Lidé obvykle mívají noční můry po nepříjemných událostech anebo před nimi. Nejde o žádnou vzácnost. Většina dosavadních výzkumů nočních můr se soustředila na lidi, které vážně zasáhla posttraumatická stresová porucha nebo podobné stavy.

Britští výzkumníci z Oxfordu se nedávno pustili do doposud největší studie nočních můr mezi běžnými lidmi. Pro výzkum získali 846 dobrovolníků, kteří pak vyplňovali detailní online dotazníky.

Příliš dlouhý spánek

Když vědci v odpovědích dobrovolníků hledali možné příčiny, poněkud překvapivě se ukázalo, že noční můry mají co dělat s delším spaním. Když někdo spí déle než 9 hodin, je vystaven výrazně vyššímu riziku nočních můr. Zřejmě to souvisí s délkou REM spánku, v němž se noční můry obvykle vyskytují.

TIP: Jsme přeborníky v rychlém spánku. Kam se na nás hrabou ostatní primáti

Výzkum potvrdil, že noční můry přicházejí častěji, když lidé zažijí nepříjemné věci nebo když se jich obávají. Na druhou stranu, podle výsledků studie nemá na noční můry vliv pití alkoholu nebo třeba cvičení.

Tyto druhy ztratily zelené barvivo a tím rovněž schopnost asimilovat. Jejich listy jsou zakrnělé a přeměněné v šupiny. Změněné jsou i kořeny, které bývají korálovitě ztloustlé bez kořenového vlášení. Houba dodává orchideji všechny potřebné organické a anorganické látky, které získává jednak rozkladem organické hmoty a z části nejspíše i z kořenů dřevin. Jeden druh houby totiž může vytvářet symbiózu nejenom s orchidejemi, ale také se stromy. Zajímavé je, že oba typy symbiózy se liší – u stromu ten samý druh houby vytváří takzvanou ektomykorhizu – houbová vlákna tedy pouze obalují kořen. U orchidejí vytvářejí endomykorhizu, při níž pronikají dovnitř kořene i do jednotlivých buněk, v nichž vytváří klubíčka houbových vláken.

TIP: Vegetace Tarimské pánve aneb Rostliny ze slané pouště

Nezelené orchideje rostou pomalu a vykvétají nepravidelně. Někdy i několik let žijí pouze pod zemí. Jednotlivé druhy si jsou vzájemně nepříbuzné, taxonomicky od sebe značně vzdálené. Většina jich je značně citlivá na znečištění a změnu prostředí a proto jsou v přírodě stále vzácnější.

Korálice trojklaná (Corallorhiza trifida)

Velikost: až 30 cm
Doba květu: květen až červen
Rozšíření: Evropa, severní Asie až po Japonsko, Severní Amerika
Rozšíření v ČR: v horách a podhůří – Šumava, Krkonoše, Jeseníky, Moravský kras 
Ekologie: smrkové a bukové lesy, kosodřevina častěji na vápencích
Ochrana: v ČR silně ohrožené, CITES B

Hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis)

Velikost: až 50 cm
Doba květu: červen
Rozšíření: Evropa, Asie po Kaspické moře a Ural
Rozšíření v ČR: od nížin po hory
Ekologie: stinné, především bukové lesy
Ochrana: CITES B

Sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum)

Velikost: až 35 cm
Doba květu: červenec až srpen
Rozšíření: Evropa, ostrůvkovitě v celé severní Asii
Rozšíření v ČR: od podhůří po hory, dnes pouze Šumava a jižní Morava
Ekologie: stinná mechatá místa, humózní půdy
Ochrana: v ČR kriticky ohrožený, CITES B

Hnědenec zvrhlý (Limodorum abortivum)

Velikost: až 80 cm
Doba květu: červen až červenec 
Rozšíření: západní a střední Evropa, Středomoří, Blízký východ, Malá Asie, Krym
Rozšíření v ČR: nížiny a pahorkatiny na jižní Moravě
Ekologie: lesostepi, sušší listnaté lesy především na vápencích
Ochrana: ČR kriticky ohrožený, CITES B

Gardový nadporučík Michail Aleksandrovič Mazurin vychodil jen sedm tříd a v mládí pracoval jako řidič v kolchoze. K armádě narukoval v roce 1939 a absolvoval tankové učiliště.

