Před více než dvaceti pěti lety jste odešli z tehdejšího Československa do Rakouska. Co pro vaši cestovatelskou budoucnost tato změna znamenala?

Odchod do nedaleké ciziny byl naším prvním krokem do světa. Původně jsme sice chtěli zakotvit až v Kanadě, ale dnes jsme rádi, že jsme zůstali přímo v Rakousku. Práce v zahraničí nám pomáhá získat prostředky na často finančně náročné cesty a pořídit si kvalitní techniku. V Rakousku také promítáme a pořádáme fotografické výstavy a zároveň máme blízko domů. Nasedneme do auta a jsme za dvě a půl hodiny u rodiny v Česku. Tady se cítíme být doma; v Rakousku máme „pracovní základnu“.

Dnes už máte procestovanou například Ameriku, velkou část Afriky i některé oblasti Jižní Ameriky. Na které z již viděných míst byste se nejraději znovu vrátili?

Na všechna. Pečlivě vybíráme oblasti, kam hodláme cestovat, takže se dá říct, že všude, kde jsme byli, to stálo za to. Všude byla nádherná příroda a pestrá krajina. Baví nás i dálky a trampoty na cestách, které k cestování neoddělitelně patří. Ať už jde o píchlou pneumatiku kdesi v poušti, zabouchnuté dveře u auta v Údolí smrti, štípance od přístavní blechy, nebo požár buše.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Na základě svých cest už několik let připravujete veřejná promítání a v poslední době se zaměřujete na akce pro školy. Jak pozornými diváky jsou na vašich představeních děti?

Děti jsou bezvadní diváci. Doprovázející učitelé tvrdí, že jsou mnohem klidnější, než na jiných školou pořádaných akcích. Představení nesmírně prožívají a dávají to hodně najevo. Děti jsou pozorné, když se vypráví nějaký příběh, smějí se, když se na plátně objeví legrační tučňáci a šklebí se při fotkách, na nichž ochutnáváme grilované červy… A když zazní hudba, tak se zklidní a naslouchají i mimina.

Kolik času věnujete přípravě každé „diashow“?

Na každé téma je potřeba být minimálně dva měsíce v terénu, teprve pak je člověk schopný zemi porozumět. Během cesty píšeme deník se základními poznámkami, žádné velké romány. Když se vrátíme domů, zhruba dva měsíce třídíme materiál, shromažďujeme informace o zemi, promýšlíme si, jak přesně pásmo sestavit. Taky vyhledáváme hudbu, která musí k promítaným fotkám a oblasti přesně sedět. Samotné skládání pásma pak zabere minimálně tři měsíce intenzivní práce, a to až do pozdních nočních hodin. V noci je klid, dobře se tvoří.

Dolaďujete pásmo i v průběhu promítání, když třeba máte pocit, že některá část nemá takový ohlas, jak byste si představovali?

Snažíme se, abychom vše udělali co nejlépe hned napoprvé. Aby na sebe všechno dobře navazovalo a zároveň by promítání mělo být pestré. Když v jednu chvíli prezentujeme něco romantického, měla by navazovat veselejší pasáž nebo něco od podlahy. Obecnější informace musí být prošpikovány osobními postřehy a zážitky. Každý by si měl najít to svoje, ať už má rád krajinu, zvířata, města, vesnice, lidi, rád se zasměje nebo vyslechne napínavý příběh. Dolaďujeme spíš technickou stránku, ale do skladby pásma už moc nezasahujeme.

Snímky, které z vašich cest prezentujete, mají vyváženou kompozici a skvělou barevnost. Kolik uděláte špatných fotek na jednu takto povedenou?

Když jsme fotili na kinofilm, museli jsme hodně přemýšlet, než jsme zmáčkli spoušť. Hlavně Miloš se zaměřoval především na „špeky“ a hned tak kvůli něčemu foťák nezapínal. Teď s digitální technikou je focení mnohem bezstarostnější. Raději místo vezmeme z více stran, s různými objektivy, děláme světelnou řadu mnohem častěji než dříve. Na jeden park „vypráskáme“ klidně přes tisíc snímků. Pak ovšem máme jiný problém – vybrat z toho množství nejlepší záběry a nahustit je do pásma. Všechny dobré snímky se do promítání nevejdou, ale s tím se člověk musí smířit. Díky množství materiálu a našemu nasazení jsme pak schopní dát dohromady to, co dáváme.

