Planeta Mars je relativně blízko a k dispozici máme množství vědeckých nástrojů k jejímu zkoumání. Přesto ale zbývá spousta zajímavých záhad k rozřešení. Jedna z nich se nachází v oblasti zvané Arabia Terra, která tvoří přirozené rozhraní mezi severní a jižní částí planety.

Jde o 75 kilometrů velký kráter Ismenia Patera, jehož původ obestírá tajemství. Podle vědců jde o kráter vzniklý po dopadu meteoritu, nebo jde o pozůstatek dávného supervulkánu po katastrofální erupci. 

Soptily na Marsu supervulkány? 

Proč právě tento kráter tak zajímá planetární vědce? Povrch rudé planety je výrazně rozdělený na severní oblast, kde převládají nížiny, a mnohem výše položenou jižní oblast. Pokud bychom objasnili historii oblasti Arabia Terra, zřejmě bychom se přiblížili k pochopení geologické historie Marsu.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Vědci si stále nejsou jistí, zda v minulosti na Marsu soptily supervulkány. Ismenia Patera je přitom jen jedním z podezřelých supervulkánů. Dalším je například útvar Siloe Patera, který se nachází rovněž v oblasti Arabia Terra.

Od počátku 18. století se ve světě rozvíjel nový postup při práci se dřevem – ohýbání v páře či horké lázni. Trvalo ale déle než 100 let, než se tato technika začala využívat také k výrobě nábytku. Průkopníkem se stal německý truhlář Michael Thonet, kterému se jako prvnímu podařilo kombinací chemických a mechanických postupů docílit trvalé ohebnosti dřeva. 

Mladý inovátor

Michael Thonet se narodil 2. července 1796 v Boppardu nad Rýnem nedaleko Koblence v rodině koželuha Franze Antona Thoneta, který do města přišel za prací. Kariéra mladého Michaela začala výučním listem, který potvrzoval, že dotyčný může vykonávat stolařské řemeslo. Toho se také chopil, protože ve svém rodišti založil roku 1819 řemeslnickou dílnu, ve které vyráběl nábytek. Bylo mu teprve 23 let, když začal zhotovovat výrobky z ohýbaného vrstveného dřeva – hlavně židle a křesla, ale také noční stolky a čela postelí. 

Konzervativní přitom rozhodně nebyl, neustále zkoušel něco nového. Měl vizi židle, kterou by bylo možné vyrobit jednoduchým postupem, aby nemusela být drahá. A tak zkoušel všechno. Dělal pokusy s dýhovými pruhy, které klížil ve vrstvách. Už ve třicátých letech 19. století tak vznikla jeho boppardská ohýbaná židle. Ta byla ještě pojmenována nikoli podle autora, ale podle místa vzniku. Rok po založení vlastní firmy se Thonet oženil s Annou Marií Grahsovou, se kterou měl později 13 dětí. 

Nabídka od Metternicha

Své výrobky představil Thonet veřejnosti roku 1841 na průmyslové výstavě v Koblenci. Ohýbaný nábytek byl v té době novinkou, vzbudil proto značný ohlas a všiml si ho i rakouský kancléř Metternich, který na výstavu také zavítal. Thonetovy výrobky se mu zalíbily, vyzval proto německého truhláře, aby odešel do Vídně, kde by mohl své podnikání lépe rozvíjet.

Thonet nebyl proti, jen musel několik měsíců počkat na privilegium od císařsko-královské Všeobecné dvorní komory, které pro něj bylo jako pro řemeslníka nezbytné. V privilegiu stálo, že „může každý, dokonce i ten nejkřehčí druh dřeva, ohýbat chemicko-mechanickou cestou do jakýchkoli forem a výztuží“. To ho opravňovalo k výrobě veškerého ohýbaného zboží.  

Ve Vídni se musel nejdřív zabydlet. Zpočátku neměl ani vlastní dílnu, kterou si otevřel až roku 1849. Naskytla se mu ale skvělá šance, protože získal zakázku na vybavení Lichtenštejnského a Schwarzenberského paláce. Vůbec první byla ale legendární vídeňská kavárna Daum, do které dodal své židle „číslo 4“ (názvy výrobků se odvíjely od pořadí ve firemním katalogu). 

