Když Webbův dalekohled pohlédl do velmi mladého vesmíru, uviděl tam mimo jiné i množství masivních „mrtvých“ galaxií, což odporuje dosavadním modelům vývoje vesmíru. Galaxie samozřejmě nemůže zemřít v biologickém smyslu, ale astronomové označují galaxie jako „mrtvé“, když v nich ustane tvorba nových hvězd, protože přijdou o dostupný chladný plyn.

Rebecca Daviesová z australské Swinburnovy technické univerzity vedla mezinárodní tým odborníků, který nedávno pozoroval v mladém vesmíru „galaktický vichr“, poháněný explozemi supernov, jak „zabíjí“ galaxii. Je to vlastně paradox, protože bouřlivá tvorba hvězd v mladých galaxiích mohla spustit galaktický vítr, který v nich pak tvorbu hvězd „zabil“.

Vražedný galaktický vítr

Vysvětlovalo by to, proč se v raném vesmíru nachází tolik velkých „mrtvých“ galaxií. Tato teorie je přitom mnohem jednodušší než některá alternativní vysvětlení. Jedna z hypotéz, které se objevily po roce 2022, například počítá s tím, že temná energie byla v mladém vesmíru silnější, než předpovídají současné teorie, což by umožňovalo galaxiím rychleji růst i zanikat.

Daviesová s kolegy pozorovali s Webbovým dalekohledem a se soustavou radioteleskopů ALMA v Chile galaxii ve vesmíru starém miliardu let, která je právě v období jejího překotného růstu. Jde o galaxii CRISTAL-02 a je to vlastně soustava několika galaxií, které se srazily a tím spustily tvorbu hvězd. Výzkum galaxie CRISTAL-02 uveřejnil odborný časopis MNRAS.

CRISTAL-02 vytváří hvězdy dvakrát rychleji než jiné galaxie podobné velikosti. Nesmírně citlivá měření odhalila obrovský proud chladného plynu, která uniká z galaxie do okolního prostoru.

Pokud bude tento proces pokračovat, může být tato galaxie podle Daviesové za méně než 50 milionů let mrtvá. Klíčovou roli zřejmě hraje srážení galaxií, které vede k mohutné tvorbě hvězd s častými explozemi supernov, po nichž se objeví mohutný galaktický vítr a další tvorbu hvězd zastaví.

Káva patří k nejoblíbenějším nápojům na světě a řada lidí si bez ní nedokáže představit začátek dne. Přestože je spojována s podporou bdělosti, lepší koncentrací a řadou zdravotních přínosů, stále více výzkumů ukazuje, že její vliv na spánek bývá podceňován. Nové studie naznačují, že i odpolední šálek může narušovat noční odpočinek mnohem výrazněji než si většina konzumentů uvědomuje.

Méně spánku, více pohybu

Zajímavé výsledky přinesla randomizovaná studie publikovaná v roce 2023 v odborném časopise The New England Journal of Medicine. Vědci sledovali lidi po dobu dvou týdnů a zjistili, že účastníci, kteří každý den vypili alespoň jeden šálek kávy, spali v průměru o 36 minut méně než lidé, kteří kávu nepili.

Výsledky však měly i druhou stránku. Konzumenti kávy zároveň vykazovali vyšší fyzickou aktivitu. Každý den udělali v průměru asi o tisíc kroků více, což odpovídá přibližně osmi stům metrům chůze.

Podle autorů studie právě zvýšená aktivita může být jedním z důvodů, proč je pravidelná konzumace kávy opakovaně spojována s pozitivními zdravotními účinky a možná i delší délkou života. Pro mnoho lidí tak vzniká známý kompromis: více energie během dne, ale horší spánek v noci.

Devět hodin před ulehnutím

Dlouho se doporučovalo pouze vyhnout se kávě „krátce před spaním“. Novější výzkumy však umožňují stanovit konkrétnější hranici.

Metaanalýza z roku 2023, která shrnula výsledky 24 studií zaměřených na vliv běžného šálku kávy obsahujícího přibližně 100 miligramů kofeinu (30 ml espresso obsahuje 60–80 mg kofeinu, 200–250 ml filtrované kávy cca 90–145 mg kofeinu), dospěla k překvapivému závěru. Pro co nejlepší kvalitu spánku by měl člověk dopít poslední kávu nejméně devět hodin před ulehnutím. Pokud tedy chodí spát kolem 22. hodiny, poslední šálek by měl vypít nejpozději okolo jedné hodiny odpoledne.

Výzkumníci zjistili, že pozdější konzumace kávy může zkrátit celkovou dobu spánku přibližně o 45 minut. Zároveň prodlužuje dobu usínání v průměru o devět minut. Přestože se tento rozdíl může zdát malý, odborníci považují za ideální, pokud člověk usne do třiceti minut od ulehnutí. Každé další prodlužování této doby tak může být z dlouhodobého hlediska významné.

Káva na dobrou noc?

Přestože pravidlo devíti hodin představuje užitečné doporučení pro většinu populace, individuální rozdíly jsou značné. Starší studie ukázaly, že biologický poločas kofeinu – tedy doba, za kterou se jeho množství v těle sníží na polovinu – se může pohybovat od dvou až po deset hodin. Významnou roli v tom hraje genetika. Vědci identifikovali několik genů, které ovlivňují rychlost odbourávání kofeinu i citlivost mozku na jeho účinky.

Jedním z nich je gen CYP1A2, který řídí, jak rychle játra kofein zpracovávají. Jiný gen, ADORA2A, ovlivňuje receptory pro adenosin v mozku. Právě adenosin je látka, která se během dne hromadí a navozuje pocit únavy. Kofein její působení blokuje, a tím oddaluje ospalost.

Rozdíly ve variantách genu ADORA2A vysvětlují, proč někteří lidé po kávě pociťují nervozitu, úzkost nebo nespavost, zatímco jiní mohou bez problémů vypít espresso po večeři a následně spát celou noc. Část odpovědi na otázku, proč někomu káva škodí více než jinému, je tedy doslova zapsána v DNA.

Mnoho milovníků kávy věří, že si na kofein postupně vytvoří toleranci a jeho negativní vliv na spánek časem zmizí. Překvapivě však existuje jen omezené množství kvalitních studií, které by tuto představu u lidí jednoznačně potvrzovaly.

Kolik kofeinu je příliš mnoho?

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) doporučuje zdravým dospělým nepřekračovat denní příjem 400 miligramů kofeinu, což odpovídá zhruba 3 až 4 šálkům filtrované kávy nebo přibližně 5 až 6 espresům. V praxi však není snadné odhadnout, kolik kofeinu člověk skutečně přijímá, protože jednotlivé nápoje se výrazně liší.

Například středně velké ledové latte může obsahovat kolem 166 miligramů kofeinu, zatímco některé druhy studené kávy dosahují až 280 miligramů. Také kapslové kávovary běžně připravují nápoje s obsahem 75 až 150 miligramů kofeinu na šálek.

Významná je nejen celková dávka, ale i čas její konzumace. Jedna kontrolovaná studie ukázala, že dávka 100 miligramů kofeinu vypitá čtyři hodiny před spaním měla na spánek jen malý vliv.

