Orloj dlouho opřádala legenda o domnělém tvůrci a jeho tragickém osudu. Snad právě to bylo jednou z příčin, proč památku po dlouhá staletí halila rouška tajemství, které na své odhalení muselo čekat až do 20. století. Do té doby bylo autorství přisuzováno mistru Hanušovi, tedy Janu Růže, který byl v letech 1475–1497 orlojníkem Starého Města pražského a správcem orloje.

Konec mýtu

Jasno do původu a osudu díla vnesl v roce 1961 objev starého tisku s opisem pojednání Jana Táborského o orloji z roku 1570 s tímto dodatkem: „Jest v kanceláři hořejší nalezen list, jehož datum jest 1410, z něho se vyrozumí, kdo tento kus dělal a co mu za to dáno.“ Na okraji opisu Táborského zprávy, v místě, kde mluví o Hanušovi, že kolem roku 1490 udělal orloj, je připsáno jediné slovo – omyl. Svazek obsahuje opis německého textu s českým překladem, jehož obsah Táborského údaj o autorovi zcela měnil.

V listu „purkmistra a rady velikého města Prahy“ s datem 9. října 1410 stojí, že mistr Mikuláš z Kadaně sestrojil na Staroměstské radnici v Praze hodiny s astrolábem a za dokončenou práci dostává v Praze dům k užívání sobě i svým dědicům, a pokud by správa města někdy hodlala dům zbořit či sama využívat, je na domě připsáno padesát kop grošů hotových peněz, které mu musí vyplatit. Mikulášovi byl rovněž stanoven roční plat deset kop grošů, „aby náš orloj lépěji spravil, než jest mistr Albrecht to před ním učinil“.

Mistři jsou dva

Mikuláš z Kadaně je tedy autorem skutečného astronomického orloje. Avšak složitý mechanismus stroje, který by znázorňoval kromě časového údaje také pohyby Slunce, Měsíce a hvězd, byl i pro velmi zdatného hodináře neřešitelným úkolem. Proto je více než pravděpodobné, že se na projektování podílel ještě další odborník, znalý matematiky a především astronomie, podobně jako tomu bylo u jiných evropských orlojů.

V úvahu připadá mistr svobodných umění Jan Šindel, o němž je zmínka v textu Tadeáše Hájka z Hájku k přednášce na pražské univerzitě, která vyšla tiskem roku 1557. V místě, kde hovoří o Šindelovi, někdo připsal drobným písmem poznámku: „… qui horologium antiquae Pragae fabricanit et erexit“ (který zhotovil a vystavěl orloj Starého Města pražského). Tento učený muž měl veškeré předpoklady k tomu, aby se jako autor astronomické části stal spolutvůrcem Pražského orloje. Ten měl již tehdy astronomický číselník v dnešní podobě, totéž ale nelze tvrdit o jeho kalendáři. 

Evoluce černých děr představuje jen obtížně zmapovaný terén. Podle současných teorií ty „menší“, s hmotností 10 až 100 Sluncí, vznikly kolapsem obřích hvězd. Těžko si ale lze představit, že stejným způsobem vznikly i supermasivní černé díry nacházející se v srdcích galaxií, které mohou dosahovat hmotnost více než miliardy Sluncí. Nyní se zdá, že vědcům podařilo nalézt odpověď na otázku, jakým způsobem se zrodila i tato monstra.

TIP: Jak vznikají černé díry: Dokážeme vyluštit záhadu temných žroutů?

Pozorování rentgenové observatoře Chandra, Hubbleova vesmírného teleskopu a Spitzerova dalekohledu odhalilo dvojici možných zárodků supermasivních černých děr. Zárodkem ale není kolabující hvězda, nýbrž hroutící se gigantické plynové mračno.

Objevená mračna mají podle vědců odhadovanou hmotnost okolo 100 tisíc Sluncí a vznikla přibližně miliardu let po Velkém třesku. Vědci ale upozorňují, že na potvrzení této nové teorie o evoluci supermasivních černých děr bude třeba mnoho dalších pozorování.

V texaském okrese Harris County panovalo teplé počasí, na grilu leželo maso a ve vzduchu visela dobrá nálada. Jistá patnáctiletá slečna a čtyřicetiletý muž se rozhodli, že si hezký den ještě trošku vylepší, a pustili se do souboje s vodními pistolemi.

Když si pak šel muž do auta pro suché šaty, usmyslel si posunout legraci na vyšší úroveň, a vytáhl skutečnou zbraň. Nebezpečná provokace nakonec skončila výstřelem: Kulka dívku zasáhla do klíční kosti, naštěstí je však mladá žena mimo ohrožení života. Střelec nyní čeká ve vazbě na výsledek policejního šetření, zda se skutečně jednalo o nehodu.

