Zatímco v Evropě rostlo napětí mezi jednotlivými státy a kontinent čekala Velká válka, v tehdejším ruském impériu se schylovalo k neméně děsivé válce občanské. Po bolševickém puči a zavraždění cara zůstalo mezi mlýnskými kameny znesvářených ruských stran asi sto tisíc Čechů a Slováků, kteří v zemi do té doby žili. 

Počátky legií

Mnozí z těchto Čechů neměli ruské občanství, což znamenalo, že aby se vyhnuli perzekucím, museli vstoupit do rudé armády. Nejdříve bojovali proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině, později proti rudým bolševikům. Společně vytvořili oddíl nazvaný Česká družina – která brzy čítala na tisíc dobrovolníků a postupně se rozrostla o počty válečných zajatců československé národnosti na samostatnou brigádu.

Pád carské vlády v roce 1917 Čechoslováky ještě povzbudil. Československé legie se vyznamenaly především v bitvě u Zborova 2. července 1917 v bojích proti rakousko-uherské armádě. Zahraniční československý odboj byl pod přímým vedením budoucího prezidenta, profesora Masaryka, který byl tou dobou v Rusku a přispěl svým vlivem ke zformování armádního sboru o dvou divizích a záložních formací, který čítal čtyřicet tisíc mužů. V roce 1919 bylo vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které se stalo součástí oficiální Československé armády.

Žádná cizí vojska v Sovětském svazu!

V roce 1918 Němci vpadli na Ukrajinu a Bolševici byli donuceni uzavřít pro Rusko velmi nevýhodný Brestlitevský mír. Součástí dohody byl i požadavek, podle kterého na sovětském území nesměly operovat žádné vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem. To se týkalo i Československých legií. 

Čechoslováci se proto a na Masarykův rozkaz začali chystat k odjezdu do Francie, kde se měly ruské československé legie spojit s francouzskými. Podle plánu se vojáci měli dostat do Francie přes přístavy Archanglesk a Murmansk, ale těchto přístavů nakonec odpluly pouhé dva transporty, protože přístavy zamrzly. Chyběly navíc zásoby i lodě a dva tisícovky mužů tu čtyři měsíce mrzly, hladověly a čekaly. 

Na konci března došlo mezi s bolševickou stranou konečně k uzavření dohody. Ta Legiím zaručovala bezpečný průjezd Sibiří až do Vladivostoku, včetně zásobování, výměnou za odevzdání těžkých zbraní, kulometů a většiny pušek. Legionáři také museli přistoupit na to, že budou v jejich středu bolševici mít právo agitovat za vstup mužů do Rudé armády!

Smlouva, která Čechoslovákům zajišťovala svobodný průjezd k moři, byla ale brzy porušena. Bolševici se všemi prostředky snažili odjezd legií do Francie překazit a vydali rozkaz, podle nějž měly být jednotlivé československé vlaky odzbrojeny a vojsko rozloženo. Na vlakové trati přes Sibiř v délce sedm a půl tisíce kilometrů tak začal krvavý boj, kdy legionáře na stanicích napadaly bolševické jednotky.

Nepříjemnosti na cestě

Mezi Maďary a Čechoslováky v Sovětském svazu nepanovaly zrovna dobré vztahy a i malý incident mohl rychle přerůst v otevřený konflikt. To se stalo i v Čeljabinsku: při průjezdu legií hodil jeden z maďarských vojáků na legionáře těžkou železnou tyč a jednoho vážně zranil. Češi nechali vlak zastavit a v nastalém zmatku a rvačce byl viník zadržen a zlynčován.

Bolševici poté nechali zatknout deset strážných, kteří přišli na místní sovět vysvětlit, co se stalo a zatknuli i důstojníka, který se začal shánět po zadržených strážných. Legionáři zareagovali. Obsadili klíčová místa ve městě, vynutili si propuštění zajatců a odzbrojili místní rudé jednotky. Místní správu ale nechali dál fungovat, spořádaně se vrátili do vlaku a odjeli směrem na přístav Vladivostok. 

Evakuace z Vladivostoku

Legionáři se po celou cestu museli potýkat se všemi překážkami mrazivé Sibiře, nepřáteli všude kolem i s problémy technického rázu - nekvalitní vozy i trať se musely často opravovat.  Další komplikací byl fakt, že legie netvořily jeden celek, ale jednotlivé skupiny byly roztroušeny bezmála po celé délce Transsibiřské magistrály, kde musely svádět své boje samy. Nicméně většině legionářů se nakonec podařilo do Vladivostoku dostat.

Mladá Československá republika nemohla sama jejich odvoz zajistit, vojsko proto odjíždělo převážně na lodích spojenců – polovinu zajistily Spojené Státy, třetinu Velká Británie, zbytek Itálie, Francie, Japonsko a dokonce i jedna Československá loď – Legie. První odjížděli staří vojáci a invalidé. Jejich cesty vedly přes Tichý oceán a Spojené státy, nebo kolem Indie do Itálie. Poslední transport z Vladivostoku vyplul na začátku září roku 1920. Legionáři dorazili domů v listopadu.  

