Sluneční soustava nás nepřestává překvapovat. Například jenom málokdo by hádal, že na rozpálené planetě Merkur bude vodní led. On tam přitom je a podle nového výzkumu ho tam může být ještě mnohem více, než jsme si mysleli.

Vědci americké Brownovy univerzity objevili tři nové oblasti na povrchu Merkuru, což jsou tři krátery u severního pólu planety, v nichž je spousta vodního ledu. Domnívají se, že na Merkuru může být ještě mnohem více ledu, protože uniká naší pozornost na řadě méně nápadných míst.

Led na severním pólu Merkuru

Merkur je ze všech planet Sluneční soustavy nejblíže Slunci. Během dne dosahuje teplota povrchu Merkuru teploty kolem 427 °C. Ač je to neuvěřitelné, přesto se tam najdou místa, například kolem severního pólu planety, kde se dlouhodobě udrží led.

TIP: Sonda Messenger: První a zatím poslední, která zevrubně zkoumala planetu Merkur

První důkazy o možné existenci ledu na pekelné planetě přinesly pozemní teleskopy, které odhalily oblasti s povrchem, který nápadně odráží záření. Jejich pozorování pak definitivně potvrdila americká sonda MESSENGER, která odhalila na severní pólu Merkuru zásoby vodního ledu.

Do Severního ledového oceánu vyrazila britská vědecká expedice. Kromě mrazivých scenérií je tam čekal i skličující objev. Uprostřed polárního moře severní polokoule se na vlnách pohupuje plastový odpad.

Badatelé objevili kusy plastu a polystyrenu na ledu v místech, kam se dříve prakticky nebylo možné dostat kvůli zalednění. Pro vědce to bylo překvapení. Nečekali tam odpad a hlavně nečekali, že se tam vůbec dostanou.

TIP: Tajuplné vršenky roznášejí plastový odpad do hlubin oceánu

Nový nález plastu v Severním ledové oceánu představuje nelichotivý rekord. Tak daleko na sever ještě nikdo plastový odpad neviděl. Místo nálezu je vzdálené jen asi 1 600 kilometrů od severního pólu. Jak se zdá, plastovému odpadu v oceánu se již na Zemi zřejmě není možné vyhnout prakticky nikde. 

Sochy božstev se ve starověkém Egyptě těšily mimořádné péči. Věřící je omývali, natírali vonnými látkami a přinášeli jim obětiny i pokrmy. A nakonec, když sochy sešly věkem, s poctami je pohřbili.

Archeologové před časem objevili pohřebiště božských soch v egyptském Karnaku. Nalezli tam celkem 38 objektů, které představují více či méně zachovalé sochy božstev. Je mezi nimi 14 soch a figurín boha Osirise, tři sochy paviána, které představují boha Thovta, dvě sochy bohyně Mut, jedna sfinga nebo část sochy boha Ptaha.

TIP: Záhadný faraon Sanacht je nejstarším známým případem gigantismu

Pohřebiště soch se nachází vedle chrámu boha Ptaha v Karnaku. Objevené objekty pocházejí z různých dob. Například socha boha Ptaha je z období Nové říše, zatímco jiné objekty jsou mladší a vznikly v době vlády Ptolemaiovců.

Chlapci v uniformách s odznakem HJ a orlicí Luftwaffe na prsou vedli klasický vojenský život, ovšem ve srovnání s normálními dělostřelci měli o něco lepší podmínky. Vykonávali práci bez úlev, obsluhovali přístroje a děla, ale bydleli v barácích u baterií po třídách a ne dohromady se staršími vojáky.

Předchozí část: Ze školních lavic do uniforem: Děti v řadách Wehrmachtu a Luftwaffe

Nevyjasněný status

Měli nárok na žold ve výši jedné marky denně, z toho ale obdrželi pouze polovinu, zbytek dostali po ukončení služby u flaku jejich rodiče. Skutečnými vojáky pomocníci Luftwaffe nebyli, i když se ve válečných situacích, když jejich baterie pálily na nepřátelské letouny, ocitali často. Vzhledem k věku na ně důstojníci brali určité ohledy, když jim například dávali delší dovolené a vycházky.

