Zatím vše nasvědčuje tomu, že hurikán Harvey bude jednou z nejdražších přírodních katastrof v dosavadní americké historii. Jeho ničivost se projevila především v tom, že se pohyboval extrémně pomalu a obsahoval neobvykle velké množství vody.

Výsledkem je, že z hurikánu Harvey na Spojené státy napršelo celkem asi 125 bilionů litrů vody, z toho velká část v Texasu. Je to asi čtyřikrát více, než kolik napršelo vody ze slavného hurikánu Katrina, který v roce 2005 zpustošil okolí New Orleans.

TIP: Mravenci evakuují zaplavený Houston na plovoucích ostrovech z vlastních těl

Badatelé zjistili, že v texaském Houstonu a širokém okolí napršelo tolik vody, že zemská kůra v této oblasti poklesla asi o 2 centimetry. Tento pokles poté trval několik dní, než hlavní masa vody odtekla do oceánu. Pokles o 2 centimetry nezní na první pohled dramaticky, ale pohnout zemskou kůrou o takovou vzdálenost, to už chce pořádnou váhu.

Není to tak dávno, co bylo tetování v lepší společnosti tabu. Dneska je ale jiná doba. Například v USA má alespoň nějaké tetování už skoro každý třetí. A v Kanadě je tetovaný i současný premiér Justin Trudeau.

Tetování je cool, ale není úplně zadarmo. Každý, kdo má zájem o tetování, si musí protrpět samotný zákrok, který nebývá zcela bezbolestný. Tím ale rizika nekončí. Nový výzkum ukazuje, že nanočástice tetovacího inkoustu mohou putovat lidským tělem a usazovat se v lymfatických uzlinách.

TIP: Riskantní ozdoba: Mladý muž s tetováním podlehl infekci mořskou bakterií

Problém je v tom, že nebývá zcela jasné, jaké látky jsou obsažené v tetovacích inkoustech. Většinou to jsou organické pigmenty, inkousty ale také často obsahují sloučeniny niklu, chromu, manganu nebo kobaltu. Vědci zatím nevědí, jak se nanočástice inkoustu v lymfatických uzlinách chovají a zda představují hrozbu lidskému zdraví. Do budoucna se na to ale chtějí zaměřit. 

Počátky SS byly velmi skromné a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by v budoucnu mohlo jít o významnou ozbrojenou složku. Její prapůvod můžeme hledat už roku 1923, kdy se z nejspolehlivějších příslušníků nacistické strany NSDAP utvořila takzvaná štábní stráž (Stabswache).

Za úkol měla jednak osobní ochranu vůdce nacistů Adolfa Hitlera a také zabezpečování stranických schůzí před útoky politických odpůrců. V listopadu téhož roku pak vznikla další malá skupinka obdobného charakteru, která dostala název Stosstrupp.

Tehdy se však nacisté pokusili o nezdařený puč v Mnichově a jejich činnost byla poté úředně zakázána. Postupně ji mohli obnovovat až od roku 1925, kdy Hitlerovi stoupenci vytvořili asi dvousetčlennou jednotku zvanou ochranný oddíl (Schutzstaffel) zkráceně SS. Jádro budoucí obávané organizace tak bylo na světě.

Problematické SA

Nově vzniklý oddíl formálně spadal do organizace nacistických polovojenských bojůvek jménem úderné oddíly (Sturmabteilungen – SA) a samostatnou složku zprvu netvořil. Postupem doby však početně rostl a jeho význam stoupl poté, co byl v lednu 1929 do funkce říšského vedoucího jmenován mladý nacistický politik Heinrich Himmler. Pod jeho vedením se SS pozvolna přeměnily na organizaci s pevnou vojenskou hierarchií, která získala neblahou pověst zejména kvůli násilí během pouličních šarvátek s komunisty a dalšími odpůrci nacistického hnutí.

Když potom Hitler vyhrál v průběhu roku 1932 dvoje parlamentní volby a 30. ledna 1933 jej říšský prezident Paul von Hindenburg s velkou nechutí jmenoval kancléřem, vzestupu nacistů už nemohlo nic zabránit. Záhy se však objevil velký vnitrostranický problém. SA tehdy měly už 1,5 milionu členů a tento počet dále stoupal. Chování mnoha z nich bylo čím dál víc nevyzpytatelnější a mnozí lidé považovali SA jen za bandu alkoholiků a násilníků.