Naopak dávka 400 miligramů ovlivňovala kvalitu spánku ještě tehdy, byla-li zkonzumována dvanáct hodin před ulehnutím.

Lidé, kteří si nedokážou odpolední kávu odpustit, mohou alespoň sáhnout po méně koncentrovaných variantách a tím snížit riziko nočních problémů. 

Ranní káva může být nejzdravější volbou

Vědecké poznatky z posledních let potvrzují, že káva patří mezi nápoje s řadou potenciálních zdravotních přínosů. Zdá se však, že nezáleží pouze na tom, kolik jí vypijeme, ale také kdy ji pijeme.

Některé studie naznačují, že lidé, kteří konzumují kávu převážně v ranních hodinách, mohou mít nižší riziko úmrtí než ti, kteří si ji dopřávají průběžně během celého dne. Jedním z možných vysvětlení je vliv kofeinu na cirkadiánní rytmus, tedy vnitřní biologické hodiny organismu.

Narušení cirkadiánního rytmu je spojováno se změnami v imunitním systému, regulaci zánětlivých procesů i celkovém metabolismu. Právě proto může být načasování konzumace kávy důležitější, než se dosud předpokládalo.

Kdy si dopřát poslední šálek?

Současné poznatky lze shrnout poměrně jednoduše. Káva pravděpodobně není nepřítelem zdraví a většina lidí se jí nemusí vzdávat. Pokud však člověk bojuje s usínáním nebo se ráno probouzí neodpočatý, měl by se zaměřit nejen na množství vypité kávy, ale také na čas její konzumace.

Pro většinu lidí představuje rozumné pravidlo dopít poslední kávu přibližně devět hodin před spaním. V praxi to znamená, že při večerce kolem desáté hodiny by měl poslední kofeinový nápoj přijít nejpozději krátce po obědě.

Právě tato zdánlivě drobná změna může přinést více energie během dne, aniž by si člověk vybíral daň v podobě kratšího a méně kvalitního spánku.

Desítky lidských koster ležících zdánlivě bez ladu a skladu na sobě i vedle sebe, přičemž prakticky všem scházejí lebky. To, co zní jako popis z hororového filmu, je ve skutečnosti realita naleziště Vráble-Veľké Lehemby na jihozápadním Slovensku, kde od roku 2012 probíhají archeologické práce.

Mohlo by se jednat o pozůstatky neolitického masakru nebo o hrůzné svědectví dávné krize před zhruba 7 tisíci lety? Podle prvních výsledků výzkumu této mimořádné archeologické lokality, uveřejněných v odborném časopisu Proceedings of the Prehistoric Society, se zdá, že tomu tak není.

Bezhlavé pohřby

„Ve skutečnosti máme důkazy, že tyto neobvyklé pohřby objevené na lokalitě Vráble byly součástí společenských praktik utvářejících tehdejší místní i nadregionální vztahy,“ líčí vedoucí výzkumu Martin Furholt z Kielské univerzity. „Známek konfliktu či krize při těchto vykopávkách nacházíme jen omezené množství.“

U vstupu do sídliště archeologové odkryli kostry nejméně 78 jedinců uložených v různých polohách a bez zjevného uspořádání, přičemž 77 z nich postrádalo lebku. Jedinou výjimkou byla dětská kostra, u níž se lebka zachovala.

První poznatky naznačují, že mezi smrtí těchto lidí a jejich uložením do země uplynula jen krátká doba. Také se ukazuje, že nešlo o násilně stětí lidí, ale o pečlivé a odborně provedené odstranění lebek. Jednou z pracovních hypotéz je, že šlo o rituální praktiky, při nichž lebky uchovávány odděleně. 

Rozsáhlé neolitické sídliště ve Vráblích patří mezi nejdůležitější archeologické lokality kultury s lineární keramikou ve střední Evropě. Archeologové zde odkryli pozůstatky více než různě starých 300 domů, přičemž v některých obdobích bylo současně obýváno až 80 staveb. Sídliště existovalo několik století, přibližně mezi lety 5250 a 4950 př. n. l.

Výzkum lokality Vráble pokračuje a v budoucnu by mohl přinést více informací o tehdejších obyvatelích a jejich životě.

Prohibice. Slovíčko, které otřáslo Spojenými státy v roce 1920. Absolutní zákaz prodeje, distribuce i pití alkoholických nápojů. Na většině území vydržel dlouhých třináct let a někde i déle. Cíl byl jediný, snížit u občanů závislost na alkoholu, eliminovat kriminalitu a posílit práceschopnost zaměstnanců.

Všechno to zní pochopitelně. Kdo by nechtěl pro svoje občany udělat krok k lepšímu životu? Kdo by nechtěl, aby jeho občané byli zdravější a výkonnější? Přesto se prohibice zařadila mezi jeden z největších neúspěchů v historii Spojených států.

Dva tábory

Problémy s alkoholem stále sílily. Hrdlem Američanů protekly vskutku nekonečné listry whisky, burbonu i levných kořalek. Každému střízlivému bylo jasné, že podobná situace nemůže vydržet dlouho. Katolické organizace toužily po morálce a uvědomělém životě. Otěží protestů se ale nejvíc chytily nespokojené ženy, které už nebavilo dál snášet tyranii svých opilých manželů a otců. Víc, než o okázalé křesťanské modlitby stály jednoduše o klid v rodině a možnost vychovávat svoje děti ve zdravě smýšlejícím prostředí. Jako po dešti se zakládaly spolky na podporu alkoholového zákazu.

První návrh prohibičního zákona ale hlasováním neprošel. Národ se rozdělil na takzvaně suché, kteří byli pro naprostý zákaz alkoholu, ti druzí si říkali mokří a popíjet chtěli dál. Nutno ale podotknout, že to nebyli jen opilci. Často sem patřili taky slušní pánové, kteří si ale rádi dali k doutníku sklenku whisky nebo k obědu lahev piva.

Ženské spolky se však postupně prosazovaly nejprve u soudů, ale i v kongresu byl jejich hlas stále silnější. Po šesti letech práce si konečně mohly mnout ruce nad vítězstvím. Prohibiční zákon vstoupil v platnost 17. ledna 1920.

A co teď? 

Na celém území Spojených států bylo tedy zakázáno vyrábět, prodávat a konzumovat alkohol. Palírny a lihovary byly uzavřeny a jejich výrobky zničeny. V amerických kanalizacích protékal alkohol za miliony dolarů. Že by bylo rázem po problému? Opak byl pravdou. Ohromným tepem totiž rostl nelegální obchod. Alkohol se vyráběl dál, často v improvizovaných palírnách. Jeho kvalita bývala velmi nízká brzo přišly další nevyhnutelné dopady. Velký počet slepých nebo dokonce mrtvých! Na otravu nekvalitním alkoholem v době prohibice zemřelo více než deset tisíc lidí!

Stoupl také počet nezaměstnaných, protože ti, kteří pracovali v lihovarech nebo expedičních firmách, byli rázem bez místa. Lidé, kteří nechtěli riskovat slepotu, ale zároveň je nebavila střízlivost, sahali stále častěji po drogách.

