Inženýři z Kalifornské univerzity v San Diegu vyvinuli nový typ bezdrátového biosenzoru, aplikovatelného injekční jehlou pod kůži pacienta. Biosenzor má za úkol nepřetržitě a dlouhodobě detekovat, zda sledovaný pacient nepije alkohol nebo neužívá opiáty. Novinka má pomoci v léčbě lidem závislým na alkoholu a tvrdých drogách.

Hlavní senzor je potažený molekulami enzymu alkohol oxidázy, který specificky reaguje s alkoholem. Zbývající dva senzory sledují další parametry v těle, například úroveň kyselosti prostředí. Čip bude sledovat pacienta celý den, v pravidelných intervalech. Data z čipu budou přenášena do nositelné elektroniky, jakou jsou například chytré hodinky nebo speciální náramky.

TIP: Náramky pro pijany hlídají hladinu alkoholu: Dají vědět, když pijete přes míru

Velkou výhodou nového biosenzoru je jeho velikost a úspornost. Pod kůží implantovaný senzor je pro okolí neviditelný a pacienti se tak necítí stigmatizováni. S velikostí souvisí i energetická úspornost zařízení. Díky blízkosti k cévám vyžaduje jen minimální energii, kterou je schopen získat bezdrátově z mobilního telefonu či jiné nositelné elektroniky. Podle profesora Drew Halla je senzor možné jednoduše upravit i pro sledování jiných látek.

Lékaři již dlouho podezřívají nedostatek spánku z toho, že úzce souvisí s rozvojem degenerativních chorob. Doposud ale bylo velmi obtížné takové spojení prokázat. Podle nového výzkumu taková spojitost určitě existuje, alespoň pokud jde o Alzheimerovu chorobu.

Noční úklid v mozku

Alzheimer je v dnešní době nejběžnější příčinou demence ve vyšším věku. Lidé s tímto onemocněním mají v mozku oblasti s velkou koncentrací amyloidu beta, což jsou vláknité shluky špatně prostorově složených bílkovin.

TIP: Lékaři varují: Cukr má nejspíš hodně co dělat s Alzheimerem

Američtí badatelé použili moderní zobrazovací metody a radioaktivně značené látky, aby s jejich pomocí sledovali obsah amyloidu beta v mozku zdravých lidí, které nechali spát různě dlouhou dobu.

Ukázalo se, že i jediná bezesná noc vede ke zvýšení obsahu amyloidu beta v mozku, a tím i ke zvýšení rizika vzniku Alzheimerovy choroby v pozdějším věku. Spánek totiž slouží k tomu, aby se mozek vyčistil od podobných látek.

Po dlouhých horkých dnech, kdy byli všichni savci zalezlí ve stínu hustých křovin a vzrostlých stromů, se po celodenním intenzivním dešti ochladilo. Dokonce i my jsme v nečinnosti cítili zimu a příroda brazilského Pantanalu se v několika hodinách viditelně proměnila. Savci, kteří v horkých dnech nalézají úlevu ve stínu, se vydali hledat potravu. Mravenečníka velkého, kterého jsme první týden ani nezahlédli, jsme díky tomu potkali najednou během večera několikrát.

Slepec s dokonalým čichem

Musím přiznat, že ze savců, které jsem v Brazílii viděl, mě právě mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla) zaujal nejvíc. Líbilo se mi na něm všechno – dlouhé tělo s mohutným ocasem, drsné husté chlupy, trubkovitý čumák i překrásná šedočernobílá kresba na kožichu. A co teprve, když se dva metry dlouhé zvíře pustilo do rychlejšího pohybu. Všude vlály jeho chlupy a z dálky nepřehlédnutelný ocas se rytmicky pohyboval.