Početní nárůst této organizace navíc znepokojoval i německou armádu a její velení dalo Hitlerovi jasně najevo, že si musí vybrat: Buďto SA, nebo vojáci! Šéf SA Ernst Röhm byl Hitlerovým starým přítelem a šlo o jediného nacistického předáka, který „vůdci“ tykal a oslovoval jej Adolfe.

Vývoj po lednu 1933 se však Röhmovi nelíbil a dotyčný zastával názor, že nacistické hnutí by mělo směřovat více doleva. Hitler dobře věděl, že bez armády se v budoucnu neobejde, zatímco SA může obětovat. Situaci se tedy rozhodl vyřešit po svém. V noci z 30. června na 1. července 1934 bylo vedení SA pozatýkáno pod falešnou záminkou, že jejich organizace připravovala puč proti Hitlerovi. Nejvýznamnější předáky včetně Röhma následně postříleli v mnichovské věznici Stadelheim. I když SA potom přežívala až do konce války, měla už jenom druhořadé postavení.

Opora režimu

Krvavá událost, během které nechal Hitler povraždit i řadu svých dalších skutečných či jen domnělých politických protivníků včetně bývalého kancléře generála Kurta von Schleichera, vešla do historie jako „noc dlouhých nožů“. Právě oddílům SS během ní připadla významná úloha, protože jejich členové zatýkali předáky SA a některé vybrané oběti také stříleli.

Odměna za špinavou práci na sebe nenechala dlouho čekat: SS se nyní konečně mohly stát samostatnou složkou v rámci nacistické strany podléhající přímo Hitlerovi. Byly přitom oficiálně označeny jako „uzavřená bojová skupina, jejíž bojovníci jsou vyhledáváni z nejlepších árijských lidí. Hodnota krve a půdy je rozhodující pro výběr. (…) Jen nejlepší německá krev je schopna pro tento bojový úkol“.

Mělo tedy jít o nacistickou elitu a oporu režimu. Od března 1935 začali
být esesmani pověřováni dozorčí a strážní službou v postupně budovaných koncentračních táborech. Vliv SS poté dále vzrostl po červnu 1936, kdy převzal Himmler funkci šéfa německé policie. V té době došlo k masivnímu nárůstu členské základny a SS pomalu získávaly pozici obávané organizace, se kterou musel každý v Německu počítat. Mezi členy se objevili i aristokraté ze slavných rodin, jako například von Rödern, von Schulenburg, von Alvensleben, von der Goltz a dalších.

Vstupovali tam však i bývalí důstojníci. Klasickým příkladem může být Reinhard Heydrich, který předtím sloužil jako nadporučík u válečného námořnictva, či bývalý generálporučík německé armády Paul Hausser, jenž posléze získal druhou nejvyšší hodnost Oberstgruppenführera.

Pročistit řady

SS netvořily jediný celek, ale dělily se na několik složek. Tu nejpočetnější představovaly Všeobecné SS (Allgemeine-SS) sdružující na základě územního principu řadové příslušníky, kteří nebyli součástí některé z dalších ozbrojených formací nacistického režimu. Mezi jejich členy bychom také našli různé vysoké funkcionáře z oblasti státní správy nebo ekonomiky. Počet členů rostl rychlým tempem. Jestliže v roce 1933 čítaly Allgemeine-SS jen 52 000 příslušníků, roku 1939 už to bylo 250 000.

Tento početní nárůst byl zajímavý i proto, že po nástupu nacistů k moci provedl Himmler uvnitř organizace selekci, přičemž řady SS museli opustit „oportunisté“, homosexuálové, alkoholici a muži s „vadným“ rasovým původem. Výsledkem všeho bylo, že do konce roku 1935 muselo odejít na 60 000 členů. Kromě Všeobecných SS dále existovaly pohotovostní oddíly (SS-Verfügungstruppe). V čele této složky stál v letech 1936–1939 již zmíněný Paul Hausser, jehož úkolem jakožto zkušeného vojáka bylo jednotky vycvičit a připravit pro plnění bojových úkolů.

