Lidé většinou připisují schopnost tvořit nové buňky, nová nervová spojení a vysoký výkon mladým mozkům. Lidský mozek ostatně krátce po narození obsahuje asi 86 miliard mozkových buněk, neuronů, což je asi čtvrtina hvězd v Mléčné dráze. 

Vědci Kolumbijské univerzity nedávno prozkoumali mozky 28 čerstvě zemřelých mužů a žen ve věku 14 až 79 let, kteří netrpěli žádnou chorobou mozku. Zaměřili se přitom na oblast hipokampu, citlivé struktury, která hraje klíčovou roli ve fungování paměti a zároveň je náchylná na poškození.

TIP: Jako kouzlo: Lidská pupečníková krev omladila mozky starých myší

Výsledky výzkumu překvapivě ukazují, že mozky zdravých seniorů vytvoří zcela srovnatelný počet nových mozkových buněk, jako mozek teenagerů. 

Stejně tak se ukázalo, že hipokampus zůstává během života zhruba stejně velký. Co ale během života slábne, je schopnost mozku vytvářet nová nervová spojení a také nové krevní cévy, které vyživují mozkové buňky.

Nové snímky získané dalekohledem VLT v Chile a dalšími teleskopy odhalují bohatou oblast plnou hvězd a zářících plynných oblaků, která se nachází v Malém Magellanově oblaku – jedné z nejbližších sousedních galaxií. Mezi filamenty plynu, které jsou pozůstatkem 2 000 let staré supernovy, se astronomům podařilo identifikovat obtížně zachytitelný hvězdný objekt - osamocenou neutronovou hvězdu.

Pátrání po nepolapitelném objektu 

Vědci si povšimli, že střed prstence se nápadně shoduje se zdrojem rentgenového záření, označovaného jako p1, který se podařilo zaznamenat již před řadou let. Povaha tohoto objektu však zůstávala záhadou. Především nebylo jasné, zda se nachází v prostoru pozorovaných pozůstatků po explozi supernovy nebo až za nimi. Teprve na základě sledování prstence plynu se vědcům podařilo prokázat, že tento útvar takřka dokonale obkružuje zdroj p1. Potvrdilo se tak, že p1 skutečně leží ve stejné oblasti jako pozůstatky supernovy. 

Předpokládá se, že osamocené neutronové hvězdy se slabým magnetickým polem – objekty o průměru sotva deset kilometrů, ale hmotnější než Slunce – se ve vesmíru vyskytují poměrně hojně. Je však velmi obtížné je najít, protože se dají pozorovat pouze v oboru rentgenového záření. Fakt, že se podařilo odhalit skutečnou povahu objektu p1 jako neutronové hvězdy na základě optických pozorování ve viditelné oblasti spektra, je proto zcela mimořádným výsledkem.

Pokud žijeme níž než na 83. stupni severní zeměpisné šířky, pak je pro nás nejjasnější hvězdou na obloze Sirius ze souhvězdí Velkého psa. Hvězda první velikosti představuje pátý nejjasnější objekt na nebi a pozorovat ji lze v zimě: například v únoru se ve večerních hodinách nachází vysoko nad jižním horizontem.

Sirius dělí od Země 8,6 ly (světelného roku; z anglického „light year“) a někdy jej můžeme na temně modrém nebi spatřit, i když je Slunce stále ještě nad obzorem – pokud přesně víme, kde ho hledat. Zářící Sirius hrál také důležitou roli v kalendáři starověkých Egypťanů, jenž stavěl na prvním letním výskytu zmíněné hvězdy na obloze za svítání (tzv. heliaktický východ).

Osmnáctkrát kolem Galaxie

Titul „nejjasnější hvězdy severní oblohy“ však Sirius postupně předá Veze ze souhvězdí Lyry, a to v důsledku pohybů hvězd. Slunce i celý náš solární systém krouží rychlostí 250 km/s kolem středu Galaxie, přičemž jeden oběh trvá asi 250 milionů let. Za předpokladu, že naše planeta vznikla před 4,5 miliardy roků, absolvovala teprve 18 takových oběhů. Kromě toho dráha Slunce kolem centra Galaxie osciluje nahoru a dolů vůči galaktické rovině, přičemž mezi oběma maximy uplyne 93 milionů let. Všechny okolní hvězdy se pak pohybují obdobně, i když každá jinou rychlostí a navíc chaoticky – zejména v rámci dlouhého časového úseku. 

