Ve Spojeném království je dnes poškozeno přibližně 80 % rašelinišť. V Německu je situace ještě horší, protože je tam degradováno zhruba 95 % těchto cenných ekosystémů, především kvůli odvodňování a intenzivnímu zemědělství. Kromě ztráty biodiverzity jsou také odvodněná rašeliniště celosvětově zodpovědná asi za 5 % emisí skleníkových plynů.

Obnovení vodního režimu odvodněných rašelinišť by mohlo tyto emise výrazně snížit a současně podpořit návrat biodiverzity. Brání tomu ale dvě zásadní překážky.

První spočívá v tom, že po zavodnění už na většině takových pozemků nelze pěstovat běžné zemědělské plodiny. Druhým problémem je skutečnost, že obnova silně degradovaných rašelinišť do plně funkčního a zdravého stavu může trvat několik desetiletí, během nichž takové plochy neplní vlastně žádnou funkci.

Solární park v rašeliništi

S pozoruhodným řešením nyní přicházejí odborníci německé Univerzity v Greifswaldu, kteří zjistili, že když se na znovu zavodněné rašeliniště instalují solární panely, nejen že vyrábějí čistou energii a pomáhají ukládat uhlík, ale také vytvářejí jedinečné prostředí pro řadu ptačích druhů. Výzkum možného spojení obnovy rašelinišť a fotovoltaiky popisuje studie zveřejněné v odborném časopisu Ecological Solutions and Evidence.

Hanna Rae Martensová a její spolupracovníci v rámci této studie zkoumali druhovou rozmanitost ptáků v solárním parku vybudovaném na znovu zavodněném rašeliništi na severu Německa. Okolní krajinu přitom tvořila intenzivně obhospodařovaná a odvodněná rašeliniště.

Ukázalo se, že solární park na rašeliništi poskytuje útočiště několika ohroženým druhům ptáků a hostí neobvyklou kombinaci ptáků typických pro zemědělskou krajinu, mokřady i lesní prostředí.

„Přítomnost mokřadních druhů, jako je strnad rákosní nebo linduška luční ukazuje, že se tam vracejí druhy typické pro rašeliniště,“ vysvětluje Martensová.

„Zaznamenali jsme ale také druhy, jako je vrabec polní nebo linduška lesní, které se na rašeliništích běžně nevyskytují. Zdá se, že ptáci úspěšně využívají konstrukce solárních panelů. Když jsem v terénu, často vídám třeba lindušky luční sedět na panelech, odkud vyrážejí lovit hmyz.“

Chřestýši představují rod jedovatých hadů z čeledi zmijovitých, jehož zástupci žijí na území Ameriky. Na konci ocasů mají tzv. chřestidlo, kterým dovedou v případě ohrožení třepat až padesátkrát za sekundu.

Typický chřestivý zvuk nicméně nevzniká díky volným částečkám, jež by se v tomto „zakončení“ pohybovaly a narážely do jeho stěn: Konec ocasu tvoří segmenty zrohovatělé vyschlé kůže, které do sebe sice zapadají, ale nedrží zcela pevně a svým pohybem kopírují svíjení hadího těla.

Když s nimi plaz prudce kmitá, ťukají do sebe a vytvářejí charakteristický zvuk. Velikost chřestidla navíc zhruba odráží věk tvora, protože na něm s každým svlékáním kůže přibývá další segment.  

Když jsou supermasivní černé díry mladých galaxií aktivní a bouřlivě hltají okolní hmotu, stávají se z nich „motory“ kvazarů, které patří k nejaktivnějším a nejzářivějším objektům ve vesmíru. Tyto systémy vyzařují tolik energie, že to může převýšit souhrnný jas všech hvězd v hostitelské galaxii.

Kvazary obvykle pozorujeme v mladém vesmíru a jsou od nás nesmírně vzdálené, typicky stovky milionů až miliardy světelných let. Přesto je i na takovou vzdálenost nich možné zjistit detailnější informace, díky analýze jejich záření. Kromě jiných vlastností je pro astronomy velmi důležité i to, jak kvazar „bliká“.

Nejvzdálenější blikání kvazaru

Gene Leung z Massachusettského technologického institutu s týmem spolupracovníků analyzovali data získaná misí NEOWISE, tedy vesmírným infračerveným teleskopem NASA, který během zhruba 14 let opakovaně mapoval celou oblohu a objevili v nich doposud nejstarší blikající kvazar. Nachází se ve vesmíru pouhých 850 milionů let po Velkém třesku.

Vědci odhadují, že tento kvazar září silou odpovídající přibližně 12 bilionům sluncí. Jeho jasnost přitom náhodně kolísá asi o 20 %, což znamená „blikání“ odpovídající zářivému výkonu zhruba dvou bilionů Sluncí.

„Blikání vzniká v důsledku kolísání přísunu plynu do černé díry,“ vysvětluje Leung. „A způsob, jakým kvazar bliká, nám prozrazuje něco o struktuře akrečního disku černé díry i o tom, jaká sousta právě černá díra požírá.“ Objev nejstaršího známého blikajícího kvazaru uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy. 

Studium rekordně vzdáleného „blikajícího“ kvazaru již přineslo pozoruhodné výsledky. Vědci například zjistili, že akreční disk, v němž kolem dávného kvazaru krouží kosmický plyn a prach, měl podobu ploché „palačinky“, tedy tvar velmi podobný akrečním diskům podstatně mladších kvazarů. To je překvapující, protože podle původních představ měly být akreční disky raných kvazarů mnohem chaotičtější.

