Mezi nejpodivnější rekordy zapsané v Guinnessově knize odjakživa patří nejdelší nehty, s nimiž musí člověk skutečně žít – nikoliv si je pouze nechat narůst kvůli komisaři a posléze ostříhat. Své o tom ví Chris Waltonová, která v této kategorii držela prvenství až do tohoto roku, kdy se svých ozdob vzdala. Uvolnila tak místo Ayanně Williamsové, jež má nehty na rukou celkově dlouhé 576,4 cm a pěstovala si je 23 let. 

Číňanka Jou Ťien-sia se pro změnu chlubí bezkonkurenčními řasami o délce 12,4 cm. Benny Harlem se pak do knihy dostal díky nejvyššímu účesu zvanému „hi-top fade“, kdy jsou vlasy po stranách zastřiženy na krátko, zatímco zbytek se nosí dlouhý a vyčesaný do výšky – v Bennyho případě konkrétně do 132 cm.

V 19. století zaznamenalo poštovní spojení v habsburské monarchii prudký rozvoj. Po napoleonských válkách však ještě mělo hlavně ve východní části říše do moderní sítě daleko. Tuto situaci zachycuje mapa Übersichts Karte der fahrenden Posten in dem Oesterreichischen Kaiserstaate, jejíž název lze přeložit jako „Přehledná mapa poštovních linek v Rakouském císařství“. V roce 1826 ji vydal geograf a kartograf Franz Raffelsperger, který působil ve Vídni.

Nerovnoměrné propojení

Vysoká hustota poštovních tras v našich a rakouských zemích přitom ostře kontrastovala s relativně pustými Uhrami. Například v oblasti dnešního Slovenska se nacházely jenom dvě trasy: Vídeň (Wien) – Bratislava (Pressburg) – Piešany (Pőstyany) a Budapešť (Pesth) – Košice (Kaschau), jež pokračovala přes Dukelský průsmyk do Haliče.

Mapa se nezaměřuje jenom na domácí linky, ale dokládá také poštovní propojení napříč evropskými státy státy včetně Francie, Ruska a Osmanské říše. Znázorňuje i klasifikaci poštovních stanic a tras podle jejich důležitosti. Například v Čechách jednoznačně dominuje hlavní pošta v Praze (Prag), na Moravě a ve Slezsku kromě hlavní pošty v Brně (Brűnn) existovaly filiálky v Olomouci (Ollműtz), Opavě (Troppau) a v Krnově (Jaegendorf).

Na Plutu jsou velké pánve plné exotického ledu. Taky jsou tam „plovoucí“ ledové hory. A letos vědci na Plutu objevili podivné kusy ledu, které dosahují výšek pozemských mradodrapů.

Viníkem je zřejmě odpařování ledu

Jeffrey Moore z výzkumného centra NASA Ames Research Center a jeho kolegové ve své nové studii tvrdí, že výjimečné ledové útvary na Plutu, které se vyskytují v nejvyšších nadmořských výškách Pluta, poblíž jeho rovníku, vznikly kvůli vzájemnému působení uloženin ledu a vypařování ledu.

TIP: Pluto v hadí kůži: Nové snímky New Horizons vyvolávají otázky

V atmosféře Pluta metan mrze a krystalizuje ještě předtím, než se dostane na povrch, kde pak vznikají uloženiny metanového sněhu a ledu. Někdy se ale na Plutu mění klima a zmrzlý metan se pak odpařuje, přičemž během milionů let vznikají úchvatné tvary ledových čepelí. Podobný jev známe z chilských And, kde vypařování vodního ledu tvaruje takzvané ledové kajícníky, útvary vysoké až 5 metrů.

Uživatele kokainu mohou nově prozradit i otisky prstů. Metabolity kokainu - benzoylecgonin a methylecgonin, se totiž dostávají do kožních papilárních linií. Odhalení nepomůže ani mytí rukou.

Skutečnosti využívá nový test odhalující užívání kokainu, při kterém testovaný člověk otiskne prst na speciální papír. Tento papír je pak možné ihned analyzovat pomocí hmotnostní spektrometrie a jednoduše zjistit, zda dotyčný kokain užil.

