Mnohé skály v české krajině zaujmou bizarním tvarem, který byl kdysi inspirací k jejich pojmenování i k dávným pověstem. Platí to i pro malebně zvlněnou krajinu Vysočiny, přesněji řečeno Českomoravské vrchoviny, kde ze zalesněných vrcholků nebo táhlých hřbetů vyčnívá bezpočet rulových skal. Těm nejvýraznějším či nejmajestátnějším se zde odedávna říká „kazatelny“.

Kdo by sčítal Devět skal?

Za východisko k vycházce po nejzajímavějších „kazatelnách v chrámu Vysočiny“ dobře poslouží městečko Svratka při horním toku stejnojmenné říčky. Odtud se jak ze středu pavučiny rozbíhá síť značených cest a některé stoupají i na samotnou střechu Žďárských vrchů – vrcholek Devět skal (836 m n. m.). Zdejší rulový hřeben byl působením vnějších činitelů (zejména mrazového zvětrávání) rozčleněn do skupiny skalních útvarů, z nichž nejvýraznějších je prý devět. Většina z nich je však dobře ukryta v lese. Jestliže se tedy budete pokoušet o jejich sčítání, zřejmě pokaždé dojdete k jinému výsledku.

TIP:Hora, z níž přehlédnete sever Čech aneb Klíč k Lužickým horám

Za dalšími skalními kazatelnami směřuje červeně značená trasa. Postupně při ní minete mohutný suk Lisovské skály a posléze působivé skalní město Malínské skály, tvořené skupinou několika mohutných věží i menších bloků. Z dostupného hlavního útvaru si můžete vychutnat takřka letecký pohled na okolní stráně Žďárských vrchů.

Kamenná škola v přírodě

Součástí zdejší oblasti je i poněkud neobvyklá škola v přírodě. Pod tímto pojmem si asi představíte skupinku městských dětí na organizovaném výletu našimi lesy. Tady však jde o vzdělávání úplně jiného druhu. Jako „horolezecká škola Vysočiny“ totiž často bývají označovány mohutné skalní útvary v blízkosti známé rekreační oblasti Milovského rybníka. První na trase jsou Dráteníčky, zvané též Drátník či Drátenická skála, jejichž téměř padesátimetrová stěna umožňuje lezecké výstupy nejrůznější obtížnosti. Zdola ji samozřejmě může obdivovat i ten, koho dobrodružství na laně vůbec neláká. Totéž platí i o Čtyřech palicích, vystupujících už nad opačným svahem údolí Svratky a nazvaných podle čtyř převislých horních výčnělků.

Poněkud jiná zvláštnost dala pojmenování dvěma nedalekým kamenným útvarům – Milovským a Rybenským Perničkám. Do jejich vrcholových plošinek se totiž zahlubují oválné skalní mísy přírodního původu, místně zvané perničky či pernice. Při návratu do Svratky se vám do cesty postaví ještě jedno mohutné skalisko Zkamenělý zámek, kde inspirací k romantickému pojmenování nebyly jen členité útvary, připomínající ruiny pohádkového hradu, ale také stopy (valy a příkopy) po někdejším hradišti.

Děravé Čertovy kazatelny

Některé skalní kazatelny zaujmou vskutku bizarním vzhledem, který vydatně dráždil už fantazii našich předků. Ta v mnohých útvarech viděla dílo pekelníků či jiných nadpřirozených bytostí, což se odráží i v jejich pojmenování. Jednu z nejpůsobivějších Čertových kazatelen si můžete prohlédnout v údolí Mže, přímo u silnice z Plzně do Radčic. Je součástí skalní stěny, tvořené usazenými horninami (arkózami a slepenci) karbonského stáří a zejména v partii pod tzv. Zámečkem zaujme spoustou výklenků, oken a dutin, vzniklých zvětráváním různě odolných hornin.

Na podobné skály jsou pak bohaté zejména vápencové krasové oblasti. Čertova kazatelna tak nechybí ani uprostřed Moravského krasu, kde se tento název nese úzký skalní ostroh, doslova prošpikovaný temnými děrami, jenž se nachází v blízkosti vchodu do Punkevních jeskyní.