Polská republika se v letech 1918–1939 nacházela v jiných hranicích než dnes a sahala mnohem více na východ. Generální štáb ve Varšavě považoval za hlavní protivníky Sovětský svaz a Německo. Ačkoli se s výstavbou opevnění počítalo již od 20. let, k samotné realizaci došlo až na začátku druhé poloviny 30. let. Do té doby probíhaly pouze úpravy starších objektů na východě, například bývalé carské pevnosti Osowiec nebo německých objektů v okolí Vilniusu.

Opevněná oblast Slezsko

První moderní objekty se začaly budovat až v roce 1933 ve Slezsku, kde vznikla takzvaná Opevněná oblast Slezsko (Obszar Warowny Śląsk). Do září 1939 tam na 60km linii vyrostlo přibližně 160 objektů. Cílem této výstavby bylo zabránit útoku na zdejší průmyslové centrum.

Obrana se skládala z bodů odporu, tedy větších skupin bunkrů zahrnujících kulometné, pozorovací či dělostřelecké sruby. Hlavní výzbroj tvořily kulomety, které pouze v některých místech doplňovaly protitankové zbraně. Většina bodů odporu disponovala také dělostřeleckými sruby, v nichž se nacházelo polní dělostřelectvo. 

Další kolo výstavby se rozběhlo v roce 1935 při hranicích se Sovětským svazem v Polesí. Poláci tam začali budovat své nejsilnější meziválečné opevnění, přičemž se plánovalo, že na linii dlouhé 430 km vyroste přes 630 těžkých objektů. Pro obranu se také ve velkém upravovaly místní řeky, jezera a bažiny, aby bylo možné celoročně zaplavit předpolí.

Do září 1939 se však podařilo vybudovat pouze asi 180 objektů, které navíc nebyly kompletně vybaveny, protože od začátku roku se těžiště výstavby přesunulo na západ proti nacistickému Německu, jež se začalo ukazovat jako hlavní nebezpečí.

Helské baterie

Do začátku roku 1939 probíhal intenzivní stavební ruch také na poloostrově Hel u Gdaňské zátoky. Zde vznikla řada pobřežních dělostřeleckých baterií, které později doplňovaly další objekty a systém pozemní obrany na přístupu na poloostrov. V druhé polovině 30. let proběhla též tajná výstavba na Westerplatte, kde byly opevněny některé polské strážnice, přestože to mezinárodní smlouva zakazovala.

Rok 1939 se už nesl ve znamení horečné výstavby. Začaly vznikat další úseky těžkého opevnění především proti Východnímu Prusku, například v okolí Wizny a Nowogródu, ale také na dalších místech. Pozdní zahájení stavebních prací však vedlo k tomu, že 1. září 1939 nebylo vše hotové a objekty neměly předpokládané vnitřní vybavení ani výzbroj.

V té době také ženijní vojsko vytvořilo návrh na nové objekty polního opevnění – prosté železobetonové stavby určené pro jeden nebo dva těžké kulomety. Jednalo se o velmi jednoduché konstrukce, které mohly stavět i polní jednotky, a nepředpokládalo se žádné větší vnitřní vybavení. Osádku měly tvořit řadové pěší oddíly s jejich vlastní polní výzbrojí. Protože výstavba probíhala pod patronací různých útvarů, objekty se na každém úseku mírně lišily.

Celkem se plánovalo vybudovat 1 680 objektů, které se od jara roku 1939 začaly budovat na mnoha úsecích podél německé hranice. Kvůli brzkému začátku války se však podařilo dohotovit pouze 20 % z plánovaného počtu, a tak nedošlo k dokončení žádné plánované linie.

V boji od prvních hodin

Hned v prvních okamžicích německého útoku nad ránem 1. září 1939 se bunkry zapojily do bojů, a to nejdříve na legendárním Westerplatte. V následujících hodinách a dnech se polské síly zoufale snažily zastavit německý blitzkrieg i za využití nedokončeného opevnění. Na některých místech se podařilo agresora na chvíli zadržet a způsobit mu těžké ztráty, například v oblasti okolo Mławy, Nowogródu, Wizny nebo Węgierské Górky, kde na Polsko útočily německé síly ze Slovenska. Naopak linie Obszar Warowny „Śląsk“ zasáhla do bojů pouze okrajově, protože ji vojáci Wehrmachtu raději obešli.

Poté, co 17. září zaútočil Sovětský svaz na východní Polsko, došlo k těžkým střetům v oblasti Sarny, ale kvůli vývoji situace na jiných místech se ani zde nepodařilo zastavit postup Rudé armády. Dodejme, že v současné době se na území České republiky nacházejí dva polské objekty, a to v prostoru Českého Těšína, který Poláci získali od Československa po mnichovské dohodě v říjnu 1938.

V roce 793 vyplenili severští nájezdníci klášter Lindisfarne na Britských ostrovech, čímž symbolicky začalo období vikinských nájezdů na západní Evropu. Jenže v té době už byli Seveřané zoceleni nejen vzájemnými spory a drsnými životními podmínkami domovské Skandinávie, ale především již dlouhá desetiletí prováděli podobné nájezdy na východě Evropy v oblasti dnešního Ruska, Běloruska a Ukrajiny.

Tyto kraje však byly z velké části srovnatelně nehostinné jako blízká Skandinávie, navíc o dost chudší, takže kořist nebyla nijak oslňující. To ostatně představovalo hlavní důvod, proč Seveřané na svých dlouhých lodích (často nazývaných trochu nepřesně drakary), toužili doplout až do bohaté a prosperující západní Evropy, především na Britské ostrovy a do Franské říše, kde se jim otevíraly perspektivnější možnosti.