Jste fotografové spíš intuitivní, nebo si záběry dopředu hodně promýšlíte a případně se na místo i vracíte?

V prvé řadě na sebe necháváme působit okolí. Pozorujeme, jak se krajina se změnou světla přetváří, co nového se s každým krokem otvírá. Okoukneme terén a promyslíme, kde bychom se měli pohybovat při západu slunce. Často se ukážou věci, s nimiž vůbec nepočítáme a to platí i v případech, že jsme někde opakovaně. Krajina je sice statická, ale stačí jiné mraky a všechno je jinak než minule. A to je na fotografování úžasné – když se vám podaří dobře zachytit ten jedinečný okamžik.

Máte u některých vašich záběrů pocit, že dokonale vystihují atmosféru místa? Tak dobře, že pro představu diváka není nic jiného než obraz potřeba?

Snažíme se co nejlépe vyjádřit atmosféru krajiny, interpretovat do snímku různé myšlenky. Myslíme si, že někdy je fotografie tak silná, že není potřeba dalšího vysvětlování. Snímky se ale snažíme přiblížit i prostřednictvím dalších smyslů – doprovodným slovem, vhodnou hudbou a pomocí videa. Stává se, že za námi diváci po představení přijdou a říkají, že si při promítání připadali jako přímí účastníci celé akce. Mnozí tvrdí, že naším představením žijí ještě několik týdnů.

I tak má ale zprostředkovaná zkušenost svá omezení. Co se na fotky zachytit nedá?

Někdy je krajina tak monumentální, že se nám na jeden snímek prostě celá nevejde. V tom případě nezbývá, než vypíchnout to podstatné. Zobrazit celkový dojem a pak detaily. Vjemy jako vůně, teplo a zima se sice obrazově zachytit nedají, ale vnímavý člověk je vycítí i z pouhého snímku.

Vaše cesty trvají i několik měsíců. Jak moc do detailu je plánujete ještě před nasednutím do letadla?

Naše cesty mají jeden společný cíl – přivézt co nejvíc kvalitního materiálu k jednomu tématu, k jedné zemi. Tomu se plánování podřizuje. Neradi bychom zbytečně minuli něco zajímavého. Takže pročítáme aspoň tři průvodce, procházíme internet a vypisujeme si zajímavá místa. Pak vše zaznačíme do mapy a nakonec společně probíráme, co nás nejvíc zajímá, které lokality je potřeba navštívit. Velmi rádi vyhledáváme málo známá nebo zvláštní místa. Pak už jen stačí koupit letenky, půjčit si auto. O nocleh se moc nestaráme, spíme většinou v autě. A když se nutně potřebujeme umýt, tak se nějaký kemp nebo motel cestou vždycky najde. Vybavení chystáme často na poslední chvíli, ale máme sestavený seznam, takže to podle něj jde už rychle. Na cestě se pak držíme nejdůležitějších bodů, ale to jak a kde dlouho nakonec budeme, rozhodujeme až na místě. Když to uznáme za vhodné, improvizujeme a trasu měníme.

Většinou směřujete do fotogenických krajin, jejichž zachycování je zatím vaší doménou. Zůstanete u nich, nebo se v budoucnosti více zaměříte i na focení zvířat, lidí či dokonce měst?

Zvířata fotíme, když se s nimi náhodně setkáme. Na dlouhé vyčkávání v krytu nemáme moc trpělivosti a mnohem víc nás baví přímý kontakt – když o nás zvířata ví. Zkoušíme, jak dalece si nás připustí k tělu a někdy tak zažíváme opravdu nečekané věci. Například když nám opice sežerou právě uvařený oběd, přepadnou nás lamy nebo zachraňujeme do plotu zapleteného pelikána. Skvělé bylo, když se k nám sami od sebe přitulili malí lachtani. Ani setkání s lidmi a jejich focení se ale nevyhýbáme. Tato fotografická disciplína se nám zalíbila už v Egyptě a setkání s bezprostředními Chilany měla také velké kouzlo. Přitahují nás i architektonicky zajímavá města, ale krajiny přes to všechno asi zůstanou naší prioritou.

