Výrobce dronů Zipline z amerického Silicon Valley oznámil, že vylepšuje stávající zásilkovou službu s drony v africké Rwandě, včetně pořízení nových dronů. Výsledkem by podle nich měla být nejrychlejší zásilková služba s drony na světě.

V současné verzi zásilkové služby, která ve Rwandě funguje od roku 2016, si mohou lékaři z odlehlých oblastí země objednat potřebnou krev anebo krevní produkty, jako je například plazma. V centru zásilkové služby připraví zásilku a odešlou ji na požadované místo, kde se snese na padáku k zemi.

TIP: Ve Rwandě spustili zásilkovou službu pro převoz krve pomocí dronů

Od obdržení objednávky do vzletu zásilkového dronu to dnes ve Rwandě trvá asi 10 minut. Po plánových vylepšeních by to měla být jediná minuta. Díky tomu by se měl zvýšit počet zásilkových letů dronů z distribučního centra ze současných 50 na 500 denně. Nové drony také budou asi o 21 km/h rychlejší než stávající stroje.

Belgická tragédie započala 10. května 1940. Nepředcházelo jí žádné vyhlášení války, varování či ultimátum. Německé velení vsadilo raději na moment překvapení než na rytířská pravidla a zakouslo se do belgického území dříve, než se většina jeho obránců vůbec mohla dostat do obranných postavení. Vlastní invazi navíc předcházel masivní letecký útok, který měl za cíl ochromit belgickou pozemní armádu a zničit letectvo. 

Královská armáda

Belgičané nemohli Wehrmachtu delší dobu čelit. Přesto se ale nedá říci, že by měli zaostalou armádu. Malý stát vsadil ve třicátých letech na neutralitu a v případě konfliktu počítal s tím, že se bude muset bránit sám. Už proto armáda nakupovala moderní výzbroj a na nejohroženějších místech země se stavěly opevněné opěrné body.

V době vypuknutí konfliktu měla Belgie ve zbrani 650 000 mužů, další milion mohla mobilizovat. To nebyla špatná čísla na zemi, jejíž populace v roce 1940 jen o málo přesahovala 8 milionů obyvatel. Teoreticky byla Belgie na možnost vojenského přepadu připravena. Když k němu ale skutečně došlo, události se odehrály tak rychle, že se na svá místa mnohdy nedostali ani sami vojáci, natož aby proběhla spořádaná mobilizace. 

Staré a nové plány

Německý útok na Belgii a Nizozemsko je třeba vidět širší optikou v souvislosti s cílem uštědřit porážku Francii. Plán, podle kterého Wehrmacht postupoval, byl až druhým schváleným v pořadí. První, který vypracovali generálové Walther von Brauchitsch a Franz Halder, počítal pouze s vázáním co největšího počtu francouzských divizí na Maginotově linii a s postupem přes neutrální země Beneluxu tak, aby se německá armáda vyhnula nutnosti obávané pevnosti překonat.

Jenže 10. ledna 1940 kompletní dokumentace tohoto záměru padla do rukou Belgičanům, když u Mechelenu omylem přistál německý letoun se dvěma důstojníky převážejícími tyto materiály. Na řadu tak přišel slavný „sek srpem“ generála Ericha von Mansteina. Tento německý stratég předpokládal, že původní plán útoku na Benelux a Francii (s krycím názvem Fall Gelb – Plán žlutá) by nejspíše skončil pozičními boji, ne nepodobnými těm z první světové války.

Hlavní útok německých tankových vojsk pod velením generála Rundstedta tak naplánoval přes Ardeny, lesnaté pohoří na jihu Belgie, které Francouzi pokládali za neprostupné pro tankový útok a hranici zde střežily pouze slabé jednotky. Souběžný úder na Nizozemí a Belgii pod vedením generálplukovníka Bocka vlastně jen kryl tento záměr a měl za úkol poutat hlavní síly Spojenců. To se povedlo dokonale. Britové a Francouzi nastoupili pochod do Belgie, aby podpořili země Beneluxu. Německo se zatím snažilo zasadit obraně co největší rány dříve, než se projeví pomoc spojeneckých jednotek. 

