Zajímavý poznatek ze života kahaua nosatého (Nasalis larvatus) přinesla japonská vědecká studie, která zjistila, že tyto opice vyvrhují rozmělněnou, spolknutou potravu podobně jako přežvýkavci. Kahau se tak zařadil do nepočetné skupiny savců, kteří fermentují potravu v předním střevě. Patří sem například hroch, lenochod, klokan či kráva. Pro tato zvířata je obtížné strávit rostlinnou vlákninu, a protože se těžko vypořádávají s velkým množstvím potravy, musí jíst opatrně a pomalu.

TIP: Začarované ostrovy Galapág aneb Na lovu zdivočelých koz

Podle spoluautora studie Marcuse Clausse pouze přežvýkavci jako například krávy, buvoli, vysoká zvěř, antilopy, žirafy a velbloudi našli řešení tohoto problému. Naučili se konzumovat potravu po trochách, takže celkově mohou zkonzumovat víc. Jak se ukázalo, kahau se se záludnostmi svého trávicího traktu vyrovnává podobně. Ve dnech, kdy se chová jako přežvýkavec, jí déle a tím pádem i více než v jiné dny. Zatím bylo toto chování pozorováno jen na jednom místě v Malajsii a není jasné, zda jde o místní „know how“ či o obecné chování všech kahauů.

Ve vzduchu byla cítit sůl Černého moře. Pobřeží Krymu starým mužům prospívalo, až na tu únorovou teplotu. Kníratý Josif Stalin se k hostům moc neměl. Winston Churchill kouřil svůj doutník a strhaný americký prezident Franklin Roosevelt stěží tušil, že za dva měsíce zemře. Druhá světová válka se nezadržitelně blížila ke konci, když se 4. až 11. února 1945 konala Jaltská konference. Jedno z nejdůležitějších setkání v dějinách se zaheslovalo pod krycí název Argonaut. Přítomnost „velké trojky“ výjimečnost potvrzovala. 

Mimo jiné se dojednalo i to, jak bude vypadat Německo po válce. Celá země se měla rozdělit do čtyř okupačních zón, stejně tak i Berlín. Problém byl ale v tom, že ležel sto kilometrů v srdci sovětské zóny. A právě Berlín se stal ústředním bodem politického sváru. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov nepronesl jen tak pro nic za nic dnes už legendární citát: „Co se stane v Berlíně, stane se v Německu. A co se stane v Německu, stane se v Evropě.“ 

Jestliže mělo hlavní město Německa před válkou 4,6 milionu obyvatel, po ní to bylo už jenom 2,8 milionu. Většina žila v západní části. Město bylo v té době schopno zajistit pouze dvě procenta potravinové potřeby. Všechno ostatní se muselo dovážet. Dohody o propojení neexistovaly. Silniční, železniční a letecké koridory závisely jenom na dobré vůli Sovětského svazu. A ta netrvala dlouho...

Do začátku 250 milionů marek

Tvrdá politická partie začíná. USA, Británie a Francie se jednomyslně dohodly, že ovládaných zón se ani za nic nevzdají, stejně tak Západního Berlína. A to bez ohledu na udržení jednoty Německa! Podobně se nechal slyšet i Sovětský svaz. Byla to patová situace. Nikdo nechtěl couvnout, šlo o vliv v nově se rodící Evropě. 

V místních volbách v roce 1946 odmítlo 86 procent Berlíňanů komunismus. To ale Stalina nezajímalo. Následující měsíce se v podstatě čekalo, až se něco stane. V roce 1947 vznikla sloučením americké a britské zóny tzv. bizonie. Rok nato trizonie s Francií. Hlavní slovo měl americký generál Lucius D. Clay. Sovětský svaz si musel vystačit sám. V březnu 1948 se Stalin dozvěděl, že západní spojenci chystají měnovou reformu jako poslední krok přeměny poválečného Německa. Generalisimus Sovětského svazu se naštval a vydal rozkaz, kterým se mělo omezit zásobování Západního Berlína. Nepomohlo to. 

