Úplné zatmění Slunce

Pokud se naše hvězda, Měsíc a Země seskupí v tomto pořadí do jedné přímky, nastane zatmění Slunce. V místech zemského povrchu, kam dopadá plný měsíční stín, se pak nachází pásmo viditelnosti úplného zatmění Slunce. Šířka plného stínu dosahuje nejvýše 270 km a z konkrétní lokality lze úplné zatmění Slunce pozorovat přibližně jednou za 360 let. V Praze bylo naposled viditelné 12. května 1706 a příští nastane až 7. října 2135, jako úplné však bude pozorovatelné pouze ve východní části republiky. Úplné zatmění Slunce je pro určité místo na Zemi časově omezeno a může trvat nejdéle 7,5 minuty.

Částečné zatmění Slunce

Z míst na zemském povrchu, kam dopadne polostín vržený Měsícem, lze pozorovat částečné zatmění Slunce, které se vzhledem k větší šířce polostínu vyskytuje mnohem častěji – pro danou lokalitu na Zemi. Největší částečné zatmění poslední doby viditelné z České republiky nastalo 11. srpna 1999: v maximální fázi zakryl Měsíc zhruba 95 % slunečního kotouče. 

Zatmění, které u nás bylo pozorovatelný 20. března 2015, mělo menší fázi – Měsíc zakryl přibližně 73 % slunečního disku. Úkaz začal v 9:37 a trval do 11:58. Další částečné zatmění spatříme až 10. června 2021.

Prstencové zatmění Slunce

Zvláštním typem úplného zatmění Slunce je zatmění prstencové. V jeho maximální fázi vidíme na obloze sluneční kotouč v podobě úzkého prstence, přičemž vnitřní část disku zakrývá Měsíc, který je právě v novu. Náš souputník totiž obíhá kolem Země po eliptické dráze: Pokud se k planetě přiblíží nejvíc, může zcela překrýt sluneční kotouč a nastává úplné zatmění. Avšak nachází-li se od Země nejdál, je jeho úhlový průměr menší, a tudíž ke kompletnímu zakrytí Slunce nedostačuje. Výsledkem se pak stává prstencové zatmění.

Úplné zatmění Měsíce

Poslední úplné zatmění Měsíce nastalo 28. září 2015 v ranních hodinách: začalo ve 3:07 nad jihozápadním obzorem s naším souputníkem v souhvězdí Ryb, přičemž fáze úplného zatmění byla pozorovatelná od 4:11 do 5:23 následovala opět fáze částečného zatmění, která skončila v 6:27.

Úplné zatmění Měsíce má tři fáze – polostínové, částečné a úplné zatmění. Celkové zatmění nastává tehdy, prochází-li náš přirozený satelit plným zemským stínem. Další úplné zatmění nás čeká 27. července 2018.

Částečné zatmění Měsíce

Pokud by dráha našeho souputníka kolem Země ležela v rovině ekliptiky, pak by zatmění Měsíce nastalo při každém úplňku. Ve skutečnosti je však vůči ekliptice skloněna o 5,2°, tudíž může k zatmění dojít pouze tehdy, je-li náš průvodce v úplňku a zároveň v blízkosti jednoho z uzlů své dráhy (v uzlu – ať už výstupném, či sestupném – se nachází při průchodu rovinou dráhy Země). Tolik teorie. Pokud Měsíc vstoupí do zemského stínu celý, nastává úplné zatmění, zatímco ponoří-li se do stínu pouze část disku, hovoříme o částečném zatmění. Poslední částečné zatmění jsme měli možnost pozorovat 7. srpna.

Polostínové zatmění Měsíce

Zatmění Měsíce se neomezují jen na malou část Země, jako je tomu v případě slunečních zatmění – lze je pozorovat ze všech míst planety, kde se náš souputník nachází nad obzorem. V porovnání se zatměním Slunce trvá také úplné zatmění Měsíce mnohonásobně déle. Než však dojde k fázi úplného zatmění, nastává zatmění polostínové a částečné, které přechází do zatmění úplného a naopak. Někdy ovšem náš přirozený satelit vstoupí pouze do zemského polostínu a takové zatmění pak označujeme jako polostínové. Dojde při něm pouze k nepatrnému zeslabení svitu Měsíce, které nelze pozorovat pouhým okem.

