Děsivá kauza člověka-vampýra se odehrála za průlivem La Manche, a to přímo v Paříži. Případ seržanta Bertranda, který v dobách své pochybné popularity po celé Francii proslul jako „Vampýr“, byl učebnicovou ukázkou nekrofilie. O soudním procesu, který proběhl roku 1849, referovaly nejedny francouzské noviny. 

Zohavená těla

Několik měsíců předtím si hlídači pařížského hřbitova Pere la Chaise všimli, jak mezi náhrobky přelétá temná postava. Ani jeden z pokusů podivný úkaz chytit se nesetkal s úspěchem. Někteří proto začali vážně pochybovat o jeho lidské podstatě. Při následných obchůzkách strážci nalezli pozůstatky „fantomovy“ činnosti: otevřené hroby, mrtvoly vynesené z místa svého posledního odpočinku a k tomu zohavené a znásilněné. Poté přízrak z Pere la Chaise zmizel, ale jen proto, aby místo své působnosti přenesl na pařížské předměstí. Tam si vyhlédl čerstvý hrob sedmileté dívenky, který byl pouhou noc po pohřbu objeven rozkopaný, rakev byla násilím otevřena a tělo zesnulé opět znásilněné a zmrzačené.

Na hřbitově byla zavedena přísná opatření, byl zesílen dozor a nařízeno pátrání po pachateli. Všichni si mysleli, že to povede k odhalení zločince, ale jediným výsledkem celé akce byl přesun celého odporného divadla na hřbitov Montparnasse. A to ještě ve větší míře než kdykoliv předtím. Autority byly v koncích. Jak je možné, že na hlídaných hřbitovech, nadto obehnaných zdí a zajištěných zamykanými železnými vraty, byl „vampýr“ schopen provozovat tak nápadné věci, aniž by jej kdokoliv chytil při činu? Nakonec strážci hřbitova nalíčili na zjevení past. Počkali si na ně se zbraní v ruce. Sice jim na poslední chvíli unikl, ale podařilo se jim ho vážně zranit.

Stopy vedou k vojákům

Krvavá stopa a nalezené útržky vojenské uniformy dovedly muže zákona až k 74. regimentu. Zde několik vojáků potvrdilo, že jeden z jejich poddůstojníků se krátce po půlnoci vrátil zraněný, načež byl převezen do vojenské nemocnice. Stačila chvíle vyptávání a bylo jasné, že viník byl odhalen. Jeho jméno znělo Bertrand, měl hodnost seržanta a při výslechu doznal, že k ničení hrobů a znásilňování mrtvol ho vedla nepřekonatelná touha, která se při a po vykonání aktu měnila ve stavy transu. Při pohledu na způsob zmrzačení těl muselo být lékařům jasné, že před nimi stojí šílenec. Přesto prohlásili Bertranda odpovědným a verdikt soudu zněl: mnohaleté vězení.

Evropská sonda Rosetta udělala u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko spoustu práce. Vědci z dat získaných Rosettou odvodili, že asi 40 procent jádra této slavné komety tvoří organický materiál. A jak se zdá, je velice starý.

Francouzští badatelé Jean-Loup Bertaux a Rosine Lallement tvrdí, že organický materiál z této komety ve skutečnosti vznikl velmi dlouho před samotným vznikem Sluneční soustavy. Podle nich pochází z mezihvězdného prostoru, z materiálu, který astronomové označují jako DIB (z anglického diffuse interstellar bands), kvůli tomu, že specifickým způsobem absorbuje záření astronomických objektů.

Organické molekuly z mezihvězdného prostoru

Jde o organické molekuly, které jsou tvořené uhlíkem, vodíkem, dusíkem a kyslíkem. Podílejí se nejen na tvorbě komet, ale i planet. Na planetách molekuly podléhají chemických reakcím a postupně se mění. V jádrech komet by ovšem podle vědců mohly tyto prastaré organické molekuly zůstat neporušené.