Z krajin jsou pak vaší specialitou pouště, a to především v Americe a Africe. A co jiné pouště a jiné světadíly? Láká vás třeba Arabská poušť, nebo poušť Gobi?

Na kontě máme severoamerickou poušť, Namibijskou poušť, Richtersveld, Kalahari či Atacamu a prozkoumali jsme i kousek Sahary. V tom určitě budeme pokračovat. A do Arabské pouště nebo Gobi bychom se taky někdy rádi dostali. Kromě nich třeba i do australských pouští a další pouštních specialit.

Technicky vzato je největší světová poušť Antarktida. Chtěli byste jet fotit i tam?

Určitě. Jediné, co nás trochu odrazuje, je tamní nevyhnutelná zima. Jsme přece jen spíš „pouštní krysy“. I když jižní studené a deštivé Chile s neutuchajícími větry jsme si nakonec taky vychutnali.

Kdo jsou Kateřina a Miloš Motani

Autorská dvojice Motani se fotografováním zabývá již řadu let. Těžištěm jejich tvorby je cestovní, přírodní, krajinná, makroskopická a výtvarná fotografie. Snímky se vyznačují především citlivým ztvárněním portrétu krajiny v celé její pestrosti. Ať už je to prostřednictvím práce s barvou, světlem, stínem, detailem nebo tvarem. Na snímcích jsou často zachyceny pomíjivé okamžiky, kterých by si člověk měl povšimnout a ve kterých by měl rozpoznat jejich dokonalou jedinečnost.

Kateřina a Miloš mají v rakouských pasech zapsáno příjmení „Motanova, Motan“. Používají však společné označení „Motani“ s „i“ na konci. Jde především o vyjádření množného čísla. Své fotografie totiž nechtějí dělit na ty, které fotil „on“ a u nichž stála za fotoaparátem „ona“. Jsou to prostě fotky, které vytvářeli „oni“.
www.motani.eu

Vyznamenání založil roku 1890 císař František Josef I. a měla být udělována jako projev císařského uznání za zvláště hrdinský čin provedený za války nebo za perfektní službu v době míru – Signum laudis v překladu znamená „znamení pochvaly“.

Třístupňové ocenění

Do roku 1916 byla na aversu medaile hlava Františka Josefa I., přičemž medaile byla převýšena císařskou korunou. V letech 1917-1918 se udělovala jiná verze (zobrazena na obrázku) – na aversu byl vyobrazen císař Karel I. a medaile byla převýšena hned dvěma korunami: rakouskou a uherskou. Od roku 1890 byly postupně zavedeny tři stupně: bronzová medaile, stříbrná medaile a velká medaile. Za opětovné udělení se na stuhu medaile připevňovala lišta s meči.

Tato medaile u nás vešla v širší známost zejména díky stejnojmennému protiválečnému filmu režiséra Martina Hollého, který líčí příběh fanatického rakousko-uherského kaprála Hoferika (Vlado Müller) bojujícího na ruské frontě. Ačkoliv za vykonané činy nejprve obdrží Signum laudis, stane se posléze za dramatických okolností svým nadřízeným nepohodlným, a je proto postaven před polní soud. Reálně by však tato situace nebyla možná, neboť Signum laudis mohli získat pouze důstojníci.

Americký filmový týdeník zachycuje mimo jiné spojenecké vylodění u Anzia z třetí lednové dekády roku 1944. Takzvaná operace Shingle měla zaskočit německé obránce Gustavovy linie tím, že dojde k vylodění hluboko v jejich týlu, asi 150 km jižně od Říma. Avšak přestože samotné vylodění 22. ledna proběhlo relativně klidně a bez významnějšího německého odporu, následující budouvání předmostí připravilo Spojence o moment překvapení. Angloameričané byli nakonec donuceni bojovat o udržení předmostí. Druhá část filmového týdeníku je věnována bojovým akcím Rudé armády v Rumunsku.

Když dnes osmačtyřicetiletý Australan Tattboy Holden dokončil školu, nechal si vytetovat obrázek orla – prý jako symbol dospělosti. Dnes pokrývají tetování 90 % jeho těla, včetně očí a penisu a stále nemá dost. Australan, který si nechal v roce 2014 změnit své jméno, už za kérky utratil přes 100 tisíc australských dolarů (přibližně 1,8 milionu korun).

