SIAI S.79 Sparviero původně vznikl jako civilní letoun. Konstrukční tým společnosti Societá Idrovolanti Alfa Italia (SIAI) zahájil vývoj rychlého dopravního letounu určeného pro osm cestujících v roce 1933. Vyznačoval se osvědčenou třímotorovou koncepcí, která byla na přelomu 20. a 30. let u dopravních letounů poměrně rozšířená, pak však třímotoráky vytlačily stroje dvoumotorového, respektive čtyřmotorového uspořádání. Nejdéle se třímotorová koncepce uplatňovala právě v Itálii a zde také byla dovedena k relativní dokonalosti.

Dopravní prototyp S.79P vzlétl 8. října 1934. Objevil se právě včas, neboť italské Královské letectvo vypsalo v roce 1934 soutěž na nový střední bombardér. Přepracování konstrukce pro vojenské účely bylo poměrně jednoduché a k zalétání prototypu bombardovací verze S.79 došlo 8. července 1936. Třímotorový samonosný dolnoplošník smíšené konstrukce vybavený zatahovacím podvozkem záďového typu upoutal vysokými výkony.

SIAI S.79 Sparviero

• ROZPĚTÍ: 21,1 m
• DÉLKA: 15,62 m
• VZLETOVÁ HMOTNOST: 10 500 kg
• MAX. RYCHLOST: 439 km/h
• DOSTUP: 6 500 m
• DOLET (S 1 250 KG PUM): 1 900 km
• POHONNÁ JEDNOTKA: 3× hvězdicový Alfa Romeo 126 R.C.34 o 573 kW
• VÝZBROJ: 3× 12,7mm kulomet, 1× 7,7mm kulomet, 1 250 kg pum
• OSÁDKA: 6 mužů
• UŽIVATELÉ: Brazílie, Irák, Itálie, Jugoslávie, Německo, Rumunsko, Španělsko

Nakonec bylo postaveno 1 218 S.79 Sparviero (Jestřáb). Letoun existoval také ve dvoumotorové verzi, exportované do Iráku a především do Rumunska, kde se rovněž vyráběl v licenci. Letouny se okamžitě staly chloubou italského letectva a základem výzbroje jeho bombardovací složky. Typ se dočkal širokého bojového využití i v průběhu druhé světové války. Královské letectvo jej velmi aktivně nasazovalo jako bombardér a rovněž velmi úspěšný torpédový bombardér. Stroj ovšem rychle zastaral a za akce platil těžkými ztrátami.

Dlouhé kosmické lety se v současné době odehrávají výlučně na Mezinárodní vesmírné stanici a rekordy si již tradičně připisují ruští členové posádek: Absolutní primát drží Gennadij Padalka, který v kosmu celkově strávil 879 dní, tedy téměř 2,5 roku. Přesto mezi ruskými kosmonauty figuruje v celých dějinách vesmírných letů pouze minimum žen, konkrétně čtyři.

Američanek se naopak v kosmu vystřídalo už 45. Rekord v celkové délce vesmírného pobytu tak nepříliš překvapivě drží právě astronautka Spojených států Peggy Whitsonová, jež strávila během tří misí (Expedice 5 v roce 2002 a Expedice 16 v letech 2007–2008 a poslední v letech 2016–2017) v kosmu 665 dní. Z Expedice 51 se vrátila 3. září, přičemž její mise byla v průběhu prodloužena na tři čtvrtě roku!

Peggy startovala z Bajkonuru loni v listopadu a zpátky na Zemi přistála po 288 dnech. Šlo o její třetí pracovní pobyt na stanici, stálé posádce již dvakrát velela a celkem má na kontě také 60 hodin práce vně ISS ve skafandru v rámci 10 výstupů. Stala se rovněž nejstarší ženou ve vesmíru - má již 57 let. 

Odpadní potrubí v jedné bance a ve třech přilehlých restauracích se v průběhu několika dní ucpala. Postupně se v nich našlo několik stovek zmuchlaných nebo přestříhaných bankovek v celkové hodnotě 100 tisíc eur, čili víc než 2,5 milionu korun.

Pravděpodobným viníkem kuriózního „zločinu“ je dvojice žen ze Španělska, jejich motiv je ale zatím neznámý. Španělská stopa vyšla najevo v okamžiku, kdy se na policii obrátil právník obou žen a nabídl úhradu nákladů spojených s vyčištěním potrubí. 

