Po silnicích už jezdí první autonomní automobily i kamiony. Jde jim to docela dobře, jak by ale obstály v terénu?

Inženýři Georgijské techniky se teď snaží vylepšit technologii autonomního řízení v terénních podmínkách. Postavili si modely autonomních terénních automobilů v měřítku 1:5 a prohánějí je jako na autonomním rallye.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí?

Autonomní stroje se prohánějí po závodní dráze rychlostí, která odpovídá 145 kilometrům v hodině, dostávají smyky a skáčou. Jejich tvůrci jim napsali důmyslné algoritmy a vybavili je potřebnými senzory, díky nimž si tato auta udrží kontrolu nad jízdou i v extrémních situacích.

Polník je docela pěkný kovově lesklý brouk ze skupiny krasců. Přesto ho ale v USA nevidí rádi.

Pochází z Číny, ale v devadesátých letech minulého století ho lidé neúmyslně zavlekli na východní pobřeží severní Ameriky. Tam se z něho stal obávaný vetřelec, který se rychle šíří a likviduje americké jasany.

Kam se tento invazní krasec dostane, tam do 10 let zlikviduje veškeré vzrostlé jasany. Dospělí brouci nejsou nebezpeční, ale larvy vrtají ve dřevě a stromy tím spolehlivě zničí.

TIP: Ochranáři drsně proti kaprům v Austrálii: Vypustí na ně zabijácký virus

V Americe krasec nemá žádné pořádné přirozené nepřátele. Na ministerstvu zemědělství USA (USDA) se proto rozhodli v Americe spustit biologický boj a vysadit hned čtyři druhy čínských parazitických vosiček. Jedna z nich likviduje vajíčka krasců, zbývající tři vyžírají jejich larvy zaživa. V předběžných testech vosičky zlikvidovali 90 procent krasců.

Je všeobecně známo, že ve středověku i novověku nebyly sňatky korunovaných hlav soukromou záležitostí. Královské děti většinou představovaly pouhé šachové figurky, pomocí kterých realizovali jejich korunovaní otcové nejrůznější strategické a taktické tahy, plány a dokonce i nečekané úskoky. 

Spojenci i soupeři

V tomto ohledu vynikal nad jiné „Otec vlasti“ – Karel IV., který zasnuboval už nemluvňata v peřince. Ale ani to mu nestačilo, manipuloval dokonce i s dětmi ještě nenarozenými. Doufal například, že prostřednictvím vhodného sňatku usměrní Rudolfa IV. Habsburského, který byl nesmírně ctižádostivý. Proto mu přiřkl svou druhorozenou dceru Kateřinu, což mělo mladého Habsburka poněkud ujařmit. Nikdo tehdy nevěděl, že mladému rakouskému vévodovi stejně zbývá jen málo života a že zemře již v roce 1365 v pouhých šestadvaceti letech.

Vedle Karlových interakcí s Habsburky však stranou nezůstaly ani svazky s uherským králem Ludvíkem Velikým. Velký císař si zkrátka dobře uvědomoval sílu svých hlavních středoevropských partnerů, ale zároveň i soupeřů a jeho pragmatismus vedl k tomu, že s nimi uzavřel smlouvu o takzvaném dědickém nápadu mezi Lucemburky, Habsburky a Anjouovci. 

Ta spatřila světlo světa v roce 1363 a neznamenala nic méně než ujednání, že Lucemburkové by se v případě, že by zůstali bez zákonitých dědiců mužského i ženského pohlaví, vzdávali všech svých zemí ve prospěch rakouských vévodů. A přirozeně také naopak. Oba rody se měly navíc zavázat, že pokud by převzaly naznačené dědictví, budou zachovávat práva i svobody obyvatel zděděných zemí. Nepřehlédněme, že Anjouovci tu stáli poněkud stranou a že se jednalo v podstatě o smlouvu či dohodu lucembursko-habsburskou.

Prasklé vodovodní potrubí bylo podle předběžných závěrů příčinou masivního propadu vozovky v italské Florencii. Během noci se zde propadlo přibližně 200 metrů nábřeží a pohřbena zůstala dvacítka automobilů. Podle úřadů muselo být z postižené oblasti evakuováno tisíce lidí, nikdo ale naštěstí nebyl zraněn. Starosta Florencie Dario Nardella uvedl, že škody se mohou vyšplhat až k 5 milionům eur (přibližně 130 milionů korun). Část nábřeží, kde se neštěstí stalo, patří do světového kulturního dědictví UNESCO.

Dnes krátce před polednem našeho času dojde k „nafouknutí“ nedávno připojeného experimentálního modul BEAM. Modul BEAM má mít po nafouknutí rozměry 4 × 3,2 metru, nebude ale určený k obývání. Vstup do něj bude po většinu času uzavřen a posádka do něj vstoupí jen několikrát do roka, aby provedla nezbytná měření. První návštěva se nicméně odehraje velmi brzy – ve čtvrtek 2. června do něj vstoupí astronauti, aby ověřili jeho těsnost a provedli vstupní měření úrovně radiace, teploty a dalších hodnot.

