Na pohled půvabná kosmická bublina je známá pod označením mlhovina Srpek (NGC 6888). Nachází se v souhvězdí Labutě, přibližně 5 tisíc světelných let od Země. Motorem tohoto vesmírného útvaru je Wolf-Rayetova hvězda (WR 136) – velmi hmotná hvězda s vysokou svítivostí a velmi krátkou dobou života. Tato hvězda odhazuje ve zběsilém tempu svoje vnější vrstvy - vzniklý hvězdný vítr se sráží s pomaleji se pohybující obálkou, kterou hvězda odvrhla zhruba 250 000 lety, když se stala rudým obrem.

Výsledkem tohoto procesu jsou dvě rázové vlny - jedna se šíří směrem ven a druhá dovnitř. Vlna šířící se dovnitř zahřívá hvězdný vítr na teploty, při kterých vyzařuje rentgenové záření. Jakmile hvězda spotřebuje veškeré palivo, čeká ji nevyhnutelný konec v podobě explodující supernovy.

Než jsem se do Mexika před rokem přestěhovala, byla jsem zde už několikrát na dovolené. A to nejen na těch skvostných plážích poloostrova Yucatán, ale i v místech, kde lidé neznají telefon ani ledničku a prádlo perou v řece. Mexiko je pro nás Evropany úplně jiným světem. Moře střídají hory, aktivní i neaktivní vulkány, pouště, pralesy nebo pyramidy plné záhad. Všechno je krásně barevné a lidé jsou vždy dobře naladění. Pokud přijedete na pár dní, budete nadšeni. 

Jako nahá v trní

Jenže mezi turistou a člověkem, který tu žije, je velký rozdíl. Vzpomínám si, že první týden jsem vycházela jen na střechu, abych pověsila prádlo. Pocítila jsem totiž respekt z okolního světa. Pokud nejste na krásné pláži, kde splýváte s davem turistů, rychle si uvědomíte, že vypadáte jinak. Mezi snědými tvářemi a menšími postavami se tu cítím jako nahá černoška v malém moravském městě. Na pohledy doprovázené výkřiky „güerita“ („plavovláska“ nebo také „pěkná běloška“) jsem si dosud nezvykla.

V Česku by to ženě asi lichotilo, stejně jako to může lichotit některým Mexičankám, já ale za každou takovou tváří vidím potenciálního únosce, a tak klopím zrak, nereaguji a jdu dál svým směrem. Někomu to může připadat přehnané, ale plakáty pohřešovaných dívek visící na sloupech mě nutí k opatrnosti. A tak jsem se naučila usmívat se maximálně na prodavačky a přítele a při náhodném osobním kontaktu s případným zvědavcem omezuji informace o sobě na minimum.

Času je dost

Mexiko mě změnilo. Po věčném spěchání a honění se za něčím se tu pro mě zastavil čas. Ten jakoby neexistuje, nedodržuje se, nikdo není dochvilný. „Přijdu za deset minut“ znamená „přijdu za hodinu“, a tak se můžete před domluvenou schůzkou bez obav někde zdržet.

Zpočátku mě mexická nedochvilnost a laxnost štvala, ale pak jsem si uvědomila, že mi to i něco přináší: Když nemusíte spěchat, díváte se víc kolem sebe. Najednou vidím krásné kytky, zajímavé stromy, barevné fasády domů, vnímám teplo slunce a vůni každého stánku s jídlem. Všímám si lidí, jejich tváří a pozoruji děti, které skoro nic nemají, a přesto se usmívají. Sleduji přátele, jak se na uvítanou líbají a objímají, vidím zručné řemeslníky, které tu ještě nestihly nahradit stroje. 

