Marsovský kaňon Valles Marineris je největším riftovým systémem ve Sluneční soustavě. Rozkládá se přes více než šestinu obvodu rovníku Marsu na východě oblasti Tharsis. Průměrná šířka tohoto superkaňonu je 200 kilometrů, místy ale dosahuje až 600 kilometrů. Jeho strmé svahy se do povrchu Marsu zařezávají až do hloubky 7 kilometrů. Celková délka kaňonu je 4 tisíce kilometrů, což odpovídá například vzdálenosti z Prahy do kazašské Astany. Původ Valles Marineris zůstává neznámý. Vědci předpokládají, že vznikl před miliardami let jako prasklina, když se planeta ochlazovala.

Přestože se v anglických lesích nachází zhruba stejný počet druhů rostlin jako dříve, jsou si tyto lesy navzájem stále více podobné. Porosty, v nichž byl ve třicátých letech zaznamenán největší počet druhů, mají dnes druhů méně a ty, v nichž bylo jednotlivých druhů rostlin napočítáno nejméně, jich mají naopak více.

TIP: Mravenčí ubytovny: Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Ze všech lesů navíc vymizelo 117 rostlinných druhů a přibylo jen 47 nových. Podle Keithové tentokrát nejsou na vině klimatické změny ani invazivní druhy. Za příčinu nevítaných změn považuje hnojiva, znečištění vzduchu a nedostatek mýcení, které dříve zajišťovalo vhodné podmínky pro růst specifických druhů.

Napravit křesťanskou společnost a rozhodnout, co dál se Zikmundem, takové byly hlavní cíle sněmu v Čáslavi, kde se sešla katolická šlechta, duchovní a husitská reprezentace. Celá akce, která trvala pět dní, odstartovala 3. června 1421.

TIP: Liška pod znamením kříže: První vladařské měsíce Zikmunda Lucemburského

Zatímco na přijetí Čtyř pražských artikul se osazenstvo shodlo bez větších problémů, otázka kralování Zikmunda Lucemburského byla větším oříškem.

Oficiálně měl Lucemburk na trůn nárok, protože po smrti Václava IV. v roce 1419 byl jediným dědicem českého království. V praktické rovině ale bylo všechno jinak. Jistě mu nepomohla ani křížová výprava proti „kacířským“ Čechám. Zatímco část moravské šlechty váhala, další členové měli jasno. Byla ustanovena prozatímní vláda, která měla království spravovat do přijetí nového panovníka. Výsledky sněmu byly však mizivé. V následujících letech nenastal v zemi klid, ale naplno propukla husitská revoluce.

Když 2. června 1541 pracovali řemeslníci na opravě střechy paláce Smiřických, nacházejícího se v malebných zákoutích Malé Strany, nikoho nenapadlo, že vypukne požár, který citelně zasáhne architektonické skvosty historické Prahy.

TIP: Tajemná místa Pražského hradu: Co se dělo na Žiži a kde stál knížecí stolec?

Plameny se šířily z Malé Strany na Hradčany a neušetřily ani Pražský hrad. Oheň poškodil nejen centrální prostory, jako byly Vladislavský sál nebo Ludvíkovo křídlo, ale také chrám sv. Víta. Požáru však nepadly za oběť pouze domy a panovnické sídlo, ale také zemské desky, v té době důležitý ekonomicko-právní dokument a pro nás významný historický pramen. Přestože trvalo dlouhý čas, než byl střed města obnoven, otevřely se poškozením středověké zástavby matičky Prahy dveře novým trendům v podobě uplatňování prvků renesanční architektury.

Cizincům na domácích trůnech nebyla 60. léta 19. století příznivě nakloněna. Zatímco se v naší historie často skloňuje nešťastné mexické dobrodružství císaře Maxmiliána, bavorští Wittelsbachové zažili obdobnou situaci o pár let dříve. Když se ale budoucí vyhnanec Ota I. 1. června 1815 narodil, měl před sebou pár desítek zářivých let.

Jen co se Řekové osvobodili od turecké nadvlády, rozhodly se ústřední evropské mocnosti Velká Británie, Francie a Rusko, dodržujíc tak zásady Velké aliance vzniklé po napoleonských válkách, proměnit Řecko v monarchi. Do jejího čela navrhli bavorského prince Otu, který se po krátkém období regentské vlády ujal roku 1835 moci. Řecko ale už dávno nebylo zemí antických klasiků, nýbrž rozvráceným státem vznikajícím na zcela nových základech. Finanční problémy a nutnost lavírovat mezi zahraničními spojenci a domácími politiky snižovala královu popularitu, což vyvrcholilo roku nezdařeným atentátem na královnu a roku 1862 Otovým vyhoštěním ze země.

