Kasaři měli mezi galérkou kriminálníků vždy výsadní postavení. „Zasloužilou elitu podsvětí“ z nich činila především dvě fakta. Prvním byla délka „expozice“, tedy doby během níž skutkovou podstatu zločinu páchali. Zatímco průměrný háčkař, který v noci s pomocí drátků vytahoval polootevřeným oknem odložené šatstvo z přízemních oken, měl hotovo za pár vteřin, a zloděj-půdař měl po práci za pár minut, kasař se musel s „káčou“ lopotit dlouhé hodiny. Druhým pak byl rozdíl v zisku z této nekalé činnosti. Háčkař nebo půdař si za noc vydělali na pár piv, ale kasař měl po dobře odvedené práci vystaráno na celé týdny. Což ovšem platí i o případech, pokud je ruka zákona dopadla...

Česká kasařská esa

Kasaři Karlu Rustičkovi z České Skalice nechyběl smysl pro humor. Na malém městě se všichni znají, a tak třeba neváhá dobrovolně v denních hodinách pomoci řediteli Městské spořitelny s otevřením zaseknutého trezoru. Jindy se zase u piva vsadí se zaměstnanci téhož bankovního ústavu, že jim poví, kolik teď mají v trezoru na hotovosti. Je zpátky za patnáct minut a udaný počet do koruny sedí. Mimo rodné město se už tak „ušlechtile“ nechová.

Postupně je třikrát souzen v Náchodě a nakonec jej otisky zanechané jeho náčiním usvědčí i z vyloupení poklady v Hradci Králové, odkud si odnesl 45 000 korun. To Pavel Oravec byl z jiného těsta. Na „dílo“ se vydával s nabitou zbraní a běda každému nočnímu hlídači, který by na něj narazil. Nebyl zrovna vyučeným zámečníkem, a když si nemohl s nějakou kasou poradit, byl schopen ji vystěhovat z budovy ven, a tam teprve práci v klidu dokončit.

Ota Hanuš řečený Opičák přišel ke kasařině jako slepý k houslím. Sám byl spíše zlodějíčkem malého formátu. Při okrádání spících pasažérů se mu jednou nepoštěstilo a při úprku z jedoucího vlaku „zabrzdil“ rukou o telegrafní sloup. Ve vězení na Borech si poseděl se zasloužilým kasařem Buršíkem. Ten ve vězení i zemřel a zanechal po sobě ženu a osm dětí. Hanuš slíbil, že se o ně postará a nádavkem k tomu dostal „nádobíčko“ starého mistra. To bylo u četnictva zmatků, když jim kasy na Písecku znovu otvíraly nástroje už mrtvého kriminálníka.

Dokončení ze včerejšího dne

K úspěchu potřebovalo Královské letectvo oblohu bez mraků a námořnictvo zase úplněk, který by zajistil dostatek světla pro evakuaci. Dne 27. února 1942 počasí dovolilo zahájit akci a bombardéry Whitley 51. perutě RAF se i s parašutisty na palubě vznesly do vzduchu. Výsadek se povedl téměř na výbornou, když pouze část sekce Nelson dopadla mimo plánovanou zónu doskoku. Frostovy zbývající síly se rychle shromáždily a začaly plnit své úkoly. Jednotka Rodney vyrazila na pobřeží, zatímco Hardy, Nelson a Jellicoe vyrazily k radaru Würzburg. Parašutisté obklíčili vilku nedaleko radaru a na Frostovo zapískání zaútočili granáty i palbou. Tu opětoval pouze jediný Němec, který na Brity střílel z okna v prvním patře.

Frostovi muži ho rychle zastřelili a Cox se pustil do demontáže radaru. Němci se mezitím vzpamatovali z počátečního šoku a ze svých postavení severně od vilky spustili prudkou palbu. Později přisunuli také posily a začali na parašutisty vyvíjet velký tlak. Technikům se naštěstí podařilo celkem rychle demontovat potřebná zařízení a mohla začít evakuace vojáků i techniky.

Ústup pod palbou

Ve chvíli, kdy Britové zahájili ústup, začali velmi citelně chybět muži sekce Nelson, z nichž většina dopadla víc jak tři kilometry jižně od plánovaného místa seskoku. Zbytek jejich jednotky totiž nebyl dostatečně silný k tomu, aby vyčistil pláž od Němců. Major Frost posílil útočníky sekcí Rodney. Jako rozhodující síla se ale v boji na pobřeží ukázali právě ztracení muži z jednotky Nelson, kteří po usilovném pochodu dorazili na místo a obchvátili z boku německý kulomet, který blokoval hlavní části výsadku cestu na pláž.

Ani tehdy ale ještě neměli muži majora Frosta vyhráno. V první chvíli se totiž nepodařilo navázat spojení s námořnictvem, které mělo úspěšné nájezdníky dopravit domů. Poslední nadějí výsadkářů se staly světlice. Téměř okamžitě po jejich odpálení se lodě skutečně objevily, byť se později ukázalo, že jejich příjezd neměl s tímto signálem nic společného. Brity totiž zdržela německá hlídková loď, která je málem objevila a jíž se museli vyhnout.

