V předchozí části článku vědci řešili, jakým způsobem vniká kosmické záření o vysokých energiích a rychlosti. Vysvlovili domněnku, že by za to mohly být zodpovědné supernovy. 

Poté co jsou částice urychleny ve zbytku po supernově, rozptylují se kosmické paprsky dlouhou dobu po cestě Mléčnou dráhou. Jejich trajektorii komplikují magnetická pole na trase, tudíž taková částice míří k Zemi desítky milionů let – a čím déle, tím více energie při tom ztratí. Pro srovnání: neutrální částici by stejná cesta trvala asi sto tisíc let, neboť letí po nejkratší spojnici. 

Stotisíckrát víc

Vědci se o difuzi kosmického záření dozvídají z relativních zastoupení chemických prvků s různými energiemi, k čemuž nesmírně přispěla celá řada vesmírných i balonových experimentů. Ukázalo se, že lehká atomová jádra jsou v kosmickém záření zastoupena relativně více než ve své neutrální formě, kterou nalezneme například ve Sluneční soustavě. Jádra lithia, beryllia či boru se v kosmickém záření vyskytují ve stotisíckrát větším relativním zastoupení než v našem solárním systému. 

Vědci se dnes přitom domnívají, že zastoupení chemických prvků by mělo být v celém vesmíru přibližně stejné. Proto je vyšší koncentrace lehkých prvků důsledkem kolizí těžkých jader s mezihvězdným materiálem, při nichž zřejmě došlo k rozbití na jádra lehčí. Na základě této demografie částic mohou vědci získat odhad průměrné hustoty mezihvězdného prostředí, kterým muselo kosmické záření proletět. Z analýz vychází, že dráha částic musí měřit miliony světelných let – což je více než šířka galaktického disku. 

Galaktické kosmické částice pokrývají osm řádů částicového energetického spektra. Na nejnižších energiích dominují protony, zatímco těžké ionty železa převládají na opačném konci. Astronomové takový přechod očekávají v souladu s domněnkou, že částice meandrují magnetickými poli Mléčné dráhy. Pravděpodobnost jejich průniku závisí na poměru náboje a kinetické energie, a těžší částice mají větší energii než částice lehké, pokud oba typy cestují stejnou rychlostí. Zatímco kosmické částice se středními energiemi pocházejí ze zbytku supernov v naší Galaxii, ty s nejnižší energií jsou naopak slunečního původu, proto je označujeme jako sluneční částice.

Až na kraj… a za něj

Jak jsme již uvedli, dnes detekujeme kosmické záření s částicemi o energiích v rozsahu dvanácti řádů: od méně než 10⁸ eV po 10²⁰ eV. Jeden elektronvolt představuje energii, kterou získá elektron, pokud jej urychlí potenciál jednoho voltu. Pro srovnání: molekuly vzduchu v místnosti mají typicky energie kolem 0,04 eV. 

Balonové a kosmické experimenty dokážou detekovat částice až do 1015 eV, ovšem nad uvedenou hranici už je jejich počet tak malý, že vědci raději využívají spršky sekundárních částic vznikající v zemské atmosféře. Experiment pro přímou detekci takových částic se nachází na plášti Mezinárodní vesmírné stanice a nese název AMS neboli Alpha Magnetic Spectrometer. Tento přístroj momentálně uskutečňuje přesná měření složení a energetického spektra kosmických částic ve velkém rozsahu energií. Citlivá zařízení jako AMS hrají nesmírně důležitou roli v naší snaze pochopit původ kosmického záření a možná i objevit dosud neznámé komponenty vesmírné radiace. 

Nejdéle trvající experimenty, jež studují kosmické záření, však nalezneme na palubách 36 let starých sond Voyager 1 a 2. Oba průzkumníci vykonali tzv. velkou cestu k vnějším planetám Sluneční soustavy, míří do volného kosmického prostoru a navzdory délce své mise neustále odesílají nesmírně cenná data o charakteru prostředí, jímž se pohybují. Voyager 1 se stal v srpnu 2012 prvním objektem vyrobeným lidskou rukou, který opustil plazmovou bublinu vytvářenou Sluncem a ponořil se do mezihvězdného prostoru. Tento přechod provázel pokles koncentrace solárních částic a nárůst částic galaktických, což spolehlivě zaznamenaly palubní detektory. 

Paprsky s ultravysokými energiemi

S energiemi kolem 10¹⁷ eV dominují ve spektru lehčí prvky mimogalaktického původu. Poloha zlomového bodu, kde již začínají převažovat extragalaktické částice nad galaktickými, zůstává otevřenou otázkou společně s dalšími otazníky, například co je zdrojem částic s tak vysokými energiemi. Vytvářejí je černé veledíry v centrech vzdálených galaxií? Nebo jde o důsledek rázových vln vznikajících při srážkách největších vesmírných struktur? Či jsou snad tyto částice urychleny při explozích nejmasivnějších hvězd, při nichž se rodí přímo černé díry? A konečně: jak energetické mohou tyto částice být? 

Částice s energiemi 10²⁰ eV se podařilo poprvé pozorovat již v roce 1962 z pozemních detektorů. Už o čtyři roky později se objevila teoretická práce, jež předpovídala prudký pokles v zastoupení částic s energiemi kolem 1020 eV kvůli očekávané interakci s nově objeveným mikrovlnným pozadím reliktního záření. 

