteligentnější bytosti obývající oceánské světy se tak do kosmu zřejmě nikdy nepodívají. 

Vesmírní sirotci

Další krok na cestě ke hvězdám představuje zemědělství. Podmínkou vzniku rozvinutějších technologií je totiž dostatečně početná populace, která si rozdělí specifická pracovní odvětví. Rostoucí počet hladových krků neuživí lov ani sběračství – potravu je nutné zajišťovat efektivně a stabilně pěstováním. Rovněž je potřeba ji dodat těm, kteří se nemohou lopotit na poli, protože právě vymýšlejí Archimedův šroub či třeba fúzní reaktor. Učenci jsou totiž motorem veškerého pokroku. Zapomenout nesmíme ani na potřebu trvalého zachycení komunikace, tedy písma.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Nedozvíme se to dříve, než za 1 500 let

Zatímco biologická evoluce až k tvorovi schopnému cestovat mezi hvězdami trvá miliardy let, ta technologická probíhá nesrovnatelně rychleji. Její tempo se exponenciálně zvyšuje s nabytými znalostmi, takže zatímco vynalézt pluh nám trvalo věky, mezi letem bratří Wrightů a Armstrongovou procházkou po Měsíci uplynulo jen 66 roků. Kdyby se mimozemská civilizace vyvinula dejme tomu o milion let dřív než ta naše, dávno se mohla rozšířit a disponovat pro nás nepředstavitelnými technologiemi. 

Možná už jsou tedy mimozemšťané „všude kolem“, ale doklady jejich existence v podobě světelného či rádiového záření k nám poletí ještě pár tisíc či milionů let. Generátory červích děr, jejichž pomocí „skáčou“ mezi galaxiemi celé hvězdné flotily, tak asi nadále zůstanou jen ve sci-fi filmech. 

Většina hvězd ve vesmíru má hvězdné společníky. Dvojhvězdy i vícehvězdné systémy mohou být velice rozmanité a někdy bývají skutečně exotické. To platí i pro systémy kataklyzmických proměnných hvězd, které tvoří bílí trpaslíci v těsném svazku s hvězdou průměrné velikosti.

Trpaslíci v těchto systémech kradou hvězdám materiál, což se projevuje erupcemi, záblesky a dalším exotickým chováním. Kataklyzmické proměnné hvězdy bývají leckde, nejčastěji je ale nacházíme v kulových hvězdokupách.

Noví exoti ze 47 Tucanae 

Astronomové Maureen van den Berg a Josh Grindlay z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics společně s dalšími kolegy detekovali 22 nových kataklyzmických proměnných hvězd ve známé a jasné kulové hvězdokupě 47 Tucanae, která je od nás vzdálená asi 13 tisíc světelných let. Tím se počet těchto exotických dvojhvězd, známých z hvězdokupy 47 Tucanae, zvýšil na 43, což je rekord.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Vědci odhadují, že by průměrná kulová hvězdokupa s 1 milionem hvězd po 10 miliardách let vývoje měla obsahovat asi tak 200 kataklyzmických proměnných hvězd. Stále tedy ještě máme co hledat. Není to snadné, protože některé hvězdy tohoto druhu září jen slabě a prostředí hvězdokup také není příliš přehledné.

Roboti často připomínají tvarem těla zvířata. A někdy jsou jim podobní i chováním. Vývoj malých autonomních vodních dronů společnosti Aquabotix očividně inspirovala hejna hmyzu a ryb. 

Drony SwarmDiver měří 75 cm a váží 1,7 kg. Mohou se pohybovat rychlostí 2,2 metru za sekundu, do vzdálenosti až 7 km. Energii jim dodávají baterie s výdrží 2,5 hodiny. Dovedou se i potápět, až do hloubky 50 metrů.