V pátek 18. června 1948 trizonie definitivně oznámila, že se měnová reforma spouští. O tři dny později se do Berlína převezlo 250 milionů německých marek coby nové oběživo. 23. června 1948 byla měnová reforma uvedena v platnost. Sověti zareagují takřka okamžitě. V noci z 23. na 24. června 1948 turbíny elektrárny Zschornewitz, která dodávala Berlínu elektřinu po celá desetiletí, najednou ztichly. Západní Berlín potemněl. O několik hodin později se uzavřely všechny pozemní a vodní přístupové cesty. Nastala izolace. Ale ne pro osobní přepravu. Ta paradoxně v omezené míře fungovala stále. 

5 000 tun zásob denně 

Začala se řešit otázka, co dál? Kapitulovat a nechat Západní Berlín Stalinovi, nebo se vzepřít? Vojenský zásah nikdo nechtěl – taková akce by mohla vyvolat děsivou reakci. Spojené státy navíc neměly dostatečnou sílu. Již před čtyřmi měsíci snížily počet jednotek na 552 000 mužů. V samém Západním Berlíně bylo jenom 8 973 Američanů, 7 606 Britů a 6 100 Francouzů. To v celé sovětské zóně se pohybovala 1,5milionová Rudá armáda. Američané spoléhali, kdyby bylo nejhůř, na atomové bomby. V polovině roku 1948 jich mohli mít okolo padesáti! V červenci a srpnu proto přepravili do Anglie tři skupiny bombardérů B-29, které atomové pumy mohly nést. 

Nicméně čas ubíhal. Zásoby potravin by vystačily na 36 dnů a uhlí na 45 dnů. Rozhodlo se hned další den, 25. června 1948. „Zřídíme letecký most!“ Vojenský guvernér za Británii sir Brian Robertson předložil nezbytná čísla. Vypočítal, že v průměru jeden člověk denně spotřebuje minimálně 1 700 kalorií. To pro 2,2 milionu obyvatel znamenalo 1 534 tun jídla, plus 3 475 tun uhlí a benzínu. Dohromady přes 5 000 tun zásob. Denně!  

Velikonoční paráda

Byly zřízeny tři letecké koridory: z Hamburku, Hannoveru a Frankfurtu s vymezeným rozpětím 30 kilometrů. První letadlo přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru 26. června. Spojencům ale chyběl dostatek strojů. Místo 5 000 tun zboží se ze začátku přepravovalo jenom pár set tun. To představovalo vážnou hrozbu. Narychlo se sehnala další letadla z Británie, Francie a Kanady. Britská RAF nasadila až 150 Dakot (Douglas DC-3 ) a 40 kusů Avro Yorks. Takhle flotila sice dokázala přepravit 750 tun, ale i tak to bylo pořád málo. Spojené státy musely stáhnout z celého světa jedna z největších dopravních letadel té doby, C-54. Na strojích nelétali jenom američtí nebo britští letci, ale taky Novozélanďané, Australané, Kanaďané a Jihoafričané. 

Sovětský svaz se původně domníval, že blokádou odpor zlomí. Spletl se. Úsilí naopak rostlo. Třeba ve francouzské zóně letouny přistávaly každou minutu! Pak spojence napadlo dát Západnímu Berlínu ještě větší morální infuzi − poslat lidem na Velikonoční neděli dosud největší množství zásob. Od pátečního poledne 15. dubna do poledne 16. dubna 1949 rekord opravdu zlomili – během „velikonoční parády“ se uskutečnilo 1 383 letů a dodalo se 12 941 tun zboží!

Facka pro Stalina

Přetrvávající úspěch zasadil ránu sovětské nadutosti. Velikonoční paráda byla poslední kapkou. Za pár dní se čtyři velcí hráči na berlínském hřišti dohodli o ukončení blokády. Jednu minutu po půlnoci 12. května 1949 povolily sovětské jednotky přejezd. Blokáda, která trvala od 24. května 1948, skončila po 322 dnech! Směr Západní Berlín nabraly desítky vozů a vlaků. Ten první dorazil v 5:32. Když generál Lucius Clay přicestoval do Berlína, salutovalo mu zde 11 000 amerických vojáků s desítkami letadel za zády. Letadla sice létala dál, ale v daleko menším množství. Letecký most byl oficiálně zrušen s posledním zářím 1949, po 15 měsících.