Vědci využívají ke sledování kosmických částic s ultravysokými energiemi dva typy experimentů: pozemní detektory a fluorescenční dalekohledy. První zmíněné zachycují spršky sekundárních částic, které proniknou atmosférou až na zemský povrch. Naproti tomu fluorescenční observatoře neustále hledí vzhůru a zaznamenávají ultrafialové záření nabuzených dusíkových molekul, jež je vyvoláváno pohybujícími se částicemi spršky. Rychlé a citlivé kamery sledují trasu částic sekundární spršky, přičemž z jejich trajektorií lze usoudit na vlastnosti původní částice. První funkční fluorescenční detektor byl uveden do provozu v roce 1991 v Utahu a zaznamenal částici s rekordní energií 3 × 10²⁰ eV. 

U zrodu života

Relativní zastoupení kosmických částic s určitou vysokou energií stanovila jednak vylepšená observatoř v Utahu a jednak observatoř Pierra Augera v Argentině fungující na podobném principu, na jejímž provozu se podílejí i čeští fyzikové. Jedná se o vůbec největší detektor kosmických částic v provozu: zahrnuje oblast 3 000 km² s polem vodních nádrží, v nichž se detekuje tzv. Čerenkovovo záření, a dále čtyři fluorescenční dalekohledy, které sledují nebe nad nádržemi. K prvním výsledkům této observatoře patří zjištění, že kosmické částice s extrémními energiemi nepřicházejí rovnoměrně ze všech směrů, ale některá místa oproti jiným favorizují. Zmíněné nehomogenní rozdělení může představovat první známku původců tohoto tajuplného záření. 

Podobná observatoř se staví i na severní polokouli, shodou okolností opět v Utahu. V plánu jsou také další přístroje, včetně kosmických. K nejzajímavějším nápadům se řadí například japonský fluorescenční dalekohled, který by se měl nacházet na ISS a sledovat zemskou atmosféru – využíval by tedy naši planetu jako obří detektor částic. 

TIP: Nebezpečný vesmír: Kolik záření schytají astronauti cestou na Mars?

Výzkum kosmických částic má však i hlubší souvislosti. Někteří vědci se domnívají, že by se bez nich nemohl zrodit život. Existují hypotézy, podle nichž mohou částice kosmického záření ovlivňovat vznik blesků a formování oblačnosti: fungovaly by jako kondenzační jádra, což ostatně pozorujeme například v mlžných komorách, které zmíněný jev využívají ke zobrazení trajektorie částic. Kosmické záření tedy možná představovalo důležitou součást prapůvodní polévky v atmosféře Země, v níž se „uvařily“ základy organického života. Stejně tak mohly vysokoenergetické částice stát za důležitými mutacemi v genetických informacích našich prapředků, které se posléze ukázaly jako nezbytné pro přežití druhu. 

Na Šalamounových ostrovech se vyprávějí zkazky o obřích krysách, které se živí kokosovými ořechy. Až do teď ale nebylo jasné, jestli to jsou jenom báchorky nebo nikoliv.

Nedávno si tam udělali výlet američtí vědci, kteří pracují pro Field Museum v Chicagu. Zaslechli povídačky o obrovských krysách, kterým místní říkají vika a podívali se po nich. Nakonec viky skutečně našli a ještě ke všemu pomocí DNA potvrdili, že jde o doposud neznámý druh krys.

TIP: Krysa s prasečím rypáčkem objevena na indonéském Sulawesi

Nová krysa vika, která dostala odborné jméno Uromys vika, může vážit až 1 kilogram, a měří až téměř půl metru. Jak to u nově objevených druhů na ostrovech bývá pravidlem, i krysy viky jsou dost vzácné a tudíž jsou dost ohrožené jakýmikoliv změnami prostředí. Podle všeho budou v dohledné době prohlášeny za kriticky ohrožený druh.

Dne 16. března 1939 byl dokonán proces rozbití Československa. Němci o den dříve obsadili západní část nyní již bývalého Česko-Slovenska a následně zde vytvořili Protektorát Čechy a Morava, zatímco Slovensko se vydalo svou vlastní cestou samostatnosti a vazala Velkoněmecké říše. Německé branné moci padla do rukou ohromná kořist.

Zabavená letadla

Nacisté získali vedle infrastruktury a výstroje celkem 1 630 letounů bývalého československého letectva. Na první pohled jde o významný počet, nicméně německá Luftwaffe z něj měla pouze omezený užitek. Do této cifry československý hlavní štáb zahrnul rovněž prototypy a kurýrní a cvičné stroje. Velkou posilu pro Luftwaffe neznamenalo ani 1 029 letadel, považovaných (opět československou stranou) za letouny první linie. Většina letadel byla totiž více či méně zastaralá a k řadové službě u německých vzdušných sil se nehodila. Na druhé straně znamenala nepopiratelný přínos pro výcvik a pomocné služby.

