Svítivost stálice je objektivní fyzikální veličinou, která udává, kolik zářivé energie hvězda celkově vydává do okolí. V případě Slunce jde o hodnotu přibližně 3,86 × 10²⁶ W. Svítivost hvězd však nelze měřit přímo, neboť by to vyžadovalo umístit přesné přístroje do bezprostřední blízkosti žhavého objektu. Astronomové si tedy pomáhají několika „triky“. 

Jednak neměří přímo svítivost, ale tzv. zdánlivou jasnost neboli hvězdnou velikost, která se udává v magnitudách. Tato logaritmická veličina přesně navazuje na škálu hvězdných velikostí zavedených ve starověku Ptolemaiem. Abychom mohli přepočítat zdánlivou jasnost na svítivost, potřebujeme ještě znát vzdálenost stálice. Tu lze přitom určit mnoha metodami.

Předpokládáme-li dále, že mezi námi a hvězdou neleží žádný významný zdroj rozptylu světla (v tom případě lze zjednodušeně říct, že intenzita osvětlení „klesá s druhou mocninou vzdálenosti“) a že stálice vysílá do okolí záření tzv. izotropně, tedy do všech směrů stejně, můžeme odhadnout její celkovou svítivost. Protože se obvykle jedná o velká čísla, bývá zvykem ji porovnávat se svítivostí Slunce a uvádět v těchto jednotkách – například 10 sluncí. 

Bezmála 700 tisíc korun zaplatil v přepočtu nejmenovaný sběratel za dopis, který v roce 1938 odeslal světoznámý fyzik inženýru Micheleovi Bessovi. Einstein tak učinil po podpisu mnichovské dohody, podle níž muselo Československo postoupit svá pohraniční území Německu. Vědec na jeho stránkách kritizoval britskou „zaslepenost“ a varoval před zhoubným Hitlerovým vlivem na společnost.

V aukci byly i další dva dopisy slavného génia: V prvním z roku 1918 předvídal, že dostane Nobelovu cenu (získal ji v roce 1921), a ve druhém vysvětloval své politické postoje. Ani jeden se však neprodal.

Bylo to v době, kdy už se generál Torstenson po neúspěchu u Brna dávno vzdal vrchního velení nad švédskou armádou a ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku se už několik let vyjednával konečný mír. Byl jasné, že vyjednávání se chýlí ke konci a každá strana se ještě na poslední chvíli snažila urvat poslední válečné vavříny, nabrat co nejvíce kořisti a případně si ještě vylepšit pozici při mírovém vyjednávání.

Švédové na hradě

Praha má s Brnem podobné rozložení staveb v tom smyslu, že hrad je umístěn na kopci nad městem a je tedy oddělen od hlavního zázemí. Zatímco však kolem Špilberku nestojí žádné další stavby, kolem Pražského hradu se rozkládají Hradčany a hned pod ním Malá Strana. Přesně tyto části obsadil 26. července 1648 švédský generál Königsmarck. Pomohl mu v tom jistý císařský důstojník Arnošt z Ottowaldu, jenž se na poslední chvíli rozhodl přidat na švédskou stranu. Dnes takovým lidem říkáme nelichotivým jménem přeběhlíci nebo kolaboranti, ale tehdy se to tak nebralo.

15. července kontaktoval Arnošt Königsmarcka, který se v té době pohyboval s vojskem po Čechách a nabídl mu Pražský hrad jako snadnou kořist. Poradil mu, jak se švédské jednotky dostanou dovnitř, když využijí oslav císařových narozenin.

Stráže při oslavách zřejmě trochu přebraly nebo zkrátka jen polevily v pozornosti a několika švédským jednotkám se průnik opravdu podařil. Přemoci oslavami unavené obránce už zřejmě nebyl takový problém, takže hrad padl prakticky bez námahy. Malá Strana a Hradčany to samozřejmě odnesly s ním. Švédská soldateska začala okamžitě rabovat. Hned zpočátku vnikla také do paláce starého hraběte Martinice. Prý si odtud Švédové tehdy odnesli kořist v celkové ceně 12 miliónů zlatých a to ještě nepočítáme výkupné, které později mohli požadovat za 80 vysoce postavených zajatců.

