Jako „opravdové holubí peklo“, tak popisovali farníci atmosféru bohoslužeb v kostelu Nossa Senhora da Consolação v centru brazilského São Paula. Ptáci z blízkého okolí vlétávali do útrob chrámu, kde rušili věřící. Všude po nich zůstávalo peří a holubí trus. Představení kostela se proto obrátili na společnost Protec, aby je nevítaných návštěvníků zbavila.

Holubí "hypnóza"

Firma přišla s neortodoxním, ale podle slov farníků takřka dokonale funkčním a navíc humánním řešením. Na dveře a okna kostela firma umístila obrazce sestávající se z barevných soustředných kruhů. Obrazce prý způsobují ptákům závratě a odrazují je od náletů na kostel. 

Přestože oslovení odborníci nad popisovaným řešením jen nevěřícně kroutí hlavou, farníci se shodují, že ptáci se nyní svatostánku téměř zcela vyhýbají.

„Pokud bychom chtěli u holubů dosáhnout pocitů závratě, museli bychom nějakým způsobem ovlivnit vnímání jejich vnitřního ucha. Možná by k tomu mohl, podobně jako u lidí, posloužit otáčející se obraz, o efektivitě statického obrazu ale silně pochybuji,“ okomentoval použité řešení brazilský profesor ornithopathologie Thiago Dantas. Firma Protec se ovšem dušuje, že nejde o žádné šarlatánství a uvedený postup se používá i na dalších místech na světě. 

Věhlasná bitva začala 16. října 1813 útokem spojeneckých vojsk, který však nebyl příliš úspěšný. Ale ani Napoleonovy sbory nebyly s to prolomit přesilu na protivníkově linii, takže první den bojů skončil patem. Následující den zavládl klid, v němž se Napoleon marně pokusil vyjednat příměří. 

Cesta k vyhnanství

18. října spojenci zahájili masivní ofenzivu po celém obvodu města, jejímž výsledkem byla devítihodinová řež a těžké oboustranné ztráty. Když Napoleon viděl, že je bitva ztracená, zahájil v noci z 18. na 19. října ústup přes řeku Elster. Vše šlo dobře, až do ranních hodin, kdy byl kvůli chybě sapérů (pomocných jednotek) předčasně zničen most, který představoval jedinou volnou cestu k úniku.

Císař Francouzů přišel o 70 000 mužů, z nichž bylo 50 000 mrtvých a raněných a 20 000 zajatých. Protinapoleonská koalice pod velením maršálka knížete Karla Schwarzenberga zlomila francouzskou nadvládu nad střední Evropou a k Napoleonovu pádu už zbývalo pět měsíců.

Dlouho očekávané vítězství

Krafftovo plátno zachycuje okamžik, kdy kníže Schwarzenberg hlásí spojeneckým panovníkům vítězství. Muž, jenž jakoby mimoděk vyhlíží z plátna, by mohl být náčelník jeho štábu Jan Radecký z Radče. V trojici napravo vidíme uprostřed císaře Františka I., po jeho levici pruského krále Fridricha Viléma III. a po pravici ruského cara Alexandra I.

Slunce je stále plné překvapení. Astronomové nedávno zjistili, že jádro Slunce rotuje asi čtyřikrát rychleji, než jeho svrchní část. Zřejmě jde o pozůstatek procesů z doby samotného vzniku Slunce.

Pro astronoma Rogera Ulricha z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho spolupracovníky to bylo velké překvapení. Tohle by čekal jen málokdo. Jádro Slunce přitom zabírá asi čtvrtinu z poloměru Slunce, který činí 696 tisíc kilometrů.

SOHO zkoumá Slunce zevnitř

Podle Ulricha je nejvíce pravděpodobným vysvětlením, že rotace jádra Slunce vlastně představuje pozůstatek období, v němž Slunce vzniklo. Je to, jako kdyby astronomové vykopali úžasně cennou fosilii.

