Hnědí trpaslíci představují podhvězné objekty, které jsou na pomezí mezi hvězdami a plynnými obry. V některých ohledech se hvězdám podobají. Díky novému výzkumu víme, že to platí i pro jejich magnetická pole.

Svetlana Berdyugina z německé Univerzity ve Freiburgu a její spolupracovníci poprvé pozorovali magnetické jevy na hnědém trpaslíkovi, které svědčí o tom, že hnědí trpaslíci mají silná magnetická pole.

Blízký trpaslík se silným magnetickým polem

Berdyugina vedla tým, který analyzoval spektrální data z pozorování teleskopu Keckovy observatoře na havajské vyhaslé sopce Mauna Kea. Teleskop pozoroval blízkého hnědého trpaslíka LSR J1835+3259, jehož hmotnost činí asi 55 Jupiterů a je od nás vzdálený 18,5 světelných let.

TIP: Radioteleskop Arecibo vystopoval nejrychleji rotujícího hnědého trpaslíka

Podle badatelů jejich výzkum velmi usnadnilo to, že zmíněný hnědý trpaslík je jedním svým magnetickým pólem zřejmě natočený přímo směrem k Zemi. Díky tomu mohli Berdyugina a spol. pozorovat poruchy v magnetickém poli trpaslíka. Měření magnetické pole trpaslíka LSR J1835+3259 potvrzuje dřívější pozorování radioastronomů, kteří na hnědých trpaslících zachytili cosi jako polární záře. Takový jev vyžaduje silné magnetické pole a tuto podmínku trpaslíci splňují. 

Věda to nejsou jenom bílé pláště, ochranné brýle, přilby a plastové rukavice. Někdy je nutné pustit se do experimentu doslova na vlastní kůži. Nedávno to udělal i biolog Kenneth Catania z Vanderbiltovy univerzity.

Rozhodl se vystavit své tělo elektrickým ranám od paúhoře elektrického. Nebylo to samozřejmě jen tak pro nic za nic, Badatel zkoumal působení elektrického výboje a také proudění elektřiny. Cataniův výzkum poté zveřejnil velmi slušný vědecký časopis.

TIP: Bolestivý experiment prozradil, která část mužského těla je nejcitlivější na žihadla

Catania na vlastní kůži ověřil, že zásah výbojem elektrického úhoře bolí jako čert. Člověk to obvykle přežije, je to ale pořádně nepříjemná zkušenost, která prakticky každého odradí od toho, aby se k nebezpečné rybě znovu přibližoval.

Historie slavného hoaxu se začala psát v úterý 25. srpna 1835. Toho dne vyšel v newyorském deníku The Sun první z šesti článků, přinášejících neuvěřitelné zprávy o astronomických pozorováních. Na své observatoři poblíž mysu Dobré naděje je měl uskutečnit astronom John Herschel. Autorství článku zůstává dodnes sporné – podle nejpravděpodobnější verze za ním však stál Richard Locke, který v té době pro zmíněný deník pracoval.

Luna jako na dlani 

Autor reportáže nejprve tajuplně naznačil, že informace, jež se budou v novinách po následujících šest dní objevovat, předznamenávají novou éru v našem chápání člověka i života jako takového. Poté pokračoval: „Aby čtenář pochopil důvody našeho nadšení, ihned uvedeme ve známost, že mladý Herschel s použitím teleskopu nesmírných rozměrů a zcela nového principu již ve své observatoři na jižní polokouli stačil učinit nanejvýš pozoruhodné objevy na každé planetě naší Sluneční soustavy, objevil planety v slunečních soustavách cizích, podařilo se mu získat jasný výhled na předměty na Měsíci, plně rovný tomu, jak na pozemské objekty nahlíží pouhé lidské oko ze vzdálenosti sta yardů [asi 91 m – pozn. red.]. Kladně zodpověděl otázku, zda je tato družice obydlena a jakým řádem věcí, zformuloval novou teorii komet a vyřešil či opravil téměř každý čelný problém matematické astronomie.“ 

Zveřejněné informace měly podle autora představovat pouhý výňatek z objevů uskutečněných Herschelem a jeho pomocníky na jihoafrické observatoři, neboť kompletní zprávu toho času bedlivě studovala komise londýnské Královské společnosti. Jako záruka pravdivosti měl posloužit fakt, že podklady pro reportáž zprostředkoval jeden z přímých aktérů celého objevitelského dění – Herschelův asistent Andrew Grant. Přiložené ilustrace prý vytvořil samotný Herschel nebo vznikly na základě jeho originálních nákresů.