Nejtěžší kulturní ztráta však bezpochyby postihla české země ztrátou rozsáhlých sbírek Rudolfa II. shromážděných uměnímilovným císařem v jeho hlavní rezidenci. Königsmarck zřejmě dobře znal jejich cenu, proto je odmítl vydat svým mužům a prohlásil cenné umělecké předměty za majetek státu a nechal je poslat do Stockholmu. Švédská královna Kristýna milovala umění a za tento dárek mu byla neskonale vděčná. Prý se sama zúčastnila vybalování. Dodnes můžete obdivovat ve stockholmských muzeích obrazy Michelangela, da Vinciho, Raffaela, Tiziana, Dürera pocházející právě z rudolfínských sbírek. Cenným literárním úlovkem byla slavná Ďáblova bible, či přesněji Codex gigas, největší rukopisná kniha světa.

Hrdinná obrana Starého města

Pražské posádce ve Starém městě velel hrabě Rudolf Colloredo, který ihned po obsazení levého břehu Vltavy švédskými vojsky viděl, že je zle. Ještě 26. července začal organizovat obranu. V podstatě měl obrovské štěstí, že Švédové byli v prvních dnech natolik zaujati rabováním zlatých pokladů, že na druhý břeh přes Karlův most ani nezaútočili. V té době už se ale dávno nemohli spoléhat na to, že by je český lid přivítal jako osvoboditele z Habsburského útlaku. Za posledních deset let řádila švédská vojska v Čechách i na Moravě tak krutě, že lidé bez ohledu na náboženské vyznání bránili hlavně svůj majetek a holé životy.

Colloredo dal během pár dnů dohromady městské sbory a stejně jako v Brně se do boje zapojili i studenti, kteří vytvořili samostatnou studentskou legie o síle 750 mladých mužů, většinou posluchačů Karlovy univerzity. Kromě nich měl k dispozici ještě 1 200 vojáků.

Útok na Staré Město však začal teprve 31. července, když k městu přitáhl generál Wittenberg se 4 000 muži. Většina bojů se odehrávala na Karlově mostě. Obránci se však nedali, vždyť bojovali o všechno. Také těžká švédská děla marně ostřelovala pražské hradby. Když Wittenberg viděl, že  dobytí Prahy se příliš protahuje, odtáhl ještě během srpna někam na jih, kde jeho vojáci mohli získat kořist snadněji. Vždyť na dveře už klepal mír a nebylo nač čekat.

TIP: Uloupené poklady: Švédská loupež uměleckých děl v Praze

Tak si Pražané mohli na chvíli oddechnout, než koncem září přišel Wittenberg zpátky a s ním dalších 8 000 mužů pod velením švédského prince Karla Gustava. Generální útok všech tří armád proběhl ve dnech 10. –11. října. Švédové útočili takovou silou, že místy pronikli až na hradby, ale Pražané se naštěstí ubránili. 24. října byl konečně slavnostně podepsán vestfálský mír, což v Praze nemohl nikdo tušit. V ten den se konal čtvrtý velký útok na město a bylo jen otázkou času, kdy Staré Město padne a s ním by se jistě svezlo i Nové Město. Obráncům Prahy už citelně chyběl střelný prach. Teprve 1. listopadu dostal Karel Gustav zprávu o uzavření míru a boje utichly. Až 29. listopadu bylo v Praze podepsáno příměří. Poslední švédští vojáci však město opustili až v září 1649.

Starobylé městečko na Mekongu protkané čarovnou nití koloniální historie. Uličky lemované francouzskými domky z devatenáctého století, některé půvabně omšelé jiné opečovávané a zdobené barevnými fasádami.

Luang Prabang

Přes den je město ospalé a pomalé jako celá země, ale na večer ožívá na pestré tržnici a žije dobrým jídlem a pitím až do nočních hodin. Nad vším dohlíží kamenní Buddhové ze starých chrámů a pagod. Ranní ptáčata postávají už brzy po východu slunce a na hlavní ulici darují almužnu buddhistickým mnichům, kteří pokorně kráčí se sklopenou hlavou a miskami v rukou. Posvátná atmosféra, vonné tyčinky a první požehnání do probouzejícího se dne v Luang Prabang.

