The Stairs: Rotterdam slaví výročí poválečné rekonstrukce mohutným schodištěm
Pokud si obyvatelé Rotterdamu stěžovali na nedostatek schodů, mohou být spokojení. Na střechu slavné budovy Groot Handelsgebouws lze nově vystoupat po gigantickém schodišti
Nizozemské město Rotterdam bylo za druhé světové války z velké části zničeno. V květnu 1940 na Nizozemí zaútočila německá armáda a jejich letectvo město vybombardovalo. Letos Rotterdam slaví 75 let od poválečné rekonstrukce.
Součástí těchto oslav je i projekt plodného designového studia MVRDV „The Stairs“. Jde o obří a velmi nápadné schodiště s celkem 180 schody. K vidění je u centrálního nádraží Rotterdam Central Station a vede na střechu ikonické budovy Groot Handelsgebouw, která vyrostla v Rotterdamu jako jedna z prvních velkých budov po válce.
TIP: Plovoucí les: Unikátní plán má dostat více zeleně do Rotterdamu
Starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb před pár dny schodiště The Stairs slavnostně otevřel pro veřejnost. Návštěvníci po něm mohou vystoupat na střechu Groot Handelsgebouw, kde je připravené promítání filmů, veřejné debaty i pěkné panoramatické výhledy. Instalace bude otevřená do 12. června, pak schody zase zmizí. Originální projekt má připomínat poválečnou obnovu města.
Další články v sekci
O děti a o moc: Pozadí známého sporu Ludmily a Drahomíry
Stejně jako za dnešních dní, ani ve středověku si snacha s tchyní nemohly přijít na jméno
O skonu svaté Ludmily i jejího vnuka Václava se dovídáme pouze z legend. A protože ty se psaly za cílem oslavovat toho kterého světce, autor si příběh často přibarvoval. Proč? Aby byl přece poutavější! V nám známých textech je proto Ludmilino chování líčeno jako andělské za všech okolností. Jaksi se v nich ale zapomnělo, že v dospělosti prodělala nemoc známou jako endokranióza. Ta způsobuje časté a prudké záchvaty vzteku a změny nálad.
Snacha touží po moci
Je tedy zarážející, že po smrti knížete Vratislava kmenové shromáždění rozhodlo o svěření výchovy budoucího následníka trůnu Václava do rukou jeho zřejmě duševně labilní babičky! Ustoupily snad v pozdním věku příznaky choroby? Proč by se ale potom Drahomíře tolik nelíbilo, že její syny bude vychovávat právě Ludmila? Drahomíra toužila usednout na trůn a ovlivňovat chod země, Ludmila raději v klidu rozjímala o Božích přikázáních. Své snaše proto sdělila, že o trůn nestojí, a stáhla se na Tetín, hradiště nepříliš vzdálené od Prahy. Tam chtěla spokojeně dožít. Její přání ale vyslyšeno nebylo. V noci na 16. září 921 skupina Drahomířiných družiníků vnikla do hradiště. Vyrazili dveře Ludmiliny ložnice, aby následně dokonali dílo hrůzy. Ludmilu uškrtili jejím vlastním závojem.
Jaký byl vlastně motiv vraždy? Nemohlo jít o něco víc, než jen o vliv na výchovu dospívajících synů? Těžko. Drahomíra si dobře uvědomovala, že právě ta může mít zásadní podíl na budoucích politických záležitostech. A s Ludmilou se lišily nejen naturelem – shodnout se nemohly ani v postojích k německým vévodstvím – Bavorsku a Sasku, která se o české země dohadovala. Vládychtivá Drahomíra brojila za Sasko, konzervativní Ludmila za Bavorsko. Kromě toho v celé věci mohla zafungovat snašina přehnaná ambicióznost, závist a mateřská touha mít své děti na blízku! Dost možná z nich ale jen chtěla bez babiččina vměšování vychovat dobré vladaře.
Další články v sekci
Grumman S-2 Tracker: Americký lovec ponorek, který bojoval o Falklandy
Prvním protiponorkovým letounem určeným pro provoz na letadlových lodích, který disponoval schopnostmi „lovce“ i „zabijáka“, se stal americký S-2 Tracker
Prototyp protiponorkového letounu S-2 Tracker poprvé vzlétl v prosinci 1952. Firma Grumman vyrobila 1 185 sériových strojů, které začaly od února 1954 přicházet k útvarům. Dalších sto exemplářů postavila pro kanadské námořnictvo na základě licence firma De Havilland.