Chudý východ

V žádném případě neplatí rovnítko mezi pojmy Seveřan a viking (tak se označují nájezdníci útočící na pobřeží z lodí). Přesto si mnohé rodiny ve Skandinávii zvykly přivydělávat si na živobytí i tím, že se na jaře někteří jejich příslušníci nalodili s podobně chtivými přáteli na dlouhou loď s malým ponorem a vypravili se na válečnou výpravu, z níž se za pár měsíců vrátili s větší či menší kořistí.

Na východě nazývali příslušníky severských germánských kmenů Varjagové a většinou se jich báli coby mimořádně schopných válečníků, jimž málokdy dokázali vlastní silou vzdorovat. Je třeba předeslat, že z této oblasti nemáme pro dané období k dispozici žádné soudobé písemné prameny, proto jsme odkázáni na pozdější kroniky a legendy doplněné o archeologické nálezy.

Z nich známe i slavný příběh o tom, kterak se východní Slované nedokázali shodnout na vůdci z vlastních řad a už je unavovaly neustálé vzájemné třenice (drobné války), a tak požádali Rurika a jeho bratry, aby jim vládli. A to byli právě Varjagové severského původu, zřejmě ze švédského kmene Rhosů (Rusů), podle nějž pak vzniklo pojmenování nové říše Kyjevská Rus. To se však odehrálo (podle legend) až kolem let 862 a 863.

Honba za otroky

Už stovky let předtím ovšem ve zdejším kraji probíhaly zmíněné nájezdy, ale též obchodní výměna. Co tedy dokážeme bez spolehlivých písemných pramenů o tomto období vyprávět? Především známe obchodní cestu zvanou Iz Varjag v Greki (tedy Od Varjagů k Řekům), která spojovala Skandinávii přes oblast budoucí Kyjevské Rusi s bohatou Východořímskou (Byzantskou) říší. Právě tady dokázali Varjagové svou kořist prodat a zároveň přivážet nazpět luxusní předměty z Konstantinopole. Rozvinuté a civilizované město na pomezí Asie a Evropy sloužilo jako významná obchodní křižovatka, kam se dostávalo zboží z daleké Číny, Indie i arabských zemí, stejně jako ze západní Evropy.

Je logické, že cestu Iz Varjag v Greki pak využívali nejen Seveřané, ale také obchodní karavany ze všech koutů světa, které z nějakého důvodu potřebovaly prodat zboží na severu, nebo odtud naopak něco odvézt. Co však mohly chladné severské krajiny nabídnout? Obvykle se uvádí vosk, kožešiny a med. Ale nejdůležitějším artiklem byli bezpochyby otroci, protože lidská pracovní síla je v chudých oblastech nejcennější komoditou.

Obchodní stanice Ladoga

A jak asi probíhaly loupežné nájezdy Varjagů na východě? Ze Skandinávie se jejich dlouhé lodě dostaly z Baltského moře po řece Něvě do Ladožského jezera. Na jeho břehu, u ústí řeky Volchov, se nacházela obchodní osada Ladoga (dnes Stará Ladoga). Přestože první písemné zmínky pocházejí až z 11. století, podle archeologických nálezů je zřejmé, že zde čilý obchodní ruch panoval už kolem roku 750. Navíc její název vychází ze staroseverského tvaru Aldeigjar, s nímž se setkáváme právě i v oné první zmínce z pozdější doby.

Severské germánské kmeny se tedy výrazně podílely i na jejím založení, byť k němu došlo pravděpodobně ve spolupráci s místními Slovany. I bez písemných pramenů však můžeme předpokládat, že Skandinávci na místě hráli roli obchodních „šéfů“, kteří úkolovali zdejší slovanské zemědělce, lovce či řemeslníky. Už tehdy se zřejmě zrodil podřízený vztah Slovanů k ekonomicky i vojensky silnějším Seveřanům.

Jelikož nemáme záznamy o tom, jakým způsobem probíhala vláda či placení poplatků, můžeme pouze předpokládat pragmatickou správu nějakých obchodnických spolků. Ostatně Ladoga nikdy nefungovala jako opevněné sídlo, ale pouze jako obchodní stanice, strategicky umístěná u ústí řeky Volchov. Po ní se totiž mohli plavit Varjagové dál do vnitrozemí až do Ilmenského jezera, na jehož severním břehu ležela další obchodní osada, později známá pod názvem Novgorod.

Sídlo Rurikovo před Rurikem

Na rozdíl od Ladogy se z Novgorodu později stalo skutečné politické i správní centrum severních oblastí Kyjevské Rusi, navíc dobře opevněné. Právě tady se usídlil zpočátku Rurik a vládl odtud severní oblasti od Dněpru až k Ladožskému jezeru, než se později jeho syn Oleg (spekuluje se i o jiném příbuzenském vztahu) přesunul do Kyjeva. Nicméně v době před Rurikem žádné přesné doklady o Novgorodu nemáme.

První písemná zmínka o městě z roku 862 totiž souvisí právě s tímto slavným zakladatelem dynastie. To znamená, že na počátku 9. století tu byla také spíš obchodní stanice, jako v Ladoze, s tím rozdílem, že zde zřejmě podle archeologických nálezů už bylo i v této rané době nějaké jednoduché dřevěné (či dřevohlinité) opevnění.