Zatímco v Česku je úmyslné poškozování peněz trestným činem, za který pachateli hrozí až na šest měsíců odnětí svobody, Švýcarsko podobné ustanovení nezná. Za samotné přestříhání a spláchnutí bankovek tak ženám žádný trest nehrozí.

Spekulace okolo možného motivu nejčastěji zmiňují verzi, že si ženy nesprávně vyložily nové nařízení Evropské centrální banky (ECB), podle kterého banka koncem roku 2018 přestane vydávat bankovky s nominální hodnotou 500 eur. Důvodem jsou obavy ze zneužívání bankovek ke kriminálním aktivitám a možné podpoře terorismu. ECB nicméně dodala, že vydané pětiseteurové bankovky bude možné dál používat a v budoucnosti je bude možné kdykoli vyměnit. Zda šlo ze strany žen o nepochopení nového nařízení, nebo byly ve hře jiné důvody, ale zůstává záhadou. 

Astronomové ze skupiny PLANETS Foundation shánějí finance na rozjezd ambiciózního projektu teleskopu ExoLife Finder (zkráceně ELF). Novinka má vyrůst v ráji astronomů v chilské poušti Atacama.

PLANETS Foundation momentálně usilují o přízeň fanoušků vědy na crowdfundingové platformě Kickstarter. Cílem projektu je sehnat 35 tisíc dolarů (něco přes 766 tisíc Kč) na stavbu prototypu jedné části tohoto pozoruhodného teleskopu. První plánovaná část má být zodpovědná za pohyb zrcadel teleskopu.

Teleskop pro hledání života

Teleskop ExoLife Finder by měl být tvořen celkem 16 kruhovými 3D tištěnými zrcadly, z nichž každé bude mít průměr 5 metrů. Až budou všechna zrcadla na svém místě, vznikne teleskop o průměru 25 metrů. S takový teleskopem bude možné pořizovat solidní snímky exoplanet až do vzdálenosti 25 světelných let.

TIP: Italský pozemní teleskop ASTRI bude pozorovat gama záření ze sopky Etny

Prvním cílem pozorování teleskopu ExoLife Finder bude samozřejmě exoplaneta u nejbližší hvězdy, čili Proxima b, která je od nás vzdálená asi 4,2 světelného roku. Teleskop by se měl stát prvním zařízením v historii, které bude schopné na blízkých exoplanetách zobrazit oceány, kontinenty a případně i život, pokud tam tedy nějaký je.

Podle nového výzkumu může mužské sperma obsahovat 27 různých virů. Ke zneklidňujícímu objevu dochází nedlouho poté, co lékaři zjistili, že neblaze proslulý virus zika se může objevit v mužském spermatu až šest měsíců po infekci tímto virem. Teď se ukazuje, že ve spermatu může být množství rozmanitých virů.

TIP: Nové hrozby: Virus zika možná zmenšuje varlata a snižuje plodnost u mužů

Odborníci už dlouho vědí, že ve spermatu mohou být některé nebezpečné viry, jako je HIV nebo žloutenka. Ve skutečnosti jich tam je daleko víc. Vše nasvědčuje tomu, že sperma hraje větší roli v šíření virových infekcí, než jsme si doposud mysleli. Některé z virů obývajících sperma navíc mohou vyvolat mutace v DNA spermií, které se pak přenesou na potomky.

Roboti jsou v obecných představách obvykle pořádně tvrdí a plechoví. To ale nemusí být vždy úplně praktické. V poslední době se stále častěji mluví o tzv. měkké robotice, která využívá měkké materiály. Ne vše jde ale snadno, problémy jsou hlavně s robotickými měkkými svaly.

Inženýři Kolumbijské univerzity proto nedávno vyvinuli nový typ měkkých umělých svalů. Jejich výroba i provoz jsou mnohem jednodušší, než u jiných podobných materiálů. Nejdůležitější ovšem je, že nové svaly jsou třikrát silnější oproti těm lidským.

TIP: Bioinženýři postavili rejnoky kyborgy s buňkami potkaního srdce

Svaly z Kolumbijské univerzity jsou vytvořeny ze silikonové pryže, která je plná mikrobublinek etanolu. Díky tomuto složení má materiál nízkou hustotu a zároveň vysokou ohebnost. Sval může být vytištěn do požadovaného tvaru na 3D tiskárně. Nové syntetické svaly se snadno vyrábějí, jsou levné, a také bezpečné. 