Bojů se účastnil již od června 1941 jako velitel těžkého KV-1. Zažil porážky prvních let a v červenci 1943 patřil k aktérům bitvy u Kurska. V prosinci téhož roku se jeho 72. gardový těžký tankový pluk začal jako jeden z prvních přezbrojovat na iS-2. už v dubnu 1944 s nimi zasáhl do boje v Karpatech a 20. dubna Mazurin zničil čtyři německé tanky.

Jeho jednotka pak postupovala na Lvov, kde se zkušený tankista dostal do boje proti 12 německým obrněncům. Obratným manévrováním se mu dařilo nepřítele zadržovat až do příchodu posil. udržel železniční stanici, o kterou se bojovalo, a zničil přitom tři nepřátelské tanky.

Začátkem února 1945 se pokoušel s ostatními probít přes Vislu, 13. února 1945 utrpěl zranění při zásahu jeho stroje německým tankoborníkem. Přesto bojoval bez ošetření dál a za projevenou statečnost později dostal Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Po vyléčení bojoval Mazurin v Berlíně a účastnil se i osvobození Prahy. Během své vojenské kariéry celkem zničil 21 německých tanků.

Začátek srpna bude ve znamení Měsíce. Hned 2. a 3. srpna bude v první polovině noci k vidění jeho zajímavé setkání se Saturnem a hvězdou Antares ze souhvězdí Štíra.  

Na našeho souputníka zaměříme pozornost také 7. srpna, kdy se odehraje jeho částečné zatmění. V České republice však máme trochu smůlu: Měsíc nám totiž bude v průběhu zatmění teprve vycházet, a úkaz tak spatříme pouze v jeho druhé polovině. Nad jihovýchodní obzor se úplňkový a zčásti již zatmělý kotouč vynoří zhruba ve 20:20 SELČ. Ve stejném okamžiku přitom nastane střed zatmění, během nějž zemský stín zakryje asi 25 % průměru měsíčního disku. Poté bude stín z Měsíce ustupovat a úkaz skončí ve 21:18 SELČ.

Slzy svatého Vavřince

Nejzajímavěší událostí srpnového nebe tak patrně nabídne maximim meteorického roje Perseid, které letos připadá na období okolo 12. srpna. V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor.

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Letos bude maximum bohužel rušit svit Měsíce krátce před poslední čtvrtí, jenž se nad obzor vyhoupne asi hodinu a patnáct minut před půlnocí. Meteory je nejlepší pozorovat pouhýma očima a vleže. Ideální je přitom místo co nejméně poznamenané světelným znečištěním, odkud přehlédneme maximální část oblohy.

Možná srážka se Zemí

V roce 1862 američtí astronomové Lewis Swift a Horace Parnell Tuttle objevili kometu, která se pohybovala na stejné dráze jako proud Perseid. Romantické představy byly pryč. Perseidy jsou drobné prachové částice, které cestou kolem Slunce trousí právě tato kometa. Výpočty přitom naznačují, že vlasatice 15. září roku 4479 prolétne těsně kolem Země. Dokonce existuje velmi malá pravděpodobnost, že se kometa Swift-Tuttle promění v tu největší Perseidu, tedy že se srazí se Zemí. Pokud by k tomu došlo, byla by to drtivější katastrofa než v případě vyhynutí dinosaurů.

Východy a západy Slunce

V první polovině srpna se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. srpna v 00:19 SELČ pak vstoupí do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východním obzorem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný nízko nad jihozápadním až západním obzorem
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Úkazy na nebi

• 2. a 3. srpna – setkání Měsíce, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra v první polovině noci
• 7. srpna – částečné zatmění Měsíce; v jeho průběhu vyjde Měsíc nad jihovýchodní obzor (východ cca ve 20:20 SELČ, střed zatmění ve 20:20 SELČ, konec ve 21:18 SELČ)
• 12. srpna – maximum meteorického roje Perseid
• 16. srpna – setkání Měsíce a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na ranním nebi nad východem; zákryt Aldebaranu Měsícem na denní obloze (začátek zákrytu v 8:59 SELČ při levém horním okraji měsíčního disku, konec v 10:03 SELČ při pravém středním okraji)
• 19. srpna – setkání Měsíce a Venuše na ranním nebi nad východem
• 21. srpna – úplné zatmění Slunce, z území ČR ovšem nepozorovatelné
• 25. srpna – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na večerní obloze nízko nad jihozápadem
• 30. srpna – setkání Měsíce, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra v první polovině noci nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nejen Evropu sužuje vlna veder, s vysokými teplotami se potýkají také obyvatelé Číny. V Šanghaji meteorologové zaznamenali nejvyšší teplotu za posledních 145 let, když naměřili 40,9 °C. Předchozím maximem byla teplota 40,8 °C z roku 2013. Jak ukazuje snímek z Fu-šunu, radost z vysokých teplot mají především provozovatelé koupališť a aquaparků. 