Kromě USA a Kanady se tracker dostal do výzbroje dalších třinácti zemí. Tři z nich provozují trackery poháněné turbovrtulovými motory namísto původních pístových. Argentinské námořní letectvo zařadilo do výzbroje celkem šestnáct strojů S-2. Letouny operující z paluby letadlové lodě Veinticinco de Mayo (a později z pozemních základen) se zapojily do bojových operací v průběhu války o Falklandy.
Další zemí, jejíž S-2 operují z letadlové lodě, se stala Brazílie. Její stroje Turbo Tracker vzlétají z paluby nosiče třídy Colossus pokřtěného Minas Gerais. Také australské, kanadské a nizozemské trackery absolvovaly alespoň část své operační kariéry na letových palubách. Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Peru, Tchaj-wan, Thajsko, Turecko, Uruguay a Venezuela umístily své stroje na pozemní základny. Tracker je dvoumotorový hornoplošník s příďovým podvozkem a sklopnými křídly.
Grumman S-2 Tracker
- Rozpětí: 22,12 metrů
- Délka: 13,26 metru
- Výška: 5,33 metru
- Max. vzletová hmotnost: 11 860 kg
- Max. rychlost: 450 km/h
- Dostup: 6 700 m
- Dolet: 2 170 km
Radar se nachází ve výsuvném pouzdře pod trupem, sonda detektoru magnetických anomálií je umístěna na ráhnu, které se vysouvá za záď letounu, a hydroakustické bóje se vypouštějí ze zadní části motorových gondol. Posádku tvoří čtyři muži, výzbroj o hmotnosti až 2 200 kg se umísťuje do pumovnice a na šest křídelních závěsníků. Pátrací světlomet ukrývá gondola vyčnívající z náběžné hrany pravého křídla.
Další články v sekci
Tato zajímavá obloukovitá struktura je ve skutečnosti asi půl světelného roku velká rázová vlna, která vznikla při srážce větru z mladé hvězdy LL Orionis s proudem v Mlhovině v Orionu. Proměnná hvězda LL Orionis je stále ještě ve formativním období, ale už se vzdálila z hvězdné porodnice v Orionu a vytváří hvězdný vítr, který má mnohem větší energii, než vítr z našeho Slunce.
Další články v sekci
Moderní školský systém v Čechách je neodlučitelně spjat se jménem Ferdinanda Kindermanna. Duchovní, který zemřel 25. května 1801, získal takovou popularitu, že ho do svých služeb přijala Marie Terezie i její syn.
Během studijní cesty se seznámil s dílem Johanna Ignáce Felbigera, který se nejen věnoval školské problematice, ale také reorganizoval školství v Lužici. Po jeho vzoru začal Kindermann spřídat plány na reformu školské sítě na domácí půdě. Jeho činnost neušla bystrému oku císařského dvora. Marie Terezie ho pasovala na nejvyššího školského dozorce pro Čechy a o pár let později osvíceného duchovního dokonce povýšila do rytířského stavu.
Úpěšně se mu vedlo také za vlády Josefa II., který Kindermanna za zásluhy na poli školství jmenoval vyšehradským proboštem a poté litoměřickým biskupem. Na jeho postavení nezměnil nic ani fakt, že působil ve společenství svobodných zednářů.
Další články v sekci
Zemřela oddaná představitelka katolického křídla Polyxena z Pernštejna
Skutečně pohnutý byl život přední české šlechtičny Polyxeny z Pernštejna. Urozená dcera Vratislava z Pernštejna a jeho španělské manželky Marie Manrique de Lara zemřela 24. května 1642.
Původ ji předurčoval k manželství s některým z předních katolických předáků české politické scény. A tak se Polyxena provdala za obstaróžního Viléma z Rožmberka. Po jeho smrti se mohla těšit nejen z majetku, ale především uznávaného postavení.
TIP: Neplodný Vilém z Rožmberka: Následníka mu nedala ani jedna ze čtyř manželek!