Severní novgorodskou oblast považovali Varjagové za své nejpodstatnější pole působnosti, protože byla snadno dostupná z jejich domovů. Právě tady fungovali dlouhá desetiletí a možná i staletí ve zvláštní symbióze s místními Slovany, kterým na jednu stranu plenili vesnice, odváděli odtud otroky a znásilňovali ženy, ale na druhou stranu s nimi čile spolupracovali na vybudování obchodních osad a dalších lokací potřebných pro živobytí.

Žádné podrobnější zprávy o tomto „spolužití“ pochopitelně nemáme, ale volně bychom to mohli přirovnat ke koexistenci s Avary, zhruba o století dříve na našem území ve střední Evropě, kterou mnoho historiků dnes nazývá spíše symbiózou než útlakem.

To ve zkratce znamená, že Slované představovali stále hlavní domácí prvek a Varjagové jim nechávali velkou míru autonomie, dokud se jim to hodilo, protože neměli ambici v těchto krajích přímo vládnout. Proto v podstatě využívali zdejší struktury jako spižírnu a zásobárnu pracovní síly, přičemž brzy pochopili, že prostým vyjednáváním a spoluprací získají větší prospěch než silovým útlakem.

Portáže dlouhých lodí

Oblasti dále na jihu pak byly o dost hůře dostupné, protože nejtěžší část obchodní cesty Iz Varjag v Greki ležela mezi Novgorodem a Smolenskem, respektive oblastí kolem něj, protože právě tam začínal sjízdný horní tok řeky Dněpr, po níž se dalo doplout na dlouhé lodi až do Černého moře a následně do Konstantinopole.

Oblast jižně od Novgorodu překonávali Varjagové s pomocí takzvaných portáží. Tento výraz dodnes používají třeba vodáci a ve zkratce jde o způsob, jak přepravit lodě přes pevninské úseky. V kontextu dlouhých lodí dokládá neuvě­řitelnou vynalézavost, ale i sílu a vytrvalost tehdejších severských národů.

Historici a archeologové sledovali stopy těchto tras a dokázali zhruba rekonstruovat, jakou cestou se lodě přepravovaly. Nejdelší úsek měřil zhruba 6 až 8 km a ležel mezi řekami Lovat a Kasplja, což je jeden z přítoků na horním toku Dněpru.

Lodě portážovali pochopitelně bez nákladu, který přenesli zvlášť (u otroků a zvířat to bylo jednodušší, protože ti se mohli přepravit po svých). Trup lodi pak táhli buď na speciálních saních, když byl povrch dostatečně kluzký (nejlépe sníh, ale mohlo to být i bláto či nějaká zamrzlá krusta), nebo po kládách. Přes mělké mokřady (tedy méně nebezpečné a prozkoumané bažiny) mohli lodě táhnout na provazech i přímo bez dalších pomocných prostředků. Tuhle přepravu umožňovala speciální konstrukce severských dlouhých lodí s plochým dnem a minimálním ponorem.

Ani další cesta ze Smolensku na jih po zmíněném Dněpru nebyla bez překážek. Řeka sice představovala (a dodnes představuje) důležitou dopravní tepnu, ale i tak bylo potřeba překonat sedm nebezpečných peřejí na dolním toku mezi Dniprem a Chersonem, kde se lodě musely znovu portážovat podobně jako v severních oblastech. Navíc zde hrozily přepady od Pečeněhů či jiných loupežných skupin, které si pochopitelně rády počkaly na obchodní loď ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější a přitom plně naložená zbožím či otroky.

Lepší je spokojený otrok

Pro tehdejší válečníky a obchodníky představovali zajatí lidé určení na práci opravdu jen jeden z druhů zboží. Sami Varjagové při svém způsobu života používali otroky spíše výjimečně a asi se k nim nechovali primárně nijak špatně. Dobře si uvědomovali, že i zvíře lépe pracuje, když je dobře najezené, obstarané a spokojené než špinavé, hladové a zanedbané, takže u člověka to platí dvojnásob. Při nájezdech by však otroci zbytečně zabírali místo na lodi, takže veslování si Varjagové obvykle obstarali sami a při zemědělství či řemeslech si houževnatý germánský lid raději pomohl vlastními silami, než aby učil a hlídal větší množství nespolehlivých otroků.

Daleko širší využití měli otroci v civilizovaných krajích Byzantské říše, u Arabů či Peršanů, dá se říct v celé oblasti Středomoří (tedy včetně dnešní Itálie, jižní Francie i Španělska) a od 8. století pak postupně i na západě v rozvíjející se Franské říši. Proto také sem směřovaly hlavní dodávky pracovní síly ukořistěné v rozsáhlých ruských stepích.

Bez Varjagů není práva

Ke zlomu ve vztahu Varjagů a Slovanů došlo v letech 862/863, kdy mělo proběhnout ono slavné povolání Seveřana Rurika na knížecí stolec. Nejdůležitější písemný pramen Pověst dávných let k tomuto období pochází až z počátku 12. století a uvádí k tomu tématu: „Roku 6367 (tedy 859) pobírali Varjagové ze zámoří daň od Čudů, Slovanů, Meranů, Vesů i Krivičů… V letech 6368, 6369 a 6370 (tedy 860–862) vyhnali Varjagy za moře a nedali jim daně. Začali sami sobě vládnout, ale nebylo u nich práva. I povstal rod proti rodu, nenáviděli se navzájem a počali sami proti sobě bojovat.“

To tedy naznačuje už popsaný model jakéhosi varjažského protektorátu, což znamená zřejmě systém nějakých místních vládců, kteří si vykupují svůj mír od Varjagů a ti si občas od těch méně poslušných vyberou nějaké otroky.