TIP: Ve kterých evropských městech se bere nejvíce drog? Odpověď najdeme v kanalizaci

Vědci novou metodu vyzkoušeli na 239 otiscích prstů a s detekcí kokainu uspěli v 99 procentech případů. Podle nich by se tato rychlá a bezpečná metoda testování kokainu mohla prosadit přibližně do deseti let.

Náznaky spojující těžké deprese se zánětlivým onemocněním mozku se objevovaly již dříve. Takřka výhradně však šlo o teorie, vycházející z rozborů mozků zemřelých pacientů. Potvrzení přímé souvislosti by lékařům v mnohém usnadnilo léčbu pacientů s depresemi. 

Nový výzkum britských vědců nyní tuto souvislost potvrzuje. Pomocí mozkových skenů se vědcům povedlo zachytit stopy zánětu mozku u lidí, které kvůli těžké depresi pronásledují myšlenky na sebevraždu.

TIP: Máte depresi? Sociální média to zjistí rychleji a přesněji, než lékaři

Až doposud přitom měli odborníci k dispozici pouze vzorky mozkové tkáně lidí, kteří své myšlenky na sebevraždu dotáhli do konce. Teď je to poprvé, kdy nebyly použity posmrtné vzorky, ale údaje o stavu mozku u živých pacientů s těžkou depresí.

Žraloci se starají o regulaci dalších živočišných druhů. Požírají staré, nemocné a slabé jedince a tím pomáhají stimulovat různé populace mořských zvířat. Množství žraločích druhů je specializováno na rozdílné typy kořisti a o to těžší je říct, co přesně by se stalo, kdyby žraloci ze světových moří zmizeli. Odpověď na tuto nejen zajímavou ale především velmi důležitou otázku je předmětem odborných dohadů. Podle výsledků mnoha studií však lze s určitostí soudit, že pro oceány ani pro člověka by nešlo o nic pozitivního.

Ploutve a žraločí „odpad“

Dříve bylo pro člověka žraločí maso v zásadě nezajímavé, ale prořídlá hejna komerčně lovených ryb (zejména tuňáků) společně s módním diktátem udělaly ze žraloků zdroj potravy. Z ekonomického hlediska mají největší hodnotu ploutve, z nichž se v Asii připravuje speciální polévka. Kvůli ploutvím lidé loví žraloka hnědého, býčího, černoploutvého, ostronosého, sleďového, modrého, liškouna obecného a různé druhy kladivounů. Rybáři jim ploutve zaživa odřežou a zmrzačené tvory házejí zpět do moře, kde se buď utopí, nebo jsou okamžitě sežráni jinými jedinci. Odborníci odhadují, že takový osud postihne za rok asi 200 milionů jedinců.

TIP: Jak loví žraloci aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Mimo ploutve není žraločí maso pro rybáře tolik lukrativní. Využívá se ovšem žraločí chrupavka a žraločí játra, u nichž se věří, že mají protirakovinné účinky a všeobecně blahodárně působí na lidské zdraví. Jejich skutečný účinek ovšem dosud nebyl prokázán klinickými studiemi.

První kroky nezbytné cesty

Masový lov žraloků odstartoval v roce 1986. Od té doby utrpěla veškerá žraločí populace, ale kriticky poklesly zejména stavy žraloka černoploutvého (o 93 %) a tygřího (o 97 %). Populace žraloka býčího, žraloka velrybáře a kladivouna obecného klesly dokonce o 99 %!

Rybáři se pochopitelně snaží, aby úlovky v jejich sítích byly co nejbohatší, ale přesto dochází k poklesu, což jednoznačně svědčí o vyčerpání populací. Žraloci, obzvlášť velké druhy, dosahují pohlavní dospělosti až v desíti letech a obnova zdecimovaných populací proto trvá velmi dlouho. Žralokům je třeba poskytnout právní ochranu. Jako první přistoupila k tomuto kroku Jihoafrická republika, kde byl již v roce 1991 vyhlášen žralok bílý za chráněný druh. Až v roce 2009 USA velmi zpřísnily zákony na ochranu žraloků a regulaci rybolovu, přičemž se zaměřily zvláště na metodu „finningu“ (odřezávání ploutví).