Toho využila k dalšímu sňatku, tentokrát se samotným kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Po jeho boku se snažila prosazovat v českých zemích katolickou víru. S manželem s nadšením přijali volbu Ferdinanda Štýrského za českého krále a stejně tak Polyxena neváhala zakročit v případě svržených pražských místodržících, kterým poskytla azyl. Přestože se definitivního konce třicetileté války nedožila, mohla na sklonku života alespoň sledovat vítězství katolické habsburské strany.
Další články v sekci
Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace
„A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou.“ Těmito slovy vystihl soudobý historik Pavel Skála ze Zhoře osudy tří pražských administrátorů, kteří 23. května 1618 přistáli na kopě odpadků pod místodržitelskou kanceláří na Pražském hradě.
Doba to byla vskutku nelehká. Přestože si české nekatolické stavy vymohly na císaři Rudolfovi II. vydání Majestátu, jeho nástupce Matyáš se znovu snažil prosazovat katolickou víru. Stavovská opozice se rozhodla nekompromisně zakročit. Její účastníci se pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova vydali zúčtovat s katolickými místodržícími Slavatou a Bořitou, kteří byli shledáni vinnými z rušení Majestátu a odsouzeni ke smrti vyhozením z okna.
TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?
A když už se házelo, přidal se k politikům také písař Fabricius. Všichni muži ale dopadli na hromadu starých papírů a odpadu, která jim zachránila život. Jednalo se však o zásadní událost, která se v českých zemích stala předehrou k třicetileté válce.
Další články v sekci
Pokrok v zemědělství: Robotičtí farmáři hlídají stáda na australských farmách
Australský dobytek si už může užívat automatické farmboty. Roboti monitorují jejich zdravotní stav i kvalitu pastvy
U nás to tak moc nevypadá, ale ve světě čím dál tím více vstupují do zemědělství roboti. Automatičtí farmáři hlídají pole, plejí, sčítají úrodu a teď je poslali i k dobytku.
V Austrálii jsou farmy s ovcemi a se skotem stejně tak ohromně rozsáhlé, jako i vzdálené od civilizace. Dobytku na takových farmách se obvykle nedostává potřebné zdravotní péče.
Situaci by teď mohli zachránit farmboti, které vyvíjejí australští vědci. Minulý měsíc zahájili dvouletý pokusný provoz farmbotů na farmách v centrálním Novém Jižním Walesu.
TIP: Máte chuť na pizzu? V Austrálii ji budou rozvážet autonomní roboti
Robotičtí farmáři dovedou monitorovat zdravotní stav dobytka a rovněž mohou zhodnotit kvalitu pastviny. V současné podobě jsou navrženi pro stáda se 20 až 150 kravami mléčného skotu.
Další články v sekci
Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha (2)
Pohaněný Jan utekl ke knížeti Vratislavovi a popsal mu, co se na olomouckém hradě odehrálo
Nešťastná událost se samozřejmě neobešla bez dohry. Jan knížete upozornil, že bezpráví se nepřihodilo jen jemu, biskupovi, ale též tomu, kdo jej do úřadu dosadil, tedy knížeti. Vratislav si takovou urážku samozřejmě nenechal líbit a vypravil Janova kaplana Hagena coby posla se stížností k papeži do Říma.
Předchozí část: Přečtěte si, jak začal spor o olomoucké biskupství
Přepadený posel
Jako by nebylo všech trampot a nepříjemností dost, ani biskupův duchovní neušel pomstě druhé strany. Po cestě se nešťastnou náhodou dostal do spárů jednoho Jaromírova přívržence. Když ten zjistil, kdo je kurýr zač a kam jede, zabránil mu v další cestě. Poslal na něj své druhy, kteří ho oloupili a na věčnou památku mu uřízli nos.
Do Říma dorazilo teprve druhé, teď již s větší obezřetností vypravené poselstvo. Tím byl zahájen dlouhý spor o olomoucké biskupství, jenž se zpočátku vyvíjel v Jaromírův neprospěch. Byl zbaven kněžství, biskupského úřadu a tedy i veškerých příjmů z něj. Kdo chce mít víc, nemívá nic... Jaromír byl ale bojovník a vzdát se rozhodně nehodlal. Měl štěstí, že se za něj postavilo domácí duchovenstvo, mohučský arcibiskup a dokonce i vlivná italská hraběnka Matylda, jež byla podle Kosmy jeho vzdálenou příbuznou. Jaromír se navíc ukázal jako obratný vyjednávač, takže papež rozsudek po čase zmírnil a suspenzi z velké části zrušil. Ani to však ještě nebyl konec. Netrvalo dlouho a vychytralý Přemyslovec mohl slavit úplné vítězství. Zachoval se podle hesla „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ a všechna obvinění z nekalého útoku popřel, čímž se mu podařilo kurii přesvědčit o své nevině. V roce 1074 se mu dostalo plné rehabilitace.