Například již zmiňovaný Sirius nebo Alfu Centauri vidíme v současnosti jako „dálková světla“, protože se nacházejí blízko. Rigel či Deneb zas vypadají jasně, jelikož se jedná o svítivé hvězdy: září intenzivně, i když je od nás dělí velká vzdálenost. Porovnáváme tedy veličinu, kterou nazýváme zdánlivá magnituda neboli jasnost. O absolutní magnitudě pak astronomové hovoří v případě, že bychom teoreticky umístili všechny hvězdy do vzdálenosti 10 parseků (32,6 ly): Deneb by byl snadno viditelný i na denní obloze při magnitudě −8,4 (viz Jasnost hvězd) a zářil by téměř jako Měsíc v poslední čtvrti.

Když exploduje supernova

Nepředvídatelnou změnu jasnosti hvězd představují výbuchy supernov. Příkladem se stala exploze, kterou v souhvězdí Býka pozorovali čínští astronomové v roce 1054. Extrémně jasná supernova pak byla celý měsíc běžně vidět i na denním nebi. Hvězda, jež se na obloze objevila z ničeho nic, se označovala jako „nová“ nebo jako „host“. Dnes můžeme coby pozůstatek dávné události spatřit dalekohledem mlhavý obláček zvaný Krabí mlhovina.

Jiná blízká supernova explodovala před 2,8 milionu let, o čemž svědčí radioaktivní izotop železa nalezený na Zemi. Vědci jej objevili jako produkt supernovy ve vrstvách půdy, jež se datují právě do zmíněného prehistorického období. Hvězda, která vybuchla nedaleko naší planety, byla několikrát hmotnější než Slunce a její exploze uvolnila v krátkém čase tolik energie jako celá Galaxie. Většina vyvrženého materiálu a nově vytvořených prvků se stala součástí mezihvězdného prachu a plynu, ale menší podíl pronikl až do Sluneční soustavy.

Odborníci odhadují, že v Mléčné dráze by měla v průměru vybuchnout jedna supernova za sto let. Pravděpodobnost, že se tak stane v blízkosti Sluneční soustavy, odpovídá jednomu případu každých 5–10 milionů let. Nedávno se podařilo nalézt první důkazy, že k tomu skutečně došlo: inkriminovaný výbuch byl tak jasný, že musel být snadno pozorovatelný i ve dne. Supernova vzplála 30–300 ly od Země, přičemž takto hrubý odhad vzdálenosti souvisí s faktem, že neznáme přesnou hmotnost explodující hvězdy ani množství vyprodukovaného izotopu železa. Zdá se však, že minimální hodnota 30 ly byla určena správně, protože při menší vzdálenosti by mohl život na naší planetě zaniknout.

Další hvězdu, která má blízko ke stadiu supernovy, představuje Betelgeuze ze souhvězdí Orionu. Pokud by explodovala v dohledné době, šlo by zcela určitě o mimořádný vizuální zážitek. Rozzářila by se jako extrémně svítící bod, jehož jasnost by mohla dosáhnout až svitu měsíčního úplňku, což by trvalo i několik měsíců. Ve dne by byla Betelgeuze na obloze vidět jako výrazný zářící objekt, postupně by však zeslábla a vzhled Orionu by se nápadně změnil: jedna hvězda by v něm totiž chyběla – Betelgeuze by časem nebyla bez přístrojů viditelná. Přímé ohrožení Země ze vzdálenosti 640 ly je ovšem vyloučeno. 