Občas se také velitel baterie pokusil dát civilizovanou podobu alespoň obědům, když se na stole objevil ubrus a porcelán. Bývalo vcelku běžné, že po noci naplněné palbou na nepřátelské bombardéry směli pomocníci spát o hodinu déle. Pro školáky také neplatila tak přísná disciplína jako pro vojáky, takže při menších přestupcích velitel baterie zpravidla přimhouřil oko. Pomocníkům Luftwaffe se mělo vykat, na což nebyli ze školy zvyklí, a poddůstojník se tak – předtím, než něco poupravil na uniformě – musel ptát: „Smím se vás dotknout?“

Podle válečného práva neměli pomocníci Luftwaffe status bojovníků, což zpočátku mnoho neznamenalo, ale s příchodem Rudé armády na německé území se to mohlo stát smrtící pastí. Sověti si totiž mysleli, že pomocníci Luftwaffe nejsou vojáky, a zacházeli s nimi jako s partyzány – na místě je popravovali. Velení letectva rychle zareagovalo a pomocníky přeřadilo k dělostřelcům, tedy k běžným vojákům s vojenskou knížkou. V roce 1945 tak ve Wehrmachtu obvykle sloužili šestnáctiletí chlapci.

Pocit převahy

Mladí pomocníci Luftwaffe měli velké sebevědomí, což pramenilo z pocitu, že konají mnohem více, než by šlo po šestnáctiletých chlapcích požadovat v normálních dobách. Svou novou roli v rámci německé společnosti si tak náležitě užívali: „Jednou se rozezněl poplachový zvon uprostřed hodiny angličtiny, která probíhala v jednom z baráků, vyběhli jsme k dělům, bombardovací svaz se blížil, baterie začaly pálit. Během této akce se museli někteří z nás kvůli čemusi vrátit do baráku a náš angličtinář – se krčil pod stolem! Pravděpodobně měl výstřely osmaosmdesátek za dopady bomb a hledal úkryt. Užívali jsme si tuto situaci, protože jsme cítili svoji převahu.“

Přitom však tito mladíci stáli ve vojenské hierarchii úplně nejníže, když nemohli dávat rozkazy dokonce ani pomocným vojákům naverbovaným z řad sovětských zajatců. K vystřízlivění z bludu „hrdinského poslání“ přivedla pomocníky obvykle zkušenost z výcviku, k němuž patřila nesmyslná šikana ze strany poddůstojníků. Například u jedné baterie těžkého flaku se mladíci po celodenním cepování na fotbalovém hřišti těšili, až se vrátí do vytopených baráků. Tam ale zjistili, že ubytovna vypadá jako po zásahu leteckou pumou, protože poddůstojníci obsah všech skříněk vyházeli a postele včetně slamníků převrátili na podlahu. Podobně působilo, když se na baterii konalo filmové představení a po začátku hlavního filmu posílali vojáci pomocníky spát, protože film byl mládeži nepřístupný.

Zpátky do školy

V letech 1943 a 1944 nabývala spojenecká letecká ofenziva na intenzitě. Přes den útočily těžce vyzbrojené a stíhači doprovázené svazy amerických bombardérů, v noci se nad Německem objevovali Britové. V Porúří a kolem Berlína, Hamburku a dalších klíčových průmyslových oblastí proto vyrostly těžké protiletadlové baterie. Tam pomocníci Luftwaffe zažívali nejtěžší útoky. Němci sice přišli s různými zlepšeními, jako byla například koncentrace těžkých protiletadlových kanonů do baterií po 18 hlavních, které mohly vypálit salvu každých pět sekund.

To však nemohlo Spojence zastavit. Čas od času sice Němci zasadili útočníkům tvrdé rány, ale obranné kapacity říše se postupně snižovaly. Ke konci války pak „flakhelfeři“ utrpěli těžké ztráty, když se spojenečtí piloti soustředili na protiletadlové baterie. Většina mladíků sloužících u Luftwaffe však boje přežila a na podzim 1945 se vrátili do školních lavic, aby znovu začali tam, kde před dvěma či třemi lety skončili.

Součástí dřevěného domu jsou čtyři ložnice, tři koupelny, prostorný obývací pokoj vybavený krbem a kuchyně s jídelnou s výhledem na dva 20 a 16 metrů vysoké vodopády. Voda v potůčku může posloužit i jako výkonný zdroj elektrické energie – součástí je i hydrogenerátor s výkonem 35 až 75 kW.  