Pašeráci a mafiánské gangy byly tou dobou také na vzestupu a zrodilo se pověstné americké podsvětí. Pokoutně získaného alkoholu si každý považoval a začali pít i ti, kteří by si dříve na něco ostřejšího ani nevzpomněli. Pravidlo bylo jasné – pokud chcete patřit k lidem sledujícím módní trendy, pití alkoholu je nezbytnost!

Bouřili se také katoličtí přistěhovalci. Irové si rádi dali pivo, jižani zase nechtěli přijít o víno, východní Slované se odmítali vzdát svých tradičních pálenek. Jedno ale bylo společné všem – odříkaného chleba největší krajíc. A v tomto případě za cenu mnoha lidských životů.

Dlouhé prsty americké mafie

Rozbouřených společenských reakcí a pofidérních pašeráků se velice šikovně chytili američtí mafiáni. Ti se do té doby zaměřovali pouze na hazard a prostituci, ale tady se naskytla jejich nová příležitost. Díky konexím a šikovným spolupracovníkům se jim brzo podařilo získat mnoho odběratelů.

Pověstné gangy fungovaly skvěle hlavně v Chicagu – město je nedaleko kanadských hranic a k alkoholu tak mělo velice blízko. Rum se zase vozil z Karibiku. Nejen na hranicích, ale taky ve městech sice fungovala prohibiční policie a mnoho lidí se podařilo při pašování zatknout, ale přece jen. Takový mafiánský úplatek není radno odmítnout.

Prodejem alkoholu se dalo vydělat doslova jmění. Jen sám Al Capone za jeden rok dokázal v této branži vydělat přes 60 milionů dolarů! A navíc panovala hospodářská krize – díky nezdaněnému alkoholu přicházel stát každý rok o 3 miliardy dolarů. 

Napijme se z plna hrdla

Stále častější masakry mezi gangy, zvýšená kriminalita a korupce vedly k otevřeným protestům, tentokrát proti prohibici. Dennodenně se ozývaly názory, že celý tento zákon je nesmyslný a kontraproduktivní. Hlasy odpůrců alkoholu den ode dne slábly. Dva prezidentští kandidáti si dokonce dali zrušení prohibice do svých volebních kampaní!

Prezident Roosevelt podepsal první zmírňovací opatření už v březnu roku 1933. Tehdy si směli lidé poručit nápoje s alkoholem do necelých 5 %. Po podepsání zákona prý pronesl: „Teď je dobrý čas na to dát si pivo!“ 5. prosince téhož roku byl potom přijat dodatek k ústavě, který prohibiční zákon rušil.

Je to až úsměvné, ale opětovné povolení konzumace alkoholu vyřešilo v americké společnosti mnoho problémů. Nezaměstnanost rychle klesala, opět se otevíraly palírny, které ve velkém přijímaly zaměstnance. Moc mafiánských skupin také postupně slábla, byť jen na chvíli, protože zanedlouho se přeorientovaly na tvrdé drogy.

Hned další rok si mohla státní kasa připsat více než 500 miliard dolarů za zdaněný alkohol. Část peněz pak využila k léčbě a boji se stále přítomným alkoholismem. Některé americké státy si ale zákaz popíjení udržely. Například prohibice v Mississippi byla zrušena až v roce 1966! 

Již nedlouho po vypuknutí Velké války se začaly odehrávat první vzdušné souboje, z dnešního pohledu částečně komické i romantické, avšak pro budoucnost ohromně důležité. Už za krátkou dobu se zrodily stíhačky jakožto specializovaná kategorie techniky, která má ničit letouny protivníka. Rychlost, stoupavost, obratnost, ochrana či výzbroj, to vše následně prošlo bouřlivým vývojem, který ještě urychlila druhá světová válka i četné konflikty z druhé poloviny 20. století.

Ruku v ruce s technickým pokrokem ale kráčel i další obor, jenž se často podceňuje, a sice taktika vzdušných bojů. Jestliže na začátku šlo nezřídka o „rytířská“ utkání dvou pilotů, posléze vznikala přesná, takřka vědecky propracovaná pravidla, jež se pak posunula také na operační úroveň. 

Od improvizací k pravidlům

Letecká střetnutí, jež se odehrála v roce 1914, někdy představovala bizarní improvizace. Aviatici se snažili poškodit protivníkova letadla pomocí různých „kos“ či „kotev“, které tahali za svými stroji, stříleli po sobě puškami a pistolemi, a dokonce po sobě házeli cihly. Tyto pokusy ale měly relativně krátké trvání a na letounech se záhy objevily kulomety.

Zrod stíhacího letadla coby nové kategorie techniky se většinou datuje do roku 1915, kdy promluvily do akce jednomístné stroje s kulomety pálícími dopředu. Německé jednoplošníky, které nesly synchronizátory střelby, daly císařskému letectvu ohromnou výhodu, státy Dohody však intenzivně pracovaly na odpovědích. Inženýři obou stran soupeřili v technických řešeních, ale o inovace usilovali i sami piloti, kteří vyvíjeli taktiku tohoto nového druhu boje. 

Také v tomto ohledu získali náskok Němci, jelikož první pravidla leteckých soubojů sepsal stíhač Oswald Boelcke, a právě ze strojů s černými kříži se začaly formovat první větší jednotky. Do akce se tedy vydaly stíhací letky a eskadry a objevil se nový pojem „vzdušná nadvláda“, tedy kontrola vzdušného prostoru nad určitým úsekem bojiště.

Každopádně bylo příznačné, že většina zkušených stíhacích letců zdůrazňovala rozhodující význam útoku z pozice s převahou výšky nebo rychlosti. Od počátku tudíž platilo, že se většiny sestřelů (asi 80 %) dosahovalo při překvapivých útocích na nic netušící soupeře. Této účinné metodě se začalo přezdívat „boom and zoom“, kdežto pro boje s převahou manévrů v horizontální rovině se ustálil termín „turn and burn“.

Schopní piloti každopádně preferovali první přístup, zatímco druhý, který se stal známým také jako „dogfight“ (psí souboj), označovali za chaotický a riskantní. Podle jejich mínění šlo o obdobu hospodské rvačky s noži, v němž může i nejlepší bojovník snadno utrpět zranění či smrt, když mu prostě nepřeje štěstí.

Boje nad Španělskem a Čínou

Některé zkušenosti z Velké války byly kupodivu brzy zapomenuty. Zkušení piloti věděli, že potřebují volnost a flexibilitu, aby si dokázali vzájemně poskytovat krytí, avšak ve vzdušných silách většiny zemí se začala prosazovat zcela opačná koncepce, a sice těsně sevřené formace, které údajně podporovaly disciplínu pilotů. Obvykle šlo o trojice, z nichž každou tvořil velitel a dvě jeho „čísla“.