Nestálé stálice

Hvězdy se zdají být po dobu našeho krátkého života neměnné. Orion vypadal krásně, když jsme se narodili, a bude zřejmě stejný i v okamžiku naší smrti. Nicméně sledování hvězd v průběhu staletí ukazuje, že se pomalu pohybují s ohledem na naše pozorovací stanoviště. Tuto změnu označujeme jako vlastní pohyb a jedná se o zdánlivý přesun hvězd na obloze. Nejrychleji mění polohu Barnardova šipka – konkrétně o 10″ (úhlových vteřin) za rok. Uvedený drobný pohyb znali astronomové již dávno a tušili, že tyto rychle se pohybující hvězdy, ačkoliv nejsou nejjasnější, se k nám nacházejí nejblíž.

Delta Scuti ze souhvězdí Štítu má dnes magnitudu +2,4, ale za milion let převýší s hodnotou −1,8 jasnost Siria. A pokud bychom se mohli vrátit 4,7 milionu roků do minulosti, viděli bychom na tehdejší obloze zářit Adharu v souhvězdí Velkého psa tak jasně, že při magnitudě −4 (jako Venuše) byla snadno pozorovatelná i ve dne.

Dokončení: Jak se mění poloha a jasnost hvězd v průběhu historie (2.) (vychází 15. dubna)

Další rychle se pohybující hvězdou, která v současné době pronikla hluboko do našeho blízkého galaktického okolí, je Arktur. Její poloha se přitom mění o 2″ za rok a její jasnost atakuje maximální hodnotu, neboť se stálice přibližuje ke Slunci. Asi za 4 000 let však začne pozvolna slábnout – bude se od nás vzdalovat.

Na linii Albertova kanálu se i přesto tvrdě bojovalo. Hlavním silám německého útoku se postavila 7. belgická divize, která se snažila o protiútoky, ty se však ukázaly být příliš slabé a hned v zárodcích je navíc decimovaly německé stuky. Ne všude se ale Němcům vedlo tak dobře. Například mosty u Kanne a Maaseiku se Belgičanům podařilo vyhodit do povětří a do boje zasáhly i některé dosud nedotčené pevnosti.

Předchozí část: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (1)

Labutí píseň

Třeba útočící německé 269. pěší divizi způsobily dělostřelbou citelné ztráty a zabránily jí v překročení kanálu. Následujícího dne se však situace citelně zhoršila, neboť německé jednotky postupující z Nizozemska se zmocnily mostů přes Albertův kanál u Vroenhovenu a Veldwezeltu. Po nich se do nitra Belgie hrnula další obrněná technika, mimo jiné ze stavů 4. tankové divize.

Takový nápor již vojáci 7. belgické pěší divize nemohli unést a museli se z předsunutých pozic stáhnout zpět k hlavní belgické linii. Z původních 17 000 bojeschopných mužů se podařilo v pořádku ustoupit jen třem a půl tisícům a divize ztratila téměř všechen materiál a vybavení. Ačkoliv Belgičané doufali, že Němce na Albertově kanálu zadrží po tři dny, linii udrželi pouze den a poté se jejich jednotky začaly stahovat  k hlavní obranné linii na řece Dijle, tvořící přirozenou překážku východně od Bruselu.

Elitní myslivci

Ve stejné době se německá 1., 2., a 10. obrněná divize zakously do Arden. Nevysoké pohoří bránila zejména 1. divize ardenských myslivců, ve druhé linii se pohybovala 1. jezdecká divize. Německý postup ale „Chasseurs Ardennais“ zastavit nemohli (museli pokrýt 85 km dlouhou linii), dařilo se jim ale vést řadu drobnějších zdržovacích bojů. Tito vojáci, považovaní velením Wehrmachtu za elitu belgické armády, byli schopni uplatňovat proti německým panzerům relativně efektivní taktiku.

Opakovaně odolávali jejich náporu, dokud nedošlo k destrukci cest a mostů za nimi, a poté se stahovali na novou linii obrany. Naproti tomu lehká francouzská pěchota, která překročila v oblasti Arden belgické hranice, v bojích příliš úspěšná nebyla a musela se brzy stáhnout za řeku Mázu. Ústup hlavních belgických sil na novou linii obrany probíhal v zásadě spořádaně, některým jednotkám ale hrozilo úplné obklíčení a zajetí, což platilo zejména o 2. a 3. pěší divizi, jejichž vojáci střežili opevněný komplex nedaleko Lutychu. Zásadní problém pro ně představovala zejména německá převaha ve vzduchu, kvůli které tyto divize přišly o značnou část výstroje a techniky.

