V rámci Hexhamského knižního festivalu se vydalo na cestu mobilní obydlí „The Mansio“. Účelem této extravagantní průsvitné stavby je putovat podél severní hranice římské říše ve Velké Británii, kterou po 300 let tvořil Hadriánův val.

Mansio je dílem britských architektů a připomíná malou továrnu, postavenou z oceli a polykarbonátu. Vzhled obydlí má připomínat industriální architekturu, typickou pro tuto část Velké Británie.

TIP: Ecocapsule: Svobodné a energeticky soběstačné bydlení ze Slovenska

Mobilní rezidenci dočasně obývají spisovatelé, kteří se podílejí na kulturním programu Hexhamského knižního festivalu a doprovodných akcí. Mansio se vydalo na cestu začátkem května v South Shields. Teď bude pokračovat podél Hadrianova valu, přičemž postupně navštíví římské pevnosti Arbeia, Birdoswald, Senhouse a Carlisle Castle, kde u pobřeží Hadriánův val končí. 

O možnostech narušit kontinuitu času a jeho neúprosné plynutí směrem z minulosti do budoucnosti přemýšleli lidé již dávno, nicméně první náznaky ryze vědeckých úvah se objevily až na počátku 20. století. Ukázalo se totiž, že rovnice obecné relativity a kvantové mechaniky vykazují jistou formu časové symetrie – tedy že co se týče jejich smysluplnosti, nezáleží na směru plynutí času. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír

Toho se pochopitelně chytili mnozí vědci, kteří zkoušeli najít způsoby řešení rovnic umožňující reálné cestování časem. Ohlášené objevy však vykazovaly zásadní problém: jednalo se sice o konzistentní rovnice, nicméně s prvky, které principiálně vylučovaly sestrojení takového stroje – válce či struny nekonečné délky, nekonečné energie apod. Navíc se zdá, že přírodní zákony fungování stroje času vylučují, neboť kdykoliv se jakýkoliv stroj pokusíme využít k cestování časem, dojde podle nich k jeho zničení. Rovněž se ukazují určité náznaky, že problém budou představovat samotné zákony mikrosvěta. Je možné, že se vesmír tímto způsobem brání snahám o narušení časové kontinuity a kauzality. 

Kdy najdeme řešení?

Všechny současné výsledky naznačují, že přírodní zákony obrácení toku času v podstatě nijak nebrání, ale také vše nasvědčuje, že to platí pouze na úrovni mikrosvěta, světa elementárních částic. Možná se však dočkáme překvapení v okamžiku, kdy lépe pochopíme zákony kvantové gravitace. V každém případě, i kdybychom dokázali stroj času principiálně sestrojit, vyžadovalo by to obrovské množství energie. Tak obrovské, že by to možná odpovídalo i celkové energii vesmíru – a strojem času by tedy byl sám vesmír. Na druhou stranu třeba po objevení zákonů kvantové gravitace a díky lepšímu porozumění nejmenším škálám kosmu zjistíme, že jsou naše naděje zcela marné.

Bakterie se stávají čím dál tím víc rezistentními vůči antibiotikům. Situace se rychle blíží k bodu, kdy na některé kmeny bakterií nebudeme mít žádný lék a medicína se v jejich případě vrátí do středověku.

Vědci odhadují, že pokud nedokážeme superbakterie nějakým způsobem zkrotit, bude úmrtnost pacientů rychle narůstat. Kolem roku 2050 by mohly infekce odolné vůči antibiotikům zabíjet až 10 milionů lidí ročně.

TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany

Hlavní příčinou rychlého nárůstu počtu odolných bakterií je nadbytečné používaní antibiotik. Odborníci proto doporučují dramaticky omezit veškerá antibiotika, jak to jenom bude možné. Stejně tak bude nezbytné neustále pracovat na vývoji nových typů antibiotik, které by mohly nahradit ty stávající.

Jaromír byl bratrem vládnoucího českého knížete Vratislava II. a za povznesení na biskupský stolec vděčil svému původu. Když zemřel pražský biskup Šebíř, Vratislav nehodlal jmenovat svého nepoddajného bratra jeho nástupcem. Za Jaromíra se ovšem postavili zbylí sourozenci Konrád a Ota, stejně jako čeští předáci. Ti zarytě odmítli Vratislavova saského kandidáta a roku 1068 nakonec do biskupského úřadu domácího Přemyslovce prosadili. 