Naopak mezi koncepce, jež se těšily stálé podpoře, patřila mimo jiné preference překvapivých útoků z převýšení, což kladlo největší důraz na rychlost, stoupavost a střemhlavý let. Právě v těchto vlastnostech tak vynikal Messerschmitt Bf 109, jeden z prvních typů nové generace stíhaček z druhé poloviny 30. let. Premiéru prodělal nad Španělskem, kde Luftwaffe zavedla nový systém organizace. Místo nepružných trojic přešla na volnější dvojice (Rotte) tvořené velitelem a „číslem“, dvě dvojice pak vytvářely čtyřčlenný roj (Schwarm). 

Úporné boje se však odehrávaly i takřka na druhém konci světa, a sice nad Čínou, kde sbírali bojové zkušenosti Japonci. Právě tam byl poprvé nasazen typ Micubiši A6M, jenž se zapsal do dějin pod názvem „Zero“ a vyznačoval se skvělou rychlostí, stoupavostí, obratností a doletem.

Bylo ale zajímavé, jak se odlišovaly taktické postupy císařského námořního a armádního letectva. To námořní, provozující i stroje A6M, preferovalo útoky z převýšení, zatímco v armádním se zpravidla kladl větší důraz na horizontální manévry. Obě složky se však nadále držely tříčlenných formací, které opustily až během druhé světové války, což platilo rovněž o Britech. V Sovětském svazu se sice začaly provádět pokusy s dvoučlennými formacemi, jež čerpaly ze zkušeností ze Španělska, ale kvůli stalinským čistkám měly jen krátké trvání. Lze tudíž říci, že i do druhé světové války vstoupili s nejvyspělejší taktikou vzdušných soubojů Němci.

Jak překonat zero

Jejich „stodevítky“ si proto zpočátku vedly výtečně proti nejrůznějším soupeřům, ovšem zlom přinesla bitva o Británii. Letouny Bf 109 v ní musely chránit bombardéry, jenže pro to se jejich vlastnosti příliš nehodily, neboť v této funkci nedokázaly efektivně využít svou převahu v rychlosti a stoupavosti a vadil také jejich krátký dolet.

Britové nasadili kombinaci obratných stíhačů Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire a mimořádně důležitou pomoc představoval i radar, který umožňoval efektivní navádění na blížící se německá uskupení.

Britové se poučili rovněž z hlediska taktiky, protože se inspirovali německým vzorem a od roku 1941 přešli na lety ve dvojicích a čtveřicích, respektive ve formaci přezdívané „finger four“, neboť pozice čtyř strojů se podobaly prstům na rukou. Vznikaly také výškově odstupňované formace (například slavná sovětská „etažérka“), jež dovolily lépe využít výškovou převahu. V témže roce se ovšem objevil i nový německý letoun Fw 190, jenž přinesl zásadní výzvu, jelikož (na rozdíl od Bf 109) nabízel též výbornou horizontální obratnost. 

V prosinci 1941 se Američané a Britové museli poprvé utkat i s ohromně obratnými japonskými stroji. A opět se ukázalo, že nejlepší odpověď reprezentuje taktika „boom and zoom“. Porazit zero v manévrovém souboji bylo téměř nemožné, ale lehká japonská stíhačka značně zaostávala ve střemhlavém letu a ukázala se i jako málo odolná vůči poškození. Američtí piloti tudíž záhy vypracovali postupy, které mířily právě na tyto slabiny a kvůli nimž začali Japonci ztrácet počáteční převahu.

Nad Evropou však Američané řešili zcela jiný problém, a to doprovod čtyřmotorových bombardérů, kdežto Němci vyvíjeli taktiku proti této nové hrozbě. Messerschmitty Bf 109 se tedy zpravidla střetávaly s americkými stíhači a těžce pancéřované verze Fw 190 napadaly bombardéry. Na samém konci války se na nebi objevily i první proudové stroje, jako Me 262 a (zatím neřízené) rakety. Sehrály již sice jen omezenou úlohu, symbolizovaly však nastupující období změn.

Neptun obíhá zvláštní „parta“ měsíců, mezi kterými vyčnívá Triton. Ve srovnání s ostatními měsíci nebo spíše měsíčky Neptunu je naprostým gigantem, kterou svou velikostí překonává i Pluto. Také je velmi nápadné, že obíhá kolem Neptunu v opačném směru, než jakým se planeta otáčí kolem své osy.

Z toho lze usoudit, že Triton nevznikl společně s Neptunem během formování Sluneční soustavy. Mnohem pravděpodobnější je, že šlo o těleso původem z Kuiperova pásu, který se rozkládá za oběžnou dráhou Neptunu. Pravděpodobně bylo součástí dvojice podobné systému Pluto–Charon, kterou Neptun tehdy gravitačně zachytil. Studie, kterou publikoval vědecký časopis Science Advances, naznačuje, že přílet Tritonu tehdy dramaticky ovlivnil dění kolem Neptunu.

Přeživší měsíc Nereida?

Matthew Belyakov z Kalifornského technologického institutu (Caltech) a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že Triton svým příchodem téměř zlikvidoval původní sestavu měsíců Neptunu, s jedinou výjimkou. Tou by podle nich měl být další nesmírně zvláštní měsíc tohoto plynného obra, Nereida, která dostala jméno podle Néreoven, božských průvodkyň vládce moře Poseidona.

Nereida má eliptický tvar a podobně i její oběžná dráha, po které oběhne Neptun zhruba za 360 dní je výrazně eliptická. Jde o jednu z nejvýstřednějších známých oběžných drah srovnatelných objektů Sluneční soustavy. Vědci proto po dlouhá desetiletí předpokládali, že Nereida je dalším zachyceným objektem z Kuiperova pásu.

Belyakovův tým namířil na Nereidu Webbův dalekohled a zjistil, že se Nereida vůbec nepodobá tmavým a prachem pokrytým objektům zachyceným z Kuiperova pásu. Svým složením i strukturou povrchu s krátery bohatými na vodní led je mnohem podobnější ledovým měsícům Uranu či Saturnu.

Počítačové simulace zachycení Tritonu Neptunem navíc naznačují, že by Nereida mohla být jediným původním měsícem Neptunu, který zbyl po apokalypse vyvolané Tritonem.

Osm let po skandálu kolem čínského vědce Che Ťien-kchueje, který oznámil narození geneticky upravených dětí, se do centra pozornosti dostal nový výzkum provedený ve Spojených státech. Tým vedený buněčným biologem Dieterem Eglim z Kolumbijské univerzity zveřejnil předběžnou a doposud nerecenzovanou studii popisující genetické úpravy lidských embryí v nejranější fázi vývoje.

Embrya však nebyla určena k implantaci ani k narození dětí. Přesto práce vyvolala debatu o tom, zda se ve Spojených státech nezačíná prosazovat vstřícnější postoj k využívání genetických úprav embryí, včetně jejich případného „vylepšování“.

Skutečnost, že se podobný výzkum uskutečnil v renomované americké instituci, může představovat důležitý precedens. Někteří odborníci dokonce varují, že se tím otevírá cesta nejen k léčebným zásahům, ale v budoucnu i k genetickému „vylepšování“ lidských vlastností.