Přepadení země

Nedávné diplomatické napětí a pohyby německých sil sice belgickému velení naznačily nebezpečí a armáda přešla do stavu bojové pohotovosti již 9. května, nicméně rozsah plánovaného útoku Němci dokázali zakrýt díky aktivitě Luftwaffe, která účinně bránila spojeneckému vzdušnému průzkumu zjistit víc. Právě mocný úder německého letectva zahájil i celou operaci.

Němcům se podařilo zcela využít momentu překvapení a ještě na zemi zničit většinu už tak malého belgického letectva. V prvních hodinách po německém útoku se král Leopold III. v projevu obrátil na svůj lid. Jeho řeč končila těmito slovy: „Boj bude těžký. Oběti a ztráty budou značné, ale nikdo nemůže pochybovat o konečném úspěchu. Zůstanu věren svému ústavnímu slibu a zachovám zemi nezávislost a územní celistvost. Stejně jako to učinil můj otec v roce 1914, jsem se i já postavil do čela naší armády se stejnou vírou, se stejnou důvěrou. Naše věc je spravedlivá a s pomocí boží zvítězíme.“

Důvěra v beton

Hlavní belgická obranná linie vedla od Antverp k francouzským hranicím, přičemž se z velké části opírala o řeku Dijle. Od Antverp se pak podél Albertova kanálu a řeky Mázy vinula předsunutá, tzv. zdržovací linie. Hlavní pilíř obrany představovala pevnost Eben-Emael, postavená ve 30. letech nedaleko Maastrichtu, která mimo jiné střežila mosty přes Albertův kanál. V případě útoku německých tanků mohly pevnostní zbraně tyto mosty zlikvidovat.

Dokončení: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (2)

Nezbytné vyřazení pevnosti si připsali na vrub výsadkáři pod velením nadporučíka Rudolfa Witziga, kteří na střeše Eben-Emaelu přistáli na transportních kluzácích hned 10. května za svítání. Během 15 minut Witzigovi muži pomocí kumulativních náloží neutralizovali dělostřelecké kopule, čímž znemožnili zničení tří mostů přes Albertův kanál. Ty byly navíc o chvíli dříve obsazeny dalšími výsadkovými skupinami. Ještě dříve německé bombardéry zlikvidovaly belgické velitelství v Lanakenu a rozkazy ke zničení mostů tak neměly odkud přijít. Pevnost prakticky ztratila svůj význam a Wehrmacht mohl dál postupovat za hranice Belgie.

Valnou většinu mokřin planety ve skutečnosti tvoří rašeliniště. V nich je vázáno velké množství plynů, které vznikají při rozkladu organické hmoty během existence rašeliniště.

Pokud se zúrodní, bývají mokřiny velmi výnosné pro zemědělství. Vědci ale varují, že odvodňování rašelinišť a jejich proměna na zavlažovaná pole, vede k uvolnění velkých množství rajského plynu, tedy oxidu dusného, do atmosféry.

TIP: Na dně Pacifiku vědci objevili největší známou mořskou zásobárnu metanu

Oxid dusný sice dovede rozesmát lidi, jeho dopady na globální ekosystém ale už tak veselé nejsou. Jde o nesmírně efektivní skleníkový plyn, dvěstěkrát účinnější než oxid uhličitý a desetkrát účinnější než metan. Zároveň je velmi nebezpečný pro ozonovou vrstvu, protože s ozonem oxiduje za vzniku dvou molekul oxidu dusičitého a tím ozon likviduje.

Američtí vědci smíchali karagenan, běžně používaný potravinářský polysacharid z červených řas s křemíkovými nanočásticemi. Výsledkem je nový typ materiálu, který by mohl být velice užitečný pro lékaře a záchranáře.