Zásluhy za republiku

Odvaha a nasazení Čechoslováků udělaly značný dojem na mezinárodní scéně, zejména, co se týče slavné bitvy u Zborova. Jejich kreditu dokázali využít českoslovenští politici tak dobře, že vítězné spojenecké mocnosti se rozhodly Československou republiku diplomaticky uznat a Národní radu, sídlící v Paříži, prohlásit za legitimní československou vládu. Francouzský prezident Raymond Poincaré sám prohlásil, že Čechoslováci si vydobyli na Sibiři, ve Francii a v Itálii právo na nezávislost! Samotní legionáři se však kvůli špatným komunikačním možnostem dozvěděli o vzniku samostatného Československa až s několikatýdenním zpožděním.

Vázaná rotace znamená, že je rotační i oběžná perioda tělesa stejná, tudíž objekt natáčí k druhému tělesu stále tutéž polokouli. Typický příklad představuje Měsíc, jehož odvrácenou stranu ze Země nikdy nespatříme. Vázaná rotace je důsledkem slapového brzdění rotace, přičemž ve stavu vázané rotace je slapové tření minimální. 

Vázaná rotace se tedy obvykle objevuje v systémech, kde výrazně menší těleso krouží kolem většího – typicky jde o měsíce planet. Dvojitě vázanou rotaci naopak nacházíme v soustavách téměř stejně velkých objektů: v našem solárním sytému třeba u Pluta a jeho souputníka Charonu.

Zimbabwe jsem během posledních let navštívil několikrát. Ekonomická situace státu se ovšem od roku 1980, kdy se k moci dostal nechvalně známý diktátor Robert Mugabe, neustále zhoršovala. Až do stavu, kdy nebylo v celé zemi možné koupit žádné potraviny, ani pohonné hmoty. Jediná možnost, jak zde ještě bylo možné omezeně cestovat, spočívala v nákupu veškerého proviantu v Jihoafrické republice. Omezené zásoby nafty v kanystrech na korbě ovšem velký rádius k cestám po Zimbabwe nedávaly.

Dolary a Coca Cola

Nová naděje přišla až v roce 2008 společně s novými volbami. Mugabe byl donucen část pravomocí předat do rukou opozice a se zavedením amerického dolaru jako platidla se otevřely nové možnosti. Turistický ruch se ale v Zimbabwe dosud nestačil obnovit a ceny služeb proto zůstaly na přijatelné úrovni. Prostě ideální doba na návrat.

Naše safari jsme naplánovali na šest týdnů. Začínáme sice v Jihoafrické republice, ale máme v úmyslu co nejrychleji z ní zmizet. Na střeše terénní dodávky máme rozkládací stany a uvnitř uzamykatelné korby kompletní vybavení pro kempování včetně elektrické lednice. Zásoby nakupujeme v Mesině – posledním jihoafrickém městě před hranicemi se Zimbabwe.
Odbavení a vyřízení formalit na jihoafrické celnici probíhá s rutinní rychlostí, ale na opačném břehu hraniční řeky Limpopo je to horší. Musíme se obrnit velkou dávkou trpělivosti a připravit se na nečekané výdaje. I když tentokrát vše proběhlo podstatně rychleji než při mých dřívějších návštěvách, stejně jsme odbavením strávili téměř dvě hodiny. Jsme plni očekávání, jak se konfrontace amerického dolaru s diktátorským režimem projevila na zdejší životní úrovni. Změnu vidíme hned u první benzínové stanice – mají benzín a Coca Colu!

Neviditelní nosorožci, ukrytí levharti

Do národní parku Matobo (resp. Matopos), který leží nedaleko města Bulawayo, stíháme dojet těsně po setmění. Kulisu parku tvoří nádherné žulové bloky, v nářečí Africans zvané Kopjes, které tvarem připomínají dětské hlavičky. Atraktivní jsou i jeskyně s velmi zachovalými malbami křováků. Volně žijící zvěř je možné spatřit už jen v západní časti – Whovi Game parku, který je kompletně obehnaný elektrickým plotem. Jsou zde zebry, žirafy, prasata bradavičnatá a různé druhy antilop. Největším lákadlem jsou ovšem oba druhy zde žijících nosorožců. Tentokrát se nám nepodařilo objevit ani jednoho a žádný ze strážců nám nedokázal (nebo nechtěl?) říct, kolik jich zde ještě zůstalo. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby už všichni byli upytlačeni, ale sporadické kupy jejich trusu roztroušené po parku dávaly stále jakousi naději.

Skalnaté svahy a kamenné věže jsou ideálním prostředím pro skrytý život levhartů. I přesto, že Matopos je místo s největší koncentrací těchto šelem v Africe, můžete mluvit o štěstí, zahlédnete-li alespoň jejich stín. Jiné velké šelmy zde nežijí a tak můžete, v doprovodu ozbrojeného strážce, absolvovat i pěší safari. Při naší předchozí návštěvě v roce 2008, se nám tímto způsobem podařilo vystopovat jednoho nosorožce a dokonce jsme se k němu na poměrně malou vzdálenost přiblížili.

Dalším lákadlem parku je Wiev of the World – žulový monolit, na jehož vrcholu je volně rozeseto několik balvanů. Uprostřed tohoto skalního „chrámu“ si nechal magnát Cecil Rhodes vyhloubit v tvrdé žule hrobku a na svém nejoblíbenějším místě byl také pochován.

Národní park, nebo střelnice?