Část ukořistěných strojů či letadel dokončených leteckými továrnami na území protektorátu Němci poskytli vzdušným silám svých vazalů: Slovenska a Bulharska. Výroba původních československých letounů (Aero A-304, licenční Avie B-71, Avie B-534, Letov Š-328) dobíhala pod německým dozorem i po zřízení protektorátu. Německý soupis z května 1940 uvádí u Luftwaffe celkem 896 strojů československého původu. Do března 1944 tento počet klesl na pouhých 120 letadel. Mezi nejintenzivněji využívané stroje patří Avie B-71, což byl původně sovětský rychlý bombardér Tupolev SB.

Němci při okupaci čs. leteckých základen ukořistili 59 B-71 a vše to byly stroje původně vyrobené v úpravě pro čs. letectvo v SSSR a dodané v letech 1937–1938. Jeden stroj zůstal na Slovensku a poslední byl zničen už před okupací. Luftwaffe B-71 používala v druhé linii jako stroje pro vlekání střeleckých terčů. Československo od SSSR zakoupilo také licenční práva a na jejich základě Němci nechali v továrnách Aero a Avia do dubna 1941 vyprodukovat 111 dalších strojů. Luftwaffe využila zhruba 143 exemplářů, zatímco dalších 24 Němci odprodali roku 1939 Bulharsku.

Cvičné a vlečné avie

Stroje Avia B-534 a Bk-534 představovaly jednomístné dvouplošné stíhací letouny celokovové konstrukce (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno). K pohonu sloužil řadový motor Avia Hispano-Suiza 12Ydrs o výkonu 632 kW. Výzbroj se pohybovala od dvou do čtyř 7,92mm kulometů a 60 kg pum. Prototyp B-534 vzlétl 25. května 1933 a zhruba o rok později jej ministerstvo národní obrany (dále jen MNO) typ vybralo jako standardní stíhačku pro vyzbrojení československého letectva.

MNO celkem objednalo 445 letadel B-534 a 116 Bk-534 (u kterých se předpokládala výzbroj v podobě 20mm kanónu pálícího dutou hřídelí vrtule motoru, fakticky ale dostaly pouze tři kulomety). Produkce Bk-534 se protáhla až do března 1940. Podle soupisu československého hlavního štábu z 18. března 1939 padlo Němcům do rukou 443 Avií B-534 a Bk-534. Jednalo se tedy o 378 exemplářů na českých letištích a 65 strojů na Slovensku. Dalších 10 kusů (do cifry nezahrnutých) procházelo opravami v továrně Avia a 63 Bk-534 se zde nacházelo rozpracovaných ve výrobě.

Po prodeji letadel Slovensku (slovenské letectvo užívalo kolem 95 až 100 B-534 a Bk-534) a Bulharsku (77 strojů) Luftwaffe užívala přibližně 170 Avií B-534 a 100 Bk-534. Před vypuknutím války se stíhačky tohoto typu krátce objevily ve stavu stíhacích skupin I./JG 70 a I./JG 71. V původní stíhací roli je jako velmi zastaralé Luftwaffe nikdy neužila, sloužily však u řady cvičných jednotek. Operační služby se avie dočkaly pouze v roli vlečného letounu pro kluzáky. Pro tuto činnost obdržely buben s vlečným lanem a přídavnou nádrž pod trup, přičemž těmito úpravami prošlo asi 70 strojů.

Ohledně nasazení na východní frontě panují nejasnosti. Zcela jistě však byly vlečné avie patřící jednotce LLG 2 (Luftlandegeschwader 1) bojově užity v květnu 1944 na Balkáně, během neúspěšného pokusu zlikvidovat vrchní štáb jugoslávské Národně osvobozenecké armády v Drvaru. Zajímavou epizodu ze služby avií v německých barvách představuje úprava tří Bk-534 a dvou B-534 pro zkoušky s námořním vybavením. Němci na letouny zastavěli pod zadní část trupu výklopné přistávací háky. Stroje byly také modifikovány pro vzlet za pomoci katapultu. Zkouškami pro palubní službu procházely na pozemní základně v Travemünde. Plánovala se také úprava dalších deseti strojů u Avie, ale nedošlo k ní, neboť Němci celý program s výstavbou svého palubního letectva kvůli nedostavění letadlové lodě Graf Zeppelin ukončili. Posledních sedm exemplářů avií Luftwaffe ve stavu vykázala v září 1944.

Noční lehký bombardér

Dvoumístný dvouplošný pozorovací letoun Letov Š-328 byl kovové konstrukce – přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno a překližka. K pohonu sloužil hvězdicový motor Walter Pegas II-M-2 o 427 kW. Výzbroj se skládala ze čtyř 7,92mm kulometů a až 500 kg pum. Zastaralý stroj byl schopen plnit také průzkumné a lehké bombardovací úkoly. Prototyp Š-328F, původně určený pro finského zákazníka, vzlétl 19. července 1933. MNO objednalo celkem 405 strojů. Soupis čs. hlavního štábu z 18. března 1939 vykazoval 293 Letovů Š-328 ukořistěných Němci.

Dalších 45 se nacházelo na Slovensku a získalo je letectvo tamního samostatného státu. Pro nové pány po okupaci výrobce dokončil 19 exemplářů poslední čs. série a sedm strojů objednaných přímo Němci pro výzbroj slovenského letectva. Vedle Slovenska se typ (zmiňováno je 60, 62 či 65 exemplářů) dostal také do výzbroje bulharského letectva. Němci je svému satelitu odprodali za 40 % původní ceny. U Luftwaffe sloužilo kolem 230 strojů Š-328. Zprvu byly používány k výcviku u leteckých škol, ale také k vlekání vzdušných terčů a kluzáků.