Ohnout, ale nezlomit

Vyrobit ohýbanou židli ale nebylo jen tak. Šlo o to dát dřevu „rozříznutím a znovusklížením libovolný ohyb a tvar v různých směrech“. Tak to stálo v dalším privilegiu, o které požádal Thonet už nikoli jen jménem svým, ale i svých synů Michaela juniora, Josefa, Augusta, Franze a Jakoba. Roku 1853 se totiž rozhodl přepsat firmu na ně a přejmenovat ji na Gebrüder Thonet (Bratři Thonetové). Vedení podniku si ovšem nadále ponechal.

Konkurence ani vývoj ale nestály na místě, proto si Thonet podal na vídeňském patentním úřadě žádost ještě o jedno privilegium, které mělo rodině zajistit technologický náskok. Týkalo se „zhotovování židlí a stolových noh z ohýbaného dřeva, jejichž ohýbaní se děje působením vodních par nebo vroucích kapalin“. 

To už uměl Thonet ohýbat nejen skládané dýhy, ale i masivní dřevo. Byl to geniální vynález. Při pokusech, kdy se ohýbané hranoly lámaly na vnější straně, přišel na spásnou myšlenku. Na protilehlou stranu ohybu dřevěné tyče upnul do zarážek kovový pás, který zabránil praskání dřeva. Vznikly tak první židle, které na výstavách vzbudily okamžitě značnou pozornost. 

Vzhůru do Koryčan

V padesátých letech 19. století se chystalo rušení vídeňských městských hradeb. Předpokládal se nevídaný rozmach výstavby nejenom na jejich místě, ale i v přilehlých obcích okolo. Zvýšená poptávka po kvalitním nábytku proto roku 1856 přiměla Michaela Thoneta k vybudování vlastní továrny – první na výrobu ohýbaného nábytku na světě. A vybral si pro ni moravské Koryčany. Kolem dokola totiž byly rozsáhlé bukové lesy a bukové dřevo se ukázalo ke zvolené technologii jako nejvhodnější i ve srovnání s dřevem exotickým.

TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky

Ještě než ale začal Thonet v Koryčanech stavět, uzavřel dlouhodobou smlouvu o odběru bukového dřeva s hrabětem Wittgesteinem, kterému patřilo tamní panství. Z komfortního vídeňského bytu se přestěhoval do koryčanské selské chalupy, ve které několik měsíců bydlel, aby byl při stavbě továrny od samého začátku. Hned roku 1857 pak zahájil výrobu. V prvním roce provozu v koryčanské továrně pracovalo na 300 zaměstnanců, kteří denně vyrobili 200 kusů židlí. 

Židle číslo 14

A právě tady, v moravských Koryčanech, se dostala poprvé do průmyslové výroby legendární thonetka, neboli „kavárenská židle číslo 14“, která platí dodnes za vůbec nejoblíbenější židli na světě. Původně byla určena pro vídeňské kavárny, později ale pronikla také do známých koncertních sálů i významných budov po celém světě a dostala se dokonce až do pracovny amerického prezidenta v Bílém domě.

Thonetka se stala tak populární, že se v krátké době začaly objevovat její falzifikáty, Thonet proto musel své zboží opatřovat ochrannou značkou. Jenom do roku 1930 se židlí číslo 14 vyrobilo přes 50 milionů kusů a stejnou technologií se vyrábějí dodnes.

V první světové válce se na bojištích poprvé objevily tanky, které přišly na svět také kvůli nevyhovujícím výkonům obrněných automobilů. Představa mnoha lidí na počátku války, že se bude jednat o takříkajíc „bleskový“ konflikt, totiž vedla nejprve k sázce na obrněná auta, avšak ta se do skutečného zákopového boje logicky příliš nehodila.

Přesto se ale ve vedení bojových operací rozsáhle uplatnila, například na ruském či arabském bojišti si vedla opravdu dobře a našla si místo i na západní frontě. Vedle podpory jezdectva zajišťovaly kolové obrněnce mimo jiné průzkum, pátrací a záchranné akce, doprovod konvojů či kurýrní služby. Obrněné automobily různých konstrukcí tak nakonec ve velkých počtech provozovaly všechny mocnosti. 