Zdobení svého těla ale prý nepovažuje za posedlost, nýbrž za způsob terapie. Svérázný Australan prý trpí chronickými bolestmi a tetování je pro něj způsob jak palčivé bolesti alespoň na čas přehlušit.

Útes, který snáší vejce. To zní jako pohádka, legenda nebo noční můra. V jihočínské provincii Kuej-čou ale takový útes skutečně existuje. Je vápencový, asi 6 metrů vysoký a nesnáší opravdová vejce.

Jednou za zhruba 30 let z útesu vypadne oblý kámen, který nápadně připomíná vejce. Tato kamenná „vejce“ mají v průměru kolem 20 až 40 centimetrů. Podle všeho se z nich nic nevylíhne, i tak jde ale o pozoruhodný a trochu děsivý fenomén.

TIP: Potvrzení legendy: Velká potopa z čínských mýtů se doopravdy odehrála

Zároveň jde o geologickou záhadu. Vědci totiž vlastně přesně neví, jak tento jev funguje. Mají různé hypotézy, většinou se shodují v tom, že se na jevu podílí eroze a rozdílná tvrdost hornin, kompletní vysvětlení ale nemáme. Podobné útvary se nacházejí u na jiných místech světa, pokud je ale známo, nikde vejce nepadají na zem jako z čínského útesu.

Některé milostné příběhy vstoupily do dějin jako symboly zklamaných nadějí. Některé dějinami dokonce náležitě zahýbaly. A jiné byly jednoduše pro smích.

Tlustý král a kobyla z Flander

Jindřich VIII. a Anna Klévská

Anna Klévská se na seznamu vhodných nevěst pro krále Jindřicha VIII. ocitá z politických důvodů. Král si Annu vybere podle portrétu, na němž jí však malíř Hans Holbein mladší poněkud zalichotil. Setkání příštích manželů je proto fiaskem. „Nic v sobě nemá pěkného a vypadá špatně zepředu i zezadu. Její tělo nemá nic, co by vyvolalo jakékoli touhy,“ popíše Jindřich dojmy ze svatební noci. Ano, ženu, která se mu nelíbí, nevoní mu a vyslouží si u něj přezdívku „flanderská kobyla“, si v roce 1540 skutečně vezme. I proto, že už se nedokáže vyvléct ze svatební smlouvy.

Že to s tlustým a nepřitažlivým panovníkem nijak nevyhrála ani Anna, to je věc druhá. Ale „flanderská kobyla“ uvažuje pragmaticky. Přistoupí na velkorysé vyrovnání. Neuplynulo ani půl roku od svatby a Anna je zase volná. Navíc se dvěma paláci, služebnictvem a trvalým příjmem. V rukou kata nakonec skončí jen lord Cromwell, který sňatek dojednal.

Kde bere ta svá těhotenství?

Car Petr a Kateřina Veliká

Sofii Frederice Augustě, šlechtičně s nevýznamným titulem Anhaltsko-zerbstské princezny, vyjde v roce 1744 šťastná hvězda. Carevna Alžběta I. si ji zvolí jako manželku pro svého syna Petra. Mladá princezna konvertuje k pravoslaví, učí se rusky, přijímá jméno Kateřina Alexejevna. Svatba se koná 21. srpna roku 1745 a hostům se naskýtá tragikomický obraz: Nádherná mladá žena a vedle ní poďobaný neurotický mladíček. Tráví hodiny hrou s dřevěnými vojáčky, příliš se nemyje a rozhodně nenaplňuje představu příštího panovníka širé Rusi… Kateřina se však snaží. Manželé se spřátelí, ale jejich intimní soužití je nulové. Nakonec Kateřina přece jen otěhotní. Osm let po svatbě! Přesto se spekuluje, že otcem není carevič. „Pánbůhví, kde moje žena bere ta svá těhotenství,“ přiživuje drby opilý Petr.

Spiknutí důstojníků, při němž je Petr uvězněn a posléze zabit, otevře Kateřině cestu k trůnu. A řada milenců výjimečné ženy, která se stane slavnou vládkyní Ruska, je dodnes pověstná.