Ale když tedy Slované nakonec sebrali odvahu a varjažským vládcům se vzepřeli, tak zjistili, že sami si vládnout úplně nedokážou, protože se nejsou schopní shodnout, kdo z nich má být nejvyšší vládce. I proto si zřejmě vyhodnotili, že vláda Varjagů, kteří je svou silou a dominancí všechny převyšují, je pro ně ve výsledku výhodnější, protože jim přináší jakási pravidla a řád, který je sice omezující, ale přináší klid.

Povolání k vládě

Tím tedy začala vláda Varjagů nad východní Evropou, kterou Pověst dávných let popisuje takto: „Řekli si tedy [míněno Slované]: ‚Vyhledáme si knížete, který by nad námi vládl a soudil podle zákona.‘ A šli za moře k Varjagům, k Rusům. Neboť tito Varjagové se nazývali Rusové, jakož jiní se jmenují Švédové, další Normané, Anglové, jiní Gótové. I řekli Rusům Čudové, Slované, Kriviči a všichni ostatní: ‚Země naše je veliká a bohatá, ale není v ní řádu. Pojďte k nám panovat a vládnout.‘ Vypravili se tři bratři se svými rody, vzali s sebou všechny Rusy a přišli. Nejstarší Rurik se usadil v Novgorodu, druhý Sineus na Bělojezeru a třetí Truvor v Izborsku. Od těchto Varjagů dostala země název.“

Podání z 12. století je určitě schematizované a zjednodušené, přičemž odráží spíše lidové pověsti než tvrdá fakta. Přesto je z něj vidět, jak Varjagové v těchto oblastech zhruba fungovali. Ze slovanských kmenových „státečků“ se stala varjažská panství, nastalo období sjednocování (rozuměj vzájemných válek), z něhož nakonec vyšel vítězně Rurikův syn Oleg, který z Novgorodu provedl výboj až do Kyjeva, kde vládli bývalí Rurikovi družiníci Askold a Dir. Své hlavní sídlo potom přenesl právě do Kyjeva a spojením dvou největších a nejdůležitějších panství vznikla říše, kterou z pozdějších vyprávění známe jako Kyjevskou Rus. 

Známé římské Liceo Scientifico Cavour (Cavourovo přírodovědné lyceum) se nachází přímo uprostřed antické historie. Sídlí v budově poblíž Kolosea, která původně sloužila jako sídlo katolické misijní kongregace. Během její stavby na konci 19. století tehdejší archeologové odkryli část rozsáhlého římského domu. To ale nebylo všechno. 

Studenti této střední školy si dlouhá léta vyprávěli příběhy o záhadných místnostech ukrytých pod podlahou školní tělocvičny. Nyní se ukázalo, že na těchto pověstech bylo víc než jen zrnko pravdy. Několik studentů podniklo tajné průzkumné výpravy, při nichž skutečně narazili na starověkou stavbu pod školou.

Antická vila pod přírodovědným lyceem

Studenti informovali učitelku dějepisu a latiny Claudii Marinovou, která následně kontaktovala příslušné úřady. Poté dorazili archeologové, kteří provedli podrobnější průzkum. Vykopávky proběhly počátkem letošního roku. Archeologové zjistili, že temné chodby a místnosti pod tělocvičnou bývaly součástí luxusní vily z poloviny 2. století n. l. Část vily pod střední školou ale stále zůstává neprozkoumaná.

Vila podle nápisu nalezeného při vykopávkách na konci 19. století pravděpodobně patřila členu rodiny Umbriů, která zřejmě pocházela ze Samnia ve střední Itálii. Archeologický výzkum odhalil na stěnách fresky a na klenutých stropech bohatou štukovou výzdobu. V jedné z místností archeologové objevili mozaiku z velkých nepravidelně tvarovaných dlaždic, což byl styl oblíbený mezi římskou elitou té doby.

V prostorech vily se nacházejí i moderní graffiti, která tam po sobě zanechali studenti i další návštěvníci těchto prostor. Vila se původně nacházela ve čtvrti, která má pro dějiny starověkého Říma mimořádný význam, protože zde žily osobnosti jako Marcus Tullius Cicero, Pompeius Magnus a Octavianus Augustus. Archeologové však o této oblasti stále vědí poměrně málo, protože starověké vrstvy překrývá hustá moderní zástavba.

Klíčová rozhodnutí protihitlerovské koalice přijímali představitelé Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie. Na jednom ze setkání Stalin prohlásil: „Připíjím na co nejrychlejší spravedlnost pro všechny německé válečné zločince (…) musí jich být alespoň padesát tisíc.“ Winston Churchill odpověděl, že britská veřejnost ani parlament masové popravy nepřijmou. Tyto výroky ilustrují střet mezi myšlenkou pomsty a snahou o spravedlivý soud.

Norimberk, město soudu

Kromě Američanů si vítězné mocnosti nebyly jisté, zda je soudní proces správným řešením. Obávaly se totiž odhalení vlastních kompromisů s Hitlerem – Britové a Francouzi mu obětovali Sudety, Sověti si s ním rozdělili Polsko. Přesto 8. srpna 1945 podepsaly v Londýně dohodu o Mezinárodním vojenském tribunálu. Soud měl posuzovat pouze činy obžalovaných a předem vymezená porušení mezinárodního práva. Některá sporná témata, například strategické bombardování, byla záměrně ponechána stranou.

Za místo procesu navrhovali Sověti Londýn či Berlín, Britové Mnichov. Americký generál Lucius D. Clay prosadil Norimberk – symbol nacistické moci, místo stranických sjezdů i vyhlášení norimberských rasových zákonů z roku 1935. Dne 14. listopadu 1945 zde zasedlo osm soudců zastupujících čtyři vítězné mocnosti.