Vang Vieng

Dříve Mekka baťůžkářů a centrum těch nejdivočejších laoských večírků v tropickém ráji. Bary, tančírny a hospůdky, ve kterých se život nezastavil v žádnou denní či noční hodinu. Dnes už má Vang Vieng své divoké období za sebou, trochu se zklidnil a dospěl, ale rozhodně z něj není nudný patron. Okouzlí vás krasovým okolím, jeskyněmi, soutěskami a spoustou atrakcí. Kdo si zde nepůjčil duši od traktoru a nesvezl se po řece Nam, jako by zde ani nebyl.  

Bolaven Plateau

Náhorní plošina v jižní části země láká především milovníky dobré kávy. Tady se pěstuje většina lahodného nápoje, který Laosané s oblibou popíjejí s ledem a slazeným mlékem. Je libo med z kávovníkového květu? Úžasná dobrůtka. Ale nejen voňavou kávou okouzlí Bolaven Plateau. Procházky nefalšovanou džunglí. Koupání v tůních pod vysokými vodopády. Prosté vesničky vystavěné z bambusových chýší a příjemný horský vzduch v krajině vyzdvižené tisíc metrů nad vodami Mekongu.    

Wat Phou

Majestátní kamenné schodiště lemované kvetoucí pulmerií vás dovede ke starověkému khmerskému chrámu. Hinduistický komplex je o poznání menší než khmerští velikáni v sousedním Angkoru, ale tichá a poklidná atmosféra svatyní pod skalnatými horami osloví každého návštěvníka. Chrám je zasvěcen bohu Šivovi, vášnivému ochránci a ničiteli. Symbolizuje jej obří kamenný lingam, který se těší úctě všech zbožných hinduistů.   

4 000 ostrovů na Mekongu

Veletok Mekong pramení hluboko v Himaláji. Na své cestě k oceánu divočí ve vodopádech a soutěskách, tvoří hranice států, živí rybáře v okolních vesnicích i vnitrozemí. Protékaje Laosem se voda líně valí širokým korytem a jen občas trošku zaskotačí v peřejích. Na jihu Laosu při hranici s Kambodžou je to jiná. Mekong rozkvétá v tisíce ostrovů, mezi nimiž proplouvají barevné loďky rybářů. Na větších ostrůvcích to žije rybími trhy, na menších se tu a tam krčí rybářská chýše. A najednou jako když utne, koryto Mekongu se zúží a voda dravě padá divokými peřejemi. Až po čase se opět zklidní, ale to už protéká zemí Khmérů.      

Laosané

Laosané jsou líní, pomalí, nikdy nikam nespěchají a na všechno mají spousta času. Možná i několik životů. Uspěchaný turista z Evropy nad laoskou pracovní morálkou jen kroutí hlavou. A Laosané se mu smějí. Veselý křik zaprášených dětí, věčně se smějící prodavači na tržnici i moudrý úsměv bezzubé stařenky. To vše je neodmyslitelná kulisa laoského světa. Možná vás alespoň lehce inspiruje.     

Lao Lao

Když už nic jiného, tak rýžová „whisky“ Lao Lao vás očarovat jistojistě musí. Čirá a neochucená varianta čtyřicetiprocentního alkoholu je k dostání za neuvěřitelně nízké ceny. V kombinaci s ledovým mangovým šejkem oblaží tělo i mysl každého znaveného cestovatele. Ovšem k dostání jsou i varianty o poznání exotičtější. Lao Lao s ženšenem, Lao Lao s divotvornými bylinami, Lao Lao s vyluhovanou ještěrkou, hadem, obřím pavoukem a další havětí. Každý lektvar má své zaručené kouzelné účinky a údajně vyléčí každý neduh. Zkusila jsem, neoslepla jsem a těším se dobrému zdraví. Tak s chutí do Laosu!

Astronomům využívajícím dalekohled ESO/VLT se poprvé podařilo detekovat molekuly oxidu titanatého v atmosféře extrasolární planety. Astronom Elyar Sedaghati zkoumal atmosféru extrasolární planety WASP-19b. Tato podivuhodná planeta se velikostí podobá Jupiteru. Pohybuje se ale tak blízko své mateřské hvězdy, že jeden oběh jí trvá pouhých 19 hodin a odhadovaná teplota atmosféry planety dosahuje až 2 000 °C.