Na silnici vedoucí přes rozsáhlý listnatý les Mopane je minimální provoz a poměrně dlouhý přesun do Hwange, největšího národního parku Zimbabwe, postrádá jakékoli vzrušení. I tak znovu oceňuji chytré opatření, které je tady uplatňováno okolo cest vedoucích divočinou. Po obou stranách cesty je udržován asi desetimetrový prosekaný travnatý pás. Zůstaly jen vzrostlé stromy, v jejichž stínu jsou umístěna pikniková posezení. Díky tomu mají řidiči přehled o tom, co se v okolí cesty děje a mohou včas zareagovat na přecházející zvěř, aniž by došlo ke srážce. Velká stáda slonů přecházející silnici poblíž Dete, asi dvacet kilometrů před Hwange, jsou ovšem i bez výseků zcela nepřehlédnutelná.

Oblast dnešního národní parku Hwange byla kdysi oblíbeným lovištěm krále Monomotapy. Park byl proslulý velkým množstvím slonů, kteří sem v pravidelných intervalech migrovali ze sousední Botswany. Také prezident Mugabe do parku pravidelně posílal armádu k „trestným výpravám“ na slony. Z peněz, jež získal prodejem slonoviny Číňanům, pak nakupoval zbraně pro své nohsledy. Určitě právě z tohoto důvodu jsem zde v posledních letech vídal slony už jen ojediněle a všichni byli viditelně nervózní z projíždějících aut.

Hrochovi na dosah

U Catepillar dam, jednoho z mnoha uměle vybudovaných napajedel, ovšem můžeme každý večer pozorovat velká stáda slonů. U vody se schází přes padesát kusů, což jsem v Africe ještě neviděl! Jako by tito inteligentní tvorové vycítili lepšící se situaci v zemi a začali se pomalu vracet. Navíc máme mimořádné štěstí, když na cestě nedaleko kempu pozorujeme pobíhající smečku divokých psů.

Hwange mapujeme projetím téměř všech přístupných míst a hodně času trávíme na zastřešených plošinách u napajedel. U Shumba Pan se nám naskytla jedinečná příležitost fotografovat hrocha zabořeného uprostřed napajedla. Protože byl v hustém bahně jako zabetonovaný, nehrozilo nám žádné nebezpečí, ani když jsem opustili vůz a fotografovali z polohy vleže od okraje napajedla. Park opouštíme po pěti dnech branou Matetsi se spokojeným konstatování, že zdejší situace se výrazně zlepšila.

Ráj na zemi

Přes Viktoriiny vodopády, kde dokupujeme jídlo a pohonné hmoty, pokračujeme na sever po prašné cestě okolo přehrady Kariba. Naším cílem je Mana Pools, nejvyhlášenější park Zimbabwe, který se rozkládá u řeky Zambezi.

V Mana Pools se to zvířaty doslova hemží a jde pravděpodobně o jediný národní park v Africe, kde můžete opustit bezpečí vozu a bez doprovodu strážce se na vlastní nebezpečí vydat pěšky do divočiny. Žádný rozumný člověk nejde od auta nijak daleko, ale za ten pocit, kdy stojíte bezbranný nedaleko lví smečky, sloního či buvolího stáda, stojí za to! Zdejší zvířata si na pohyb lidí mimo auta zvykla natolik, že nás pokládají za rovnocenné tvory. Nebojí se nás, ani se na nás nesnaží zaútočit. Daleko od aut se koná jakýsi workshop – volně stojící fotografové se pomocí dlouhých skel snaží zachytit možná svoje „poslední snímky“ lví smečky. Šelmy se povalují nedaleko od nich na dně vyschlého říčního koryta.

Nenudíme se ani v kempu na břehu Zambezi. Přímo od stolu pozorujeme hrochy v řece, stádo slonů brodící se z protějšího zambijského parku Lower Zambezi nebo paviány a prasata bradavičnatá, kteří kolem nás pravidelně „luxují“ odpadky. Naše děvčata se ve tmě téměř srazila s obrovským slonem, který se vypravil doprostřed kempu ke kohoutku s vodou. Stádo buvolů si zase vybralo jako místo pro odpočinek okolí umývárny a na dlouhou dobu tam uvěznilo našeho kamaráda. V noci je hřích usnout, protože všude kolem se rozléhá tolik fantastických zvuků. Hroši se popásají kolem auta a sloni se potulují po kempu. Tak si tedy představuji skutečný ráj na zemi!

Po horských vrcholcích

Přes Harare míříme k mozambické hranici a postupně od severu k jihu projíždíme všechna hraniční pohoří. Nyanga (v překladu Šamanův roh) je poslední pohoří na severu hranice. Stejnojmenný národní park má rozlohu 314 km² a zdejší krajina s mnoho vodopády mi připomíná Krkonoše. Největší z vodopádů, pojmenovaný Mtarazi, padá z výšky rovných 800 metrů. Opravdu nejde o kraj malých měřítek, vždyť nejvyšší vrchol sahá do výšky 2 592 metrů a Cecil Rhodes ne nadarmo nazval svou zdejší rezidenci uprostřed hor Domovem v oblacích.