Vydali jsme se za delfíny kapverdskými na Bahamskou lavici, což jsou zjednodušeně řečeno mělké vody v oblasti vápencových usazenin u Bahamských ostrovů. Cestou zpět jsme měli pětidenní zastávku na Floridě a já jsem využil šanci navštívit kapustňáky širokonosé (Trichechus manatus), nebo také mořské krávy, jak se jim říká. Potápění s těmito obrovskými a klidnými živočich pro mne bylo nad očekávání silným zážitkem.

Setkání při východu slunce

Nejvíce kapustňáků širokonosých žije v Crystal River, což je oblast na severozápadě Floridy. Jde o místo protkané vodními kanály a řekami, které všechny ústí do Mexického zálivu. Kapustňáci mají toto vodní bludiště velmi rádi a v sezoně sem připlouvají po stovkách. Někteří z nich jsou i stálými obyvateli Crystal River.

Kapustňáci jsou jednou z největších místních atrakcí a lodí, které nabízejí výlet či plavání s nimi, jsou desítky. Navzdory všudypřítomným americkým zákazům, které vycházejí z mnoha často nepochopitelných pravidel a nařízení, je na Floridě plavání s kapustňáky povoleno. Zároveň jde o nejlepší způsob, jak se k nim přiblížit a lépe tato zvířata poznat. My jsme se obřími savci vydali již v šest hodin ráno a první setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Už po půl hodině plavby, v okamžiku, kdy se překrásně probarvoval východ slunce, jsme objevili hravou rodinku.

Pohled do očí a chvilka na pohlazení

Navzdory nepříliš čisté vodě jsme dlouho neváhali a ponořili jsme se ke kapustňákům. Sladká a hnědě zakalená řeka není zrovna lákavým místem na potápění pro někoho, kdo tráví většinu dnů v roce v oceánu, ale špatná viditelnost je nezbytnou daní za setkání s těmito neobyčejnými zvířaty.

Vidět je tak metr daleko a natažená ruka se už na konci barví do červeno-hněda. Najednou se z hnědé tmy prosvětlené východem slunce vynořuje ten, kvůli němuž jsme podnikli celou cestu. Ohromná hlava kapustňáka se ke mně přibližuje stále víc, až si ze zhruba dvaceti centimetrů koukáme se do očí. Pořizuji pár snímků, slunce mám přitom za pravým ramenem, takže za daných okolností jde o perfektní podmínky. Poté dávám bokem fotoaparát a přikládám ruku na drsnou kůži mého protějšku.

Kapustňáci jsou vodní savci, kteří se ještě nepřizpůsobili životu ve vodě tak dokonale, jako třeba delfíni. Jejich blízkými příbuznými překvapivě nejsou jenom dugongové, kteří společně s nimi patří do řádu sirén (Sirenia). Na základě vědeckých důkazů bylo zjištěno, že kapustňáci patří do širšího příbuzenstva dvou dalších, zcela rozdílných tvorů – slonů a damanů, což jsou savci, kteří vzhledem i velikostí připomínají sysla.

Když se pod vodou dotýkám hrubé kůže, která se ještě zcela nezbavila ochlupení, kapustňák mi slona opravdu něčím připomíná. I přední ploutve mají pozůstatky sloních „nehtů“. Je velmi přátelský a jen se tak ladně a lehce vznáší ve vodě. Po půl minutě, když už se nabažil mého drbání, důstojně odplouvá a já mám poprvé možnost zaznamenat, jak je veliký. Zhruba třímetrový obr má ohromný, do kruhu zaoblený ocas, který u žádného jiného tvora na světě neuvidíte. Jde o opravdu mimořádné zjevení.

Oáza teplých pramenů

V myšlenkách se ještě pořád věnuji odplouvajícímu obrovi, když mé snění přerušuje blikající červené světýlko na podvodním pouzdře. Poprvé po tisíci hodinách strávených focením v oceánech pouštím vlastní vinou do pouzdra pár kapek vody. V hloubce jednoho metru! Příprava v pět hodin ráno byla trochu překotná a já pořádně nedovřel přední port. Detektor proti zatopení naštěstí zapracoval dokonale a fotoaparát vše bez úhony přečkal.