Nakonec se však Š-328 stal bojově nejintenzivněji využívaným typem československého původu u německého letectva. Svou koncepcí se totiž hodil pro roli nočního lehkého bombardéru, určeného podle vzoru sovětských Polikarpovů U-2 (Po-2) k rušivým náletům v blízkém zápolí fronty. Používaly je takzvané Störkampfstaffeln na východní frontě a na Balkáně. Luftwaffe Letovy Š-238 využívala zhruba do konce roku 1943.

Značně zastaralá aera

Dvoumístný dvouplošný zvědný letoun Aero A-100 byl smíšené konstrukce (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno, trup měl kovovou kostru, zatímco křídla byla dřevěná). K pohonu sloužil řadový motor Avia Vr-36 o 544 kW. Výzbroj se skládala ze čtyř 7,92mm kulometů a až 600 kg pum. Prototyp byl zalétán v březnu 1933 a MNO objednalo celkem 44 strojů produkovaných do roku 1935. Letouny byly na sklonku 30. let velmi zastaralé. Soupis čs. hlavního štábu z 18. března 1939 uvádí, že Němcům padlo do rukou 39 strojů A-100.

Na Slovensku zůstalo (dle různých zdrojů) 11 až 14 kusů užívaných letectvem Slovenského státu. Luftwaffe v květnu 1940 vykázala ve stavu pouhých 10 exemplářů. Dvoumístný dvouplošný bombardovací letoun Aero Ab-101 měl smíšenou konstrukci (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno a překližka, trup měl kovovou kostru, zatímco křídla byla dřevěná). K pohonu sloužil řadový motor Avia Hispano-Suiza 12Ydrs o 632 kW. Výzbroj se skládala ze tří 7,92mm kulometů a až 1 100 kg pum.

Prototyp byl zalétán v březnu 1936 a MNO objednalo celkem 64 strojů stavěných do listopadu 1937. Stroje byly silně zastaralé již od zařazení do výzbroje československého letectva. Podle soupisu československého hlavního štábu z 18. března 1939 padlo Němcům do rukou 60 strojů Ab-101, z nichž jeden zůstal na území Slovenského státu. V květnu 1940 se ve službě u Luftwaffe nacházelo 32 exemplářů používaných k výcviku. Vyřazeny byly jako velmi zastaralé již koncem roku 1940.

Konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov vyvíjel sovětskou kosmickou loď jako víceúčelovou: nejen jako pilotovanou kabinu Vostok, ale také jako vojenskou zpravodajskou družici Zenit.

Ta nesla fotografickou kameru vybavenou filmem schopným zaznamenat 1 500 políček: na každém byla plocha 60 × 60 kilometrů, přičemž rozlišení bylo v ideálním případě 10 až 15 metrů. Tehdejší technika totiž neumožňovala vysílání obrazu z oběžné dráhy v odpovídající kvalitě, proto se film odesílal do pozemních laboratoří k vyvolání a zpracování. Úplně stejně tomu bylo v počátcích kosmonautiky i v USA.

Tento souběžný vývoj jedné techniky pro dva účely měl obrovskou výhodu: Koroljov mohl na projektu nerušeně pokračovat i při změnách priorit z vojenských na civilní a naopak.

Kosmonaut na padáku

Loď se skládala ze dvou částí: přístrojové s hlavním motorem a podpůrnými systémy (komunikace, nádrže pracovních látek apod.) a z přistávacího modulu, který byl zároveň kabinou pro kosmonauta. Modul byl kulovitého tvaru, přičemž celý povrch měl pokrytý ablativním tepelným štítem. Jeho velkou výhodou bylo, že se díky vhodně umístěnému těžišti po vstupu do atmosféry sám stabilizoval. Pro americké či pozdější sovětské lodě by vstup do atmosféry při nesprávné orientaci mohl být smrtelný.

Daní za tuto robustnost ovšem byla skutečnost, že loď byla při přistání příliš těžká pro bezpečné dosednutí s kosmonautem na palubě (ten by navíc vzhledem k jejímu vnitřnímu uspořádání přistával „na boku“). Proto se musel ve výšce pod osm kilometrů katapultovat a přistával mimo Vostok. SSSR to ovšem několik let tajil, protože dle pravidel Mezinárodní letecké asociace, do jejíž kompetence kosmické lety spadají, je možné uznat pouze výkony a rekordy, kdy pilot zůstane v letounu od startu až do přistání.

Loď se dočkala třinácti startů v programu Vostok (z toho šesti pilotovaných) a čtyř v programu Voschod (z toho dvou pilotovaných). Vojenské verze družice Zenit létaly až do roku 1994: nastřádaly 254 startů!