Teleskop s obří čočkou 

První dva články se věnovaly především líčení zmíněného fenomenálního teleskopu, který fascinující objevy umožnil. Již Herschelův otec, rovněž astronom, disponoval výkonným dalekohledem se zrcadlem o průměru čtyř stop (cca 1,22 m) a s tubusem dlouhým čtyřicet stop (proto byl znám jako „Great Forty-Foot“). Přístroj dosahoval až 6 000násobného zvětšení, které však nebylo možné kvůli různým optickým omezením využít pro pozorování Měsíce či planet.

TIP: Mýty všedního dne: Tajné kódy na krabicích mléka, obrácený PIN a oslepující vejce

Mladý Herschel ovšem coby nadaný vědec, astronom a matematik uvedené problémy odstranil. Na základě zcela neotřelých principů, jež probíral s věhlasnými odborníky, navrhl nový přístroj – načež se mu jej s požehnáním Jeho Veličenstva a s finanční podporou britských institucí podařilo sestavit. 

Teleskop měl dosahovat zvětšení až 42 000× díky mimořádné čočce o průměru neuvěřitelných 24 stop, tedy přes 7 metrů. Zhotovila ji jedna z nejvýznačnějších sklářských firem v Británii. Napoprvé se sice výroba nezdařila, ovšem na druhý pokus již mohlo bezmála sedmitunové sklo odplout do Afriky. Tam jej usadili do dřevěněného rámu a celá aparatura, která se obešla bez klasického tubusu, byla umístěna do zvláštní dřevěné konstrukce. Klíčovou součást, jež výkon dalekohledu ještě umocnila, představoval speciální mikroskop zvětšující obrazy vznikající v ohnisku čočky.

Měsíční vlčí máky  

Pokračování seriálu se v novinách objevilo hned následujícího dne a kromě dokončení zprávy o montáži přístroje přineslo také informace o prvním pozorování Měsíce. To se uskutečnilo v noci 10. ledna 1835 a po namíření dalekohledu na Měsíc spatřil Herschel nejprve různé zajímavé horniny, například pozoruhodně zbarvené čediče. Vzápětí však objevil první důkaz existence organického života mimo naši planetu: rostlinku s jasně červeným květem, která připomínala vlčí mák. 

Krátce nato se ukázaly i měsíční stromy, jež se podobaly našim tisům a jedlím. Netrvalo dlouho a našly se první důkazy o přítomnosti inteligentních bytostí na přirozeném satelitu Země – jakési stavby podobné pyramidám. 

Pestrá lunární flóra

V pozorované oblasti se vyskytovalo také několik zajímavých živočichů, kteří připomínali domácí tury. Později badatelé spatřili ještě bizarnější tvory: jakési namodralé čtvernožce podobné kozám, ovšem s jediným rohem. Měsíční faunu doplňovali velcí kulovití obojživelníci a ptáci, respektive zvláštní druh šedivých pelikánů.

Novinový článek z třetího pozorovacího dne se nesl v podobném duchu. Herschel se spolu s kolegy zaměřil především na okolí kráterů Endymion, Cleomedes, Langrenus a Petavius. Objevili tam desítky druhů stromů, ještě víc bylin a několik dalších dosud nespatřených zvířat. Jednalo se o devět druhů savců a pět různých vejcorodých živočichů, přičemž k první skupině patřili například sloni, losi, miniaturní zebry, rohatí medvědi a dokonce i bezocasí bobři, kteří se pohybovali po dvou nohou.

Po stopách netopýřích lidí 

Čtvrtá reportáž přinesla informaci, že se astronomům podařilo spatřit i tvory, kteří připomínali lidské bytosti. Nevypadali však jako pozemšťané: Jejich kůže měla nažloutlý odstín, vlasy barvu mědi a na zádech jim čněly jasně patrné výběžky, jež nápadně připomínaly blanitá křídla netopýrů. Měsíčňané působili inteligentně a zmíněný dojem podporovala i poměrně velká mozkovna. 

Astronomové měli dokonce možnost sledovat, jak se spolu tyto bytosti baví – a podle jejich zaujetí i gest během konverzace se dalo bezpečně usuzovat, že se jedná o inteligentní stvoření. Podařilo se je rovněž pozorovat, jak vyrábějí umělecké předměty a oddávají se procházkám či koupání v měsíčním jezeře. 