Jde o hydrogel, který je možné aplikovat přímo do rány pomocí injekční stříkačky. Hydrogel po aplikaci okamžitě zastaví krvácení. Použité nanočástice zvyšují medicínský účinek hydrogelu a urychlují proces srážení krve. V budoucnu by nanočástice mohly nést rozmanité látky, které by podporovaly hojení ran a regeneraci tkání.

TIP: Jak na drastická krvácení? Životy by mohly zachraňovat injekce polymeru

Biomateriály tohoto typu jsou slibné i pro zastavení krvácení a léčbu při vnitřních zraněních. Pomocí injekce je lze dostat přímo do poškozené tkáně s minimálním vedlejším poškozením. Vykrvácení je stále významnou příčinou smrti vojáků na bojištích i civilistů při nehodách a katastrofách. Obvazy v injekci by proto mohly být velmi prospěšné.

Nepřátelský bojový letoun se blíží ke svému cíli přízemním letem. Náhle se mezi stromy ostře zableskne a k nebi vylétne řízená střela, která se okamžitě natáčí směrem k letadlu. Pilot ihned zahajuje úhybné manévry a vypouští klamné světlice, avšak ty na raketu nemají žádný účinek. Několik metrů od letounu její hlavice exploduje a zasypává jej stovkami kovových střepin, jež způsobují katastrofální škody. Pilot se v poslední chvíli katapultuje a jen sleduje, jak se trosky jeho letadla snášejí k zemi. Narušitele zastavil a zničil raketový komplet RBS-70, který vznikl už v polovině 70. let 20. století, ale díky průběžným modernizacím se i v současnosti řadí mezi vůbec nejúčinnější přenosné protiletadlové zbraně.

Raketa-robot

Většina současných přenosných protiletadlových raketových systémů má pasivní infračervené navádění – střela směřuje samočinně na teplo vydávané cílem. Právě takto byl ostatně řízen i vůbec první typ této kategorie v řadové službě, americký FIM-43 Redeye. Zakoupila jej řada států, mezi nimi i Švédsko, kde dostal domácí název RBS-69, kde ona písmena zkracují slovo Robotsystem (systém řízených raket; pojem Robot totiž může ve švédštině znamenat i řízenou raketu).

Relativně rychle ale zastaral, takže již záhy po jeho zavedení začalo Švédsko zkoumat možnosti jeho náhrady. Vývojem pověřilo společnost Bofors Defence (nyní součást zbrojovky Saab Bofors Dynamics), kterou požádalo o vytvoření kompletu, jenž bude ideální pro ochranu základen letectva či pozemních sil na bojišti, bude se vyznačovat nízkou náročností a krátkým reakčním časem a zvládne bojovat proti nízko létajícím cílům.

Švédská sázka na nezvyklý princip 

Firma Bofors se rozhodla pro značně neobvyklý krok, když nepoužila princip pasivního infračerveného navádění, nýbrž jinou metodu, jež se zpravidla používá spíše u protitankových řízených raket, a to navádění po laserovém paprsku (takzvané laser-beam riding). V roce 1975 dokončila vývoj systému, jenž dostal od švédské armády název RBS-70 (Robotsystem 70) a o rok později vstoupil do služby.

Ihned vzbudil značný rozruch a také debaty, jestli je tento princip pro protivzdušné rakety vůbec vhodný. Výsledky zkoušek však záhy rozptýlily všechny pochybnosti a RBS-70 začal získávat i exportní úspěchy. První verze z druhé poloviny 70. let nabídla max. dálkový dostřel asi 5 000 m a výškový dostup 1 000 m, ovšem toto provedení (označované později i jako RBS-70 Mk 0) bylo zdokonaleno na standardy Mk 1 a Mk 2, u nichž dálkový dosah vzrostl na 6 000 m a výškový dostup na 3 000 m. V roce 2003 byla předvedena komplexně zmodernizovaná střela Mk 3 BOLIDE, jež nabízí dálkový dosah až 8 000 m a dostup kolem 5 000 m. Od roku 2011 se prodává varianta RBS70 NG se systémem nočního vidění. 