Indický hrdina

kdo: Natwarlal (1912–2009)
zápis do lupičské historie: dokázal prodat Tádž Mahal i indický parlament 

Indický zloděj Mitileš Kumar Srivastava, známý spíš jako Natwarlal, se běžně „živil“ okrádáním lidí a různými podvody. Do síně lupičské slávy jej však vynesly kousky, které se téměř příčí zdravému rozumu: Podařilo se mu prodat nejslavnější indické stavby, mimo jiné Tádž Mahal, prezidentské sídlo Raštrapati Bavan, a dokonce parlament, i se všemi jeho 545 zasedajícími členy!

Vystudovaného právníka trvale pronásledovala policie a nakonec ho odsoudili ke 113 letům za mřížemi. Zadrželi jej celkem devětkrát, po čase však vždy unikl, takže si dohromady neodseděl „ani“ dvacet let. Naposledy ho zatkli v roce 1996, když mu bylo 84 let, při převozu z vězení do nemocnice ovšem za záhadných okolností zmizel.

Oficiálně opustil svět v roce 2009, nicméně jeho bratr tvrdil, že se pohřbu svého sourozence zúčastnil již v roce 1996. „Dvakrát“ zesnulého Natwarlala každopádně v jeho rodné vesnici Bangra stále oslavují jako místního Robina Hooda, a dokonce mu vztyčili pomník. 

Mistr převleků

kdo: Frank Abagnale Jr. (1948)
zápis do lupičské historie: dokázal přelstít bezpečnostní systémy a měnit identitu

Lze podvádění povýšit na umění? Minulost Franka Abagnaleho – jednoho z nejproslulejších zlodějů se „zaměřením“ na finanční podvody – dokládá, že rozhodně ano. Zmíněný Američan vystřídal za svůj život minimálně osm totožností, včetně pilota, lékaře, právníka či zástupce amerického Úřadu pro vězeňství. Ještě mu nebylo ani 21 let, a už byl dvakrát zatčen – i když pokaždé zase unikl. Navzdory veškerým dovednostem nakonec strávil pět let za mřížemi, přesto jej čekala slibná budoucnost: Pro jeho umění obelstít všemožné systémy si ho vytipovala americká vláda a v současnosti Abagnale přednáší o bezpečnosti na akademii FBI. Řídí také vlastní společnost zabývající se odhalováním finančních podvodů. A mimo jiné se stal inspirací pro hlavního hrdinu snímku „Chyť mě, když to dokážeš“, kterého ztvárnil Leonardo DiCaprio.

Pečlivý a hrdý analytik

kdo: Bill Mason (1940)
zápis do lupičské historie: dokázal ukrást šperky z dokonale chráněných rezidencí 

Američan Bill Mason patřil k „odborníkům“ na krádeže drahých šperků a za svou lupičskou kariéru jich podle vlastních slov odcizil úctyhodné množství v hodnotě 35 milionů dolarů (asi 805 milionů korun). Zaměřoval se na soukromé rezidence boháčů a známých osobností, přičemž stavby vždy nejprve pečlivě prozkoumal, analyzoval jejich bezpečnostní systémy a celou akci důkladně naplánoval.

Mason byl na své umění patřičně hrdý, jak ostatně dokládá název jeho autobiografie „Zpověď mistra šperkaře“. Vynikal ovšem i silnou přecitlivělostí, jež ho vedla k dalším kuriózním kouskům: Když například plavci Johnnymu Weissmüllerovi ukradl zlatou medaili, trápily ho výčitky svědomí natolik, že mu ji po několika dnech poslal poštou zpět. Také jeho postava se dočká filmového ztvárnění – práva již koupilo studio Identity Films.

Noblesní lupička

kdo: Doris Payneová (1930)
zápis do lupičské historie: dokázala přinutit prodavače „zapomenout“, kolik šperků jí ukázal 

Jedna z nejslavnějších zlodějek historie Doris Payneová měla zajímavou strategii: Do vytipovaných klenotnictví vždy vstoupila jako výborně vypadají dáma z vyšších kruhů, načež prodejce požádala, aby jí předvedl nabízený sortiment (obvykle diamantových) šperků. Poté se postarala, aby dotyčný „zapomněl“, kolik předmětů jí ukázal, a odcházela s jedním či dvěma cennými kousky – samozřejmě nezaplacenými. Podle klenotníků i policistů vyniká Payneová charismatem i vybranými způsoby, což její okolí často mátlo.

Lupičku během její bezmála šedesátileté kariéry zadrželi víc než dvacetkrát a opakovaně pobývala i ve vězení. Naposledy zatím „udeřila“ loni v Atlantě, kde se pokusila ukrást diamantový náhrdelník. Na motivy jejího života má brzy vzniknout celovečerní film, s Halle Berryovou v hlavní roli.

Netrpělivý zloděj

kdo: Vincenzo Peruggia (1881–1925)
zápis do lupičské historie: dokázal ukrást portrét Mony Lisy za bílého dne 

Opravdový mistrovský kousek, jenž vešel do dějin krádeží, si připsal italský zloděj Vincenzo Peruggia: Za bílého dne odcizil z pařížského Louvru nejproslulejší obraz světa – portrét Mony Lisy – a spáchal tak největší uměleckou loupež 20. století. Peruggia muzeum s legendárním dílem dobře znal, protože tam krátce před činem pracoval. Vše si pečlivě naplánoval na dobu, kdy bylo přechodně zavřeno, a v převlečení za zaměstnance pak cennost nepozorovaně sundal ze zdi (u obrazů tehdy ještě nebyly alarmy).