Vyhlídkové dominanty

Čertovy kazatelny však nejsou jen výsadou tajuplného podzemí. Mnohé naopak patří k horským dominantám a při výstupu na jejich vrcholek vás čeká docela vydatná porce převýšení. Platí to i pro působivou Čertovu kazatelnu v lůně Rychlebských hor, jejíž vrcholový útes ční ze záplavy lesů vysoko nad dnem Račího údolí a je upraven jako vyhlídka. Také v sousedních pohořích najdete osamělé skály zvané Kazatelny, shodou okolností tvořené sněhově bílými a velice tvrdými křemenci. V Jeseníkách na Jestřábím hřbetu jsou nepřehlédnutelné cestou od Rejvízu a jeho Mechového jezírka, při výstupu na Králický Sněžník je zase minete při trase údolím horního toku řeky Moravy. Vyhlídkové jsou i některé další Čertovy kazatelny. V pošumavském údolí Vltavy se toto pojmenování vžilo například pro skalní hranu známé Čertovy stěny, říká se tak i členitému ostrohu na brdském kopci Plešivci nedaleko Jinců.

V Krkonoších si dominující kazatelny pochopitelně nemohl přivlastnit nikdo jiný, nežli sám vládce hor – Krakonoš. Název Krakonošova kazatelna zde nese jak nejvýše situovaná (1 490 m n. m.) žulová skalka na území naší republiky, vystupující nad strmým srázem Sněžných jam, tak mohutný útes (zvaný též Krakonošova hlava) nad údolní hlubinou Labského dolu. Menší kazatelnou však Krakonoš disponuje také v už poněkud odlehlém krkonošském podhůří – alespoň podle názvu pitoreskní skalky z červených permských pískovců na temeni vrchu Turov.

Uprostřed skalních měst

Největší koncentrací nejrůznějších kamenných hříček se ovšem vyznačují pískovcová skalní města na severu a východě Čech a jistě tak není žádným překvapením, že i v jejich útrobách se setkáte s řadou skalních kazatelen. Platí to jak pro Hruboskalské skalní město, Tiské a Broumovské stěny, tak i pro členité rokle Českého Švýcarska, Klokočských skal či Toulovcových maštalí. Často se chodí i na pískovcovou Kazatelnu uprostřed moravských Chřibů, vystupující vysoko nad údolím Kyjovky. Kdysi byla upravena na vyhlídku a zvýrazněna dvojramenným křížem.

Ve výčtu nejrůznějších kamenných kazatelen v chrámu naší přírody bychom samozřejmě mohli ještě dlouho pokračovat. Přinejmenším za zmínku stojí alespoň jeden z našich nejznámějších a nejdokonaleji vyvinutých žulových viklanů – pověstí opředená Husova kazatelna, skrytá v remízku poblíž Petrohradu na Sedlčansku.

Potěšitelné je, že většina z výše uvedených kamenných hříček je dostupná po turisticky značených cestách, mnohé z nich jsou také součástí chráněných území nebo byly vyhlášeny za přírodní památky.

V záhybech suknice určené vojákům, kteří za první světové války mířili na frontu, byl objeven tajný vzkaz. Zprávu našla Helen Paulová a domnívá se, že švadlena, jež oděv šila, chtěla takto oslovit budoucího manžela. Zřejmě si ovšem neuvědomila, jak málo mladých mužů se vrátí z války domů.

Její vzkaz zněl: „Doufám, že ti tento kilt dobře padne a že v něm budeš vypadat senzačně. Jestli jsi ženatý, nevadí. Jestli jsi svobodný, ozvi se. Přeji ti hromadu štěstí a rychlý návrat do Británie.“ Podepsána Helen Govanová, 49 Ardgowan Street, Glasgow.

Je možné, že ona dáma všila podobné vzkazy do více suknic. Jednalo se o kus oblečení vyrobený společností Petera Wilsona pro Londýnský skotský regiment. Z nějakého důvodu však nebyl dotyčný kilt nikdy ani vybalen a skončil v majetku rodiny Paulových, načež se dědil z generace na generaci. Až Helen Paulová si však sukni řádně prohlédla a našla ručně psaný lístek. Teď doufá, že se jí podaří vypátrat potomky Helen Govanové a celý příběh skrytý za záhadným dopisem odhalit. 

Elegance a talent jsou pro krasobruslení důležité, ale opravdové umění spočívá ve skocích. A byla to právě Hana Mašková, která si získala pověst fenomenální skokanky. Na ledě i v kariéře. Rychle dobyla vrchol slávy. A brzy z něj také tragicky zmizela.

Školka? Raději brusle!