Spor o nové biskupství

Přes jistou původní nechuť k dráze kněze se pustil do úkolů svěřeného úřadu s vervou. Jeho ctižádost mu však nedovolila přenést přes srdce skutečnost, že Vratislav II. v nedávné době, konkrétně roku 1063, obnovil po mnohaleté pauze olomoucké biskupství. Jaromír se ovšem nehodlal o své pravomoci s nikým dělit. Vyvinul na svého knížecího bratra urputný nátlak, aby nové biskupství zase zrušil. Když Vratislav nereagoval, rozhodl se Jaromír vzít věci do vlastních rukou. Roku 1072 se rozhodl vydat se na Moravu osobně, aby si s tamním biskupským kolegou „pohovořil“ a dal mu dostatečně najevo, kdo je tu pánem. Olomouckým biskupem Vratislav jmenoval stařičkého Jana, jenž byl původně benediktinským mnichem břevnovského kláštera. 

Olomoucký incident

Abychom se podrobněji dozvěděli, k čemu v Olomouci po Jaromírově příchodu došlo, dejme slovo kronikáři Kosmovi, který situaci vykreslil více než barvitě: „[Jan] ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: ,Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.‘ Ale on [Jaromír]jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: ,Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednat o jiné věci. Avšak pojďme,‘ pravil, ,je třeba zajít do soukromí k rozmluvě.‘ Tu biskup nevěda, co se bude dít, zavedl ho do své ložnice; vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: ,Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žít.‘ Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“

Ani to však Jaromírovi nestačilo. K zúčtování s nebohým prelátem si přizval navíc komplice, kteří jeho pomstu dokonali. „A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: ,Uč se trpět, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!‘ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky: ,Smiluj se nade mnou, Bože.‘“ Kromě stařičkého biskupa si Jaromírovi kumpáni vzali do parády také jeho služebníky.

Sen o svobodě bez všudypřítomného germánského živlu snili čeští vlastenci už od Bílé hory. V dobách Palackého se mezi „svobodnými“ destinacemi objevila také vzdálená Brazílie. První větší skupinou, jež tam podnikla vyčerpávající cestu, se kolem roku 1870 paradoxně stali „sudetští“ Němci z Liberecka a Jablonecka. Skláři, řemeslníci, zemědělci a průmysloví dělníci se usadili ve státech Rio Grande do Sul či Santa Catarina, výhodně získali půdu a začali úspěšně hospodařit. Místní je nazývali „boemios“. Nově nalezený domov v tropech však někteří osadníci těžce snášeli a raději se vrátili zpět do Evropy.

Až do konce první světové války a vzniku Československé republiky Brazílie rozhodně nepatřila k preferovaným destinacím hledačů štěstí. Po roce 1918 nicméně došlo k výraznému oživení politických, hospodářských i kulturních vztahů obou zemí. V té době odešlo do Brazílie mnoho českých etnologů a antropologů Univerzity Karlovy studovat indiánské kmeny a pomáhat v rozvoji tamním vědeckým institucím.

Roku 1927 byl zřízen konzulát v São Paulo a vznikla rovněž místní sokolská jednota a krajanský spolek Slavia. Po celém jihoamerickém kontinentu, především ovšem v Brazílii, se objevila poptávka po zručných pracovnících, schopných kolonizovat vnitrozemí nebo založit farmy a chovat dobytek. Volání postupně vyslyšelo na dva tisíce Čechoslováků. Přes osmdesát rodin přitom zamířilo do zaostalého státu Paraná známého neprostupnými pralesy nebo úchvatnými vodopády Iguazú.

S britským kapitálem

Jih Brazílie patřil, především kvůli těžbě dřeva, k mimořádně výnosným regionům. Zahraniční společnosti se tam proto o koncese přímo praly. Londýnská firma Paraná Plantations založená roku 1925 vyslala do severní části státu Paraná své inženýry a odborníky na kultivaci krajiny. Do pěti let už spravovala jeden a půl milionu hektarů půdy a netajila se dalšími smělými plány. Začala budovat železniční spojení od atlantických přístavů São Paulo a Santos, aby usnadnila novodobou kolonizaci bohatých, ale odlehlých oblastí dosud obývaných převážně indiány. Podle plánu měla na zelené louce vzniknout čtyři nová velká města, vzdálená od sebe vždy sto kilometrů. Trasu mezi nimi pak měly v rozestupu zhruba dvaceti kilometrů vyplnit menší osady a vsi. Ty měly být, s výjimkou malé komunity syrských uprchlíků z Blízkého východu, osídleny převážně nově příchozími Středoevropany.