Vraždy, případně zabití, nepředstavovaly v barokní době nijak hojné kriminální činy. Zpravidla se jednalo o důsledek nahodilé konstelace osob, které se třeba vůbec neznaly. Takový byl i banální konflikt, který se odehrál v jihočeském městě Soběslavi.

Nevinný začátek

Začátkem února roku 1694 se tu objevila skupinka zámožných sedláků z nedalekého panství Kardašova Řečice. Přišli sem s úmyslem posedět a popít. Vybrali si spíše nenápadný domácí výčep Ondřeje Bůžka. Osud tomu chtěl, že se jednalo o rodný dům jejich budoucí oběti – Ondřejova syna Matěje. Čtveřici mužů tvořili dva rychtáři, Vavřinec Býček a „starý“ Jílek, které doprovázeli Býčkův syn Václav a Jiří Zedník. 

Rozhodující moment pozdější erupce násilí inicioval řeznický tovaryš z Týna nad Vltavou Lorenc Šuster. Přišel za šenkýřkou a poprosil ji, zda by mu neproměnila 6 drobných českých, což bylo asi 18 krejcarů. Šenkýřka mu je ochotně směnila, ale sedlák Býček, zjevně už lehce „opivněný“, považoval za velmi vtipné, když se mu podařilo štůsek mincí shodit ze stolu na zem. Svůj mistrovský pokus dokázal zopakovat, a to hned několikrát. Řeznický tovaryš nakonec dostal své peníze a šel se posadit. Musel však minout Býčkův stůl, a přitom utrousil: „Krásně, ty, starý člověk, v tý příčině jsi blázen.“

Taková slova se samozřejmě nemohla rychtáři líbit. Vstal a strčil do tovaryše, až upadl. Rázem proti sobě stanulo několik mužů: starý i mladý Býček, Jílek a Zedník a proti nim několik tovaryšů. Zatím však chyběla oběť. Výměna názorů mezi skupinkou mužů eskalovala a byla již natolik hlasitá, že vážně narušovala produkci houslisty Vorlíčka. Ten ovšem věděl, že v místnosti je přítomen muž, který má nejen kuráž, ale i potřebnou společenskou reputaci.

Nešťastný syn hostinského

A tak se Matěj Bůžek zvedl od svého piva s úmyslem uklidnit rozvášněné hosty. Ostatně výčep byl v domě jeho otce. První dvojice, která se utkala, byli Bůžek a Zedník. Pro Bůžka to byl „kluk“, počastoval jej tedy evidentní urážkou na cti. Ale jinak se jeho protivník projevil jako mrštný muž: chytil Bůžka za vlasy a vší silou se ho snažil strhnout k zemi. Nebylo přirozeně snadné udržet se vůči takové převaze na nohou; pokud se to dařilo, mohl Bůžek čelit dotírajícím mužům. Zejména zásluhou rychtáře Býčka však nakonec Matěj skončil na zemi – a tu už šlo o život! Kopali do něj a mlátili ho. 

Souboj na život a na smrt dospěl do momentu, kdy Bůžek dostal okamžik k vydechnutí. Pokusil se jej využít, ztěžka dosedl k rozpáleným kamnům a zhluboka dýchal. Kupodivu k němu přišel drachovský rychtář, tedy Jílek, a posadil se vedle něj. Později při výslechu svědkové vypověděli toto: „Je pravda, že nebožtík témuž Jílkovi pravil: Co jste mě udělali? A on mu na to odpověděl, já jsem vás, Matěji, nebil. Načež zase nebožtík řekl: Tys mě nejprve bil.“ S odpovědí nespokojený Jílek se okamžitě rozzuřil a Matěje tak silně udeřil, až spadl z lavice na zem a vykřikl, zcela ochromen bolestí: „Ouvej, již mám dost!“ Pro bytí a nebytí nešťastného muže podle všeho sehrála klíčovou roli skutečnost, že se Bůžek po obdržené ráně sesunul k zemi. Mladý Býček si na něj klekl a hlavou mu mlátil o podlahu. Ani druzí však nezaháleli: „Tloukli, kopali a za vlasy tahali, a s ním, až hrozné bylo, zacházeli.“