Zjistilo se také, že se měsíční bytosti vyskytují ve dvou pohlavích, podobně jako lidé. Novinový text tvrdil, že pokud bychom měli Měsíčňany klasifikovat, nejpřiléhavější pojmenování by zřejmě znělo „Vespertilio-homo“ čili „netopýří člověk“. Jak se čtenáři dozvěděli v předposlední části seriálu, zmínění tvorové žili v prostředí podobném tomu pozemskému: Měsíční krajinu měla totiž pokrývat moře, jezera i říčky a nechyběly ani sopky, horstva a další útvary známé z naší planety. Měsíčňané rovněž budovali monumentální stavby, o čemž svědčil mimo jiné nalezený chrám, jehož účel však zůstal badatelům utajen.

Dalekohled v plamenech

V poslední části seriálu přišel ovšem nečekaný zvrat: Čtenáři se dozvěděli, že se pozorování Měsíce muselo kvůli rozsáhlému požáru na observatoři přerušit, a když byly napáchané škody odstraněny, nacházel se již souputník Země v novoluní. Herschel proto zaměřil pozornost na další objekty Sluneční soustavy, zejména na Saturn. 

Planeta vždy představovala pro astronomy magickou vábničku, nikdy však nebylo možné ani doufat, že by se podařilo odhalit tajemství vzniku jejích prstenců. Herschelovo pozorování ovšem ozřejmilo, že se jedná o pozůstatky dvou planet zničených v Saturnově gravitačním poli. Na prstencích se mělo nacházet mnoho aktivních sopek, jejichž kouř jsme však v důsledku rychlého otáčení prstence dřív nerozpoznali. Výsledky následujících výzkumů již redakce neznala, téměř s jistotou však tvrdila, že lze očekávat další fascinující objevy.

Věrohodnost podložená jménem 

Články se na první pohled zdály poměrně realistické – a zvlášť silně působily na čtenáře bez odbornějšího technického či přírodovědného vzdělání. K hodnověrnosti až neuvěřitelných tvrzení navíc přispívalo jméno Johna Herschela, který tehdy patřil k největším kapacitám v oboru. Pozorování se údajně zúčastnili jako svědci zástupci veřejných i vojenských autorit. 

Text zároveň obsahoval (alespoň pro laiky) věrohodné líčení technologie, na jejíž bázi teleskop fungoval, včetně detailů o jeho výrobě, převozu a uvedení do provozu. Herschel si do Afriky dalekohled opravdu přivezl. Nicméně se nejednalo o žádný revoluční přístroj, nýbrž o jeden z teleskopů postavených jeho otcem – asi 6 m dlouhý reflektor se zrcadlem o průměru 47,5 cm. 

Noviny podrobně líčily všelijaké detaily měsíční krajiny a vědecky zkoumaly charakteristiky tamních živočichů a rostlin. Při bližším pohledu si však nelze nevšimnout, že popisovaná zvířata byla vždy snadno přirovnatelná k těm pozemským a lišila se jen v maličkostech. Navíc se v jinak poměrně obecném popisu objevily v několika případech detailní informace vzbuzující otázku, jak vlastně mohly být pozorovány. V textu se nacházely i různé drobné nesrovnalosti a celý byl podán až nepřirozeně vzletným a lehkým jazykem.

Navzdory uvedeným skutečnostem reportáž zafungovala. Zpráva vyvolala mohutný ohlas a prodeje deníku výrazně stouply. Jelikož tehdy noviny The Sun slavily teprve druhé výročí existence, znamenala pro ně taková reklama vynikající marketingový tah. Celý New York najednou žil Měsícem a jeho obyvateli.

Fraška bez Herschelova vědomí

Hned po zveřejnění článků se ovšem ozvalo mnoho skeptiků, kteří ani na chvíli nepochybovali, že jde o frašku. Mezi prvními byli odborníci na optiku a konstrukci teleskopů, kteří považovali výrobu tak obrovské čočky za nemožnou. A pokud byl nereálný technologický popis teleskopu, proč by se měl na pravdě zakládat zbytek? Po několika týdnech začalo prosakovat, že se opravdu jedná o blamáž, ale noviny se nijak nevyjádřily. 