Dokončení: Páteř černého řádu (2): Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Třetí složkou se staly Útvary umrlčí lebky (SS-Totenkopfverbände) vznikající ze strážních oddílů sloužících v koncentračních táborech. Velitelem těchto svazů se stal roku 1934 SS-Gruppenführer Theodor Eicke, který zároveň vykonával funkci inspektora koncentračních táborů. Roku 1935 se oddíly umrlčí lebky členily na pět praporů a jejich počet postupně rostl. Právě slučováním SS-Verfügungstuppe a SS-Totenkopfverbände postupně vzniklo jádro vojenských jednotek Zbraní (Waffen) SS.

Velká a krásná galaxie M81, je jednou z nejjasnějších galaxií na pozemské obloze, svou velikostí se podobá naší Mléčné dráze. Tuto velkou spirální galaxii lze nalézt v severním souhvězdí Velké medvědice. 

Na výjimečně podrobném pohledu je vidět jasné žluté jádro galaxie M81, modrá spirální ramena a pásy kosmického prachu v měřítcích srovnatelných s Mléčnou dráhou. Nalevo od galaktického středu probíhá přímo přes disk pozoruhodný prachový pás a naznačuje bouřlivou minulost M81. Zbloudilý pás by mohl být doznívajícím výsledkem těsného přiblížení mezi M81 a její menší doprovodnou galaxií M82.

Ruská krasavice Yekaterina Lisina je dívkou několika „nej“ – se svými 205,7 centimetru je nejvyšší ženou Ruska. V rámci Ruské federace je také majitelkou největšího ženského chodidla (30,5 cm), což odpovídá velikosti 15. Nově je Yekaterina oficiálně i ženou s nejdelšíma nohama na světě. Od paty ke kyčli měří její dlouhatánská levá noha 132,8 centimetrů. Oficiální měření pro zápis do Guinessovy knihy rekordů také ukázalo, že její pravá noha je 6 desetin centimetru kratší. Z trůnu světové královny dlouhých nohou tak sesadila svou krajanku Světlanu Pankratovou, jejíž nohy měří 132 centimetry.

Vzhledem k Yekaterině výšce nejspíš nepřekvapí, že jde o velmi úspěšnou basketbalistku. Byla kupříkladu součástí ženského národního týmu na olympijských hrách v Pekingu, odkud si přivezla bronzovou medaili. Vedle kariéry úspěšné sportovkyně se ruská dlouhánka věnuje také herectví a nově i modelingu.

Úspěšná americká meziplanetární sonda Cassini zakončila svou misi před pár dny. Podle pokynů pozemních operátorů zamířila do horních vrstev atmosféry Saturnu, kde rychle shořela.

Závěr mise sondy Cassini proběhl tak, jak měl. Bylo to naplánované, ale nikoliv nezbytné. Sonda klidně mohla zůstat na oběžné dráze Saturnu, kde by obíhala ještě velice dlouhou dobu. Proč tedy NASA nechala úspěšnou sondu zničit?

Důvod je poměrně prostý - podle NASA existovala malá šance, že by někdy ve vzdálené budoucnosti neovladatelná sonda Cassini mohla dopadnout na některý ze Saturnových měsíců.

Měsíce Enceladus a Titan jsou místem, kde by mohly (alespoň teoreticky) existovat nějaké organické formy života. Na palubě sondy Cassini zase mohli přežít pozemští mikrobi, kteří by podle představ NASA (při velké smůle) mohli ohrozit prostředí na těchto měsících. Riziko bylo sice velmi malé, nikoliv ale zanedbatelné. V každém případě v úvahách NASA zvítězila preventivní ochrana těchto vzdálených světů. 

Jistý Jay Wink se nedávno potápěl u pobřeží australského Queenslandu a přitom se mu podařilo vyfotografovat zvláštní stvoření. Připomínalo ohromnou pružinu na hraní z průhledného materiálu, který ještě navíc světélkoval.

Lidé se nejdříve domnívali, že jde o nějakého zvláštního mořského živočicha. V moři žije spousta podivných druhů, tak proč ne gigantická světélkující pružina. Záhada se ale brzy vysvětlila. Nejde přímo o živočicha, ale o ohromné množství vajíček. Mohlo jich tam být desítky tisíc.