Na lodi vysušuji pouzdro a přitom se přesouváme k teplým pramenům, které se nacházejí uprostřed vodních kanálů Crystal River. Malá exotická oáza s průzračnou lagunou je obklopená palmami a hustou vegetací. Kapustňáci jsou milovníci teplé vody a v zimních měsících, zejména v prosinci, když se voda v řečišti hodně ochladí, se sem přesouvají po stovkách, až je laguna plná k prasknutí.

Navzdory své velikosti mají kapustňáci jen malou vrstvu podkožního tuku a voda, která je studenější než 20 °C, může být pro ně osudná. V nižších teplotách totiž přestává fungovat jejich trávicí trakt. V březnu je však už poměrně teplo a kapustňáci v lagunách nebývají. My jsme ale měli štěstí a na jednoho „opozdilce“ jsme přece jen narazili. Mohli jsme si vychutnat potápění s kapustňákem v křišťálově čisté vodě teplých pramenů.

Na druhý den přišla na Floridu bouře doprovázená tornády a my už jsme se zpět do vody nedostali. Čekal nás odjezd a nezbývalo než vzpomínat a posbírat dojmy a informace z našeho setkání.

V cestě rychlým člunům

Kapustňáci jsou neuvěřitelně něžní a přátelští tvorové, kteří mohou plavat ve sladké vodě řek, kanálů a lagun, ale i podél pobřeží moře. Všude tam, kde roste mořská tráva nebo jiné vodní rostliny, na kterých se tato zvířata pasou. Pohybují se velice pomalu a většinu svého času tráví krmením, odpočinkem nebo cestováním.

Mohou se sice dožít až 50 let, ale dosažení tohoto věku v posledních letech až příliš výrazně brání činnost člověka. Lidé mají na svědomí obrovské procento úmrtnosti mořských krav. Nadměrná výstavba a rostoucí populace na jihu Floridy vyhnaly teplomilné plavce dál na sever a při stále krutějších floridských zimách tak mají čím dál méně útočišť s teplou vodou. I když jsou tato zvířata od roku 1970 chráněna zákonem, stále častěji se stává, že se srazí s rychlými plavidly a jsou zraněna lodními šrouby. Jako by se tato klidná a pomalá stvoření nehodila do naší uspěchané doby. Status chráněného tvora je těmto pomalým plavcům při křižování tisíců lodí u milionářských rezidencí Floridy málo platný. V karibské oblasti a v Jižní Americe jsou zase snadným úlovkem pro pytláky a rybáře, pro něž je maso mořských krav stále atraktivním zbožím.

TIP: Rozbouřené vášně v ledovém větru: Jak vypadá koloběh života rypoušů severních

Kapustňáci byli na hranicí vyhynutí již v 60. letech minulého století. Ani dnes jim lidské činy nedávají do budoucnosti žádné záruky a je opět na nás, abychom otevřeli oči a umožnili přežití těchto neobyčejných zvířat.

V belgickém městě Malmedy sídlí organizace The World Fraternity of Knights of the Giant Omelette (volně přeloženo „světové bratrství rytířů obrovské omelety“) a již od roku 1973 se tam pravidelně koná slavnostní příprava zmíněného obřího pokrmu.

Zatímco tak v patnácti zemích Evropské unie (mimo Česko) musejí obchodní řetězce stahovat z pultů vejce kontaminovaná insekticidem fipronilem, rytíři jmenovaného bratrství jsou si prý jisti, že jejich omeleta je zcela nezávadná. Letos na její přípravu padlo deset tisíc vajec a smažila se ve čtyřmetrové pánvi na otevřeném ohni. Poté ji kuchaři naporcovali a rozdali přihlížejícím. 

Toplitzské jezero leží jihovýchodně od Salzburgu. Svírají ho strmé horské stěny a není jednoduché se k němu dostat. Pro zasvěcené představuje symbol jednoho z největších dosud nerozluštěných tajemství druhé světové války. Před koncem světového konfliktu totiž nacisté potopili na jeho dno velké množství beden, které podle několika doložených svědectví ukrývaly mnoho cenností a tajné dokumenty. A už od prvních let po skončení války se objevovaly zprávy o podivných, někdy až děsivých úmrtích lidí, kteří se pokoušeli tajemství na dně jezera odhalit.