Další perlou v pomyslném náhrdelníků zimbabwských pohoří je Bvumba, které se vypíná nad městem Mutare do výšky téměř dvou tisíc metrů. Do roku 1950 byla tato dvousethektarová výspa soukromým pozemkem Freda Taylora, bývalého starosty Umtali. Dnes jde o jakousi bělošskou rezervaci, kam vliv politických změn zasahuje jen minimálně. Po předlouhém stoupání se ocitáme uprostřed kouzelné krajiny. Lidský důvtip tady horské přírodě dodal distingovaný půvab. Křišťálová voda z horských potůčků plní ukrytými kanálky množství překrásných umělých jezírek. Kolem po tisících kvetou fuchsie, azalky a protey. Střižený trávník odděluje jezírka od aloí, bambusových hájů, stromových kapradin a pryšců. Celou oblast zaplavuje rafinovaná směs evropského a afrického rostlinstva a jako kontrast neporušený horský prales, nespoutaná buš a divoká zvířata. Botanická zahrada a golfové hřiště pod Leopardí skálou jsou klenotem zahradní a parkové architektury a byly prohlášeny za jedno z nejkrásnějších míst Afriky. Z náhorní plošiny, na které se golfové hřiště rozkládá, se nám naskýtají úžasné pohledy dolů na zelené savany v Mozambiku.

K poslednímu pohoří „v řadě za sebou“ – tak zní překlad domorodého názvu Chimanimani – jedeme úzkou horskou cestičkou, plnou prachu a serpentin, z nichž je překrásný pohled na okolní hory. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy jsem tudy v opačném směru projížděl na kole.

Příbytek nervózních slonů

Poslední zastávkou na naší cestě je národní park Gonarezhou (v jazyce Shona „Příbytek slonů“). Ani jeden z nás tady nikdy předtím nebyl a tak jsme plni očekávání. Stručný popis v průvodcích říká, že jde o park s fotogenickými pískovcovými útesy nad řekou a nervózními slony všude okolo. Dříve oblíbené teritorium lovců (byl zde například uloven slon s největšími kly) se během občanské války v Mozambiku proměnilo v zásobárnu masa pro guerillové jednotky.

O platnosti varování před nervózními slony se přesvědčujeme v kempu u řeky. Vítá nás tady mohutný sloní samec, který se jen tak nehodlá vzdát svého místa. Výhružným postojem s doširoka roztaženými „plachtami“ a předstíranými útoky se nás snaží zahnat. Mimoděk se mi vybaví další citát z průvodce: „Většina místních slonů si velmi dobře pamatuje zvuk střelby ze samopalů AK-47 a mají velkou averzi k lidem – dodržujte úctyhodnou vzdálenost!“ V parku nejsou téměř žádní turisté a tak se rozhodneme pro bivak na vrcholu Chilojo Cliffs. Problém jak vyfotit západ i východ slunce během jednoho dne, je tím vyřešen.

Nejasné vyhlídky

Sedím na okraji pískovcového útesu Chilojo a s nostalgií pozoruji vzdálené zamlžené obzory. Stejně zamlžená a nejasná je i budoucnost Zimbabwe, jejích obyvatel i zvířat. Přemýšlím nad tím, proč v Zimbabwe, ale ani jinde v Africe, nefunguje spolupráce černochů s bělochy a je mi z toho nanic. Přitom přírodní ráj a kvetoucí zahrada s hrdým jménem Zimbabwe vstupovala v roce 1980 do nového období nezávislosti s heslem: „Zapomeňme na bývalou nadřazenost bělochů, neomezujme je v podnikání a budeme z toho těžit všichni!“

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

A výsledek proklamované spolupráce? Demagogie, násilné vyvlastňování farem, totální rozklad hospodářství, vybíjení zvěře v parcích a nakonec bída, hladomor a masová emigrace obou etnik ze země. Snad budoucnost uchystá zemi na jihu černého kontinentu klidnější časy.

Sovětský Antonov An-12 vezl na palubě náklad zlata, platiny a diamantů, v celkové přepočtené ceně 7,8 miliardy korun. Během startu se však nešťastně otevřel úložný prostor a ze stoupajícího stroje se začalo sypat zlato.

Cihly dopadaly na letiště a následně ještě během 26 kilometrů dlouhé trasy nad Sibiří, než letadlo nouzově přistálo na letišti v Maganu. Jen ze startovací dráhy podle místních médií sesbírali 172 zlatých cihel, z nichž každá vážila 20 kilogramů. „Zlatý déšť“ údajně nikoho nezranil a většina pokladu se vrátila dopravcům.

Původně ostrov a dnes poloostrov Coney Island je nejjižnější výspou Brooklynu. Svého času se stal vítaným cílem zábavychtivých Newyorčanů, kteří sem jezdili především z přelidněného Manhattanu. Poloostrov se táhne podél pláže, hraničící s Atlantským oceánem, a s pevninou ho spojuje úzký pás země.

Na přelomu 19. a 20. století, v době bouřlivého rozvoje New Yorku, skupině podnikatelů a politiků postupně došlo, jak velký potenciál a strategický význam tohle místo na mapě vzkvétajícího města má. A spojili s ním své sny, aby je mohli nabídnout i milionům obyvatel newyorských čtvrtí Manhattan, Borooklyn či Queens, dychtících po zábavě, povyražení a po místě, kde by mohli utrácet svoje těžce vydělané peníze.

Plán rozvoje Coney Islandu se však měl stát zároveň jakýmsi experimentem, laboratoří, kde by se cestou pokusů a omylů zkoumaly možnosti metropolitního životního stylu, jež by se posléze aplikovaly při rozvoji samotného Manhattanu.