Nebožákova smrt

Jedna z místních měšťanek, Dorota Kuklová, zpovzdálí pozorovala Bůžkův boj o život a pronesla jednoduchou, leč pravdivou myšlenku: „To postižený nemůže přežít.“ Matěje se snažila bránit jeho matka a syn, i zde však ukázal Vavřinec Býček svůj nepřehlédnutelný rukopis: starší ženě neváhal vytnout dva pohlavky, o jejichž razanci svědčí i to, že paní roztrhl část oblečení. Útočníci bili a kopali Matěje Bůžka a nakonec jej nechali ležet na podlaze. Poté přispěchali domácí a odnesli nebožáka do sklípku. Jeden svědek si povšiml, že Bůžek má zřejmě prokopnutý močový měchýř: „A více vody držeti nemohl, a tak možné nebylo, aby byl živ zůstal.“

Nečekaná smrt muže, který se v Soběslavi těšil nepochybné vážnosti, uvedla do chodu poměrně komplikovaný proces vyšetřování, který se nakonec táhl přes tři roky. První rozsudek vynesl apelační soud na Pražském hradě dne 27. července 1695. Vavřinec Býček, jeho syn Václav a starý Jílek „pro spáchaný mord nad Matějem Bůžkem“ dostali přísný trest. Vavřinec Býček měl být sťat mečem, jeho syn Václav „zaživa vzhůru dolů kolem lámán, do něho vpleten, a tak do povětří vyzdvižen býti“; starý Jílek dostal rok nucených prací.

Tím však případ zdaleka nekončil. Z Vídně přišel návrh, aby odsouzení podle Obnoveného zřízení zemského zaplatili vdově a sirotkům po Matějovi Bůžkovi peněžní pokutu ve výši 300 kop grošů českých, neboli 600 kop grošů míšeňských. Kníže Schwarzenberk však nejevil pro takové řešení valné nadšení. Přišlo také několik žádostí o milost. Císaře Leopolda I. o ni prosila také Býčkova rodina. Vyjádřil se i inspektor řečického panství Flaxius, který se rovněž přimlouval, aby odsouzení dostali milost. Čas se vlekl, vše postupovalo nezvykle pomalu i na poměry oné doby. Teprve v červenci roku 1697 padl konečný verdikt. Potvrdil trest pro uvedené pachatele, jen mladý Václav Býček měl být „hladce“ popraven mečem, takže byl ušetřen lámání kolem. Případ, ke kterému došlo o soběslavském jarmarku roku 1694, tedy nalezl vyústění až o tři a půl roku později.

O Mléčné dráze často uvažujeme jako o typické, nebo takříkajíc průměrné galaxii. Je ale dost možné, že se pleteme. Podle nové analýzy je naše domovská galaxie méně typická, než jsme si mysleli.

Astronomka Marla Geha z Yale a její kolegové ve své studii vycházejí z dat projektu Satellites Around Galactic Analogs (SAGA) Survey, který se zaměřuje na galaxie podobné Mléčné dráze a jejich okolí. Větší galaxie, jako je Mléčná dráha, bývají obklopené hejnem satelitních trpasličích galaxií.

Podezřele klidné satelitní galaxie Mléčné dráhy

V projektu SAGA vyšlo najevo, že prakticky všechny satelitní galaxie větších galaxií podobných Mléčné dráze jsou velmi aktivní a vznikají v nich nové hvězdy. Jenomže v satelitních galaxiích okolo Mléčné dráhy je nápadný klid. Téměř v žádné z nich takovou aktivitu nepozorujeme.

TIP: Mléčná dráha je možná o 50% větší, než si vědci mysleli

Vědci z toho usuzují, že by Mléčná dráha nemusela být typickou, ale naopak výjimečnou galaxií. A to by byl problém. Mléčnou dráhu totiž používáme jako modelovou galaxii pro výzkum snad všech možných jevů ve vesmíru. Cokoliv jsme objevili o temné hmotě, kosmologii, vývoji galaxií nebo třeba tvorbě hvězd, hrála v tom zásadní roli Mléčná dráha.

Astronomové se tak zřejmě dostali do pozice genetiků, kteří před časem k hrůze zjistili, že oblíbená modelová muška octomilka, kterou podrobně prozkoumali, má ve skutečnosti velice výjimečný zárodečný vývoj a řadu poznatků nelze použít nikde jinde.