V březnu roku 1946 se u blízkého jezera Wildensee našla těla dvou mrtvých mužů. Jednomu z nich někdo rozpáral břicho a odstranil vnitřnosti. Podle policistů, kteří ostatky ohledávali, zřejmě násilník v útrobách zavražděného inženýra Hermanna Mayera něco hledal. Mezi lety 1950 a 1955 byli v oblasti objeveni další mrtví. Čtyři z nich podle policie zemřeli poblíž míst, kde prokazatelně pobývali už roku 1942. Domněnka, že se vrátili na stará známá místa, aby tam hledali něco cenného – tak cenného, že kvůli tomu riskovali život – je nasnadě.

Svědectví krále padělatelů

Co tito lidé u Toplitzského jezera před smrtí hledali? Odpověď skýtá například svědectví Slováka Adolfa Burgera, který strávil několik let v padělatelských dílnách koncentračních táborů v Osvětimi, Mauthausenu či Ebensee.

V knize Ďáblova dílna, jež se dočkala i filmového zpracování, Burger uvádí, že 29. dubna 1945 bylo do jezera svrženo velké množství beden s padělanými bankovkami a zlatem. Bedny prý obsahovaly i štočky a části tiskařských strojů, na nichž se falešné peníze vyráběly. Podle dalších svědectví skončil na dně jezera také obsah tří nákladních aut, která vezla zlato z úřadu šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera, 22 beden se zlatem a cennostmi od Adolfa Eichmanna a 20 beden zlata generála Fabiunkeho z říšské válečné pokladny. Hovoří se rovněž o cenných mincích, maďarských korunovačních klenotech či diamantech.

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Kromě žlutého kovu a dalších cenností však hlubiny ukrývaly i důležité dokumenty. V roce 1942 zřídili nacisté u Toplitzského jezera výzkumné středisko, v němž vyvíjeli nové zbraně, například torpéda, rakety a miniponorky. Plány, prototypy a součásti těchto zbraní pak podle svědectví bývalého pracovníka zmíněného střediska skončily před koncem války rovněž pod hladinou. 

Zastrašený Stern

První oficiální a dobře připravenou průzkumnou výpravu na dno Toplitzského jezera zorganizoval týdeník Stern. V srpnu 1959 vyzvedli potápěči ze dna nádrže bednu s 55 tisíci padělaných bankovek. Následovaly dvě bedny s dokumenty Kaltenbrunnerova úřadu, mezi nimiž se našly instrukce pro tajné agenty, údaje o nich či pokyny pro provádění sabotáží. Na dně se podařilo objevit celkem 37 beden, ale redakce Sternu se po řadě výhružných dopisů a varování rozhodla výzkum zastavit. Tehdy zbývalo vyzvednout osm beden. 

V roce 1963 se i přes zákaz spustil na dno jezera zkušený německý potápěč Alfred Egner, už se však nevynořil. Jezero začala prohledávat rakouská policie a o tři týdny později objevila Egnerovo tělo v hloubce téměř 70 metrů. Následná akce Maskovací závěs měla s konečnou platností odhalit tajemství dna Toplitzského jezera. Policejní potápěči vyzvedli 38 beden a podle oficiálních zpráv v nich nalezli především padělané bankovky a dokumentaci ke zbraním.

Co viděl Otto Skorzeny

Koncem 90. let se objevilo svědectví Rakušana Wolfganga Mittermayera, jednoho z posledních žijících členů německé elitní jednotky Alpský ochranný sbor, které velel Hitlerův oblíbenec Otto Skorzeny. Tento odborník na speciální operace proslul například riskantním únosem Benita Mussoliniho, internovaného v roce 1943 v hotelu na hoře Gran Sasso, či zorganizováním maďarského převratu v roce 1944. A podle Mittermayera měl dohlížet na ukrytí pokladu nesmírné ceny.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Zhruba 500 vojáků Skorzenyho jednotky prý mezi 20. dubnem a 18. květnem roku 1945 zorganizovalo akci na záchranu říšského pokladu. Speciální vlak pendlující mezi Berlínem, Vídní a Berchtesgadenem, kde stálo Hitlerovo alpské sídlo, přivážel podle člena Skorzenyho komanda velké množství beden s neznámým obsahem. Mittermayer údajně patřil k oddílu, jenž doprovázel konvoj s bednami a těžkými jutovými pytli až k hoře Dachstein: tam za přísných bezpečnostních opatření převzaly náklad jednotky horských myslivců. Podle jeho svědectví šlo o tzv. Mussoliniho poklad – zhruba 120 tun zlata, které italský vůdce během kariéry nakradl.  