Ve čtvrt na tři v noci ale konečně mohlo začít naloďování, které kryla palbou jednotka Commandos. Akce pod silnou německou palbou ale neproběhla příliš koordinovaně, když některá plavidla zůstala poloprázdná, zatímco na jiných se vojáci tísnili jako sardinky. Kolem půl čtvrté byl cenný náklad a všichni dosažitelní muži na palubě a lodě zvedly kotvy. S úsvitem se pak nad loděmi objevily stíhačky, které je bezpečně doprovodily až do přístavu.

Proklatě odvážný nájezd

Operace Biting skončila obrovským britským úspěchem. Podařilo se dopravit do Anglie většinu radarových částí, které vědci požadovali. Jedním ze dvou zajatých Němců byl navíc radarový operátor, kterého si tajná služba okamžitě vzala do parády a začala ho vyslýchat. Poznatky získané prozkoumáním radaru Würzburg britské vědce utvrdily v tom, jaká opatření je potřeba zavést k ochraně bombardovacích svazů.

Jedním z nich se pak například staly proužky hliníku, které letouny vypouštěly ve velkých množstvích a které odrážely paprsky německých radarů. Ty pak byly kvůli zahlcení obrovským množstvím impulsů téměř k ničemu. Britové zaplatili za tuto výhodu jen velmi málo. Stovky osádek bombardérů se podařilo zachránit za cenu dvou padlých a šesti zajatých v operaci Biting. Vskutku povedené kousnutí.

Knihy a filmy o brýlatém kouzelníkovi Harrym Potterovi si oblíbily miliony fanoušků. Hledají v nich odreagování, zábavu i napětí. Podle nové studie amerických autorů ale lidé u Harryho Pottera nacházejí i větší porozumění smrti.

Smrt blízkých je v příbězích Harryhho Pottera všudypřítomná. Na knihy a filmy pro děti až překvapivě častá. Už když se Harry Potter narodil, tak hlavní padouch zavraždil jeho otce i matku. A v průběhu děje přicházejí nová a nová úmrtí, často i klíčových postav.

TIP: Unikátní pozorování: Vědci nafilmovali šimpanze při pohřebním rituálu

Podle vědců to ale není na škodu. Tvrdí, že představení smrti blízkých v rámci dramatického příběhu přináší pozitivní efekt. V dnešní době jsou lidé, zvláště v mladém věku, od smrti dost izolovaní. Harry Potter jim nabízí pomoc v pochopení toho, co smrt vlastně obnáší, a také ukazuje, jak je možné se s tím vyrovnat.

Nejnázornějším příkladem dokonale organizovaných společenstev jsou hmyzí státy mravenců nebo včel, ale velmi různorodé typy společenstev najdeme i mezi savci. Jedny z nejpozoruhodnějších příkladů vnitrodruhové spolupráce můžeme sledovat mezi promykovitými.

Soulad v podzemní říši

I mezi promykovitými šelmami (Herpestidae) lze najít druhy žijící v různé míře pospolitosti. Například promyka ichneumon (Herpestes ichneumon) je považována za tvora silně samotářského. Na druhém pólu stojí surikata (Suricata suricatta) zvaná někdy také hrabačka surikata.

Surikaty žijí ve skupinách zhruba o dvaceti členech. Výjimkou nejsou mnohem menší skupiny o několika málo zvířatech, ani uskupení čítající padesát jedinců. V čele kolonie stojí vůdčí pár – samec se samicí. Dalšími členy kolonie jsou jejich sourozenci, potomci a také zvířata, která pocházejí z jiných skupin a ke kolonii se připojila dodatečně.

Kolonie si buduje rozsáhlý systém podzemních chodeb, kde zvířata nacházejí úkryt. Bezpečí podzemí opouštějí surikaty jen během dne. Své nory někdy sdílejí i s jinými živočichy, například s některými druhy syslů. Oba druhy si nekonkurují při shánění potravy a žijí vedle sebe bez velkých potíží.

Vždy ve střehu

Základ potravy surikat tvoří nejrůznější hmyz. V jejich jídelníčku jsou však i drobní obratlovci, jako ještěrky a další plazi. Nepohrdnou ani vejci ptáků hnízdících na zemi a příležitostně si zpestří stravu i rostlinami. Většinu potravy vyhrabávají surikaty ze země, k čemuž jsou dokonale uzpůsobeny. Na všech prstech u předních i zadních končetin mají dlouhé, ostré, nezatažitelné drápky. S jejich pomocí zvládají i hrabání v tvrdé vyschlé pouštní půdě. Při této činnosti dokážou zavřít uši tak, aby se jim do nich nedostávala hlína, písek a prach.