Jestliže mravenečníka objevíte a chcete se k němu přiblížit, rozhodně vám pomůže, když máte nějaké znalosti biologie tohoto druhu. Zejména důležitý je fakt, že mravenečník velký má výborný čich, ale zraku a sluchu mu příroda příliš nenadělila. Když fouká příznivý vítr, nebo zvolíte vhodný směr postupu, můžete se k chlupáčovi opatrným přibližováním dostat třeba na dva metry. V mnoha případech si toho ani nevšimne.

Musím ovšem přiznat, že když jsme se jej snažili vyfotit, o nějaké opatrnosti se vůbec nedalo mluvit. Byli jsme vzrušení a zbrklí, takže byl vlastně malý zázrak, že jsme tohle až 65 kilo vážící zvíře nezalehli.

Zběsilý mravenčí tanec

Mravenečníka najdete především v místech, kde on sám hledá potravu, tedy mravence a termity. Ze země je doluje dokonale uzpůsobeným čumákem, který navíc ukrývá až 60 cm dlouhý jazyk. Zatímco ale mravenečník je bezpochyby rád, když hmyz objeví, u člověka může setkání s mravenci vyvolat úplně jiné pocity. Zejména, když není v roli objevitele, ale spíše objeveného. Právě takové setkání jsem prožil.

Brazilští mravenci na to šli mazaně. Když jsem byl vleže na břiše zcela zabrán do fotografování, nenápadně si na mne vylezli bez jediného kousnutí. V okamžiku, kdy už jich na mých rukou a zádech byla první stovka, jako na povel začali. Mráz mi přeběhl po celém těle, ruce začaly brnět, chlupy se naježily a další znám jen z vyprávění kamarádů. Následující minuty jsem ze sebe zběsile setřásal mravence před mhouřícíma očima vyděšeného mravenečníka, který stál jen pár metrů ode mne. Ne, že by chundelatý savec člověka ještě nikdy neviděl, ale pochybuju, že měl už dříve příležitost shlédnout z bezprostřední blízkosti tak kvalitní taneční produkci.

Kamarádům se tímto ještě jednou omlouvám, že jsem jim pokazil fotografování. Pro mne měla příhoda delší dohru. Mravenčí kousance se již večer změnily v pálivé puchýřky a až po několika dnech se z nich staly strupy. Krásný suvenýr, který jsem společně s jizvami od kousnutí piraňou hrdě nosil několik týdnů.

Drápy a jazyk – dokonalá výzbroj

Mravenečník velký, někdy označovaný jako mravenečník tříprstý nebo hřivnatý, má dlouhý trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima. Přesouvá se na masivních předních a menších zadních nohou mimochodným způsobem a zlehka přitom došlapuje na klouby prstů, aby si před opotřebením chránil dlouhé drápy. To způsobuje jeho na pohled krkolomnou chůzi.

Drápy jsou vedle dlouhého čenichu a jazyka dalším nástrojem k dobývání potravy. Velikými drápy předních nohou rozrývá hnízda mravenců a termitů. Není to nic snadného, vždyť hnízda vybudovaná ze zeminy a slin hmyzu na slunci ztvrdnou jako beton. Pak přichází ke slovu jazyk pokrytý zahnutými trny a lepkavými slinami, které malou kořist neomylně zadrží. Mravenečníci nemají zuby, takže drtí potravu pomocí rýhovaného horního patra. Teprve pak ji polykají a silné stahy žaludku rozmělnění dokončí. Denně tak spořádají až desítky tisíc kusů malého, ale velmi výživného hmyzu.

Mravenečníci jsou samotáři, kteří ve dne i v noci prochází svůj areál, jenž může mít v závislosti na potravních možnostech rozlohu až 20 km². Odpočinek hledají unavení mravenčí lovci v dutině nebo ve skrytu křoví a svým mohutným ocasem si překrývají hlavu a tělo. Setkat se s nimi můžete v řídkých lesích Střední a Jižní Ameriky. Jejich životní prostředí postupně mizí, což je společně s lovem největší nebezpečí zachování druhu.