Zábava na míru

Prvním projektem, ušitým na míru Coney Islandu coby místu lidové zábavy, byl Steeplechase Park. V roce 1897 ho u West 17th Street otevřel podnikatel George Tilyou. Návštěvníci tam mohli závodit s mechanickými koňmi připevněnými na železných tyčích. K dispozici měli plně automatizovanou závodní dráhu, která vedla rozmanitým terénem. Jezdci mohli své mechanické koně ovládat vlastní vahou, takže se každý dostih rychle proměnil ve skutečný závod. Park Steeplechase byl v provozu dvacet čtyři hodin denně a George Tilyou už po třech týdnech hlásil návrat všech nákladů. V dalších letech ovšem park postupně upadl v zapomnění, protože Tilyou nedokázal najít další vizi pro jeho rozvoj a příliš lpěl na ideálech zábavy konce 19. století.

Vzducholodí na Měsíc

V roce 1903 přichází na Coney Island Elmer Dundy, profesionál ze světa zábavy, a architekt Frederic Thompson. Ostrovní život, už tak odlišný od velkoměsta, chtějí oba partneři ještě více posunout do jiného, snového světa. Navrhli proto zábavní park Luna ve stylu měsíční krajiny a přizpůsobili tomu i většinu atrakcí. Park měl návštěvníky vytrhnout z reality svým stylizovaným prostředím Měsíce.

Příchozí byl stržen do víru zábavy hned poté, co prošel branou parku. Z obyčejných lidí se rázem stali astronauti, kteří se s pomocí vzducholodi mohli odlepit od zemského povrchu a během chvíle se přiblížit k vysněné Luně. Po chvíli už účastníci výletu „přistáli“ na skalnatém povrchu Měsíce a obhlíželi jeho studené jeskyně. Uprostřed této umělé krajiny se rozprostíralo velké jezero. Dokonalou iluzi atrakcí dotvářela Thompsonova architektura plná měsíčních motivů a věžiček. Slabinou projektu ovšem byla nefunkčnost všech 1 326 věží, které postupně v Luna Parku vznikly. Díky jejich velkému počtu se v části zábavního parku utvořilo jakési Město věží, jehož potenciál ale zůstal nevyužitý.

Název areálu se však stal synonymem pro zábavní centrum a slovo Lunapark pojmem, který se v souvislosti s parky mechanických atrakcí užívá dodnes.

Fenomén Dreamland

Třetím podnikem, který utvářel podobu Coney Islandu, byl Dreamland – Země snů. Dosud největší experiment se zábavním parkem na ostrově vymyslel senátor William H. Reynolds a k vytvoření nové struktury parku použil zažité a osvědčené formy zábavy, vyzkoušené konkurencí.

Na rozdíl od Luna Parku s umělým jezerem v měsíční krajině využil majitel Dreamlandu výjimečné polohy své parcely přímo u moře a nechal park postavit okolo skutečné zátoky. Reynoldsova Země snů proto zahrnovala i dvě mola, díky nimž se sem návštěvníci mohli dostat na palubě parníku. Dojem vodní říše ještě více podpořily lodě plující nad vchodem, které měly návštěvníkům navodit pocit vstupu přímo pod mořskou hladinu. Hned za branami Dreamlandu čekala na příchozí rozsáhlá plocha křižovaná širokými promenádami, jež poskytovaly skvělý výhled na moře. Celkovou atmosféru dotvářel umělý mořský vánek – jedna z vymožeností zábavního centra.

Dreamland se od svých předchůdců lišil v řadě věcí, z nichž snad nejvýraznější byla architektura. V porovnání s chaoticky vybudovaným Luna Parkem působil Reynoldsův park jednotným dojmem. Použité prvky utvořily z komplexu budov harmonický celek, zvýrazněný bílou barvou.

Třetí zábavní park na Coney Islandu stál dva a půl milionu dolarů, zatímco Luna Park Elmera Dundyho a Frederica Thomsona vyšel „jen“ na sedm set tisíc dolarů. K dalším rekordům, kterých Země snů dosáhla, patřil největší taneční parket na světě. Jeho plocha čítala 2 300 m² a najednou dokázala pojmout až čtyři tisíce párů. Tak obrovský prostor ovšem nebyl přizpůsoben lidskému měřítku a znemožňoval jakýkoli kontakt s okolím. Pozoruhodná byla i sto čtrnáct metrů vysoká věž majáku, replika věže Giradela ve španělské Seville. Z její vyhlídky bylo vidět až do vzdálenosti 80 km, tedy i na Manhattan. Maják stál ve středu zátoky a napodoboval námořní signalizaci. Světelná show však musela být zrušena – kvůli podobnosti věže s majákem v Norton Point by mohl signál atrakce mást lodě mířící do newyorského přístavu.

Pompeje i Benátky

Tak jako vešel Luna Park do dějin svým názvem, Dreamland je znám díky svým nevšedním, nevídaným, mnohdy až nebezpečným atrakcím. Simulovány zde byly různé druhy katastrof, často odkazujících do historie. K vidění tak bylo zemětřesení, požáry měst, povodně, výbuchy sopek, války či námořní bitvy. První, nikdy předtím nerealizovanou podívanou, se stal takzvaný Pád Pompejí. 

V Dreamlandu vznikly dokonce i Kanály Benátek, jež kopírovaly slavné italské město. Návštěvník se s pomocí své fantazie mohl rychle přesunout do Evropy. Atrakci tvůrci promysleli do detailu: dokonalou iluzi města na kanálech navodila přítomnost gondol, replik benátských paláců i živých lidí, kteří napodobovali obyvatele města. Návštěvníci Dreamlandu mohli obdivovat dokonce i uměle vytvořený Velký kanál, chrám svatého Marka, Dóžecí palác nebo most Rialto.