Za peníze všechno

Život bez pravidel se však nevztahuje jen na čas. Dá se říct, že zákon a pořádek v Mexiku nikomu nic neříká. Jezdit na diskotéku s pivem v ruce a stejně se vracet i domů je na běžném pořádku, o marihuaně ani nemluvím. Cílené policejní kontroly jsem zde viděla snad jen jednou, a pokud k nějaké ojedinělé dojde, stačí mít v kapse patřičný obnos. Peníze jsou tady nedostatkovým zbožím, ale pokud je máte, zajišťují vám právo prakticky na všechno. Zkuste se však na „strážce pořádku“ obrátit v případě nouze – jen těžko si pak budete jistí, na které straně vlastně stojí…

Pokud umíte španělsky, máte obrovskou výhodu – hodně totiž ušetříte. Když Mexičan vidí turistu, otvírá pomyslný ceník na stránce „stoprocentní přirážka“. Zpočátku, když jsem ještě jazyk neovládala moc dobře, to na mě taxikáři zkoušeli taky, a tak jsem jich musela oslovit třeba pět, než přistoupili na standardní cenu. Dnes už se jich ani neptám, za kolik mě kam dovezou, a rovnou jim strčím obnos do ruky. Když mají problém, umím argumentovat. Umíte-li však jejich řeč, rádi se s vámi pobaví, zasmějí, usmlouvají cenu k oboustranné spokojenosti a třeba vám i poradí, kam jít a kam ne – zvlášť pokud jde o jídlo.

Země nadšených jedlíků

Mimochodem, kdybych se tu nekrotila, vypadala bych jako sud. Mexičané totiž jedí rádi a pořád. Snídat biftek je pro ně stejně přirozené jako dát si ho v jedenáct k večeři. Už si ani neumím představit, jaké by to bylo nedostat k jídlu limetku nebo se nezapotit u pikantních chilaquiles. Pokud byste ale čekali divoké fazole nebo čtvrtkilový steak, na jaký jste zvyklí z evropské „mexické restaurace“, možná byste byli zklamaní. Chuť jídel není tak plná, někomu se zpočátku může zdát až moc jednoduchá a víc pikantní. Všechno se však změní, když začnete vnímat čerstvé ingredience, ze kterých se pokrmy připravují. Žádné omáčky z prášku, sušené bylinky, kilo soli a pepře nebo kořenící směsi, ale ručně dělané placky z kukuřičné mouky, čerstvý koriandr a právě namíchané guacamole.

Pro určení pikantnosti papriček se používá Scovilleho stupnice pálivosti. Vyplývá z množství alkaloidu kapsaicinu v dotyčné papričce, který stimuluje receptory jazyka. Sladká paprika neobsahuje žádný kapsaicin a na Scovilleho stupnici má hodnotu 0. Stoprocentní kapsaicin má na této stupnici hodnotu 16 milionů jednotek.

Před pár měsíci jeden velšský farmář, ve spolupráci s odborníky z Nottingham Trent University, vypěstoval papričky Dragon Breath (česky Dračí dech), které obsahují neuvěřitelných 2,48 milionů jednotek Scovilleho stupnice. Přesto v tuto chvíli drží jen druhé místo v historickém žebříčku pálivosti.

TIP: Pravidelná konzumace pálivých jídel snižuje riziko úmrtí

Nejpálivější papričkou je totiž v tuto chvíli Pepper X, jejímž tvůrcem je Ed Currie ze společnosti PuckerButt Pepper Co. Její pálivost přitom odpovídá téměř životu nebezpečným 3,18 milionům jednotek Scovilleho stupnice. Rekordní paprička vznikla po téměř 10 letech pečlivého křížení různých typů papriček.

Po první bitvě u El Alameinu, v níž Britové v červenci 1942 zastavili postup Rommelovy tankové armády Afrika, měl podle požadavku Winstona Churchilla podniknout velící generál Claude Auchinleck okamžitý protiútok. K tomu však nedošlo, a tak byl Auchinleck odvolán ze svých funkcí.

Do boje s Rommelem

Ve vedení Vrchního velitelství Středního východu jej nahradil generál Harold Alexander a 8. armádu měl převzít generálporučík William Gott (1897–1942), zkušený důstojník, který bojoval již v první světové válce a nyní se velmi dobře osvědčil i v poušti severní Afriky.