Na svět přišla 26. září 1949. Sportovní předpoklady byste v její rodině hledali marně. Matka je kuchařka, otec číšník. Přesto se už v dětství nadchne pro krasobruslení. Nejspíš se potřebuje k něčemu upnout, aby unikla dusivé atmosféře domova. Ještě před narozením Hanky si její matka prožije tragédii. První manžel, v záchvatu duševní choroby, ubije kladivem jejich dvě malé děti, šestiletou Marušku a šestitýdenního Honzíka. Vzápětí se sám oběsí. Manželka se po návratu domů zhroutí.

Po čase se znovu vdá a na jedinou dceru z tohoto manželství, Hanku, se až nezdravě upíná. Do školky ji neposílá, tam se dcerce nelíbí, místo toho s ní chodí bruslit na Štvanici. Nadání malé bruslařky si všimne slavný trenér a hledač talentů Karel Glogar. V Hance rozpozná mimořádné vlohy a doporučí ji dál. Nadějná dívka se postupně dostává k trenérce Míle Novákové, která na ni má velký vliv. Nejen ve sportovním, ale i v osobním životě. Svojí klidnou povahou vyvažuje psychicky nevyrovnanou matku.

Vzestup a pád

Je rok 1963. Hance ještě není čtrnáct let a kvalifikuje se na zimní olympijské hry v Innsbrucku. Její hvězda jde vzhůru! Sbírá jednu medaili za druhou. Druhá polovina 60. let jednoznačně v československém krasobruslení patří jí. Pět let za sebou se stává mistrní ČSSR. Na následující olympiádě i všech mistrovství světa zaujímá medailové pozice. Na úplný vrchol se vyhoupne v roce 1968, na mistrovství Evropy ve švédském Västerås získává zlato.

Ve stejném roce potkává svou životní lásku, textaře Jiřího Štaidla. Jejich vztah ji na jednu stranu naplňuje, na druhou sráží. Bohémský život se příliš neslučuje s tvrdým tréninkem a Hance docházejí síly i s přítelovými občasnými zálety. Na mistrovství Evropy v roce 1969 je ještě druhá. Pak však sportovní kariéru ukončí. Je rozhodnutá zkusit své štěstí za hranicemi. Snad se potřebuje oprostit od Štaidla, který se zakoukal do lyžařky Ivany Zelníčkové, později Trumpové.

Hanka chce odjet do Ameriky a bruslit v revue Holiday on Ice. To se jí skutečně podaří. Získává slávu i uznání. A daří se jí tím pádem také oprostit od matky, pro kterou je odchod dcery velmi těžký. Mnohem těžší však bude to, co přijde za pouhých pár let. Hanka si libuje v rychlé jízdě, a ta se jí stane osudnou. Umírá na vrcholu slibně nastartované kariéry 31. března 1972 ve Francii. Nezvládne zatáčku a nabourá do kamionu. Je na místě mrtvá. V pouhých dvaadvaceti letech.  

Ukrajinský vynálezce a vědec, Evžen Erik, jednoho dne pozoroval pohyb slunečnic, které se otáčely  podle posunu žhavé zářící koule na obloze. Napadlo ho, že sluneční energii můžeme využít mnohem efektivněji, když naše fotovoltaické systémy dokáží tyto květiny napodobit. Myšlenku přetavil do chytrých žaluzií SolarGaps, které sluneční svit blokují a zároveň využívají pro výrobu energie. 

Okna třípokojového bytu vyrobí 1800 kWh za rok

Žaluzie lze umístit zevnitř i zvenku. Větší účinnost mají, když si je uživatel nainstaluje ven. V bytě orientovaném na jih se třemi okny o velikosti 2 metrů čtverečních získáme při 6 až 7 hodinách slunečního svitu 5 kilowatthodin (kWh) energie denně. Za rok tedy majitel bytu díky chytrým žaluziím nastřádá 1800 kWh, což u nás odpovídá roční spotřebě malé domácnosti. 

Firma SolarGaps se chlubí tím, že jejich zařízení pomůže snížit výdaje na elektřinu až o 70 %. České rodiny musí brát toto číslo hodně z rezervou, protože největší část připadne na úspory za klimatizaci. Ukrajinským spotřebitelům by se měla investice do pořízení žaluzií vrátit do 4 až 5 let. 