Zdržovací boje

Na ústupových bojích k řece Dijle také vykrvácela 4. pěší divize a ze 14. pěší divize zůstal po dvoudenním boji v obklíčení u Lummenu jenom jeden pluk, schopný konečně ustoupit. Na severu země zaujaly belgické divize mezi 12. a 13. květnem dočasná obranná postavení na kanálu Dessel-Kwaadmechelen a výjimečně zde dobře zafungovala součinnost se silami 7. francouzské armády. Díky tomu se podařilo zlikvidovat dvě předmostí, která si dříve vybudovala německá 56. pěší divize.

Většina belgické armády se shromáždila k další obraně na řece Dijle 14. května a vojáci získali zpět ztracenou sebedůvěru, neboť na každou divizi nyní připadalo zhruba jen 6 kilometrů fronty za silnými opevněními a připravenými dělostřeleckými pozicemi. Některé úseky bránili také Francouzi a do obrany nové linie se zapojily též tři divize Britského expedičního sboru. První dva německé pokusy o překročení Dijle Belgičané bez větších těžkostí odrazili. Horší byla situace jižněji u Namuru, kde se začali Francouzi předčasně stahovat, což zapříčinilo také ústup belgických vojsk. Jednotlivé armády se začaly mísit a vznikl zmatek.

Zoufalá obrana

Tankové jednotky generála Heinze Guderiana dosáhly břehů průlivu La Manche u Noyelles 20. května 1940. Osud Belgie byl takřka zpečetěn a Britové poprvé připustili možnost evakuace svého expedičního sboru do Anglie. O prolomení německého koridoru se u Arrasu 21. května pokusily britské a francouzské tanky, ale po počátečních úspěších je zastavila přesná palba německých děl ráže 88 mm. Útok na koridor z jihu i severu znovu plánoval i nový velitel francouzské armády generál Maxime Weygand, avšak činnost rozdělených armád se dala jen obtížně koordinovat a k útokům nakonec vůbec nedošlo.

Za těchto okolností belgická kampaň roku 1940 spěla ke svému epilogu. Belgická vojska se 24. května stáhla za řeku Leie a Leopoldův kanál, kde svedla s Wehrmachtem poslední zuřivou zadržovací bitvu. Ta měla umožnit evakuaci obklíčených spojeneckých vojsk po moři. Zatímco Belgičané na obranné linii krváceli, Britové se od 26. května stahovali k Dunkerque a tím odkryli severovýchodní křídlo 1. francouzské armády s vědomím, že budou zodpovědní za její zničení.

Poslední bitva

V bitvě na řece Leie, jen několik desítek kilometrů od mořského pobřeží, již zvrátit průběh kampaně nešlo. Belgičtí vojáci měli za úkol držet linii, jak jen to bude možné, většina z nich se však po předchozích bojích již nacházela ve značně špatném morálním i fyzickém stavu. Úsek fronty byl navíc příliš dlouhý, chybělo střelivo a další potřebné vybavení, ztracené při předchozích ústupech. S mnohými veliteli sborů ani nešlo navázat spojení.

V průběhu 25. a 26. května byla belgická vojska tlačena stále více k pobřeží Severního moře. Bitva na řece Leie stála belgickou armádu 40 000 mužů, z toho zhruba 4 000 mrtvých. Situace začala být pro belgickou armádu zcela neudržitelná v průběhu 27. května, ve večerních hodinách proto začalo vyjednávání o podmínkách kapitulace.

Belgická vláda se již v daný moment nacházela v exilu, král Leopold III. však evakuaci odmítl a zůstal v čele svých vojáků. Nad ránem 28. května 1940 přijal podmínky vítězů a vlastní kapitulace nabyla účinku ve 4 hodiny ráno. K tomuto kroku se král rozhodl bez konzultace se spojenci a se svou vládou, která mu čin později vyčítala. 