K zajištění produkce žraločích ploutví a masa bylo dále zvažováno zřízení žraločích farem podobných lososím, které existují například u kanadských břehů. V případě žraloka je ale z hlediska dlouhého reprodukčního cyklu a vysoké potravní náročnosti provozování takových zařízení nemožné.

Vítězství rozumu

Intenzivní rybolov přivedl některé druhy žraloků, včetně aktuálně velmi ohrožených, na pokraj vyhubení. Pro jejich záchranu je třeba zavést přísné kvóty, nebo dokonce dočasně zakázat lov v klíčových oblastech. Hlavně velké dlouhověké druhy tak budou moci obnovit své populace. Jestliže bude lov pokračovat dál stejným tempem, budeme některé druhy za pár let znát již jen z fotek a filmů.

Velká šance pro žraloky spočívá v tom, že si rozumní a odpovědní lidé uvědomí, že mořím by bez vrcholových predátorů hrozil kolaps. Zodpovědný přístup by mohl podpořit i fakt, že přímořským zemím mohou ekonomicky přinést mnohem více živí než mrtví žraloci. Možnost se s nimi setkat totiž láká mnohé turisty a zejména potápěče. Takzvaný ekoturismus je v dnešní době mezi lidmi velmi oblíbený a díky němu se daří zachraňovat velké množství živočišných i rostlinných druhů. Doufejme, že ochrana žraloků bude stále sílit a podaří se nám zastavit nebo alespoň zpomalit jejich vymírání.

Dvouplošná koncepce již na začátku 40. let minulého století beznadějně zastarala a ani její nejlepší zástupci se svými výkony nemohli rovnat moderním jednoplošníkům. Mezi tyto zastaralé stroje patřily i Fiaty CR.42 Falco (Sokol), jež byly proto odsouzeny hrát při většině střetnutí roli outsiderů. Jednu z příčin, proč velení Regia Aeronautica tak dlouho sázelo na dvouplošné stíhačky, představovaly úspěchy starších Fiatů CR.32 ve vzdušných střetnutích během španělské občanské války.

Zde si italské dvouplošníky vedly poměrně dobře i proti strojům jednoplošné koncepce a tradicionalisté se domnívali, že podobné výsledky lze očekávat i od nového typu.

Prototyp CR.42 vzlétl 23. května 1938. Měl koncepci dvouplošníku celokovové konstrukce (potah byl částečně plátěný) s pevným podvozkem a odkrytou kabinou. Fiaty CR.42 zůstaly ve výrobě od začátku roku 1939 až do roku 1944. Celkem vzniklo 1 817 či 1 819 strojů, z nichž poslední byly po italské kapitulaci a okupaci severu země Německem produkovány rovnou pro Luftwaffe, jež stroje používala k výcviku a jako užitečné noční bitevní stroje.

Fiat CR.42 Falco

• ROZPĚTÍ: 8,7 m
• DÉLKA: 8,62 m
• VZLETOVÁ HMOTNOST: 2 295 kg
• MAX. RYCHLOST: 438 km/h
• DOSTUP: 10 500 m
• DOLET: 775 km
• POHONNÁ JEDNOTKA: 1× hvězdicový Fiat A.74 R1C38 o 624 kW
• VÝZBROJ: 2× 12,7mm kulomet
• OSÁDKA: 1 muž
• UŽIVATELÉ: Belgie, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Švédsko

Jako první zasáhly do bojů druhé světové války CR.42 belgického letectva v květnu 1940. Od června téhož roku pak své „sokoly“ velmi aktivně nasazovalo také Regia Aeronautica. Na začátku války si italské CR.42 vedly v Africe a Středomoří poměrně dobře. V manévrovém souboji dokázal být Falco díky skvělé obratnosti, citlivosti řízení a robustnosti draku celkem nebezpečným protivníkem i starším jednoplošníkům (hurricane). Proti výkonnějším strojům však již byl zcela bez šance.