Naše planeta představuje velice komplikovaně propojený systém, v němž klima úzce souvisí s oceány a naopak. Podle nedávno zveřejněných výsledků výzkumu v poslední době znatelně zpomalují proudy v severním Atlantiku, zřejmě kvůli globálnímu oteplování.

Atlantické proudění AMOC (z anglického Atlantic meridional overturning circulation) zahrnuje Golfský proud, který unáší na sever teplejší mořskou vodu v horních vrstvách Atlantického oceánu a proudění v hlubinách Atlantiku, v němž se zase na jih vrací studená voda.

TIP: Golfský proud zpomaluje. Čekají Evropu krušné časy?

Vědci zjistili, že se od poloviny 20. století proudění AMOC zpomalilo asi o 15 procent. Podle jejich odhadů je teď nejpomalejší za posledních 1 500 let a je prý ve hře možnost, že se proudění v dohledné době úplně zastaví. AMOC přitom působí na globální klima a jeho vliv lze vysledovat od monzunů v Africe a Indii až po hurikány v severním Atlantiku. Důsledky by tedy zřejmě byly mimořádně závažné.

Zapálený vyznavač teorie o placaté Zemi Mike Hughes se na své „podomácku“ postavené raketě pokoušel vzlétnout již loni v listopadu. Nebezpečný kousek mu však zakázal kalifornský Úřad pro hospodaření s půdou.

Když ovšem dobrodruhovi jeden z jeho kolegů nabídl počátkem tohoto roku soukromý pozemek, startu už nic nebránilo. Do vzduchu se tak Hughes vznesl 25. března, dosáhl zhruba 570 m a poté přistál na padáku. Čumák rakety se rozlomil na dva kusy, neohrožený kutil však svůj let přežil.

TIP: Jen dvě třetiny mladých Američanů věří, že Země je kulatá

Ačkoliv přežil, jeho pokus postrádá smysl, pokud se nechtěl jen „lacině“ ujistit o své pravdě: Zakřivení Země je totiž jasně viditelné až 10 km nad povrchem. Američan nyní slibuje, že příští start uskuteční z plošiny zavěšené na několika horkovzdušných balonech. 

Ropušnice jsou ryby, které hodně sázejí na zvláštní vzhled a důkladnou obranu. Jsou stejně exotické a nebezpečné jako oblíbené akvaristy. Mívají nevlídný výraz, maskování, tělo porostlé trny a jedové žlázy s velice silnými toxiny. Nedávno se ukázalo, že jejich výbava je ještě důkladnější.

Ichtyolog William Leo Smith z Kansaské univerzity pitval svého uhynulého ropušníkovce a přitom zjistil, že má zvláštní obranný mechanismus. Jde o otevírací čepele, které mají tyto ryby umístěné na tvářích, pod svýma očima.

TIP: Ryby slizouni útočí velkými zuby plnými jedu podobného heroinu

Postupně se ukázalo, že takové čepele má řada druhů ropušnic. Zatím není jasné, k čemu všemu je mohou používat. Odborníci se na to snaží přijít. Je to každopádně pozoruhodná vychytávka, kterou mají tyto zvláštní ryby k dispozici.

Na vrcholku kopce uprostřed největšího slumu Jižní Ameriky sebou Samantha Almeida prudce trhne. Dávka ze samopalu, příliš blízko. Ví, že ona ani její dcery nesmějí otálet. O hodinu dřív je vzbudil křik. Počet vražd v Rocině, kdysi ukázkové chudinské čtvrti v ukázkovém brazilském městě, vzrostl za necelý rok čtyřnásobně. V posledních týdnech vypadala Rocinha dokonce jako válečná zóna, protože si drogové gangy začaly ve velkém vyřizovat účty s policií. 

Zničehonic kulky zahvízdají přímo nad střechou. Celá rodina spí v jednom pokoji, protože se společně cítí bezpečněji. Třiatřicetiletá Samantha si vydělává na živobytí prodejem kávy v parku a svoje dvě dcery dlouho připravovala na to, že budou muset utíkat. Únikový plán znají nazpaměť: Na pokyn se musejí okamžitě připravit, pohybovat se rychle a držet se u země. Cílem je místnost bez oken, která připomíná bunkr a kde hrozí menší nebezpečí. 