Hlavním americkým žalobcem byl soudce Nejvyššího soudu Robert H. Jackson. Předsedou tribunálu se stal britský soudce Geoffrey Lawrence, který zdůrazňoval, že proces musí být vzorem spravedlnosti pro budoucí generace. Sovětští představitelé Iona Nikitčenko a Roman Rudenko naopak odmítali kompromisy a měli za sebou účast na stalinských procesech. Francii zastupoval profesor Sorbonny Henri Donnedieu de Vabres.

Na přípravě procesu se podílel i československý právník a generál Bohuslav Ečer, který již během války pomáhal definovat nacistické zločiny.

Nacistická zvěrstva

Obžaloba zahrnovala čtyři body: spiknutí, zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Obvinění podle ní plánovali agresivní války, porušovali mezinárodní smlouvy, organizovali masové vraždy, otrockou práci, hospodářské drancování a pronásledování politických, rasových i náboženských skupin.

Významnou část tvořily důkazy o holocaustu, při němž bylo zavražděno kolem šesti milionů Židů. Žalobce Jackson označil antisemitismus za jeden z hlavních sjednocujících prvků nacistického režimu. Obžaloba doložila také zločiny na dalších národech, včetně plánů na vyhlazení milionů Slovanů, masakrů civilistů, vražd dětí a nelidských lékařských experimentů.

Špičky režimu

Po válce Spojenci zadrželi nejvyšší představitele nacistického Německa. Hitler, Goebbels a Himmler však spáchali sebevraždu ještě před procesem. Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti; jeho ostatky byly nalezeny až roku 1972.

Nejvýše postaveným obžalovaným byl Hermann Göring, někdejší říšský maršál a zakladatel gestapa. Přestože byl inteligentní a sebevědomý, soud ho odsoudil k smrti. Těsně před popravou spáchal sebevraždu pomocí cyankáli.

Rudolf Hess, který v roce 1941 odletěl do Británie s představou vyjednat mír, předstíral ztrátu paměti. Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, jeden z autorů paktu se Sovětským svazem, byl rovněž odsouzen k smrti. Hans Frank, správce okupovaného Polska, během procesu projevil lítost a otevřeně kritizoval Hitlera.

Albert Speer se prezentoval jako technokrat, který údajně sabotoval Hitlerovy příkazy. Díky této obhajobě unikl trestu smrti a později ve svých pamětech úspěšně budoval obraz „slušného nacisty“.

Určité polehčující okolnosti uznal soud i Konstantinu von Neurathovi, prvnímu protektorovi Čech a Moravy. Naopak prezident Říšské banky Hjalmar Schacht byl problematickým případem – bez jeho hospodářských reforem by nacistický režim nezískal potřebnou ekonomickou sílu, přímou účast na válečných plánech se však prokázat nepodařilo.

Proces dokumentů

Před tribunálem zaznělo 38 000 svědectví. Mimořádný dopad měla výpověď velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, který podrobně popsal organizaci masových vražd. Šok vyvolala i svědectví o výrobě mýdla z lidského tuku.

Klíčovou roli sehrála německá posedlost dokumentací. Spojenci získali rozsáhlé archivy obsahující rozkazy k vraždám, deportacím i agresivním válkám. Právě proto bývá Norimberský proces označován jako „proces dokumentů“.

Proces umožnil světu poznat rozsah nacistických zločinů a zároveň poskytl obžalovaným právo na obhajobu – něco, co nacistický režim svým obětem zpravidla odpíral. Obhajoba se snažila svalit odpovědnost na Hitlera a zpochybňovala oprávněnost tribunálu. Přesto byly 1. října 1946 vyneseny rozsudky. Dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti, tři k doživotnímu vězení, další k časově omezeným trestům a tři byli osvobozeni (viz Seznam obžalovaných). Za zločinecké organizace byly prohlášeny NSDAP, gestapo a SD.

Popravy proběhly 16. října 1946. Kvůli konstrukci šibenic neumírali všichni odsouzenci okamžitě. Julius Streicher byl na popraviště přiveden v podvlékačkách a až do smrti vykřikoval „Heil Hitler!“.

Fotografie mrtvých měly zabránit spekulacím o jejich případném útěku. Popel popravených byl rozptýlen na tajném místě, aby se jejich hroby nestaly poutními místy neonacistů. Odsouzení k vězení byli převezeni do berlínské věznice ve Špandavě. Poslední vězeň Rudolf Hess zde zemřel roku 1987.

Dějiny píší vítězové

Proces byl z právního hlediska bezprecedentní, protože některé činy byly souzeny podle norem vytvořených až po válce. Tento postup byl obhajován nutností zabránit opakování podobných zločinů.

Kritiku vyvolávalo i to, že sovětské zločiny, například katyňský masakr, zůstaly nepotrestány. Odpůrci procesu poukazovali také na internaci Američanů japonského původu, plošné bombardování německých měst či použití atomových bomb. Problematické bylo i označení křesťanských církví za oběti nacismu, přestože některé s režimem spolupracovaly.

Historik Tony Judt upozornil, že důkladné prokázání osobní viny nacistických vůdců vedlo část Němců k přesvědčení, že jako národ nenesou za nacismus odpovědnost.

Dodnes se objevují názory, že Norimberský proces byl pouze soudem vítězů nad poraženými. Nelze však přehlédnout rozsah prokázaných zločinů ani skutečnost, že řízení proběhlo podle zásad spravedlivého procesu. Norimberk se stal zásadním krokem ve vyrovnání se s nacismem a významně ovlivnil vývoj mezinárodního práva. Vedle něj probíhaly i stovky dalších procesů s nižšími představiteli nacistického režimu v Německu i dalších zemích.