Jaromírův dlouhý spor
Jaromírův triumf se zdál naprostý. Nejen že si svoji biskupskou hodnost a čest uhájil, ale dokázal dosáhnout i původního cíle – olomoucké biskupství bylo zrušeno a obě diecéze se opět spojily v jednu pod správou pražského biskupa. Císař Jindřich IV. s tím dal souhlas na sněmu v Mohuči v roce 1085, papež Řehoř VII. záležitost potvrdil a nic jiného nezbývalo ani Vratislavu II. V té době biskup Jan zřejmě ještě stále žil, zemřel pravděpodobně teprve ke konci onoho roku. Dočkal se tedy hořkého vyústění příběhu, jenž začal tak krušně Jaromírovou návštěvou Olomouce o celých třináct let dříve.
TIP: Odpor vůči režimu, sex a násilí: Biskup Gebhart si s morálkou hlavu nelámal
Na pražském biskupství mohlo zavládnout veselí. Jenže jen ten, kdo se směje naposled, se směje i nejlépe. Jan ani Jaromír nemohli vědět, že zrušení moravského biskupství bude událostí velmi dočasnou. Vratislav II. se nevzdal a v roce 1088 olomoucký stolec znovu obsadil svým kaplanem. Rozhořčený Jaromír se vydal žalovat do Říma, ale na cestě při přechodu Uher znenadání zemřel. Svůj boj nakonec po všech peripetiích prohrál a olomoucké biskupství si svou existenci uhájilo již natrvalo.
Další články v sekci
Johann Sebastian Bach: Nepochopený génius a milovník matematiky
Nad dílem Johanna Sebastiana Bacha se dodnes vznáší řada otazníků: Znal skutečně „nadpřirozenou řeč čísel“, jež mu umožnila předpovědět datum vlastní smrti? Proč upadla jeho práce téměř na sto let v zapomnění? A proč nezanechal žádnou závěť, a odsoudil tak manželku i některé z dětí k chudobě?
Psal se rok 1729 a v lipském kostele sv. Tomáše zazněly vůbec poprvé tóny Matoušových pašijí. Jejich autor, skladatel a tehdejší hlavní lipský varhaník Johann Sebastian Bach, na nich pracoval víc než sedm let. Uznání se ovšem, jako už mnohokrát před tím, nedočkal. Z dobové zprávy se dozvídáme: „Když tato teatrální skladba začala, […] mnoho lidí bylo zmateno […] a tázalo se: ‚Kam tohle povede?‘“ Po Bachově smrti v roce 1750 upadlo jeho dílo v zapomnění, stejně jako autor sám.
Zmrtvýchvstání po sto letech
Jedenáctého března 1829 se ovšem tóny Bachových Pašijí rozezněly znova, tentokrát v sále berlínské Singakademie. O zmrtvýchvstání mistrovské kompozice se postaral mladý romantický skladatel Felix Mendelssohn Bartholdy, který provedení řídil zpoza koncertního klavíru. Pašije sklidily obrovské ovace a jejich sláva se rychle šířila z Německa do celého světa.
Uplynulo dalších 150 let a do vesmíru zamířila sonda Voyager – na palubě přitom nesla i nahrávku Bachova Braniborského koncertu č. 2 a několika preludií z jeho Dobře temperovaného klavíru. Proč zrovna Bach? „Žádný tvor, který dokáže vytvořit takovou hudbu, […] nemůže být od základu špatný,“ zněla odpověď. Přesto Bach, stejně jako mnoho jiných géniů, nenašel ve své době pochopení.
Rodinná tragédie
Johann Sebastian Bach se narodil v německém Eisenachu 21. března 1685 jako osmý potomek houslisty Johanna Ambrosiuse Bacha a Marie Elisabeth Lämmerhirtové. Jeho dětství však poznamenala tragédie: Matka zemřela, když bylo chlapci pouhých devět let, a o rok později ji následoval i otec.