Ozývá se další dávka, už není na co čekat. Samantha vstává a obě děvčata popohání. Osmiletá Natasha jde hned. Jenže Nicolly, nesmělá a zakřiknutá šestnáctiletá dívka, se pořád ještě zvedá z postele, když se sklo v okně rozprskne. Přes její růžové tričko náhle prosakuje krev. „Mami,“ stačí ještě říct, než se zhroutí, „střelili mě.“

Tisíce lidí měsíčně

Rocinha, největší favela v Riu, byla ještě nedávno na vzestupu – symbol rostoucí prosperity národa, který se konečně dostal na správnou kolej. Všechno mělo být skvělé. Jenže pouhé dva roky po skončení olympijských her se veškerý optimismus topí v moři násilí a zločinu. 

Jen loni bylo v Riu zabito na 120 policistů a v prosinci tam v přestřelkách zemřelo 6 590 lidí, což představuje nejvyšší číslo za poslední dekádu. „Město zázraků“ se zmítá v korupčních skandálech a ekonomických potížích. Policie nefunguje. Obyvatelé Rocinhy používají mobilní aplikace k vytváření mapy nejčastějších míst přestřelek. Školy buď úplně zavřely brány, nebo výrazně zkrátily vyučování ve snaze uchránit žáky před zraněními. V září byla dokonce povolána armáda, aby zavedla na ulicích pořádek. Už v listopadu však museli kvůli neutichajícím ozbrojeným potyčkám zůstat doma středoškoláci, a propásli tak přijímací zkoušky na univerzity. 

Masakry ve čtvrti, kde žije na 200 tisíc lidí, jsou symbolem celonárodní infekce kriminality. V roce 2016 došlo v Brazílii k neuvěřitelným 61 tisícům vražd, což překonává odhadovaný roční průměr obětí války v Sýrii. Obě čísla samozřejmě nelze přímo srovnávat – už jen proto, že brazilská populace je desetkrát větší než syrská. Nicméně to vypovídá o rozsahu zabíjení v zemi, která netrpí válečným konfliktem.

A pohádky je konec 

Pro Rocinhu je to obrovský pád. S tím, jak v minulých letech raketově rostla brazilská ekonomika, se tam objevily i zárodky střední třídy. Mezi rozviklanými boudami otevřely první bankovní pobočky a obchody se šperky, restaurace rychlého občerstvení, a dokonce i sushi bary. Z Paříže a New Yorku přijeli módní návrháři, aby nasáli jedinečnou elektrizující atmosféru a inspiraci. Ulice podobné úlům zachytil hollywoodský animovaný film Rio. Ceny místních chatrčí, z nichž některé mají „milionový“ výhled na proslulou sochu Krista Spasitele, vylétly nahoru. Místo bylo mnohem bezpečnější díky policejnímu programu, který se zaměřil na vymýcení drogových dealerů a snížení čtyřčíselných cifer ve statistikách vražd.  

Proto je pro mnohé obyvatele včetně Samanthy nová vlna násilí ještě horší než ta v 90. letech: „Dřív bylo všechno jinak. Nikdo nezamykal. Dokonce jste si mohli v noci dojít do lékárny. Mohli jste si sednout do kavárny, když jste měli hlad, v jakoukoliv hodinu… Jenže teď jsou zlé časy.“

Manuál z Iráku

Nicolly byla v bezvědomí, když ji její nevlastní otec donesl do nemocnice Miguela Couta, která je čtvrti Rocinha nejblíž. Lékaři rychle zjistili, že má dívka kulku kousek nad levou lopatkou, a odvezli ji na sál. Zatímco její šokovaná matka čekala na výsledek, přijížděl do nemocnice jeden pacient za druhým, všichni postřelení. „Bylo to šílené,“ vzpomíná Samantha. 