Závěrečná bilance

Belgická kampaň trvala osmnáct dní. Malá země na rychlý přepad nebyla a snad ani nemohla být dostatečně připravena. To se ale nedá říci o jejích spojencích, kteří se ve válečném stavu s Německem nacházeli již od září 1939. V obraně vlastního území belgická vojska nicméně prokázala statečnost a houževnatost. Ubránit se výborně připravenému Wehrmachtu Belgičané nemohli hned z několika důvodů.

Zejména šlo o německou nadvládu ve vzduchu a často nevalné výkony francouzských a anglických jednotek bojujících v Belgii. Hlavně Angličané navíc belgickou armádou značně pohrdali, což vedlo krom jiného k velmi špatné koordinaci akcí a častému odmítání jinak zcela samozřejmé pomoci. Je například zdokumentována situace, kdy se belgické velení dotazovalo k Dunkerque se stahujících britských důstojníků, zda mohou vyžít napospas zanechaný materiál. Britové to odmítli s odpovědí, že brzy přijdou Kanaďané a vše budou potřebovat.

TIP: Benelux v plamenech: Odhodlaní Belgičané jsou připraveni na nápor císařské armády

Ironií osudu sever Belgie kanadské jednotky skutečně osvobodily, ale až za dlouhé čtyři roky. Paradoxně zcela jiný pohled na situaci závěrečných bojů měli Němci. Například velitel 18. pěší divize Friedrich-Carl Cranz si  zapsal: „Belgičtí vojáci bojovali s mimořádnou odvahou proti velké přesile, aby kryli ústup Angličanů, kteří jim ani v jednom okamžiku skutečně nepomohli.“

Lidé vyrábějí spoustu užitečných elektronických přístrojů. Elektronika ale nakonec obvykle skončí v odpadu. Nejde přitom o žádná skromná množství, ale o miliony tun. V dnešní době se snažíme elektronický odpad recyklovat, daří se to ale jenom u 20 procent tohoto specifického odpadu.

Přitom je to zlatý důl. Vědci nedávno vyvinuli novou metodu, se kterou je možné „těžit“ cenné kovy z použitých SIM karet a další elektroniky. Technologie využívá proces kavitace, při němž působí ultrazvuk v kapalině a vytváří tam drobné bublinky.

TIP: Překvapivá recyklace: LEDky vytvořené z potravinářského odpadu

Jen v roce 2016 bylo podle odhadů v podobě elektronického odpadu vyhozeno zlato za 20 miliard dolarů (asi 412 miliard Kč). Kromě zlata tento odpad obsahuje i jiné cenné kovy, jako je stříbro, měď, platina nebo paladium. Všechny tyhle poklady bychom mohli těžit a zároveň tím snížit zátěž pro životní prostředí.

Úřady v americkém Youngstownu přijaly v posledních týdnech několik podivných hlášení. Obyvatelé města upozorňují na zvláštní chování zdejších mývalů. Jindy roztomilá zvířata prý přicházejí k lidským obydlím, staví se na zadní, cení zuby a poté upadají do nevysvětlitelného bezvědomí. Jen za několik posledních týdnů evidují úřady 14 takových incidentů.

Svou zkušenost se zombie mývalem popsal dvaasedmdesátiletý Robert Coggeshall: „Seděl jsem na dvoře se svým psem, když jsem viděl, že se na zahradu dobývá mýval. Bylo to velmi zvláštní, protože obyčejně se mývalové objevují až v nočních hodinách. Tehdy ale přišel během dne.“ Zvíře podle Coggeshalla nejevilo nejmenší známky strachu a přišlo až ke dveřím domu.

TIP: Varování policie v Chicagu: Dávejte si pozor na zombie kojoty!

„U dveří se mýval postavil na zadní a vycenil zuby.“ Pak ale přišlo překvapení – šelma se zvrátila na záda a vypadala, jako by upadla do kómatu. Po několika minutách se opět probral a celá scéna se několikrát opakovala. „Vypadalo to dost strašidelně,“ dodal Robert Coggeshall.