Narození v šlechtické rodině bylo důvodem k velké radosti, stejně jako je tomu dnes. Dítě bylo vyvrcholením manželského života a také pokračovatelem rodu. V některé literatuře se lze dočíst, že děti raného novověku trpěly nedostatkem rodičovské lásky, ale podle písemných pramenů tomu tak není, rodiče tehdy milovali své děti stejně jako dnes. Dětská úmrtnost byla ovšem děsivá, patnáctého roku se dožila ani ne polovina šlechtických potomků a situace v nižších vrstvách společnosti byla ještě horší.

Studium nade vše

Malý šlechtic vyrůstal nejprve v „ženské“ části rodiny, pod dohledem matky a kojných. I chlapci nosili dívčí šatičky a jen v tomto období měli čas na dětské hry. Pak se o chlapce začal starat otec a období dětství skončilo. Od této chvíle se na dítě začalo pohlížet jako na malého dospělého, což se projevuje třeba i v odívání. Dětské šaty neexistovaly, jen zmenšené šaty dospělých, včetně zbraní a šperků.

Velký důraz se začal klást na vzdělání, které se stalo součástí urozenosti. Malí chlapci se vzdělávali buď v městských školách, nebo pro ně najímali domácí učitele. Občas tak vznikaly šlechtické školy, kde se učilo víc urozených synků, většinou však neměly dlouhého trvání. (Výjimkou byly bratrské školy na Košumberku nebo v Ivančicích.) Ve vzdělání se kladl největší důraz na jazyky, naopak zanedbávala se matematika. Od poloviny 16. století získávali stále větší vliv na vzdělání jezuité, jejichž kolej v Klementinu kvalitou výuky daleko předčila pražskou univerzitu.

Na zkušenou do ciziny

Tu ostatně navštěvovali hlavně měšťanští synkové, šlechta studovala spíše v zahraničí. Studia byla součástí „kavalírských“ cest a kromě studia, často nedokončeného, se jinoši učili i chování a poznávali cizí kraje. Tyto cesty uzavíraly období mládí. Pak přicházela dospělost. Ta zpravidla začínala sňatkem, v němž láska hrála jen malou roli, nedá se ovšem říct, že by většina svazků byla nešťastná.

Život šlechty byl spojen s kariérou, buď úřednickou, nebo vojenskou. Stáří přicházelo rychle, padesátiletí byli považováni za starce, ti starší pak za lidi obzvláště Bohem požehnané. Smrt byla součástí života a lidé se jí báli mnohem méně než dnes. Ideálem byla „dobrá smrt“, tedy klidný odchod v rodinném kruhu.

Supermasivní černé díry v centrech galaxií jsou ohromné. To víme jistě. Jejich přesné zvážení ale nebývá úplně jednoduché. Do této chvíle bylo zváženo 44 supermasivních černých děr ve spirálních galaxiích s pomocí pozorování hvězd nebo mračen plynu na oběžných drahách kolem příslušné černé díry. U dalších černých děr byly použity k odhadu hmotnosti jiné, méně spolehlivé metody.

Ben Davis ze Swinburn University v australském Melbourne a Marc Seigar z University of Minnesota v Duluthu ale vymysleli postup, kterým lze odvodit hmotnost supermasivní černé díry z tvaru spirálních ramen takové galaxie.

Nevíme přesně proč, ale funguje to

Vědci připouštějí, že přesně nevědí, jak hmotnost supermasivní černé díry působí na tvar spirálních ramen. Když ale tímto způsobem odvodili hmotnost černých děr v galaxiích, kde již astronomové jejich hmotnost znají, tak se ukázalo, že nové výpočty fungují dobře.

TIP: Srážka galaxií: Supermasivní černé díry požírají hvězdy s mnohem větší chutí

Davis se Seigarem tvrdí, že jejich metoda je srovnatelná, ne-li lepší, než dosavadní postupy. Teď se každý může podívat na snímek spirální galaxie a ihned si tipnout, jak hmotná je asi její centrální supermasivní černá díra.