TIP: Šest šílených fikcí, kterým lidé uvěřili

K autorství textu se dodnes nikdo nepřihlásil, a navíc se ukázalo, že celá zpráva vznikla bez Herschelova vědomí. Vědec naštěstí pokládal vzniklou situaci za úsměvnou a s lítostí přiznal, že jeho dosavadní objevy bohužel nikdy nebyly tak vzrušující, jak je vykreslily newyorské noviny. Rozsahem i dopadem se jednalo o vůbec první podobnou událost v historii hromadných sdělovacích prostředků a Great Moon Hoax dodnes zůstává námětem mnoha článků i studií o vlivu médií na veřejné mínění.

Židé měli ve středověké společnosti své pevně dané místo. Bylo sice nezáviděníhodné, ale přesto poměrně trvalé. Pověst těch, kteří zavinili smrt Ježíše Krista, je uvrhla na samý okraj společnosti.

Židé nesměli obhospodařovat půdu a měli nakázáno nosit speciální oděv, u mužů špičaté klobouky a dlouhý černý šat, ženy zase nosily žluté šlojíře (šátky). Většinou se zabývali obchodem a v omezené míře i řemeslnou výrobou ve městech. Na vesnicích, ve kterých se vyskytovali jen sporadicky, zase byli k vidění například jako krčmáři. Nejvíc se však do života společnosti zapsali coby poskytovatelé finančních služeb.

Numerus clausus

V průběhu staletí byla postupně židovská práva a privilegia jedno po druhém ořezávána i ze strany vídeňské vlády. Židé byli podrobeni mnohem přísnějším opatřením, aby se co nejvíce zdržovali na vykázaných místech a nevycházeli z nich ven. Mnohé židovské čtvrti byly přemístěny, aby se více oddělily od katolických bohoslužebných míst, případně byly, pokud bylo židovské obyvatelstvo rozeseto po městě, koncentrovány na jediné místo.

Nejcitelnější ranou se však stal takzvaný numerus clausus, nepřekročitelný limit počtu židovských rodin usazených v českých zemích. V Čechách byl ustanoven na 8 541 a na Moravě na 5 106 rodin. Aby se tyto stavy podařilo udržet, mohli se ženit pouze prvorození synové svého rodu. Pokud chtěli ostatní založit rodiny, museli odejít do Polska či Uher, kde zákon neplatil, nebo svůj svazek držet před úřady v tajnosti a doufat, že jej zbytek židovské obce neprozradí. Například jen z Moravy do Uher uteklo v 18. století zhruba jednou tolik Židů, kolik jich bylo v celém markrabství povoleno.

Dílo zkázy pak dokonala Marie Terezie, když v letech 1744 a 1745 z jednotlivých zemí české koruny vypověděla všechny osoby židovského původu, přičemž nebylo možné usadit se ani v ostatních zemích habsburského soustátí. Z Prahy se měli všichni Židé odstěhovat do tří měsíců, z celé země do půl roku. Po třech letech a drastickém úbytku příjmů na daních si panovnice vše rozmyslela a vypovězení odvolala. Židé nicméně museli platit novou, takzvanou toleranční daň. V této době postihl zchudlé a zbídačené pražské Židovské město nový ničivý požár, při kterém znovu lehla podstatná část ghetta popelem.

Osvícenské reformy

Vláda císaře Josefa II. přinesla největší zásah do židovské právní problematiky od dob Přemysla Otakara II. ve 13. století. Na první pohled by se mohlo zdát, že osvícenská náboženská politika by měla Židům, stejně jako nově uznávaným nekatolickým náboženstvím, nanejvýš vyhovovat. Ve skutečnosti ale narušovala dlouhodobě fungující pořádky a svým rovnostářským přístupem podrývala autoritu tradičních elit uvnitř židovských komunit – židovských škol, představených a rabínů, kteří do té doby zaštiťovali ostatní spoluvěrce v případných konfliktech s okolním světem.

Josefínskými patenty byla rozbita dosavadní židovská samospráva a soudnictví a bylo otevřeno židovské školství. Židé se na druhou stranu mohli poprvé hlásit na univerzity. Zásahy postihovaly i samotný náboženský život. Naopak nově povoleno bylo Židům provozovat téměř všechna řemesla, obchod a poprvé po několika staletích vlastnoručně obdělávat půdu. Poprvé též byli odváděni k vojsku (dříve nesměli za žádných okolností nosit ani vyrábět zbraně). Židé si též povinně museli nechat zaregistrovat příjmení, což měli křesťané již od dob Marie Terezie. Dostali nařízeno používat pouze německá jména, přičemž si mohli vybírat pouze z úzkého seznamu povolených příjmení.