TIP: Sedmdesátitunový nafukovací megamodul Bigelow Aerospace

Termín „nafukovací“ je v případě modulu BEAM spíše popisný – modul se ve skutečnosti spíše rozbalí, než nafoukne. Jeho konstrukce je vyrobena z materiálu podobného kevlaru a nelze jej používat opakovaně. Celou událost bude dnes NASA přenášet živě – vysílání je možné sledovat od 11:30 na NASA TV (6:10 EDT) a očekává se, že bude trvat přibližně 2 hodiny.

V roce 2001 došlo k jedné z největších katastrof novodobé archeologie. Sochy Buddhů shlížejících dlouhých patnáct století do Bámjánského údolí severozápadně od afghánské metropole Kábul navždy zmizely z povrchu zemského. Zničily je dynamitové nálože, jež k nim umístili příslušníci Tálibánu. Událost ostře odsoudil celý svět včetně představitelů Číny, kteří se následně rozhodli vybudovat novou sochu Buddhy, jež by se stala pýchou lidnaté země.

Obří monument začal vyrůstat v provincii Che-nan nedaleko města Lu-šan, jež bylo kdysi centrem buddhistické a taoistické vzdělanosti. V roce 2008 se pak Velký Buddha v Jarním chrámu stal se svými 128 metry nejvyšší sochou na celé planetě. Podstavec ve tvaru lotosu přitom měří dalších 20 metrů, a připočteme-li také 25 metrů vysokou budovu kláštera pod nohama Buddhy a rozměrný blok základního piedestalu, tyčí se pomník do ohromujících 208 metrů. 

Tisíc schodů k vrcholu 

Na monumentu Číňané rozhodně nešetřili – odhadem prý na Buddhu padlo 108 kg zlata, 3 300 tun slitiny mědi a 15 000 tun oceli, přičemž náklady dosáhly v přepočtu na dnešní ceny 20,3 milionu dolarů (asi 493 milionů korun). K nohám světce vedou hned dvě cesty, každá o 365 schodech; celkem však výstup v rámci celého komplexu zahrnuje přes 1 000 schodů. Méně zdatné jedince snad potěší, že se mohou k vrcholku svézt i autobusem.

Gigantický projekt, který měl v jistém smyslu nahradit sochy Buddhů v Bámjánu, se ovšem zjevně minul účinkem: Davy turistů, jež Číňané nepochybně očekávali, dnes k památce neproudí. Lokalita je totiž relativně odlehlá, a zřejmě i kvůli malé návštěvnosti tak zůstávají interiéry chrámových budov pod Buddhovýma nohama nadále nedokončené. 

Po stránce zařazování samonabíjecích pistolí do výzbroje patřilo Německo na světovou špičku, neboť už od roku 1908 používalo legendární 9mm pistoli Parabellum P08, jež propůjčila název i jednomu z nejrozšířenějších typů střeliva všech dob. Velmi charakteristicky tvarovaná a opravdu kvalitní P08 zůstala v německé armádě standardním typem až do konce 30. let, kdy bylo rozhodnuto o jejím nahrazení zbraní, která bude výrobně jednodušší, protože poměrně velká složitost ji činila nevhodnou pro masovou produkci.

Walther vylepšuje konstrukci

Začalo tak hledání nástupce. Vítězem se stala společnost Walther, která navázala na svůj předchozí vývoj samonabíjecích pistolí pro policii i armádu. Populární Walther PP v ráži 7,65 či 9 mm Browning na armádní použití nestačila, a proto společnost vytvořila nový model AP (Armee Pistole) v ráži 9 mm Parabellum, jenž na první pohled zaujal ukrytým bicím kohoutem, jinak už však vzhledem dost připomínal pozdější sériový model.

Následovala zbraň HP (Heeres Pistole), jež se na pohled už víceméně shodovala s typem P38, ačkoliv byla o něco složitější. Firma Walther provedla dle požadavků armády menší změny v konstrukci HP, čímž vznikla sériová varianta P38, jejíž výroba pro potřeby německé branné moci začala od roku 1939. HP se pak vyráběla v menších počtech primárně pro civilní trh, byť část produkce byla dodávána také ozbrojeným silám.

Podobně jako v případě ruského revolveru Nagant a pistole Tokarev ale platilo, že nová zbraň tu starou nedokázala nahradit zdaleka tak rychle, jak si velení armády asi představovalo, a tudíž se P08 používala po celou druhou světovou válku. Je ostatně velmi příznačné, že spojenečtí vojáci považovali za nejcennější kořist právě typ P08, ačkoli Walther P38 v jejich očích stál hned na druhém místě.