O tajných organizacích pomáhajících v závěru války a po jejím skončení nacistům s útěky z evropy kolují legendy. Organizace ODESSA (Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen, tedy Organizace bývalých příslušníků SS) se do širšího veřejného povědomí dostala hlavně díky knize britského spisovatele Fredericka Forsytha Spis ODESSA (The ODESSA File).

V románu z roku 1972 autor líčí fiktivní příběh skupiny někdejších důstojníků SS, kteří se spojili, aby pro vysoce postavené nacisty zajistili únikové trasy z Německa. Ti se pak měli postarat o vytvoření takzvané čtvrté říše v jiném koutě světa a realizovat tak nenaplněné Hitlerovy sny.

O existenci organizace ODESSA byl přesvědčen i nejznámější světový lovec nacistů Simon Wiesenthal. Hlavně mezi roky 1946 až 1951 skutečně existovaly sítě, které pomáhaly někdejším prominentním nacistům i „řadovým“ zločincům z řad SS či gestapa.

Argentina, země zaslíbená

Financovali je němečtí průmyslníci (hovoří se například o ocelářském magnátovi Fritzu Thyssenovi), výrazný podíl měli i někteří představitelé katolické církve a zásadní roli hrál také režim Juana Peróna.

Argentinský diktátor pak umožnil, aby v jeho zemi našli skrytou identitu a druhý domov mnozí prominenti Hitlerovy říše zla, například jeden z hlavních architektů tzv. konečného řešení židovské otázky Adolf Eichmann či osvětimský anděl smrti Josef Mengele. Ačkoliv není pochyb, že tyto tajné sítě existovaly, podle mnohých se však ani jedna nejmenovala ODESSA. 

Testovací verzi raketoplánu, označovanou zkratkou RLV-TD (Reusable Launch Vehicle Technology Demonstration), vynesl v pondělí ráno do výšky 56 kilometrů nosič HS9. Poté došlo k odpojení plavidla a stroj dále pokračoval až do výšky 65 kilometrů. Následoval pozvolný sestup rychlostí Mach 5 a měkké přistání na mořské hladině v Bengálském zálivu. Celý test trval 770 sekund a jeho účelem byl především sběr telemetrických dat. Podle vyjádření ISRO byl test úspěšnější, než se čekalo. Nadplán bylo například přistání na mořské hladině, se kterým se příliš nepočítalo. 

Na souši už není tak jednoduché se ztratit. Navigační systém GPS zvládne leccos. Jenže pod vodou družicová navigace nefunguje.

Američtí vojenští vývojáři DARPA proto pracují na programu POSYDON (Positioning System for Deep Ocean Navigation), který by americkým podmořským plavidlům nabídl přesný navigační systém pod hladinou oceánu.

TIP: Autonomní automobil Ford jede v černočerné tmě. Používá k tomu LIDAR

Tato technologie namísto družic využívá fixované zdroje akustického signálu dalekého dosahu. S jejich využitím lze zjistit polohu s přesností, odpovídající GPS navigaci.

Americká zdravotní agentura National Health Institute před časem vyhlásila soutěž Wearable Alcohol Biosensor Challenge, o vývoj nejlepšího nositelného biosenzoru alkoholu.

Vítězem se stala společnost BACtrack se svým alkoholovým senzorem Skyn. Náramek Skyn se nosí na zápěstí a komunikuje s aplikací mobilního telefonu majitele. To mu umožňuje monitorovat hladinu alkoholu v reálném čase a v případě potřeby zakročit. Když to majitel náramku s alkoholem přežene, aplikace mu pošle varovný signál na jeho telefon.

TIP: Řekne někdy chytrý telefon své majitelce, že je těhotná?

Společnost BACtrack není v tomto oboru žádný nováčkem. Už má na svém kontě měřiče obsahu alkoholu v dechu, které existují jako rozšíření na chytrý telefon, a další podobné výrobky.

Když se Karel narodil, sloužil jeho otec v Brně. V moravském hlavním městě žila rodina až do roku 1890, kdy císař arcivévodu přeložil ke 4. dragounskému pluku do Enns. Na podzim 1891 se stěhovali opět – tentokrát do Prahy. Avšak ani pobyt tady netrval dlouho. František Josef I. v roce 1893 Ottu znovu přeložil, tentokrát k 9. husarskému pluku v maďarské Šoproni. Když se koncem devadesátých let 19. století rodina arcivévody Otty přestěhovala do Vídně, rozhodla Marie Josefa o zásadní změně synova vzdělávání. 