TIP: Vyřešeno: Záhadný xenon v atmosféře Země pochází z ledových komet

Bylo by skvělé tyto organické molekuly důkladně prozkoumat. Mohly by nám přinést cenné informace o mezihvězdné hmotě. I proto by bylo velmi užitečné, kdyby součástí některé z budoucích misí ke kometám, byl i odběr vzorků a jejich doprava na Zemi.

Každý by asi rád věděl, jak čistá je voda, kterou pije. Společnost Orb Media nedávno uskutečnila výzkum, při němž specialisté prověřili vzorky pitné vody, odebrané po celém světě.

Šlo o více než 150 vzorků vod ze 14 různých zemí na různých kontinentech. Výsledky těchto analýz ukazují, že 83 procent ze všech těchto vzorků obsahuje malá množství mikrovláken plastů.

Na pomyslném vrcholu žebříčku se umístily Spojené státy, kde mikrovlákna plastů obsahovalo celých 94 procent testovaných vzorků. Zahrnovaly mimo jiné i vodu z budovy Kongresu nebo z Trump Towers. V Indii byla mikrovlákna v 82 procentech vzorků, v Evropě to bylo v průměru 72 procent.

TIP: Snadno a rychle: Tento malý černý obdélník dokáže za pár minut vyčistit vodu k pití

Odborníci zatím nevědí, zda a jak tato mikrovlákna působí na lidské zdraví. Po zveřejnění výzkumu Orb Media se ale ihned ozvaly hlasy, které požadují pečlivé prozkoumání vlivu mikrovláken plastů na zdraví lidí. 

Současné oceány dnes brázdí množství nákladních lodí. Vyfukují přitom zplodiny a podle vědců ještě ke všemu zřejmě způsobují nárůst počtu blesků.

Badatelé v nové studii prozkoumali průměrné počty blesků v severovýchodní části Indického oceánu a v Jihočínském moři za roky 2005 a 2006. Zjistili při tom, že v oblastech dvou hlavních tras nákladní roční dopravy, z nichž jedna vede v prostoru mezi Srí Lankou a Sumatrou a druhá zase mezi Singapurem a jihem Vietnamu, udeří v průměru dvakrát více blesků, než v podobných oblastech jen o kus dále v oceánu.

TIP: Prokletí výšky: Udeří do žiraf blesk častěji, než do jiných zvířat?

Vše ukazuje na to, že viníkem jsou saze a další částice z kouře projíždějících lodí. Díky nim vznikají větší počty kapiček vody, které jsou menší než obvykle. Ty stoupají výše do atmosféry a vzniká z nich větší počet ledových částic. A když se o sebe tře více ledu, tak pak v bouřkách srší více blesků. Množství vody ve srážkách není tímto fenoménem ovlivněno.

Nepřátelské armády táhnoucí v minulosti do Ruska se musely kromě odporu obránců vypořádat také s nepřízní počasí, o čemž se přesvědčil počátkem 19. století Napoleon a naposledy také Adolf Hitler. Stejné strasti však čekaly také na vojáky ústředních mocností za Velké války.

Generál Bláto

Jako první udeřil na vetřelce na podzim 1914 „generál Bláto“ přezdívaný rasputica, jenž vždy na podzim a na jaře proměňuje nezpevněné cesty na východě v potoky bahna. Krajina v nekonečných ruských stepích se změnila v takřka neprostupnou bažinu, již vojáci zdolávali jen s největšími obtížemi. V jarním období bývala situace ještě horší, neboť zákopy i krajinu zaplavovala voda z tajícího sněhu. Může se zdát, že rasputica přála především obráncům, nicméně jakmile obě strany přešly na poziční válku, bylo těžké určit, kdo se jen brání a kdo útočí. Bláto a rozbahněný terén znemožňovaly pohyb vojska i techniky na obou stranách fronty. Při přesunu zbraní i vozidel museli důstojníci využívat kromě koňské i lidskou sílu, které našli v okolních zákopech vždy dost.