Během nich přišlo o život 39 Britů, 31 Američanů a 6 Němců. V konečném součtu přepravily americké vzdušné síly 1 783 573 tun a britská RAF 541 937 tun. Celkem tedy 2 326 406 tun a provedly neskutečných 278 228 letů! Nalétalo se kolem 150 milionů kilometrů! To odpovídá vzdálenosti Země od Slunce.

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

Když blokáda skončila, zmizela i noční můra Berlíňanů. Málokdo věřil, že Spojené státy a Británie vydrží, že se v konfrontaci se Sovětským svazem nepodvolí. I když letecký most přišel spojence přibližně na 224 milionů dolarů (dnes asi 44 miliard korun), havarovalo 17 amerických a osm britských strojů a zemřelo 101 lidí (z toho 78 pilotů), šlo o obrovské morální vítězství Západu. A zároveň facku pro Stalina.

V pondělí 23. května 1949 byla ve třech spojeneckých zónách založena Spolková republika Německo. Sověti 7. října 1949 přispěchali se svou republikou – na území sovětské okupační zóny vznikla Německá demokratická republika. Berlínská blokáda patří k nejzávažnějším konfrontacím poválečného období a ve svém důsledku vedla až k postavení berlínské zdi. 

EchoStar-3 je komunikační satelit na geostacionární oběžné dráze, asi 35 tisíc kilometrů nad Zemí. Provozuje ho společnost komunikační společnost EchoStar se sídlem v americkém Coloradu. Nebo přesněji řečeno provozovala. Během pokusu o navedení na novou oběžnou dráhu se u satelitu objevila anomálie, po které se satelit odmlčel. Společnost EchoStar teď nemá se satelitem spojení, i když jejich odborníci na tom pracují.

TIP: Jako na střelnici: Satelit Copernicus Sentinel-1A byl zasažen kosmickým smetím

Nebude v tom nejspíš žádná záhada. EchoStar-3 je na oběžné dráze už od roku 1997 a už pět let přesluhuje. Jeho misi navíc doprovází řada problémů a selhání technického rázu. Zatím není jasné, jaký bude další osud satelitu, vše ale nasvědčuje tomu, že se jeho existence chýlí ke konci. Podle představitelů společnosti EchoStar tento satelit každopádně nepředstavuje závažné riziko pro další projekty na podobné oběžné dráze.

Podle historiků vzniklo zemědělství v době neolitické revoluce, tedy někdy mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. Existují doklady, že například v oblasti Předního východu začali lidé se zemědělstvím asi před 12 tisíci let. Nejstarší zcela spolehlivé důkazy o zemědělství v tropech pocházejí z Papui-Nové Guineje, z doby před zhruba 10 tisíci let, kdy lidé začali pěstovat jamy, banány a kolokázie.

TIP: Nejstarší důkazy zemědělství na Blízkém východě z doby před 23 tisíci let

V tropických pralesích se ale objevují důkazy o tom, že tam lidé nejspíšě hospodařili mnohem dříve. Zdá se, že už před 45 tisíc let lidé v tropech začali vypalovat a kácet plochy v pralese. Tam pak nechávali růst rostliny, které jim přinášeli užitek, a také se tam stahovala zvířata z okolí, které pak lidé mohli lovit.

Jen málokterý zdravotní problém doprovází tolik dohadů, jako chronický únavový syndrom, stav nevysvětlitelné dlouhodobé únavy. Podle řady lékařů vlastně ani neexistuje anebo ho považují za projev mnoha různých chorob fyzického i psychického původu.

Podle nové studie týmu lékařů z  prestižní americké Stanfordovy univerzity není chronický únavový syndrom primárně psychický problém, ale reálná choroba. Lidé s tímto syndromem nepotřebují psychologa nebo dovolenou, ale lékaře.