Sedačka, zaměřovač a střela

Komplet RBS-70 tvoří tři základní prvky, a sice podstavec se sedačkou (váží 22 kg), optická a laserová zaměřovací aparatura (35 kg) a kontejner s řízenou raketou (asi 23,5 kg, z toho raketa sama váží asi 15 kg); provedení se střelou BOLIDE je ještě o několik kilogramů těžší. Každou ze tří částí přenáší jeden muž, avšak díky důrazu na jednoduchou manipulaci lze celý komplex sestavit a připravit ke střelbě do 30 sekund a po vypálení lze další střelu nabít za pět sekund.

Na obsluhu systému stačí fakticky jeden muž, ale když je systém RBS-70 zapojen do integrované soustavy protivzdušné obrany, je třeba ještě spolupráce dalšího muže, který obsluhuje zařízení zvané SLT, což je terminál zhruba o velikosti notebooku pro získávání informací o vzdušných cílech z radarů či dalších senzorů. Buď na základě těchto informací, nebo na základě vlastního pozorování se pak operátor RBS-70 snaží nalézt cíl pomocí optického zaměřovače, s nímž má shodnou osu i zaměřovací laser.

Bojové použití

Systém je opatřen přístrojem IFF pro rozlišování vlastních a cizích cílů, jehož absence byla u starších přenosných protiletadlových kompletů velice častým zdrojem problémů (například ve válce na svátek jom kippur v říjnu 1973 zničili pětinu ztracených egyptských letadel sami egyptští vojáci s raketami Strela-2). Na nepřátelský cíl je pak zamířen laser a operátor vystřeluje raketu. Tu z kontejneru vymete startovací motor a po jeho odhození se zapálí motor letový, jenž produkuje minimální dýmovou stopu.

Trysky motoru se nacházejí ve střední části rakety, kdežto v zádi se nalézá přijímač kódovaného laserového signálu. Dá se říci, že střela letí v jakémsi virtuálním „kanálu“ vytvářeném zaměřovacím laserem. Střelec tak musí sledovat cíl až do zásahu, resp. udržovat jej v zaměřovači, což je hlavní nevýhoda tohoto principu. Nejde tedy o zbraň typu „vystřel a zapomeň“, avšak její nesmírně silnou stránkou je, že se prakticky nedá efektivně rušit. Uvádí se, že pokud se raketa dostane do vzdálenosti 30 m od cíle, činí pravděpodobnost zničení cíle zhruba 95 %. 

RBS-70

• STANDARDNÍ OBSLUHA: 3 muži
• HMOTNOST SYSTÉMU: 87 kg
• HMOTNOST RAKETY: 15 kg
• HMOTNOST HLAVICE: 1,8 kg
• DÉLKA TĚLA RAKETY: 1,32 m
• PRŮMĚR TĚLA RAKETY: 0,11 m
• ROZPĚTÍ PLOCH RAKETY: 0,32 m
• MAX. RYCHLOST RAKETY: Mach 2
• MAX. DÁLKOVÝ DOSTŘEL: 8 000 m
• MAX. VÝŠKOVÝ DOSTUP: 5 000 m 

Smrtící náklad

O zničení cíle se stará bojová hlavice, jež u starších typů váží 1,1 kg a obsahuje asi 3 000 wolframových fragmentů, zatímco nová raketa BOLIDE nese hlavici o váze 1,8 kg, ve které se nalézá navíc i kumulativní náplň. Díky tomu je tato raketa mnohem účinnější proti vrtulníkům a dá se použít i proti lehce obrněným pozemním cílům.

Původní rakety dosahovaly rychlosti Mach 1,6, nová raketa pak létá dokonce rychlostí Mach 2. Programovatelný zapalovač dovoluje nasazení proti širokému spektru cílů včetně těch velmi malých, jako jsou bezpilotní letadla a střely s plochou dráhou letu.