Brazilská Nová Vlast

K hlavním propagátorům české kolonizace brazilského pralesa patřil Josef Hájek, krajan dlouhodobě žijící ve městě Curitiba na východě Paraná, který přijal i funkci místního honorárního konzula. Na jaře 1930 vznikla v Praze Kolonizační společnost Nová Vlast, jež získala okolo 250 hektarů od Paraná Plantations. Spustila náborovou kampaň a v průběhu následujícího roku odcestovaly z Československa první tři výpravy osadníků do kolonie Nová Vlast vystavěné patnáct kilometrů od městečka Londrina. Po téměř měsíční úmorné cestě lodí, vlakem a pěšky je po několika posledních kilometrech nepropustné džungle konečně čekal vysněný pohled na budoucí pozemky.

Vynaložené úsilí osadníků Nové Vlasti však zpočátku rozhodně neodpovídalo původním slibům rychlého výdělku. Postupně narůstala také nespokojenost investorů i kolonistů, kteří se cítili podvedeni sliby o bohatých krajích. Kolonizační společnost nakonec s velkými finančními ztrátami v roce 1937 zkrachovala. Z devadesáti rodin zůstalo v Nové Vlasti natrvalo žít patnáct – po krušných začátcích je však díky úrodným pozemkům a příznivému klimatu čekala léta relativní prosperity.

Co pohltil prales

Válka v Evropě znamenala rychlý konec nejen Nové Vlasti, ale i dalších středoevropských kolonií, v nichž postupně převládl německý živel. V celé Brazílii žilo podle některých odhadů až milion a půl osob německého původu. Vláda se obávala zakládání buněk nacistické strany, špionáže pro třetí říši a nekontrolovatelného bujení nepřátelských nálad i v těch nejzapadlejších osadách. V říjnu 1943 byl proto vydán zákon drasticky omezující jejich kulturní, jazykovou a správní autonomii. Evropské názvy byly změněny na brazilské a obyvatelé se jako cizinci a potenciální hrozba ocitli pod přísnou kontrolou úřadů.

TIP: Brazílie: Fotbal, Ježíš a orgie zalité sluncem

Léta ubíhala a osadníci asimilovali s prostředím. U mladších generací klesala znalost rodného jazyka, povědomí o místě původu i ochota udržovat staré zvyky. O osudu kolonie Nová Vlast se toho mnoho neví - buď ji spolu s dalšími spolkl prales, nebo stále žije a rozvíjí se, ale nikdo z místních už dnes netuší, co kdysi dávno stálo za jejím vznikem.

I přes své mládí je britský konstruktér Andy Waugh považován za jednoho z nejžádanějších návrhářů superluxusních jachet. Od roku 2008 působí v předním londýnském návrhářském studiu H2 Yacht Design, specializujícím se na superluxusní plavidla pro movité klienty.

Nejnovějším počinem Andyho Waugha je návrh 130 metrů dlouhé, odvážné, elegantní a přitom i praktické superjachty Epiphany.

Luxus na hladině

Superjachta Epiphany nabídne svému majiteli dokonalý luxus, v němž nechybí vlastní kinosál, bazén, plně vybavená tělocvična a lázně, plochy k opalování, VIP kajuty s balkonem a přepychové salonky. Cena jachty nebyla zveřejněna a není ani jasné, zda vůbec opustí svět virtuálních rýsovacích prken. Pokud se ale najde dostatečně movitý klient, bude si muset připravit několik set milionů dolarů.

TIP: Největší superjachta světa bude stát 30 miliard korun

Trh se superluxusními plavidly je podobně jako trh se soukromými tryskáči určený pro velice úzkou ale extrémně bohatou klientelu – odhaduje se, že na celém světě existuje jen okolo 4 tisíc těchto skutečně superluxusních lodí. Mezi nejčastější klienty patří ruští oligarchové a ropní šejci ze Středního východu. Ti jen v loňském roce nakoupili luxusní jachty za 22 miliard dolarů (v přepočtu přes 500 miliard korun).