Přesnější než CRISPR

Výzkumníci nepoužili klasickou technologii CRISPR-Cas9. Místo toho sáhli po novější metodě známé jako editace bází. Ta do DNA zasahuje mnohem jemněji: provádí pouze drobné úpravy jednoho vlákna DNA a umožňuje změnit konkrétní genetické „písmeno“ bez vytváření rozsáhlých zlomů v genomu.

Vědci upravili dva různé úseky genomu v lidských zygotách, tedy embryích tvořených jedinou buňkou. Zaměřili se na gen PCSK9, který souvisí s regulací hladiny cholesterolu, a také na geny HBG1 a HBG2, jež se podílejí na tvorbě fetální formy hemoglobinu. Autoři zdůrazňují, že tyto geny nevybrali kvůli léčbě konkrétní choroby, ale proto, že jsou dobře prozkoumané a umožňují snadněji hodnotit výsledky experimentu.

Podle Egliho nebylo hlavním cílem vyvinout klinickou terapii, nýbrž získat nové poznatky o fungování lidských embryí a možnostech moderních genetických technologií. Kritici však namítají, že experiment postrádá jasný medicínský přínos, protože neupravoval žádnou škodlivou mutaci.

Léčba, nebo demonstrace technologie?

Právě absence terapeutického cíle patří mezi nejčastější výhrady kritiků. Biomedicínský inženýr Krishanu Saha z Wisconsinské univerzity například upozorňuje, že výzkum na lidských embryích by měl směřovat k léčbě nemocí a přinášet potenciální užitek pacientům. V tomto případě však embrya netrpěla žádnou genetickou vadou, kterou by bylo třeba napravit.

Saha proto odmítá označovat práci za průlom. Podle něj studie neprokazuje celkovou bezpečnost metody ani její připravenost pro klinické použití. Zároveň si jen obtížně představuje situaci, v níž by se podobný postup dal označit za medicínský zákrok.

Na druhé straně Dieter Egli argumentuje, že základní výzkum často předchází praktickým aplikacím. Získávání nových poznatků podle něj představuje legitimní vědecký cíl, který může v budoucnu vést k vývoji metod pomáhajících pacientům.

Současná debata navazuje na události z roku 2018, kdy čínský vědec Che Ťien-kchuej oznámil narození dvojčat, jejichž DNA údajně upravil pomocí technologie CRISPR. Později vyšlo najevo, že se narodilo i třetí geneticky upravené dítě.

Tento krok vyvolal celosvětové pobouření a vědec byl následně odsouzen za porušení lékařských předpisů k tříletému vězení a vysoké pokutě.
Z etického hlediska existuje mezi oběma případy zásadní rozdíl. Zatímco čínská embrya byla implantována do dělohy a došlo k narození dětí, americký experiment skončil v laboratorních podmínkách. Přesto někteří odborníci upozorňují, že oba případy spojuje snaha zasahovat do lidské zárodečné linie.

Paradoxně se po letech ozývají hlasy, podle nichž absence dosud známých závažných zdravotních komplikací u dětí narozených po genetické úpravě naznačuje, že podobné zásahy nemusí být tak riskantní, jak se původně zdálo. A kritici upozorňují, že nová studie může tento dojem ještě dále posilovat.

Slibné výsledky, ale i vážné problémy

Předběžné výsledky ukázaly, že editovaná embrya nevykazovala rozsáhlé chromozomální poruchy ani velké ztráty genetické informace. Vědci zaznamenali pouze omezený počet drobných změn mimo cílové místo zásahu, což naznačuje vyšší přesnost oproti starším metodám.

Současně se však objevily významné komplikace. Embrya pokračovala ve vývoji pouze tehdy, když byla editační soustava dodána ve formě bílkoviny. Pokud výzkumníci použili molekulu RNA, vývoj embryí se zastavil.

Dalším problémem byl tzv. mozaicismus. U většiny embryí nenesly všechny buňky stejnou genetickou úpravu, takže vznikla směs geneticky odlišných buněk. Takový stav je pro případné klinické využití velmi problematický, protože výsledný organismus by nebyl geneticky jednotný. Autoři studie přiznávají, že k odstranění tohoto problému by bylo nutné provést úpravy ještě dříve po oplodnění, přibližně během prvních pěti až dvanácti hodin.

Vývoj editace bází představuje součást širšího trendu zdokonalování genetických nástrojů. Oproti klasickému CRISPRu je metoda považována za přesnější a méně náchylnou k nežádoucím zásahům do jiných částí genomu.

Podle Sahy je však důležité rozlišovat mezi technickou a skutečnou bezpečností. Z pohledu molekulární biologie může být metoda velmi přesná, ale skutečné riziko lze posoudit teprve tehdy, když se narodí dítě a bude dlouhodobě sledováno po mnoho let. Právě otázka celoživotních důsledků zůstává jednou z největších neznámých.

Výzkumy editace bází v lidských embryích navíc neprobíhají pouze v USA. Čínské laboratoře podobné experimenty provádějí již od roku 2017, avšak bez snahy využít upravená embrya k reprodukci.

Kdo hlídá etické hranice?

Vedle technických otázek vyvolala studie i debatu o systému kontroly podobných experimentů. Ve Spojených státech musí výzkum zahrnující lidské subjekty nebo lidský biologický materiál obvykle projít schválením etických komisí. U výzkumu embryonálních kmenových buněk se navíc často vyžaduje další posouzení specializovanými orgány.

Americký Kongres již několik desetiletí zakazuje využívat federální prostředky na výzkum, při němž jsou lidská embrya vytvářena nebo ničena, s několika omezenými výjimkami. Mnohé univerzity proto zavedly vlastní kontrolní mechanismy.

Výzkum navíc nebyl financován z federálních zdrojů. Podle autorů studie jej podpořily mimo jiné pražský Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, New York Stem Cell Foundation, společnost Genomic Prediction a Korejský fond pro regenerativní medicínu.

Podle Dietera Egliho výzkum prošel nezávislým etickým posouzením, zahrnoval informovaný souhlas dárců a byl schválen příslušnými etickými komisemi. Podrobnější informace mají být zveřejněny v konečné verzi studie.

Cesta k „designovým dětem“?

Největší obavy nesouvisí s konkrétními výsledky experimentu, ale s jeho možnými důsledky pro budoucnost. Někteří vědci tvrdí, že americká akademická sféra dosud dodržovala neformální dohodu, podle níž se editace lidských embryí sice technicky zkoumá, ale nepřekračují se určité hranice.

Podle kritiků může nová studie tuto nepsanou hranici oslabit. Pokud bude vědeckou komunitou přijata bez větších výhrad, může povzbudit další laboratoře k podobným experimentům. V krajním případě by se tím mohl urychlit přechod od léčebných aplikací k úpravám zaměřeným na žádoucí vlastnosti budoucích dětí.

Egli ale takové interpretace odmítá a upozorňuje, že samotný experiment odhalil určitou toxicitu použité metody. Podle něj není eticky ospravedlnitelné podstupovat taková rizika v situaci, kdy nejde o řešení konkrétního zdravotního problému.