TIP: HydroCamel II: Izrael vypustil do moře svoji první autonomní ponorku

Celé hejno několika desítek dronů může ovládat jediný operátor. SwarmDiver dokáže měřit teplotu, tlak nebo pozici GPS. Ve výbavě mohou mít rozmanité senzory, vhodné pro vojenské, výzkumné nebo třeba environmentální aplikace.

Oheň je jedním ze čtyř aristotelovských živlů a jeho nespoutanost fascinuje lidstvo od nepaměti. Naši dávní předkové jej dokázali zkrotit a učinit z něj dárce tepla a světla, zároveň však vůči němu chovali vždy respekt a úctu. Lidé si vždy velmi dobře uvědomovali platnost přísloví „dobrý sluha, ale zlý pán“ a znalost práce s ohněm byla vždy vysoce ceněna. Samozřejmě však naši předkové nemohli tušit, že využívají chemické reakce paliva s kyslíkem, a ohni přisuzovali nadpřirozené a někdy i božské vlastnosti.

Mýtus ohně

Dotknout se ohně vždy znamenalo spálit se – už od útlého dětství to každý dobře ví. Přesto lidé během historie věřili na tvory, kteří dokáží v ohni žít, nebo jej dokonce chrlit. Schopnost projít ohněm nezraněn byla pro člověka vždy fascinující a neuchopitelná. Mytologie a náboženské spisy jsou takových příběhů plné. Starozákonní tradice vypráví o třech mládencích uvržených do ohnivé pece, kteří z ní vyšli nezraněni, křesťanská věrouka hovoří o křtu ohněm, v dalších náboženstvích také naleznete zmínky o hrdinech, kterým plameny neublížily.

Zdálo by se, že tyto nadpřirozené schopnosti zůstávají pouze ve sféře báchorek a neověřitelných zkazek, existuje však prastarý rituál, který tuto magickou dovednost zdánlivě vyžaduje – chůze po žhavém uhlí bosýma nohama. Původ této praktiky je neznámý, jisté však je, že se jedná o takřka prehistorickou záležitost. První doložené zmínky pocházejí z Indie v době železné, tedy asi 1 200 let před Kristem. Ústní či písemné doklady o chůzi po žhavém uhlí jsou však známy prakticky z celého světa v různých obdobích historie až po současnost, od Ameriky přes Čínu až po nejrůznější tropické ostrovní civilizace.

Zkouška plamenem

Dodnes je tento rituál živě praktikován některými náboženskými či etnickými skupinami. Můžeme se s ním setkat na Fidži u kmene Sawau nebo v dnešní Polynésii. Není však nutné jezdit tak daleko, obdobné tradice existují i v Evropě. V Řecku je součástí křesťanského obřadu zvaného Anastenaria, který má však kořeny mnohem starší a souvisí s oslavami boha Dionýsa. Podobná tradice přetrvává v sousedním Bulharsku pod názvem Nestinarstvo. 

Význam této praktiky není dodnes zcela objasněn a zdá se, že v různých civilizacích mohl mít různou úlohu. Šamani či jiní privilegovaní jedinci primitivních kultur praktikující chůzi po žhavých uhlících mohli snadno pomocí tohoto rituálu přesvědčit prostý lid o svých schopnostech a nadpřirozené autoritě. V některých společenstvích mohla mít tato tradice funkci jakéhosi testu odvahy či dospělosti, kdy vkročením do ohně mladý bojovník dokázal svou statečnost a mohl se tak zařadit mezi dospělé muže.

Tajemství zázraku

Je objektivně prokázáno, že projít bosýma nohama po žhavých uhlících je možné, aniž by si člověk z této zkoušky vlastní vůle odnesl ošklivá zranění. Zázrak zde tkví v jednoduchém fyzikálním principu předávání tepla mezi dvěma tělesy. Teplo se vždy přenáší zářením, prouděním nebo vedením. V případě kontaktu kůže a žhavého uhlíku se jedná právě o třetí zmíněnou variantu.