V předchozí části jsme zmínili, že dlouhoperiodické komety přilétají právě z Oortova oblaku. Musíme však dodat, že uvnitř Sluneční soustavy existují ještě další oblasti, které tvoří zásobárnu vlasatic. Tradičně se za ně považuje Kuiperův pás, jenž začíná přibližně za drahou planety Neptun, a tzv. rozptýlený disk, který dosahuje zhruba do vzdálenosti 100 AU od Slunce. Zejména rozptýlený disk představuje dynamicky aktivní oblast, a proto by z něj měly pocházet komety krátkoperiodické, tedy ty, které kolem Slunce oběhnou za méně než 200 let. 

Kromě krátkoperiodických vlasatic však může být rozptýlený disk i podstatným zdrojem materiálu pro Oortův oblak, jak naznačují modely J. A. Férnandeze z Oak Ridge National Laboratory: Podle nich totiž asi polovina objektů, které rozptýlený disk opustí, míří do Oortova mračna. Čtvrtina se ocitne na dráze směrem do nitra Sluneční soustavy a zbytek je vyvržen na dráhy hyperbolické. Až třetina celkového materiálu rozptýleného disku by měla během 2,5 miliardy let skončit v Oortově oblaku.

Mezi krátkoperiodickými tělesy obvykle rozlišujeme komety Jupiterovy rodiny, s velkou poloosou dráhy kratší než 5 AU, a komety typu Halley, nazvané podle jedné z jejich slavných kolegyň. Ačkoliv zmíněné vlasatice patří mezi krátkoperiodické, všeobecně se akceptuje, že pocházejí právě z Oortova oblaku. Vysvětlení zdánlivého protikladu spočívá v tom, že původní dlouhoperiodické komety podléhaly v průběhu historie gravitačnímu vlivu velkých planet, načež byly zachyceny ve vnitřních oblastech Sluneční soustavy. I z uvedeného příkladu jasně vyplývá, jak je materiál v našem solárním systému promíchaný, přičemž některá tělesa mohou postupně patřit k různým populacím objektů.

Původ mračna

Některé způsoby obnovování zásob kometárních jader v Oortově oblaku už tedy známe. Dosud jsme si ale neobjasnili, jak mračno vůbec vzniklo. Obecně se předpokládá, že jde o pozůstatek protoplanetárního disku, který obklopoval Slunce v době před 4,6 miliardy let. Je zřejmé, že se původně nacházel mnohem blíže k naší hvězdě než dnes. Jeho objekty se vytvořily podobně jako planety a asteroidy, ovšem gravitační působení velkých plynných planet je postupně vymrštilo na velmi protáhlé eliptické, či dokonce parabolické dráhy. Ve velkých vzdálenostech od Slunce působil naopak na zmíněná tělesa větší gravitační vliv okolních hvězd a také galaktické slapy, načež se jejich dráhy upravily – postupně se staly více kruhovými. Takové dráhy pak v Oortově oblaku předpokládáme i dnes, přičemž tomu odpovídá rovněž sférický tvar jeho vnější části. 

Některé nedávné studie ukazují, že je tento scénář formování Oortova mračna v souladu s hypotézou, podle níž Slunce vzniklo jako člen hvězdokupy čítající 200 až 400 hvězd. Uvedené stálice pak sehrály důležitou roli při tvarování Oortova oblaku, jelikož se tak mohla blízká hvězdná setkání odehrávat mnohem častěji než dnes.

Galaktické slapy

Vysvětlili jsme si některé mechanismy, v jejichž důsledku se v Oortově oblaku „uskladňovaly“ komety, případně jej doplňovala nová tělesa. Jak ale dostaneme vlasatici, která v klidu vegetuje miliony či miliardy let na téměř kruhové dráze v Oortově mračnu, do vnitřních oblastí Sluneční soustavy, aby tam mohla předvést své divadelní představení?

Vědci se domnívají, že většina komet se na dráhy blízké Slunci dostává vlivem slapového působení Mléčné dráhy. Podobně jako představuje slapové působení Měsíce příčinu střídání přílivu a odlivu na Zemi, ovlivňují i slapové síly naší Galaxie dráhy těles Oortova oblaku. Tento vliv si lze představit jako „natahování“ sférického mračna ve směru galaktického středu a naopak jeho zplošťování ve směru kolmém. Tyto síly tedy na jednu stranu přispěly k uhlazení výstředných drah zmíněných těles, ale na stranu druhou je také z jejich stabilních drah vypuzují. V blízkosti Slunce jsou galaktické slapy zcela zanedbatelné, protože tam dominuje gravitace centrální hvězdy. S rostoucí vzdáleností ovšem její vliv klesá a ve vzdálenostech mezi 100 000 a 200 000 AU začínají hrát galaktické slapy prim. Uvedené hodnoty pak odpovídají právě vnější hranici Oortova oblaku.