Podobné scény jsou ovšem v Riu stále častější. Lékaři tvrdí, že nebojují jen s přílivem střelných zranění, ale že jim stále častěji přivážejí pacienty se střepinami granátů v těle. „Zbraně používané ve válečných konfliktech se teď objevují v hustě zastavěném městském terénu,“ vysvětluje Ricardo Vassallo, šéf chirurgů ve zmíněné nemocnici. Na stole má manuál, jenž pomáhá při rychlém stanovení diagnózy. Jmenuje se Válečná chirurgie v Afghánistánu a Iráku. „Znám doktory a sestry, kteří se bojí chodit do práce,“ říká. „A ti ostatní stále častěji uvažují, že Rio opustí.“

Násilí v Rocině odstartovala poprava tří drogových šéfů, kterou loni v srpnu veřejně provedl konkurenční gang. Jak si však všímají experti: Hlavními viníky nejsou zločinci, nýbrž stát, který se pod tlakem korupce a hospodářské krize rozpadá. Brazílii odpovídá písmeno B ve zkratce BRIC: Zmíněná organizace reprezentuje elitní klub ekonomik, jimž se předpovídala velká budoucnost. Patří k nim ještě Rusko, Indie a Čína. Největší země Latinské Ameriky je ovšem oslabená, a nejvíc je to cítit v místech jako Rocinha. 

Neber úplatky…

Finanční skandál připravil v roce 2016 o prezidentský post Dilmu Rousseffovou. Její nástupce Michel Temer už pět let čelí nařčením z korupce. Sergia Cabrala, bývalého guvernéra státu Rio, loni v červnu odsoudili ke čtrnácti letům vězení za účast v úplatkářské aféře známé jako „lava jato“ čili „myčka aut“. Podle policie obdržel v přepočtu přes 1,4 miliardy korun za řadu stavebních projektů, včetně jednoho, do nějž byl zapojen i státní ropný podnik Petrobras. Myčka aut otřásla firmou v základech a ta kvůli skandálu přišla o stovky miliard. Obratem u ní následovaly razantní finanční škrty. 

Jenže rozpočet státu Rio je na výnosech Petrobrasu do značné míry závislý a uvedené peníze v něm chybějí. Navíc se město kvůli olympiádě silně zadlužilo a před bankrotem ho zachránila jen intervence federální vlády – ovšem za cenu rozsáhlého utažení rozpočtových kohoutků. Sekretář bezpečnostních složek státu Rodrigo Alves tvrdí, že polovina všech policejních vozů je nepojízdná. Muži zákona nedostávají mzdu za přesčasy a většině z nich místní vláda dluží výplatu. Jen loni přišlo Rio o dva tisíce příslušníků. „Nemáme ani palivo pro helikoptéry,“ vysvětluje Alves. 

Jako na Blízkém východě

Prázdné kapsy tudíž ještě zvýšily ochotu policistů, už tak nechvalně proslulých korupcí, brát úplatky. V květnu se zjistilo, že strážci zákona na severu Ria „pronajali“ drogovým dealerům obrněné auto zhruba za šest milionů korun. V září byli čtyři policisté včetně velícího důstojníka zatčeni poté, co se na jejich stanici našly balíky s marihuanou, kokainem a několika tisíci nábojů do zbraní velkých ráží. „Politická a ekonomická krize spolu s úspornými opatřeními mají drtivý dopad na morálku a operační schopnosti policie,“ vysvětluje Robert Muggah, šéf institutu Igarape, který se zabývá monitorováním násilných činů a sídlí právě v Riu.

V Rocině dosáhlo násilí mezi gangy takových rozměrů, že si v září vynutilo týdenní nasazení armády. Od té doby v oblasti patrolují těžce ozbrojené oddíly. Běžná scéna z ulice vypadá následovně: Černý policejní d žíp pomalu objíždí těsná nároží, zatímco strážci zákona na nedalekém kopci trénují střelbu z kulometů. Jen o pár ulic dál stojí ve stínu několik mužů, zjevně dealerů, a jeden z nich drží pistoli. Mís tní obyvatelé tvrdí, že někteří policisté figurují na výplatní pásce zločinců. Ani jedna kriminální skupina však nemá jasnou převahu a policie násilí zabránit nedokáže. 