Nicméně sám Skorzeny všechny domněnky o vlastním podílu na ukrývání pokladů třetí říše popřel ve svých pamětech. Připustil, že se na konci války se svými vojáky v oblasti Berchtesgadenu pohyboval, ovšem o skutečném důvodu se nijak zvlášť nezmiňoval. 

Roční průměrná teplota vzduchu na severní polokouli totiž činí 15,2 °C, zatímco na jižní jen 13,7 °C. Jedno z vysvětlení zní, že na severní hemisféře žije 90 % světové populace – to však nehraje rozhodující roli. Klíč tkví v oceánech, konkrétně v jejich cirkulaci.

Atlantická pumpa

Hlavní oceánskou „tepelnou pumpu“, která ohřívá severní polokouli, pohání podle klimatologů studená voda severního Atlantiku: Vytlačuje k povrchu teplejší vody z oblastí tropů, jež pak zahřívají také atmosféru. Georg Feulner a jeho kolegové z německého Potsdam Institute for Climate Impact Research s využitím klimatických modelů zjišťovali, co by se stalo, kdyby se zmíněné „čerpadlo“ vypnulo. A ukázalo se, že by se teplotní rozdíly mezi hemisférami minimalizovaly. 

Vědci nedávno skutečně zaznamenali náhlé zpomalení proudů severního Atlantiku, jež nastává zřejmě v důsledku globálního oteplování. Pokud by ovšem oceánská „pumpa“ přestala pracovat, mohlo by to mít zničující dopad: Jižní Asii by patrně postihly hladomory, amazonský deštný prales by zcela zanikl a celou západní Evropu by zasáhla malá doba ledová. 

Když začalo být jasné, že Německo válku nevyhraje, vyhodnotila Magda situaci až neuvěřitelně racionálně. S myšlenkami a „plány“ do budoucna se svěřila své důvěrnici Ello: „My, elita Třetí říše, musíme nést následky. Požadovali jsme po německém národu nemožné a s jinými národy jsme jednali s neúprosnou krutostí. Za to se nám vítězové bohatě pomstí... ale my se nebudeme zbaběle krčit. Všichni ostatní mají právo žít dál, my ne ... selhali jsme.“ Nechtěla také obhajovat skutky svého manžela, protože by to bylo proti jejímu svědomí.

Je zajímavé slyšet tuto větu od ženy, která nepomohlasvé židovské kamarádce z dětství a ta nakonec zahynula v koncentračním táboře. Je možné takové ženě věřit? Nepomohla ani svému nevlastnímu židovskému otci, který ji vychovával a s nímž prožila krásné chvíle svého dětství. Také on našel smrt v koncentračním táboře. Měla Magda Goebbelsová vůbec nějaké svědomí? Odpovědi se asi budou hledat těžko. Zvlášť v případě, že do hry vstoupí i šest nevinných dětí.

Příliš krásné pro budoucí svět

Magda byla vzdělaná a rozumná žena, tudíž dobře věděla, že po porážce Německa by ji a její rodinu čekaly kruté časy plné výslechů, trestů a všeobecného ponížení. Možnost odejít dobrovolně ze života se jí jevila jako jediná možná. Ale byly tu ještě děti.

Harald, který padl do anglického zajetí, neměl s Goebbelsem nic společného, a byl tudíž dle Magdina mínění v bezpečí, ale co těch zbylých šest? Vystavit je živoření, nechat je bez rodiny, dopustit, aby byly terčem pomsty? To v žádném případě. „Vezmeme je s sebou, protože jsou příliš krásné a dobré pro svět, který nastane,“ prohlásila rezolutně jednoho dne Magda. 

Její rozhodnutí šokovalo i ty nejotrlejší a fanatické příznivce režimu, a tak jí bylo nabídnuto několik variant, aby děti zachránila. Jednu chvíli se zdálo, že Magda nabízenou pomoc přijme a s dětmi odletí ze země. Do konverzace s řidičem, který jí odvoz na letiště nabídl, však zasáhl Goebbels. Ledově prohlásil, že jeho manželka se samozřejmě musí rozhodnout sama, jestli sebe a děti zachrání, on že ale zemře společně s Führerem. Magda ho okamžitě ujistila, že i s dětmi zůstane.