Užitečnost chytrých žaluzií prověří první zákazníci

První objednávky dorazily z prosluněných zemí jako Španělsko či Fidži, ale také třeba z Německa. Ceny se pohybují od 9 do 26 tisíc Kč podle rozměrů žaluzií. K sadě se ale hodí přikoupit i pohybový senzor a akumulátor, který umožňuje získanou energii využít, když se obloha zatáhne nebo přijde noc.

Žaluzie se pohybují automaticky podle úhlu dopadu slunečního záření, ale lze je ovládat také přes mobilní aplikaci. Můžete zvolit třeba roztažení žaluzií v době, kdy vstáváte, nebo nastavit sklopení lamel, když pokoj zůstane prázdný. Z aplikace lehce zjistíte, kolik elektřiny vaše vylepšená okna dodávají. 

Inovaci v solárním byznysu se snaží přinést nejedna firma. Nové solární panely testují třeba v Austrálii. Kvůli překvapivé lehkosti a ohebnosti je můžete položit na fasády domů, nebo klidně na střechu autobusu. Jenže technologické novinky se podobají sázkám do loterie. 

Po počátečním nadšení často přijde studená sprcha, když první testy v reálných podmínkách zaostávají za ambiciózními cíli. Kdo nerad riskuje a touží čerpat energii ze slunce už nyní, nejspíš vynechá experimenty a spolehne se na starou známou domácí fotovoltaiku.

Jantarová komnata, označovaná též jako osmý div světa, vznikla mezi lety 1701 a 1713 – původně pro berlínskou královskou rezidenci na objednávku pruského krále Fridricha I. Tým nejlepších expertů té doby ručně opracovával, tavil, barvil a tónoval tuny jantaru vyzvednutého ze dna Baltského moře. Úchvatný výsledek pak ohromil i samotného cara Petra I. Velikého.

Fridrichův syn a nástupce Fridrich Vilém I. toto unikátní dílo nakonec ruskému imperátorovi v roce 1716 daroval. Car však o jantarovou komnatu brzy ztratil zájem a za jeho života zůstala nesestavena. Zkompletovat, ale i rozšířit a upravit ji nechala až jeho dcera carevna Alžběta I. Petrovna. Nejprve ji nainstalovala v petrohradském Zimním paláci, později ji nechala převézt do Kateřinského paláce v Carském Selu. V místnosti o výšce osmi metrů jantar přes den ozařovalo přímé sluneční světlo, jež podtrhovalo jeho zlatou barvu. Jantarové panely byly podloženy zlatou fólií, která světlo odrážela a prosvěcovala pryskyřici zevnitř. Večer se v komnatě rozsvěcoval křišťálový lustr a svíčky. 

Časem se komnata dočkala ještě několika doplnění a úprav. Její krása však postupně bledla – jednak kvůli teplotním rozdílům v průběhu roku a také v důsledku nedostatečné péče a neodborných zásahů. Největší ránu jí však zasadila druhá světová válka. Než se fronta přiblížila až k Petrohradu, podařilo se většinu památek z Kateřinského paláce evakuovat – nikoliv však jantarovou komnatu. Jednak nikdo nevěřil, že by se Němci mohli dostat tak daleko, ale především panovala obava z nenávratného poškození jednotlivých panelů. Nicméně nacisté Carské Selo nakonec obsadili. Vybavení jantarové komnaty kurátoři na poslední chvíli ukryli do méně nápadné místnosti a panely zamaskovali vrstvami látek a čalounění. Němci však poklad objevili a přivlastnili si jej.

Cesta do neznáma

Při německém ústupu nechal říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch komnatu zcela rozebrat a spolu s dalšími cennostmi odvézt do dnešního Kaliningradu. Panely se pak ocitly v sále tamního zámku a staly se součástí Pruské sbírky. Na počátku roku 1945 je však Němci odvezli neznámo kam. Dnes existuje řada teorií, kde by se jantarový poklad mohl nacházet, prozatím ovšem ani jedna nevedla k vytouženému výsledku. 

Dnešní Venuše je skutečně pekelnou výhní. Na jejím povrchu dosahuje tlak drtivých 90 atmosfér a průměrná teplota se blíží spalujícím 462 °C. Přesto je planeta Venuše v řadě ohledů podobná Zemi, ať už jde o velikost, přítomnost atmosféry, či složení hornin.

