Koncem loňského prosince zasáhlo texaské městečko Roosevelt tornádo, které zabilo jedenáct lidí a mimo jiné poničilo na 450 budov. Cutterovic domek byl mezi poškozenými, nicméně stačilo jej jen lehce opravit. Demoliční společnost Billy L. Nabors Demolition si však spletla zachovalou stavbu s ruinou určenou ke zbourání a dokončila práci tam, kde tornádu již nestačily síly.

Ředitel společnosti si posléze odmítl posypat hlavu popelem – domy měly stejné číslo popisné, jejich adresy se lišily pouze ulicí, takže by se mohl splést kdokoliv – a prý se toho zase tolik nestalo. Situaci teď řeší pojišťovna.

Podle odborníků je až čtvrtina území Číny postižena dezertifikací – degradativním procesem přeměny úrodné půdy v pouště nebo polopouště. 

Nejvíce zasažené oblasti se nacházejí na jižní a jihovýchodní hranici pouště Gobi. Tato přes 1,3 milionu kilometrů čtverečních velká poušť každoročně pohltí dalších 3 600 km² luk a pastvin. Přestože již od roku 1978 existuje zalesňovací projekt „Velká zelená zeď“, zvrátit trend desertifikace se nedaří. V posledních deseti letech musely čínské úřady přistoupit dokonce k nucené „ekologické migraci“, během níž byly kvůli suchu a zhoršujícím se klimatickým podmínkám přesídleny miliony lidí. Roční ztráty v souvislosti s dezertifikací odborníci odhadují na 6,9 miliardy dolarů.

Problém rozšiřující se pouště ale zdaleka není jen problémem Číny – během bouří je drobný písečný prach unášen stovky a tisíce kilometrů za hranice země – „čínský písečný prach“ zaznamenali i obyvatelé francouzských Alp a Nového Zélandu.

Nechvalně proslulý Cyklon B vyráběla od roku 1924 především firma Degesch (zkratka pro Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung m.b.H – Německá společnost pro boj se škůdci). V systému koncentračních táborů byl původně cyklon B aplikován k odvšivování šatů. SS se jej však rozhodlo využít i k masovému zabíjení lidí poté, co se jako „málo efektivní“ ukázalo usmrcování výfukovými plyny v automobilech a „konvenční“ popravy.

Po pokusech na sovětských zajatcích v roce 1941 začala v Osvětimi výstavba plynových komor, následně se tato zařízení objevila i v dalších táborech. Oddíly SS odebraly v letech 1942–1945 téměř 200 tun cyklonu B. Jeho výroba nebyla pouze záležitostí mateřské firmy Degesch, ale zapojily se do ní i další podniky v Německu i v Evropě. Ještě před německou okupací začala roku 1935 cyklon B vyrábět na českém území Draslovka Kolín. Výroba zde běžela až do konce války (německý název na výrobcích zněl Kaliwerke Kolín). 

Oblast LHA 120-N55 (nebo zkráceně N55) je zářící oblak plynu ve Velkém Magellanově oblaku - malé satelitní galaxii nacházející se 163 tisíc světelných let od naší Galaxie. Oblast N55 leží uvnitř obrovské obálky či „superbubliny“ označované jako LMC 4.

Vesmírné superbubliny

Tato superbubliny vznikají, když se spojí síly hvězdného větru mladých stálic s rázovými vlnami po explozích supernov. Společným působením odfouknou plyn a prach, které hvězdy původně obklopovaly, a vytvoří v mezihvězdné hmotě rozsáhlé prázdné oblasti připomínající obrovské bubliny. Velikost superbublin dosahuje až stovek světelných let v průměru.

Hmota, která dnes tvoří oblast N55, však tyto události přežila jako malý kompaktní zbytek plynu a prachu. Postupně se z ní stala mladá hvězdokupa jasně modrých a bílých hvězd – známá jako LH 72 – s okolní mlhovinou. Zformovala se však teprve stovky milionů let po událostech, které rozfoukly superbublinu. Hvězdy v oblasti LH 72 jsou pouhých několik milionů let staré, takže nemohly hrát úlohu při vyprazdňování prostoru kolem N55, reprezentují totiž druhou generaci stálic, která v tomto prostoru vznikla.