To ale stále není všechno: v Městě snů „vyrostl“ i sjezd přes Švýcarsko, napodobující rekreační středisko v srdci švýcarských Alp. Hned u vstupu příchozí uchvátila scéna z horolezeckého výstupu na jeden z horských vrcholků. Poté návštěvníci nasedli do saní, které je tunelem dovezly do malebného údolí, ochlazovaného speciálním zařízením. Kopírování skutečných památek a budování replik celých měst pak inspirovalo například tvůrce podobných projektů v Las Vegas, proslulém městě zábavy a hazardu.

Ostrov v plamenech

Asi není divu, že se stavbou zábavních parků popularita Coney Islandu prudce stoupla. Přitom byl poloostrov do konce 19. století jen nepřitažlivou částí New Yorku. Boom lidové zábavy na jižním konci Brooklynu ale netrval dlouho. Po několika letech plných úspěchů se nejprve „rozplynula“ Země snů, když podlehla požáru. Pozemky, které po Dreamlandu zbyly, pak sloužily jako parkoviště až do roku 1957, kdy na nich bylo postaveno Newyorské akvárium.

Ostrov zábavy se přesto postupně měnil v omšelý skanzen a sláva zábavních parků na Coney Islandu už dávno vyprchala. Kladný vztah k někdejšímu místu radovánek však v mnoha obyvatelích města přetrvává. Právě jeho nostalgická atmosféra stále láká také nové návštěvníky a často i filmaře. Bývalý newyorský starosta Michael Bloomberg se zasadil o vytvoření položky v městském rozpočtu, díky níž se na Coney Islandu už začalo s revitalizací. Zchátralá „země snů“ se tak možná znovu dočká návratu na výsluní.

V historii Země neexistuje žádný jiný velký obratlovec, jehož populace by se rozšířila tak rychle a s tak devastujícími následky pro další obyvatele planety. Jen v letech 1800–1930 vzrostl počet lidí z jedné miliardy na dvě, a za dalších 90 let pak dokonce na dnešních víc než sedm miliard. To s sebou samozřejmě nese spoustu problémů – přečerpáváním zdrojů počínaje, ekologickou devastací konče. 

Většina pesimistických scénářů zahrnuje v prvé řadě nedostatek pitné vody. Podle OSN představuje nezbytné minimum k přípravě jídla, k osobní hygieně a udržení zdraví 50 litrů denně, přičemž průměrný Newyorčan toto množství překročí 22×. Za vysokou spotřebou vody však nestojí pouze neregulované splachování. Podle vědců z iniciativy Water Footprint Network vyžaduje například výroba 1 kg chleba 1 608 litrů čisté vody a 1 kg hovězího 15 415 litrů. Zahrneme-li tedy i tekutinu použitou v průmyslu, připadá na každého Evropana 4 815 litrů denně. 

Tekuté zlato

Nejde ovšem jen o plýtvání. Globální klimatické změny každým dnem rozšiřují oblasti s nedostatkem srážek, takže se některé regiony stávají neobyvatelnými. Podle prognóz OSN bude muset už do konce desetiletí odejít z pásma sahelu na jihu Sahary bezmála šest milionů lidí. A do poloviny století opustí černý kontinent kvůli suchu možná až 700 milionů uprchlíků. 

V jiných oblastech – například v Číně a v Indii – je sice životodárné tekutiny zdánlivý dostatek, je však silně znečištěná. Klimatické změny, nárůst populace a další faktory tak zřejmě povedou k tomu, že se za pár desítek let stane pitná voda skutečným „tekutým zlatem“, kvůli němuž se povedou války.  

Dvojsečná hra na boha 

Nezdolní optimisté často tvrdí, že lidstvo i Zemi zachrání nové technologie. Přesto se nabízí vtíravá otázka: Co když naše řešení napáchají v důsledku víc škody než užitku? Příkladem by se mohl stát například tzv. geoinženýring, jenž má za cíl uměle modifikovat klimatické systémy, samozřejmě ke všeobecnému prospěchu. K jeho metodám patří třeba odsávání CO2 přímo z atmosféry nebo umělé snižování slunečního záření, kdy se ve stratosféře rozptýlí jemný hliníkový prach a vytvoří jakýsi obří neviditelný slunečník. 

TIP: Ve Spojených státech pije 170 000 000 obyvatel radioaktivní vodu

Badatelé z Helmholtzova centra pro výzkum oceánu v německém Kielu však podobné nadšení nesdílejí. Podle nich by se nám mohla „hra na boha“ ošklivě vymstít. Zmínění vědci vytvořili model planety s využitím pěti geoinženýrských metod. Ukázalo se, že by systém vedl k celkovému klimatickému „chaosu“, který by provázely především mohutné změny povětrnostních podmínek s nepředvídatelným dosahem. Pokud by se umělé řízení klimatu vymklo kontrole, mohlo by to pro nás znamenat fatální katastrofu. 

Český král a římský císař měl mnoho tváří a jednou z nich byla i záliba v umění. Slabost Karla IV. pro nové stavby a mistrovská umělecká díla měla několik důvodů. Svou roli zde sehrála jistá náklonnost ke krásným věcem podpořená snad Karlovým dlouhodobým setrváním u francouzského dvora, jehož kultura a elegance se výrazně odlišovaly od českých mravů. Mnohem důležitější však byla Karlova snaha o reprezentaci své země, svého sídla i sebe samého. Rovnice Karlova panovnického programu byla v tomto směru jasná. Čím velkolepější tvář sídelního města, tím úchvatnější obraz vlády Karla IV.