Hrůzný čin

21. dubna 1945 se Goebbels s rodinou přemístil do krytu pod říšskou kanceláří. O týden později si Hitler zavolal nejbližší spolupracovníky a oznámil jim, že dobrovolně zemře. Zpráva nikoho moc nepřekvapila. Nepřekvapilo ani to, že novým říšským kancléřem se měl stát právě Goebbels. Ve svatební den Hitlera a Evy Braunové všichni v bunkru mluvili jen o možnostech sebevraždy. „Většina souhlasí, že nejjistější způsob je cyankáli. Téměř všichni je u sebe mají.“

Bunkr, který se otřásal pod náporem sovětských granátů, se pro Magdiny děti stal místem pláče, strachu a nechápavých otázek. Proč nemůžeme ven? „Umřeme tady?“ ptala se Helga, která stále prosila, aby bunkr opustili. Navenek chladnou a vyrovnanou Magdu v bunkru rozplakal jen Hitler, jenž jí těsně před smrtí věnoval stranický odznak, který si právě odepnul za svého kabátu.

Po sebevraždě Hitlera a jeho manželky už pro Magdu nestálo za to žít. Jejich smrt udělala definitivní tečku za jednou historickou érou. Na prvního máje 1945 se Goebbelsovi rozloučili se spolupracovníky, požadovali, aby jejich mrtvoly byly spáleny. Večer maminka připravila dětem velkou konvici kakaa s uspávacími prostředky, hrála si s nimi jako obvykle, některé z nich pochovala, jiné pohladila po vlasech. Byly oblečené do bílých košilek, smály se, vesele klábosily. Za chvilku usnuly.

TIP: Čistokrevné manželství: Jaký vliv měla Lina na kariéru Reinharda Heydricha?

Maminka je nechala o samotě, pak se k nim spolu s doktorem Stumpfeggerem vrátila, aby smrtící injekce dokonala dílo zkázy. Když přišla zpět, plakala. Sedla si ke stolu a hrála solitaire. Její manžel se k ní připojil. Poté spolu beze slova vyšli na zahradu, kde se Goebbels zastřelil a Magda rozkousla cyankáli. 

Mezi první jednotky, které nové samochodky Sexton obdržely, patřil 23. kanadský polní pluk. Cvičil s nimi už na jaře 1943 a později bojoval v Normandii. Jejich premiéra začala v září 1943 v Itálii, kde sloužily u 8. britské armády.

Předchozí část: Samohybné dělo Sexton: Spolehlivý kostelník (1)

S typhoony proti tigerům

Při vylodění za dne D 6. června 1944 dostaly osádky ještě na vyloďovacích plavidlech ukotvených sextonů rozkaz ostřelovat pláže, ale tato palba postrádala účinnost. V červenci 1944 tyto stroje zcela nahradily starší samochodky M7 u 21. britsko-kanadské armádní skupiny. Následně provázely Spojence při jejich postupu v severozápadní Evropě. Na rozdíl od německých stíhačů tanků a útočných děl nebo silně pancéřovaných a vyzbrojených sovětských samochodek nespočíval úkol sextonů (stejně jako amerických M7) v přímém boji s tanky. Měly poskytovat přehradnou i cílenou palbou z dálky při podpoře tanků i pěších jednotek.

Šlo o logickou roli – vzhledem ke slabému pancéřování a absenci stropu nedokázaly čelit nejen obrněncům, ale ani zkušeným pěším tankoborníkům. A právě do křížku s nimi se osádky sextonů dostaly v Normandii, kde nepřítel operoval v členitém terénu s krytím v podobě živých plotů a lesíků. Britské samohybky tu dostaly roli pojízdných těžkých moždířů určených k podpoře pěchoty, přičemž mohly využít značného rozpětí svého náměru i odměru. Nepřehledné prostředí ale kladlo obrovské nároky na jejich osádky – mimořádně nebezpečný se jevil i jen pouhý průzkum. Někdy nezbylo než opustit bezpečí pancíře a vydat se pátrat po nepříteli pěšky.