Jména pro mravenečníky

Německá bioložka Lydia Möcklinghoff před lety zahájila ve spolupráci s několika univerzitami studium populace mravenečníků právě v okolí Fazenda Barranco Alto, kde jsme dva týdny strávili i my. Během tří měsíců roku 2010 pozorovala mravenečníky v 80 případech. Z celkem 17 různých jedinců se jí 15 zvířat podařilo i fotograficky zdokumentovat a každému dala jméno a číslo, aby mohla jejich život lépe studovat.

TIP: Vačice viržinská aneb Dokonalý zvířecí fakír předstírající smrt

Ke studiu používala bioložka fotopasti rozmístěné v terénu a v květnu 2011 dostalo několik mravenečníků i GPS přijímač, aby se mohl zaznamenávat jejich pohyb během celého roku. Studium poskytuje údaje nezbytné pro koncepci a strategii účinné ochrany těchto zajímavých zvířat.

Lydiina práce i fotografie se jmény mravenečníků se mi dostaly do ruky, ale ke zvířatům na mých snímcích se mi jména přiřadit nepodařilo. I tak ovšem po setkáních s mravenečníky nepochybuji o tom, že právě okolí farmy Barranco Alto je pro studium života mravenečníků asi nejlepší místo na světě.

Černé díry vznikají při explozích supernov na konci života velkých hvězd. V místech, kde se nachází velké množství hvězd je také vyšší pravděpodobnost vzniku černých děr. Extrémním případem jsou husté hvězdokupy, v nichž je skutečně hodně hvězd na relativně malém prostoru.

Carl Rodriguez z Massachusettského technologického institutu a jeho mezinárodní tým tvrdí, že se černé díry hvězdných velikostí mohou opakovaně setkávat a splývat. Vznikají tak černé díry, které jsou nápadně hmotnější, než klasické pozůstatky supernov.

Továrna na velké černé díry

K opakovaným splýváním černých děr podle badatelů dochází v kulových hvězdokupách. V těch bývají namačkány statisíce a někdy i miliony hvězd. Podle Rodrigueze mohou být ve hvězdokupách stovky až tisíce černých děr, které mohou navzájem splývat jedna po druhé.

TIP: Nově objevená skupina dusíkových hvězd osvětluje historii kulových hvězdokup

Pokud gravitační observatoře, jakou je například LIGO, vystopují černé díry o hmotnosti 50 a více Sluncí, existuje podle vědců slušná šance, že nevznikly zhroucením jediné hvězdy, ale právě postupným splýváním menších černých děr v nitru hvězdokupy.

Na čelistech lidí z pákistánského Mehrgarhu starých asi 9 000 let objevily vědci zákroky, vedené patrně primitivní pazourkovou vrtačkou. Pravěký „zubař“ vrták zřejmě roztočil malým lukem. Tento okamžik můžeme považovat za zrození stomatologie. Za několik tisíc let od svého vzniku prodělal tento obor výrazný rozvoj, od opatrných bolestivých počátků a pověr přes disciplínu vykonávanou potulnými mastičkáři nebo kováři až po samostatnou profesi zubních lékařů. 

Moudrosti starověkých doktorů

Ve starověku se rozšířila představa, že kaz způsobuje zubní červ. Tato pověra měla dlouhý život a definitivně vzala za své až v 18. století. Již ve staré Mezopotámii a Egyptě proto vznikly recepty na vyhnání červa i návody na jeho zaříkávání. Jsou zachovány na hliněných tabulkách a papyrech. Z období vlády faraona Džosera (27. století př. n. l.) známe dokonce prvního doloženého zubaře jménem Hesi-Re. 

Pokud máte představu, že sofistikované zubní náhrady jsou vymožeností nového věku, vězte, že je uměli zhotovit už staří Etruskové na konci 8. století př. n. l. Použili zvířecí zuby a upevnili je zlatým páskem o šířce asi 5 mm a tloušťce 1 mm. Vzhledem k tomu, že je vsazovali do předních, viditelných částí chrupu, šlo o zákroky spíše kosmetického charakteru. Aplikování takových protéz převzali od Etrusků Římané. 