Nové Město divem Prahy

Na počátku Karlovy vlády Prahu tvořila tři svébytná města. Na kopci se vypínaly Hradčany, pod nimi Menší Město pražské a na opačném břehu Vltavy Staré Město, olemované pásem hradeb. Ve smělém plánu Karla IV. však bylo rozšíření stávající koncepce o zbrusu nové město, které by spojilo starší osady a stalo se řemeslnickou a hospodářskou základnou. Velkoryse navržené plány s přímými širokými ulicemi a třemi, na svou dobu nesmírně rozsáhlými náměstími, musely v té době vzbuzovat úžas.

Vznikající Nové Město pražské bylo záhy obehnáno vysokými hradbami, které byly prolomeny čtyřmi branami. Špitálská brána směřovala na Poříčí, Horská byla umístěna poblíž Senného trhu, tedy dnešního Senovážného náměstí. Ke Koňské bráně přisedal Koňský trh vedený po ose v délce tři čtvrtě kilometru. Poslední z bran, Svinská, ústila do Ječné ulice, která byla jednou ze dvou hlavních spojnic směřujících ke Karlovu náměstí, tehdejšímu Dobytčímu trhu. Tento prostor se stal vůbec největším náměstím své doby, a byl proto označován jako Forum Magnum. V jeho středu byl později vystavěn kostel Božího těla, nad ním se nacházely sklady slanečků a také novoměstská radnice.

Výstavba Nového Města spěchala kupředu a za hradbami Města Starého se objevovalo čím dál více domů. Karlovi se totiž pomocí úlevy na daních podařilo přilákat velké množství řemeslníků, kteří zatoužili postavit si svá obydlí v novém a na svou dobu velmi výstavném místě. Museli ovšem pečlivě dbát regulí, jimiž se novoměstská výstavba musela řídit. Tabu pro každého stavitele tak byla zejména uliční čára, za níž se pod přísnou pokutou nesměl objevit ani centimetr zdiva, což platilo dokonce i pro sklepní prostory. 

Chrámy v rukou umělců

Zakladatelská Karlova mánie postihla v dobrém smyslu slova celou Prahu. Ze starších svatostánků vznikaly reprezentativní kostely. Tam, kde se hustota osídlení pohybovala na spodní hranici, kázal český král vystavět nové kláštery a tím celou čtvrť oživit. Rozsáhlým plánům neuniklo ani Staré Město, jehož křivolaké uličky nyní pozbyly nejhlučnějších řemesel přesídlených do hospodářsky lépe vybaveného Nového Města. Příliv dalších a dalších obyvatel také souvisel se skutečností, že Karel IV. nechal v Praze zřídit univerzitu, která vábila studenty i z dalekých zemí. 

Patrně nejznámější stavbou vystavěnou z rozhodnutí Karla IV. zůstává bezesporu chrám sv. Víta. Velkolepý architektonický skvost měl předčit všechny gotické katedrály, které Karel znával ještě z francouzského prostředí. Vysoké a štíhlé věže chrámových kostelů vzpínajících se k nebi uchvátily svou noblesou českého krále natolik, že se rozhodl povýšit stávající svatostánek do tehdy nepředstavitelných rozměrů. A tak bylo v roce 1344 započato se stavbou svatovítské katedrály.

Plány a ideály se často nemusejí shodovat se skutečností. V případě nové katedrály se však záměr a realita opravdu protnuly, a to zejména zásluhou dvou neuvěřitelně nadaných stavebních mistrů. Prvního z nich, Matyáše z Arrasu, Karel povolal až z dalekého Avignonu. Talentovaný a vizemi obdařený Francouz přenesl jemné linie tamější architektury do českého prostředí a vybudoval základy, na nichž mohly pozdější generace skvělé dílo dostavět. Po Matyášově smrti převzala dohled nad probíhajícími pracemi huť dosud mladého Petra Parléře, který pocházel z německého Gmündu. 

Kamenný most 

Další ze skvostů Karlovy Prahy vznikl svým způsobem nechtěně, když původní a dosud plně dostačující stavbu postihla katastrofa. V únoru roku 1342 se totiž nečekaně oteplilo natolik, že v horských stráních tál sníh příliš rychle a místní říčky nebyly schopné vodu odvádět. Bystřiny se změnily v hučící potoky, které se slily v jedinou řeku zaplavující vše, co jí stálo v cestě. Rozvodněná Vltava strhla do svého proudu nesčetně obydlí, která se odnepaměti stavěla na jejích březích, pobořila mlýny a zničila lány polí.

Nejničivěji však postihla Prahu, když se třetí únorový den zřítil stařičký kamenný Juditin most. Hlavní tepna spojující Menší Město s Městem Starým nevydržela nápor povodňové vlny a část pilířů se definitivně zhroutila. Spojnice mezi oběma částmi středověké Prahy byla záhy provizorně vyspravena pomocí dřevěné lávky, ovšem celkový vzhled města zůstával nadále pokřiven. 