Přichází revoluce 

Židé se nicméně oproti ostatním obyvatelům habsburské říše stali občany „na půl cesty“, neboť mnohá další omezení zrušena nebyla. Obzvláště zákaz stěhování, toleranční daň a numerus clausus byly již dávno přežitým archaismem. Změna nastala až revolučního roku 1848, kterého se Židé účastnili již po boku ostatních občanů, bojujících za všeobecná občanská práva. Zasedali v německém frankfurtském parlamentu i na rakouském ústavodárném sněmu v Kroměříži.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

I v takto pohnutou dobu se nicméně občas ozvala stará zášť. Mnozí živnostníci a obchodníci si rovné příležitosti pro konkurenční židovské podnikatele nepřáli a v revolucí zmítaném mocnářství místy docházelo k pogromům, obzvláště v maďarské Pešti. Pražské Židovské město v jednu chvíli musela bránit proti rozlícenému davu národní garda, za což si vysloužila hanlivé označení „garda židovská“. V revolučních letech 1848–1849 se Židům v rakouské monarchii dostalo zrušení řady dosud trvajících znevýhodnění, byl zrušen numerus clausus i toleranční daň. Úplného zrovnoprávnění ale Židé dosáhli až díky prosincové ústavě roku 1867. 

O celkovém rozsahu organizace SS výmluvně svědčí skutečnost, že na počátku druhé světové války už ji tvořilo 12 hlavních úřadů rozdělených na základě svého poslání a funkce. K nejvýznamnějším patřily Hlavní říšský bezpečnostní úřad, Hlavní rasový a osídlovací úřad, Hlavní úřad hospodářství a správy SS a další.

Předchozí část: Páteř černého řádu (1): Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Sám Himmler pak vše řídil prostřednictvím svého osobního štábu říšského vedoucího SS (Hauptamt Persönlicher Stab Reichsführer-SS). Úvahy o tom, že v praxi měl vlastně více moci než Hitler, proto vůbec nejsou zcestné.

Hlavní úkoly

Co vlastně měly Všeobecné-SS za úkol? Především kontrolovat situaci v Německu a v důsledku územních výbojů nacistické říše postupně také v týlových oblastech okupovaných území. Členové regionálních jednotek na území Německa se obvykle scházeli jednou týdně oblečení do svých uniforem a pochopitelně nechyběli při různých akcích nacistické strany, přehlídkách, slavnostech a podobně. Každý z nich také prošel příslušnou ideologickou masáží, aby poslušně vykonával všechny rozkazy.

Do roku 1934 byla služba zcela bezplatná, ale poté začali někteří muži působící v SS takříkajíc na plný úvazek dostávat pravidelný měsíční příjem. Šlo zejména o výše postavené velitele. Teritoriální jednotky se členily tak, že nejvýše stál vrchní úsek (SS-Oberabschnitt) složený z několika úseků (SS-Abschnitte). Roku 1944 bylo těchto vrchních úseků celkem 23. Základní jednotku všeobecných SS představovala Standarte, tedy útvar odpovídající velikostí a strukturou pluku. Těch bylo v roce 1944 celkem 125 pěších a kromě nich existovalo ještě 22 jezdeckých (Reiterstandarten).

Pěší standarta mívala původně okolo 2 000 mužů, ale tento počet postupně klesal až na pouhých 400 v roce 1944. Souviselo to s tím, jak se stále větší počet členů zařazoval do jiných ozbrojených formací. Příslušnost ke Všeobecným SS totiž rozhodně neznamenala, že by byl dotyčný jedinec zproštěn vojenské služby. Mnoho esesmanů bylo proto během války postupně povoláno do Wehrmachtu, nebo začalo bojovat v řadách frontových jednotek Waffen-SS. Tam mohli vstoupit buď jako dobrovolníci, nebo prostě obdrželi toto zařazení rozkazem.

Jiní sloužili v různých složkách bezpečnostního aparátu nebo u oddílů určených k boji proti partyzánům. Všeobecné SS také původně kontrolovaly jednotky, které byly vytvářeny z etnických Němců (Volksdeutsche). Šlo o německy mluvící obyvatelstvo žijící mimo území samotné Říše. V okupovaných územích západní a severní Evropy (především v Norsku, Dánsku, Nizozemí a Belgii) se pak rekrutovaly oddíly složené z rasově vyhovujících mužů nordického původu, kteří byli označováni za příslušníky „širší germánské rodiny“. Jednotky pak nesly obecný název Germánské SS (Germanische-SS).