Raději nepřímo a z dálky

Do extrémní situace se dostal třeba poddůstojník a střelec v sextonu Ernest Powdrill, když jeho jednotka pronikla do německých linií ve východní Normandii na počátku srpna 1944: „Ocitli jsme se v obavách v noci hluboko v nepřátelském území doslova obklopeni německými tanky. (...) Dozvěděl jsem se, že jsou od nás vzdálené asi 200 až 300 metrů, ale terén byl tak členitý, že jsme je neviděli. Děla jsme nabili protipancéřovými granáty, což byly pořádné kusy železa asi velikosti velikého domácího bochníku chleba, ale stejně jsme byli znepokojení. Sexton nebyl stavěný na boj s tankem a okolnosti by se jistě postavily proti nám, kdybychom se do něj museli pustit,“ vzpomínal.

Velení odtud nakonec sextony stáhlo, pouze několik se jich pustilo do přestřelky s těžkými tanky Tiger. Při tažení v Nizozemsku od září 1944 se sextony mnohem víc zabývaly přesnou střelbou na větší vzdálenosti, snažily se zasáhnout například sklady munice. Baterie přitom často využívaly noční přesuny na území nikoho, odkud ohrožovaly nepřítele, a pak se zase stahovaly do vlastních linií.

K jejich nejzajímavějším úkolům patřila spolupráce s bitevníky Hawker Typhoon. Sextony se tak přece jen čistě protitankové role nakonec zhostily, i když jen zprostředkovaně. Zápalnými střelami označovaly obrněné formace nepřítele, aby je osádky letadel z dálky viděly a mohly je pak napadnout salvami svých raket s kumulativní hlavicí.

Využití sextonů dosahovalo značné šíře: používaly je britské, kanadské a jihoafrické jednotky sil Spojeného království a polská první obrněná divize. Sloužily také v Portugalsku, které je nasadilo ještě za koloniální války v Angole (1961–1975). Po druhé světové válce je používala také italská armáda. Ta ovšem samohybky přezbrojila německými 105mm houfnicemi. Britové je udržovali ve výzbroji do roku 1956. Své pokračování našly též v dalších konstrukcích, např. u australské experimentální samochodky Yeramba, která se jimi inspirovala.

Triton je největší přirozenou družicí Neptunu. Angličan William Lassell jej objevil před 170 lety, 10. října 1846, a pro astronomy je těleso zajímavé zejména ze tří hledisek. Za prvé jde o jediný velký měsíc v celém systému, který obíhá retrográdně, tedy proti smyslu rotace planety. V případě malých těles je to sice běžné, ale mezi velkými měsíci představuje Triton skutečnou výjimku. I kvůli tomu vědci usuzují, že se ve skutečnosti jedná o zachycený objekt Kuiperova pásu.

TIP: Triton: Jeden z nejpodivnějších měsíců ve Sluneční soustavě 

Rovněž v důsledku neobvyklé dráhy je slapový vliv Neptunu na měsíc značný – vede ke ztrátě orbitálního momentu hybnosti, a tudíž k postupnému snižování oběžné vzdálenosti. Odborníci očekávají, že přibližně za 3,6 miliardy let dospěje Triton do kritického bodu, kdy jej slapy roztrhají. Měsíc sestávající převážně z ledu se tak dočasně zformuje do podoby jasného prstence kolem planety. 

Ačkoliv Triton považujeme za nejchladnější těleso Sluneční soustavy, je vulkanicky aktivní. Na jeho povrchu nalezneme zejména gejzíry, pracovní látkou však není roztavená hornina jako na Zemi, ale voda. Bohužel, jediné zásadní údaje o Tritonu jsou už poněkud staršího data: Planetu navštívila pouze sonda Voyager 2, a to v roce 1989. 

Rodiče malých dětí až bolestivě dobře vědí, že malé ratolesti rychle rostou. Některé kousky z jejich šatníku se vyperou jednou, dvakrát, a už jsou dítěti malé.

Co kdyby ale oblečení pro nejmenší prostě rostlo s dítětem? Designér s titulem z aeronautického inženýrství Ryan Mario Yasin měl osobní zkušenost s rychlým růstem malých dětí a navrhl futuristicky vyhlížející oblečení, které může dítě nosit zhruba od 4 do 36 měsíců života. Zároveň je pevné, odolné, omyvatelné a vzdoruje větru i dešti.