Celý vesmír je od samotného počátku protkaný magnetickými poli, která hrají zásadní roli při utváření rozmanitých vesmírných struktur. Magnetická pole ovlivňují růst galaxií, pohyb hmoty prostorem i vývoj celého vesmíru během miliard let jeho existence a vědci je zkoumají s využitím rádiových vln.

Mezinárodní tým odborníků, který vedli zástupci australské národní vědecké agentury CSIRO, nedávno vytvořili doposud nejrozsáhlejší mapu magnetických polí vesmíru. Je pětkrát větší než všechny předchozí mapovací projekty tohoto druhu dohromady a představuje začátek nové generace výzkumu mezigalaktického magnetismu.

Mapování magnetismu vesmíru

Nová magnetická mapa vesmíru byla vytvořena díky pokročilým schopnostem australské soustavy radioteleskopů ASKAP, která se nachází v Inyarrimanha Ilgari Bundara na území domorodého národa Wajarri Yamaji v Západní Austrálii a je součástí Murchinsonovi radioastronomické observatoře agentury CSIRO. Vytvoření magnetické mapy takového rozsahu přitom bylo ještě nedávno mimo možnosti astronomů.

ASKAP slouží jako předchůdce soustavy SKA budované v Austrálii a Jihoafrické republice. Dokáže pozorovat rozsáhlé oblasti vesmíru a pronikat do větších vzdáleností než mnoho jiných teleskopů. ASKAP pravidelně skenuje oblohu a vytváří velmi podrobné mapy rádiových signálů vesmíru v rámci projektu Rapid ASKAP Continuum Surveys (RACS).

Nová mapa nese název SPICE-RACS. Vědci při tvorbě těchto map využívají skutečnosti, že záření při průchodu magnetickými poli mění svou polarizaci, respektive se „stáčí“. Měřením této polarizace u rádiových vln detekovaných soustavou ASKAP je možné sledovat uspořádání vesmírných magnetických polí i jejich „sílu“ čili magnetickou indukci.

Svět módy už zažil ledacos, ale australská značka Rat Oddity Gizzard posunula hranice originality – nebo podle kritiků nevkusu – o další kus dál.

Malý butik specializující se na kuriozity a preparovaná zvířata totiž zaujal kolekcí dámského spodního prádla, na které jsou přišity skutečné vycpané krysy. Bizarní výrobek vyvolal na sociálních sítích obrovskou pozornost a rozproudil debatu o tom, kde končí umění a začíná pouhá snaha šokovat.

Sběratelský kus spodního prádla

Rat Oddity Gizzard se již řadu let věnuje výrobě netradičních dekorací a uměleckých předmětů z preparovaných krys. Zakladatelka a hlavní designérka značky si získala publikum právě kombinací taxidermie a alternativní estetiky, která oslovuje fanoušky kuriozit, gotické kultury či takzvaného „oddity art“ (doslova „umění kuriozit“ nebo „umění podivností“).

Zlomový okamžik přišel loni v říjnu, kdy designérku napadlo přišít jednu z preparovaných krys na dámské kalhotky. Výsledek následně zveřejnila na Instagramu. Příspěvek se rychle začal šířit a vyvolal bouřlivé reakce. Někteří lidé označovali nápad za kreativní umělecký experiment, jiní jej bez váhání nazývali nechutným nebo dokonce zvráceným.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Rat Gizzard Oddities (@ratgizzard)

Neobvyklý výrobek dostal výmluvný název LingeRAT – slovní hříčku spojující anglické slovo „lingerie“ (spodní prádlo) a „rat“ (krysa). Přestože se jedná o skutečný kus spodního prádla, jeho tvůrci zdůrazňují, že není určen k běžnému nošení.

Preparované zvíře totiž logicky činí celý výrobek nepraktickým a nepohodlným. Přesto se na internetu objevili lidé, kteří prohlašovali, že by si podobný kousek rádi oblékli, ať už jako extravagantní módní doplněk, nebo jednoduše proto, aby šokovali své okolí či partnery.

Kontroverze jako prostředek i cíl

Vzhledem k extrémnímu vzhledu výrobku se mnozí uživatelé sociálních sítí domnívali, že jde pouze o internetový vtip nebo marketingovou mystifikaci. Ve skutečnosti je však LingeRAT reálným produktem, který si lze zakoupit.

Právě spojení skutečného výrobku a virální publicity se ukázalo jako mimořádně účinné. Kuriózní spodní prádlo přitáhlo k obchodu obrovskou pozornost a výrazně zvýšilo povědomí o značce mezi lidmi, kteří by o ní jinak pravděpodobně nikdy neslyšeli.

S rostoucí popularitou přišla i vlna kritiky. Mnozí lidé zpochybňovali etickou stránku používání preparovaných zvířat, jiní jednoduše nechápali smysl podobného výrobku. Značka se proto snažila být maximálně transparentní ohledně původu použitých krys a vysvětlovala, odkud zvířata pocházejí.

U podobně provokativních projektů je ale kontroverze do značné míry očekávanou součástí výsledku. Právě schopnost vyvolat silné emoce – ať už obdiv, pobavení nebo odpor – totiž bývá v oblasti alternativního umění a bizarních kuriozit často považována za známku úspěchu.