TIP: Tajuplné vršenky roznášejí plastový odpad do hlubin oceánu

Podle mořských biologů jde o vajíčka hlavonožců, konkrétně krakatic. Prý by mohlo jít o krakatici třásnitou, která dorůstá velikosti asi jednoho metru a může vážit až 30 kilogramů. Milovníci zvláštností ale nemusejí být smutní. I tak jde o fantastický nález, protože podle odborníků jsou takové velké snůšky vajíček krakatic v oceánu extrémně vzácné. 

Nově otevřená Velká stezka (The Great Trail), která je dílem stejnojmenné neziskové organizace, vznikala posledních 25 let. Ve více než 400 jednotlivých trasách spojuje všech 10 kanadských provincií a 3 spolková teritoria. Vine se od nejvýchodnější části země přes Halifax, Québec, Montreal, Ottawu a Toronto až po Winnipeg, Calgary a Edmonton na západě a severní oblasti Yukonu a Amundsenův záliv v Severním ledovém oceánu.

Cílem projektu je pochopitelně přilákat návštěvníky a pozvednout tak turistický ruch a zvýšit oblastní zaměstnanost. Zároveň je ale i příležitostí poznat Kanadu a její obyvatele. Podle tvůrců projektu žijí čtyři z pěti Kanaďanů ve vzdálenosti do 30 minut od Velké stezky.

Stezka je vhodná nejen pro pěší a cyklisty, ale i pro jezdce na koních nebo běžkaře. Plná čtvrtina trasy se pak odehrává na vodě – na hladinách řek a říček a proslulých kanadských jezerech.

V roce 1881 byl u vesnice Bakhšhálí v dnešním Pákistánu nalezen starý indický rukopis, který podle vesnice dostal své jméno. Jde o matematický text, který je zapsán na březové kůře a bohužel není kompletní.

Vědci nedávno použili radiokarbonové datování a s jeho pomocí určili stáří tohoto rukopisu. S překvapením zjistili, že je asi o 500 let starší, než se jsme se zatím domnívali. Nepochází z doby mezi 8. a 12. stoletím našeho letopočtu, nýbrž z 3. nebo 4. století, tedy z doby, kdy ještě vládli císaři Římské říše.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Rukopis Bakhšhálí obsahuje i psaný záznam čísla „nula“. Díky novému datování se teď rukopis stává nejstarším zápisem nuly na světě. Objev nuly byl jedním z nejvýznamnějších průlomů v historii matematiky. Díky rukopisu Bakhšhálí víme, že nulu používali už matematici v Indii před 1 700 lety.

Rakouská armáda byla jedním z nejvytrvalejších Napoleonových protivníků. Byla to ostatně ona, kdo jej roku 1809 u Aspern a Esslingu poprvé porazil v přímé bitvě. Důkazem významu rakouského císařství byl i fakt, že vrchním velitelem koalice se stal roka 1813 rakouský šlechtic kníže Karel Filip Schwarzenberg (1771–1820).

Pán na Orlíku v čele spojenců 

Potomek slavného šlechtického rodu byl k vojenské kariéře předurčen svým druhorozenectvím. Když se poprvé ocitnul ve válce, bylo mu pouhých 17 let. Seznámil se tehdy i s proslulým generálem Laudonem. V revolučních válkách bojoval v rakouském jezdectvu a v roce 1801 byl poprvé pověřen zastávat diplomatický post. Do generálské hodnosti byl povýšen roku 1809. Dočasné sblížení Rakouska s Francií po bitvě u Wagramu jej zavedlo do Paříže a nakonec i do postavení velitele rakouského sboru při invazi do Ruska roku 1812. Tento úkol nicméně neplnil s vnitřním nadšením.

Hvězdná chvíle pro knížete nastala následujícího roku, kdy byl jmenován vrchním velitelem koaliční armády. Tento post vyžadoval vedle vojevůdcovského nadání neméně diplomatického taktu, protože se do něj se svými názory vměšovali mnozí další generálové i korunované hlavy. Už roku 1817 byl však stižen mrtvicí. Zemřel stíhán zdravotními neduhy o tři roky později.