Vědci tvrdí, že v dávné minulosti byla Venuše Zemi ještě podobnější. Stále častěji se objevují názory, že se na mladé Venuši mohly vyskytovat rozlehlé oceány.

Oceán na Venuši

Potvrzuje to i nová studie, která simulovala roli plynů, jako vodní pára nebo oxid uhličitý, při vzniku a vývoji kamenných planet. Z těchto simulací vyplynulo, že pradávnou Venuši pokrýval velký globální oceán.

TIP: Neprodyšná atmosféra Venuše: Skleníkový efekt a pětisetstupňová výheň

Pro vědce se tak rýsuje zajímavý obrázek počátku Sluneční soustavy, kdy mohly velké oceány pokrývat Zemi, Mars i Venuši. Neznamená to ještě, že na všech těchto planetách musely být oceány plné života. Je ale pravděpodobné, že voda hraje významnou úlohu ve vývoji kamenných planet.

V Mexickém zálivu se u jižního pobřeží Spojených států objevila rekordní „mrtvá zóna“. Jde o oblast oceánu, kde zmzel prakticky všechen kyslík a není zde patrný žádný život. Přežívají zde jen organismy, které kyslík nepotřebují.

Nová mrtvá zóna je jednou z největších v známé historii. Podle odborníků a aktivistů tato zóna vznikla především kvůli americkému masnému průmyslu, který vypouští do Mexického zálivu velké množství toxinů a také živin.

TIP: Zrudnou světové oceány? Země se ohřívá a přibývá nebezpečných toxických řas

Přísun živin způsobuje v moři bouřlivý rozvoj sinic a řas. Na jejich umírajících tělech se pak rychle množí bakterie, které v dané oblasti spotřebovávají veškerý kyslík rozpuštěný ve vodě. Výsledkem je mrtvá mořská zóna.

Pozorování NASA odhalilo, že mrtvá zóna měří na délku okolo 14 tisíc kilometrů a zabírá plochu přes 21 tisíc kilometrů čtverečních. Ještě před 30 lety to přitom bylo o 8 tisíc čtverečních kilometrů méně.

Když vědci vyvíjejí mobilní zařízení na solární pohon, tak se snaží umístit solární články na místo, které je co nejvíce vystaveno Slunci.

Husarský kousek se teď povedl německým vědcům, když umístili mobilní elektroniku a solární články do brýlí proti Slunci. Namísto běžných ochranných skel mají tyto brýle dva organické solární články o tloušťce 1,6 milimetru.

TIP: Díky novým křemíkovým nanočásticím se z oken stanou solární panely

Nové solární brýle poskytují dostatek energie pro mikroprocesor, dvojici senzorů a dva displeje, a ještě jim zbude energie pro další aplikace. Fungují přitom nejen na plném Slunci, ale k jejich provozu postačuje osvětlení průměrné kanceláře. Novou technologii bude možné použít i pro okna budov a podobná místa, kde vyrobí daleko více elektřiny.

Jméno Michael Poliza je dnes ve světě přírodní fotografie pojmem, ale vaše fotografická odysea se otevřela až po uzavření jiné úspěšné činnosti…

Mojí velkou zálibou a zároveň povoláním byly dlouhou dobu počítače. První firmu jsem prodal, když mi bylo 27 a podobný postup jsem zopakoval u druhé vlastní společnosti, kterou jsem prodal ve věku 38 let.

Peníze jste investoval do cestování a fotografování, že?

Koupil jsem motorovou jachtu a s několika přáteli a přírodovědci jsme po tři roky brázdili světová moře. Tehdy jsem také poprvé využil spolupráce s tiskem. Na palubě s námi byl i reportér z německého magazínu Stern, který o cestě psal pravidelné reportáže. Byla to skvělá doba. Rozhodli jsme se procestovat svět rychlostí někdejších objevitelů a během plavby jsme navštívili zhruba 140 zemí.

TIP: Rozhovor s keňským rangerem Jackem Marubu aneb Hlídačem na „konci světa“

Projekt „Oči nad Afrikou“ využíval další z živlů. Po vodě vzduch, dalo by se říct … Byla tato návaznost vaší prvotní inspirací?