Ačkoliv se zdá, že v oblasti s probíhajícím vývojem mladých hvězd N55 zatím panuje klid, čekají ji v budoucnu velké změny. Za několik milionů let začnou některé z nejhmotnějších hvězd v asociaci LH 72 vybuchovat jako supernovy a rozptýlí tak zbylou hmotu v mlhovině N55. Díky tomu se vytvoří „bublina v superbublině“. V této oblasti v sousední malé galaxii se tak uzavře cyklus vzniku a zániku hvězd.

Panoramatický pohled na oblak plynu LHA 120-N55

V roce 1937 navštívili zástupci britského generálního štábu Sovětský svaz, kde zhlédli ukázku cvičného nasazení tanků BT, které disponovaly konstrukcí podvozku převzatou od amerického konstruktéra Christieho. Stroje měly velkou průchodivost a udivující rychlost, nesrovnatelnou s britskými vozidly.

S Christieho podvozkem

Na základě těchto poznatků došlo v roce 1938 k vypsání nové technické specifikace A13 na křižníkový tank, jenž měl mít podvozek typu Christie a 40mm kanón v otočné věži. Konstruktéři postavili prototypy a provedli s nimi zkoušky, jež vedly k vypsání dalších specifikací, které se lišily v požadavcích na podvozek a pohonné jednotky. Nakonec ze zkoušek vyšel vítězně stroj označovaný jako Cruiser Mk V s bojovým jménem Covenanter.

I když ještě nebyl k dispozici tovární prototyp, armáda okamžitě objednala 100 kusů. Do výroby se zapojila továrna Leyland Motors, která následně získala zakázku na dalších 250 exemplářů. V září 1939 vznikl konečně první prototyp a vzhledem k začátku války se produkce rychle rozběhla. Původně měly sériové stroje některé podvozkové komponenty vyrobené z hliníku, který však za války představoval nedostatkové zboží, a proto jej nahradila těžší ocel.

Rovněž svařence věže a korby byly zjednodušeny a do vozidel se montovaly různé typy převodovek. Souběžně s covenantery začala i výroba velmi podobného tanku Crusader, lišícího se pouze podvozkem a převodovou soustavou. Tento projekt vznikl po osobní intervenci lorda Nuffielda, majitele stejnojmenných strojíren, jemuž se nechtělo vyrábět konkurenční Covenanter a raději prosadil svoji konstrukci, což vedlo ke komplikacím v zásobování náhradními díly a práci polních dílen.

Ve výzbroji jen do roku 1943

Původní verze Mk.I se neustále potýkala s problémy chlazení motoru. Proto se v dílnách instalovaly do motorového prostoru další olejové chladiče odvádějící teplo; u některých strojů mechanici odmontovávali krycí žaluzie. Takto upravené tanky se označovaly jako Covenanter Mk.II.

Konstruktéři zapracovali tyto úpravy do továrních výkresů a provedli i změny u větracích otvorů se žaluziemi, čímž vznikla verze Mk.III. Poslední verze (Mk.IV) měla upravené spojkové mechanismy a další vylepšení chlazení. Všechny obrněnce se dodávaly i ve verzi blízké palebné podpory, označované jako CS (Close Support), mající ve věži třípalcovou houfnici.