Pěšáci tak v tomto období nahrazovali koně i automobily a tahali těžká děla i zásoby zpravidla sami. Lidská vynalézavost však nezná mezí, a tak si mužstvo vypomáhalo nejrůznějšími způsoby. Na cestu vojáci pokládali nařezané větve a slabší kmeny (hatě), na pneumatiky automobilů navlékali řetězy. Také po obvodu kol děl připevňovali ploché desky, aby se těžká technika nebořila do bezedného bláta. Na závěr dodejme, že podobné obtíže museli překonávat během dlouhých jarních i podzimních dešťů i jejich spolubojovníci na západní frontě.

Zákopová noha

V případě, že vojákovy dolní končetiny čelily dlouhodobě vlhkosti při teplotách mezi 0 až 15 °C, mohlo se objevit onemocnění známé jako zákopová noha. Především na západní frontě totiž trávilo mužstvo většinu času v zákopech, na jejichž dně vznikala po vydatnějších deštích až desítky centimetrů hluboká bahnitá břečka. Muži, kteří trávili nekonečné hodiny na hlídce, měli brzy promočené boty i ovinovačky a vlhko se negativně podepisovalo na jejich dolních končetinách. Pokud vojáci po skončení služby neměli příležitost k osušení a přezutí do suchého, docházelo po krátké době k postižení měkkých tkání, jež se projevovalo ztrátou citlivosti a brněním.

Takto postižení jedinci směřovali do nemocnic, kde se lékařský personál snažil nohy vysušit a zahřívat. Pokud nedošlo k nenávratnému poškození, končetina se po několika týdnech plně zotavila, což zpravidla provázelo bolestivé pálení, jak se obnovoval krevní oběh. V mezních případech však docházelo k zánětům a odumírání tkáně (gangréna) a lékaři museli nešťastníkovi nohu amputovat. Jestliže chtěl voják nemoci předejít, musel udržet nohy i obuv v suchu (lehce se řekne, hůře udělá). Jako prevence mohly sloužit gumové holínky (ty však pro mužstvo představovaly takřka nedosažitelný luxus) nebo natírání nohou tukem, jenž vodu odpuzoval.

Generál Zima

S koncem podzimu přicházel mráz a spolu s ním nastupoval do akce známý generál Zima. Musíme si však uvědomit, že nehostinné podmínky platily pro vojáky centrálních mocností stejně jako pro carskou armádu, ovšem s tím rozdílem, že ruský mužik na ně byl lépe uvyklý. Teploty pod nulou ohrožovaly převážně mužstvo,
jež muselo většinu času trávit venku. Na obou stranách fronty se zoufale nedostávalo zimního oblečení, a tak mužům hrozily omrzliny.

S postupem času pak v zázemí probíhaly nejrůznější sbírky šatstva a vybavení pro vojáky na frontě, objevovaly se inzeráty nabízející spací pytle, vojenské boty, kabáty či blůzy. Lépe na tom byli opět důstojníci, kteří si mohli dovolit nákup odolného zimního oblečení z vlastních prostředků. Promrzlé polní hlídky si nesměly během služby rozdělávat oheň, aby jim nepřátelské dělostřelectvo neposlalo své „pozdravy“, takže se pak každý těšil na vystřídání a relativní teplo své zemljanky. Kromě toho muži opět nahrazovali koňskou sílu, neboť koně při pohybu ve zmrzlém sněhy sužovaly odřeniny a hrozilo jim vážnější zranění v případě podklouznutí na zmrzlém povrchu.

Zákopová horečka

Při nedostatečné hygieně začaly vojáky v poli sužovat vši, které po několika dnech doslova zamořily uniformy a veškeré oblečení. Kromě toho, že obtěžovaly své hostitele neustálým kousáním, přenášely též celou řadu chorob, z nichž mezi nejznámější bezpochyby patřila zákopová horečka (je známá také pod názvy volyňská či pětidenní). Toto onemocnění se podobalo tyfu a po inkubační době 5–20 dnů naplno udeřilo bolestmi hlavy a zad, popřípadě se u postiženého objevily potíže se zrakem. Místo kousnutí vši zůstalo zarudlé a u nemocného docházelo ke zduření lymfatických uzlin. Následovala vysoká horečka, v jejímž důsledku upadali nemocní do apatického stavu až deliria a nereagovali na vnější podněty.