Nakonec ovšem doplatil na svou netrpělivost: Policie ho dopadla dva roky po krádeži, na udání majitele florentské galerie Alfreda Geriho, jemuž se Peruggia pokoušel věhlasný obraz prodat. Lupič však strávil ve vězení pouze sedm měsíců. Později se oženil a přestěhoval se do Francie, kde pak žil v ústraní až do své smrti v roce 1925. 

V našem stínu pomalu ale jistě vyrůstají rozmanité umělé inteligence. Není úplně jednoduché se s tím smířit a někteří lidé to řeší velmi svérázným způsobem.

Nedávno vyšlo najevo, že jistý Anthony Levandowski, bývalý inženýr společnosti Google, založil novou sektu uctívající technologie, která vyrůstá v Silicon Valley. Sekta si říká Cesta budoucnosti (anglicky Way of Future) a mezi její základní teze patří víra v božskost umělé inteligence.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Sám zakladatel nové sekty má v současnosti spíše světské starosti, protože ho Google žaluje asi o 2 miliardy dolarů kvůli krádeži tajemství spojených s technologií autonomních automobilů.

Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus) je největším papouškem, který je schopen letu. Mezi papoušky jej může váhově trumfnout ještě nelétavý novozélandský kakapo soví (Strigops habroptilus), ale v kategorii vzrůstu jsou tito arové v každém případě na prvním místě. Od hlavy po ocas dorůstají až jednoho metru a každé rozepjaté křídlo měří asi 40 centimetrů. Dospělí jedinci váží 1,2–1,7 kilogramu.

TIP: Záhadný případ papoška sovího aneb Holky se rodí jen v nouzi

Arové hyacintoví jsou pozoruhodní nejen kvůli velikosti a nádhernému zbarvení. Živí se převážně ořechovými jádry a jejich silné zobáky dokážou rozlousknout nejen skořápky makadamových ořechů, ale poradí si dokonce s ořechy kokosovými.

Trofej „milovníků přírody“

Mezi červencem a prosincem hnízdí v dutinách starých stromů, kde samička snese většinou jedno vejce. I v případě snůšky dvou vajec většinou ale přežije jen jedno mládě – to, které se vyklube o pár dní dříve a nepřipustí žádnou vážnou konkurenci v boji o rodiči přinesenou potravu. Vajíčka navíc pojídají krkavcovití ptáci, vačice a nosálové.

Hlavní hrozbou pro tyto nádherné opeřence ovšem nejsou jejich přirození nepřátelé, ale lidé. Ti jednak stojí za ztrátou přirozeného prostředí arů a jsou zodpovědní i za kvetoucí černý trh, který dodává hyacintové krasavce bohatým „milovníkům přírody“.

Odborníci odhadují, že v 80. letech 20. století bylo z divočiny odchyceno 10 000 arů hyacintových. Poslední odhad jejich stavů z roku 2004 říká, že volně žije ještě zhruba 6 500 kusů, z toho 5 000 v brazilském Pantanalu. Dnes je chov těchto vzácných ptáků a jakýkoli obchod s nimi protizákonný.

První defenestrace, kterou dobře známe ze školních lavic, zažehla v létě roku 1419 husitskou revoluci. Další z roku 1618 je obvykle nesprávně nazývaná jako „druhá“. Tou zase započalo české stavovské povstání proti habsburským vládcům, které nakonec přerostlo v nechvalně proslulou třicetiletou válku. Důvod, proč se o „mezidefenestraci“ z roku 1483 tolik nemluví, spočívá pravděpodobně v tom, že po ní nenásledovala žádná dlouhá válka, a tak postrádá svůj symbolický význam coby důležitý historický mezník. Její důsledky však byly dlouhodobé a zásadní, přestože se dotkly především pražských měst a mnohem méně zbytku království.

Nejdříve si přiblížme atmosféru doby a situaci, v níž se krvavý převrat odehrál. Na přelomu 15. a 16. století u nás vládli dva králové z dynastie Jagellonců, kteří se během své vlády museli neustále potýkat s dědictvím dřívějších dob. Tímto nechtěným břemenem byl pro katolické krále husitský odkaz, který byl i po mnoha desetiletích stále živý. Oficiálně bylo totiž povoleno obojí vyznání, jak katolické, tak kališnické, které vyznávalo přijímání pod obojí (utrakvismus, odtud název utrakvisté). Soužití obou náboženských skupin bylo dost neklidné a neustále vznikaly třenice jak mezi utrakvisty a pravověrnými katolíky, tak mezi jednotlivými frakcemi, které se samy hlásily ke kalichu.

Zkorumpovaná honorace

Politická situace v samotné Praze zůstávala za Jagellonců stejně potenciálně výbušná, jako se ustanovila za vlády „husitského krále“ Jiříka z Poděbrad. Ten po obsazení hlavního města roku 1448, kdy se úspěšně chopil moci, dosadil na radnice pražských měst sobě loajální konšely, díky kterým si pak mohl z pražské oblasti vytvořit silný mocenský pilíř svého panování. Stejně jako ve zbytku Čech, i zde byli v převaze umírnění kališníci. Katolíci a radikální husité zůstávali stále jen minoritami, ač významnými. Městské poměry se postupně ustálily, i samospráva se navenek zdála být o něco demokratičtější. Ve skutečnosti však klíčové úřady pražských měst zcela ovládla úzká skupinka vzájemně spřízněných měšťanů v čele s prvním purkmistrem Starého Města pražského Vaňkem Valečovským z Kněžmosta.