TIP: Zaostřeno na Slunce: Družice SOHO slaví 20 výročí průzkumu naší hvězdy

K objevu došlo díky zařízení jménem GOLF (Global Oscillations at Low Frequency), které pracuje na americko-evropské sondě SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). GOLF pozoruje seismické vlny na Slunci. Z podoby těchto vln je pak možné odvodit, jak vlastně vypadá vnitřek Slunce. Podle všeho jde o nejlepší výsledek výzkumu sondy SOHO za poslední desetiletí a jednu z nejzajímavějších věcí, co jsme kdy o Slunci zjistili. 

Když byl v roce 1965 mladý psycholog Daniel Kahneman povolán, aby přednášel leteckým instruktorům izraelské armády, neměl tušení, jak moc to změní jeho život. Zmíněná událost totiž předznamenala jeho budoucí Nobelovu cenu i vznik nového vědního oboru. 

Kahneman instruktorům tvrdil, že je třeba piloty vychovávat pozitivním jednáním či odměnami, a nikoliv prostřednictvím trestů. Opíral se přitom o výsledky experimentů na zvířatech i lidech. Jenže jeden z instruktorů mu oponoval: „Vždycky jsem si dával záležet, abych lidi za dobře provedený manévr pochválil, a příště ho provedli hůř. Když jsem je však za špatně provedený manévr seřval, většinou se zlepšili. Tak mi netvrďte, že chvála pomáhá a tresty ne. Moje zkušenost je přesně opačná.“ Ostatní instruktoři souhlasně přikyvovali. Kahneman se nad jejich tvrzením zamyslel a později našel pro uvedený rozpor překvapivé vysvětlení. Spočívalo v jevu nazvaném „regrese k průměru“.

A nezpůsobuje B

Představte si sérii náhodných událostí: Řekněme, že házíte gumovou kuličkou o zeď. Její přesný odraz pak záleží na tom, jak silně hodíte a jak moc je zeď nerovná. Nicméně se snažíte házet stále stejně, do identického místa. Přesto kulička většinou uhne někam jinam a jednou za čas odskočí skutečně prudce, protože hodíte příliš silně nebo trefíte hranu vyčnívající cihly. Půjde o zcela extrémní výsledek, odlišný od ostatních, ovšem příští hod pak zase velmi pravděpodobně zapadne do průměru těch předchozích. Podle Kahnemana následuje v každé náhodné posloupnosti po mimořádné události s největší pravděpodobností událost průměrnější. Rodiče mimořádně malého vzrůstu nejspíš budou mít o něco vyšší dítě a potomek mimořádně vysokých rodičů bude nejspíš v dospělosti měřit o něco méně. 

V případě zmíněných pilotů to pak funguje následovně: Jejich schopnosti se díky výcviku časem zlepšují, ale rozdíly mezi jednotlivými lety závisejí z velké části na náhodě. Po mimořádně dobře provedeném manévru či přistání bude nejspíš následovat manévr horší, průměrnější. A mimořádně špatný manévr příště vystřídá opět jeden bližší průměru, tedy v tomto případě lepší. Pokud instruktoři piloty za dobrý manévr chválili a za špatný kritizovali, mohli nabýt mylného dojmu, že se pochvala minula účinkem, kdežto trest pomohl, ačkoliv na výkon pilotů nemělo ani jedno žádný vliv.

Omyl leteckých instruktorů dokládá obecnější problém lidské psychiky: máme tendenci vyvozovat příčinné souvislosti mezi jevy, kde žádná souvislost neexistuje (trest vede ke zlepšení výkonu pilotů). Skutečnost, že po události A následovala událost B, nedokazuje, že A zapříčinilo B. Zmíněný druh mylného úsudku přitom může mít velice vážné následky.

Kahnemana to přimělo k zamyšlení: Jsou takové omyly v úsudku běžné? A jaké další chyby podobného charakteru lidé dělají? Uvedenými otázkami se poté zabýval desítky let a za svůj výzkum byl v roce 2002 odměněn Nobelovou cenou za ekonomii. V 77 letech pak vydal první knihu pro laickou veřejnost – Myšlení, rychlé a pomalé –, která se na knižním webu Amazon ihned dostala mezi deset nejprodávanějších. 