Vývozní úspěchy

Vedle základní přenosné podoby existují i deriváty pro vozidla a plavidla, z nichž nejznámější je systém ASRAD-R (Advanced Short Range Air Defence System – RBS), který je výsledkem kooperace švédské zbrojovky Bofors a německé značky Rheinmetall. V zásadě jde o montáž čtveřice raket RBS-70 na otáčivé platformě doplněné radarem HARD s dosahem 20 km a způsobilé pro montáž na různá pásová či kolová vozidla; tento systém zavedlo do služby Německo, Finsko a Řecko. Komplexy RBS-70 různých variant se dostaly do služby ve zhruba dvaceti zemích, mezi které patří mimo jiné Austrálie, Brazílie, Indonésie, Mexiko, Pákistán, Thajsko, Spojené arabské emiráty či Venezuela. V posledně zmíněné zemi si RBS-70 připsal také první „ostrý“ sestřel, a to velmi paradoxně venezuelský OV-10 Bronco zničený při pokusu o převrat v roce 1992.

TIP: Stinger: Přenosné protiletadlové žihadlo

Armáda ČR získala v letech 2003 až 2005 celkově šestnáct systémů RBS-70, dva simulátory a 200 střel Mk 1 a Mk 3 BOLIDE, to vše za zhruba jednu miliardu korun. Systémy RBS-70 patří do výzbroje českého 25. protiletadlového raketového pluku (dříve brigády), jenž sídlí ve Strakonicích, respektive do podřízeného 252. protiletadlového raketového oddílu; komplety získávají údaje mimo jiné i z mobilních radarů ReVISOR. Kromě ochrany našich vojenských jednotek a základen se tato jednotka účastní obrany důležitých bodů civilní infrastruktury, což v červnu 2015 demonstrovalo cvičení s námětem ochrany Temelína. 

Americká agentura NASA připravuje start planetární sondy InSight (Interior Exploration using Seismic Investigations, Geodesy and Heat Transport). Sonda má přistát na povrchu Marsu a vědci s její pomocí poprvé prozkoumají vnitřní části rudé planety. 

Hlavní část výzkumu bude probíhat podobně jako na Zemi, kde vědci využívají seismické vlny vznikající při zemětřesení. Robot InSight má na palubě seismometr SEIS, s nímž bude zkoumat vlastnosti seismických vln při marsotřesení.

Robotický seismolog na Marsu

Pokaždé, když se Mars zatřese, pořídí seismometr „snímek“ vnitřku planety. Tým mise InSight odhaduje, že robotický seismolog během své mise zaznamená několik desítek až několik stovek marsotřesení. Další otřesy pro účely mise nabídnou dopady malých asteroidů, které prší na planetu vcelku pravidelně.

TIP: Sonda InSight zná nový termín mise na Mars: Na cestu se vydá v květnu 2018

InSight by tak mohl přinést velmi cenné informace o struktuře Marsu a přispět tak k hledání odpovědí na otázky o vzniku planet. Zároveň nejde o úplně první misi NASA, která zahrnuje výzkum otřesů. Mise Apollo měly na Měsíci k dispozici celkem čtyři seismometry, s nimiž uskutečnili řadu  experimentů na Měsíci.

Zneklidňující počet amerických mileniálů věří, že Země je placatá. Vyplývá to alespoň z průzkumu výzkumné agentury YouGov, která počátkem roku zmapovala postoje na reprezentativním vzorku 8 215 dospělých Američanů.

TIP: Jeden ze čtyř Američanů neví, že Země krouží kolem Slunce

Ve věkové kategorii 18 až 24 let je o kulatosti Země přesvědčeno jen 66 % dotazovaných. Devět procent dotazovaných přiznalo, že sice dříve věřili, že je naše planeta kulatá, v současné době si tím ale nejsou úplně jistí. Teorii o placaté Zemi věří mírně vyšší počet žen než mužů a rozdíly jsou patrné i mezi lidmi s různými příjmy. Mezi těmi, kteří vydělávají více než 80 tisíc dolarů ročně věří v kulatou Zemi 92 % dotazovaných. U lidí s polovičním příjmem je to už jen 79 %.