Vzniklá „kamarila“ si začala nárokovat výlučné, ba přímo oligarchické postavení. Její prominenti navíc zastávali i důležité posty v celozemských úřadech. Po úmrtí Jiřího z Poděbrad roku 1471 pokračovali ve svém působení nezměněným stylem i po nástupu dalšího panovníka, Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471–1516). Během dlouhých let nerušeného spravování pražských záležitostí tito měšťané nedokázali odolat vábení moci a začali se nezákonně obohacovat z obecního majetku a z příjmů do městských pokladen. Stížnosti na zkorumpované pražské konšely se dostaly i před mladého krále, ten však s nimi dlouho nic nedělal, neboť někteří z obviněných byli součástí královského dvora a jeho nejbližšími rádci a přáteli.

Vladislav byl navíc velice slabým panovníkem. Jeho chabé pokusy o kontrolu Prahy se nesetkaly s úspěchem. Nedokázal si ani vydobýt kontrolu nad rychtami pražských měst předtím, než roku 1490 nadobro přesídlil do uherského Budína. Rychtář, který se staral o veřejný pořádek v jednotlivých městech a který měl se svými lidmi na starost hlavně policejní práci, byl tradičně královským úředníkem. Přesto radní pražských měst tyto úřady odkoupili.

Ulice žádá spravedlnost

V polovině sedmdesátých let nespokojenost pražských měšťanů s jejich konšely narostla natolik, že začali hrozit ozbrojenými nepokoji ve všech pražských městech. Nakonec král nechal kvůli tomuto nátlaku roku 1476 některé čelní konšely na Starém a Novém Městě odvolat a provinilcům vyměřit peněžní pokuty. To už stál v čele pražské vládnoucí kliky po zemřelém Vaňkovi Valečovském, Jan Velvara Samuel. Ten byl jeho zeť s Valečovským úzce spřízněn, což asi nejlépe vystihuje fakt, že se stal dědicem nejen jeho rozsáhlých majetků, ale i jména. Začal se podepisovat coby Samuel Valečovský z Hrádku.

On sám sice trestu z roku 1476 nakonec ušel (zachránila jej přízeň krále Vladislava), přesto jeho klika po zemětřesení na pražských radnicích ztratila značnou část svého vlivu. Nově vybraní konšelé se rekrutovali převážně z měšťanů věrných králi, díky čemuž se do pražské politiky pozvolna vracel katolický vliv. Připomeňme, že král Vladislav byl katolíkem, i když se v Čechách musel opírat hlavně o šlechtu a města většinově vyznávající přijímání podobojí. Vždy však alespoň opatrně deklaroval svou snahu o rekatolizaci země a této snahy se nikdy zcela nevzdal. Každodenní politika a náboženství se začaly znovu nebezpečně propojovat.

Incidenty mezi radikálnějšími utrakvisty a katolíky na sebe nenechaly dlouho čekat. Občas se dokonce týkaly i samotného krále. Například o svátku Božího Těla na začátku léta roku 1480 se střetla dvě velká náboženská procesí, katolické a utrakvistické, uprostřed úzké uličky a žádné z nich nehodlalo tomu druhému ustoupit. A to přesto, že v katolickém zástupu byl přítomen sám panovník. Vůdce utrakvistického zástupu, kněz Olbram, odmítl uposlechnout králův přímý rozkaz k uvolnění cesty, což rozhněvalo jednoho z králových dvořanů, pana Jindřicha Zajímače z Kunštátu, jenž kněze inzultoval.

Dokončení: Rozbouřené davy vzaly útokem radnici, klášter i židovskou čtvrť

Týden po incidentu přišla reakce kališníků, kteří na Starém Městě uspořádali vzdoroakci, na které zazpívali králem dříve zakázanou protipapežskou píseň Věrní křesťané, silně doufejte. Panovník dal poté zatknout sedm staroměstských měšťanů, obecních starších a bývalých konšelů, kteří byli podezíráni z přípravy tohoto vystoupení. Později následovala další zatýkání radikálních husitů, mimo jiné čtyř utrakvistických duchovních, přičemž jeden z nich věznění na Karlštejně nepřežil. Ač bylo příčinou jeho smrti onemocnění žlučníku, v Praze se z něj stal ihned mučedník pro víru, v písních připodobňovaný k Janu Husovi či Jeronýmu Pražskému. Říkalo se mu Michal Polák, protože pocházel z Polska a bylo mu už šedesát let, takže není divu, že útrapy vězení špatně snášel.