Slaboch a intrikánka

Karel IV. Španělský a Marie Luisa Parmská

Karel IV. Španělský má v dějinách nezáviděníhodné postavení slabocha, kterému „vyfoukla“ trůn jeho žena s milencem. Byl velký a silný, ale nevynikal bystrostí. Přesto je předurčen pro španělský trůn. V roce 1765 si bere za manželku třináctiletou sestřenici Marii Luisu Parmskou. Ta vedle svého nerozhodného manžela vyrůstá ve schopnou intrikánku. A alespoň podle Goyova portrétu i v mimořádně nehezkou ženu. Luisa postupně přebírá vládu. Zdatně jí při tom sekunduje její milenec, důstojník Manuel Godoy. Král se však vzdává moci s úlevou: prohlašuje, že si cení Godoyových schopností. Dvoru je ovšem pro smích. Královnin poměr je veřejným tajemstvím a o Godoyových státnických kvalitách nikdo nic neví. Karel nakonec abdikuje ve prospěch svého syna Ferdinanda. Dožije v exilu v podivném soužití s Marií Luisou, Godoyem a jeho další milenkou s dítětem. 

Armáda České republiky se podílela i na operacích KFOR (Kosovo Force, od roku 1999), když pomáhala zajišťovat postupnou stabilizaci Kosova a návrat této země k mírovému životu. Česká republika vyslala v červenci 1999 do akce 140 vojáků, ale už v listopadu téhož roku se jejich počet vyšplhal téměř ke dvěma stovkám. Náš kontingent tvořilo velitelství, sekce součinnosti se štáby KFOR, jeden letoun Antonov An-26 a hlavně 6. průzkumná rota, která tvořila jádro vyslaných jednotek. Po zmíněném posílení se zformovala navíc mechanizovaná četa a strážní družstvo.

Průzkumná rota působila v rámci Mnohonárodní brigády Střed a základnu měla v obci Gornji Sibovac. Mezi její hlavní úkoly patřilo střežení 42 km dlouhého úseku kosovsko-srbské hranice, ale také zajištění bezpečného návratu uprchlíků a vytvoření podmínek pro obnovu mírového soužití kosovských Srbů a Albánců. Rota mimo jiné nepřetržitě ochraňovala odříznuté a obzvlášť ohrožené oblasti obývané Srby. V květnu 2001 se počet vojáků navýšil na 400 a v únoru následujícího roku vznikl společný česko-slovenský mechanizovaný prapor o síle 500 lidí.

Jeho prostor odpovědnosti se v únoru 2002 rozšířil na jih a hranice střežená Čechy a Slováky se tak prodloužila na 51 km. V březnu se prostor působení jednotky ještě zvětšil o dalších 39 km hranice. První česko-slovenský prapor zůstal v Kosovu do října 2002, kdy jej nahradil 2. česko-slovenský prapor, který od švédského praporu převzal navíc dalších 12 km hranice a přilehlých oblastí. V dubnu 2003 jej vystřídal 3. česko-slovenský prapor, jehož operační prostor se opět rozšířil, a nově hlídal hranici o délce 112 km. Následovaly další rotace kádrů a v neklidné provincii sloužil do roku 2005 postupně ještě 4., 5. a 6. česko-slovenský prapor.

V druhé polovině března 2004 se naši vojáci podíleli na obnově klidu a pořádku při etnických násilnostech. Chránili přitom kosovské Srby před útoky Albánců, bránili dalšímu vypalování srbských obydlí a ničení kulturních památek. Kromě toho evakuovali stovky Srbů z ohnisek nepokojů. Střežili i významné srbské pamětihodnosti, jako třeba památník na Kosově poli, a doprovázeli autobusy vozící srbské děti do škol. Od 1. srpna 2005 do 31. července 2006 se dostalo České republice té cti, že zastávala roli takzvaného vedoucího státu v rámci Mnohonárodní brigády Střed.

Poté Češi předali velení Švédsku, ale náš prapor působil na Balkáně až do roku 2011. V současnosti tam slouží jen menší skupina důstojníků v mezinárodním štábu. V Kosovu zemřeli tři čeští vojáci. Nadrotmistr Vlastislav Hendrich a štábní rotmistr Luděk Severa zahynuli v září 2002 při nehodě obrněného transportéru, praporčík Lubomír Bejdák spáchal v červenci 2005 sebevraždu.