Bizár, který našel zákazníky

Ačkoli se může zdát neuvěřitelné, LingeRAT není jen jednorázovým internetovým výstřelkem. Produkt je běžně nabízen k prodeji za přibližně 190 australských dolarů a obchod dokonce nabízí mezinárodní dopravu. To naznačuje, že i pro takto neobvyklé výrobky existuje specifická skupina zákazníků ochotných zaplatit nemalé částky za něco, co většina lidí považuje za naprostou absurditu.

Spodní prádlo s preparovanou krysou by ještě před několika lety nejspíš skončilo jako kuriozita pro úzký okruh nadšenců. V době sociálních sítí se však i takto bizarní nápad může během několika dní proměnit v celosvětově diskutovaný fenomén a rozvířit debatu o tom, kde se dnes setkávají umění, móda a marketing.

Omega-3 mastné kyseliny patří mezi nejdůležitější živiny pro lidské zdraví. Nacházejí se prakticky v každé buňce našeho těla, ale ve zvlášť vysokých koncentracích se vyskytují v mozku, očích a srdci. Zde pomáhají udržovat strukturu buněčných membrán a podílejí se na regulaci zánětlivých procesů. Přestože jsou pro fungování organismu nezbytné, lidské tělo si je nedokáže samo vytvářet, a proto je musíme pravidelně přijímat potravou.

Výzkumy naznačují, že dostatečný příjem omega-3 mastných kyselin podporuje zdraví mozku a kardiovaskulárního systému. Lidé s jejich nízkým příjmem mají vyšší riziko rozvoje kognitivního úpadku, poruch nálady, infarktů nebo mozkových mrtvic.

Tradičně jsou za nejlepší zdroj omega-3 považovány ryby a další mořské plody, ne každý je však konzumuje. Pro vegetariány, vegany, alergiky nebo lidi, kteří ryby jednoduše nemají rádi, existují kvalitní rostlinné alternativy.

Tři hlavní typy omega-3

Omega-3 mastné kyseliny se vyskytují v několika formách, z nichž nejvýznamnější jsou EPA (eikosapentaenová kyselina), DHA (dokosahexaenová kyselina) a ALA (alfa-linolenová kyselina).

DHA a EPA jsou zvlášť důležité pro vývoj a fungování nervové soustavy. Již během prenatálního vývoje slouží jako stavební materiál pro oči a centrální nervový systém. U dětí podporují růst a správnou funkci mozku, zatímco u dospělých jsou spojovány s lepšími kognitivními schopnostmi a nižším rizikem některých chronických onemocnění.

Omega-3 navíc pomáhají snižovat zánětlivost organismu, krevní tlak i hladinu triglyceridů v krvi. Právě tyto účinky pravděpodobně stojí za jejich příznivým vlivem na zdraví srdce a cév.

Proč nestačí jen rostlinné zdroje?

DHA a EPA se ve vysokém množství nacházejí především v mořských rybách a dalších mořských organismech. Rostliny naopak obsahují hlavně ALA, kterou dokáže lidské tělo přeměnit na EPA a DHA. Tento proces je však poměrně neefektivní, takže samotný příjem ALA nemusí vždy zajistit optimální hladiny všech forem omega-3.

Zajímavé je, že ani ryby nejsou původním zdrojem DHA a EPA. Tyto látky vytvářejí mikroskopické mořské řasy, které ryby konzumují a následně omega-3 ukládají ve svých tkáních. Proto dnes existují i doplňky stravy vyráběné přímo z řas, které poskytují DHA a EPA bez nutnosti konzumace ryb.

Někteří odborníci na výživu doporučují lidem, kteří se mořským plodům zcela vyhýbají, nechat si zkontrolovat hladiny omega-3 a případně zvážit právě doplňky na bázi řas. Současně ale zdůrazňují, že rostlinné zdroje mají řadu dalších výhod – dodávají vlákninu, vitaminy, minerály a širokou škálu bioaktivních látek, které v rybách nenajdeme.

Nejbohatší rostlinné zdroje omega-3

Nejvýznamnějším rostlinným zdrojem omega-3 je lněný olej. Jediná polévková lžíce obsahuje přibližně 7,3 gramu ALA, což několikanásobně převyšuje doporučený denní příjem.

Velmi bohatá jsou také chia semínka, která dodají zhruba 5 gramů ALA na porci. Následují vlašské ořechy s více než 2,5 gramy a celá lněná semínka s přibližně 2,3 gramy. Menší, ale stále významné množství obsahuje řepkový olej, sójový olej, černé vlašské ořechy, sójové boby edamame nebo fazole.

Podle doporučení americké Národní akademie medicíny by muži měli denně přijímat alespoň 1,6 gramu ALA a ženy minimálně 1,1 gramu. Těchto hodnot lze při vhodně sestaveném jídelníčku dosáhnout poměrně snadno.

Malá semínka, velký přínos

Přestože jsou ryby stále nejlepším zdrojem biologicky dostupných omega-3 mastných kyselin EPA a DHA, rostlinné alternativy představují cenný doplněk jídelníčku. Lněná a chia semínka, vlašské ořechy nebo konopná semínka dokážou výrazně zvýšit příjem ALA a současně obohatit stravu o vlákninu, vitaminy, minerály a další prospěšné látky.

Pro většinu lidí tak může být kombinace pestré rostlinné stravy a pravidelné konzumace mořských plodů ideálním způsobem, jak zajistit dostatek omega-3 mastných kyselin. Ti, kteří ryby nekonzumují vůbec, mohou vedle rostlinných zdrojů zvážit také doplňky z mořských řas, které poskytují DHA a EPA přímo v podobě využitelné lidským organismem.