Hrabání a hledání potravy zabírá surikatám významnou část dne a zvláště hloubení děr je poměrně riskantní činnost. Zvíře má při ní hlavu hluboko pod úrovní terénu a nevidí, co se děje kolem něj. Přitom v koloniích surikat hledají kořist draví ptáci, velcí hadi nebo nejrůznější šelmy a bezpečí nabízí jen hluboké nory kolonie. Platí, že kdo uteče, vyhraje. Musí ale začít prchat včas. Proto staví kolonie surikat stráže, při nichž někteří členové vylézají na vyvýšená místa. Tam se postaví na zadní nohy a dlouhé hodiny bedlivě sledují okolí. Pokud se ukáže nepřítel, hlídač vydá varovný zvuk. Ostatní členové z něj poznají nejen blížící se nebezpečí ale také druh hrozby.

Dobrovolní hlídači a preventivní útočníci

Systém výstrah je poměrně komplikovaný a mláďata se jej musí nejprve naučit. Zpočátku chápou každý poplašný signál jen jako ohlášení hrozby. Vědí, že se mají klidit do bezpečí, ale nemají tušení, před čím prchají. Postupem času začnou malé surikaty signály nejen chápat, ale také je samy používat k varování ostatních členů kolonie.

Dlouho panovala představa, že „držení hlídky“ je ze strany strážce nezištný akt. Hlídající surikata nemůže sama hledat potravu a zajišťuje klid pro krmení ostatním členům kolonie. Zevrubnější analýzy ale odhalily, že surikaty nastupují na hlídku většinou s plným břichem, tedy v době svého „osobního volna“. Navíc získává hlídač významnou výhodu. Před hrozbou prchá jako první a nejdřív ze všech dosáhne bezpečí nory.

Zatímco před ptáky a většími šelmami jsou surikaty v úzkých norách v bezpečí, hadi dokážou proniknout i do podzemních děr. Kolonie se jim někdy brání kolektivně. Využívají taktiku označovanou zoology jako mobbing. Ten je založen na zásadě, že nejlepší obranou je útok. V tomto případě jde o kolektivní atak, při němž každý člen útočící skupiny riskuje podstatně méně než zvíře, které by se postavilo na individuální odpor. K nejznámějším příkladům mobbingu patří střemhlavé útoky na sedícího výra, ke kterým spojí síly všichni pěvci z okolí bez ohledu na druhovou příslušnost. Surikaty podnikají skupinový útok proti hadovi, jenž hledá kořist v blízkosti jejich kolonie. Pokud nedokáží útočníka zahnat, může se had usadit přímo v kolonii a vybírat si z jejích obyvatel pravidelnou daň. Nezvaný hadí host tak může přivést kolonii až ke kolapsu.

Chůvy s hormonálním dopinkem

Dominantní samice vrhne mláďata dvakrát až čtyřikrát ročně a v jednom vrhu přivádí na svět jednoho až pět potomků. V průměru tak vůdčí samice za rok zplodí čtyři až šest mláďat. Otcem většiny mláďat v kolonii je dominantní samec, na kterého připadají ročně v průměru čtyři mláďata.

S výchovou mláďat pomáhají vůdčímu páru ostatní členové kolonie bez ohledu na pohlaví. To je fenomén dobře známý i od jiných živočichů včetně ptáků. Jedinci, kteří jsou už dost staří, aby měli vlastní potomky, ale místo založení rodiny se starají o cizí mláďata, bývají označováni jako pomocníci. Ve společenství surikat mají někteří členové kolonie silný sklon k pomocnictví, zatímco jiní se jím zabývají podstatně méně nebo vůbec ne.

„Hlídání dětí“ (v odborné anglicky psané literatuře se užívá termín „babysitting“ stejně jako pro hlídání dětí placenou chůvou) je u surikat velmi náročná činnost, protože pomocníka nikdo nekrmí a zůstává po celou dobu dohledu nad mláďaty o hladu. Proto se babysittingu neúčastní mladá nebo slabá zvířata. Není také možné, aby jedna surikata hlídala mláďata dva dny po sobě. Už po jednom dni péče o cizí potomky zvíře znatelně zhubne. Častěji proto vystupují v roli chův zdatnější lovci, kteří dokážou výpadek v příjmu potravy rychleji dohnat.

Ukazuje se, že typický pomocník má pro svou roli ve společenství hormonální dispozice. Už den před „nástupem do služby“ mu znatelně stoupají hladiny hormonu prolaktinu v krvi. To zřejmě zvíře „naladí na mateřskou notu“. Hladiny prolaktinu bývají zvýšené v období březosti a v období péče o mláďata včetně kojení. Zajímavé je, že vzestup prolaktinu spojený s pomocnictvím je patrný i u samců, kteří se následující den rozhodnou dělat mláďatům chůvu. Mechanismus, který spouští vzestup prolaktinu u surikatích pomocníků, není zatím znám. U samiček-pomocnic se vzestup hladin prolaktinu zřejmě podílí na navození funkce mléčné žlázy. Pomocnice tak mohou kojit mláďata bez toho, že by samy prodělaly březost a porod.

Škola, základ života

Surikaty loví i poměrně nebezpečnou kořist, například menší hady nebo prudce jedovaté štíry. Zvláště riskantní je lov takových živočichů pro nezkušená mláďata. Ta proto absolvují „školu lovu“. Triky spojené s lovem a dobýváním potravy se učí mláďata celé řady živočišných druhů. Případy, kdy starší zvířata doslova vyučují mladé adepty, jsou však vzácné a chování surikat splňuje všechna kritéria opravdového vyučování.