Významný francouzský učenec Nicolas de Malebranche (1638–1715) tvrdil, „že sám hon na čarodějnice je nástrojem Ďábla!“ Přesto, že ho nikdo neposlouchal, byl pravdě nejblíže.

Čarodějné procesy se staly pouhou záminkou. S příchodem nelítostných inkvizitorů zaplály po celé Francii desítky čarodějnických hranic. Byla za tím snaha Vatikánu či koruny omezit samostatnost a soudržnost ženských řádů v Evropě? Nebo církev likvidovala „vnitřního nepřítele“, aby upevnila svou moc ve sporech mezi katolíky a protestanty?

Hysterka z dobré rodiny

Patnáctiletá Madeleine Demandols de la Palud to nemá v hlavě úplně v pořádku. Pochází sice ze zámožné rodiny obchodníků z Marseille, ale její rozverné chování neodpovídá etice mladé dámy. Až příliš nestoudně pokukuje po chlapcích, a dokonce i po místním pětatřicetiletém faráři Louisovi Gaufridim. Zapamatujte si to jméno. Tento schopný kněz působí velmi pozitivně na klidné soužití marseillských katolíků i protestantů.

Ale zpět k Madeleine. Dívka často propadá hysterii a má sklony k nezvladatelným záchvatům vzteku. Proto se její rodiče rozhodnou „uklidit ji“ do kláštera voršilek v Aix-en-Provence. Ještě netuší, že tím spouští ničivou lavinu, která smete desítky nevinných lidských životů…

Madeleine se v klášteře vůbec nezklidnila. Naopak, její záchvaty nabyly mnohem divočejší ráz. Nehty si drásala tváře i celé tělo. Věru zajímavá podívaná pro zdejší zpovědníky i ostatní řádové sestry. Strhla na sebe pozornost celého konventu a v ten správný moment zasadila své nevyslyšené lásce rozhodující ránu. Mezi výkřiky a děsivým chroptěním vykřikovala pozměněným hlasem, že ji někdo očaroval. „A ten kdo za tím stojí, není nikdo jiný, než Ďáblův přisluhovač, farář Gaufridy!“

Exorcista nebo smilník?

Klášterní zpovědník voršilek, jezuita Jean-Baptiste Romillon, se z ní pokouší zlé síly vymítat. Nepříliš úspěšně. Když Madeleine při jednom ze svých hereckých výstupů rozláme kříž, zavřou ji raději do cely, a pokouší se na celý případ tiše zapomenout.

Rázem se ale objevují další „Luciferem nakažené řádové sestry“. Celkem osm žen, v čele s překrásnou Luisou Capeuovou, teď obviňuje samotného Romillona, že: „Do jejich panenských těl s pomocí kouzel vehnal démony, aby rozlítil jejich necudnou milostnou vášeň, a mohl jejich chtíče využívat.“ Zpovědník pravděpodobně s mladými sestrami několikrát silně překročil přísné řádové regule celibátu. A ony teď využily bláznění mladé Madeleine, aby sami získaly patřičnou pozornost.

Případ proniká na veřejnost a budí zděšení. „Ďábel proniká do řad církve!“ bouří se vesničané. „Čistota nejsvětějšího řádu je poskvrněna!“ Selská rebelie v celém regionu Provence je na spadnutí. Kupodivu, celá tahle erotickým dusnem podbarvená zápletka náramně hraje do karet nejvyšším místům katolické církve. Je na čase urovnat hierarchii.

Poměrně nově založený řád voršilek si musí uvědomit své podřízené postavení vůči vedoucímu řádu Dominikánů. A pořád tu stojí silná nevraživost mezi katolíky a protestanty, či hugenoty, jak se ve Francii nazývají. Proto povolávají „profesionálního inkvizitora“, Francoise Domptia Doncieuxe, aby zjednal v celé oblasti pořádek.