WASP-19b při pohledu ze Země přechází přes disk své mateřské stálice a přitom část záření hvězdy prochází atmosférou planety. Atmosféra ve světle zanechá jemné známky vypovídající o jejím složení. Díky přístroji FORS2 a dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) se astronomům podařilo odhalit, že atmosféra exoplanety obsahuje malé množství oxidu titanatého (TiO), vody a stopy sodíku.

Titanový filtr

Oxid titanatý na Zemi najdeme jen zřídka, je však známo, že se vyskytuje v atmosférách chladných hvězd. V atmosférách horkých extrasolárních planet, jako je WASP-19b, může plnit úlohu složky absorbující teplo. Pokud se molekuly vyskytují v dostatečně vysoké koncentraci, zabraňují šíření tepla atmosférou a vytvářejí podmínky pro vznik teplotní inverze – teplota je vyšší v horních vrstvách atmosféry a klesá do hloubky. Podobnou úlohu v zemské atmosféře plní ozón – díky jeho působení vzniká teplotní inverze ve stratosféře.

„Přítomnost oxidu titanatého v atmosféře planety WASP-19b může mít významný vliv na teplotní profil atmosféry a její cirkulaci,“ vysvětluje další člen týmu Ryan MacDonald z Univerzity v Cambridgi.

Nová informace o přítomnosti oxidů kovů jako je titan i dalších složek umožní mnohem detailnější modelování planetárních atmosfér. V budoucnosti, jakmile astronomové budou schopni pozorovat atmosféry potenciálně obyvatelných extrasolárních planet, poskytnou vylepšené modely mnohem lepší představu, jak tato pozorování interpretovat.

El Castillo, známý také jako Kukulkánova pyramida, je nejznámější stavbou v Chichen Itzá – mayském městě na mexickém poloostrově Yucatán. Chichén Itzá bylo založeno roku 400 našeho letopočtu a původně se údajně jmenovalo Uccyabal. Město bylo kvůli nedostatku vody opuštěno a později znovu osídleno mayským kmenem Itzá. Mayské kroniky o tomto kmeni hovoří jako o vodních čarodějích a název Chichén Itzá se dá volně přeložit jako „bezedná studna lidu Itzá“.

Pyramida El Castillo je působivým dokladem matematických znalostí starých Mayů. Čtyřstranná devítistupňová pyramida má na každé straně jedno schodiště. Každé schodiště čítá 91 kamenných stupňů. Připočítáme-li k tomu i nejvyšší plošinu, dostáváme číslo 365, tj. počet dní v roce. Na vrcholku pyramidy lze poté nalézt 52 kamenných desek, tedy stejné číslo, jako počet týdnů v roce.

Za tajemstvím Kukulkánovy pyramidy

Přestože stavbu pro západní svět objevil již v roce 1566 španělský mnich Diego de Landa a první archeologický výzkum zde proběhl již před sto lety, představuje tato 30 metrů vysoká pyramida doposud nerozluštěnou záhadu. Archeologové věří, že pyramida ukrývá skryté komory a možná i složitý vodní labyrint.

TIP: Stoletá záhada tunguzské katastrofy: Co způsobilo obří výbuch nad Sibiří?

Odpovědi na tajemství Kukulkánovy pyramidy by mohl přinést nový výzkum, v rámci kterého vědci hodlají využít speciální radary a sonary, schopné proniknout kamennou zdí a hluboko pod zem. Archeologové doufají, že s jejich pomocí se jim podaří nedestruktivním a šetrným způsobem vytvořit 3D mapu celého objektu, včetně jeho podzemních částí.

Podle Guillerma de Andy, archeologa z mexického národního institutu antropologie a historie, jde o unikátní formu archeologického průzkumu, jakou ještě v podobném měřítku nikdo nepoužil.

I když se očekává, že výzkum potrvá několik let, některé zajímavé objevy si archeologové připsali již nyní. S pomocí sonaru vědci objevili doposud neznámou kryptu, ve které se s velkou pravděpodobností nachází ženská socha.