Smrtící náhody

V roce 2005 se u dvouletého syna známé herečky Jenny McCarthyové projevily příznaky autismu, poté co byl očkován běžně používanou MMR vakcínou (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám). McCarthyová usoudila, že nemoc jejího syna způsobilo právě očkování. Jenže jedna taková zkušenost nikterak nedokazuje, že mezi oběma událostmi existuje příčinná souvislost. Naopak – tvrzení, že vakcíny způsobují autismus, vyvracejí desítky studií. A na jejich straně stojí v podstatě i všechny relevantní organizace jako Americká akademie pediatrů nebo Centrum pro kontrolu nemocí CDC. Mimochodem: studie, která shrnula závěry 67 pečlivě provedených a kontrolovaných výzkumů na téma škodlivosti vakcín, potvrdila, že jakékoliv komplikace jsou extrémně vzácné. 

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

Jenže tvrzení, že vaše dítě onemocnělo autismem po očkování, je zkrátka příliš sugestivní. McCarthyová dnes působí jako aktivistka v organizaci Generation Rescue, která bojuje za „bezpečné“ vakcíny; nechala se přitom slyšet, že pokud bude mít další dítě, za nic na světě ho nenechá očkovat. Toto „antivakcinační tažení“ podobně smýšlejících lidí už ovšem začíná mít závažné důsledky pro celý svět. Počty očkovaných v USA, Kanadě a v některých evropských zemích klesly a mezi neočkovanými lidmi již propukají lokální epidemie spalniček – tedy nemoci, kterou se právě díky očkování podařilo ve vyspělých zemích téměř vymýtit.

Podnikatelé jako hazardní hráči

Podle Kahnemana na nás mají emočně nabité příběhy mnohem větší vliv než pouhé statistiky. Letecká katastrofa, kterou vidíme v televizi, v nás může vyvolat strach z létání. A nepřebijí ho ani přesvědčivé důkazy, že jde statisticky o nejbezpečnější způsob dopravy. Lidé mohou v důsledku mylně vyvozené příčinné souvislosti považovat neškodný lék za nebezpečný, ale také naopak neúčinný medikament za účinný. Částečně to vysvětluje úspěchy prokazatelně nefunkčních přípravků, jako jsou například homeopatika. Některé nemoci zkrátka časem zmizí samy od sebe – a pokud při tom budete užívat nějaký lék, nejspíš uvěříte, že vás vyléčil, přestože to nemusí být pravda. 

Stejně tak lidé mylně vyvozují závěry v byznysu. Například když se společnost typu Google stane extrémně úspěšnou, máme pocit, že za tím musí „něco“ být – nějaký zázračný recept na úspěšnou firmu. A že pokud jej okopírujeme, staneme se také úspěšnými. Jenže jak ukazuje Kahneman, podobné pokusy většinou končily fiaskem, protože za mimořádným úspěchem firem mnohdy stojí pouhá shoda náhod neboli staré známé „být ve správný čas na správném místě“. Pokud některá z uvedených ingrediencí chybí, úspěch se nedostaví bez ohledu na vynaložené úsilí. Podle psychologa hledáme zkrátka jako lidé „jednoduchá poselství úspěchu a nezdaru, která identifikují jasné příčiny a ignorují rozhodující sílu náhody a nevyhnutelnost regrese. Tyto příběhy pak vytvářejí a udržují iluzi, že věcem rozumíme“.

Intuice není všechno

V jednom rozhovoru pro magazín Time se Kahneman zmínil o pozoruhodném průzkumu: Jedné skupiny lidí se zeptali, kolik by byli ochotni zaplatit za životní pojistku, která by byla vyplacena v případě smrti z jakékoliv příčiny. Druhé skupiny se zeptali, kolik by dali za pojistku pro případ smrti při teroristickém útoku. Výzkum se odehrál v době, kdy se v Evropě stupňovaly aktivity teroristů. Lidé se tak přikláněli k vyšším částkám za životní pojistku pro případ teroristického útoku. Pokud by však uvažovali racionálně, měli by dojít k opačnému závěru: Všeobecná pojistka samozřejmě zahrnuje i smrt při teroristickém útoku a všechny další možné příčiny. Má tedy vyšší cenu než jen samotná pojistka proti útoku teroristů. Vnímáme zkrátka rizika nikoliv podle jejich pravděpodobnosti, ale podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl. Kahneman přitom v pokusech prokázal, že potíže s intuitivním posuzováním pravděpodobností mají i profesionálové, včetně autorů učebnic statistiky.