„Podobá se to tady bitvám na Blízkém východě, jak je vidíte v televizi. Jenomže je to horší,“ stěžuje si Marcos Alfredo Guedes de Oliveira, jehož masnu přepadli ozbrojení muži. Stalo se to poprvé za dvacet let. „Rocinha je ve válce.“

Není tu bezpečno

Samantha se narodila a vyrostla v Rocině. Ačkoliv byla favela vždycky domovem drogových gangů, k místním se kriminálníci chovali benevolentně a zlost si vylévali na konkurentech nebo na policejních informátorech. Samantha měla mnoho let dobré zaměstnání – učila v soukromé školce. Jenže jak se bezpečnostní situace zhoršovala a ekonomika upadala, ubývalo také dětí. Nakonec ji předloni v prosinci z práce propustili. Její manžel, taxikář, měl také stále méně peněz. Ženě se pak povedlo sehnat alespoň malý přivýdělek – prodávala kávu v parku, osm hodin u pojízdného presovače. Pro svoje dcery chtěla lepší život. Tehdy ráno, když čekala na výsledky operace, si však ani nebyla jistá, jestli Nicolly přežije. 

TIP: São Paulo: Tropický ráj ve vražedném stínu

Pár desítek minut po střelbě se favelou přes sociální média šířila zpráva, že je dívka mrtvá. Naštěstí šlo o planý poplach. Už pár hodin po chirurgickém zákroku mohla Nicolly téměř normálně komunikovat. Domů se vrátila o týden později. Teď, asi po měsíci, sedí v pokoji a moc toho nenamluví. Vyděsí ji každý hlasitý zvuk. A když se na obloze rozprsknou ohňostroje – jimiž dealeři upozorňují, že je ve favele policejní razie –, okamžitě se vrhá na podlahu. Samantha si přeje zůstat v Rocině. Je to jediné místo, které zná. Nicolly chce pryč. Na otázku, zda se cítí bezpečně, odpovídá jasně: „Už ne.“ 

Pokud se zblízka podíváte na své oko, můžete si všimnout načervenalého trojúhelníku ve vnitřním koutku. Tento záhyb se nazývá spojivková řasa a představuje důležitou složku zraku, neboť napomáhá rotaci oční koule a tvoří součást slzného aparátu: Slzy odváděné z oka skrz něj procházejí dvěma kanálky do slzného vaku.

Spojivková řasa je pozůstatkem tzv. třetího víčka, které běžně nalézáme u ryb, plazů či ptáků. V říši savců se jí pyšní například lední medvědi či jediný primát, poto bezocasý. U zmíněných tvorů slouží třetí víčko k čištění i ochraně očí a zároveň jde o jakési „vestavěné“ sluneční a potápěčské brýle.

Vůdce říjnové revoluce a bolševické strany má v rukou nejvyšší moc v celé širé Rusi. Kdo ho o ni může připravit? Na politické soupeře si musí dávat pozor neustále. Jak by ho však mohlo napadnout, že jeho život může mít v rukou nenápadná mladá žena! 

Následky nezdařeného atentátu

Je právě 30. srpna 1918. Při odchodu z dělnického shromáždění na vůdce bolševiků vypálí nespokojená revolucionářka Fanny Kaplanová několik ran z pistole. Dvě kulky zasáhnou cíl. Jedna do ramene, druhá do krku. Lenin přežije. Nic však už není jako dřív. I když se atentát obejde bez zjevných následků, stále více trpí bolestmi hlavy a únavou. To je pro stranického vůdce, který nutně potřebuje být v kondici, nebezpečná kombinace. A tehdy udělá osudový krok. Začne se poohlížet po někom, kdo by mu s vedením bolševiků pomohl.

V dubnu 1922 navrhne na sjezdu strany zřídit post generálního tajemníka. A zvolit jím věrného nohsleda Stalina. Tak se i stalo. Nikdo nad tím moc nebádal. Generální tajemník měla být přece spíš sekretářská funkce. Někdo, kdo bude Leninovi k ruce, kdo bude jeho mluvčí. Jenže krátce nato, 26. května 1922, stihne Lenina první mozková příhoda. Po ní je částečně ochrnutý a mluví jen s obtížemi. Generální tajemník je najednou podstatně důležitější funkce, než si kdo mohl představit.

Vyvzdorované poselství

Leninův stav se postupně zhoršuje, už nedokáže vstát z lůžka. Tuší, že se blíží konec. Tehdy zmobilizuje své síly, aby nadiktoval svou politickou „závěť“. Jako vůdce bolševiků cítí povinnost varovat před možným rozkolem strany. Během své nemoci mnohé přehodnotil. Budoucí hrozba se totiž skrývá přímo v jejím středu. Je jí generální tajemník Stalin! 