Spořivý, hrubý, ale také se silným smyslem pro povinnost. Takový byl pruský král Fridrich Vilém I., jenž došel konce svých dní 31. května 1740.

Jeho největší láskou byla armáda, které podřídil fungování celého státu. Ne nadarmo si vysloužil přízvisko „kaprál na trůně“. Modrou vojenskou uniformu údajně nosil celý život.

TIP: Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Omezení výdajů na fungování státního aparátu ale brzy přineslo kýžené výsledky. Pokladna se rychle plnila tolik potřebnými finančními prostředky a budoucí slavná armáda se za jeho vlády nejen zdvojnásobila, ale získala pověst nejdisciplinovanějšího vojska Evropy. Její umění ale král cíleně nevyužíval. To až jeho nástupce Fridrich II. neváhal poměřit síly otcova dědictví s armádou habsburské monarchie.

Pong je jednou z nejstarších videoher. Jde o jednoduchou počítačovou simulaci stolního tenisu pro dva hráče, kterou v roce 1972 vytvořili ve společnosti Atari.

Tým nadšenců v Uruguaji se nedávno rozhodl, že Pong vrátí zpět do reálného světa. Postavili mechanickou verzi této hry, která během hraní připomíná spíše stolní vzdušný hokej než ping-pong.

TIP: Umělá inteligence se ujímá vlády. Ve videohrách z osmdesátek

Pálky a míček se v této verzi Pongu volně nepohybují, ale hra mechanicky kopíruje jejich digitální pohyby. Autoři mechanického Pongu mají hotový funkční prototyp pro jednoho hráče, a teď shánějí partnera, který by jim pomohl z jejich hry vytvořit komerční produkt.

Vypalování lesů kvůli získání zemědělské půdy přerostlo loni v létě v Indonésii v nezvladatelnou katastrofu. Živilo ji především nezastavitelné podzemní hoření plynů, které se uvolňují hluboko v ložiscích rašeliny. Ačkoliv jsou nyní plameny uhašeny, podle odborníků se může situace velmi brzy opakovat. Plameny mohou vyšlehnout v době, kdy v oblasti skončí období dešťů.

První část článku: Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici

Podle odhadů Světové banky způsobily tamní požáry od června do října škody ve výši 16 miliard dolarů (asi 400 miliard korun). V některých rizikových lokalitách se již rozběhla záchranná opatření, například v 75 oblastech Jižní Sumatry se uplatňuje program nazvaný „fire-free“ neboli „bez ohně“: Hlídky pravidelně kontrolují stav pralesa a místní lidé dostávají školení, jak požáry hasit či jak zamezit jejich dalšímu šíření. 

Mansuetus Alsy Hanu, národní koordinátor pro unii drobných výrobců palmového oleje (Indonesia’s Palm Oil Smallholder Union), však tvrdí, že za požáry nestojí jen velcí pěstitelé, nýbrž právě nejchudší obyvatelé. „Pokud nemáte žádné peníze, jde o nejlevnější cestu, jak získat půdu k pěstování,“ připustil na nedávné klimatické konferenci v Paříži. Pomoct by podle něj mohl lepší přístup malých producentů k bankovním úvěrům a podpora vlády. 

Se souhlasem mocných? 

Herry Purnomo z Centra pro mezinárodní lesnický výzkum (Center for International Forestry Research) tvrdí, že jádro problému spočívá kromě všeobecné chudoby ještě v něčem jiném: Nejasné vlastnictví půdy totiž podle něj umožňuje „silným, mocným lidem“, aby ze zakládání požárů také profitovali. 

Jak vyplývá z analýzy tohoto badatele, pokud se půda vyčistí kácením, vytváří se tím zisk ve výši 665 dolarů (asi 16 500 Kč) na hektar pozemku, přičemž se zmíněná částka dělí mezi zemědělce, místní elitu, hlavy obcí a další. Jestliže ovšem půda vznikne pálením, profit se zvýší na 865 dolarů (asi 21 000 Kč), neboť ve srovnání s první variantou vše proběhne rychleji a rašeliny navíc zůstanou v lepším stavu. Po třech letech, kdy začne palma dávat první plody, vzroste hodnota pozemku na 3 077 dolarů (asi 76 000 Kč) za hektar. „Požáry v Indonésii pravidelně propukají už dvacet let a já nevěřím, že jsou politici hloupí. Předpokládám, že se někteří lidé snaží vládu ovlivňovat, aby s ohněm nic nedělala, protože z toho těží výhody,“ uzavírá Purnomo.