Karel IV. přistoupil k vybudování nového mostu teprve v roce 1357, kdy se v královské pokladně nahromadil dostatek prostředků k navržení honosné kamenné stavby. Ten byl oproti staršímu Juditinu vyvýšen a sklenut pouhými šestnácti pilíři. Při jeho stavbě se navíc používaly veškeré tehdy známé praktiky, které měly pomoci zachovat most na věky věků. Staré pověsti dokonce popisovaly, jak byla do malty přidávána vejce. A nutno říci, že při nedávné rekonstrukci Karlova mostu byla skutečně v omítce nalezena bílkovina. Není divu. Vždyť středověcí stavebníci zkvalitňovali maltu nejen volskou krví, ale i dalšími přísadami, jakými byly třeba mléko nebo pivo.

Klenot nad Berounkou

Síla a kvalita zdí se odrazila i v další stavbě, která vznikla z popudu Karla IV. Jako pevnost střežící korunovační klenoty byl vystavěn hrad nad Berounkou, jehož základní kámen byl položen roku 1348. I při tomto počinu se ukázala vynalézavost a strategické smýšlení Karlových stavitelů. Karlštejn byl rozdělen na tři hlavní části, z nichž každá byla přístupná jen skrze část předchozí. Jako obytná budova sloužil císařský palác, kde se nacházel sál předků, pravděpodobně nejreprezentativnější místnost celého hradu. Rodokmen Přemyslovců zobrazený na jeho stěnách měl udržet v úctě před tradicí českého státu každého, kdo se zúčastnil bohatých hostin. 

TIP: Z boží vůle král: Proč se stal Karel Veliký prvním otcem Evropy?

Důmyslný systém výstavby hradu umožnil každou ze staveb situovat o něco výše než předešlou. Z císařského paláce se tak vstupovalo do Mariánské věže, kam byly vloženy útroby kostela Nanebevzetí Panny Marie. Honosně vyzdobený interiér dech beroucí Apokalypsou vyvolával a dodnes vyvolává mrazení. Nejdůmyslnější však bylo umístění Velké věže na kamenitém ostrohu, který se tyčil nad všemi budovami hradu. Masivní zdi v sobě měly uchovávat nejcennější středověké klenoty a staly se výzvou všem, kteří se byť jen v myšlenkách zabývali dobytím Karlštejna. Pevnou a vysokou Velkou věž spojoval se zbytkem hradu jen dřevěný můstek, který mohli obránci v případě nebezpečí kdykoliv strhnout. 

Celý Karlštejn byl navíc obehnán silnými hradbami a ohromení z takto velkolepě pojaté stavby museli pociťovat všichni návštěvníci. A o to také šlo. Karlštejn se měl stát předním reprezentantem panovnické moci Karla IV. Díky honosné stavbě neměl nikdo nadále zůstávat na pochybách, že se právě ocitl v samém srdci říše a českého království. 

Soutěž The Underwater Photographer of the Year již od roku 1965 pravidelně oceňuje nejlepší snímky pořízené pod vodou. V letošním ročníku se sešlo na pět tisíc fotografií, jimž nakonec coby záběr roku vévodila momentka Tobiase Friedricha z Německa. V jedenácti kategoriích však bodovala řada dalších „úlovků“, které si můžete prohlédnout v obsáhlé ročence na webové adrese underwaterphotographeroftheyear.com.

Pokud si po Velikonocích připadáte, že jste prostě museli po všech těch dobrotách přibrat, nezoufejte. Naše domovská galaxie Mléčná dráha je na tom podobně. Vědci zjistili, že spirální galaxie, jakou je i naše domovská Mléčná dráha, rostou průměrnou rychlostí 500 metrů za sekundu.

Přišla na to se svými kolegy astronomka Cristina Martínez-Lombilla ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Canarias, když studovala tvorbu hvězd v okrajových částech galaxií. Její výzkum ukázal, že když se zrodí nové hvězdy, pohybují se směrem od ostaních hvězd a galaxie se díky tomu zvětšují.

Jak roste Galaxie?

Vědci k výzkumu použili rozsáhlý katalog galaxií Sloan Digital Sky Survey (SDSS) a jeho data zkombinovali s pozorováními ultrafialové vesmírné observatoře GALEX a infračervené vesmírné observatoře Spitzer. Sledovali přitom galaxie, které jsou podobné Mléčné dráze.

TIP: Souboj galaxií: Hmotnost Mléčné dráhy a Galaxie v Andromedě je srovnatelná

Naše Galaxie je podle nich už tak dost velká. Má tvar víceméně plochého disku o průměru asi 100 tisíc světelných let. Přesto ale pomalu roste. Pokud jsou odhady týmu Martínez-Lombillové správné, bude Mléčná dráha za 3 miliardy let asi o 5 procent větší než je dnes.

Vědci se již delší dobu domnívali, že existuje souvislost mezi stromy a elektřinou v atmosféře, spojovací článek se ale podařilo objevit až nedávno. Experimenty na šesti různých místech v okolí Brisbane ukázaly, že vzduch nad hustě zalesněnými oblastmi obsahuje dvakrát více pozitivních a negativních iontů než nad otevřenými travnatými oblastmi, jako jsou například parky.

TIP: Spolupráce a boje zeleného světa aneb Rostlinní bratři a nepřátelé

Stromy totiž fungují jako pomyslná pumpa, která čerpá z podzemních vod radon a ten pak skrze listy či jehličí předává do atmosféry. Působením radonu a kosmického záření dochází k elektrifikaci atmosféry. Nejúčinněji k ní přispívají stromy s hluboko zapuštěnými kořeny, jako jsou například eukalypty. Vědci odhadují, že eukalyptové lesy přispívají celými 37 % do celkového množství radonu v ovzduší.