První tři měsíce života nedokážou mláďata surikat lovit a musí být krmena staršími členy kolonie. O potravu loudí typickými zvuky. Pak začne výuka, kterou obvykle nezajišťují rodiče tvoření dominantním párem. Školení mláďat se ujímají pomocníci. Nejprve předkládají mláďatům usmrcené štíry, aby si malé surikaty na budoucí kořist zvykly a seznámily se s ní. Potom postoupí surikatí žáci k další lekci. Dospělý pomocník jim předkládá štíry, kterým předem ukousl bodec s jedovou žlázou a navíc je pošramotil, aby nemohli rychle utíkat. Postupně dostává mládě štíry ve stále lepší kondici. Finální zkoušku absolvuje surikata se štírem, který je stoprocentně fit.

Důležité je, že učitel rozeznává jednotlivé žáky podle jejich žebravých zvuků. Bere na zřetel stáří mláděte i pokroky, jaké prokázalo v minulé lekci. Podle toho „upraví“ štíra, kterého v rámci výuky servíruje. Komenský by měl ze surikat radost. Jejich „škola hrou“ splňuje základní didaktické zásady, jako je individuální přístup k žákovi, zohlednění jeho schopností nebo postupné zvládání stále obtížnějších úloh. Surikatí kantor dohlíží i na to, aby se jeho žáci při hodinách neulívali. Když se mládě do lovu předložené kořisti nehrne, vyučující surikata ho nejprve přátelsky povzbuzuje. Když to nepomůže, sáhne k donucovacím prostředkům a neochotného žáka do střetu s kořistí natlačí.

Příklady táhnou

Poněkud jiný, ale neméně zajímavý systém výchovy mláďat byl pozorován u jiné promykovité šelmy mangusty žíhané (Mungos mungo). Když mláďata této promyky opustí noru a jsou naplno vystavena nástrahám okolního světa, vytvářejí pevné pouto s některým z dospělých příbuzných. Může to být starší sourozenec, bratránek či sestřenice nebo strýček či teta. Dospělá mangusta přebírá nad mládětem patronát. Stará se o něj, chrání ho a předává mu své zkušenosti i návyky. Jde o skutečné přebírání životního stylu včetně jídelních návyků.

TIP: Omezená nabídka surikatí seznamky: S příbuznými raději ne!

Mangusty konzumují i potravu, jejíž chutný obsah se skrývá za tuhou skořápkou. Nemusí jít jen o uloupené ptačí vejce, ale také o velké brouky nosorožíky. Mangusty používají dva styly k otevírání těchto „živých konzerv“. Buď drží potravu v předních packách a dobývají se do ní zuby, nebo udeří kořistí o tvrdý povrch kamene či kmene stromu a skořápku rozbijí. Každá mangusta upřednostňuje jen jeden styl. Mangustí žák přebírá jen ten způsob, který vidí u svého osobního lektora, a drží si ho po zbytek života. Když se dostane sám do role patrona, předává svěřenému mláděti opět jen tento naučený styl zpracování kořisti.

Antikoncepce a zvýhodnění cizinci

Spolupráce mezi surikatami má, posuzováno lidskými měřítky, i svoji negativní stránku. Občas se stane, že některá ze samic-pomocnic sama zabřezne a porodí mláďata. Ta však nemají velkou šanci na přežití, protože vůdčí samička je obvykle zabije. Vůdkyně kolonie je přitom v plození mláďat asi pětkrát úspěšnější než ostatní samičky. Nespoléhá totiž jen na likvidaci potomků, ale uplatňuje i velmi razantní prevenci. Pokud je vůdčí samice březí, zvyšuje tlak na ostatní samičky kolonie. Útočí na ně a vyhání je z kolonie. Pronásledovaným samičkám se pod silným stresem zásadně mění koncentrace hormonů v těle a nedokážou pak zabřeznout. Jde o jakousi stresovou „hormonální antikoncepci“.

Také vůdčí samec si drží monopol na plození potomstva a jemu podřízení samci se mohou stát otci jen vzácně. Daří se to paradoxně hlavně samcům, kteří přišli do kolonie z cizí tlupy, ale i ti v průměru neplodí více než jedno mládě do roka. Jejich postavení se může rázem změnit, pokud vůdčí samici nahradí její dcera. Ta se nepáří s původním vůdčím samcem, protože to je většinou její otec. Nejeví zájem ani o ostatní samce z tlupy, protože to bývají její bratři. Nová vůdčí samice se proto páří buď se samcem, který se do tlupy přistěhoval, nebo vyhledává náhodné známosti mezi samci, kteří se toulají mezi různými koloniemi a pasou po příležitostech ke zplození potomků.

V kolonii, kde se narodili, se samci nestanou otci prakticky nikdy. Tato diskriminace domácích má jediný cíl – zabránit incestu a zplození potomků počatých blízce příbuznými samci a samicemi.

