Uwe Ehinger údajně podlehl lásce k motorkám už v sedmnácti letech. Od té doby sbírá nejrůznější části „starožitných“ jednostopých prostředků a skládá z nich netradiční modely. Na jeho poslední novince se však nesvezete, i když obsahuje kus motoru.

Letos v červenci představil Uwe svůj gin The Archaeologist, přičemž v každé láhvi plave součástka z historického stroje Harley-Davidson. Například model Panhead z roku 1962 vyšrouboval cenu láhve v přepočtu na 23 tisíc korun, a pokud byste chtěli ochutnat Flathead ročník 1939, musíte si připravit bezmála 29 tisíc.

Ehinger nechává součástky pokrýt zvláštním postřikem, takže nekorodují, a sklo vyrábí speciálně tak, aby ho železo při pohybu nerozbilo.

Pokud byste dříve po některé kuchařce chtěli frgál, mohli byste se se zlou potázat. Frgál totiž původně znamená nepovedený koláč. A tak se této dvě stě let staré laskomině říká často taky „pecák“, nebo jednoduše koláč. 

Náplně všeho druhu

Hospodyňky pekly frgály hlavně na svatby, křtiny či lidové slavnosti. Jejich průměr má být kolem třiceti centimetrů a má vážit šest set gramů. Nejtradičnější náplní jsou hrušková povidla, ale často taky povidla švestková, mák nebo tvaroh. V posledních letech se objevují i meruňky a borůvky. Na to se ale mistři v pečení frgálů nedívají příliš s nadšením... Meruňky jsou podle nich dobovým nesmyslem. Když se začaly velké kulaté koláče péct, na Valašsku byste meruňku nenašli ani jednu! A borůvky? Ty sbíraly a prodávaly děti, aby si trochu přivydělaly. A když nebylo povidel ani máku, sáhlo se po tom, co bylo doma. Používalo se zelí, řepa i mrkev.

Slané verze frgálů dneska ochutnáte málokde. Ale jistotou vám může být Valašské muzeum v přírodě. V Rožnově pod Radhoštěm. Toto městečko je totiž kolébkou těch nejlepších a nejtradičnějších kulatých dobrot. Ten pravý recept se jen tak nedozvíte. Rodiny si je střeží jako oko v hlavě. Hospodyňky je umí péct v hliněné peci, kterou vymetají smrkovým chvojím. Těsto musí být perfektně zpracované. Když se vyválí do tenké placky, musí mít uprostřed šířku stébla. Je to lahůdka. A nejen Valaši tvrdí, že dobře upečený frgál je lepší než dort. 

Dárcovství krve byla ještě na začátku minulého století pořádná řezničina, přinášející značná rizika jak dárcům, tak příjemcům. Možné komplikace nevyplývaly jen z častých „nehod“ záměny krevních skupin, ale docházelo k nim také vlivem minimální hygieny místa odběru. I když se metody transfuze průběžně zdokonalovaly a nešlo už jen o přímé napojení krevního oběhu dárce na příjemce, úspěšnost přežití pacientů byla stále velmi nízká. Situaci změnil až Charles R. Drew.

Krev strategickým materiálem

Řez ostrým skalpelem a jednoduchá hadička byly využívány při transfuzi krve ještě kolem roku 1905. Postupně je nahradila překapávací nádoba utěsněná parafínem a duté kovové jehly (někdy i sterilizované). Lékaři však pořád stáli před problémem s momentální nepřítomností vhodných dárců na operačním sále. Jako logické opatření se jevila možnost vytváření zásob krve, tato životodárná tekutina se však velmi rychle srážela.

Americký lékař Oswald H. Robertson přišel v roce 1917 s praktickým nápadem: krev chemicky ošetřil citrátem sodným, čímž zabránil koagulaci (srážení). I tak však výsledná krevní konzerva, obohacená o dextrózu, nevydržela déle než dva dny. Navíc se jako dárci mohli pořád zapojit jen nosiči univerzální krevní skupiny 0. Zuřící světová válka však prolila již potoky krve a generalita si byla vědoma, že bez dostatku kvalitního transfuzního materiálu nebude možné pokračovat ve válečném úsilí o mnoho déle. Z čistě medicínského problému se tak záhy stala přímo strategická otázka. Na své definitivní zodpovězení si však musela počkat až do poloviny další světové války. 