Nová studie nepřináší důkaz, že genetická editace lidských embryí je připravena pro klinické použití. Ukazuje ale, že technologie se stávají stále přesnějšími a že hranice mezi základním výzkumem a potenciálními reprodukčními aplikacemi se postupně ztenčuje.

Právě proto se debata stále více přesouvá od technických možností k otázce, kde by společnost měla stanovit etické limity. Vědci dnes dokážou do lidského genomu zasahovat s nebývalou přesností. Mnohem složitější však zůstává odpověď na otázku, kdy, proč a za jakých okolností by to vůbec měli dělat.

Většina lidí dává přednost jedné ruce před druhou. Přibližně 90 procent populace je praváků, menší část tvoří leváci a jen málokdo používá obě ruce stejně obratně. Podobné nastavení ale není výhradní výsadou člověka. Vědci už dříve zjistili, že určitou formu „pravorukosti“ či „levorukosti“ vykazují také někteří primáti, hlodavci nebo plazi. U psů se tento fenomén označuje jako „pawedness“, tedy preference jedné tlapky.

Nová studie publikovaná v odborném časopise Royal Society Open Science nyní představuje standardizovanou metodu, která umožňuje tuto vlastnost u psů systematicky vyhodnotit.

Autoři z Univerzity Alda Mora v italském Bari ji pojmenovali Doginburgh Inventory podle známého testu Edinburgh Handedness Inventory, který se používá ke zjišťování dominance pravé či levé ruky u lidí.

Psí lateralita

Na první pohled se může zdát, že studium psí laterality je jen vědeckou kuriozitou. Ve skutečnosti ale podobné výzkumy pomáhají lépe pochopit fungování mozku. Preference jedné končetiny totiž souvisí s takzvanou lateralizací mozku, tedy specializací jednotlivých mozkových hemisfér na různé úkoly.

Stejně jako u lidí je i u psů pravá polovina mozku spojena především s levou stranou těla a levá hemisféra řídí pravou stranu. Studium „tlapkové preference“ proto může vědcům napovědět více o vztahu mezi strukturou mozku, emocemi, chováním a kognitivními schopnostmi zvířat.

Podle odborníků navíc nejde jen o psy. Pokud se podaří vytvořit spolehlivé metody měření, mohou podobné poznatky přispět k lepšímu porozumění fungování mozku napříč živočišnou říší.

Otestujte si svého mazlíčka

Výzkumný tým vyhodnotil desítky psů pomocí čtyř různých úloh. Dvě z nich sledovaly manipulaci s předměty a dvě se zaměřovaly na pohyb. Každý pokus byl opakován vícekrát, aby bylo možné odhalit skutečnou preferenci psa.

• První test využíval oblíbenou gumovou psí hračku Kong naplněnou pamlsky. Vědci zaznamenávali, kterou tlapku pes používá ke stabilizaci hračky při snaze dostat se k odměně.
• Druhý test spočíval v tom, že byl pamlsek umístěn pod nábytek, například pod pohovku nebo postel. Výzkumníci poté sledovali, kterou tlapkou se pes snaží na odměnu dosáhnout.
• Třetí úloha byla založena na pohybu. Pes seděl na vrcholu schodiště a vědci zaznamenávali, kterou tlapkou vykročí jako první při sestupu dolů.
• Poslední test probíhal během běžné procházky na vodítku, při které badatelé zaznamenávali, kterou tlapkou pes nejčastěji sestupuje z obrubníku nebo podobného vyvýšeného stupně.

Autoři studie zdůrazňují, že majitelé mohou všechny testy snadno zopakovat doma. Důležité je pouze neovlivňovat chování zvířete a dbát na to, aby podmínky byly co nejvíce neutrální. Například při testu na vodítku je vhodné vyzkoušet chůzi po obou stranách psa a ověřit, zda výsledky zůstávají stejné.

Jak se určuje psí praváctví a leváctví

Samotné pozorování je jen základem. Výzkumníci vytvořili systém bodování, který umožňuje převést výsledky jednotlivých pokusů na číselné hodnoty.

U každého testu se nejprve spočítá, kolikrát pes použil pravou a kolikrát levou tlapku. Následně se vypočítá poměr mezi oběma hodnotami. Výsledek se pohybuje na škále od –100 do +100, kde záporná čísla ukazují na preferenci levé tlapky a kladná na preferenci pravé.

Na základě získaného skóre lze psa zařadit do jedné z pěti kategorií: silně levotlapý, mírně levotlapý, neutrální, mírně pravotlapý nebo silně pravotlapý.

Vědci přitom nezohledňovali pouze sílu preference, ale také její konzistenci. Pokud například pes v jednom testu preferoval pravou tlapku, ale v jiném levou, jeho celkové hodnocení se odpovídajícím způsobem upravilo. Konečné skóre tak vyjadřuje nejen směr preference, ale i to, jak stabilní je napříč různými situacemi.

Každá situace může být jiná

Výsledky studie ukázaly, že někteří psi skutečně vykazují výraznou preferenci jedné tlapky. Překvapivě se však neobjevil žádný celkový trend, který by naznačoval převahu „praváků“ nebo „leváků“ v celé populaci.

Zajímavé také je, že mnoho psů používalo různé tlapky podle konkrétního úkolu. Pes, který například sahal po pamlsku převážně pravou tlapkou, mohl při chůzi po schodech preferovat levou.

Tento poznatek naznačuje, že „tlapková preference“ nemusí být tak jednoznačná jako u lidí. Může záviset na typu činnosti, prostředí nebo na tom, jaké mozkové procesy jsou při daném úkolu zapojeny.

Začátek rozsáhlejšího výzkumu

Autoři studie považují Doginburgh Inventory především za první krok k vytvoření jednotného standardu pro výzkum psí lateralizace. Pokud by stejnou metodiku začaly používat laboratoře po celém světě, bylo by možné porovnávat výsledky mezi jednotlivými studiemi mnohem přesněji než dosud.

Vědci zároveň doufají, že se do sběru dat zapojí i samotní majitelé psů. Čím více zvířat bude otestováno, tím lépe bude možné pochopit, proč někteří psi dávají přednost jedné tlapce, zatímco jiní žádnou výraznou preferenci nemají.

Možná se tak ukáže, že otázka, zda je váš pes „pravák“, nebo „levák“, není jen zajímavou hříčkou, ale klíčem k hlubšímu pochopení toho, jak psí mozek vlastně funguje.

Nová studie zkoumá, zda by zvláštní struktury časoprostoru v okolí rotujících černých děr mohly umožnit posílat informace zpět v čase – a jak velké množství dat by se takto dalo přenést.

Když se příčina a následek zamotají

V běžném světě platí jednoduché pravidlo: nejprve nastane příčina a teprve potom následek. V extrémních podmínkách vesmíru ale mohou být věci mnohem komplikovanější.

Einsteinova obecná teorie relativity totiž připouští existenci takzvaných uzavřených časupodobných křivek. Jde o exotické struktury časoprostoru, které se mohou vytvořit v místech s mimořádně silnou gravitací. Teoreticky by umožňovaly pohybovat se stále vpřed v čase, a přesto se nakonec ocitnout ve vlastní minulosti.