Covenanter Mk.III 

• Hmotnost: 18 tun
• Délka: 5,81 metrů
• Šířka: 2,61 metrů
• Výška: 2,21 metrů
• Pancéřování: 7–40 mm
• Pohonná jednotka: dvanáctiválcový benzínový motor Meadows
• Výkon motoru: 250 kW
• Max. rychlost: 50 km/h
• Max. dojezd: 170 km
• Hlavní výzbroj: dvouliberní kanón ráže 40 mm
• Vedlejší výzbroj: kulomet BESA ráže 7,92mm

Covenantery se prakticky nedostaly na bojiště a zůstaly ve výzbroji tankových pluků ve Velké Británii. Do Afriky je Angličané neodeslali kvůli stále přetrvávajícím potížím s chlazením motoru. Kromě toho omezená nosnost jejich podvozků neumožňovala montáž výkonnějších kanónů a silnějších pancířů.

V roce 1943 byly označeny za zastaralé a postupně vyřazovány. Prakticky všechny exempláře skončily ve šrotu, jen několik mostních tanků na podvozku Covenanteru nasadili Australané v Barmě. Celkem vzniklo 1 771 strojů všech verzí. 

Korejská automobilka Hyundai nestaví jenom auta. Loni představili lehký exoskelet H-LEX, který by měl podporovat pohyblivost seniorů a postižených.

Teď Hyundai přichází s masivním a podle všeho výkonným robotickým exoskeletem. Takového pomocníka uvítají v přepravě těžkých nákladů, průmyslových provozech i vojenských jednotkách.

TIP: Jak nejlépe prožít aktivní stáří? V exoskeletu pro seniory

S tímto exoskeletem lze zvedat a manipulovat předměty o váze přes 60 kg. Na prvním pohled nezapře inspiraci oblekem Iron Mana, svým výkonem se ale spíše podobá slavnému exoskeletu žluté barvy, který používá Ripleyová ve filmu Vetřelci.

Někteří živočichové se před sežráním chrání tím, že jsou jedovatí nebo alespoň pořádně nechutní. Háček je v tom, že to o nich dravci musejí vědět, aby odolali pokušení je ochutnat.

Ten, kdo je jedovatý nebo nechutný proto bývá hodně nápadně barevný, aby si ho dravec včas všiml a nechal si zajít chuť. Co když je ale ten dravec netopýr, který skoro vůbec nevidí a loví v noci?

Přástevníci, jako například Cisthene martini, na to dokázali vyzrát. Jsou jedovatí a zároveň mají na těle speciální orgány, kterými mohou vydávat ultrazvukové signály.

TIP: Městské můry se učí vyhýbat pouličnímu osvětlení

Experimenty potvrdily, že přástevníci těmito signály netopýry varují: „Jsem tady a rozhodně nejsem k jídlu. Dej si na mě pozor!“ Netopýři těmto signálům dobře rozumí a drží se od jedovatých přástevníků co nejdál.

Na začátku stála samozřejmě snaha spojit dva významné rody a získat tak další území a královské koruny. Počátkem roku 1506 se setkal český a uherský král Vladislav Jagellonský a císař Maxmilián Habsburský a „20. března toho roku ve Vídeňském Novém Městě zasnuboval císař vnuka svého s královskou dcerou Annou a vnučku svou Marii se synem královým, bude-li mu který narozen, jak se očekávalo“. 

Svatba v zastoupení

„V neděli na den svaté Máří Magdaleny,“ psal v dopise pan Zdeněk Lev z Rožmitálu Petrovi z Rožmberka, „císař ráčil u přítomnosti nás některých z několikera království vstaviti korunu na hlavu dcery pána našeho a za královou ji ohlásiti. Ta potom s tou korunou jela do kostela svatého Štěpána ke mši svaté a hned za ní císař i králové; a císař připravil se v majestát císařský, a tu po mši svaté učinili slib císař i královna, dcera pána našeho, k manželství na ten způsob, jestliže by jí žádný jeho vnuk nepojal, že císař má ji konečně sám pojmouti v roce a ve třech měsících, a již má Její Milost zůstati ve Vídni.“ Anna se tedy vdala, ale nevěděla za koho. Mělo se teprve rozhodnout, zda bude kýženým ženichem Karel nebo Ferdinand. Kromě Anny se ale ženil i její bratr Ludvík. „Také oddán tu byl k manželství král Ludvík s vnučkou císařovou Marií.“ 