Tmavá kůže pohlcuje paprsky

Domovinou surikat je jih Afriky, především území Angoly, Namibie, Botswany a Jihoafrické republiky. Typickým prostředím, v jakém surikaty žijí, jsou suché oblasti pouští a polopouští, např. Kalahari.

Surikaty dorůstají hmotnosti kolem 0,8 kilogramu a délky zhruba 30 centimetrů. Ocásek obvykle měří kolem 20 centimetrů a sehrává důležitou úlohu při udržování rovnováhy, když se zvíře vztyčí a postaví se jen na zadní nohy. Srst surikat má šedohnědou barvu. Na hřbetě jsou patrné černé příčné pruhy. Jejich uspořádání je u každého zvířete jiné a může posloužit k identifikaci jednotlivců obdobně jako otisky prstů u člověka. Břicho kryje jen řídká srst a pod ní prosvítá tmavě pigmentovaná kůže. Tmavé bříško slouží zvířatům k prohřívání organismu za chladných rán. Surikaty se postaví na zadní nohy a vystaví břicho paprskům vycházejícího slunce. Tmavá kůže pohlcuje sluneční záření a ohřívá se.

Většina turistů přijíždí do Brugg, ležících na severu Belgie, obdivovat impozantní středověké katedrály a měšťanské domy. Až se ale po čase historie nabaží, skončí všichni v obchůdcích s vynikající belgickou čokoládou.

Jak prozrazuje výrobce pralinek Roland Sukerbuyc, tato sladká delikatesa je hlavním vývozním artiklem zhruba stotisícového města. „Máme tu pět tradičních výrobců a čokoládu si můžete koupit ve 45 specializovaných obchodech,“ říká postarší Belgičan a pokračuje, že nejprve je nutné obstarat kvalitní čokoládu. „K výrobě té tmavé potřebujeme 60 % čokoládové hmoty, 10 % kakaového másla a dále cukr a vanilku. Tato směs se použije i do mléčné čokolády, kde je navíc potřeba mléčný prášek. Bílou čokoládu potom tvoří kakaové máslo, cukr, vanilka a mléčný prášek,“ popisuje muž, který se výrobě pralinek věnuje přes třicet let a jehož příjmení v češtině znamená cukrové bříško. 

Jedlý obal bonboniéry

A jak tedy při výrobě pralinek dál postupovat, když už máme dobrý „materiál“? „Čokoládu rozpustíme a naplníme ji do forem, kde ale zůstane jen tenká vrstva, protože později budeme pralinku plnit nejrůznějšími náplněmi. Vyrábíme na sto třicet druhů,“ zmiňuje Sukerbuyc. Kromě čokoládových bonbonů se v jeho dílně rodí i čokoládové figurky nebo třeba bonboniéry, na jejichž obalu si s chutí zgustnete.

TIP: Pro ženy, které mají své dny: Čokoláda s antimenstruační recepturou

Že jsou v Bruggách čokoládovými machry, potvrzuje i fakt, že zde působí střední škola na výrobu pralinek. Vzdělat se je možné rovněž v místním muzeu čokolády. V budově stojící v centru města se dozvíte, odkud se podmanivá pochoutka vzala a jak se dříve upravovala. Prohlédnete si historickou výrobnu nebo třeba čokoládové servisy z celého světa. 

Doutníkový bonbon

Až budete mít tradic dost, určitě navštivte vyhlášený obchod The Chocolate Line. Koupit si tu můžete třeba čokoládu s chilli nebo olivovým olejem. Majitel obchodu Dominique Persoone je rozený kulinářský experimentátor a jeho pokusy s čokoládou mu vynesly už tři Michelinské hvězdy, což je vůbec nejvyšší ocenění, které lze v oboru gastronomie získat. „Děláme i čokoládu s příchutí havanských doutníků. V náplni je jeden díl rumu a jeden díl koňaku, v němž zhruba tři měsíce marinujeme tabákové listy,“ poodkrývá tajemství svého netradičního receptu Persoone. Ten před pár lety také připravoval menu pro narozeninovou oslavu dvou členů skupiny Rolling Stones. Chtěl přijít s něčím speciálním, a tak vymyslel šňupání čokolády. 

Další lahůdkou z jeho dílny je takzvaný čoktejl. „Je to spojení koktejlu a čokolády. Nejprve na kousku bonbonu slíznu sůl, pak z přiložené pipety vypiju tequilu a nakonec to zajím pralinkou, v níž je citron.“ 

Prakticky nejhorší mezi „špatnými“ tuky jsou takzvané transmastné kyseliny. Nebezpečně zvyšují hladinu cholesterolu v krvi, přestože se navenek tváří jako rostlinné tuky, a navíc narušují metabolismus lipidů v těle. Vyskytují se převážně ve zpracovaných potravinách, jako je sladké pečivo či náhražky čokolád, a ve ztužené podobě jako tuky na smažení a pečení.