Odborníci jsou přesvědčeni, že za bizarním chováním malých šelem je virové a vysoce nakažlivé onemocnění, známé jako psinka. To postihuje zejména psovité, kočkovité, lasicovité, mývalovité ale i například pandy a ploutvonožce. V roce 2003 byl v Rusku zaznamenám i případ onemocnění psinkou u tygra.

Mezi nejčasnější příznaky spojené s nákazou patří vysoká horečka a výtok z nosu a z úst. V pozdějších stadiích virus napadá nervovou tkáň a způsobuje u zvířat podrážděnost a projevy podobné epilepsii. Přestože jde mezi zvířaty o vysoce nakažlivé onemocnění, choroba není přenosná na člověka.

Duncan Wingham, šéf vědeckého týmu mise pro monitorování tání ledu na zemských pólech, prozradil: „Už jsme to všechno nesledovali s takovým klidem jako minule. Kosmonautika je nelítostný podnik. Spoustu let stavíte družici, pak ji ale musíte umístit na špici rakety plné výbušného paliva a vsadit vše na jednu kartu.“

Wingham věděl, o čem mluví. Před necelými pěti lety selhal motor druhého stupně ruského nosiče Rokot. Sekce se neoddělila od třetího stupně, a družice CryoSat 1 tak skončila na dně Severního ledového oceánu. Evropská vesmírná agentura (ESA) a vědci pracující na misi však okamžitě lobbovali za přípravu záložního exempláře. Zdůrazňovali význam CryoSatu pro studium vlivu tajícího ledu na zemské klima a zvyšování hladiny oceánů. Politici z členských států ESA byli naštěstí ochotni naslouchat a pouhé čtyři měsíce po havárii Rokotu došlo k oficiálnímu schválení stavby nového automatu CryoSat 2. Pokračování odvážného projektu si vyžádalo asi 140 milionů eur.

Nová a lepší

Vědci využili příležitost a provedli na sondě s pořadovým číslem dvě celkem 86 změn a vylepšení. Nejviditelnější byl druhý radarový výškoměr pro monitorování stavu polárních ledových zásob, takže mise měla k dispozici plnou náhradu pro případ selhání primárního přístroje. Inovace se dočkal také komunikační systém, baterie či letový software. Solární články a radarová anténa jsou zafixovány na těle družice, aby se předešlo potížím s jejich vyklápěním na oběžné dráze, kde už nemohou zasáhnout technici.

CryoSat 2 odstartoval opět na ruské raketě, tentokrát ovšem na typu Dněpr. Od třetího stupně se oddělil asi 16,5 minuty po vzletu z Bajkonuru a dosáhl operační orbity ve výšce přes 700 km, skloněné vůči rovníku o 92°. Taková dráha mu zajišťuje přelety nad Antarktidou i Arktidou. 

TIP: Evropský satelit CryoSat-2 čelil nebezpečné srážce s vesmírným odpadem

Mise bohužel nedokáže přinášet plnohodnotná data během léta na severní polokouli, konkrétně každý rok mezi květnem a zářím: Tehdy Arktidu pokrývají „kaluže“ vody, které CryoSat neumí dostatečně odlišit od otevřeného oceánu. V uvedených měsících se tudíž měření tání severní ledové čepičky komplikuje. Každopádně se při startu v roce 2010 počítalo s třemi roky fungování družice, mise však běží dál. 

Vedoucí pracovníci společností ze Silicon Valley si vzali na mušku účelovou návykovost designu chytrých telefonů a sociálních sítí. Pro leckoho je skutečně těžké dát smartphone z ruky nebo být alespoň chvíli offline, a zvláště intenzivně to platí pro náctileté. Nová studie dává do souvislosti náhlé a prudké poklesy pocitu štěstí u adolescentů a rozšířené využívání chytrých telefonů. Vědci zjistili, že čím více hodin denně tráví teenageři před obrazovkami, tím méně jsou spokojení.