Příště: Enduring Freedom - Na středním východě

Levharti sněžní (Panthera uncia), se pohybují v horské krajině jako duchové. Již dlouho jsou chráněni v celé oblasti výskytu, ohrožují je hlavně pytláci a ilegální lov, spojený s prodejem trofejí na černém trhu.

Mezinárodní svaz ochrany přírody v těchto dnech vyhlásil, že levharti sněžní už podle standardních pravidel nejsou ohrožení a budou nadále považováni za „zranitelné“. Badatelé a ochránci přírody totiž napočítali minimálně 4 tisíce dospělých zvířat, a to již přesahuje hranici stanovenou pro ohrožené druhy. Trvalo to dlouho, spočítat levharty sněžné vysoko v horách není vůbec snadné.

TIP: Čerstvě narozené mládě levharta obláčkového je nadějí pro záchranu druhu

Jde o administrativní změnu, ale pro levharty je to jistě dobrá zpráva. Čím více jedinců ten který druh má, tím vyšší jsou i jeho šance na přežití. Úsilí o ochranu těchto krásných šelem tím ale samozřejmě nekončí. Pytláci a další rizika jim hrozí dál.

Aby na sebe příliš neupozorňovala, přijala pseudonym a rozhodla se vydat vlastní cestou. Osud jí mnoho času nedopřál, nedožila se ani padesátky. Jaká byla životní dráha jediné dcery Jana Wericha? Nelehká, ale nikoliv zbytečná...

Útěk do Ameriky

V Evropě to vře. Hitler zbrojí a v malém Československu vítězí ve volbách do parlamentu Sudetoněmecká strana. Všude panuje neklid. Henleinovci sílí, pořádají demonstrace a brojí proti všemu českému. Velkým trnem v oku jim je Osvobozené divadlo. Nejraději by ho zadupali do země. Neustálými útoky na Voskovce a Wericha nakonec dosáhnou svého. Divadlo je uzavřeno a slavné duo se uchyluje k filmové práci. V této nelehké době se Janu Werichovi narodí jeho jediná dcera Jana.

Sotva začala malá Jana vnímat svět kolem sebe, nabírá její život rychlé obrátky. Situace v Československu je po Mnichovské dohodě neudržitelná. Janin otec a jeho přátelé Voskovec a Ježek se začínají obávat o své životy: „Jde do tuhýho. Nemůžeme tady zůstat. Jakmile to praskne, tak nás zabijou!“ Prchají do Francie a odtud do Spojených států. Roky v emigraci ubíhají rychle, ale uživit se není jednoduché. Werich s Voskovcem hrají pro své krajany. Připravují české protinacistické pořady pro Hlas Ameriky, který je vysílá do Evropy. Malá Jana nastupuje do první třídy a na vzdálené Československo skoro zapomíná.

Návrat domů

Celý svět slaví. Hitler padl! Válka v Evropě skončila! Desetiletá Jana tuší, že ji čeká velká životní změna. Rodiče jsou dojati k slzám: „Naše země je konečně svobodná, můžeme se vrátit domů!“ „Kam domů? Vždyť naše doma je tady v Americe!“, odporuje Jana. Její impulsivní otec na nic nečeká a zanedlouho balí kufry. „Vracíme se do Československa, darling!“ Jana pláče, nechce opustit své přátele a sladký americký život. „Proč nemůžeme zůstat v Americe, dady? Co budeme v té studené, rozbombardované Evropě dělat?“

S poměry v poválečném Československu se Jana vyrovnává statečně. V září nastupuje do školy a lidé kolem ní si pořád šeptají: „To je mladá od Wericha, malá Werichová. Jestli pak bude jako její otec?“ Zírají na ni, jakoby byla nějaký exponát v národopisném muzeu. „Co s tím mým tátou pořád mají?“ Až časem se malá Jana dozvídá, jak byl její otec v předválečném Československu populární. Neustálá pozornost ostatních leze Janě na nervy. Plno lidí se s ní chce přátelit jen proto, aby se dostali blíže k jejímu otci. Čím je starší, tím hůř to snáší. „Dejte mi už všichni pokoj! Copak nevidíte, že mi to vadí?“ Ale na její pocity nebere nikdo ohled.