Vysoká úroveň bezpečnosti

Pistole Walther P38 byla ve své době konstrukčně poměrně pokrokovou zbraní, jež používala dvojčinné spoušťové ústrojí. Před první ranou tak není potřeba ručně napínat bicí kohout, o což se stará samotná spoušť. Pohon poloautomatického mechanismu je zajišťován obvyklým způsobem, tedy krátkým zákluzem hlavně, kdežto závěr je uzamykán pomocí výkyvné závory.

Za pozornost stojí také důraz, který značka Walther kladla na bezpečnost zbraně, která má hned tři bezpečnostní prvky. Kromě standardní pojistky na levé straně jde o úderníkovou pojistku, fakticky mechanickou zábranu, jež úderníku normálně brání zasáhnout zápalku náboje a uvolňuje se pouze na krátký moment, dojde-li k plnému stlačení spouště.

Navíc má pistole i tzv. výstražník, tedy kovový kolíček v závěru, jehož vysunutí nad obrys závěru informuje, že v komoře je zasunutý náboj. Navzdory zdánlivé složitosti se P38 vcelku jednoduše rozebírá a udržuje. První série však měly velké problémy se spolehlivostí, neboť hliníkové rámy někdy praskaly v místech největší námahy, tedy v zadní části zbraně, kde probíhalo zamykání závěru; to se později vyřešilo zesílením rámu pomocí ocelových součástí.

Walther P38

• Munice: 9×19 mm (Parabellum)
• Kapacita zásobníku: 8 nábojů
• Délka: 219 mm
• Délka hlavně: 124 mm
• Výška: 136 mm
• Hmotnost: 0,96 kg
• Úsťová rychlost střely: 350 m/s
• Úsťová energie střely: cca 500 J
• Pevné nastavení mířidel: 50 metrů

Za války se pistole vyráběly z méně kvalitních materiálů, avšak jejich spolehlivost to příliš nesnižovalo. Vedle samotné firmy Walther dodávala P38 i zbrojovka Mauser a závod firmy Spreewerke, jenž se nacházel v českém Hrádku nad Nisou. Poměrně málo známý je i fakt, že existovala také varianta se zkrácenou hlavní, určená zejména pro gestapo.

V roce 1957 došlo k obnovení produkce P38: Bundeswehr ji využíval pod názvem P1, kdežto krátká verze obdržela označení P4. Vojáci západoněmecké armády je příliš rádi neměli, ale přesto walthery v její službě vydržely až do přelomu století, kdy je vystřídaly pistole Heckler & Koch P8. Dosud ale slouží v armádách několika zemí Evropy i třetího světa.

Jaké to je na Plutu? Jak vypadá Charon a čtveřice jeho dalších měsíců? Jak vypadá krajina Pluta, jeho hory, ledové srázy a kde se vzala jeho srdcovitá pláň? Odpovědi nejen na tyto otázky nabízí unikátní virtuální 3D prohlídka Pluta, kterou z dat pořízených během loňského průletu sondy New Horizons sestavil texaský  Lunar and Planetary Institute.

Zoborožci jsou ptáci tropů a subtropů Afriky a Asie, kde žijí v rozmanitém prostředí. Zoborožci jihoafričtí obývají suché oblasti jižní Afriky a zvládnou i rozpálenou poušť Kalahari.

Život v poušti jim usnadňuje trik se zobákem, díky němuž se ochlazují. Potvrdili to vědci, kteří tyto zoborožce pozorovali termální kamerou.

TIP: Sex rozpaluje ještěrky: Tejuové se v období páření ohřejí o 10 stupňů

Když je vzduch příjemně chladný, tak teplota povrchu jejich velkého zobáku splývá s okolím. Jakmile ale teplota vzduchu přesáhne 30 stupňů, tak zobák těchto zoborožců začne intenzivně vyzařovat teplo do okolí a na termálních snímcích má znatelně vyšší teplotu nežli okolí. Když se vzduch ohřeje ještě víc, tak se zobák zoborožců stane naopak chladnějším než okolí.

Co se stane, když z nejsilnějšího rentgenového laseru světa vystřelíte do vody? Nedávno to vyzkoušeli vědci z laboratoří SLAC National Acceleration Laboratory v americkém Stanfordu, stát Kalifornie.

Výsledky experimentu pozorovali pod mikroskopem a sestříhali z nich pěkné video, k němuž namíchali vážnou hudbu. Musela to být zábava, vědcům ale nešlo jenom o kratochvíli.

TIP: Lasery na obzoru: Americká armáda chce do osmi let zavést laserové zbraně

Pečlivě pozorovali, co se přitom s vodou děje. Snaží se totiž vylepšit fungování podobných rentgenových laserů, které se používají k analýze rozmanitých vzorků.