Statistické modely rozložení drah dlouhoperiodických komet ukázaly, že galaktické slapové působení plní při přesunu vlasatic z Oortova mračna do nitra Sluneční soustavy zásadní úlohu. Čísla naznačují, že zodpovídá až za 90 % všech komet, které se odtam vydaly na cestu k nám.

Blízká hvězdná setkání

Nesmíme však zapomínat ani na setkání s blízkými hvězdami, případně na gravitační působení obřích molekulárních oblaků. Slunce se kolem středu Galaxie pohybuje zhruba ve vzdálenosti 27 tisíc světelných let, přičemž každý oběh trvá 225–250 milionů let. Naše hvězda se při tom čas od času dostane do blízkosti některého ze svých sousedů a její gravitační pole následně naruší i stabilitu drah ve vnějším Oortově mračnu.

Aktuálně představuje nejžhavějšího kandidáta na blízké setkání hvězda Gliese 710, která se bude za 1,36 milionu let nacházet pouhý jeden světelný rok od Slunce. Podle studie V. V. Bobyleva z ruské observatoře Pulkovo, publikované v roce 2010, má Gliese 710 dokonce 86% šanci, že Oortovým oblakem projde. Takové blízké setkání by pak zřejmě vyústilo ve zvýšený výskyt komet v nitru Sluneční soustavy. 

Krátký seznam

Pomineme-li dlouhoperiodické komety, je seznam možných kandidátů na příslušníky Oortova oblaku velmi krátký – zahrnuje pouze pět objektů. Důvod je zřejmý: obrovské vzdálenosti a obtížná pozorování menších těles. Asi nejznámější z nich je Sedna, a to díky své velikosti i velmi protáhlé dráze. Ačkoliv se oficiálně klasifikuje jako objekt rozptýleného disku, nedostane se nikdy dostatečně blízko k Neptunu, a proto ji někteří astronomové považují za součást vnitřní části Oortova mračna. 

Vzhledem k tomu, že se v současné době neplánuje žádná kosmická výprava do odlehlých končin Sluneční soustavy, nezbývá astronomům než se i nadále snažit objevit nějaké další těleso z Oortova oblaku pozorováním ze Země či její oběžné dráhy. Anebo doufat, že nás brzy opět navštíví nějaká nová kometa, která přiletí přímo z mračna. Nejspíš už je na cestě.

Rok 1915 překřtily ústřední mocnosti na „železný rok“. Prvotní válečné nadšení již upadalo a státní sociální fond již potřebným v zázemí ani obětem války nestačil. Svou solidaritu mohli občané projevit podporou Vojenského fondu pro válečné vdovy a sirotky nebo veřejným aktem při pověstném zatloukání hřebíků (Kriegsnagelungen).

Jednalo se o akce, jež se rozvíjely od března 1915 s cílem shromáždit peníze jak pro válečné vdovy a sirotky, tak pro raněné veterány. Sbírky vesměs skončily na přelomu let 1916–1917, neboť materiálně vyčerpané obyvatelstvo nemělo až na výjimky v podobě zbohatlíků ze státních zakázek co dávat. I když vidina vítězství zmizela v nenávratnu, úplně poslední „zatloukání“ proběhlo ještě na začátku roku 1918.

Povinně dobrovolná pomoc

Podpůrné zatloukání představovalo chytrý marketingový tah. Vycházelo totiž z počáteční válečné euforie části obyvatelstva a během následného konfliktu posilovalo soudržnost lidského společenství a bylo důkazem viditelného soucítění s přímými oběťmi. Samotné rázy kladiva při zatloukání symbolizovaly energické rozbíjení nepřítele i víru ve vlastní síly.

V českých zemích se akce tohoto rázu rozšířily zejména v oblastech s převahou německy hovořícího obyvatelstva – v Sudetech i ve Slezsku, případně v jazykových enklávách Jihlavy a Brna. Mimoto se samozřejmě odehrávaly v posádkových městech c. a k. vojska – v Novém Jičíně, Litoměřicích, Terezíně, samozřejmě též v Praze i řadě dalších, celkem 40 místech. Původ zatloukání měl dle pověstí sahat až do 16. století, i když se vázal ke zcela odlišným cílům.