Psycholog pak často studoval způsob lidského uvažování a rozhodování v rámci experimentů s využitím nabídek. Například: „Máte možnost od nás dostat 200 dolarů na ruku s jistotou, nebo 300 dolarů s pravděpodobností 98 procent. Kterou nabídku si vyberete?“ Podobné pokusy s řadou různých variací ukázaly, že se lidé vystavení podobným dilematům mnohdy nechovají racionálně ani konzistentně – odmítnou například určitou nabídku, načež ji přijmou jen proto, že byla formulována jinak (ale významově stejně). 

Paradoxy lidského úsudku

Mezi nejbizarnější jevy, které Kahneman spolu se svým dlouholetým kolegou Amosem Tverským zkoumal, patří tzv. ukotvení (anchoring). Ve svém legendárním experimentu ukázali vědci testovaným subjektům kolo štěstí, které speciálně upravili tak, aby se vždy zastavilo buď na čísle 10, nebo 65. Jakmile účastník experimentu viděl výsledek, zeptali se jej: „Je procento afrických států v OSN nižší, nebo vyšší než číslo, které jste právě viděl/a? Zkuste odhadnout podíl afrických států v OSN.“ Pokud padlo účastníkům v kole štěstí číslo 10, jejich odhad se ukázal v průměru mnohem nižší (25 %), než když padlo číslo 65 (45 %). „Náhodně“ vylosovaná cifra totiž měla vliv na jejich odhad, ačkoliv to vlastně vůbec nedává smysl a účastníci pokusu by jistě podobné ovlivnění popřeli. Jenže uvedený efekt potvrdila řada různých experimentů s různým uspořádáním. 

Není těžké si domyslet, jak může ukotvení zapůsobit například v aukci s úmyslně nadsazenou vyvolávací cenou. Podobně však fungují třeba i slevy v reklamních letácích supermarketů: je sice skvělé, že na zboží dostanete 50% slevu, ale pokud přesto dvakrát přeplatíte jeho skutečnou hodnotu, nijak neušetříte. 

Můžeme tedy svou vrozenou „nedokonalost rozumu“ nějak odstranit a zlepšit způsob vlastního myšlení a rozhodování? Kahneman zůstává spíše skeptický: „Všichni bychom rádi měli v hlavě varovný zvonek, který zacinká, chystáme-li se udělat nějakou závažnou chybu. Jenže takový zvonek neexistuje a rozeznat myšlenkovou iluzi bývá ještě obtížnější než identifikovat iluzi zrakovou.“ Přesto psycholog nabízí alespoň jednu radu: „Čekají-li vás velká rozhodnutí, měli byste zpomalit. To je však v podstatě jediné, co vám mohu poradit.“ 

Vůbec nejstarší ztvárnění hvězdné oblohy představuje možná již  opracovaný mamutí kel objevený v roce 1979 na území Německa: Pochází z doby kolem roku 32500 př. n. l. a zářezy na něm napovídají, že se jedná o vyobrazení souhvězdí Orionu. Malovaný výjev ve francouzské jeskyni Lascaux, jenž vznikl před 33–10 tisíci lety, by zas mohl zachycovat Plejády v souhvězdí Býka. Tutéž hvězdokupu pak podle některých odborníků znázorňuje tabulka hvězd vytvořená před víc než 21 tisíci lety v jeskyni La grotte de la Tête du Lion.

TIP: Souhvězdí, které již neexistuje: Proč z oblohy „zmizela“ loď Argo?