Kdepak, to mne vůbec nenapadlo. Koneckonců ani nešlo o moji myšlenku. Ta patřila příteli Stefanu Breuerovi, který byl kdysi podobně jako já úspěšným podnikatelem. Stefan byl v Africe poprvé ve dvanácti, když ho rodiče vzali na safari. Černý světadíl jej od té doby fascinoval a nápad letět z Evropy do Afriky dostal v Jihoafrické republice. Řekl si, že pohled z ptačí perspektivy je něco tak neobyčejného, že ihned začal shánět potřebné vybavení a lidi, kteří by jeho nadšení sdíleli. Oslovil mne a já okamžitě pochopil, že jde o životní příležitost.

Jak jste si tehdy představoval vaši společnou výpravu a zejména její fotografické výsledky?

Příležitost zkoumat krajinu z výšky třicet, tří set, pěti set metrů je naprosto jedinečná. Některé geometrické struktury se vám ukáží pouze ze vzduchu. Když jste na zemi, nevidíte, jak stromy, tráva a keře vytvářejí nejrůznější obrazy. Nešlo vlastně ani tak o protiklad mé cesty po světových mořích, ale spíš o úplný opak první práce, kterou jsem věnoval výhradně Africe. Pomocí teleobjektivů jsem se přiblížil africkým zvířatům prakticky na dosah a obrazně i doslovně řečeno jsem se podíval lvům do tlamy a levhartům do očí.

Plánování vám zabralo tři roky. Co vše jste během nich zvažovali?

Museli jsme v prvé řadě najít zásobovací letadlo a další piloty. Bylo potřeba vyřešit množství zásadních i drobných technických problémů a v neposlední řadě konkretizovat místa, která chceme během cesty vidět. Rovněž jsme se zpočátku nedokázali shodnout na délce expedice. Nakonec jsme určili, že ideál je osm týdnů a že během nich navštívíme sedmnáct zemí – Německo, Rakousko, Itálii, Chorvatsko, Řecko, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Ugandu, Tanzanii, Mosambik, Malawi, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Bylo nutné vyřídit množství povolení a samozřejmě zvolit ideální období. Zjišťovali jsme, jak se vyhnout písečným bouřím v Egyptě nebo silným bouřkám v Etiopii, zda je možné předpovídat cyklóny a podobně.

Měli jste strach z rizik, která podstoupíte při cestě některými africkými zeměmi?

Ano. Zejména těsně před odletem jsme začali pochybovat, zda jsme něco nepodcenili a jestli jsme mysleli na všechno. Co se teď děje v Súdánu? Nezuří tam válka? Možná naše nadšení z cesty vyvolalo až příliš velký optimismus … Co když po nás budou střílet rebelové? Jak máme vyhodnotit varování před teroristy? Koupili jsme i záchranný člun pro případ, že bychom měli problémy při přeletu Středozemního moře. Taky jsme si říkali, jestli budou mít čtyři chlapi v jedné helikoptéře s množstvím vybavení dost místa…

Potvrdily se později vaše obavy?

Vůbec ne. Nejvíc nás asi šokovalo to, že všechno klaplo téměř bez problémů. Neměli jsme žádné problémy s imigračními úředníky, nikdo nám neomezoval povolení k letu a přístup vojenských i civilních úřadů byl bezvýhradně přátelský. Ve vztahu k naší cestě převažoval zájem, někdy až fascinace. Vlastně jediný problém jsme měli ještě mimo africké území při přeletu řeckého ostrova Korfu, když jsme se rozhodli trochu porozhlédnout nad Egejským mořem. Řekové měli podezření ohledně našich záměrů a donutili nás přistát. Málem mi tam zabavili fotografické vybavení, ale od té doby šlo vše hladce.

To jste neměli ani žádné technické problémy? Osm týdnů provozu mi přijde jako dost velká zátěž pro jeden stroj…

Technické části přípravy jsme věnovali velkou pozornost, což se evidentně vyplatilo. Naší hlavní starostí bylo proto shánění benzínu. Někdy musela naše zásobovací Cessna letět napřed a chlapi se snažili sehnat další palivo. Občas strávili hodiny u vysílačky, než se někde podařilo objevit zapomenutý barel. Třeba poblíž masajské vesnice, kde nikdo neuměl anglicky, nebo schovaný v přístřešku za chatrčí. Pak jsme museli s Cessnou načasovat sraz, abychom palivo přečerpali do nádrží. V zásadě šlo ale všechno dobře. Vrtulník jsme museli opravovat jen dvakrát ke konci cesty – v Mosambiku a v Namibii.

Jak vypadal váš každodenní rytmus?