Než ale stihl 8. armádu skutečně převzít, zastihla jej smrt. Dne 7. srpna 1942 nastoupil generál Gott na letišti Burg-el-Arab do dopravního letounu Bristol Bombay, který sem jako každý den dopravil z Káhiry zásoby a poštu a zpět evakuoval raněné vojáky.

Britský stroj náležící k 216. peruti RAF pilotoval teprve devatenáctiletý seržant Hugh James. Gott, který letěl do Káhiry na důležité jednání, se posadil vedle řadových vojáků a dvoumotorový stroj se vydal na cestu ve velmi malé výšce (zhruba 15 m), která jej měla uchránit před německými stíhači.

Náhoda, nebo prozrazení?

Existují spekulace, že Němci o cestě nového velitele 8. armády věděli ze zachycené rádiové zprávy, a ať už je to pravda nebo ne, faktem zůstává, že britský letoun se brzy stal terčem skupiny Messerschmittů Bf 109 od stíhací eskadry 27, v jejímž čele letěl vrchní šikovatel Emil Clade. Ten přesnou střelbou zapálil bristolu oba motory a seržant James musel zahájit nouzové přistání.

To se mu povedlo na jedničku, jenže když už z letounu začali prchat první vojáci, poddůstojník Bernhard Schneider v kokpitu dalšího messerschmittu provedl poněkud nerytířskou věc: vrak transportního letadla z malé výšky pokropil kulometnou dávkou, která zabila 17 vojáků včetně generálporučíka.

Na druhé straně ale tento akt také může podporovat verzi o tom, že šlo skutečně o operaci s jednoznačným cílem Williama Gotta odstranit. V každém případě měl tento sestřel kromě generálovy smrti i jiný důsledek: velení 8. armády se ujal do té doby nepříliš známý generálporučík Bernard Montgomery, pozdější vítěz nad Rommelovým Afrikakorpsem.

Další části seriálu Generálové padlí za druhé světové války:

• Maurice Rose (vyšlo 31. srpna)
• Gerhard Schmidhuber (vyšlo 7. září)
• Werner von Fritsch (vyšlo 14. září)
• Nikolaj Fjodorovič Vatutin (vyšlo 21. září)
• William Gott (vyšlo 28. září)

Neutrinová observatoř IceCube, která se nachází v Antarktidě, kousek od jižního pólu, je skvělá na detekci vysokoenergetických neutrin z vesmíru. Detektor neutrin tvoří 5 160 optických modulů, které jsou rozmístěné asi v jednom kilometru krychlovém antarktického ledu.

Vědce napadlo, že by observatoř IceCube mohla přispět k vyřešení záhady rychlých rádiových záblesků, tedy velmi krátkých a velmi energetických impulsů v rádiové oblasti spektra, které jsme před časem objevili na obloze.

Souvisejí rychlé rádiové záblesky s kosmickými neutriny?

Pokud by se totiž detektoru neutrin IceCube povedlo propojit tajemné rychlé rádiové záblesky s extrémními neutriny, byl by to velký úspěch. Jestliže zdroje rychlých rádiových záblesků vyzařují vysokoenergetická neutrina, tak by to mohlo vyjasnit řadu otázek jak u rychlých rádiových záblesků, tak i u neutrin.

TIP: Extrémní událost: Observatoř Swift vystopovala srážku neutronových hvězd

Podle Justina Vandenbrouckeho z Wisconsinské univerzity a jeho kolegů jsou vysokoenergetická neutrina a rádiové záblesky jedněmi z nejvíce fascinujících záhad dnešní astrofyziky. Bylo by skvělé je propojit. Badatelé přiznávají, že se jim to zatím nepodařilo. Nespojili s rychlými rádiovými záblesky ani jedno neutrino detekované na IceCube. Ale nevzdávají to.