Severoatlantická aliance naplánovala koncem roku 1995 misi IFOR (Implementation Force, 1995–1996), aby zabezpečila naplnění Daytonské mírové dohody. Ve výcvikovém prostoru v Boleticích začal také výcvik příslušníků AČR, kteří se měli operace zúčastnit. Češi vyslali do akce jak vojáky z povolání, tak záložníky, přičemž celková síla kontingentu se pohybovala kolem 850 mužů. Asi padesát z nich působilo na různých velitelstvích, zhruba 800 vojáků pak tvořilo 6. mechanizovaný prapor zařazený v únoru 1996 do sestavy 2. kanadské mnohonárodní brigády v rámci britské mnohonárodní divize.

Naše jednotka odjela na Balkán vyzbrojena víc jak 300 kolovými i pásovými vozidly včetně obrněných BVP-2 nebo transportérů OT-64. V čele praporu stál podplukovník Josef Sedlák. Během operace IFOR vybudovali příslušníci českého kontingentu pět základen, přičemž velitelství praporu se nacházelo v obci Donja Ljubija. Prapor zajišťoval klid na asi 3 600 km² a jeho ženisté zlikvidovali stovky protipěchotních a protitankových min. Kromě toho také zabavili celkem 246 pěchotních, protiletadlových a těžkých zbraní, 65 ručních granátů a velké množství munice.Operace IFOR se zúčastnili také čeští letci. Osádky vrtulníků Mi-17, letounů An-26 a L-410 plnily nejčastěji přepravní úkoly, ale podílely se i na průzkumu.

V Bosně a Hercegovině

Na IFOR plynule navázala mise SFOR (Stabilization Force, 1996–2004). Češi byli nově začleněni pod britské velení do sestavy mnohonárodnostní divize Jihozápad a plnili úkoly v severozápadní Bosně. Kontingent tvořilo velitelství, vrtulníkový odřad s dvaadvaceti vojáky a opět 6. mechanizovaný prapor o síle asi 600 vojáků.

V čele našich jednotek stanul podplukovník Josef Prokš. Jádro kontingentu tvořili příslušníci 43. výsadkového mechanizovaného praporu, 44. výsadkového a průzkumného praporu a 23. mechanizovaného praporu. Prapor se rozmístil po obou stranách takzvané zóny separace oddělující znepřátelené strany. Velitelství sídlilo v obci Donja Ljubija v Republice srbské a logistická základna zase v Bosanské Krupě na území Federace Bosny a Hercegoviny.

První mechanizovaná rota odpovídala za oblast Sanského Mostu, 2. mechanizovaná rota střežila oblast Nového Gradu, kde most přes řeku Unu spojuje srbské a chorvatské území, 3. mechanizovaná rota operovala po obou stranách hranice. Hlavní úkol příslušníků praporu spočíval v zajištění prostoru a bezpečných podmínek pro návrat uprchlíků. K tomu sloužilo pravidelné hlídkování a pozorování rizikových prostorů a objektů. Češi kromě toho zajišťovali demobilizaci místních jednotek znepřátelených stran, jejich odzbrojení a stažení do kasáren.

Vojáci se věnovali i pátrání po válečných zločincích a zároveň rozvíjeli spolupráci se zástupci místní samosprávy, s nevládními organizacemi a představiteli mezinárodních úřadů. Na konci března 1997 zahájily svoje operace také dva české vrtulníky Mi-17 z kanadské základny ve městě Velika Kladuša. Jejich osádky vykonávaly přepravní lety a také vysazovaly výsadky, přičemž provedly 4 772 letů, přepravily 17 421 cestujících a 647 t nákladu. V době komunálních voleb v Bosně a Hercegovině v září 1997 vyslala AČR k zabezpečení přepravy a k monitorování situace další dva vrtulníky.

O měsíc později se však udála tragédie, když 25. října 1998 jeden z našich strojů při stoupání narazil do horského hřebenu u obce Stipanići. Zemřeli major Jaromír Nasavrcký a kapitáni Rostislav Samec a Bohumil Vávrů. Mandát mírové operace SFOR 1 skončil v červnu 1998, kdy vstoupil v platnost mandát pro SFOR 2 trvající až do dubna 2004. Kromě zmíněné osádky vrtulníku přišla AČR také o ženistu praporčíka Ivana Zapadla, jenž zemřel na následky zranění po výbuchu minometného granátu, který zneškodňoval.

Pojem „superměsíc“ vychází z astrologie, a ačkoliv zavání tajemnem a výjimečností, z astronomického hlediska se nejedná o nijak mimořádný jev. Jako superměsíc označujeme úplněk či nov nastávající poblíž tzv. perigea, což je bod lunární dráhy, v němž se náš souputník nachází k Zemi nejblíž.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Vzhledem k poměrně vysoké výstřednosti své trajektorie se může Měsíc v perigeu k naší planetě přiblížit až na 356 400 km, zatímco v opačném bodě, tzv. apogeu, se vzdaluje až na 406 700 km. V důsledku různých vzdáleností má tudíž měsíční kotouč v perigeu na nebi asi o 14 % větší zdánlivý průměr a o třetinu větší plochu než v apogeu a je také o třetinu jasnější. Jako superměsíc lze označit přibližně každý čtrnáctý úplněk.

Poslední skutečně velký superměsíc byl k vidění 14. listopadu 2016, kdy byl dokonce Zemi nejblíže (356 509 km) od 26. ledna 1948. Další superměsíc bude k vidění 4. prosince 2017, kdy bude Měsíc od Země dělit 357 492 km.