V souboru textů zvaném Corpus Hippocraticum, jenž je připisován „otci západní medicíny“ Hippokratovi (asi 460–370 př. n. l.), se zachoval popis kleští na trhání zubů. Starověká stomatologie totiž pacientům nabízela především léky či zaříkávání na zubního červa a extrakci zkažených zubů. Staří Řekové ale kladli důraz také na ústní hygienu. Za jednoho ze zakladatelů stomatologie může být považován Říman Aulus Cornelius Celsus, jenž žil na přelomu letopočtu a doporučoval trhat až ty zuby, které se viklají, a pokud po vytažení prsty zbude v dásni kořen, použít kleště. 

Rozpačitý středověk

Ve středověku úroveň stomatologie výrazně upadla. Stala se z ní pouze jakási doplňková lékařská disciplína, která se omezila na trhání zubů a praktikovali ji potulní léčitelé, mastičkáři nebo kováři. Lékaři-učenci se stomatologii věnovali jen okrajově a velmi neradi prováděli větší zákroky včetně trhání zubů. Proto například sv. Hildegarda z Bingen ve 12. století radila vyhubit zubního červa vykuřováním, podobně jako arabský lékař ar-Rází (Rhazes, 865–925). Ten také nabádal k pravidelnému čištění zubů bobovou moukou nebo vikví. 

V roce 1427 se stal profesorem na katedře lékařství padovské univerzity Giovanni d’Arcoli, známý též jako Johannes Arculanus. Postavil se proti trhání zubů postižených kazem a místo toho doporučoval užít zlato při jejich ošetřování. Nahradil také dřívější vypalování nemocného místa žhavým železem aplikací malého vrtáku, kterým zub postižený kazem vyvrtal a následně vyplnil zlatou vložkou. Jeho pokrokový způsob léčení zubního kazu však nenašel v tehdejší medicíně uplatnění. A tak i v následujících stoletích lékaři stále často zkažené zuby extrahovali.

K tomu byl okolo poloviny 16. století vyvinut speciální nástroj zvaný pelikán. Šlo o kleště se specifickým hákem, připomínajícím zobák onoho ptáka, jejichž podoba se nezměnila až do 19. století. Nástroj popsal a propagoval věhlasný francouzský chirurg Ambroisse Parré. Po vytržení zubu pelikánem radil přiložit baňky, ránu stlačit prstem a ústa vypláchnout octovou vodou. 

Jedním ze zlomových okamžiků vývoje zubního lékařství je rok 1563, kdy italský anatom a římský městský lékař Bartolomeo Eustachi sepsal první samostatné stomatologické pojednání Libellus de dentibus. Poprvé zde prezentoval hypotézu, že zuby nejsou kosti, ale zvláštní orgány. Kromě toho ukázal, že dětské a stálé zuby nemají společný kořen. Svými studiemi předběhl vývoj stomatologie na dlouhou dobu. Až do 18. století však zubní lékařství zůstalo součástí chirurgie. 

Revoluční 18. století

V roce 1728 vyšla v Paříži dvousvazková kniha Le chirurgien dentiste ou traité des dents (Zubní chirurg neboli Ošetřování zubů) francouzského chirurga Pierra Faucharda. Dala podnět ke vzniku stomatologie jako samostatného oboru. Obsahuje tehdejší chirurgické a anatomické poznatky a praktické postupy pro vytrhávání zubů. Fauchard zde také odmítl do té doby stále rozšířenou teorii o zubních červech jako příčině kazů. 

I na poli protetiky došlo v 18. století k zásadním objevům. Francouzský lékárník Duchateau ze Saint-Germain navrhl v roce 1744 porcelánový chrup. Protézu vyvinul ve spolupráci s porcelánovou manufakturou Guérard a sám ji úspěšně otestoval. V roce 1776 však jeho vynález odmítla zaregistrovat královská akademie. Oficiálně je tak vynález první porcelánové zubní protézy připisován až pařížskému zubaři jménem Nicolas Dubois de Chémant v roce 1788. O tři roky později získal patent na „nerozbitný chrup bez zápachu".