Alfa Centauri, nejjasnější hvězda souhvězdí Kentaura, je vlastně trojhvězda. Alfa Centauri A a Alfa Centauri B jsou hvězdy podobné Slunci a tvoří jednu pěknou rodinku dohromady se slavnou Proximou Centauri (známou též jako Alfa Centauri C), malým červeným trpaslíkem. Anebo netvoří?

Podle nového výzkumu, na němž se podíleli Fabo Feng a Hugh Jones z britské Univerzity v Hertfordshire, je totiž Proxima Centauri vlastně podvodník. Ne, že by to nebyla hvězda, ale je prý dost možné, že pochází z úplně jiné oblasti Mléčné dráhy. A dvojhvězda Alfa Centauri A a Alfa Centauri B kdysi dávno polapila Proximu svou gravitací.

Je Proxima Centauri cizincem?

K tomu závěru badatelé dospěli studiem oběžných drah všech tří členů trojhvězdy Alfa Centauri. Když prozkoumali změny drah hvězd do minulosti i do budoucnosti, podařilo se jim určit, že Proxima Centauri s asi 25 procentní pravděpodobností pochází odjinud.

TIP: Potvrzeno: Proxima Centauri skutečně obíhá své dva hvězdné sousedy

Pokud je scénář s cizím původem Proximy Centauri pravdivý, došlo k jejímu zachycení dvojhvězdou Alfa Centuri A a B asi před 3 až 4 miliardami let. Vědci teď budou tuto hypotézu dále ověřovat, protože by mohla mít vliv na historii prostředí nedávno objevené planety Proxima b a na její potenciální obyvatelnost.

V dnešní době existují v podstatě tři základní typy čokolády. Hořká čokoláda, mléčná čokoláda, a pak bílá čokoláda, která se k předchozím dvěma přidala asi před 80 lety. Teď se to ale změní.

Švýcarská společnost Barry Callebaut v těchto dnech představila zcela nový, tedy čtvrtý typ čokolády. Říkají jí rubínová čokoláda (anglicky ruby chocolate) a má specifickou vůni a chuť, která ji odlišuje od dosavadních tří typů čokolád.

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Podle společnosti Barry Callebaut je rubínová čokoláda produktem mnoha let náročného vývoje, na němž se podíleli vědci německé Jacobsovy univerzity v Brémách. Odborníci chuť nové čokolády popisují jako „ani hořká, ani mléčná, ani sladká, ale taková, která se pohybuje mezi bobulovitou chutností a svádivou hladkostí“.

Nizozemský badatel Eugène Dubois se v osmdesátých letech 19. století dostal do jeskyně Lida Ajer v západní Sumatře v Indonésii. Mimo jiné tam tehdy objevil i dva fosilní zuby dávných lidí.

Tyto zuby si teď vzali do parády vědci a důkladně znovu analyzovali jak prostředí jejich nálezu, tak i samotné zuby. Přitom dospěli k závěru, že zmíněné lidské zuby pocházejí z doby před 63 až 73 tisíci let. Byl to z mnoha důvodů velmi náročný výzkum - jeskyně Lida Ajer je obtížně dostupná a po Duboisovi se tam vědci dostali jen párkrát.

TIP: Kdo byli záhadní hobiti z ostrova Flores? Určitě ne dnešní lidé

Nové výsledky znamenají, že se lidé dostali do tropické jihovýchodní Asie už před 63 až 73 tisíci let. To je o několik tisíc let dříve, než jsme si doposud mysleli. Zuby objevené Duboisem se teď zároveň staly nejstarším dokladem úspěšného proniknutí našeho druhu do prostředí tropických pralesů.

Roku 1946 začaly práce na prvních studiích ohledně návrhu nového lehkého tanku, který se měl stát součástí promyšleného systému zvyšujícího údernou sílu pozemního vojska. Měl jím být lehký tank M41, střední M47 a těžký M103. Cestu k novému stroji představoval prototyp T37 z roku 1948, na němž se testovala výzbroj účinnější než u stávajícího Chaffee, který se stal jeho konstrukčním základem. Na konci roku 1951 konstruktéři dokončili pokročilejší prototyp T41E1 s nově modelovanou věží s vydutými boky, optickým dálkoměrem a novou lafetací kulometů.