Vědci pečlivě porovnali vzorky krve 192 pacientů s chronickým únavovým syndromem se vzorky 392 zdravých lidí. Nakonec vystopovali 17 cytokinů, látek souvisejících s činností imunity, které souvisejí se syndromem. Z těchto 17 cytokinů je 13 známkou probíhajícího zánětu.

TIP: Buňky vystresovaných myší nečekaně úspěšně léčí depresi

Pokud se výsledky výzkumu potvrdí, bude poměrně jasné, že při únavovém syndromu v těle probíhá skrytý zánět. Pak už jenom zbývá nalézt příčinu tohoto zánětu a vymyslet vhodnou léčbu.

Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je nenápadný pavouk s tmavohnědou hlavohrudí a šedým zadečkem. O co méně mu však příroda nadělila na vzhledu, o to zajímavější je jeho životní styl a způsoby. Už jen to, že dospělí samečci jsou asi o 30 % větší než samice, je pro pavouky velice atypické – délka těla samice je okolo 10 mm, u samců zhruba 15 mm. Důvodem velikostní dominance samců je zřejmě fakt, že jsou aktivnější při obstarávání potravy a takový lov pod vodou vyžaduje větší sílu pro překonávání odporu vody a vztlaku. V mokrém životním prostředí se vodouchům spodní strana hlavohrudi a u samic celý zadeček lesknou stříbrnou vrstvičkou vzduchu. Odtud pochází název druhu „stříbřitý“. Nejen kvůli této „změně barvy“ se z jinak obyčejného pavouka stává pod hladinou skutečně výjimečný tvor.

Stavba „automatu na vzduch“

Vodouši si vyvinuli svérázný plavecký styl – na volné vodě obratně a poměrně svižně plavou břichem vzhůru pohyby svých osmi nožek. Preferují však lezení po vodní vegetaci či po dně. Na pobyt ve vodním prostředí není vodouch nijak zvlášť přizpůsoben a stejně jako ostatní pavouci potřebuje k životu atmosférický vzduch. Aby mohl pod vodou žít a lovit, staví si ve vodních rostlinách síťové útvary, do nichž na svém jemně ochlupeném zadečku postupně dopravuje zásobu vzduchu z hladiny. Napřed vytvoří pod vodou horizontální pavučinu a natáhne k hladině vodící vlákna. Pak začne nosit vzduch. Nabírá jej tak, že vysune konec zadečku a překřížené zadní nohy nad hladinu a do chloupků zachytí vzduchovou bublinu, kterou po vodícím vlákně dopraví pod připravenou síť a uvolní ji třením nožek. Vytvoří tak pod vodou malý keson, který funguje jako pavoučí „akvalung“.

TIP: Malí lovci s obří silou aneb Mravenci, kteří udrží až šest tisíckrát víc než sami váží

Vzhledem k tomu, že bublinu vzduchu dělí od vody jen pár pavoučích vláken, je možná vzájemná výměna plynů mezi kesonem a plyny rozpuštěnými v okolní vodě. Pokud pavouk spotřebuje kyslík ve zvonu pod úroveň, která se vyskytuje ve vodě, kyslík se mu z ní opět doplní a oxid uhličitý se, v případě jeho vyššího parciálního tlaku vůči okolní vodě, naopak vylučuje. Čas od času si pavouk do kesonu přece jen přinese novou bublinku z hladiny.

Svatební komnata i zimní úkryt

Vodouch dokáže keson zkonstruovat překvapivě rychle. Nejdéle, přibližně čtyři až pět minut, mu trvá příprava pavučiny. Pro vytvoření dostatečné vzduchové bubliny doputuje k hladině jen zhruba 6–8 krát. Pro vodouchy, které jsem pozorovala, byla spouštěcím mechanismem pro vystavění kesonu nabídnutá potrava. V jiném případě pak pocit ohrožení ve společenské nádrži s různými podvodními obyvateli.