Vše pod kontrolou

Činnost Všeobecných SS měla v praxi značné dopady na mnoho aspektů života obyvatel prakticky po celé Evropě. Už ve druhé polovině 30. let například sehráli jejich příslušníci důležitou úlohu v procesu infiltrace a ideologického zpracování německého obyvatelstva v Rakousku a Československu, což potom nacistům usnadnilo proces obsazení těchto zemí. Mezi členy se postupně objevily stovky významných průmyslníků, bankéřů, ředitelů továren či velkých pozemkových vlastníků.

Jejich prostřednictvím mohl Himmler postupně zcela ovládnout na 500 důležitých průmyslových podniků, které například vyprodukovaly 95 % veškerého nábytku vyráběného v Německu, nebo 75 % nealkoholických nápojů. V květnu 1944 už byla členem Všeobecných SS plná čtvrtina vedoucích osobností všech důležitých oblastí veřejného a ekonomického života země.

Činnost SS se však projevovala i tam, kde by ji neinformovaný pozorovatel zřejmě vůbec neočekával. Himmler byl totiž už od mládí zcela v zajetí teorií o nadřazenosti árijců a nordické rasy nad ostatními a toto jeho fanatické přesvědčení se s postupujícím časem jen prohlubovalo. Aby dokázal pseudovědecké teorie v praxi, nařídil založit v červenci 1935 organizaci s poněkud komickým názvem Výzkumná společnost německého dědictví předků (Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe).

Ta potom prováděla antropologické a historické výzkumy, organizovala archeologické vykopávky (mimo jiné i na několika místech v protektorátu) a v letech 1938–1939 se podílela na organizování německé výpravy do Tibetu. V období druhé světové války se organizace podílela na loupežích uměleckých děl v okupovaných zemích a především různých bestiálních lékařských pokusech na vězních koncentračních táborů.

Zapojení žen

U Všeobecných SS nesměly samozřejmě chybět ani ženy. Organizovaly se v Ženském sboru SS (SS-Frauenkorps), který měl plnit zejména pomocné funkce. Jeho členky se rekrutovaly z dobrovolnic, jež potom vykonávaly například různé administrativní práce (písařky, tlumočnice). Služba mnohých však měla i mnohem hrůznější podobu, protože sloužily jako dozorkyně v koncentračních táborech. Pro vězněné ženy byl speciálně určen tábor v Ravensbrücku, nacházející se zhruba 90 km severně od Berlína, jímž v letech 1939–1945 nedobrovolně prošlo celkem 130 000 vězeňkyň.

Pouhých 40 000 z nich se dočkalo konce války. Vystřídalo se zde také více než 3 500 dozorkyň. Některé se k vězněným ženám chovaly natolik bestiálním způsobem, že jejich sadismus si v porovnání s muži nejen v ničem nezadal, ale v určitých případech jej i překonával. Roku 1942 pak Himmler vydal příkaz k založení Říšské školy pro pomocnice SS (Reichsschule für SS Helferinnen) v alsaském Oberehnheimu, kde se frekventantky cvičily pro úkoly, které do té doby plnili pouze muži. Škola fungovala až do listopadu 1944, kdy musela být zrušena vzhledem k postupu spojeneckých armád. Koncem války byly ženy v rámci jednotek SS nasazovány také přímo na frontě a jejich účast během bojů v dubnu a květnu 1945 je doložena i v českých zemích.

Hodnosti a uniformy

Pokud jde o hodnostní systém, ten byl pro všechny složky SS jednotný a vycházel z hodností organizace SA. V průběhu let zde došlo k několika změnám a poslední úprava proběhla v dubnu 1942. Rozdíly však spočívaly v tom, jakou hodnost měli členové u Všeobecných SS a jakou u Zbraní SS. Například neblaze proslulý šéf Ústředny pro židovské vystěhovalectví a jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann měl v rámci Všeobecných SS hodnost Obersturmbannführera (ekvivalent podplukovníka), zatímco u Zbraní SS byl jen Untersturmführerem (podporučíkem).