Dnes bylo pozdě 

Je možné popsané ničení zastavit? Na zmiňované pařížské konferenci byla mimo jiné založena Jihosumaterská regionální ekoaliance (South Sumatra Eco-Region Alliance), na jejímž financování se podílejí například Británie či Norsko. Její členové doufají, že se jim podaří získat další mezinárodní partnery a najít tak společné řešení. Odborníci nicméně pochybují, že se vše rozběhne dostatečně rychle – další vlně požárů letos na jaře už podle mnohých není možné zabránit. 

Teprve čas samozřejmě ukáže, jak se bude situace vyvíjet dál; poptávka po palmovém oleji však neustále roste (viz Prvenství mezi tuky), a trend mizejících pralesů tak bude nejspíš pokračovat. Za všechno mluví čísla: Kolem roku 2000 pokrývaly palmové plantáže v Indonésii asi čtyři miliony hektarů, zatímco do roku 2020 má jít až o 13 milionů hektarů. 

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že se nás problémy ve vzdálené jihovýchodní Asii netýkají, opak je pravdou: Po Číně a Indii představuje totiž právě Evropa jednoho z největších odběratelů palmového oleje na světě. Přispět ke zlepšení situace tak můžeme všichni, třeba jen tím, že výrobky s palmovým olejem přestaneme kupovat.

Plný název sochy Svobody, která představuje symbol Spojených států amerických, zní „Svoboda přinášející světlo světu“. Jejím „otcem“ se stal francouzský profesor práv a historik Édouard René Lefèbvre de Laboulaye. Jednoho letního dne roku 1865 pořádal ve svém sídle v Glatigny u Versailles večeři. Řeč se brzy stočila k Americe a k její ústavě, načež profesor pronesl: „Přátelé, nebylo by ohromné, kdybychom Spojeným státům věnovali monument? Trvale by připomínal vyhlášení nezávislosti a dokládal by, že i Francie je myšlence svobody oddána.“

Nápadu se ujal mladý alsaský sochař Frédéric Auguste Bartholdi, který už od své návštěvy Egypta snil, že vytvoří sochu stejně významnou, jako býval rhodský Kolos. K cíli však vedla ještě dlouhá cesta. Teprve v létě roku 1871 se Bartholdi vydal do Spojených států, aby pro projekt připravil půdu a vytipoval vhodné místo. Jeho první americké skici pak zachycovaly konstrukci vyrůstající z hvězdicovité pevnosti Fort Wood na ostrůvku Bedloe’s Island (dnešní Liberty Island). Američané ovšem na svoji budoucí ikonu reagovali vlažně, zvlášť když jim bylo naznačeno, že se francouzský dar neobejde bez jisté finanční pomoci.

Madam v 214 bednách

Laboulaye a Bartholdi však byli odhodláni dovést svůj nápad do konce a v roce 1875 ohlásili založení Franko-americké společnosti, která měla projekt finančně zajistit. S ohledem na náročnost se Francouzi zavázali dodat sochu a americká strana měla zaplatit její podstavec. Ke stému výročí nezávislosti v roce 1876 však obdrželi Američané jen ruku s pochodní, jež se přesto stala atrakcí Světové výstavy ve Filadelfii. Celé dílo se podařilo dokončit až v roce 1884, načež jej smontovali a 4. července téhož roku ho v plné parádě představili americkému vyslanci a symbolicky předali občanům USA. Poté dělníci kolos rozebrali a naskládali jej do 214 beden, které pak 17. června 1885 dorazily na palubě lodi Isère na místo určení. 

Podstavec ovšem dosud nestál, neboť američtí podnikatelé se do financování projektu nehrnuli. Trapnou situaci zachránil až maďarský imigrant Joseph Pulitzer, zakladatel prestižní ceny za literaturu a novinářskou práci, který vyhlásil další sbírku. Hlavní „lákadlo“ znělo, že jméno každého dárce bude zveřejněno v Pulitzerových novinách. A zabralo to: 11. srpna 1886 se sešlo potřebných sto tisíc dolarů (dnešních asi 2,5 milionu dolarů, tedy zhruba 60 milionů korun), přičemž mnohé příspěvky nepřesáhly jediný dolar.

TIP: Madam v 214 bednách: Před 133 lety připlula do USA socha Svobody

Osmadvacátého října 1886 pak New York zažil velkolepou podívanou: Přístav zaplnily jachty a kolesové parníky a v okolí se mačkaly tisíce lidí. Pro oblaka dýmu nebylo téměř vidět a neproniknutelná mlha ještě zhoustla po slavnostních salvách z děl. Nakonec Bartholdi trhl provazem a francouzská trikolora zakrývající tvář „Lady Liberty“ se snesla k zemi. Socha se oficiálně stala americkou. Vyprávění mnoha imigrantů, kteří přišli do Spojených států z Evropy na přelomu století, se pak točilo právě kolem sochy Svobody. Tento monument totiž jako první zahlédli z paluby zaoceánské lodi, jež je přivážela do nového domova.