Psychika v ohrožení

Studie „Decreases in Psychological Well-Being Among American Adolescents After 2012 and Links to Screen Time During the Rise of Smartphone Technology“ je založená na základě velkého celostátního průzkumu adolescentů ve věku 13–14 let, 15–16 let a 17–18 let, který každoročně provádí University of Michigan. Podle jejích výsledků začalo u adolescentů stoupat sebevědomí, spokojenost se životem a pocit štěstí na počátku devadesátých let dvacátého století. Tyto ukazatele však zaznamenaly propad po roce 2012, kdy míra vlastnictví chytrého telefonu ve Spojených státech dosáhla 50 %.

Vědci také zjistili, že čím více hodin týdně adolescenti trávili před obrazovkou, včetně brouzdání na internetu, sociálních sítích, video chatech, nebo smskováním a hraním počítačových her, tím více jim psychická pohoda klesala. Závěry studie se tedy shodují s dřívějšími výzkumy, které spojují časté používání obrazovek s depresí a úzkostmi u adolescentů.

Mor elektronických zařízení

Chytrá zařízení procházejí největším boomem v posledních šesti letech: počet adolescentů vlastnících chytré telefony podle údajů z výzkumných středisek Pew Research Center a Associated Press-NORC Center for Public Affairs Research poskočil z 37 % v roce 2012 na 73 % v roce 2015 a pak až na 89 % na konci roku 2016.

Studie poukazuje na vztah mezi pocitem štěstí a aktivitami „s obrazovkou“ a bez ní. Mezi ně vědci zahrnuli například sporty, mezilidské interakce, bohoslužby, tištěná média a domácí úkoly. U všech aktivit bez obrazovek míra štěstí stoupala, naopak u aktivit s obrazovkou se jednotně propadala.

„Když jsem ten graf dodělala, zvedla jsem se, vzala jsem dětem jejich Kindle Fire tablety a zavřela je dozadu do šuplíku,“ prohlásila Jean Twengeová, profesorka psychologie na univerzitě San Diego State University a hlavní autorka studie.

Virtualita na úkor reality

Twengeová, která napsala také knihu „iGen: Why Today's Super-Connected Kids are Growing Up Less Rebellious, More Tolerant, Less Happy – and Completely Unprepared for Adulthood,“ nazývá vztah mezi aktivitami s obrazovkou a bez obrazovky „nulovým součtem“ – když děláte jedno, nezbývá už čas na druhé.

Diane Tanmanová z města Chevy Chase v americkém státě Maryland má obavu, že právě to je případ jejích dvou synů, kterým je 11 a 15 let. „Kluci byli jako malí zvyklí hrát si spolu na poli a myslím, že z toho měli i větší radost,“ uvedla. V dnešní době její syny spíše víc lákají online hry, z nichž mnohé jsou vystavěny tak, aby odměňovaly hráče, kteří se k nim pravidelně vracejí. „Myslím, že je to návykové,“ říká Tanmanová. „Je to jako nezdravé jídlo pro mozek… Neznám jediného rodiče, který by z toho neměl těžkou hlavu.“

Stejně jako u jakékoliv jiné závislosti může být nepříjemné se z ní vymanit. Ed Lazzara ze Salemu ve státě Oregon popsal, že jeho dvanáctiletý syn Leo, fanoušek hry Minecraft, je po dlouhém hraní podrážděný. „Jakoby interakce se skutečným světem už neměla tu správnou šťávu, víte?“ říká Lazzara.

Důležitá je míra

Studie však moderní techniku zcela nedémonizuje. Náctiletí, kteří se počítači či chytrému mobilu věnují po troškách, mezi jednou a pěti hodinami týdně, jsou šťastnější než ti, kteří se jim vyhýbají zcela. Nejméně šťastní jsou ti náctiletí, kteří u obrazovek tráví 20 či více hodin týdně.

Twengeová nastiňuje, že nespokojenost u dětí bez přístupu k obrazovkám může plynout z několika faktorů. „Může to být tím, že jsou mimo společenskou scénu na škole. Na středních školách už je dnes těžké udržet přátelství bez sms-kování nebo přístupu k sociálním sítím.“ Je také možné, že tyto děti se nacházejí mimo část spektra běžných teenagerů – děti se zvláštními potřebami, ve speciálních vzdělávacích zařízeních nebo děti, kterým přístup k obrazovkám znemožnili rodiče.