Přestože v té době již lékaři znali antibiotika, na frontě se těchto léků zoufale nedostávalo, takže se léčba omezovala pouze na potlačení horečky. Teploty sice po dvou týdnech zpravidla odezněly, ale horečka měla za následek v lepším případě vyčerpání organismu – v tom horším pak docházelo k úmrtí způsobenému srdečním selháním. Podle různých zdrojů onemocněl zákopovou horečkou během Velké války přibližně milion vojáků na obou stranách fronty. Jako prevence sloužila častější výměna prádla (podle možností) s následným odvšivením. Mužstvo si pravidelně prohlíželo šaty a vybírání vší představovalo častou zábavu a vítané rozptýlení. V týlu pak čekaly na muže mobilní koupelny, parní prádelny a odvšivovací jednotky, které měly jednotky pravidelně navštěvovat. 

Průzkum kompaktního, přibližně 16 světelných let velkého oblaku molekulárního plynu naznačuje, že by mohl být domovem druhé největší černé díry v Mléčné dráze. Naznačují to počítačové simulace analyzující pohyb plynu v této oblasti.

Zkoumaná oblast, označovaná jako CO–0.40–0.22, se nachází přibližně 27 000 světelných let od Země a 195 světelných let od centra Mléčné dráhy. Výpočty naznačují, že by mohlo jít o středně hmotnou černou díru s hmotností okolo 100 000 Sluncí. Pokud se její existenci podaří potvrdit, půjde o druhou největší černou díru v naší Galaxii. Tou největší je superhmotná černá díra Sagittarius A* s odhadovanou hmotností okolo 4,5 milionu Sluncí.

Žádné honosné dezerty jako suflé (bábovička plná horké čokolády) nebo crème brûlée (vanilkový krém s křehkou karamelovou krustou). V Hollywoodu teď „frčí“ koláče jako od babičky. Cukrárny, které je nabízejí, rostou jako houby po dešti – jejich recepty přitom vycházejí z toho, co s sebou přivezli čeští imigranti před 150 lety. Tzv. kolache si získaly velké renomé a například v Texasu jim zasvětili celé festivaly. Upéct koláč přitom není žádná věda: Těsto uhnětené z mouky, másla a soli se vloží do formy a pak už se pochoutka naplní tím, co má jedlík nejraději – třeba lesním ovocem nebo jablky. Zapomenout se samozřejmě nesmí ani na tradiční zdobený okraj.

Sladká nostalgie 

„Zákazníci chtějí koláče, jaké jim pekly jejich babičky a jaké jedli po nedělním obědě. Jde o způsob, jak si připomenout hezké chvíle z dětství,“ vysvětluje oblibu tradičních dezertů cukrářka Lisa Ritterová. Kromě babiččiných receptů však hollywoodské cukrárny nabízejí i nové varianty pochoutky. Experimentuje se zejména s netradičními náplněmi a vznikají tak třeba koláče masové nebo zeleninové. Zvláštní jsou ovšem i jejich tvary: pokud spěcháte, můžete sáhnout například po koláči v hrnku. 

„Pečeme koláče na špejli nebo jako panáky alkoholu, které prodáváme v malých skleničkách, ale třeba i koláče v zavařovací sklenici,“ vyjmenovává majitelka cukrárny Robyn Poarchová. Velkým hitem se stal právě koláč ve stylu skleničky tvrdého alkoholu, přičemž v náplni se nešetří tequilou a limetkou. 

Místo svatebního dortu 

I když si koláč může upéct každý doma, o ty „profesionální“ je větší zájem. Mlsné jazýčky neodrazuje ani cena pochoutky – v hollywoodské cukrárně za ni průměrně zaplatíte v přepočtu sto korun. Koláče dokonce vytlačily takové konkurenty, jako jsou svatební dorty. Místo nich si dnes budoucí novomanželé hromadně objednávají na hostinu svatební koláče.