Sirotka se ujal jeho o patnáct let starší bratr Johann Christoph, který měl již vlastní rodinu a působil jako varhaník v nedalekém Ohrdrufu. Malý Johann vynikal ve hře na housle i na varhany, z finančních důvodů se však musel v pouhých patnácti letech osamostatnit. Začínal jako vokalista v kostelním sboru a hudebníkem z povolání se stal roku 1703, kdy nastoupil na post houslisty ve dvorním orchestru vévody Johanna Ernsta ve Výmaru. O pár měsíců později se stěhoval do Arnstadtu, kde konečně získal vytoužené místo varhaníka v místním kostele. Kvůli platu a osobním neshodám se však následně stěhoval ještě několikrát.
Pět zázračných let
Jedno z nejplodnějších tvůrčích období, svých „pět zázračných roků“, zažíval v letech 1717–1723, kdy působil jako kapelník u dvora knížete Leopolda v Köthenu. Na pobyt i osobní přátelství se šlechticem, který patřil k velkým milovníkům hudby, později Bach vzpomínal jako na nejšťastnější dny svého života. Právě v Köthenu spatřilo světlo světa mnoho Bachových koncertů včetně těch Braniborských, řada sonát a suit i první svazek Dobře temperovaného klavíru. Životopisci se shodují, že i kdyby geniální hudebník později již nic nevytvořil, zmíněné skladby by mu nepochybně zajistily nesmrtelnost.
Idyla však musela jednou skončit: Roku 1720 se kníže Leopold podruhé oženil a jeho žena (Bach ji nazval „amúza“) neměla o hudební produkce novomanžela sebemenší zájem. Aristokrat se tak orchestru věnoval stále méně, až jej nakonec roku 1723 úplně rozpustil.
Hudebník druhé kategorie
Téměř čtyřicetiletý Bach se musel opět i s rodinou stěhovat, tentokrát do Lipska, kde měl zastávat post hudebního ředitele městského orchestru. Přestože se pozice jevila zprvu slibně, po předešlé zkušenosti čekala skladatele studená sprcha. Lipští radní, kteří původně upřednostňovali jiného kandidáta, viděli v Bachovi hudebníka druhé kategorie, což mu dávali náležitě pocítit.
Navíc musel v novém působišti vykonávat i řadu neoblíbených činností, včetně výuky latiny, a velmi ho to vyčerpávalo. Ani prezentace skladeb při bohoslužbách nepatřila k nejpříjemnějším zážitkům: Sbor i vokalisté postrádali jak nadšení, tak potřebné kvality.
„Práce mu nevoní“
Bachovy stížnosti u městských radních se vystupňovaly v mnohaletý spor. Zatímco skladatel neskrýval své rozladění z nízkého platu, špatného sboru i nesmyslných povinností, představitelé města se domnívali, že je varhaník příliš paličatý a líný. Jeden radní dokonce napsal, že „za posledních sedm let Bach neudělal vůbec nic“ a navíc „mu práce nevoní“. Ironií osudu právě v té době spatřily světlo světa Matoušovy pašije, které dodnes představují zřejmě největší soubor chrámové hudby, jaký kdy vznikl.
I přesto Bach nakonec setrval v Lipsku až do smrti a se situací se vyrovnal po svém: Pro kostely skládal stále méně, kantorské povinnosti přesunul na jiné a místo toho se věnoval vlastní tvorbě či světským zakázkám. K jejich vrcholům patřila díla Hudební obětina či Umění fugy.
Na sklonku života se Bach i kvůli slábnoucímu zraku stáhl do ústraní. Jeho pohřeb proběhl v tichosti, bez zvláštních poct, a dokonce na něm nezazněla žádná z jeho skladeb. Za přítomnosti rodiny a několika smutečních hostí jej pochovali na hřbitově u kostela sv. Tomáše, načež téměř na sto let upadlo v zapomnění, kde přesně se hrob nachází.