Anestezie a jiné vymoženosti

V průběhu 19. století se stomatologové pokoušeli omezit bolestivost svých výkonů. Americký dentista Horace Wells roku 1844 použil při trhání zubu rajský plyn jako narkotikum. V podobných pokusech pokračoval William Morton, který nakonec 30. září 1846 éterem uspal svého pacienta a vytrhl mu bezbolestně zub. Od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a o něco později novokain.

Na konci 19. století se postupně zaváděla celá řada vylepšení stomatologické diagnostiky i techniky, například rentgen nebo sofistikované zubařské křeslo a vrtačka s propracovaným mechanismem na nožní pohon. O století později se posouvaly hranice stomatologie díky pokrokům ve vývoji léčiv (především masové výrobě antibiotik za 2. světové války), materiálů, přístrojů a metod. Například v roce 1934 navrhl bulharský čelistní chirurg Abel novou metodu implantace zubní náhrady do čelisti pomocí šroubu z nikloželezité slitiny. 

Riziko globálního jaderného konfliktu, který nad planetou visel v dobách studené války, jsme zažehnali jen zdánlivě. Na světě totiž stále existují tisíce raket s jadernými hlavicemi, jež má k dispozici hned několik zemí, včetně Velké Británie, Francie, Indie, Číny, Severní Koreje či Izraele. Vojenské špičky Austrálie nyní po nukleárních zbraních „pokukují“ a otevřely diskusi, zda pro kontinent nějaké nezajistit. 

Největší hrozba zahájení globální jaderné války připadá samozřejmě na USA a Rusko. Hlavní mocnosti na tomto výbušném poli vlastní dohromady zhruba 90 % světového nukleárního arzenálu. V roce 2010 sice tehdejší prezidenti Barack Obama a Dmitrij Medveděv podepsali v Praze smlouvu New START, která měla být dalším krokem k jadernému odzbrojení; o osm let později se ovšem zdá, že závody ve zbrojení nekončí. Mocnosti se jen místo jeho rozsahu zaměřují na špičkové technologie. Například Rusové vyvíjejí podmořský dron Status-6, tedy jakousi námořní verzi mezikontinentální balistické střely, která by dokázala vyhladit celá pobřežní města. 

Omezený úder

Američané nezůstávají pozadu. Počátkem letošního února uveřejnilo americké ministerstvo obrany 74stránkový dokument týkající se jaderného zbrojení. Mimo jiné se v něm doporučuje zaujmout vůči Rusku rozhodnější postoj, a to právě prostřednictvím jaderného odstrašování. Změna strategie jde především na vrub pokračující ruské agrese na Ukrajině a obav pobaltských zemí, že by mohly být „další na řadě“. 

Nová taktika počítá především s vytvořením jaderných zbraní „nízkého výkonu“, jež by neměly tak devastující účinky jako současný arzenál. „Taktické“ hlavice by se daly použít na zničení poměrně malé oblasti, například v místě pohybu nepřátelské armády, a nenesly by s sebou významné psychologické bariéry jako vyhlazení mnohamilionových měst. Výdaje na jaderné zbrojení v následujících 30 letech se přitom odhadují v přepočtu na 24 bilionů korun. 

Nukleární zima

Největší nebezpečí spočívá ve snadné použitelnosti taktických jaderných zbraní. Kubánskou krizi z roku 1962, při níž stál svět na pokraji zkázy, se podařilo odvrátit právě proto, že si všichni zúčastnění politici uvědomovali rozsah případné katastrofy. Jeden „omezený“ útok se však může zdát akceptovatelný – přestože apokalypsu, při níž by z jednoho kontinentu na druhý pršely atomové bomby, by dokázal rozpoutat stejně snadno. 