Stavba vydrží pavoukovi řádově týdny i měsíce. Ve vzduchovém doupěti, obvykle velikém asi jako lískový ořech, přijímá potravu, svléká se, páří i klade vajíčka. Dokonce zde i přezimuje – na sklonku podzimu zpevní doupě novými vlákny a uzavře se v něm na celou zimu. Svůj bizarní úkryt nejraději buduje mezi vodním rostlinstvem, ale dokáže ho vytvořit třeba i mezi kameny.

Lovec a kořist

Voudoši jsou výborní lovci. Především pak samečci, kteří jsou větší a silnější. Okolo kesonu si pavouk natáhne signální vlákna, díky nimž má přehled o potenciální kořisti v okolí – podobně jako suchozemští pavouci. Hmat představuje pro všechny pavouky nejspolehlivější smyslový orgán. Oproti tomu zrak je u vodouchů, stejně jako u většiny jiných druhů, slabý. Na lov vyráží aktivně v noci a jejich kořistí se stávají larvy vodního hmyzu, drobní korýši či bezobratlí. Oblíbenou potravou je hojná beruška vodní – zhruba centimetr dlouhý korýš našich stojatých i mírně tekoucích vod. Stříbřití lovci ale dokáží příležitostně uchvátit i drobný rybí či žabí plůdek.

Úlovek si vodouch odvleče do zvonu, protože ve vodě by se mu zředily trávící šťávy. V případě, že je úlovek drobný a pavouk má pocit bezpečí, dokáže vysát svou kořist i tak, že si ji přidrží vystrčenou nad hladinu. Trávení je, podobně jako u většiny pavouků, mimotělní – lovec vstříkne do své kořisti trávicí enzymy a po chvíli nasaje rozpuštěné živiny. Chelicery (klepítkovitá makadla) vodouchů jsou natolik robustní, že dokážou propíchnout i lidskou kůži. Vzhledem k tomu, že se jedná o našeho nejjedovatějšího pavouka, může dojít i k lokálnímu zapálení napadeného místa. Kousnutí vodoucha je poměrně bolestivé a dá se, co do příznaků, srovnat s včelím nebo vosím bodnutím. Sám vodouch se stává oblíbenou kořistí pro žáby nebo ryby.

Námluvy a život mladých vodouchů

Páření vodouchů probíhá v červnu a v červenci ve zvonu vytvořeném samicí. Na rozdíl od většiny druhů pavouků nebývá samice vůči samci agresivní. Samotnému aktu předchází (opět velice netradičně) minimální předehra a pavoučí pár spolu dokonce nějaký čas zůstává. Předání spermatu probíhá u pavouků zvláštním způsobem. Neděje se přímo z jednoho pohlavního otvoru do druhého, nýbrž prostřednictvím samčího makadla. Samec vyjme své sperma z pohlavního otvoru a uloží jej do váčku v makadle. Makadlem pak, v případě, že je jako nápadník úspěšný, vloží sperma do pohlavního otvoru samice.

Samice si sperma dokáže uchovat do doby, než jsou vajíčka připravená k oplodnění. Když přijde vhodný čas, vytvoří ve zvlášť postaveném kesonu bílý kokon s 30–70 vajíčky. Mladí pavoučci zůstávají nejprve pěkně v suchu. Než mohou poprvé vyplout do volné vody, potřebují se nejprve vysvléci, aby se jim na zadečku vytvořily chloupky, potřebné k přenášení vzduchové zásoby. Není to nic zvláštního, všichni pavouci se za život svlékají mnohokrát. Především proto, že pevný chitinový krunýř na těle a nohách jim neumožňuje růst. Při samotném svleku a pár hodin po něm je pavouk prakticky bezbranný – nový „kabátek“ je zpočátku měkký. Díky tomu ale může pavouk přepumpovat část tělních tekutin z měkkého zadečku do tělní části a tak během pár minut povyrůst. Když se tedy malí vodouši úspěšně převléknou, a poprvé vyplují do mokrého živlu, sami si staví miniaturní vzduchové kesony. K přezimování využívají třeba prázdných ulit podvodních šneků okružáků, do kterých si nanosí zásobu vzduchu a zavíčkují se uvnitř.