Během ku vzdělání

V roce 1922 teprve osmnáctiletý mladík Charles R. Drew z předměstí Washingtonu rozhodně v ničem nepřipomínal budoucího úspěšného řešitele záhad krve. Tou dobou byl hlavně nadaným sportovcem. Tak úspěšným, že si na atletických závodech vyběhal přijetí ke studiu na Amherst College ve státě Massachusetts. To, že vynikal i v jiných oborech, například biologii, fyzice či chemii, zatím nikoho moc nezajímalo. Mimo záběr hřiště si jej totiž všimli až během studií v kanadském Montrealu, kde na McGill University zakončil ročník jako v pořadí druhý nejlepší student ze 127 a kde také získal titul doktora medicíny.

Odchod za studiem mimo USA byl pro mladíka z nouze ctností. Jeho výsledky odpovídaly prestižní americké univerzitě, ne tak ovšem jeho barva kůže. Charles byl totiž Afroameričan. A to bylo v Americe dvacátých let pořád zlé stigma. Drew sice mohl v relativním klidu vyrůstat v liberálním Washingtonu a díky mimořádným sportovním výsledkům jej angažovali v Massachusetts, ale na Harvard nebo Yale černoch prostě nepatřil. Zatím. Proto jej zlákala Kanada, kde se na vysokých školách rasový původ neřešil. Jinak ale Charles R. Drew s podobnými předsudky neúspěšně zápasil celý život a tento boj silně poznamenal jeho práci.

Británie krvácí…

V roce 1933 se vrátil domů. Která nemocnice by ale zaměstnala černého doktora? Kvůli předsudkům skončil na pitevně náležící k Howardově univerzitě. Odtud se z pozice prostého doktoranda – asistenta a pomocného chirurga – znovu od začátku propracovával. Drew ale neztratil elán. Už v Kanadě se totiž nechal inspirovat zajímavým nápadem na řešení problematiky krevních transfuzí. Ve volném čase sbíral informace a v roce 1938 dostal, opět díky mimořádným výsledkům, dvouleté stipendium na newyorské univerzitě Columbia. Kromě titulu lékaře-chirurga, který tu obdržel, pak ohromil celou odbornou veřejnost svou disertační prací na téma krevní banky. 

Šlo o nejucelenější přehled různých technik odběru, zpracování a uchovávání krve, jaký byl v USA momentálně k dispozici. S jeho představení rázem přestali řešit barvu pleti. Drewa přeřadili k výzkumné sekci fakultní nemocnice, kde mohl vesele bádat. Druhá světová válka už totiž začala a Spojené státy americké stejně jako jejich spojenci nutně potřebovali čerstvou krev. Drew očekávání nadřízených bezezbytku naplnil: Byl totiž schopen říci, jak krev efektivně odebírat, separovat a konzervovat, uměl naplánovat testy, zajistit ukládání i distribuci. A hlavně dokázal celou kampaň s názvem „Krev pro Británii“, založenou na motivaci dobrovolných civilních krevních dárců, rozjet ve velkém stylu. Pomohly mu v tom hlavně mobilní dárcovské stanice, takzvané bloodmobiles. 

Dvě barvy jedné krve

Během pěti měsíců Drew dokázal sehnat 15 000 dárců, sesbíral na 5 500 dávek krve a zajistil tak více než 1 500 transfuzí. Byl jmenován vedoucím celé kampaně a kolegové ho zahrnuli ovacemi. Také byl z pověření armády a námořnictva jmenován ředitelem první Americké krevní banky červeného kříže. Dobrovolníci se jen hrnuli, a už během prvního roku se tak černému doktorovi podařilo vytvořit síť 100 000 pravidelných dárců. Jenže i tento příběh má svou stinnou stránku. Ukládaná krev, připravovaná k transportu do Británie, nenesla jen potřebné informace, například o krevní skupině, ale také o tom, jestli dárce náhodou nebyl černoch. Bílá krev byla zatím pouze pro bílé.

Charles hlasitě volal po zrušení této praxe, protože neexistuje žádný vědecký základ pro teorii, že by černoši měli jinou krev. Neuspěl. Transfuzní vzorky byly i nadále označovány a uchovávány odděleně a Drew byl požádán o rezignaci. Muž, který svou invencí zachránil bezpočet spojeneckých vojáků na bojištích celého světa, se proto stáhl do ústraní a dále už působil jen jako profesor na Howardově univerzitě. Prvního dubna roku 1950, cestou na lékařskou konferenci do alabamského Tuskegee, měl dopravní nehodu, na jejíž následky zemřel. Opatření k segregaci různobarevné krve přetrvala v USA padesátá léta a některé státy, například Louisiana, na nich trvaly ještě déle. 