Zřejmě nejpodstatnější roli v přijmutí, nebo naopak odmítnutí teorie ploché Země hraje (ne)překvapivě náboženství. Více než polovina příznivců teorie ploché Země sama sebe označuje za silně věřící a nábožensky silně založené. Mezi ateisty je to jen 17 % dotazovaných.

Ve Středozemním moři docházejí ryby. To je problém pro rybáře, ale také pro delfíny. Ještě horší je, že se lidé a delfíni dostávají do konfliktu, který by mohl mít tragické důsledky. Delfíni jsou totiž chytří a učí se nové taktiky shánění ryb. Jednou z nich je loupení ryb ze sítí rybářů.

Vědci nedávno zkoumali vztah mezi rybáři a delfíny ve vodách severně od Kypru. Zjistili, že v místech výskytu delfínů s šestkrát vyšší pravděpodobností dochází k poškození rybářských sítí. Vše nasvědčuje tomu, že delfíni kradou ze sítí ryby a přitom často sítě potrhají.

TIP: Komando drsných delfínů bude chránit kriticky ohrožené sviňuchy kalifornské

Od delfínů je to riskantní a občas některý z nich v sítích uvízne. Rybáři mají kvůli delfínům ještě nižší úlovky a navíc přicházejí o další peníze za opravy sítí. Nejde přitom o drobné, ztráty rybářů se počítají na tisíce euro ročně.

Když odborníci hledají život na jiných vesmírných tělesech, obvykle se soustředí na povrch, případně na podpovrchové prostory. Platí to pro Mars, Saturnovy měsíce Titan a Enceladus, i pro Jupiterovy měsíce Europa, Ganymed a Callisto. Pokud jde ale o Venuši, je pro hledání případného života nutná větší porce fantazie.

Sanjay Limaye z Wisconsinské univerzity v Madisonu a jeho tým nedávno oprášili starší myšlenku, že by na Venuši přece jen mohl být život – nikoli ale na rozpáleném povrchu, ale vysoko v oblacích. Pozemské organismy, především bakterie, ostatně nacházíme až do výšek přes 40 kilometrů.

Hledání života v atmosféře

Limaye je přesvědčen, že Venuše měla dost času na to, aby se tam vyvinul život podobný tomu našemu. Podle některých modelů měla Venuše po zhruba 2 miliardy let obyvatelné klima a na povrchu kapalnou vodu. Pak se to zvrtlo. V atmosféře Venuše ale snad mohly přežít nějaké původní organismy.

TIP: Pekelné dvojče Země: Venuše je možná Zemi podobnější, než se zdálo

A jak vědci chtějí prozkoumat atmosféru Venuše? Jednou z možností je americký projekt Venus Atmospheric Maneuverable Platform, čili zkráceně VAMP. Tento průzkumný stroj se může vznášet v atmosféře Venuše celý rok a sbírat tam data i vzorky. Mohl by nést LIDAR, meteorologické a chemické senzory, spektrometry, a třeba i mikroskop.

Dlouho jsme si mysleli, že rozlehlé džungle Amazonie představují panenskou přírodu, celé věky netknutou lidmi. Archeologové ale postupně zjišťují, že to byl omyl. Svědčí o tom důkazy, které se objevují v odlesněných oblastech Amazonie.

Vědci nedávno objevili 81 nových archeologických lokalit v doposud neprozkoumané oblasti brazilské řeky Tapajós, která se z jihu vlévá do Amazonky. Našli zde celkem 104 geoglyfy, geometrické obrazce nejasného účelu, které vybudovali dávní obyvatelé.

TIP: Překvapení: Amazonskou divočinu ve skutečnosti tvoří pěstované stromy

Nové nálezy potvrzují, že ve 13. a 14. století obýval souvislé území dnešní Amazonie o délce 1 800 kilometrů až jeden milion lidí. Badatelé netvrdí, že takto hustě osídlená musela být celá dnešní Amazonie, ale původní představa panenské džungle dostala další ránu.