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Moderní cukrárny povýšily koláče na umění. Dezerty našich babiček chutnají skvěle, a navíc se vyrábějí z místních přírodních surovin. Cukráři je přitom stále zdokonalují a snaží se vymýšlet něco nového. Mají k tomu dobrý důvod: průměrný Američan si totiž dezert po hlavním jídle dopřeje třikrát týdně. 

Austrálie zamýšlí své vojáky vybavit osobními černými skříňkami. Měla by to být záznamová zařízení kombinovaná se záchranným majákem. Australské úřady kvůli tomu udělily grant telekomunikační společnosti Myriota a společnosti vyvíjející nositelné technologie IMeasureU, v hodnotě 700 tisíc australských dolarů (asi 12 milionů 280 tisíc Kč).

Vyvíjenému zařízení v Austrálii přezdívají „Flight recorder“, čili „Letový zapisovač“, protože podobným zařízení jsou povinně vybavena i letadla. Letové zapisovače letadel uchovávají veškerá významná data o letu letadla.

Vojáci s černými skříňkami

„Letové zapisovače“ by měly u vojáků fungovat podobně. Nebudou pochopitelně zapisovat výkon motorů, nastavení klapek nebo spotřebu paliva, nýbrž data od přístrojů, jimiž jsou vybaveni vojáci, včetně jejich pohybu během mise nebo boje.

TIP: Válka budoucnosti: Rozšířená realita poskytne vojákům v bitvě výhodu

Důvodem pořízení těchto zařízení je, že by měla výrazně zvýšit šance vojáka na přežití, v případě zranění nebo jiných problémů během akce. Zranění budou nalezeni a dopraveni k lékařům mnohem rychleji, což je při válečných zraněních zcela klíčové. Zařízení také poskytne cenné informace o výkonu vybavení vojáků v akci, a to pak může vést k následným vylepšením.

Rod Veitmilerů odvozoval svůj původ od tvrze Veitmile u Smrkovic. V erbu měl žernov, tedy mlýnský kámen. A od mlýna je odvozeno i jméno rodu, vždyť německy Weitmühl znamená vzdálený mlýn. Žili, byli ve starém mlýně jedni Krabicové a všude to měli z pekla daleko, chtělo by se říct. Ale ono to není tak jednoduché. Třeba jméno Krabice. Kde se vlastně vzalo? Proč si někdo říká tak obyčejně a přitom zvláštně?

Příliš mnoho dětí

Před dávnými časy se jedné poddané Veitmilerů narodila trojčata. Toť se ví, byl z toho poprask. To není jak dnes, kdy si lidé nezávidí, pomůžou si, když je třeba a pomlouvat by je ani nenapadlo. Tehdy byla jiná doba. A tak manželka pána z Veitmile naznala, že v tom musel být čert, nebo alespoň jiný mužský. Co jeden, několik! Na tři děti, no ne? A hned se s tím také musela svěřit, tu kuchařce, támhle slouhovi...

Ale protože měl tehdy osud na starost mnohem méně lidí, záhy došlo i na Veitmilerku. Sama otěhotněla, ale nadšení z požehnaného stavu jí vydrželo jen do porodu, kdy přivedla na svět hned devět chlapců. Vzhledem k jejím předchozím tvrzením to byl průšvih! V žádném případě se to nesměl dozvědět manžel. A protože není racionálnějšího tvora, než ženy krátce po porodu, vydala Veitmilerka rozkaz vzít všechny děti až na jedno, uložit je do krabice a v rybníce utopit jako koťata. Porodní bába dobře věděla, kdo jí dává jíst, takže se několikrát pokřižovala, sebrala nemluvňata a šla.

Zásah osudu

Osud však umí být milosrdný, a tak se stalo, že bábu potkal na cestě k rybníku pan Veitmiler. Ženština se sice chvíli tvářila, že seče trávu, ale když na ni pán udeřil, kápla božskou. Veitmiler nevěnoval pozornost jejímu kání a slibům, že už to nikdy neudělá, a horečně přemýšlel. A protože na pomluvy o cizoložství příliš nedal, rozhodl se vyřešit situaci šalamounsky. Bábě rozkázal, aby chlapce zanesla do nedalekého mlýna, kde se o ně bezdětní mlynářovic rádi postarali – zvlášť, když z toho koukal nějaký ten peníz od panstva.