„Časoprostor se může zakřivit natolik, že nevědomky pokračujete vpřed v čase a nakonec narazíte sami na sebe v minulosti,“ vysvětluje Seth Lloyd z Massachusettského technologického institutu (MIT), jeden z autorů nové studie.

Podle fyzikálních modelů by se uzavřené časupodobné křivky mohly vytvářet v okolí rotujících černých děr. Na rozdíl od běžných představ není singularita uvnitř takové černé díry pouhým bodem. Některé matematické modely ji popisují jako prstenec, kolem něhož by se mohly stáčet právě zmíněné časové smyčky.

Nikdo zatím neví, zda takové struktury ve skutečnosti existují. Astronomové však dobře vědí, že většina černých děr ve vesmíru rotuje. Pokud jsou tedy teoretické předpovědi správné, nemusí jít o pouhou matematickou kuriozitu.

Jak poslat zprávu včerejšímu já?

Nečekaným impulzem pro nový výzkum se stal slavný film Interstellar režiséra Christophera Nolana. „Na začátku roku 2025 jsem se na něj znovu díval a uvědomil jsem si, že jeho zápletka je matematicky velmi podobná problému, který jsme řešili v předchozím výzkumu,“ říká Kaiyuan Ji z Cornellovy univerzity.

Ve filmu se astronaut v podání Matthewa McConaugheyho dostane do blízkosti černé díry a pokusí se předat zprávu své dceři do minulosti. Právě otázka, zda je podobná komunikace teoreticky možná, se stala základem nové studie.

Vědci se pokusili spočítat, kolik informací by bylo možné prostřednictvím časové smyčky přenést. Ukázalo se, že komunikace do minulosti by fungovala jinak než běžné předávání informací. Odesílatel totiž už ví, co se v minulosti stalo, a může tomu přizpůsobit své jednání.

Představme si například, že někdo vhodí zprávu do černé díry a ta se objeví o několik dní dříve. Pokud bude přenos rušen a část informace se ztratí, může příjemce požádat budoucího odesílatele, aby zprávu poslal znovu nebo v několika kopiích. Vzniká tak zvláštní kauzální smyčka, v níž budoucnost ovlivňuje minulost a minulost zároveň pomáhá budoucnosti.

Zatím jen matematika, ale fascinující

Otázka, zda uzavřené časupodobné křivky skutečně existují, zůstává otevřená. Moderní fyzika zatím nedokáže nahlédnout do nitra černých děr ani ověřit, zda se v nich podobné struktury opravdu vytvářejí.

Přesto nové výpočty ukazují, že pokud příroda takové časové zkratky skutečně umožňuje, nemusely by sloužit jen k cestování časem. Mohly by se stát také kanály pro přenos informací mezi budoucností a minulostí.

A to je myšlenka, která zní spíše jako zápletka hollywoodského filmu než jako seriózní vědecký výzkum. Přesto ji dnes fyzikové berou natolik vážně, že o ní publikují studie v prestižních odborných časopisech.

Irsko a svatý Patrik se zdají být téměř synonymem. Kult tohoto svatého – respektive jeho zbytky často oproštěné od jakékoliv náboženské souvislosti – zasáhl velkou část Evropy i řadu zámořských států. Nejspíš to souvisí s faktem, že se Irové stěhovali po celém světě a zmíněnou tradici přiváželi s sebou, takže svátek slavený 17. března vešel do všeobecného povědomí.

Ve své světské podobě se pak neoddělitelně pojí se zelenou barvou, symbolem trojlístku a popíjením irského piva a whiskey. Ačkoliv alkohol patří spíš k novějším zvykům, jetelový trojlístek představuje typický Patrikův atribut, protože právě na něm prý vysvětloval principy Svaté Trojice. Ve skutečnosti však nositelem trojitého lístku nebyl ani Ir, ani se nejmenoval Patrik…

Z otroka biskupem

Světec pocházel z Walesu a žil pravděpodobně ve 4.–5. století. Konkrétně se uvádějí roky 387–461, s úmrtím právě 17. března. Další nesnáz provází jeho jméno: Ve svých dopisech, které se dochovaly, používá výhradně původně latinské pojmenování Patricius, označující „urozeného“ či „vlastence“ – v jeho případě však zřejmě spíš muže s „otcovským“ vztahem ke svým lidem. V irské verzi se tradičně objevuje tvar Pádraig, i když ve většině světa se ujal anglický přepis Patrick.

Všeobecně přijímaný příběh Patrikova života vypráví o tom, že šlo o mladého muže z vážené velšské rodiny, kterého ovšem v šestnácti letech unesli piráti na sousední irský ostrov. Tam jej prodali do otroctví a dalších šest let pásl na místních loukách dobytek, než se mu podařilo uprchnout. Po návratu do rodného Walesu se stal mnichem a následně dospěl k závěru, že po něm Bůh chce, aby se do převážně pohanského Irska vypravil znovu a přivedl jeho obyvatele k pravé víře. Strávil tam pak desítky let, podle tradice se stal biskupem ve městě Armagh a byl pohřben na místě zvaném Downpatrick, stejně jako další irští patroni svatá Brigita a svatý Kolumba. Jeho hrob dnes představuje častý cíl poutníků.

Hadi pryč!

Odborníci mají za to, že se v jeho legendární osobnosti smísily události ze života různých světců. Přestože se v tomto případě zdá, jako by si Patrik své křestní jméno víceméně „vymyslel“, významný irský lingvista Thomas O’Rahilly zmiňuje, že je zaznamenán rovněž muž s podobným osudem: Jistý Palladius žil v téže době, rovněž se snažil přivést Iry k víře a údajně se mu také přezdívalo Patricius.

O Patrikovi se stejně jako o jiných světcích vyprávějí nejrůznější legendy, které ovšem zpravidla vznikly výrazně později. Ke známým zázrakům, jež se mu připisují, patří vyhnání všech hadů z Irska – a je pravda, že se plazi na zeleném ostrově vůbec nevyskytují. Jak ovšem konstatují přírodovědci, Patrik by je musel vyhnat už před poslední dobou ledovou, protože tehdy naposled tam nějací hadi žili…

Rovněž popíjení whisky na jeho počest má kořeny v legendě. V ní pokáral hostinskou, která nalévala pod míru, a když se polepšila, prohlásil prý pití zmíněného nápoje za vhodnou oslavu svého svátku. Netřeba dodávat, že první zmínka o whisky na irském území pochází až z roku 1405. A „ikonický“ trojlístek pak není zaznamenaný dřív než v 17. století.

Zrození Montmartru

Patronem Paříže i celé Francie je svatý Denis a v bazilice na okraji hlavního města, která je mu zasvěcena, odpočívají francouzští králové. Co však o zmíněném světci víme? Ve srovnání s jinými patrony poměrně málo, protože jde o svatého z opravdu dávných dob. Podle všeho žil ve 3. století a původně se jednalo o Itala jménem Dionisio. Papež Fabián ho měl ještě s šesti společníky vyslat mezi Galy do tehdy převážně pohanské Lutetie, dnešní Paříže. Tam se Dionisio usadil, stal se prvním biskupem a přijal jméno Denis.