TIP: Inteligentní sportovní podprsenka větrá, když se majitelka zapotí

Pokud se takové dětské oblečení rozšíří, mohlo by ušetřit suroviny, odpad i peníze. Tajemství chytré látky je v její struktuře. Jde o takzvaný auxetický materiál, který se při roztažení neztenčí, ale spíše zesílí. Podobné materiály se dnes používají například pro výrobu ochranné výstroje.

Rosnička zelená (Hyla arborea) je jediným zástupcem čeledi rosničkovitých, kterého můžete pozorovat i na našem území. Žije hlavně v nížinách; ve výškách nad 750 metrů nad mořem ji už rozhodně nespatříte. Nejpravděpodobněji můžete na tohoto drobného obojživelníka narazit v okolí listnatých lesů a v blízkosti jezer. Rosničky jsou převážně noční živočichové, ale bývají aktivní i ve dne, kdy se pohybují na prosluněných porostech. Zimní období přečkávají zahrabány v zemi v blízkosti vody nebo na vlhkých pobřežních stěnách.

Barevné změny žabích lezců

Rosničky dorůstají délky 3–5 cm, což z nich činí jedny z nejmenších žab v Česku. Kromě drobného vzrůstu jsou výrazné také díky jasně zelené barvě s tmavým proužkem, který se táhne přes celé tělo. V zadní části těla je pruh zatočen do kličky.

TIP: Dýchají jen povrchem těla aneb Proč je dobré ztratit plíce?

Zabarvení ovšem není zcela konstantní, protože kožní pigmenty jsou schopny reagovat na teplotu a vlhkost. Proto mohou být žabky zbarvené od světle zelené po šedou, hnědou až žlutou a volit svou barvu tak, aby byly na daném podkladu co nejméně viditelné. Štíhlé zeleně zabarvené končetiny rosniček jsou ukončeny prsty s kruhovými přísavkami. To z drobných tvorů dělá nejen zdatné skokany, ale také znamenité lezce.

Hlasitá píseň lásky

Navzdory nepatrné velikosti jsou rosničky známé výrazným hlasovým projevem. Pronikavé skřehotání lze slyšet i na stovky metrů, přičemž nejsilněji se ozývá v období páření.

Žabky dosahují pohlavní dospělosti kolem prvního roku života. Páření začíná začátkem dubna a trvá až do konce srpna. Rosničky se v této době shromažďují v okolí vodních ploch. Samci, které lze rozlišit podle přítomnosti hnědého vaku na hrdle, na sebe upozorňují hlasitým skřehotáním a lákají samičky. Během spojení, kdy si sameček přidržuje družku předními končetinami, naklade samička v malém shluku asi 800 vajíček. Námluvy se nejčastěji odehrávají v malých (i občasných) tůních, menších rybnících nebo v mělké příbřežní vodě větších vodních nádrží.

Problémy rychlých lovců

Rosničky jsou lovci a živí se převážně bezobratlými, hlavně hmyzem a pavouky. Potravu loví rychlým skokem, na který kořist není schopná reagovat. Pulci se živí hlavně planktonem nebo nálevníky, je však mezi nimi možný i kanibalismus.

Rosničky bohužel patří mezi ohrožené druhy a jsou tedy přísně chráněny zákonem. Největším problémem pro budoucnost těchto sympatických obojživelníků je ničení jejich přirozeného biotopu. Nesvědčí jim ani rybníkářství, tedy hnojení rybníků, které může likvidační pro celou generaci pulců. Problémem, o kterém se moc nemluví, můžou být také někteří fotografové. I mezi nimi se bohužel najdou jedinci, kteří si kvalitní záběr cení nad život svého objektu.

Rosnička pohledem fotografa

Ladné křivky a úžasné zbarvení dělají z rosničky žádaný objekt snad pro každého fotografa přírody. Právě kvůli zbarvení je ale rosničku ve volné přírodě velmi těžké najít. Když se vám je ale podaří vystopovat během dne, máte vyhráno, protože v této době nejsou příliš aktivní. Obecně doporučuji fotit rosničky pouze v ranním nebo večerním světle, které podtrhne dokonalé zabarvení. Rovněž se tak vyvarujete přeexponování hlavně na lesklých zádech žabky. Během focení a hledání těchto úžasných tvorů mějte na paměti, že se jedná o chráněný druh. Určitě se nechceme dočkat dne, kdy budeme našim dětem ukazovat rosničky na fotografii.