Inkvizitor tahá za drátky

Tento muž, nesmlouvavý jezuita, který má na kontě osmnáct upálených čarodějnic v Avignonu, si brzy rozšíří svou bilanci. Rozhodne se celý případ pojmout velmi zeširoka, a tak brzy na mučidlech úpí i nebohý farář Gaufridy z Marseille. Do té doby byl bez poskvrny, ale nyní proti němu svědčí devatenáct řádových sester, které nikdy ani neviděl! To on prý nabádal Romillona, to on pořádal černé mše plné satanistického běsnění. Inkvizitor zatím nechává poblouzněné dívky dál mluvit. Dokud totiž hlásí jednoho ďáblova přisluhovače za druhým, může v klidu pracovat na svém vlastním úkolu.

TIP: Hranice v plamenech: Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

Tím je zcela znemožnit řád kapucínů a především ukázat, že náboženské svobody, garantované Ediktem nantským, neplatí pro všechny. Tento protokol z roku 1598 totiž slibuje stejné postavení protestantům i katolíkům, a snaží se ukončit dlouhou éru krveprolití. S takovým výsledkem však není spokojena ani jedna strana sporu. A zejména katoličtí kněží se nehodlají vzdát snadno. V první řadě ale potřebují „srovnat vlastní řady“, a posvítit si na ty své kněží, kteří až příliš smírně konají svou práci v „bezbožných hnízdech protestantů“. Případ z kláštera v Aix je ideální rozbuškou.

Recept na poslušnost

Stačí odeslat jednu z „nakažených“ sester na léčení do jiného kláštera, který je veden příliš laxními postoji vůči protestantům, a již brzy tam vypukne nová epidemie čarodějnictví. Ani jedna z nakažených sester není nikdy upálena jako čarodějnice. Namísto toho na hranicích končí katoličtí kněží z Loudonu, Louviersu a Normandii. Skutečná vina? Šli až moc na ruku protestantům. Mezi prvními je Luis Gaufridy z Marseille, pod kterým hranice vzplála 11. dubna 1611. Doznal se po třech útrpných výsleších na mučidlech a proto mu dovolili, aby ho kat před upálením milosrdně uškrtil. Další už tolik štěstí neměli. Ďábelská posedlost, která se masově rozšířila mezi ženskými kláštery, zprvu snížila autoritu římsko-katolické církve. „Očistné plameny hranic“ však katolíky posílily a sjednotily. Za dvacet let by se ve Francii už nenašel jediný katolický kněz, který by otevřeně hovořil o smíru a klidu s protestanty.

To, že na počátku všeho stála nerozvážnost hysterické dívky, nebo snaha řádových sester upozornit na nekalé praktiky jejich řádového zpovědníka, už dávno nikoho netrápilo. Madeleine Demandols, která stála na počátku celého případu, se dožila sedmdesáti sedmi let. Umírá v osamění téměř šedesát let po své platonické lásce. 

Studie uvádí, že ze 129 druhů mořských savců dnes hrozí vyhynutí celé třetině. „Je proto důležité chránit tyto živočichy, pokud chceme udržet ekosystém oceánů v rovnováze,“ říká jeden z autorů studie Paul Ehrlich. „Mnozí z nich jsou vrcholovými predátory, kteří zásadním způsobem ovlivňují všechny složky ekosystému.“ Vědci označili místa, jejichž přísná ochrana by znamenala záchranu největšího možného počtu ohrožených savců. Spolu s nimi také určili oblasti nejnáchylnější k jejich vymírání.

TIP: Gigantický fantom oceánu aneb Tajemný neznámý plejtvák myšok

„Poprvé tak vznikla mapa ukazující míru bohatosti mořských savců na konkrétních místech světa,“ říká bioložka Sandra Pompová a dodává, že nejpřekvapivějším a nejzajímavějším výsledkem výzkumu bylo zjištění, že všechny druhy mořských savců se nacházejí na pouhých dvaceti lokalitách pokrývajících asi 10 % rozlohy oceánů.

Navíc se ukázalo, že záchrana devíti z těchto dvaceti míst, což by představovalo pouhá čtyři procenta oceánu, by vedla k záchraně 84 % všech druhů mořských savců. Těchto devět míst je totiž na savce nejbohatších a poskytuje zázemí celkem 108 druhům. Klíčové oblasti se nachází se na pobřeží mexického státu Baja California, východní Kanady, Peru, Argentiny, severozápadní Afriky, Jihoafrické republiky, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu. Bohužel celých 70 % těchto oblastí je velmi výrazně ovlivňováno lidskou činností, především nadměrným rybolovem a stoupajícími teplotami vzduchu. Zbývajících jedenáct vyčleněných lokalit je důležitých zejména proto, že je obývají endemické druhy živočichů, jako je například sviňucha kalifornská.