Veitmiler se vrátil domů a dělal jakoby nic. Až uplynulo sedm let a na jakési hostině Veitmiler vyprávěl společnosti hrůzostrašný příběh. Hovořil o ženě, která hned po porodu ubezdušila své děti. Lišácky se zeptal společnosti, co by taková matka zasloužila a jeho žena bez zaváhání odpověděla, že stejnou smrt, jakou uchystala oněm nemluvňatům. V tu chvíli se otevřely dveře sálu a dovnitř vstoupilo osm chlapců, kteří byli neskutečně podobní panskému synkovi a Veitmilerovi samotnému. Manželka ihned věděla, kolik uhodilo. Protože se však chlapci rozeběhli k matce a objímali ji, nu, jako vlastní, a protože Veitmiler věděl své, rozhodl se kající se ženu neutopit, zato však přivinout zpět na svou hruď. 

Češi nezůstali stranou, ani když se začala protiteroristická koalice angažovat v Afghánistánu. První operací, do které se zapojili, byla ISAF (International Security Assistance Force, 2001–2014). Vláda České republiky vyslala v dubnu 2002 do akce lékaře ze 6. polní nemocnice, které o půl roku později vystřídala 11. polní nemocnice.

Předchozí část: Zahraniční mise Armády České republiky (1): UNPROFOR - První nasazení

Působení našich zdravotníků v Afghánistánu završil jedenáctičlenný polní chirurgický tým v dubnu 2003. Později byly v rámci ISAF nasazeny i další české jednotky, přičemž největší uznání si vysloužil takzvaný provinční rekonstrukční tým, jenž vznikl v březnu 2008 ve východoafghánské provincii Lógar a kterým prošlo asi 2 500 českých vojáků. V zemi působil pět let a kromě vojáků v něm sloužili i různí odborníci na zemědělství, infrastrukturu nebo média. Češi uskutečnili velké množství projektů, které pomáhaly postavit válkou zničenou provincii opět na nohy.

Kromě jednotek pod ISAF však v zemi působili i vojáci podléhající velení americké protiteroristické operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda, od roku 2001), která po Iráku pokračovala i v Afghánistánu. Kontingent složený z příslušníků elitní 601. skupiny speciálních sil pod velením plukovníka Ondreje Páleníka zahájil své operace 24. března 2004. Jednalo se o historický okamžik, protože šlo o první nasazení čistě bojové jednotky AČR v dějinách.

Naši vojáci se soustředili na provádění speciálního průzkumu a úderných akcí malého rozsahu, a to jak ve vysokohorských, tak i v obydlených oblastech. Příslušníci 601. skss sloužili v rámci operace Trvalá svoboda ještě v roce 2006 a pak v letech 2008–2009. Celkově provedli přes 200 bojových operací a museli řešit mimo jiné vyhrocenou situaci během parlamentních voleb. Kromě toho také od ledna 2010 chrání český zastupitelský úřad v Kábulu a od poloviny roku 2011 působili v provincii Nangarhár. Tam především cvičili zásahovou jednotku afghánské policie a také spolupracovali s ostatními spojenci při operacích proti organizovanému zločinu a boji proti drogám.

V současnosti slouží v Afghánistánu 267 českých vojáků. Konkrétně se jedná například o polní chirurgický tým, letecký poradní tým a 6. strážní rotu. Ta má za úkol zamezit nepřátelským aktivitám proti základně Bagrám. Právě po sebevražedném útoku na tuto základnu zahynulo v červenci 2014 pět našich vojáků. Celkově v afghánských misích zemřelo deset mužů, což představuje nejtragičtější bilanci v našich novodobých dějinách.

Příště: KFOR - Neklidné Kosovo