Hodnostmi SS disponovali také funkcionáři nacistické strany stejně jako příslušníci gestapa. Důstojníci a generálové mívali obvykle ještě i ekvivalentní označení policejních hodností (například Heydrichův nástupce ve funkci zastupujícího říšského protektora Kurt Daluege měl hodnosti SS-Oberstgruppenführer a generálplukovník policie). Co se týče uniforem, ty také prošly dlouhým vývojem. Do roku 1938 sice byly černé, jak je známe z filmů, ale poté je začali vyrábět v barvě světlé polní šedi a tyto uniformy se posléze staly u Všeobecných SS nejvíce rozšířenými.

TIP: Cizinci ve Waffen-SS byli inteligentní a ambiciózní rasisté a nacisté

Od uniforem Zbraní SS se lišily jiným střihem saka, otevřeným límcem a zapuštěnými spodními kapsami. Na pravém límci pak chyběly runy SS. Uniformy u důstojníků doplňovaly různé kordíky. Je tragickou skutečností, že většinu uniforem všech složek SS vyrobili během své otrocké práce vězni v koncentračních táborech. Závěrem lze říci, že Všeobecné SS představovaly nedílnou součást mašinerie nacistického Německa a statisíce jejich příslušníků se podílely na utváření podoby Hitlerova režimu zcela zásadním způsobem. A to od finanční podpory nacismu až po osobní účast na masovém vyvražďování obyvatelstva. Z tohoto pohledu je tedy logické, že Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku označil roku 1946 SS se všemi jejich složkami za zločinnou organizaci.

Ostrovní tropický ráj Papua–Nová Guinea je úžasný svět. Lidé našeho druhu se tam dostali už nejméně před 50 tisíci let. Velikostí se rovná zhruba Kalifornii, mluví se tam ale přibližně 850 různými a často navzájem nepříliš podobnými jazyky. To je asi 10 procent všech jazyků světa a Papua–Nová Guinea je díky tomu jazykově nejpestřejším územím planety.

Genetici zjistili, že světové prvenství Papuy-Nové Guiney nespočívá jen v jazycích. Když vůbec poprvé ve velkém měřítku analyzovali geny zdejších obyvatel, dospěli k závěru, že místní obyvatelé patří k těm nejvíce geneticky rozmanitým lidem světa.

TIP: Stále naživu: Na Nové Guinei znovuobjevili divoké zpívající psy

Lidé na Papui-Nové Guineji sice spolu žijí na jednom ostrově, ale jednotlivá etnika si po dlouhé desetitisíce let udržela svou nezávislost, jazykovou i genetickou. Dnes Papua-Nová Guinea fascinuje vědce nejrůznějšího zaměření, kteří odhalují zdejší pestrá tajemství.

Jen málokterý muž je pyšný na svůj pivní mozol, vanu či pupek, který se před ním buď nenápadně kulatí, nebo už nápadně valí. Albert Pukies se z tohoto symbolu nezdravého způsobu života pokouší udělat módu – jeho Dadbag je vlastně kapsa upevněná k pasu. Přestože jde zatím o neprodejný návrh, je poměrně pravděpodobné, že se zajímavého nápadu někdo brzy ujme. A proč ne třeba v Česku, kde je kombinace „ledvinky“ a pivního pupku svého druhu národním krojem?

Ferdinand, toho jména druhý, zemřel v roce 1637. Ke slovu se dostal jeho v pořadí třetí syn, který byl pokřtěn podle svého otce – Ferdinand III. Když mu bylo sedmnáct, otec mu zajistil trůn uherský a dva roky nato i český. Na trůn nastoupil nejprve jako římský král v devětadvaceti letech, poté i jako císař. Právě on nakonec podepsal vestfálský mír. 

Stejně jako se lišil od svého otce, co se podoby týká, nebyl mu podoben ani svou povahou, jakož i politikou. Také on byl sice horlivým katolíkem a nepřítelem protestantů, zachovával však míru a volil méně tvrdé postupy. Lišil se taky určitou uvážlivostí a schopností kompromisů. Kterýsi dějepisec ho označil za symbol unavené doby.

Možná si myslíte, že solární vařiče na cesty jsou dobré maximálně tak na přípravu dušených jídel nebo, že při vaření z kuchaře musí stékat vodopády potu, jelikož se nevyhne kuchtění pod úmorným pražícím sluncem. U kvalitních výrobků se ničeho podobného bát nemusíte. Na zoubek jsme se podívali dvěma solárním vařičům, které se nemusíte bát vzít ani na expedici do velehor. První z nich používali cestovatelé dokonce i na Himaláji.