Kde můžete vodoucha pozorovat?

Vodouch vyhledává výhradně stojaté vody zarostlé vegetací – tůně bažin, příkopy, slepá říční ramena a příležitostně žije i v čistých rybnících. V Evropě se vyskytuje přibližně do 62° severní šířky. Najdete ho také v severní Asii a Africe. Dokáže přežít i v nadmořské výšce okolo 1000 m n. m., preferuje však oblasti okolo 200–500 m n. m.

U nás býval kdysi hojným druhem, pak došlo k poklesu populace a v současné době je opět četnější. V žádném případě se ale nejedná o běžný druh a vzhledem k jeho životnímu stylu ho na vlastní oči spatří málokdo. Oproti například Německu nebo Slovensku u nás zatím není chráněný.

Zbrojovka Uralvagonzavod, která vyvinula platformu Armata, demonstrovala na moskevské vojenské přehlídce v roce 2016 její modularitu i tím, že zároveň s tankem předvedla těžké bojové vozidlo pěchoty T-15 (Objekt 149). Jedná se vlastně o reakci na rozmach protitankových raket, proti nimž se moderní tanky vesměs ubrání, zatímco lehčí pěchotní obrněnce nikoliv.

Těžká BVP jsou tedy fakticky obrněnce pro dopravu a podporu pěšáků s odolností zcela na úrovni tanků. Asi největší zvláštností T-15 je fakt, že se jeho motor (a tudíž i hnací kola) nachází v přední části, takže s jistou nadsázkou lze říci, že ve srovnání s T-14 jezdí obrněnec „pozpátku“. (Z hlediska přenosu výkonu to neznamená potíže, jelikož převodovka platformy Armata má integrovaný obraceč chodu, a tudíž vozidla dovedou jezdit stejně rychle vpřed i vzad.) Vedle tříčlenné osádky T-15 převeze devět motostřelců a na horní straně je umístěn dálkově řízený střelecký modul Epocha, který se shoduje s tím, jenž se využívá i u vozidel řad Kurganěc-25 a Bumerang. Vozidlo T-15 má komplety aktivní ochrany shodné s těmi na typu T-14, ačkoliv konstruktéři volili jiné rozmístění prvků. Třetí zkoušené vozidlo na platformě Armata tvoří vyprošťovací obrněnec T-16 (Objekt 152) a plánuje se mnoho dalších, například nosič univerzálního systému naváděných raket.

Yepun, jeden z hlavních dalekohledů VLT, se proměnil v plně adaptivní teleskop. Po více než dekádě plánování, stavby a testování bylo na přístroji MUSE uvedeno do provozu nové zařízení adaptivní optiky (AOF), které vědcům umožní pořizovat neuvěřitelně ostré obrazy planetárních mlhovin a galaxií. Spojení AOF a MUSE vytvořilo jeden z nejmodernějších a nejvýkonnějších systémů, které kdy byly pro pozemní astronomii postaveny.

Za závoj zemské atmosféry

AOF (Adaptive Optics Facility, zařízení adaptivní optiky) je jeden z dlouhodobých projektů na dalekohledu ESO/VLT. Adaptivní optika má za úkol kompenzovat rozmazávací efekt zemské atmosféry, díky čemuž MUSE dokáže pořídit dvakrát ostřejší obrazy než původně. MUSE teď může sledovat ještě slabší objekty ve vesmíru.

Po mnoha testech nového systému byli astronomové odměněni sérií úžasných obrázků. Pozorovali planetární mlhovinu IC 4406 v souhvězdí Vlka a NGC 6369 v souhvězdí Hadonoše. Pozorování MUSE s AOF ukázala dramatické zlepšení v ostrosti obrazu, které jsou vidět například v doposud neviděných obálek v IC 4406.