Transmastné kyseliny nebo částečně hydrogenované oleje lékaři již dlouhá léta spojují s rizikem srdečních onemocnění. Úřad pro potraviny a léky vydal výrobcům potravin ve státě New York zákaz přidávat tyto tuky do sušenek, krekrů, popcornu a podobných pamlsků. Nejlidnatější město USA tak vědcům poslouží jako kontrolní skupina, na níž si budou moci ověřit, zda by tento krok mohl v následujících letech zabránit desítkám tisíc infarktů a mozkových příhod.

Petriho miska New York

Stát New York se stal obří laboratoří pro studium účinku omezení škodlivých tuků už mezi lety 2007 a 2011: V jedenácti okresech státu, z nichž většina leží v širší oblasti města New York, bylo restauracím zakázáno připravovat potraviny s částečně hydrogenovanými oleji. 

Podle odhadu počtu obyvatel a dat státního oddělení zdravotních údajů se výzkumný tým zabýval počtem hospitalizací s infarktem nebo mozkovou příhodou v okresech, které tyto zákony zavedly ve srovnání s okresy, které to neudělaly.

Počet hospitalizací spojených s kardiovaskulárními nemocemi se za dobu výzkumu snížil celosvětově, ale rychleji klesal v krajích, které na transtuky zanevřely. Tyto oblasti měly o 6,2 % nižší míru srdečních infarktů a mozkových příhod s nimi spojených než kraje, které zákaz transtuků nepřijaly. Počet srdečních záchvatů poklesl o 7,8 %, výskyt cévní mozkové příhody o 3,6 %.

„Výsledky ukazují, že omezení transtuku je přínosem pro veřejné zdraví, zvláště když lidé nemají vždy dostatek informací, aby mohli udělat zdravější volbu sami,“ říká Rebecca Myersonová, jedna z autorek studie ze Schaefferova střediska pro zdravotní politiku a ekonomii na University of Southern California. Lidé si sice mohou přečíst obsah tuků na balení potravin, objednají-li si však jídlo v restauraci, tuto možnost nemají. Nařízení je však i v těchto případech úspěšně chrání. 

Neplanul v něm žádný oheň, nepodléhal žádným vášním, neměl žádné slabůstky, které by z něho udělaly čitelnější, teplokrevnou lidskou bytost (snad s výjimkou silné sexuality, zděděné po otci Leopoldovi). Neuměl tančit, natož šermovat, a honů se občas zúčastnil jen proto, že to patřilo ke společenským povinnostem. Tak ještě večerní partička whistu, to bylo jeho.

Práce a odpočinek

Abychom ale Františka nehanobili více, než je nutno. Měl v sobě vnitřní zdroj energie – ba zdroje. Jmenovaly se disciplína a pracovitost. Disciplínu do něj kdysi vtloukli a pracovitost si uložil sám, jakmile se vžil do císařského majestátu a rozpoznal nedozírnost svých povinností.

Poprvé se ženil jako dvacetiletý arcivévoda, ale mladičká Alžběta Würtenberská, kterou mu vybral Josef II., zemřela už dva roky po porodu, doslova jen pár hodin před Josefem. Manželovi dala dceru Louisu, která však brzy nato odešla za svou matkou. S druhou ženou, Marií Terezií Neapolsko-Sicilskou, žil František sedmnáct let. Byli k sobě ve vícenásobném příbuzenském svazku bratrance a sestřenice, takže na genetické maléry bylo zaděláno.

Temperamentní šlechtičně s bourbonskou i italskou krví František zcela podlehl. Protože se královna chtěla hlavně bavit, pokusil se jí zamilovaný císař vyjít vstříc. Dvůr žil od té doby nepřetržitými plesy, maškarádami, koncerty a hostinami. František, předtím společenský nekňuba, ovšem nechtěl, aby o tom Vídeň věděla. Přestěhoval tedy pošetilé rejdění do ústraní, na zámek Laxenburg, a pokud to šlo, z napůl tajných radovánek vyloučil honoraci. Vznešené hosty nahradilo služebnictvo, takže princezny tančily se syny zahradníků a císařovna hrála s lokaji na slepou bábu. O klidnějších večerech bývala sem tam na programu dueta: František musel fidlat na housle a Marie Terezie ho doprovázela na basu. Císař uprostřed těch ztřeštěností na řadu let roztál a jeho panákovitost povolila.

Jeden den jako druhý

Z tohoto svazku vzešlo dvanáct dětí, jak už víme. Na jejich psychice a celkovém zdravotním stavu se však znovu odrazilo pokrevní příbuzenství rodičů. Dospělosti se dožili dva synové a pět dcer. Nejstarší byla Marie Louisa, pozdější Napoleonova manželka. Dva z Františkových synů a jedna dcera se narodili jako postižení. Budoucí císař Ferdinand V., zvaný též Dobrotivý, byl slabomyslný a nadto epileptik. Jeho mladší bratr František Karel, otec Františka Josefa I., byl intelektově omezený a extrémně religiózní.