Vařič SolSource pomáhali vytvořit vesničané z Tibetu

Společnost One Earth Designs vyrábí vařiče SolSource podobné satelitům. Zrcadla z šedého plastového materiálu ve tvaru paraboly odráží sluneční paprsky na jedno místo, kam položíte hrnec či pánev. Nehrozí vám popálení, protože stěny paraboly zůstávají i během přípravy pokrmů stále chladné.

Výrobek se používá v různých koutech světa, ale vyvíjeli ho v nehostinných podmínkách vysokohorských vesnic v Tibetu s pomocí místních. Vydrží proto hodně a o hladu nebudete, ani když teploty klesnou pod bod mrazu. Přenosnou verzi Sport, která váží 8 kg, můžete pořídit na Kickstarteru za 149 dolarů (zhruba 4 tisíc Kč včetně DPH). V břiše vám dlouho kručet nebude, protože vařicí „satelit“ rozestavíte i složíte do 5 minut. Během slunného dne dosáhnete teplot pro pečení do 2 minut, pro grilování do 5 minut a litr vody uvaříte za 10 minut.

Solární šuplík funguje jako vařič, gril i trouba

Další šikovný pomocník pro vaření pod širým nebem spoléhá na vakuovou trubici. Ta díky parabolickým reflektorům zachytává a přeměňuje 80 % slunečního záření na teplo, takže dokáže rozpálit varnou komoru ve tvaru válce až na 288 stupňů Celsia. Přes vysoké teploty zůstává vnější povrch trubice chladný. Podle výrobce GoSun můžete pod širým nebem vařit, péct či grilovat i pod zataženou oblohou. Rychlost samozřejmě závisí na intenzitě slunečního svitu. 

Základní přenosná varianta GoSun Sport váží přes 3 kg a u nás se prodává za 8 tisíc Kč. Aktuálně firma také pracuje na novince GoSun Dogger, která dorazí na trh koncem roku. Půjde o malý solární vařič vhodný pro přípravu párků na hot dogy. Mnoho outdoorových nadšenců určitě nedá dopustit na špekáčky opečené nad ohněm, ale tahle věcička vám vytrhne trh z paty i v chráněných oblastech, kde je zakázáno rozdělávat oheň. 

K čemu také „zneužíváme“ Slunce?

Solární energii využívá spousta různých vynálezů, které počítají s tím, že jejich majitel cestuje křížem krážem po zeměkouli a nemá zrovna přístup k elektrické zásuvce. V záplavě nápadů se objevují praktické, i když ještě ne úplně dotažené vychytávky (např. solární nabíječka na okno), ale i všelijaké podivnosti, u kterých přemýšlíte, jak moc se jejich tvůrci kamarádí s drogovými dealery. Už jste slyšeli třeba o kšiltovce se solárními panely, které pohánějí malý větráček umístěný v kšiltu? Prý ideální čepice do letního parna se dokonce i prodává. Více o seriózních i lehce praštěných vynálezech na sluneční energii se dovíte na portálu Elektrina.cz.

Ve Sluneční soustavě, v části mezi Marsem a Jupiterem, asi dvojnásobně až čtyřnásobně daleko v porovnání se vzdáleností Země od Slunce (2 AU až 4 AU), obíhá velký počet těles rozmanité velikosti, která dohromady vytvářejí hlavní pás planetek.

Odborníci mají obvykle za to, že jde z velké části o pozůstatek původního materiálu z protoplanetárního disku, z něhož se v důsledku působení gravitace Jupiteru nevytvořila planeta. Podle nové teorie to tak ale nebylo.

Tábor pro kosmické běžence

Sean Raymond a Andre Izodoro z francouzské Université de Bordeaux tvrdí, že ve skutečnosti hlavní pás planetek v době po vzniku Sluneční soustavy vůbec neexistoval. Byl tam prý jenom prázdný prostor, který se postupně zaplňoval tělesy.

TIP: Které objekty hlavního pásu planetek jsou největší?

Raymond s Izodorem přirovnávají hlavní pás planetek k táboru pro kosmické běžence. Podle nich se hlavní pás planetek stal útočištěm pro kosmické balvany a planetky, které vznikly na různých místech napříč celou Sluneční soustavou. Pokud mají oba vědci pravdu, tak to znamená, že žádný asteroid či planetka hlavního pásu planetek vlastně nepochází z této oblasti.