Ve Vídni stál tehdy smrkový kmen, v 18. století vystřídaný dřevěným sloupem, existující do dnešních dnů. Projíždějící kováři tu zaráželi hřebíky s přáním, aby se šťastně vrátili z ciziny. V novodobé historii proběhla v hlavním městě monarchie první podpůrná akce 6. března 1915, kdy občané zatloukali hřeby do sochy středověkého rytíře v plné zbroji, nazvaného Železný obránce. Právě tento „Wehrman im Eisen“, vymyšlený korvetním kapitánem Theodorem hrabětem Hartigem, platil za předobraz podobných figur stavěných po celé monarchii.

Socha vznikla přičiněním nadaného Josefa Müllnera již roku 1914 z lipového dřeva a původně stála u Schwarzenberského pomníku. Je nasnadě, že první hřebíky zarážela do masivu rytíře společenská elita, například arcivévoda Ludvík Salvator s velvyslanci spojeneckých zemí. Z celkového množství 500 000 nachystaných hřebíků jich za první dva dny akce „padlo“ 1 400 kusů, jenže zájem o dobročinnost postupně upadal, možná i proto, že každý vídeňský okres získal svůj vlastní dobročinný objekt.

Dobové noviny nakonec uváděly, že celkově vybraných 700 000 korun není na milionovou Vídeň nijak závratná suma, když obyvatelé haličského, dnes ukrajinského městečka Drohobyč, osvobozeného od Rusů, sesbírali 400 000 korun, byť zde žila asi čtyřicetitisícová populace. 

Magnetary představují speciální případ závěrečného stadia vývoje hvězdy. Je-li stálice dostatečně hmotná – alespoň v ekvivalentu pěti Sluncí, ale spíš víc –, zhroutí se její jádro gravitačně tak, že gravitaci nedokážou vzdorovat elektronové obaly atomů. Ty se proto zbortí a vytvoří skrumáž atomových jader, v níž se prohánějí volné elektrony. Ani tato látka však působení gravitace nezastaví, a tak jsou elektrony „vtlačeny“ do protonů za vzniku neutronů. Teprve výsledná siláž neutronů zvládne dalšímu gravitačnímu kolapsu odolat. Rodí se neutronová hvězda – objekt o hmotnosti srovnatelné s hmotností Slunce, ovšem s rozměrem okolo 10 km. 

TIP: Přehlídka vesmírných bizarností: Nestvůrné pulzary a magnetary

Neutronové hvězdy zpravidla rychle rotují a obklopuje je silné magnetické pole, v jehož polárních oblastech se objevují rádiové výtrysky. Mluvíme pak o pulzarech, zatímco o magnetar se jedná, je-li zmíněné magnetické pole opravdu extrémní – v hodnotách 10⁸ T (tesla) i víc, tedy minimálně stomilionkrát silnější než u magnetické rezonance. Přestavby magnetických polí magnetarů jsou provázeny vznikem silných tlakových poruch („hvězdotřesení“) a mohutných záblesků (erupcí). Z astrofyzikálního hlediska patří uvedené objekty mezi nejzajímavější ve vesmíru.

Požár ve volné přírodě je obvykle velký průšvih, neplatí to ale absolutně – požáry od počátku věků slouží také k obnově přírody. Jako ochranářský prostředek se požáry používají především na vřesovištích, ale i vrchovištích a pastvinách. V Německu používají oheň pro údržbu bezlesí bývalých vojenských prostor. Vědci se nyní rozhodli, že Matce přírodě se zakládáním požárů kapku vypomohou.

Vědci Univerzity v Nebrasce už delší dobu vyvíjejí dron, který by dovedl založit kontrolovaný požár zápalnými bombami a snížil tím riziko pro ochranáře a požárníky. Jde jim to docela dobře a teď svou technologii vyzkoušeli přímo v terénu.

TIP: Zapalovací dron novým pomocníkem proti požárům v divočině

Vypravili se do národního parku Homestead National Monument of America v Nebrasce, kde s pomocí zapalovacích dronů spálili 10,5 hektaru prérijního porostu. Vývoj zapalovacích dronů bude i nadále pokračovat. K ochranářům by se měly dostat během několika příštích let.