Boj proti zákeřnému viru HIV je sice momentálně mnohem úspěšnější, než tomu bylo ještě před desítkami let, přesto ale představuje zejména v subsaharské a jižní Africe velmi nebezpečného protivníka. Odborníci odhadují, že celosvětově je nakaženo virem HIV okolo 37 milionu lidí, přičemž až 30 % z nich o své nákaze vůbec neví. Ročně zemře v souvislosti s nemocí AIDS okolo milionu lidí.

Zabijácký virus HIV

V dnešní době mají lékaři k dispozici poměrně velké množství léků, které zasahují do množení viru na více úrovních. Léky, na které postupně vzniká odolnost, je pak možno střídat a podstatně tak prodloužit život pacienta. 

HIV virus je ale velmi zákeřný, pokud člověka nakazí, má schopnost se tak rychle měnit, že imunitní systém nakaženého musí neustále vyvíjet nové a nové úsilí k likvidaci viru. Není tajemstvím, že HIV pozitivní člověk se může dále od jiného HIV pozitivního člověka nakazit. Dokonce se může nakazit HIV pozitivní člověk od HIV pozitivního člověka, na kterého virus před časem přenesl. Tím, jak virus rychle mutuje, stává se z něj jakoby jiný organizmus, a tak se může člověk HIV pozitivní nakazit vícekrát za sebou. Prognóza mnohačetné nákazy je samozřejmě horší.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Ve výčtu špatných zpráv ale v posledních letech občas problesknou i zprávy povzbudivé. Nedávný výzkum US National Institutes of Health a společnosti Sanofi přinesl nový typ protilátky, která zasáhne virus HIV hned na třech různých místech zároveň. Tím se snižuje šance, že si virus proti takové protilátce rychle vyvine rezistenci. Protilátka je velmi slibná a příští rok už jde do klinických testů na lidských pacientech. Pokud uspěje, měla by nejen léčit infekce valné většiny kmenů HIV, ale také fungovat jako vakcína proti této nebezpečné nemoci.

Dnešní žáby působí vcelku nevinně. Ale z ďábelské ropuchy, čili gigantické žáby Beelzebufo ampinga, která žila na Madagaskaru v období křídy, asi před 68 miliony let, šel opravdu strach.

Ďábelské ropuchy byly veliké, mnohem větší než dnešní velké žáby. Vážily kolem 4 kilogramů. Odborníci analyzovali stisk čelistí dnes žijících rohatek Cranwellových z Argentiny a z výsledků odvodili, jak asi silně mohly hryznout ďábelské ropuchy.

TIP: Indické pohoří Západní Ghát ukrývalo nový druh bizarních žab

Síla jejich stisku byla podle vědců úctyhodná. Podle všeho mohli tito velcí obojživelníci vyvinout stisk, který se blíží síle stisku dnešních tygrů a vlků. S takovým stiskem mohly ďábelské ropuchy v pohodě zhltnout malé dinosaury nebo krokodýly. 

Národní park Canaima se rozkládá v jihovýchodní části Venezuely blízko hranic s Brazílií a Guyanou. Rozloha 30 000 km², srovnatelná s velikostí Arménie či Belgie, jej řadí na šestou příčku v žebříčku největších národních parků světa.

Zhruba 65 % parku zabírají náhorní plošiny, kterým se říká tepui. Jde o stolové hory, jejichž vrchní části jsou dlouhodobě izolovány. Díky tomu je na nich velká koncentrace endemických druhů rostlin a živočichů. Pro příslušníky místního indiánského kmene Pemonů jsou tepui nesmírně důležitým prvkem náboženství – indiáni mimo jiné věří, že jsou domovem duchů „Mawari“.

TIP: Kmitání létajících drahokamů aneb Kolibříci, „motýli“ mlžného pralesa

Nejznámějšími útvary Canaimy jsou hora Mount Roraima, která byla předlohou románu A. C. Doyla Ztracený svět a stolová hora Auyantepui, z níž se do hloubky bezmála 1 000 metrů řítí nejvyšší vodopád světa – Salto Ángel.

Vedle nich návštěvníky rozhodně zaujmou četné vodopády na řece Caroní. Mezi nimi i ten, který představujeme na tomto snímku.