Studia na gymnáziu

Až dosud se – tak jako všichni jeho mužští příbuzní – podroboval domácímu vyučování; docházeli za ním přední znalci vybraných vědeckých oborů. Nyní však matka prosadila, že je nutné, aby Karel začal studovat na gymnáziu. To v císařské rodině nebylo samozřejmé. V deseti letech tedy začal jako takzvaný neveřejný žák navštěvovat gymnázium U Skotů (Schottengymnasium) ve Vídni, které spravoval řád benediktýnů. Znamenalo to, že i nadále studoval soukromě doma, ale v gymnáziu skládal před odbornou komisí zkoušky. Současně měl své trvalé místo ve třídě, kam pravidelně docházel zejména na hodiny fyziky a chemie. Karel se vskutku osvědčil jako velmi dobrý žák a závěrečné zkoušky složil roku 1904 se skvělým prospěchem.

V osmnácti letech musel mladý arcivévoda nastoupit vojenskou dráhu, která pro většinu mužských příslušníků panovnického rodu byla celoživotním údělem. Kariéru zahájil u dragounského pluku číslo 7 ve Staré Boleslavi. Některé jeho eskadrony byly umístěny také na jiných místech, ještě méně atraktivních. Jedna sídlila v Chudeřicích u Bíliny, a právě sem mladý princ narukoval v hodnosti poručíka. Ale prostředí, do nějž přišel, mu nijak viditelně nevadilo a vojenskému životu se brzy přizpůsobil. Dne 1. listopadu 1906 obdržel další hvězdu a stal se nadporučíkem. 

Přednášky na Hradčanech

Krátce poté Karel Chudeřice opustil. Arcivévodkyně Marie Josefa dosáhla nyní císařova souhlasu s tím, aby studoval na univerzitě. Arcivévoda Karel se ubytoval na Hradčanech a tam za ním docházeli přední profesoři. Zorganizovat výuku a vybrat nejjasnějšímu studentovi učitele dostal za úkol přední český historik Antonín Rezek. Ten mezi Karlovy přednášející zařadil českého historika Jaroslava Golla, právníka Emila Otta a ekonoma Albína Bráfa, stejně jako německé profesory Pfaffa či Ulbricha. Po dvou letech arcivévoda Karel svá studia ukončil a v létě 1908 se vrátil k 7. pluku lotrinských dragounů. 

Když před 4,5 miliardami lety vznikla naše Země, Slunce jí dodávalo mnohem méně energie než dnes. Podle odborníků to bylo sotva 70 až 80 % dnešního příjmu. Za takových podmínek by Země byla pokrytá ledem a byla by nejen neobyvatelná, nebyly by zde ale ani podmínky pro vznik života. Geologické výzkumy ukazují, že na Zemi panovalo vlhké a relativně teplé klima. Pro zmíněný rozpor se vžilo označení „paradox slabého, mladého Slunce“ (Faint young Sun paradox).

Paradox mladého Slunce

Existuje mnoho studií a modelů, které se snaží s paradoxem mladého Slunce vypořádat. Mezi nejčastěji skloňované teorie patří teze, že starodávná Země byla nějakým způsobem ohřívána mechanismem skleníku – vysokou koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, která silně zadržovala skromné sluneční záření. I tato teorie má ale množství nevysvětlitelných trhlin a rozporů.

S novým vysvětlením paradoxu mladého Slunce nyní přispěchali vědci z Goddardova kosmického střediska – podle Vladimira Airapetiana mohly být rozhodujícím impulsem sluneční bouře.

Sláva skleníkovým plynům

Mladá Země měla před 4 miliardami let výrazně jiné složení než je tomu dnes – magnetické pole bylo mnohem slabší než je tomu dnes a téměř 90 % atmosféry tvořil molekulární dusík. V okamžiku, kdy se molekuly dusíku střetly s intenzivní silou energie sluneční bouře, došlo podle Airapetiana k řetězové chemické reakci a následné interakci volně plovoucího dusíku a kyslíku a vznikl tak skleníkový plyn - oxid dusný. Ten má podle vědců až 300× vyšší schopnost zadržovat v atmosféře teplo než oxid uhličitý.

Přítomnost oxidu dusného v mladé atmosféře Země podle vědců ale neznamenala jen prosté ohřívání klimatu planety – ve svém důsledku vyšší teplota také znamenala rozhodující energii nutnou pro vznik složitých chemikálií, molekul RNA a DNA a tím i podmínek pro vznik života.

Odborníci většinou chválí architekturu z kontejnerů pro její praktičnost, nízkou cenu a šetrnost k životnímu prostředí. Vzhled takových staveb ale vyzdvihují málokdy.

Australská společnost Cumulus Studio teď ale dokázala, že i kontejnerová architektura může vypadat proklatě dobře. Na východním pobřeží Tasmánie vyrostla v loňském roce uprostřed vinice Devil's Corner rozhledna postavená z pěti použitých kontejnerů. Kromě rozhledny slouží originální stavba také jako obchod s vínem.

TIP: Tasmánie: Nádherná země odříznutá od světa

Projekt Devil's Corner se rozkládá na 572 metrech čtverečních. Architekti si na stavbě dali záležet takže použité kontejnery by v ní hledal jenom opravdu málokdo.