Nejstarší známá „mapa“ hvězdné oblohy byla objevena teprve v roce 1999 v obci Nebra nedaleko Lipska a její nález vzbudil senzaci. Jedná se o bronzový disk o průměru 30 cm a o hmotnosti 2,2 kg, s modrozelenou patinou a zlatě zdobenými symboly, jehož vznik odborníci datují zhruba do roku 1600 př. n. l. Protože se však značně liší od jiných artefaktů z té doby, dlouho se považoval za podvrh – vědci ovšem jeho pravost nakonec potvrdili. Tzv. disk z Nebry znázorňuje Slunce, Měsíc, několik hvězd včetně zmíněných Plejád a zřejmě i Mléčnou dráhu.

Dvouplazi neboli amfisbeny jsou neobvyklí plazi, kteří připomínají spíše žížalu než ještěrku. Vrtají v zemi a na povrchu bývají k vidění jen málo. Nejdivnější z nich jsou dvojnožky, které vypadají jako žížaly, co mají za hlavou jeden pár malých nožek.

Profesorka Sara Ruane nedávno podnikla výlet do mexického státu Baja California. Tam se jí poštěstilo setkat se s dvojnožkou, což je vzácná událost. Dvojnožky tam sice žijí, prakticky vždy jsou ale zahrabané v zemi.

TIP: Dvouplazi se rozšířili po světě odvážným přeplutím přes oceány

Dvojnožka dvoupórá je kvůli své vzácnosti a nečekanému vzhledu opředená legendami. Vypráví se o nich například, že útočí na návštěvníky toalet, kterým se snaží zalézt do konečníku. Podle Ruanové, která je specialistkou na plazy, je to ale nejspíš jenom pohádka.

Německá posedlost střemhlavými bombardéry sahá do první poloviny 30. let, přičemž inspiraci představovaly stroje této kategorie užívané v USA. Nejdříve byly roku 1934 stanoveny specifikace (takzvaný Sofortprogramm) na jednomístný přechodový střemhlavý bombardér, který Luftwaffe hodlala zavést do výzbroje před příchodem plnohodnotného typu. V souladu s těmito požadavky firma Henschel Flugzeug Werke vyvinula jednomístný dvouplošník Hs 123. Ten se kvůli neúspěchu typu Heinkel He 50 stal prvním skutečně používaným střemhlavým bombardérem Luftwaffe.

Henschel Hs 123A-1

• Rozpětí: 10,50 m
• Délka: 8,60 m
• Vzletová hmotnost: 2 175 kg
• Max. rychlost: 290 km/h
• Dostup: 6 100 m
• Dolet (se 200 kg pum): 480 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový BMW 132 Dc o 647 kW
• Výzbroj: 2× 7,92mm kulomet, 200 kg pum
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Čína, Německo, Španělsko

První z prototypů vzlétl 1. dubna 1935. Sériové Hs 123A-1 byly dodávány od září 1936. Celkem vzniklo 265 exemplářů včetně prototypů, předsériových Hs 123A-0, sériových Hs 123A-1 a B-1. Po konstrukční stránce představoval Hs 123 svou koncepcí jednomotorového jednomístného dvouplošníku smíšené konstrukce velmi konzervativní typ. Měl odkrytý pilotní prostor a pevný podvozek. Ani výzbroj nebyla nijak impozantní: skládala se ze dvou kulometů ráže 7,92 mm a 200 kg pum. Typ prošel roku 1937 bojovým křtem ve Španělsku.

Další exportní letouny se dostaly až do Číny, kde zasáhly do bojů proti Japoncům. V původní roli nicméně u Luftwaffe robustní Hs 123 nesloužily dlouho. Od střemhlavých bombardovacích jednotek je v druhé polovině třicátých let rychle vytlačily Junkersy Ju 87A. Velení německého letectva ovšem mezitím pro typ nalezlo nové uplatnění v roli bitevního letounu. V první linii se tento zastaralý, leč velmi úspěšný typ udržel až do roku 1944.

„Takových zdrojů je mnoho,“ říká spoluautor studie, profesor biologie na University of Maryland Arthur Popper. „Neustálý hluk dělají lodě a čluny – rybářské i rekreační. Setkáme se s nimi především v přístavech.“

K tomu se přidávají zvuky z větrných farem, z akvakulturních nádrží a různých konstrukcí, které lidé na moři stavějí. Popper zjistil, že pokud hluk není příliš velký, ryby se jej naučí ignorovat a přizpůsobí se mu podobně jako zvukům přírody (například vanutí větru, šum vln apod.). Pokud ale překročí určitou hranici, rybám se přestává dařit.