Na oběžných drahách máme spousty telekomunikačních satelitů. I přesto ale stále vedou pod hladinou oceánu kabely, kterými proudí mezi kontinenty mračna dat. Nevýhodou podmořských kabelů je, že jsou zranitelné jak přírodními, tak i lidmi vyvolanými katastrofami.

Společnosti Microsoft, Facebook a Telxius se spojily do konsorcia, které nedávno úspěšně završilo položení podmořského kabelu Marea v Atlantiku. Datový kabel je dlouhý asi 6 400 kilometrů a spojuje Virginia Beach v americké Virginii a Bilbao ve Španělsku.

TIP: Balóny projektu Loon budou přenášet internet ze stratosféry

Kabelem Marea proudí velmi slušných 160 terabitů (160 bilionů bitů) dat za jedinou sekundu. To je rekord mezi všemi kabely v Atlantiku. Poskytuje tím pádem komfortní vysokorychlostní datové spojení mezi severní Amerikou a Evropou, které je teď více zabezpečeno proti přírodním katastrofám.

27. září 2003 odstartovala na cestu k Měsíci sonda SMART-1. Šlo o první evropskou kosmickou sondu určenou k průzkumu Měsíce a rovněž první evropskou sondu, která ke svému pohonu využívala iontového Hallova motoru.

TIP: Iontový pohon: Efektivní motor na cesty do hlubin vesmíru

Do vesmíru sondu vynesla raketa Ariane 5 z Guyanského kosmického centra v Kourou. Po 42 minutách dosáhla výchozí přechodové dráhy s výškou 7 035 × 42 223 km. Od této chvíle začala iontovým motorem zvyšovat svou rychlost a tím se po spirálovité dráze vzdalovat od Země. Dne 11. listopadu 2004 prošla Lagrangeovým bodem L1 soustavy Země-Měsíc a dostala se do sféry gravitačního vlivu Měsíce. Na oběžné dráze okolo Měsíce se poté sonda pohybovala ve výšce 300 – 10 000 km.

Mise byla ukončena 3. září 2006 kontrolovaným dopadem sondy na povrch Měsíce do oblasti Lacus Excellentiae.

Vzpomínáte na scénu z filmu Byl jednou jeden král, kde Burian coby komoří Atakdále vyrábí v kuchyni s Janem Werichem lívance v obrovské kádi? Vrazí do těsta všechno, co jim přijde pod ruku! Tak to je ve své podstatě pravdivý obraz hercova kuchařského umu. Nikdy nevařil! Ani jeho žena Nina. Kdo byl tedy tím kulinářským mágem, co svým uměním okouzloval pražskou smetánku během večírků u krále komiků? Nikdo menší, než Jaromír Trejbal.

Šéfkuchařem pro dva hosty

Tento umělec v odvětví gastronomickém je vrchním kuchařem v lahůdkářství Lippert, kam Burianovi chodí na studené večeře. Když pak chystají jedno ze svých proslulých společenských setkání ve své vile v Dejvicích, pozvou šéfkuchaře, aby se jim postaral o pohoštění. Trejbal je okouzlen. „Lednice na maso, lednice na ryby, jiná na mléko, máslo a sýry, lednice na zeleninu, sklípek na víno a jiný na pivo.“, napíše později v knize svých vzpomínek. Druhý den zve kuchaře Burian do divadla. Ještě si ani nesundal kabát v šatně a už byl volán k řediteli. Důvod? Pracovní nabídka, která se neodmítá. Plat 10 000 Kčs měsíčně! Ještě dva týdny bojovala firma Lippert o svého nejlepšího zaměstnance. U Trejbala ale nakonec luxusní kuchyň, plat a pověstná vlídnost krále komiků vítězí. Na osm let se tak stává kuchařem u Burianů.

Kaštany nebo kachní paštiku?