Jak vystoupit z otcova stínu?

Svého tátu má moc ráda. Váží si ho. Nechápe ale, proč ji nutí, aby šla v jeho šlépějích. „Baví mě jazyky, chtěla bych překládat a psát... Proč musím jít na DAMU?“ Jana pláče, ale nedokáže otci vzdorovat. Jde na zkoušky a samozřejmě, že ji přijmou. Je přece Werichová! Po absolutoriu v roce 1957 přemýšlí, kam dál. V Praze nezůstane i toho jména se musí zbavit. Do prvního angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nastupuje už jako Hálová. Chce si jít vlastní cestou, žít život po svém bez pomoci rodičů a závisti okolí. Recenze jejích výkonů na divadle ale nejsou příliš povzbudivé. Začíná se věnovat překladatelství a sem tam spolupracuje s otcem na deskách, které vydává pro Supraphon. Svým osamostatněním získává postupně sebevědomí. Počátkem 60. let se vrací do Prahy, kde vystřídá několik angažmá až nakonec zakotví v hudebním divadle v Karlíně.

Zlatá šedesátá

Uvolnění poměrů v šedesátých letech vlévá Janě novou krev do žil. Odvážně se pouští do knižních a divadelních překladů a věnuje se i filmu. Její překlad muzikálu West Side Story se hraje dodnes. Napadlo by vás, že ta něžná, zamilovaná slova vkládala do úst Marii a Tonymu právě Jana Werichová? Ovšem pod pseudonymem Hálová.

Časem proklouzne i mezi scenáristy. A to ji baví. Svůj smysl pro humor prokáže ve scénáři pro televizní příběh Drahý zesnulý, kterýse stal hereckým koncertem neprávem opomíjené Nataši Gollové, Stelly Zázvorkové, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra a Jana Wericha.

Ke spolupráci ji vyzve i Československý rozhlas. Začíná jako autorka adaptací, sem tam se mihne v nějaké rozhlasové hře. Několik měsíců po srpnových událostech roku 1968 ji osloví režisér Jiří Melíšek: „Jano, nechtěla byste se svým otcem natočit vzpomínkový cyklus? O spolupráci s Voskovcem a Ježkem v Osvobozeném divadle, o emigraci a tak dále. Byla byste mu výtečným partnerem!“Jana chvíli váhá, ale nakonec nabídku přijímá. Díky ní vzniká jedinečný záznam, který odolá i tvrdé cenzuře 70. let.

Janiny úspěchy často znevažují pocity méněcennosti, výčitky a deprese. I když si stokrát nařídila, že se takovými malichernostmi nebude zabývat, klade si stále ty stejné otázky: „Jsem dost dobrá? Naplnila jsem očekávání svých rodičů?“

Fanča

Jméno si Jana mění ještě jednou, kvůli svatbě. Jako Jana Kvapilová porodí v roce 1967 svou jedinou dceru Zdeňku. Dědeček ale malé neřekne jinak než Fančo. Rodinná idylka manželů Kvapilových netrvá dlouho a manželství se brzy rozpadá. Jana nachází útěchu u svých rodičů, kteří opět berou otěže jejího života do svých rukou. „Když se nepotatila Jana, podaří se to s malou Fančou,“ říkají si Werichovi a vozí svou vnučku na natáčení a do kroužků. Jana je proti. Ale může snad odporovat? Poslouchá ji někdo? Ani Fanča o pozornost hereckého světa příliš nestojí, ale dědovi se prostě nedá říct ne...

Hořký konec

Na sklonku sedmdesátých let se Jana víc než o svou kariéru stará o nemocné rodiče. Oba umírají ve stejném roce. Maminka Zdena, která se potýkala dlouhá léta s psychickými problémy, umírá na jaře, táta ji přežije jen o půl roku. Po jeho smrti nastupuje Jana do nemocnice. Diagnóza zní strašně: rakovina. Domů se už nikdy nevrátí. Šest měsíců po skonu svého otce, v květnu 1981, umírá i ona. Zanechá po sobě čtrnáctiletou dceru, která později emigruje a usadí se jako psycholožka ve Švýcarsku. Janin život byl krátký, ale plný tvrdé práce a odhodlání. Svému otci ostudu rozhodně neudělala... 