TIP: Hovory zvířecího světa aneb Hlučné ryby i velrybí šlágry

Narušena je jejich vzájemná komunikace i lov, který závisí na bedlivém naslouchání pohybu kořisti či naopak predátorů. Na rozdíl od lidí nemají ryby možnost před hlukem utéci.

I zvýšení hladiny hluku o 10 decibelů má přitom velký dopad na jejich zdraví. Může dojít k hormonálním změnám v rybím těle, což má vliv na jejich rozmnožovací schopnosti i délku života. Popper dokázal, že platejsi při větším hluku začnou plavat rychleji, zatímco tresky značně zpomalí. U žraloků a rejnoků, kteří se snaží zachytit zvuky blížící se kořisti, může být ovlivněna schopnost lovit. „V poslední době se začíná mluvit o tom, jak zařídit, aby lodě a čluny byly tišší a jak snížit hlučnost větrných farem,“ říká Popper. „Je to sice dlouhodobá a velmi drahá záležitost, ale nějaký způsob rozhodně existuje.“

Za jediný den „vyprodukuje“ Elisabeth Keturah Anderson-Sierra zhruba šest a půl litru mateřského mléka, což je v průměru zhruba 10× více než ostatní ženy. Odsáváním a zpracováním mléka denně tráví okolo 10 hodin. „Je to jako bych chodila do práce,“ popisuje Elisabeth svůj nabitý program.

Vzácná porucha, která způsobuje extrémní produkci mateřského mléka se u mladé matky objevila před 2,5 lety. Tehdy se narodila její dcera Isabella. Se svým údělem se rozhodla vypořádat statečně – mateřské mléko pravidelně odsává a předává je mléčným bankám. Ty je poté distribuují potřebným – matkám, které samy kojit nemohou nebo například homosexuálním párům. 

Sama si přitom při narození dcery prošla nepříjemnou zkušeností – dítě se jí narodilo předčasně a sama nejdříve kojit vůbec nemohla. Za dva a půl roku již Elisabeth bankám věnovala přes 2 200 litrů mléka. „Svou dceru jsem sice nekojila, ale odkojila jsem stovky a tisíce dalších dětí,“ říká o sobě s úsměvem devětadvacetiletá matka dvou dětí.

Když letos 21. srpna nastane očekávané úplné zatmění Slunce nad Spojenými státy, tak americká vesmírná agentura NASA bude mít mnohem lepší a také delší výhled, nežli běžní smrtelníci. NASA totiž pošle do vzduchu své dva tryskáče, které budou zatmění pozorovat celou řadou vědeckých přístrojů.

Zmíněné dva tryskáče představují technický unikát. Jsou to totiž dva úplně poslední stroje typu Martin B-57 Canberra, které na celém světě ještě létají. Původně to byly lehké proudové bombardéry a průzkumné letouny U. S. Air Force a dalších zemí. Zatmění budou sledovat ve výšce kolem 15 kilometrů, kde je mnohem tmavší obloha a také méně rušivých jevů v atmosféře.

Vědecké tryskáče ve službách NASA

Z více než čtyř stovek letounů tohoto typu létají poslední dva, které jsou ve verzi WB-57F k dispozici NASA pro sledování počasí, astronomických jevů i startů a přistání kosmických lodí. Vědecké tryskáče by měly například získat zatím nejlepší snímky sluneční korony při zatmění, a také první termální snímky planety Merkur, které by měly přispět k pochopení změn teplot na povrchu této planety.

TIP: 11 kilometrů nad Zemí: Zatmění Slunce jaké jste ještě neviděli

Letouny budou pozorovat úplně zatmění Slunce celých 7 minut. Pro většinu pozorovatelů na Zemi to přitom nebude ani 2 a půl minuty tmy. A není to jediný projekt k zatmění Slunce. NASA jich letos financuje celkem 11.