Jenže předat toto poselství dál není vůbec snadný úkol. Před Leninem jeho okolí pečlivě tají vše, co se v politice děje. Na přímý příkaz Stalina. Důvodem je údajně jeho zdraví a snaha ho nezatěžovat, aby se mohl v klidu zotavit. Nesmí číst noviny, nesmí přijímat návštěvy. To ho však rozčiluje o to víc. Své lékaře považuje spíš za bachaře řízené Ústředním výborem. Odmítají ho vystavit jakémukoliv vypětí, ať tělesnému či duševnímu. A vymýšlení politických závětí se jim vůbec nezamlouvá.

On však trvá na svém. Alespoň pět minut denně musí pracovat, nebo odmítne jakoukoliv léčbu! Dobrá tedy, ať je po jeho. Lenin začne diktovat sekretářce Marii Volodičevové svůj „Dopis sjezdu“ 23. prosince 1922 a pokračuje ještě další dva dny. Mimo jiné se v něm zaměří na konkrétní členy vedení strany. Na prvním místě na Stalina: „V okamžiku, kdy se Stalin stal generálním tajemníkem KS, soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, zda vždy dokáže tuto moc správně použít…“  

Příliš nebezpečný…

Stalin je ve funkci generálního tajemníka pouhých osm měsíců a za tu dobu už si stihl vybudovat pevné postavení. Na rozdíl od ostatních totiž hned vycítil, jak důležitý post se mu podařilo získat. Jednou z jeho pravomocí například bylo vylučovat nepohodlné a přijímat nové členy strany. Tím si mnohé zavázal, což si Lenin i přes svůj zdravotní stav a izolaci velmi dobře uvědomoval. A právě toho se nejspíš obával. Kam to může vést dál?

Lenin proto o dva týdny později, 4. ledna 1923, nadiktuje do svého dopisu sjezdu krátký dodatek. V něm je ještě radikálnější: „Stalin je příliš tvrdý a tento nedostatek, snesitelný v našem prostředí a ve vzájemném styku komunistů mezi sebou, je ve funkci generálního tajemníka nepřípustný. Proto navrhuji soudruhům promyslet způsob Stalinova odvolání a zvolení do této funkce jiného člověka.“ Podle Lenina by tím člověkem měl být někdo snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější ke svým soudruhům. Muž méně náladový…

Vzkaz, který přišel pozdě

I když Lenin vnímal, jakou moc kolem sebe Stalin soustředí, se svým varováním posečkal. Rozhodl, že všechny kopie „závěti“ mají být uloženy v zapečetěných obálkách, které může otevřít jen on, případně jeho manželka Naděžda Krupská. Ale až po jeho smrti. Tak se i stalo. Krupská splnila jeho přání a předala zápisky členům Ústředního výboru. Téměř rok a půl poté, co vznikly! Pár dní před zahájením XIII. sjezdu strany, 18. května 1924. Podle rozhodnutí vedení neměly být tyto dokumenty zveřejněny, pouze tlumočeny delegacím.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Stalinova zločinecká léta

A co Stalin? Pokud čekáte, že se proti tomuto nařčení důrazně ohradil, jste na omylu. Vše kajícně přiznal. A nabídl svou rezignaci. Jen naoko? Jak by se asi dějiny vyvíjely, kdyby ji delegáti přijali? Jenže Stalinův vliv byl v té době už moc velký. Dali mu ještě jednu šanci. Po tomto opatrném zveřejnění Leninova závěť upadla v zapomnění. Stalin už brzy získá takovou moc, že neexistuje osoba, která by jej o ni mohla připravit. Natož nabalzamovaný Lenin. Podaří se mu zbavit úhlavního politického nepřítele Lva Davidoviče Trockého a nikdo mu tak nestojí v cestě.

Ještě tři roky po Stalinově smrti kult jeho osobnosti přežívá. Teprve na XX. sjezdu Komunistické strany vystoupí Nikita Chruščov s pádnými argumenty, které mají mýtus o ideálním Stalinovi rozprášit. Poslouží mu k tomu i opětné zveřejnění Leninovy závěti…