Trvalo to dlouhé desítky let, ale detailní průzkum Sluneční soustavy už konečně nabírá na obrátkách. Velkou zásluhu na tom mají nanosatelity, drobná, ale šikovná kosmická plavidla, která je možné nasadit do akce rychle a hlavně levně.

Americká vesmírná agentura NASA nyní připravuje misi k asteroidu, spojenou s dopravou vzorků na Zemi, která je náročná a přijde asi tak na 1 miliardu dolarů (necelých 22 miliard Kč). Badatelé z Finského meteorologického institutu navrhují uskutečnit misi, která by se postavila k průzkumu asteroidů úplně jinak.

Flotila průzkumných nanosatelitů

Finové plánují vyslat do vesmíru flotilu asi 50 extrémně malých kosmických plavidel — nanosatelitů. Až se taková flotila nanosatelitů pustí do práce, měla by prozkoumat během pouhých tří let asi 300 asteroidů. Pokud se podaří finský nápad zrealizovat, dramaticky se zlepší naše znalosti o těchto vesmírných objektech.

TIP: Do vesmíru míří flotila miniaturních satelitů KickSat-2

Každý z nanosatelitů pro plánovanou misi by vážil asi 5 kg a byl by vybavený teleskopickou kamerou. Pro let k asteroidům by nanosatelity využívaly elektrické sluneční větrné plachty (E-plachty), které pohání loď díky slunečnímu větru.

V Mexiku mají teď rušno. Zemi zasáhlo další silné zemětřesení, tentokrát o síle 7,1 stupně Richterovy stupnice. Zdroj zemětřesení se nacházel v hloubce 51 kilometrů, a co je horší, stalo se to 122 kilometrů jihovýchodně od centra megapole Mexico City.

Mexico City je hustě zastavěná a ještě hustěji osídlená oblast, kde žije asi 20 milionů obyvatel. I 122 kilometrů vzdálené zemětřesení vedlo ke zřícení mnoha budov a zřejmě také k četným úmrtím. Podle odhadů americké geologické agentury USGS mohly zahynout tisíce lidí.

Shodou okolností zasáhlo Mexiko City na den přesně před 32 lety jiné silné zemětřesení. I tehdy mělo na svědomí několik tisíc obětí. Velká zemětřesení v ohromných městech jsou vždy spojená s obrovskými tragédiemi. Ale proč právě Mexiko City?

TIP: Zkáza z hlubin: Geologický zlom ohrožuje Bangladéš, východní Indii a Myanmar

Vlastně to není taková záhada. Mexiko City stojí na dně bývalého jezera, navíc nedaleko místa, kde se střetávají hned tři tektonické desky. Jde o velmi geologicky aktivní oblast. Není proto divu, že Mexiko City patří k místům, která jsou na světě nejvíce ohrožená zemětřesením.

Jako by nestačilo, že rakovinné nádory bývají obtížně léčitelné a samotná léčba nezřídka ohrožuje pacienty na životě. Někdy se na stranu nádorů postaví i bakterie, obývající naše tělo.

Izraelští vědci nedávno odhalili, že bakterie ze skupiny gamaproteobakterií, které žijí ve slinivce, mohou odbourávat běžné léčivo pro chemoterapii gemcitabin. Podle vědců jde zřejmě o jeden z hlavních důvodů, proč v řadě případů chemoterapie selhává. Za zmínku stojí i to, že k objevu došlo díky náhodnému znečištění vzorků během výzkumu.

TIP: Obnovení funkce jediného genu vymaže nádor tlustého střeva ze světa

Rozhodně by bylo dobré tento problém zvládnout. Zvláště u nádoru slinivky, který je jedním z nejhůže léčitelných. Řešení by naštěstí mohlo být relativně jednoduché – součástí chemoterapie se zřejmě stanou i dávky antibiotik, které se s bakteriemi vypořádají.

Když Německo v červnu 1941 přepadlo Sovětský svaz, působil generálporučík Nikolaj Fjodorovič Vatutin (1901–1944) jako náčelník štábu Severozápadního frontu. Od června 1942 pak střídavě vedl Voroněžský, Jihozápadní, znovu Voroněžský a konečně 1. ukrajinský front, v jehož čele stanul v říjnu 1943 již jako armádní generál.