Kananejci (nebo také Kanaánci) tvořili původní semitské obyvatelstvo oblasti Kanaánu na Předním východě, která byla Zemí zaslíbenou pro starozákonní Židy. Jako první město v Kanaánu Židé dobyli silně opevněné Jericho a po něm mnoho dalších.

Přes Kanaán přecházela jedna invaze za druhou. Co se ale stalo s obyvateli Kanaánu? Dochované písemné zprávy o nich pocházejí od jejich nepřátel, takže je otázkou, nakolik jsou důvěryhodné.

Britští vědci se rozhodli vystopovat osud Kananejců na základě DNA. Nejprve získali vzorky DNA Kananejců z pěti koster doby bronzové, pohřbených ve starověkém městě Sidon. Když pak jejich DNA porovnali s dnešními obyvateli Libanonu, tak se téměř z 90 procent shodovala.

TIP: DNA dávných mumií odhalila překvapení o původu Egypťanů

Jak se zdá, dějiny nakonec nebyly ke Kananejcům tak kruté. V podstatě stále ještě žijí v Kanaánu a jejich historie neskončila.

Ploštěnky nás nepřestávají udivovat tím, jak dovedou regenerovat často i celé tělo z malého kousku tkáně. Bylo by skvělé se od nich takový trik naučit.

Teď ale vědci zaujaly ještě něčím dalším. Ukázalo se totiž, že i když ploštěnku připravíte o hlavu s očima, tak dovede reagovat na světlo. U ploštěnek, které jsou zvyklé na život ve tmě, se vyvinul druhý systém vnímání světla, který nezávisí na očích.

TIP: Zázrak transplantace: Slepému pulci vrátilo zrak oko voperované na ocas

Když takové ploštěnce uříznete hlavu, tak ji za nějaký čas kompletně doroste, i s jednoduchým mozkem a očima. Mezitím vnímá světlo, především jeho UV složku, zbytkem svého těla. Vědci zatím netuší, jak to ploštěnky dělají, ale alespoň je zase co objevovat.

Když jsem začal pátrat po historii pozorování kvesala chocholatého v posledních stovkách let, začal se mi vykreslovat pohnutý osud tohoto opeřence. Svých krátkých setkání s impozantním zástupcem ptačí říše jsem si začal vážit ještě víc.

Mayské čelenky a krvavé peří

Jestliže se ponoříte do studia předkolumbovské historie Střední Ameriky, s jistotou narazíte na odkazy nebo názvy, které budou připomínat kvesaly chocholaté (Pharomachrus mocinno). V některých případech se určitě dopátráte starých legend, v nichž tito ptáci dokonce zaujímají role hrdinů. Na jiných místech se můžete číst, že barevné peří kvesalů sloužilo jako platidlo při odevzdávání daní a mayští (a po nich i aztéčtí) řemeslníci z něj zhotovovali ozdobné obrazy a čelenky, kterých si vážili více než zlata. Proto Montezuma věnoval jako výraz úcty španělskému dobyvateli Hernandu Cortézovi nádhernou čelenku s pery kvesalů. Vojáci bohužel prahli především po zlatě a čelenka z několika stovek kvesalých per je příliš nenadchla. Až ke konci 19. století jí byla ve vídeňském muzeu věnována zasloužená pozornost a po restaurování byla o tomto výjimečném kusu napsána rozsáhlá publikace.

TIP: Rychlonohý chytrák aneb Lovecké taktiky karanča jižního

Zřejmě nejkrvavější příběh, který se v souvislosti s kvesaly vypráví, popisuje, jak pravá Cortézova ruka, dobyvatel Pedro de Alvarado ubil desetitisíce Indiánů. Tehdy se z nebe sneslo obrovské hejno kvesalů a svými těly pokryli zkrvavené mrtvoly. Jejich peří na hrudi nasáklo krví a proto má dodnes výrazně červenou barvu.

V historii by se dalo pátrat dál a jen o minulosti kvesala chocholatého by bylo možné napsat mnoho stran. Pestré jsou však i odkazy současné – v Guatemale je kvesal součástí státního znaku, zdobí vlajku a měnová jednotka se jmenuje quetzal.

Unikající mlžný klenot

Hned od počátku mých cest za přírodou Střední Ameriky jsem toužil kvesala chocholatého spatřit. S ohledem na nejrůznější zmínky v odborné literatuře jsem ale byl zároveň přesvědčen, že pozorovat tohoto neobyčejného ptáka ve volné přírodě je takřka nemožné. Až s postupem času jsem zjistil, že míst pravidelného výskytu kvesalů je několik a ještě později se mi díky intenzivnímu hledání dařilo zvyšovat i frekvenci našich setkávání.