S mistrem na pivo
Ačkoliv známý portrét i některé historické zdroje Bacha vykreslují jako poněkud zkostnatělého měšťana, ve skutečnosti tomu zřejmě bylo právě naopak. Anglický životopisec Hubert Parry poznamenává: „Bylo by těžké navázat přátelství s Beethovenem, […] ale s Bachem bych si dal klidně máz piva.“
Ti, kteří ho znali, se shodovali, že šlo o velmi vlídného muže, jenž se nad své okolí nijak nevyvyšoval – což nebývalo u tehdejších hudebních mistrů zvykem. Dokázal ocenit kvalitní víno a zřejmě byl i silně eroticky založený, o čemž ostatně svědčí fakt, že se svými dvěma manželkami zplodil celkem dvacet dětí. A přestože v hudebních kompozicích vzlétala jeho duše k nekonečným výšinám, ve skutečnosti stál nohama pevně na zemi.
Ve stínu Händela
Za života se Bachovi dostalo uznání jako vynikajícímu varhaníkovi a hráči na cembalo. Co se však týče jeho skladatelské kariéry, považovali jej – nejen v Lipsku – za průměrného, až podprůměrného. V Německu zůstalo Bachovo dílo zcela ve stínu jeho současníka Georga Friedricha Händela, který se shodou okolností narodil ve stejném roce a o pouhých sto kilometrů dál. Händel se stal již za svého života všeobecně uznávaným skladatelem a světoobčanem: Byl doma nejen v Německu, ale také v Anglii, ve Francii či v Itálii a těšil se všeobecné úctě.
Navzdory Bachově snaze se oba muži nikdy nesetkali, neboť Händel schůzku vždy odmítl, jejich osudy se však nakonec za zvláštních okolností přece jen propojily. Když se koncem roku 1749 Bachův zrak zhoršil natolik, že hudebník téměř přestal vidět, sehnali mu léčitele a údajného odborníka na šedý zákal Johna Taylora. Ten mu ovšem při neodborně provedené „operaci“ zanesl do oka infekci a Bach krátce nato zemřel. Ironií osudu Händel v roce 1759 podlehl v Londýně stejnému onemocnění – a do hrobu mu „pomohl“ tentýž lékař.
Matematicky přesná hudba
Bachova hudba dodnes nepřestává udivovat svou krásou, ale i matematickou přesností. Vztah matematiky a Bachových skladeb přitom již zkoumali mnozí odborníci, včetně členů Americké matematické společnosti. Pozornost obvykle nejvíc přitahuje dílo Hudební obětina, jež tvoří mimo jiné deset kánonů. Bach v těchto kompozicích využil četné promyšlené hříčky, přičemž jeden z nejzajímavějších příkladů nabízí Račí dvojhlasý kánon: V prvním hlase je vedena základní melodie, zatímco ve druhém hlase použil autor tutéž melodii, ale zapsal ji do not od konce. Druhý hudebník tedy hraje stejný motiv jako jeho kolega, ale pozpátku.
O tom, že si Bach pohrával v tvorbě s jistými matematickými principy, svědčí i fakt, že již na začátku své kariéry převedl vlastní jméno do hudební abecedy, tedy do not B, A, C, H. Tento motiv pak často používal jako svůj „podpis“: Najdeme jej třeba v Hudební obětině či v Kánonických variacích. Pokud bychom navíc jednotlivým hláskám přiřadili čísla podle pořadí v abecedě (B = 2, A = 1, C = 3, H = 8) a sečetli je, dostali bychom výsledek 14 – s tímto počtem not pak Bach v jednotlivých motivech často pracoval. K poctě jednoho z největších hudebních géniů všech dob použilo později motiv B-A-C-H i mnoho dalších velikánů světové hudby, mimo jiné Liszt či Brahms.
Posedlost čísly?
Myšlenku, že Bach používal jakousi „číselnou abecedu“, rozvinul již v polovině minulého století teolog a muzikolog Friedrich Smend. Jeho první studie na toto téma z roku 1947 vzbudila nebývalý ohlas, ale i vlnu nevole, a jeho základní ideu navíc mnozí další nadšenci dovedli často až k absurdním závěrům. Například Kees van Houten a Marinus Kasbergen tvrdí, že Bach zakódoval do své hudby mnohá tajemství, včetně data vlastní smrti, a to na základě kalendáře tajného bratrstva rosekruciánů.
Řada badatelů však s těmito extrémními závěry zásadně nesouhlasí: Bachovy geniální kompozice nejsou podle nich výsledkem ničeho jiného než celoživotního neutuchajícího studia zákonitostí hudby.