Císařovna Marie Terezie zemřela v necelých pětatřiceti letech, vyčerpána tuberkulózou a nekonečnými porody. Po její smrti se císař oženil ještě dvakrát, ale na slavnosti, hostiny a maškarády zapomněl a žádné děti už neměl. Jeho třetí manželku Marii Louisu d´Este vystřídala bavorská princezna Karolina Augusta, jež byla naprostým opakem divoké a lehkomyslné Marie Terezie. Prožila s Františkem téměř dvacet let manželství, které ovlivnila svou ponurostí, studeností a šedivostí. Pod jejím vlivem se císař obrátil jednou provždy k šosáckému životu, až nápadně nenápadnému a demonstrativně skromnému.

Císařův den začínal ráno v šest hodin snídaní a čtením pošty, přičemž přednost měla takzvaná malá pošta, což byly zajímavější pasáže opsané z pootvíraných dopisů. František je „přikusoval“ k ranní kávě. Jednou snídal milostnou korespondenci svých podřízených, po druhé depeši francouzského vyslance ve Vídni a tak dále. Den pak utěšeně pokračoval probíráním oficiální velké pošty, přidělením úkolů personálu císařské kanceláře, a ústil do každodenní císařské audience. A tak plynuly Františkovy dny jeden jako druhý, od ranního čtení interceptů až po podvečerní vycházku a závěrečnou partii karet, oslazenou pohárem punče.

Bezradný úředník

Co se týče Františkovy již zmiňované pracovitosti, byla to spíše fikce. Císař ve skutečnosti jenom malicherně škrabařil a opravoval hrubou tužkou texty svých podřízených. Donekonečna se v nich přehraboval, přesvědčen, že do úmoru dře. Den co den objevil v předkládaných lejstrech problém či složitost, na niž se (jak často říkal) musel vyspat. Kancléř Metternich si později posteskl, že po Františkově smrti byly v zásuvkách císařova stolu nalezeny jeho návrhy a memoranda staré dvacet let.

Takového formátu byl tedy poslední císař Svaté říše římské národa německého. Byl to státník, jemuž roku 1806 tisícileté impérium zrušil takřka škrtem pera nenáviděný Napoleon – jeho pozdější zeť. Jak stárnul a kostnatěl, byl František stále nerudnější. K stáru vlastně už ani nevládl, na to tu existovali jiní. Především kníže Metternich, který se chlubil tím, že čte Františkovi myšlenky z očí. 

Krvavé události ve Francii Františkem hned na počátku jeho panování hluboce otřásly. A strach, že by ho mohl snadno postihnout stejný osud, mu vydržel už napořád. Veškeré snažení napříště upínal k tomu, aby v zárodku potlačil jakýkoliv požadavek na změnu poměrů, natož pak k anarchii vedoucí požadavky národních, občanských či obecně demokratických svobod. 

Dlouhá doba rozvoje

František si ale zaslouží i přiznání jistých zásluh. Dal své říši kýžený klid, územně ji rozšířil, a dokonce ji na sklonku své vlády dovedl k relativní prosperitě, k životnímu stylu, považovanému za pohodlnou biedermayerovskou idylu. Františkovo bodré Rakousko se po utišení válečných bouří poměrně rychle proměnilo v první konzumní společnost v dějinách střední Evropy a začalo průmyslově vzkvétat. 

František zažil jedno z největších kácení trůnů, k jakému kdy v dějinách došlo. Vnímal katastrofální důsledky těchto převratů. A protože nejen on, ale celá mocenská špička Evropy postupně dospěla k názoru, že naprostá destabilizace kontinentu za francouzské revoluce i za Napoleona byla důsledkem předchozího osvícenského reformátorství, učinil František životní závěr: Dost bylo experimentů! Lepší je žít postaru, nikam nespěchat, s ničím nehýbat! Jen, proboha, žádné novoty!  

V průběhu roku 1941 začaly postupně narůstat ztráty britských bombardérů létajících nad okupovanou Evropu. Anglická tajná služba věřila, že jednou z příčin jsou německé radary, které umožňují přesnou lokalizaci leteckých svazů směřujících nad Německo. Aby mohlo ostrovní království nové hrozbě čelit, potřebovalo některý z německých radiolokátorů získat a prozkoumat.

Přes kanál La Manche

Nejdříve ze všeho Britové potřebovali vytipovat radarovou stanici vhodnou k přepadu. Podařilo se sice lokalizovat německé radiolokátory ve francouzském vnitrozemí či na Balkáně, ale ty byly mimo dosah. Nakonec se ale štěstěna přiklonila na stranu Spojeného království, když průzkumný letoun vyfotografoval zvláštní objekt postavený nedaleko vesnice Bruneval, ležící na pobřeží severně od přístavu Le Havre.

Němci zde měli umístěný jeden z moderních střeleckých radiolokátorů Würzburg, který byl součástí důmyslného systému protiletecké obrany třetí říše – takzvané Kammhuberovy linie. Jednalo se o spojeneckou přezdívku, kterou systém radarů, světlometů, protiletadlových děl a nočních stíhačů dostal po generálu Josefu Kammhuberovi, který jej vytvořil a koordinoval. Před Brity nyní stál náročný úkol, protože nechtěli německý radar pouze zničit – přepadová jednotka jej musela pokud možno neporušený dopravit do bezpečí.