 „Bylo to jako ozdravný pobyt“, komentoval později své zaměstnání. Jak to? Vlasta a Nina neměli děti, žili sami dva a jídlo si užívali. O Burianově zálibě v dobrém jídle kromě toho věděla celá Praha a nejeden fanoušek za milé chvíle v divadle nebo kině cítil potřebu drobné kompenzace. Nezřídka našel Trejbal ráno v lednici celou šunku, paštiku, kachny, úhoře, štiky a kraby, o zeď opřený pytel jedlých kaštanů nebo jiné exkluzivní pochutiny.

A co se tak u Burianů servírovalo? Slovo má opět Trejbal: „Střídavě jsem připravoval asi toto: telecí rosol, bažantí paštiku a galantinu, kotouče ze pstruhů, koroptví terinu, anglickou svíčkovou, plněné raky, králičí paštiku, plněnou pečenou krůtu bez kosti, kuřata v madeira rosolu, plněného candáta, mozeček ve vinné omáčce, šunku pečenou v těstě, galantinu z tetřeva, plněné úhoře, labužnickou perličku s jehněčí náplní a mnoho jiných vybraných dobrot.“ Není se pak čemu divit, že Burian častoval svého kuchaře lichotkami. Prý dokázal vytvořit delikatesu i ze vzduchové kuličky!

V roce 1807 se skupina rakouských obchodníků obrátila na Františka Josefa Gerstnera, ředitele nově zřízené České hydrotechnické privátní společnosti: Požadovali po něm geologický průzkum v místech, kudy chtěli vést průplav mezi Dunajem a Labem. Gerstner prostudoval návrhy a podloží, uskutečnil měření a po dvou letech výpočtů překvapil své zaměstnavatele tím, že jim místo průplavu navrhl coby ekonomičtější řešení výstavbu koněspřežné dráhy. V té době už sice existovaly první prototypy parních lokomotiv, ale až do 20. let, kdy anglický konstruktér Robert Stephenson naplno spustil své experimenty, zůstával parní stroj pohonem budoucnosti. Koně tedy představovali logickou volbu. 

Parní spřežení

Výstavba dráhy však spočinula až na bedrech inženýrova syna, Františka Antonína Gerstnera. Realizace koněspřežného řešení se ujal v roce 1820: Protože byl ovšem ohledně technického pokroku „v obraze“, vyměnil pod vlivem Stephensonových pokusů navrhované koně za jediného, zato železného oře. 

Roku 1823 tak Gerstner mladší předložil návrh na stavbu železnice mezi Českými Budějovicemi a rakouským Mauthausenem, výhodně situovaným na břehu Dunaje. Císař mu 7. září 1824 udělil na její vybudování a provoz pětileté privilegium, které stavitel následně prodal bankovnímu konsorciu a nechal se jím zaměstnat jako stavbyvedoucí Císařské privilegované první rakouské železniční společnosti.

Problémy, a zase problémy

Gerstner chtěl do roku 1828 postavit velkolepou trať o délce 104 km a rozchodu 1,12 m. Práce se však protáhly kvůli problémům se sklonem dráhy a s nevalnou stabilitou, jež znepokojovala i samotné konsorcium. Investoři proto trvali na vztyčení kamenných zdí uvnitř náspů, což stavbu zdržovalo i prodražovalo. Postupně rovněž rostly náklady na mzdy a materiál – ale také odpor místních, kteří dělníky zaháněli, házeli po nich kamení a kradli pražce na topení.

Trať se budovala pro parní lokomotivy, ovšem finanční komplikace spolu s narůstajícími spory vyústily v říjnu 1828 v propuštění Gerstnera. Nahradil jej Matyáš Schönerer, pod jehož dohledem pak zbývající úsek vznikl levněji a pouze pro koněspřežku. Idea parní železnice tak byla v habsburské monarchii na čtyři desetiletí pohřbena. Dráha ukončila provoz až v roce 1872 – jako poslední svého druhu v Evropě. 

První parostrojní železniční tratí v Česku se tak stala trať Vídeň – Břeclav, která byla zprovozněna až 6. června 1839. V červenci téhož roku přibyla odbočka Břeclav – Brno a dva roky později i úsek Břeclav - Přerov a odbočka Přerov – Olomouc.