Izraelské tankové síly představují jedno z nejvýznamnějších obrněných vojsk, a to ani ne tak velikostí, nýbrž strategickým a historickým významem i ohromujícími úspěchy, jichž dosáhly v řadě konfliktů proti nesrovnatelně silnějšímu nepříteli. V oblasti Blízkého východu došlo k několika válkám mezi státem Izrael a jeho arabskými sousedy, v nichž hrály vždy mimořádně významnou roli letectvo a tankové síly. Některé z bitev byly svým rozsahem souměřitelné s největšími tankovými střety druhé světové války.

Proti všem

Již v první arabsko-izraelské válce, probíhající okamžitě po vyhlášení nezávislosti státu Izrael roku 1948, sehrály obrněné jednotky významnou roli. Vojsko židovského státu je používalo zejména k obraně obydlených oblastí i k doprovodu životně důležitých konvojů dopravujících potraviny a léky do obleženého Jeruzaléma. Izraelci byli ve svých počátcích zcela odkázáni na dodávky zbrojní techniky ze zahraničí. Její první tanky představovala hrstka poškozených středních tanků Sherman a Cromwell, z nichž některé byly určeny k sešrotování, a jen díky nezměrnému úsilí židovských techniků se je podařilo uvést do provozu.

V následující suezské válce roku 1956 po boku Francie a Velké Británie použil Izrael tankové síly zejména proti egyptské armádě v oblasti Sinaje. Rozsáhlé nasazení tanků přinesla šestidenní válka roku 1967, v níž Židé stáli proti široké koalici arabských států. V těžkých pozemních bojích porazili egyptské tankové divize na Sinaji i syrské v oblasti Golanských výšin, ovládli i prostor Západního břehu a Východní Jeruzalém.

Izrael disponoval přibližně 800 stroji západních typů, vedle vozidel Centurion a M48 Patton byl vyzbrojen lehkými francouzskými tanky AMX-13 a modernizovanými druhoválečnými shermany ve verzích M50 a M51, označovanými Super Sherman. Egypt měl ve výzbroji na 1 200 tanků a samohybných děl, jednalo se o starší T-34/85, moderní T-54 a T-55 a útočná samohybná děla SU-100. Stejnými stroji disponovala i syrská armáda, měla jich ve stavu přibližně 400. Na rozdíl od těchto zemí používalo královské Jordánsko západní (především britskou a americkou) výzbroj.

Jeho 200 tanků tedy patřilo k typům Centurion, M47 a M48 Patton. Masivní útok egyptské a syrské armády na dvou frontách během takzvané jomkipurské války (1973) představoval arabskou odvetu za porážku. Izraelská armáda po počátečním ústupu dokázala zastavit ohromnou početní převahu nepřítele a způsobit mu těžké ztráty, které nakonec vedly ke stažení arabských sil. Na golanské frontě přitom proti 1 700 útočících moderních syrských tanků sovětské výroby bojovalo jen kolem 200 izraelských, z nichž některé pocházely ještě z druhé světové války.

Nepřekonatelní Izraelci

Bitva o Golany patří k největším tankovým střetnutím v historii, počtem nasazené bojové techniky konkuruje i nejslavnějším tankovým bitvám druhé světové války. Ještě po léta se její výsledky analyzovaly a promítly se do vývoje nových zbraní a moderních tanků. Přestože se do té doby věřilo na nadvládu přenosných protitankových zbraní a syrské jednotky jimi byly vybaveny ve velkých počtech (ať to byla pancéřovka RPG-7 nebo střela Maljutka), nejúčinnější se ukázala palba tankových kanonů. Izraelci, kteří se cvičili v přesné palbě na velké vzdálenosti, dosáhli v boji rozhodujících úspěchů.

I Syřané dosáhli za pomoci 115mm kanonů tanků T-62 více než poloviny svých úspěšných zásahů. Tyto skutečnosti vedly do velké míry k přehodnocení názoru na tankový kanon jako na přežitou zbraň. Zatímco Izrael měl na všech frontách 2 838 padlých a přišel o 840 tanků, Sýrie měla ztrátu 3 100 padlých a 1 200 tanků. Egypt zaznamenal 5 000 mrtvých a ztrátu 1 100 tanků, o dalších minimálně 150 tanků přišly jednotky Iráku a Jordánska.