AOF, které tato pozorování umožnilo, se skládá z mnoha částí. K nim patří 4LGSF (Four Laser Guide Star Facility) a velmi tenké deformovatelné sekundární zrcadlo dalekohledu Yepun. 4LGSF září čtyřmi 22wattovými laserovými paprsky do nebe, aby donutilo zasvítit sodíkové atomy v horní atmosféře. Tyto záblesky se pak pozorují sensory v modulu adaptivní optiky GALACSI (Ground Atmospheric Layer Adaptive Corrector for Spectroscopic Imaging) a využijí pro určení atmosférických podmínek. Tisíckrát za sekundu poté spočítá systém AOF korekce, pomocí kterých se mění tvar deformovatelného sekundárního zrcadla, aby se kompenzoval rušící vliv atmosféry na obraz.

MUSE není jediným přístrojem, který těží ze systému adaptivní optiky. V blízké budoucnosti bude zprovozněn další obdobný systém GRAAL na již existujícím infračerveném zařízení HAWK-I. Následovat bude nový výkonný přístroj ERIS.

Tatérská kariéra Ezraha Dormona odstartovala během jednoho večírku organizovaného Ali Garciou, majitelem tetovacího salonu v Panama City. Když mladík sledoval tatéra, který právě zkrášloval jeho matku, prohlásil: „Wau, tohle bych si chtěl někdy vyzkoušet!“ 

„Tak si to vyzkoušej,“ řekl překvapenému chlapci zkušený tatér a nechal ho vyplnit část obrázku inkoustem. 

Mladý Ezrah, který se od mala zajímal o umění a kresbu, tetování okamžitě propadl a stal se pravidelným hostem Aliho salonu. Nejčastěji ho zde zastihnete s tetovacím strojkem v jedné ruce a grapefruitem v druhé, jak si zkouší nové postupy. Na svém kontě má ale i opravdová tetování.

„Úplně poprvé jsem byl opravdu hodně nervózní,“ popisuje Ezrah svůj nevšední zážitek.

TIP: Výzdoba nejpotetovanějšího člověka na světě zabrala 1 150 hodin

Rodiče i zákazníci jsou ale malým tatérem nadšení a povzbuzují ho v jeho úsilí. „Je cílevědomý a rychle se zlepšuje,“ chválí svého svěřence Ali. Pokud zákazníci souhlasí, pomáhá Ezrah zkušenějším tatérům, pochlubit se už ale může i dvacítkou svých vlastních výtvorů.

V přechozích kapitolách článku jsme se věnovali se věnovali například tomu, proč měnící se vzdálenost Země od Slunce nekoresponduje s ročními dobami či proč kometa nemusí mít žádný ohon.

• Mohou mít také planetky své měsíce či prstence? A nachází se Země nejblíže ke Slunci v létě?
• Je Chiron kometa, nebo planetka? Mohou mít planetky měsíce? Existují komety bez ohonu?

7. První jarní den se posouvá

Každý z nás si ze školy vzpomíná, že první jarní den nastává 21. března. To však platilo pouze do roku 2011, neboť v roce 2012 začalo jaro již 20. března. V nepříliš vzdálené budoucnosti pak půjde dokonce o 19. března. Tradiční první jarní den – 21. března – budou znovu vítat až naši pravnuci.

Všechno souvisí s oběhem Země kolem Slunce. První jarní den neboli jarní rovnodennost nastává v okamžiku, kdy se střed slunečního kotouče dostane přesně nad rovník. Den a noc jsou stejně dlouhé a trvají 12 hodin. Od té chvíle se Slunce vrací nad severní polokouli a den se prodlužuje až do letního slunovratu.

Doba, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími okamžiky rovnodennosti, se nazývá tropický rok a trvá 365 dnů, 5 hodin, 48 minut a 46 sekund, tedy zhruba 365,25 dne. Vždy po čtyřech letech proto dojde k rozdílu jednoho celého dne a náš kalendář se tomu přizpůsobuje zařazením přestupného roku s jedním dnem navíc. Nicméně vzhledem k drobné odchylce přebývá i přes zmíněné opatření za tisíc let 7,81 dne: institut přestupného roku totiž přidá na jedno tisíciletí 250 dní, kdežto zcela exaktně bychom jich potřebovali jen 242,19. Proto podle gregoriánského kalendáře platí, že letopočty dělitelné 100 jsou přestupné pouze v případě, že jsou zároveň beze zbytku dělitelné 400, čímž se za tisíc let uvedený rozdíl vyrovná. Například rok 2000 tak přestupný byl, zatímco rok 2100 nebude.