Podle studie jsou nejšťastnější právě teenageři, kteří nadprůměrně interagují s ostatními v realitě, a zároveň jsou pod průměrem z hlediska využívání sociálních sítí.

Kde je zakopaný pes?

Amanda Lenhartová, zástupkyně ředitele v laboratořích Better Life Lab ve společnosti New America, již dříve vedla výzkumy o teenagerech a využívání moderních zařízení. O této nové studii prohlásila, že je sice zajímavá, ale že je těžké oddělit využívání tabletů od dalších stresorů, které mohou u náctiletých mít vliv na pocit štěstí, jako například politická či ekonomická situace.

„Technologie je momentálně z hlediska kultury velmi snadný obětní beránek – je to nové, bojíme se toho, změnilo to život nám i našim dětem,“ uvedla Lenhartová. Doporučuje zachovávat rozumnou míru ve využívání zařízení, je však přesvědčená, že spíš než plošný zákaz či pravidla je třeba individuální přístup k jednotlivým případům.

Postupné zvykání

Marina Bowsherová, matka čtrnáctiletého chlapce a dvanáctileté dívky z Chevy Chase v Marylandu, přistupuje k času u obrazovky „jako k dezertu – jasně, že si můžete jednou za čas dát, ale neměli byste to dělat každý den.“ I ona a její manžel se však rozhodli pravidla proti hrám u obrazovky zvolnit poté, co pomáhali své neteři přestěhovat se na univerzitní kampus při George Washington University, kde si všimli, že „každý kluk měl v ruce Xbox… a najednou jsou bez dozoru. Je to jako s alkoholem: najednou vám nemá kdo říct, že to nesmíte.“

Tehdy se rozhodli, že bude lepší, když se jejich syn naučí své gamingové návyky regulovat už na střední škole, kdy ho mají rodiče stále při ruce, než aby se začal se závislostí potýkat sám až na vysoké. Jejich syn vlastní chytrý telefon a notebook, dcera má mobilní telefon bez přístupu na sociální sítě. „Mají to všude kolem sebe a budou se s tím muset naučit ve své společnosti žít,“ uzavřela Bowsherová.

Displej pod kontrolou

Jednotlivé detaily využívání moderních technologií procházejí v dnešní společnosti neustálým vývojem. Investoři společnosti Apple, výrobce telefonů značky iPhone, podepsali otevřený dopis požadující více možností rodičovského dohledu nad telefony, jako například schopnost omezit jejich využití jen na určité hodiny nebo v určité denní době vypnout přístup k sociálním sítím.

Dopis, který Twengeová pomohla napsat, cituje výzkum prokazující negativní psychologické dopady využívání telefonů na náctileté a poukazuje na neutuchající bitvu rodičů proti obrazovkám s tím, že je „nerealistické a špatné z hlediska dlouhodobé obchodní strategie nutit rodiče, aby tuto bitvu bojovali sami.“ Společnost Apple odpověděla tvrzením, že plánuje nová vylepšení k posílení rodičovského dohledu. 

Mladá Kanaďanka afrického původu Revée Agyepong trpěla genetickou poruchou zvanou srpkovitá anémie. Onemocnění je důsledkem mutace v genu pro krevní pigment hemoglobin, která změní vlastnosti hemoglobinu a vede ke změně tvaru červených krvinek na protažené srpky.

Lidé se srpkovitou anémií obvykle pocházejí z malarických oblastí Afriky, protože tato genetická choroba poskytuje ochranu před malárií. Srpkovitá anémie ale zároveň oslabuje zdravotní stav a kondici a lidé s touto poruchou se dožívají průměrně jen 40 až 60 let.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Agyepong proto ve svých 26 letech podstoupila transplantaci kmenových buněk. Dárkyní kmenových buněk se stala její sestra Stephanie Amoah. Shodou okolností její buňky přesně odpovídaly sestřině imunitě. Operace se zdařila a Agyepong je dnes bez projevů srpkovité anémie. Podobné zákroky se doposud prováděly jen na dětech a Agyepong je jednou z prvních dospělých, kteří dostali tuto příležitost.