Evakuace tak mohla proběhnout jedině na lodích. Debata se naopak rozpoutala ohledně způsobu dopravy útočníků k cíli. Velitelství kombinovaných operací zvažovalo námořní výsadek, ale obávalo se příliš vysokých ztrát. Akce by také pravděpodobně nemohla proběhnout dostatečně rychle a Němci by stihli radar zničit. Šanci na úspěch tak skýtalo pouze nasazení parašutistů, kteří by seskočili ve vnitrozemí a pak se k cíli přiblížili z týlu.

Urychlené přípravy

Na počátku roku 1942 dostali vojáci 1. výsadkové divize rozkaz připravit se k operaci s krycím názvem Biting – kousnutí. Formace měla v té době k dispozici jen dva výsadkové prapory, přičemž pouze 1. prapor byl plně připraven k akci. Velitel divize generálmajor Frederick Browning si jej chtěl podržet v záloze, kdyby se naskytla příležitost k větší akci, a tak měl muže pro přepad Brunevalu poskytnout dosud ne plně připravený 2. prapor.

Volba nakonec padla na rotu C pod velením majora Johna Frosta, byť tato jednotka zatím ještě neměla úplně dokončený parašutistický výcvik. Časové manko se však rychle povedlo dohnat a parašutisté mohli přistoupit i k výcviku nočních seskoků. Později došlo i na nácvik naloďování na evakuační plavidla. K jednotce se připojil i radarový technik RAF Charles Cox, který měl rozmontovat německý radiolokátor a řídit jeho dopravu na pobřeží. Britové se také snažili získat co nejvíc informací o terénu, obranných zařízeních a v neposlední řadě o síle a rozmístění německé posádky.

Pláž vybraná k evakuaci naštěstí nebyla zaminovaná a nacházelo se na ní jen malé množství překážek z ostnatého drátu. Na základě zpráv od příslušníků francouzského hnutí odporu se podařilo poměrně přesně určit sílu Němců rozmístěných v oblasti. Radarovou stanici a nejbližší okolí jich hlídalo necelých 150. Frostova rota šla do akce v počtu asi 120 mužů rozdělených do pěti menších jednotek pojmenovaných po slavných anglických a britských admirálech z minulých válek impéria (Drake, Rodney, Hardy, Nelson a Jellicoe). Tři sekce měly na starost hlavní úkol, tedy zajištění radiolokátoru a blízké vilky, zbylé dvě pak zajišťovaly pláž a tvořily zadní záštitu.

Dokončení zítra

Raketová technika vychází z výpočtů, jež popisují pohyb těles zanedbatelné hmotnosti v gravitačním poli Země. Bylo zjištěno, že umělé těleso musí při plnění určitých úkolů dosáhnout určitých kritických rychlostí – označujeme je jako „kosmické“. 

První kosmická rychlost je kritická rychlost tělesa, jež má být navedeno na oběžnou dráhu Země. Požadavek na minimální energii splňuje trajektorie kruhová a hodnota této kritické rychlosti je 7,9 km/s. S dalším zrychlením bude těleso přecházet na dráhu protaženou, až s překročením druhé kosmické rychlosti (11,2 km/s) dosáhne dráhy parabolické a zcela se vymaní z gravitačního vlivu Země. Raketová mechanika přitom definuje ještě další čtveřici kosmických rychlostí. 

Nevyvine-li raketa alespoň první kosmickou rychlost, nezvládne vykonat ani jeden oběh kolem Země a jednoduše řečeno spadne po tzv. balistické křivce zpět na její povrch. Čím vyšší rychlosti raketa dosáhne, tím dál od místa startu dopadne či přistane. Lety po balistických křivkách se využívaly ke studiu možností v počátcích raketové techniky a pilotovaných letů, například při prvních startech programu Mercury. Dnes slouží třeba při vzletech výškových sondážních raket, z nichž některé mohou nést i užitečné vědecké vybavení, včetně astronomických dalekohledů (kupříkladu projekt Hi-C zaměřený na fotografování detailů sluneční koróny).

Dnešní svět vytvářejí počítače. Jejich počet roste a ještě mnohem rychleji přibývá dat, která naše počítače produkují. Odborníci odhadují, že 90 procent veškerých dat součastnosti vzniklo během posledních dvou let.

Společnost Domo v těchto dnech vydala již pátou výroční infografiku nazvanou Data Never Sleeps 5.0 (česky Data Nikdy Nespí 5.0), která popisuje vznik dat v počítačích a online chování na celosvětové úrovni.

TIP: Čím změřit dav? Pomohou data mobilních telefonů

Podle jejich údajů vzrostla za poslední rok internetová populace na Zemi o 7,5 procent a v dnešní době ji tvoří přes 3,7 miliard lidí. A většina z nich vytváří alespoň nějaká data. Odborníci společnosti Domo odhadují, že každý den vznikne na internetu celé planety 2,5 trilionu (čili krát 10 na osmnáctou) bajtů dat. A to je doopravdy úctyhodné číslo.