O tom, kolik tepla se převede, rozhoduje doba kontaktu, rozdíl teplot, tepelná vodivost  těles a jejich vzdálenost. Pro ilustraci si představte situaci běžnému člověku jistě bližší: když sfouknete svíčku, špička knotu stále doutná. Každý, kdo zkusil uhasit doutnající knot prsty, ví, že tak musí učinit beze strachu rychlým a pevným stiskem. Kdo se zalekne a zaváhá, stiskne málo a ucukne, ten se spálí.

Správná teplota

Při rituálu přechodu přes ohniště mají uhlíky teplotu mezi 500 a 600 °C. To je dostatečný žár, při kterém žhnou a vytvářejí tak vizuální efekt, nemají však zdaleka takovou teplotu, jako když se čerstvě rozpálí. Krom toho jsou pokryty tenkou vrstvičkou popela, který hraje roli izolantu, i když není na první pohled zcela patrný, zvláště v noci, kdy se tento obřad většinou odehrává.

Pocitový efekt žáru je umocněn pohledem na ve tmě zářící rudé ohniště, realita však není tak horká. I tyto uhlíky by však mohly způsobit ošklivé popáleniny. Přesto se tomu lze vyhnout. Pomáhá při tom nízká tepelná vodivost lidské kůže, která při krátkodobém kontaktu s horkým uhlíkem přijme jen minimální množství tepla, jež je navíc krevním oběhem rychle odvedeno.

Magie lidské pokožky

Tepelná kapacita lidské tkáně je oproti žhnoucímu uhlíku velmi vysoká, její teplota proto nestoupá tak rychle. Zároveň při došlapu lidské nohy je zamezeno přístupu kyslíku, díky čemuž produkce tepla v ohništi není tak vysoká. Klíčový je ovšem správný druh chůze. Účastník rituálu musí kráčet ohništěm klidně, rovnoměrně a bez zaváhání. Jen tak docílí toho, že žádný centimetr čtvereční kůže nohy nebude v kontaktu s podkladem příliš dlouho a tepelná zátěž se tak rovnoměrně rozprostře. V neposlední řadě hraje roli i volba dřeva na uhlíky: tvrdé, výhřevné dřevo například z dubu pro tyto účely rozhodně vhodné není.

Během průchodu ohništěm nesmí udělat chodec sebemenší chybu, jinak hrozí nepříjemné spáleniny. Nejčastěji člověk zpanikaří a pokusí se ohniště rychle proběhnout. Při běhu se však zvyšuje tlak na podložku a tím i kontakt se žhavými uhlíky. Krok chodce však musí být naopak co nejlehčí. Další chybou je zaváhání a zastavení se v ohništi. Při delším kontaktu s žhavým podkladem fyzikální princip zafunguje nemilosrdně a oheň nohu spálí.

Přípravu na zázrak nelze podcenit

Tak jako se na tuto zkoušku musí nachystat sám chodec, vyžaduje i ohniště před chůzí náležitou péči. Mezi rizikové faktory patří uhlíky, které jsou nedostatečně vyhořelé nebo mají vyšší obsah vody a tím snadněji způsobí popálení kvůli vyšší vodivosti. Také namáčení nohou do vody před rituálem není dobrý nápad, neboť na vlhkou pokožku se uhlík snadno přilepí, vytvoří tak tepelný most a tím ji popálí.

Na samotném principu průchodu ohništěm se žhavými uhlíky nic nadpřirozeného není a jedná se o pouhou fyzikální hříčku s efektem. Tato prastará tradice si však nachází nové příznivce i v moderní době. Rituál je s oblibou používán u nejrůznějších lektorů sebezdokonalovacích seminářů a kurzů osobního rozvoje. Uplatňuje se zde prvek překonání strachu z neznámého, strachu z ohně a bolesti, který člověk může překonat právě třeba vkročením do ohniště. Jedná se o vítězství ducha nad hmotou a projev převahy racionálního vědomí nad základním lidským pudem sebezáchovy. A v tom je možná nakonec i ta magie – byť jiná, než se zdá na první pohled.