Čekání na ženicha

Po svatebních slavnostech se Anna Jagellonská do rodných Uher už nevrátila. Po krátkém pobytu ve Vídni zamířila do Insbrucku, kde se připravovala na úkol budoucí manželky a vladařky. A nebyla v tom sama, společnost jí dělala její švagrová Marie. Anna stále doufala, že se stane manželkou Karla, protože ten měl před sebou jako prvorozený skvělou budoucnost. Jenomže když zemřel Karlův otec (Filip I. Sličný) a poté i dědeček (Maxmilián I.), spadlo mu do klína ohromné impérium a Anna už pro něho nebyla dost atraktivní nevěstou. A bylo rozhodnuto.

Anna Jagellonská se měla stát ženou arcivévody Ferdinanda. Uherská šlechta, Anna i její bratr Ludvík to nesli poměrně těžce, ale na druhou stranu získala Anna šarmantního, vtipného, ohleduplného a vzdělaného manžela, který ji ke všemu ještě miloval. Skutečná svatba se konala roku 1521 v Linci a oběma snoubencům bylo osmnáct let. A Anna opravdu nelitovala, protože jeho lásku opětovala. 

V podpovrchovém oceánu na Jupiterově měsíci Europě probíhají podle vědců podobné chemické reakce jako v těch pozemských. Vědci spekulují, že by tyto reakce mohly být základní hnací silou možného mimozemského života.

Oceánská kolébka života

Oceány na Zemi i na Europě produkují kyslík a vodík – oba navíc ve stejné míře. Produkce kyslíku je podle nové studie NASA v obou případech 10× vyšší než u vodíku. Produkce obou prvků a jejich vzájemný poměr je přitom podle vědců základním předpokladem pro vznik života. Oceán na Europě by tak mohl hrát v otázce vzniku života podobnou úlohu, jako ten pozemský.

Infografika: Jupiterův měsíc Europa obsahuje více vody než Země

Jedinou vadou na kráse je skutečnost, že jde jen o teoretické výpočty. Produkci obou prvků vědci odvodili od předpokládané hloubky oceánu na Europě, předpokládaného složení vody a její interakce s jádrem měsíce. Na jednoznačné odpovědi si tak budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Vesmírná sonda, která má zkoumat Jupiterův měsíc Europa, totiž neodstartuje dříve než v roce 2020 (spíše v roce 2025) a minimálně 3 až 8 let jí potrvá samotná cesta k Europě.

Část pokladu našli náhodou minulý měsíc dva potápěči u přístavu v Caesareji a objev oznámili izraelskému úřadu pro památky. Vyslaní profesionálové potom na místě nalezli pozůstatky plavidla pohřbeného pod mořským dnem. Izraelské úřady nález označily za největší poklad svého druhu, který se v zemi našel za nejméně 30 let.

Caesarea je významným přístavem z doby římské nadvlády a 600 let byl i hlavním městem někdejší Palestiny. Město je mimo jiné známé nádherou svých staveb.

Bronzový poklad ukrytý v písku 

„Je to fantastický objev, který má obrovský historický význam,“ prohlásil Kobi Šarvit, který vede v izraelském úřadu pro památky oddělení podmořské archeologie. Díky písku, který bronzové sochy pokryl, artefakty vypadají jako by byly vyrobeny včera, a ne před 1 600 lety.

Součástí pokladu jsou také různá navigační zařízení, kotvy a dva shluky tisíců starobylých mincí o hmotnosti 20 kilogramů. Mince jsou spojené dohromady a mají tvar keramické nádoby, v níž byly uschovány.

Odborníci se domnívají, že velkou obchodní loď zastihla nedaleko přístavu bouře a plavidlo se rozbilo nárazem o skaliska či přístavní hráz. Ve stejné oblasti našli již před rokem potápěči asi 2 000 zlatých mincí z období před 1 000 lety.