Od prvních dnů svého prezidentování se Emil Hácha s pomocí svého tajemníka Jiřího Havelky snažil ovlivňovat politickou situaci v zemi. Na základě jeho iniciativy bylo vytvořeno Národní souručenství, jediná povolená protektorátní česká politická organizace, z níž byli vyloučení Židé, ale také vytlačeni čeští fašisté. Hácha doufal, že v nových podmínkách dokáže udržet alespoň nějakou úroveň samostatné české politické autorit. 

Předchozí část: Role prezidenta Háchy za druhé světové války (1)

K zásadnímu obratu došlo během roku 1941. Nejdříve byl v dubnu nucen rezignovat tajemník Havelka a na konci září nastoupil na místo říšského protektora Reinhard Heydrich.

Nacisté zároveň zatkli premiéra Aloise Eliáše, který byl již od vzniku protektorátu ve spojení s londýnským exilem a výrazně Háchu ovlivňoval v prospěch Benešových idejí. Eliášovo zatčení přimělo Háchu, postupně ztrácejícího své klíčové spolupracovníky, znovu uvažovat o rezignaci. Vláda ovšem na svém zasedání z 28. září tento krok zamítla.

Proměna v loutku

S Heydrichovým příchodem začaly brutální represe proti odboji a rozsáhlá germanizace. Hácha byl stále více izolován a obklopen lidmi, kteří bez výhrad přijímali názory kolaborantů. Poté, co na konci roku 1941 začal na příkaz Němců zdravit vztyčenou pravicí, ho veřejnost začala považovat za jednoho z nich. Prezident však toto gesto chápal jen jako vstřícný krok vůči okupantům, za který by si mohl vymínit určité ústupky, především zrušení stanného práva a propuštění některých politických vězňů.

V lednu 1942 byla jmenována nová vláda tvořená prakticky výhradně ministry loajálními vůči nacistům. Tlak na Háchu se ještě vystupňoval po atentátu na Heydricha z 27. května 1942. Během následného teroru se fyzicky i psychicky zhroutil a jen německé výhrůžky ho přiměly vystoupit 30. května s projevem ostře odsuzujícím atentát a aktivity Benešovy vlády. Na textu projevu se výrazně podílel jeden z nejaktivističtějších kolaborantů, ministr školství Emanuel Moravec, kterého Hácha osobně nesnášel a o němž prohlásil, že je třeba ho za jeho činy pověsit.

Po Heydrichově pohřbu, který se konal 9. června 1942, Hácha opět osobně navštívil Hitlera. Na Háchovu naivní poznámku o neslučitelnosti anglosaského práva s atentátem zareagoval rozlícený říšský kancléř dalšími výhrůžkami likvidací českého národa. Nedlouho poté, co se vyděšená protektorátní delegace vrátila do Prahy, došlo k vypálení Lidic. Prezident ani vláda proti tomuto zločinu nijak neprotestovali a vyčerpaný Hácha se uchýlil na zámek v Lánech. Nebyl už schopný samostatného jednání a děsil se každého příjezdu Karla Hermanna Franka, o němž mluvil jako o „bestii“.

Zlomený a bezmocný

Na místo prezidenta trpícího postupující arteriosklerózou nastoupili Frank a Moravec. Po roce 1943 Hácha ztratil poslední zbytky vlivu a přestal se úplně ukazovat na veřejnosti. Ve stavu totálního fyzického i duševního ochromení zastihl Háchu i konec války. Zřejmě si ani neuvědomoval kde je a co se s ním děje, když byl v Lánech 13. května 1945 na příkaz ministerstva vnitra zatčen a převezen do nemocnice pankrácké vazební věznice. Samotný Beneš se nejdříve vyjádřil ve smyslu, že by bylo nejlépe nechat Háchu v Lánech v klidu dožít, ale o pár dní později, 19. června, podepsal dekret o Národním soudu, podle kterého měl být souzen.

TIP: První muž protektorátu: Co přinesl Čechům Konstantin von Neurath?

Zprávy z nemocnice ale naznačovaly, že něco takového nebude možné. Hácha nebyl schopný reagovat na své okolí a tím méně na otázky vyšetřovatelů. V nemocnici mu mezitím byla odebrána dietní strava, údajně kvůli zásobovacím potížím. Právě její absence zapříčinila podle dochovaných výpovědí 27. června 1945 jeho smrt. Pohřeb proběhl o tři dny později do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově – za účasti nejbližší rodiny a policie.