Během první libanonské války v červnu 1982 postupovaly izraelské jednotky do Libanonu opět za nasazení tanků a letectva. Výsledkem operace Mír Galileji byl odchod bojovníků Organizace pro osvobození Palestiny z Libanonu a vytvoření bezpečnostního pásma u jeho jižní hranice. V tomto konfliktu se také poprvé objevily tanky Merkava.

Konverze shermanů

Obě velké války byly zároveň obdobím, kdy izraelská armáda začala využívat obrněných vozidel vlastní koncepce, respektive přestavěných starších tanků zahraniční produkce. Jednalo se zejména o střední tanky Sherman, které měly pro rozvoj izraelských ozbrojených sil a vlastní vývojové ambice mimořádný význam. Jeden stroj Izraelci získali jako opravený vrak po stahující se britské armádě a dalších 30 jich převzali v listopadu téhož roku z Itálie, kde je připravili na sešrotování. Vozidla dostala jako výzbroj starý, ale stále účinný německý kanon Krupp ráže 75 mm. Na konci roku 1953 již Izraelci disponovali 76 provozuschopnými shermany, dalších 131 získali v různě opotřebeném či poškozeném stavu.

Roku 1956 byl zahájen projekt rozsáhlé modernizace, spočívající v instalaci francouzského kanonu CN 75-50 ráže 75 mm, pocházejícího z tanku AMX-13. Rekonstruované stroje se nazývaly Sherman M-50. Prvních 50 obrněnců mělo benzinový motor Continental R-975 a podvozek VVSS, další poháněl diesel Cummins a podvozek HVSS. Stroje M-50 byly poprvé nasazeny do boje v průběhu operace Kadesh v říjnu 1956, na Sinaji jich tehdy operovalo 25. Roku 1960 se rozeběhl další modernizační program, když 180 tanků M4A1(76)W Izraelci přebudovali na verzi M-51 Super Sherman. Vozidla měla podvozek HVSS a naftový motor, výzbroj tvořil moderní francouzský kanon CN 105 F1 ráže 105 mm. M-51 představuje nejsilněji vyzbrojený a nejvýkonnější Sherman v celé historii typu.

Nasazení za šestidenní války i války Jom kippur prokázalo, že druhoválečný tank s moderním kanonem je schopen ničit i moderní sovětské stroje T-54. Některé super shermany využili Izraelci při specifické taktice svých jednotek, kdy se k odražení masivního arabského útoku používaly rampy nahrnuté v terénu ze zeminy pomocí buldozerů. Izraelské tanky po zahájení nečekaného arabského úderu dosáhly ramp a přibližující se syrské tankové svazky likvidovaly palbou shora. Na pohled nijak složitá taktika se ukázala velmi účinnou a způsobila agresoru značné ztráty.

Všechny M-50 s benzinovými motory dosloužily roku 1972, naftové M-50 a M-51 byly vyřazeny do počátku 80. let. Izraelskou armádou prošlo celkem 620 shermanů, z nichž část byla přestavěna na samohybná děla a specializované varianty. Podobně byl upravován i francouzský lehký tank AMX-13, který se nacházel ve výzbroji již v období sinajské války roku 1956, kdy jej Izrael s velkým úspěchem nasadil na Sinaji proti egyptským tankovým jednotkám.

TIP: Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele

Přestože je AMX-13 nepoměrně slaběji pancéřován než sovětské střední tanky T-34 a T-54, dokázaly výborně vycvičené izraelské osádky využít vysoké pohyblivosti a značné palebné síly svých lehkých strojů. Dokázaly likvidovat i těžké stroje IS-3, proti kterým používaly taktiku rychlých útoků z boku a přesně mířené střelby do slaběji pancéřovaných partií. V pozdějších letech byla část strojů přezbrojena na kanon ráže 90mm, čímž se jejich bojová hodnota dále zvýšila. V následujících letech je nahradily M48 americké výroby. Izraelci nakonec v 70. letech přistoupili k vývoji tanku Merkava vlastní konstrukce, jehož první verze vstoupila do výzbroje v roce 1979. Výroba a vývoj stále pokračují.