Působivá planetární mlhovina NGC 7009, známá též pod jménem Saturn, se zjevuje z temnoty v podobě skupiny podivně tvarovaných bublin krásně svítících v odstínech růžové a modré barvy. Tento pestrobarevný snímek byl pořízen pomocí výkonného zařízení MUSE a dalekohledu ESO/VLT v rámci projektu, který se poprvé zaměřil na mapování rozložení prachu v nitru planetární mlhoviny.

Odkaz umírající hvězdy

Planetární mlhoviny nemají ve skutečnosti s planetami nic společného. Mlhovinu Saturn vytvořila málo hmotná hvězda, která v závěrečné fázi svého života expandovala do vývojové fáze rudého obra a následně začala odhazovat vnější plynné obálky. Hmotu odfukoval silný hvězdný vítr a intenzivním ultrafialovým zářením ho ozařovalo odhalené horké jádro umírající hvězdy. Vznikla tak mlhovina tvořená prachem a barevně svítícím plynem. V srdci mlhoviny Saturn leží zbytek samotné hvězdy, viditelný i na snímku, který se pomalu stává bílým trpaslíkem.

Vedle pozůstatku zanikající hvězdy snímek mlhoviny Saturn odhaluje i mnoho spletitých struktur včetně eliptické vnitřní slupky, vnější obálky a hala. Rovněž ukazuje dvojici dosud nezobrazených proudů vycházejících z mlhoviny na obě strany podél její delší osy, které jsou ukončeny jasnými útvary – označovanými jako „ansae“ a známými i u jiných planetárních mlhovin.

Členům týmu se podařilo nalézt také neobvyklé prachové vlnové struktury, jejichž přítomnost není dosud zcela vysvětlena. Prach se vyskytuje v celé mlhovině, ale na okraji vnitřní slupky byl detekován významný pokles jeho koncentrace. Zdá se, že v tomto místě dochází k jeho destrukci. Existuje několik možných mechanismů, které mohou být za tento proces zodpovědné. Vnitřní slupka je totiž v podstatě expandující rázovou vlnou, která může být schopna prachová zrna rozbíjet nebo je dodatečně zahřívat, což vede k jejich vypaření.

Kyle Hubler je velkým fanouškem příběhů o čarodějnickém učni Harrym Potterovi. Kromě toho je ale také učitelem na oregonské střední škole v Hillsboro. Nadšený učitel se rozhodl spojit obě své vášně a na vlastní náklady přetvořil školní učebny do podoby bradavických kolejí.

TIP: Rodinka posedlá Harry Potterem si doma vykouzlila jídelnu z Bradavic

K výzdobě použil předměty ze své sbírky memorabilií s tematikou Harryho Pottera, mnoho dalších pak nakoupil z vlastní kapsy v železářství a v internetových aukcích. „Jako malý jsem vždycky snil o tom, že se jednou do Bradavic podívám a mé přání se mi splnilo,“ okomentoval svůj počin Kyle Hubler. 

Nad výzdobou Kyle strávil 70 hodin a jak je vidět z fotografií i pozitivních ohlasů, nebyl to promarněný čas. „Mám rád svoji práci i mé studenty a chci, aby se ve škole cítili co nejlépe a učení je bavilo,“ popsal své pocity zapálený učitel. 

„Bylo to to nejšílenější, co jsem kdy na kole udělal,“ okomentoval pro Huffington Post svou divokou jízdu Michal Kollbek. Michal je cyklonadšenec původem z Polska, trvale ale žije v Kalifornii. Pro svou jízdu si vybral známý pískovcový útvar nacházející se na okraji arizonského městečka Sedona.

Pokud vám záběry nepřijdou dostatečně odstrašující, podívejte se, jak jízda po strmé stěně pískovcové skály vypadá z pohledu samotného jezdce.