Začátky ovšem k velkému optimismu nevybízely. Asi před šesti lety jsem křižoval kostarickou rezervaci Monteverde, kde je horský mlžný les pro kvesaly jako stvořený. Stejně jako na jiných podobných místech se mi ale během dlouhého chození po lese dařilo zvířata objevit jen minimálně. V temném zamračeném chrámu, kde kapky vody hlasitě bubnují všude okolo a vegetace je znatelně orosená, dovoluje mlžný závoj rozhled pouze na první dva metry. Častokrát je jediným životem voda bublající v potůčcích a malých vodopádech ukrytých v zeleni. Je ovšem pravda, že když už něco v trvale mlhou zahaleném lese najdete, je to vždy nějaký klenot. Kvesala jsem v pralese několikrát slyšel, potkával jsem přírodovědce, kteří ho ten den viděli, ale mně stále unikal.

Štěstí jsem měl poprvé až v roce 2006. Vracel jsem se bahnitou stezkou po náročném dni stráveném hledáním hnízda kolibříků, když mě ozývající se kvesal dovedl až pod strom, kde jsem našel samečka i samičku. Kdybych ovšem bezpečně neznal jejich hlas, nechal bych se o jejich přítomnosti přesvědčit jen obtížně. Ptáci seděli vysoko v koruně mohutného stromu porostlého mechem a bromeliemi a jen škvírkami mezi listy jsem tušil lesklé zelené peří. První setkání tedy moji touhu ani zdaleka nenaplnilo.

Na ozdobu a „pro zlost“

Kvesal chocholatý patří do poměrně bohaté čeledi trogonovitých (Trogonidae), která má několik desítek druhů a její příslušníky můžeme potkat v tropických krajích celého světa. Jednoznačně nejvíce z nich však najdeme v Americe.

Kvesalové mají zelené tělo a červená prsa. Nezaměnitelná je i jejich chocholka na hlavě. Nejsou větší než 40 cm, ale k jejich tělu je nutné připočíst nepřehlédnutelnou ozdobu, kterou tvoří skoro 70 cm dlouhý ocas. Nepříliš praktickou ocasní ozdobu mají jen samci. Po skončení toku jim mnohdy vypadá a později znovu narůstá. Aby ocas uchránili, mají neobvyklý způsob startu. Z větve, na které sedí, nemohou vzlétnout přímo vpřed, protože by si o ni mohli ocasní pera potrhat. Do vzduchu se proto dostávají tak, že couvnou, odskočí dozadu, a teprve pak vzlétnou. Podobně ošemetný je jejich pobyt v hnízdě. Když je kvesal uvnitř, ocas musí zůstat venku. Klidně tak můžete spatřit dutinu, z níž čouhá jen hlavička a dlouhý ocas.

Kvesalí ráj u Rio Savegre

Kostarická oblast okolo horské silnice mezi městečky Cartago a San Isidro je přítomností kvesalů chocholatých poměrně vyhlášená. To ale neznamená, že tady na ně narazíte na každém kroku. Při první návštěvě jsem jako lektor fotografického workshopu lidem kvesaly sliboval, ale za tři dny v Savegre Lodge jsme nezahlédli ani jedno křídlo. Smůla, s níž je třeba počítat, při dalších návštěvách pomalu ustupovala. Také jsem začal kvesalům více rozumět a dokázal jsem předpokládat místo jejich výskytu.

Je dobré znát několik kvesalích návyků. Ptáci poměrně často odpočívají na mohutných větvích stromů nad Rio Savegre a zejména ráno a odpoledne vysedávají na stromech planého avokáda, kde hodují. Právě na těchto stromech jim to nejvíce sluší. Na kmenech porostlých světlými šedozelenými mechy jejich úchvatné lesklé zelené a červené peří obzvlášť vynikne. Přidanou hodnotou podobného pozorování je to, že kvesal je poměrně trpělivý a v přítomnosti člověka nezmatkuje. Pokud jste v klidu, obyčejně neodlétá.