Jak jsme si tedy objasnili, postupem času rozdíl mezi kalendářním a tropickým rokem narůstá, až první jarní den padne nikoliv na 21., ale na 20. března – a poprvé k tomu došlo v roce 2012. Počátek astronomického jara se však posouvá neustále, takže v roce 2048 připadne již na 19. března. Až do konce 21. století se bude datum jarní rovnodennosti střídat mezi 19. a 20. březnem a v roce 2102 se první jarní den poprvé vrátí na 21. března.

8. Řeky ve Sluneční soustavě

Řeky představují na Zemi do jisté míry fenomén. V jejich blízkosti si lidé budovali obydlí, sloužily jako dopravní tepny a procházka po jejich břehu má rovněž své kouzlo. Našli bychom však řeky i jinde ve Sluneční soustavě? V minulosti tekla voda na Marsu, což dokládají vyschlá koryta či naplavené usazeniny. Nyní ovšem podmínky na rudé planetě výskyt moří či vodních toků neumožňují. Jediným známým tělesem, na němž řeky zcela jistě existují, je Saturnův měsíc Titan.

Sonda Cassini zkoumající zmíněného plynného obra a jeho souputníky objevila na povrchu Titanu řeku, která vypadá jako zmenšená verze afrického Nilu. Koryto se nachází na severní polokouli měsíce, ústí do velkého jezera Ligeia Mare a měří více než 400 km. Vědci přitom usoudili, že jej zaplňuje kapalina, protože se na radarovém snímku s vysokým rozlišením jeví tmavé po celé délce, což signalizuje hladký „povrch“ toku. Podobně by na radarových snímcích vypadaly i velké pozemské řeky. 

O Titanu jako o jediném tělese ve Sluneční soustavě kromě Země víme, že se na jeho povrchu stabilně vyskytuje kapalná látka. Ovšem zatímco na naší planetě se jedná o vodu, na Titanu jde vzhledem k tamní teplotě −180 °C o kapalné uhlovodíky, jako je etan a metan. Dodejme, že na Saturnově měsíci se už podařilo objevit několik řek.

9. Žhavá planeta s ledem

Merkur krouží nejblíže ke Slunci, a to po velmi eliptické dráze – jeho vzdálenost kolísá mezi 46 a 70 miliony kilometrů. Počítačové simulace naznačují, že se excentricita trajektorie planety mění v průběhu několika milionů let od nuly, což odpovídá kružnici, až po hodnotu 0,47 (v současné době: e = 0,21). 

Povrch Merkuru se zahřívá na více než 400 °C. Jeho rotační osa je kolmá na rovinu oběhu, tudíž se na planetě nestřídají roční období. Nese to však s sebou ještě jednu zvláštnost: vzhledem k absenci atmosféry, která by jinak rozptylovala sluneční záření, se dna velkých a dostatečně hlubokých kráterů v blízkosti pólů nacházejí trvale v naprosté tmě. Proto tam rovněž panuje pořádná zima, kolem −190 °C. A za takových podmínek může vodní led existovat neuvěřitelně dlouhou dobu.

Představu přítomnosti ledu na Merkuru přijali odborníci už v roce 1991, kdy největší pozemní radioteleskop s anténou o průměru 305 m zachytil z okolí pólů planety nezvykle silné radarové ozvěny. Podařilo se tam nalézt skvrny, které odrážejí rádiové vlny způsobem, jaký bychom očekávali právě v případě přítomnosti vodního ledu. Závěry pozorování naznačují, že v polárních oblastech Merkuru se může nacházet sto miliard až jeden bilion tun vodního ledu, který se na planetu dostal při dopadech komet a planetek z vnějších oblastí Sluneční soustavy. Ostatně i převážná část vody na Zemi má stejný původ.