Zřejmě se mu velice dobře dařilo obracet místní pohany na víru, což vyvolalo nevoli u římského místodržícího, takže biskupa a jeho dva společníky uvrhl do žaláře. Po dlouhém věznění je nakonec nechal popravit na posvátném kopci, který dnes na jejich počest nese jméno Vrchol mučedníků – tedy Montmartre.

Uvádějí se různé roky, nejčastěji letopočet 258, přičemž tradičně Denisův svátek připadá na 9. říjen. Má se za to, že byl biskup tehdy už velmi starý, možná měl i víc než sto let.

Bezhlavý Denis

V tu chvíli ovšem nastává v legendě bizarní moment, který ze svatého Denise učinil jednoho z nejsnáz rozeznatelných mučedníků. Biskup prý totiž po setnutí nezemřel, ale zvedl se, vzal svou hlavu do rukou a vydal se s ní na pěší pouť. Po celou dobu přitom nepřestal chválit Pána. Poté údajně došel na místo severně od Lutetie, kde konečně ulehl a zemřel.

Ona slavná bazilika se tak nachází netypicky mimo střed města právě kvůli legendě o Denisově smrti. První skromný kostel tam vyrostl už v 5. století, zatímco výstavní gotický svatostánek se datuje do roku 1144. Svatý Denis se tedy nepřekvapivě považuje za patrona chránícího proti bolestem hlavy a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků, kteří mají být vzýváni v nemocech. Zároveň se ovšem stal také jakýmsi předchůdcem všech bezhlavých rytířů a pověstí o těch, kdo i po smrti nosí vlastní hlavu pod paží.

K úsměvným rysům jeho kultu potom patří fakt, že pro malíře bývalo velkým dilematem, kde mu zobrazovat svatozář…

Z Anglie do Němec

Rovněž největší německý patron Bonifác pocházel z úplně jiné země než z té, která se nakonec stala jeho hlavní vlastí. Osud dotyčného světce máme dobře zdokumentovaný díky životopisům, jež vznikly už záhy po jeho skonu, a navíc se dochovaly také jeho autentické dopisy. Data narození a smrti jsou opět mírně sporná, uvádějí se léta 675–754.

Budoucí svatý se narodil jako Winfried či Wynfreth v jihoanglickém Creditonu do dobře situované rodiny, ale navzdory přání otce se už v útlém věku rozhodl pro mnišský život. Vstoupil tedy do benediktinského kláštera v Nurslingu, kde se nejdřív vzdělával, ale brzy tam začal sám učit. Ve třiceti letech se stal knězem, přičemž v té době už měl sepsanou latinskou gramatiku i poezii.

Všeobecně se očekávalo, že po smrti opata převezme jeho post, ale Winfried se místo toho rozhodl pro misionářskou cestu do Fríska: V Utrechtu se pak seznámil s biskupem Wilibrordem a kázal s ním po venkově, nicméně válečné události v zemi jej přiměly vrátit se do Anglie.

Meč v knize

Jakmile to však bylo možné, vydal se Winfried na kontinent znovu. Tentokrát putoval do Říma, kde ho papež Řehoř II. přejmenoval podle legendárního mučedníka z Tarsu. Novopečený Bonifác se stal biskupem pro oblast tehdejší Franské říše, tedy dnešního Německa, a na rodný ostrov už se nikdy nevrátil. Jeho srdce a celoživotní úsilí již v té době patřilo zemi na kontinentě – a protože nebyl jen dobrým křesťanem, ale také výborným organizátorem, zakládal tam nová biskupství, budoval církevní strukturu a rovněž nechával stavět mužské i ženské kláštery.

Osudnou se mu stala jeho přetrvávající myšlenka na obrácení stále většinově pohanských Frísů. Ačkoliv měl již téměř osmdesát let, vydal se spolu s druhy na místa, která poznal v mládí. Podařilo se mu sice mnoho lidí pokřtít, ale poblíž města Dokkum se na shromáždění objevila místo mírumilovných oveček skupina ozbrojených mužů a Bonifáce i jeho 52 společníků povraždili.

Biskup prý v ohrožení své druhy nabádal, aby odložili zbraně a bojovali jen Božím slovem. Sám pak ve chvíli smrti zvedl ruku s evangeliem, které následně proklál meč – proto tak bývá světec dodnes zobrazován a probodnuté Písmo patří k jeho symbolům. Tělo biskupa bylo přeneseno do Utrechtu, poté do Mohuče a nakonec do kláštera ve Fuldě, kde spočívá dodnes.

Svatý válečník

Patron Norska představuje jiný případ než předchozí světci, kteří strávili celý život službou druhým a v odříkání. Olaf II. Norský žil v letech 995–1030 a na trůn usedl coby dvacetiletý. Jak lze snadno dopočítat, dožil se pouhých 35 roků. Vážený panovník a vojevůdce přitom neskonal přirozenou, nebo snad mučednickou smrtí, ale zahynul přímo v bitvě se zbraní v ruce.

Jeho osudy máme dobře zmapovány. Pocházel z krve prvního norského krále Haralda I. Krásnovlasého a přezdívalo se mu Olaf Tlustý. Jako mladík bojoval po boku anglického panovníka proti Dánům, roku 1015 se vrátil do rodné země a prohlásil se za krále. Ve vlasti prosazoval křesťanství a v roce 1020 zavedl první křesťanský zákoník.

Slávě se však netěšil dlouho: Po prohře v bitvě u Helgeå ho norská šlechta vedená dánským králem Knutem přinutila k odchodu do Kyjevské Rusi. Olaf se v roce 1030 pokusil získat moc zpět, ale zemřel v bitvě u Stiklestadu, údajně poté, co se proti němu obrátili i jeho dřívější přívrženci. Utrpěl prý tři zranění – do kolene, do krku a následně oštěpem do břicha…

Znovuzrozený král

Poraženého vladaře čekal ovšem po smrti ještě druhý život. Jeho role při zavádění křesťanství v Norsku vedla k tomu, že se v očích místních obyvatel stal velmi záhy světcem. Velký vliv na to měl i jeho nemanželský syn Magnus I. Dobrý, který původně zůstal s matkou na Rusi, ale Norové nespokojení s dánskými králi si vynutili jeho návrat a nástup na trůn.

Magnus šířil otcovu dobrou pověst a zabitému králi se záhy začaly ve velkém stavět a zasvěcovat kostely. Rychle se roznesly také legendy o zázracích – mimo jiné o tom, že po otevření původního hrobu, kam jej narychlo uložili, zůstalo jeho tělo i po roce zcela zachované. Už v roce 1031 byl Olaf v nevídaně rychlém procesu prohlášen za blahořečeného a o 133 let později následovalo také svatořečení. Dnes jeho ostatky spočívají v trondheimské katedrále Nidaros, přičemž coby světec bývá zobrazován se sekerou a s drakem u nohou na znamení toho, že přemohl pohany. Mezi jeho atributy však patří i tzv. Olafova růže.