Na několika místech u San Gerardo de Dota jsou dokonce vyhlášené stromy, kde je možnost shledání s tímto krásným ptákem velmi pravděpodobná. Jedná se o strom „pětidolarový“ a „jednodolarový“ – pojmenované podle toho, kolik si majitelé stromů, místní zemědělci, říkají za vstup na svou pastvinu. Jak jsem se ovšem přesvědčil, ani tady není šance stoprocentní. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že největší dobrodružství je najít si „svého“ kvesala, třeba v blízkosti řeky. Je nutné pozorně pomalu chodit, zastavovat se a pokoušet se tu lesklou zelenou rozpoznat od neustále intenzivně zeleného mokrého mlžného lesa. Jistým vodítkem může být i zvuk, který kvesalové vydávají. Právě tak jsem je několikrát našel já sám.

Ústup do hor

Kvesalové během života prakticky vůbec nemigrují. Přemisťují se jen občas, a pouze na krátké vzdálenosti. Pozorována byla migrace výšková v rámci jedné oblasti. Podle ní by bylo možné usoudit, že se ptáci stěhují vždy do té výšky, kde zrovna dozrává ovoce, jímž se živí.

Kvesal chocholatý je dnes už velmi vzácný. Ačkoliv je přísně chráněn, jeho nádherné peří stále láká pytláky. Bohužel na rozdíl od dob Mayů už dnes není zabití pestrobarevného ptáka hrdelní zločin a mezi lidmi jsou stále omezenci, kteří prahnou po vycpaninách.

Aktuálně největší hrozbou je však pro kvesaly chocholaté kácení původních lesů, které je nutí stěhovat se výš a výš do hor, kde ještě nějaký původní les zůstává. Kvůli mizejícím lesům, které jsou nahrazovány pastvinami, tak ptáky klidně můžete potkat až ve výškách kolem 3 200 metrů nad mořem.

I přes všechny tyto negativní zprávy jsem ale pořád optimista a věřím, že tyto impozantní ptáky budu v horských částech tropů potkávat i nadále. Třeba někdy i v době hnízdění.

Průvodce stopaře kvesala chocholatého

Kvesaly chocholaté můžeme rozdělit do dvou podruhů. Pharomachrus mocinno mocinno obývá mlžné lesy mexického státu Chiapas, Guatemaly, Hondurasu a Nikaraguy, zatímco poddruh Pharomachrus mocinno costaricensis se vyskytuje pouze v horách Kostariky a Panamy. Jejich výskyt je však pouze ostrůvkovitý a nejvyhlášenější jsou asi tři lokality. Dokonce si troufám po několika cestách odvážně tvrdit, že pokud budete mít na hledání dohromady deset dní a všechny tři místa navštívíte, kvesala chocholatého nakonec spatříte.

Prvním „zaručeným“ místem výskytu je horské údolí nad Rio Savegre v Kostarice, kde lze při troše štěstí potkat i tři samce za den. Když už budete v Kostarice, můžete to vzít přes rezervaci Monteverde, kde je šance také vysoká. Dalšími nadějnými místy mohou být svahy pod panamským vulkánem Baru, případně rezervace Biotopo del Qetzal v Guatemale.

Rodný list kvesala chocholatého (Pharomachrus mocinno)

Řád: Trogoni (Trogoniformes)
Čeleď: Trogonovití (Trogonidae)
Velikost: Délka těla je cca 40 cm, k čemuž je u samců třeba připočíst asi 70 cm dlouhý ocas.
Prostředí: Žijí v mlžných pralesech Střední Ameriky, v místech s bohatou vegetací. Často si k životu vybírají poměrně chladné horské oblasti.
Hnízdění: Sami si hloubí hnízda v kmenech tlejících stromů, na stavbě se podílí jak samec, tak samice. V březnu a dubnu nastává u kvesalů období námluv a rozmnožování. Samice snáší dvě světle modrá vejce do dutiny v kmenech a hnízdo nijak nevystýlá. Při sezení na snůšce se 17–19 dní střídají oba rodiče. Domorodci se dříve domnívali, že kvesalové si budují hnízdo s dvěma vchody, aby si samci v době hnízdění nepoškodili svůj krásný chvost. To ovšem není pravda a ocas kvesalů je v době hnízdění často v dost špatném stavu.
Starost o mláďata a potrava: Mláďata se líhnou s růžovou kůží a zavřenýma očima a jsou krmena hmyzem, drobnými žabkami a ještěry. Dospělí ptáci se naproti tomu živí hlavně plody stromů. Obvykle za tři týdny jsou malí kvesálci připraveni opustit své hnízdo.