Nešťastná oběť ukrajinských banderovců

Dne 29. února 1944 se Vatutin v doprovodu generálmajora Krajňukova a osmičlenné ochranky vydal na štáb 60. armády umístěný v okolí ukrajinského města Slavuta zhruba 100 km západně od Žitomiru. Při průjezdu jednou z vesnic generál zahlédl skupina 250–300 osob, z jejichž středu se ozývaly jednotlivé výstřely. Rozkázal proto zastavit, aby zjistil, co se děje.

Ve chvíli, kdy vystoupil z vozidla, se však z okolních domů spustila palba. Ve vesnici se totiž zdržovali takzvaní banderovci, neboli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády. Vatutin byl raněn nad kolenem, několika vojákům jeho ochranky se ale podařilo otočit jedno vozidlo, naložit oba generály a odvézt je do bezpečí. Než se ale velitel 1. ukrajinského frontu dočkal prvního polního ošetření, ztratil velké množství krve a jeho stav byl vážný.

Další části seriálu Generálové padlí za druhé světové války:

• Maurice Rose (vyšlo 31. srpna)
• Gerhard Schmidhuber (vyšlo 7. září)
• Werner von Fritsch (vyšlo 14. září)
• Nikolaj Fjodorovič Vatutin (vyšlo 21. září)
• William Gott (vychází 28. září)

Další péče se mu dostalo ve vojenské nemocnici v Rovně a poté následoval převoz do Kyjeva, kam byli povoláni nejlepší lékaři. Ti museli 5. dubna generálovi kvůli infekci amputovat nohu, avšak ani tím mu život nezachránili. Nikolaj Fjodorovič Vatutin zemřel 15. dubna 1944. Podle některých zdrojů bylo celé přepadení předem naplánované, když místní obyvatelé banderovcům předali informaci o Vatutinově inspekční cestě.

Ve slabém jižním souhvězdí Vývěva si pozorný pozorovatel s binokulárním dalekohledem může povšimnout nápadně červené hvězdy, jejíž jasnost se slabě mění s periodou asi týdne. Tato velmi neobvyklá hvězda nese označení U Antliae. Nová pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA odhalila překvapivě tenoučkou sférickou slupku, která hvězdu obklopuje.

U Antilae je uhlíková hvězda - vyvinutá, chladná zářivá hvězda, která v HR diagramu leží na asymptotické větvi obrů. Asi před 2 700 lety prošla tato stálice krátkou epizodou intenzivní ztráty hmoty. Během tohoto období, trvajícího pouhých několik set let, hvězda vysokou rychlostí odvrhla materiál, který dnes pozorujeme v podobě sférické obálky zachycené na záběru z ALMA. Výzkum této slupky v bližším detailu ukazuje, že obsahuje známky přítomnosti slabých tenkých oblaků, známých jako filamentární substruktury.

Slupky, jako je ta u hvězdy U Antilae, ukazují bohatou variabilitu chemických složek na bázi uhlíku i dalších prvků. Rovněž pomáhají při recyklaci hmoty a jsou zodpovědné za 70 % prachu v prostoru mezi hvězdami.

Průměrná délka lidských řas je mezi 0,8 a 1,2 centimetru. Řasy devětačtyřicetileté Číňanky ale měří neuvěřitelných 12,4 centimetru. Jou Ťien-sia, ještě před nedávnem pracovala jako ředitelka velkého investičního fondu v Šanghaji. V roce 2013 se ale rozhodla opustit svět velkých financí a začala se věnovat přírodě. Konkrétně se vrhla na pěstování růží a vysloužila si přezdívku „květinová víla“. Řasy v té době měla úplně normální.

Pak se ale začaly dít věci – řasy Jou Ťien-sia začaly růst závratným tempem a dnes jsou zhruba 10× delší, než je běžné. Číňanka je na svou ozdobu patřičně hrdá a věnuje jim náležitou péči. „Dlouhé řasy jsou symbolem pevného zdraví a dlouhověkosti, jsou součástí mého já,“ říká o své neobvyklé ozdobě Jou Ťien-sia.

Více než dvanácticentimetrové řasy si vysloužily zápis do Guinessovy knihy rekordů. Dřívějšího rekordmana Američana Stuarta Mullera s jeho sedmi centimetry strčí Jou Ťien-sia do kapsy naprosto hravě.