Prapředkem stíhaček Jak-7 a Jak-9 se stal prototyp cvičného provedení UTI-26. Ten vznikl dalším vývojem původně stíhacího prototypu I-26-II. Obdržel dvoumístnou kabinu a výzbroj redukovanou na dva 7,62mm kulomety. Pro sériovou stavbu byl vybrán druhý prototyp UTI-26-II, který prošel státními zkouškami v lednu a únoru 1941. Sériové cvičné letouny nesly označení Jak-7UTI a pouze jeden kulomet. V roce 1941 jich vzniklo celkem 186. Ohromné ztráty na stíhacích letounech, které utržilo VVS RKKA po německém útoku, donutily Sověty bojově nasadit i původně cvičné Jaky-7UTI. Vznikl také nápad konstrukci zpětně upravit na plnohodnotný stíhací typ.

Na základě rozhodnutí ze srpna 1941 se rozběhla produkce čistě bojového stíhacího provedení Jak-7 (mělo zprvu ponecháno prosklení zadní kabiny). Stíhací Jaky-7 měly při prakticky stejných výkonech v některých ohledech lepší vlastnosti než původní Jaky-1. Postupně procházely zdokonaleními vtělenými do variant Jak-7A (produkce začala v lednu 1942) a Jak-7B.

Ani Jak-7B však výkonnostně nestačil na německý Bf 109F či Bf 109G (mimo jiné byl pomalejší ve vodorovném i střemhlavém letu a hůře stoupal). Navíc trpěl některými konstrukčními a výrobními nedostatky: nejzávažnější představovalo přehřívání pohonných jednotek, což byla chronická nemoc všech stíhaček Jak. Celkem vzniklo na 6 399 Jaků-7 všech verzí, převážně Jak-7B (u pozdějších strojů této verze zavedli novou podobu překrytu kabiny se snížením zadní části trupu). Produkce (podobně jako v případě Jak-1b) běžela dlouho, až do roku 1944, což byl typický projev sovětského upřednostnění kvantity nad kvalitou.

Jak-9 náležel do těžší vývojové větve stíhaček Jak a v porovnání s Jaky-1 a Jaky-3 se vyznačoval podstatně větší univerzálností. Hlavní odlišnost od Jaku-1 i Jaku-7 představovala duralová kostra křídla. Produkce běžela od října 1942 pod označením Jak-9. Úvodní letouny trpěly některými výrobními vadami a nedlouho před vypuknutím bitvy u Kurska musely být „devítky“ dokonce přechodně uzemněny kvůli odtrhávání potahu křídel.

Letoun se stavěl ve třech výrobních závodech v celé řadě verzí. Základní provedení mělo dosti slabou výzbroj. Ta byla zesílena u verze Jak-9T, kde konstrukční tým (nejspíše inspirován americkým Bellem P-39) zavedl synchronizovaný trupový 37mm kanón, který doplňoval jediný 12,7mm kulomet. Výroba této verze běžela v letech 1943–1945. Z dalších variant je nutno zmínit například Jak-9D s prodlouženým doletem a v tomto ohledu ještě výkonnější Jak-9DD. Nebo stíhací bombardovací variantu Jak-9B se zajímavě řešenou pumovnicí za kabinou pro 400 kg pum.

Nejvýkonnější verzí řady „devítek“ se stal Jak-9U s motory VK-107A o 993 kW, někdy v Rusku označovaný za nejlepší stíhačku druhé světové války. Jaky-9 se v řadové službě velmi osvědčily. A byť ve většině provedení (s výjimkou Jak-9U) ve výkonech zaostávaly za posledními Bf 109G, Bf 109K, Fw 190A a obzvláště Fw 190D, tvořily základní typ ve výzbroji stíhací složky VVS RKKA po celou druhou polovinu války. Produkce „devítek“ se nezastavila ani se skončením konfliktu. Do roku 1948 vzniklo 16 769 kusů.

Image

Čtěte také

Hurikán proti Emilovi: Hawker Hurricane Mk.I vs. Messerschmitt Bf 109 E