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

Už po vypuštění několika desítek jaderných hlavic by Země zůstala zahalena oblakem černého popela, jenž by ji uvrhl do temnoty a vyvolal by celosvětový pokles teplot. Lidé, kteří by útoky přežili, by stejně zemřeli během následující nukleární zimy, při níž by se zhroutilo zemědělství.

Nový americký vesmírný startup Orion Span nedávno zveřejnil své plány na stavbu luxusního hotelu na oběžné dráze. Vesmírná stanice by měla nést jméno Aurora Station a první hosté ji budou moct navštívit v roce 2022.

Startup již pracuje na konstrukci stanice v texaském Houstonu. Dvanáctidenní pobyt na Aurora Station má zájemce o prázdniny ve vesmíru vyjít na 9,5 milionů dolarů, čili asi 195 milionů Kč. To je zhruba dvakrát, respektive čtyřikrát méně, než kolik stál výlet vesmírných turistů na ISS v letech 2001 až 2009.

Výlet na Aurora Station

Zpočátku by měli na Aurora Station cestovat vždy čtyři platící hosté a dva členové posádky. K dispozici budou mít prostor o délce 13,3 metrů a šířce 4,3 metrů, tedy výrazně méně, než na palubě ISS. Velikost Aurora Station odpovídá zhruba velké kabině soukromého tryskáče.

TIP: Společnost Blue Origin chce vzít první turisty do vesmíru již v dubnu 2019

Před cestou na Aurora Station projdou turisté tříměsíčním výcvikem, který bude zahrnovat online kurzy i trénink v Houstonu. Pak by se měli vypravit na stanici, která bude obíhat ve výšce cca 320 kilometrů nad povrchem Země. Čeká je tam pobyt v mikrogravitaci, a také si zkusí vesmírné vědecké experimenty.

Američané s Jihokorejci se snažili pohraniční agresi čelit zvýšeným hlídkováním v okolí DMZ, obzvláště pak v nočních hodinách, kdy bývala severokorejská aktivita největší. Současně bylo třeba zlepšit technická zařízení ochrany hranice. Pozorovatelny uvnitř DMZ byly opevněny pytli s pískem a vyzbrojeny kulomety a bezzákluzovými kanóny (ty se však umísťovaly skrytě, jelikož podmínky příměří zakazovaly přítomnost těžkých zbraní v DMZ).

Zóna smrti

Jižně od DMZ, kde již neplatila žádná omezení, začal být budován třímetrový drátěný plot zesílený kovovými profily a doplněný o žiletkový drát „concertina“. Podél plotu se táhl písečný pruh ke včasnému odhalení stop severokorejských narušitelů. Poslední úsek tvořilo 120 m široké „pásmo smrti“ zbavené vegetace, zaminované a opatřené nástražným drátem.

Předchozí část: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka (1)

Celé toto pásmo leželo pod dohledempozorovacích věží a opevněných postů vyzbrojených automatickými zbraněmi. Do „pásma smrti“ byly předem zaměřeny také dělostřelecké a minometné palby. Plány generála Bonesteela se však potýkaly s nedostatkem finančních prostředků, proto byla hranice kompletně „zadrátována“ až na konci června 1968.

Nové problémy

Ženijní zabezpečení hranice ale nebylo samospasitelným řešením, protože vycvičený severokorejský záškodník se dokázal „prostříhat“ na jih za necelou minutu, tudíž v okolí DMZ muselo neustále operovat dostatečné množství hlídek zajišťovaných mobilními silami rychlé reakce. V oblasti personálních zdrojů však panovala v době vypuknutí konfliktu krize, přičemž obě americké bojové jednotky v Jižní Koreji – 2. a 7. pěší divize, měly podstav a nebyly schopné vysílat dostatečný počet hlídek, aby zajistily účinné zablokování infiltračních tras.