U druhého stroje T41E2 bylo elektrické ovládání věže zaměněno za hydraulické a pak už začala výroba typu pod označením M41. Vozidlo neslo zprvu jméno Little Bulldog, později však došlo ke změně na Walker Bulldog. Toto označení mělo uctít jméno generála Waltona Walkera, který zahynul roku 1951 v průběhu korejské války. Do roku 1959 bylo postaveno na 3 728 tanků M41Walker Bulldog. Vozidlo spočívalo na podvozku tvořeném pěticí samostatně zavěšených zdvojených pojezdových kol s gumovými obručemi, hnacího a napínacího kola a tří podpůrných kladek. Pojezdová kola byla odpružena soustavou torzních tyčí. Obrněnec měl čisté jednoduché tvary s výrazně zešikmenou čelní stěnou korby.

Konstruktéři se zároveň snažili snížit celkovou výšku a poskytovat tak protivníkovi co možná nejmenší cílovou plochu. V otočné věži byl lafetován 76mm kanon M32 s charakteristickou úsťovou brzdou, střelec mohl měnit jeho náměr v rozmezí –10° až + 20°. V masce nalevo od něj se nacházel 7,62mm kulomet. Pohonnou jednotkou se stal šestiválcový benzinový motor Continental AOS-895-3 o výkonu 372,9 kW, hydromechanická převodovka byla typu GMC CD-500-3. Mezi motorový a bojový prostor konstruktéři umístili protipožární přepážku.

M41 Walker Bulldog

• HMOTNOST: 23,5 t
• DÉLKA: 5,8 m
• ŠÍŘKA: 3,2 m
• VÝŠKA: 2,7 m
• PANCÉŘOVÁNÍ: 38 mm
• MOTOR: Continental AOS 895-3 (372,9 kW)
• RYCHLOST: 72 km/h
• DOJEZD: 160 km
• VÝZBROJ: 1× 76mm kanon, 1× 12,7mm kulomet, 1× 7,62mm kulomet
• OSÁDKA: 4 muži

Osádka byla čtyřčlenná, v trupu vlevo od podélné osy seděl řidič, ve věži na výškově stavitelných sedačkách velitel, střelec a nabíječ. Verze M41A1 měla věž ovládanou hydromotory, které nahradily dosavadní elektrický pohon, a počet kanonové munice se zvýšil na 65 nábojů. Následující M41A2 dostal přeplňovaný motor AOS-859-5. Modifikace M41A3 představovaly původní M41A1, které v průběhu služby obdržely výše zmíněnou pohonnou jednotku. M41 se začaly objevovat ve výzbroji tankových jednotek USA roku 1953 jako náhrada za dosluhující M24 Chaffee.

Na vietnamském bojišti jej Američané využívali k průzkumu i pro vybojování nadvlády na bojišti. Z výzbroje amerických ozbrojených sil byl stahován již od první poloviny 60. let, ale přesto se stihl zařadit mezi mimořádně rozšířené typy, které zakoupila celá řada států celého světa. Z evropských zemí používaly M41 některé státy NATO. Poměrně dlouho je měla ve stavu Spolková republika Německo, dalšími z evropských uživatelů se staly armády Belgie, Dánska, Itálie, Rakouska, Velké Británie a Řecka. Španělsko odebralo více než 200 tanků. Jihovietnamská armáda dostala od amerického spojence 150 strojů, jimiž od roku 1961 nahrazovala staré M24 Chaffee. Vozidla používala až do svého finálního kolapsu.

Tchaj-wan nakoupil 675 tanků, z nichž některé se nacházely ve výzbroji ještě po roce 2000. Thajsko používalo M41 rovněž dlouho, nakoupilo jich dohromady 200. Japonská armáda si pořídila 147 strojů, které používala v letech1961–1981. Obrněnec se nacházel ve výzbroji celé řady dalších států Latinské Ameriky, které je vesměs vyřadily do konce 20. století. Na Blízkém východě používaly tyto tanky armády Jordánska a Libanonu (který jich odebral na 20 exemplářů). Typem byly vyzbrojeny také Saúdská Arábie, Etiopie, Somálsko a Tunisko. Filipínské pozemní vojsko disponovalo sedmi stroji, Nový Zéland jich měl deset.