Během expedice jsme každý den odhalovali krásu a tajemství života, takže o motivaci bylo postaráno. Slunce ještě nevyšlo a my už jsme byli ve vzduchu a začali pátrat po nejlepších úhlech záběru, barvách, vzorech a útvarech. Abychom využili nejlepší světlo, byli jsme nad zemí s prvními paprsky a přistávali jsme teprve potom, když se ztratily ty poslední. Příroda nám nabízela obrazy, které už o pár vteřin později nebyly k vidění. Všechno to bylo o správném načasování a hledání. Fotit z letící helikoptéry není nic jednoduchého. Po přistání jsem prohlédl záběry, zálohoval je, vybral ty nejlepší a ve zmenšeném formátu jsem je přidával na internet. K účasti na našem letu jsme přizvali lidi z celého světa. Jihoafrické Timesy otiskovali každý týden vybrané záběry a já zveřejňoval zážitky z každého dne na stránkách německého Sternu. Během cesty jsem nashromáždil asi 25 000 snímků.

Co z viděného pro vás bylo nejlepší?

Vlastně každý let byl mimořádný, ale jeden zážitek byl asi pro nás všechny nejvýraznější – když jsme se dostali do Danakilské prolákliny v Etiopii nad moře bublající lávy. Rozhodli jsme se tam přistát a hledání místa, které by udrželo náš třítunový stroj, mi opravdu utkvělo v paměti. Každopádně ale doufám, že na lidi, kteří mé snímky uvidí, budou fotky působit jako soubor, který by mohl změnit jejich celkový pohled na Afriku. Ukazuji na nich kontinent ohromně bohatý na barvy, extravagantní krásu a s nekonečným množstvím obměn. Žádný světadíl není tak překvapující. Žádný jiný vás takovým způsobem neohromí. A jde také o nejstarší kontinent, na němž začala pouť lidského rodu. Věřím, že fotky jsou pomníkem kolébky lidstva.

Máte při pohledu zpět pocit, že jste něco zásadního opominuli?

To ani ne. Spíš bych si přál vidět z této perspektivy Afriku před 150 lety, když se po savanách proháněla obrovská stáda slonů, buvolů a zeber, kam až oko dohlédlo.

Kdo je Michael Poliza

Úspěšný německý podnikatel v oblasti počítačové techniky, který v roce 1997 prodal již svoji druhou firmu a začal se věnovat fotografování divoké přírody. Jeho práce se věnují především Africe a snímky tohoto fotografa byly publikovány v předních světových časopisech, jako jsou National Geographic, Nature’s Best Photography, Africa Geographic a Travel Africa. Zde můžete obdivovat devět snímků, které se mu podařilo zachytit z vrtulníku během osmitýdenní cesty nad Afrikou.

Na okraj rozhovoru

Michael Poliza je dnes ve světě fotografie zavedená firma, což platí i v doslovném smyslu. Když se proto na Michaela obrátíte se žádostí o rozhovor a snímky, nebude s vámi komunikovat přímo on, ale sekretářka, která vám ochotně a rychle poskytne veškeré podklady. Trochu škoda, ale je celkem pochopitelné, že člověk, za nímž už nyní stojí velký kus prvotřídní práce, váží svůj čas velmi pečlivě. Koneckonců za něj mluví v prvé řadě jeho snímky.

Během pátrání po exoplanetách narazil tým astronomů z univerzity v Cambridge na opravdovou perlu – ve vzdálenosti 600 světelných let daleko od Země se jim podařilo objevit nejmenší známou hvězdu. Výjimečnost objevu podtrhuje skutečnost, že hvězda, která dostala označení EBLM J0555-57Ab, je podle vědců tak malá že menší už být vlastně ani nemůže. Pokud by byla ještě menší, nemohlo by na ní docházet k procesu termojaderná fúze a hvězda by se změnila na hnědého trpaslíka.

TIP: Jak maximálně velká může být hvězda?

Velikostí nově objevená hvězda odpovídá Saturnu a přitažlivost na jejím povrchu je podle vědců zhruba třistakrát větší než na Zemi. Hmotnost hvězdy EBLM J0555-57Ab je pak přibližně stejná jako u hvězdy TRAPPIST-1, její velikost je asi o třicet procent menší. Podle vědců jde s velkou pravděpodobností o chladného trpaslíka třídy M. Jedná se tak o zdaleka nejpočetnější spektrální třídu hvězd s přibližně 80% zastoupením.