Americké ozbrojené síly, které dosud posílaly to nejlepší ze svých řad do Vietnamu, musely urychleně poslat do Koreje dostatečný počet kvalitních posil. Problémem bylo rovněž horší vybavení amerických jednotek v Koreji, způsobené vyšší prioritou vietnamského bojiště. V rámci Bonesteelova programu však vojáci v Koreji dostali nové automatické pušky M16, které dokázaly vyrovnat dosavadní převahu Severokorejců se sovětskými automaty PPŠ-41, PPS-43 a AK-47. Do výstroje hlídek na DMZ se také dostaly protistřepinové ochranné vesty. Nejdůležitějším materiálovým vylepšením bylo vyslání vrtulníků UH-1, které silám na DMZ poskytly aeromobilní kapacitu a tím schopnost pružně a okamžitě reagovat na incidenty nejen v americkém sektoru, ale i po celé délce hranice.

Úspěšná obrana hranice

Rok 1968 i přes americká protiopatření přinesl největší nárůst severokorejské infiltrace a útoků, kterých proběhlo 22, zatímco o rok dříve jich v americkém sektoru zaznamenali 10. Nicméně lepší zajištění hranice a agresivnější taktika začaly způsobovat citelné ztráty i severokorejským záškodníkům. Američané se poučili a dokázali čelit protivníkovi i na úrovni malých jednotek, jelikož jejichž příslušníci se na službu v DMZ připravovali ve zvláštním kursu s intenzivní výukou taktiky hlídkování, přepadů a léček.

A tak na vrcholu „infiltrační sezony“, tedy mezi červnem a listopadem 1968 se například hlídkám americké 2. pěší divize podařilo zlikvidovat či zahnat zpět za hranice 25 z 27 severokorejských útočníků. Postupná technická, taktická i materiálová vylepšení nakonec začala slavit úspěch a počet přímých útoků v okolí DMZ se začal snižovat – v roce 1969 se událo jen 12 ozbrojených incidentů.

Zbyteční mrtví

KLDR tak její plán na rozpoutání povstání v Korejské republice nevyšel a musela nejen změnit strategii jak obsadit svého jižního souseda, ale i taktiku jak se dostat na jeho území, jelikož přechod přes DMZ již nebyl tak snadný jako dříve.

TIP: Bratrovražedné běsnění: Počátek války na Korejském poloostrově

K občasným ozbrojeným incidentům a ztrátám na životech docházelo na hranici i v dalších dekádách, ale už nikdy nedošlo k rozšíření do takové míry jako při „druhé korejské válce“ koncem 60. let. Při obraně hranice tehdy padlo 44 Američanů a 326 Jihokorejců, zranění pak utrpělo 111 Američanů a kolem 600 Jihokorejců. Severokorejská armáda ztratila více než 700 svých nejelitnějších vojáků. 

Pod některými dinosaury se třásla země. Paleontologové ale doposud nenašli živočicha, který by byl těžší, než dnes žijící plejtvák obrovský. Tyto obrovské velryby dorůstají délky 26 až 30 metrů a váží přes 200 tun. Jejich výsadní postavení je teď ovšem ohroženo.

Na pláži u Lilstocku ve Velké Británii vědci objevili úlomky části dolní čelisti, které měří dohromady zhruba metr. Čelist patřila ichtyosaurovi ze svrchního triasu, který žil asi před 235 až 200 miliony let. Ichtyosaury známe z fosilního záznamu velmi dobře. Obvykle dosahují délky 2 až 4 metry, známe ale i výrazně větší kusy. Největší objevený exemplář druhu Shonisaurus sikanniensis měřil asi 21 metrů.

TIP: Ve Skotsku konečně našli lochnesku: Žila ale před 170 miliony let

Objevená čelist je ale tak veliká, že její majitel musel být skutečný obr. Podle vědců tento ichtyosaurus měřil nejméně 25 metrů a musel být i nesmírně těžký. Zřejmě jde o doposud neznámého ichtyosaura, který byl podobný shonisaurům. Na definitivní potvrzení si ale budeme muset počkat.