Největší město Louisiany New Orleans leží u řeky Mississippi a je jedním z nejvýznamnějších přístavních měst USA. Vzhledem ke své poloze čelí častým záplavám a v roce 2005 město katastrofálně postihl hurikán Katrina. Teď má New Orleans ale ještě další velký problém.

Vědci NASA potvrdili, že New Orleans a jeho okolí se rychle potápějí, mnohem rychleji, než se až doposud myslelo. Ukázalo to průběžné snímkování města leteckým radarem Uninhabited Aerial Vehicle Synthetic Aperture Radar (UAVSAR).

Že se New Orleans potápí nebylo žádným tajemstvím. Odborníci ale netušili, že v některých místech, jako je průmyslová oblast Norco, klesá povrch města ke dnu rychlostí až 5 centimetrů ročně.

TIP: Zemětřesení posunulo Káthmándú, ale výška Mount Everestu zůstane stejná

Viníkem situace jsou kromě přírodních poměrů na místě i lidské aktivity. V případě New Orleans je to hlavně odčerpávání podzemní vody.

Staročeská strana vznikla jako původně neformální seskupení významných politiků českého národa, které postupně dostávalo určitou pevnější strukturu. V čele stáli lidé, kteří už měli dlouhodobé politické zkušenosti a značnou váhu ve společnosti. V Čechách šlo o Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra a Františka Braunera. Na Moravě se do čela Národní strany dostal advokát Alois Pražák.

Slepá ulička

Vznik staročechů souvisel s politickými změnami v letech 1860–1861 a jejich předáci chtěli dosáhnout toho, aby byla strana považována za mluvčího celého českého národa. K tomu bylo třeba nejprve zajistit vycházení politického tisku, který by hrál úlohu důležitého propagačního nástroje. Rieger podpořil žádost advokáta Julia Grégra a ten získal souhlas s vydáváním politického deníku Národní listy. Tak byly položeny základy moderního českého politického života

První číslo Národních listů vyšlo 1. ledna 1861. Rieger v něm nastínil český politický program založený na národní rovnoprávnosti, občanských právech a rozsáhlé samosprávě. Nejvíce problémů způsobil požadavek uznání svébytného postavení zemí Koruny české. Přestože jej slíbila podporovat i zemská šlechta, která se staročechy spolupracovala, říšská rada ve Vídni tento požadavek zamítla. Čeští poslanci se proto rozhodli, že se dalších zasedání rady nezúčastní, což Rieger vyhlásil 18. března 1863. Tato politika pasivní rezistence měla podpořit český státoprávní program, ale ve skutečnosti nikam nevedla. Fakt, že se čeští zástupci nezúčastnili zasedání říšské rady a s přestávkami posléze i českého a moravského sněmu, totiž nikomu jinému příliš nevadil a ve svých důsledcích to bylo spíš na škodu.

Jedna z nejproslulejších a nejzáhadnějších soch planety se nachází v Egyptě a pojí se s ní mnohé mýty: Když jí někdo stanul tváří v tvář, musel odpovědět na její hádanku, nebo zemřel. Sfinga odměřuje lidstvu čas, a bude-li zničena, zmizí z povrchu zemského i člověk. Socha stojí v místě počátku času a je zdrojem magické moci, která se rozprostírá nad celou Gízou… Sfingu zkrátka provází takové množství příběhů a legend jako žádný jiný monument na světě.

Gigantická socha se tyčí v blízkosti tří velkých pyramid – Chufuovy, Rachefovy a Menkaureovy. Má podobu lvího těla s lidskou tváří obrácenou k východu a jedná se o největší skulpturu, jakou kdy člověk vytesal z jednoho kusu kamene. 

Již s datem jejího vzniku se pojí řada nejasností. Většina egyptologů se přiklání k názoru, že ji v polovině 3. tisíciletí př. n. l. nechal vybudovat panovník Rachef, syn Chufua, slavného stavitele Velké pyramidy. Další badatelé však monument zařazují do výrazně dřívější éry, především na základě nálezů stop po silných erozích v těle kamenné šelmy. Ty mohly totiž údajně vzniknout jen během staletí vydatných dešťů, které však v oblasti Gízy ustaly okolo roku 7000 př. n. l: Tehdy se začalo měnit klima, vlhké a husté lesy a pastviny ustoupily a z lokality se postupně stala poušť. Podle druhé teorie tak musí být strážkyně pyramid přes devět tisíc let stará a Rachef ji pouze nechal opravit a vtiskl její původní tváři podobu svého obličeje. 

Záhada chrámových chodeb 

Původní název sochy neznáme, v pozdější éře jí Egypťané říkali Hor-em-Akhet („Hór na obzoru“). Slovo „sfinga“ pochází až ze staré řečtiny a odkazuje k mytickému tvorovi s tělem lva, hlavou ženy a křídly orla. Monument je vytesán z vápence, měří 73,5 m na délku, 19,3 m na šířku a 20,2 m na výšku. Nechybělo však mnoho a jednu z nejobdivovanějších soch moderní doby by navždy pohřbil písek. Poprvé se o její odkrytí pokusil už faraon Thutmose IV.: Nařídil ji vykopat okolo roku 1400 př. n. l. a na počest jejího částečného odhalení pak nechal u jejích tlap vztyčit stélu.

Kompletně se monument podařilo odkrýt až roku 1925 týmu archeologů vedenému Francouzem Émilem Baraizem. Opravdovou senzaci vyvolalo zjištění, že se pod sfingou nachází síť chodeb, jež kdysi zřejmě vedly k nedalekým pyramidám. Přímo u sochy se dochovaly i zbytky dvou svatostánků: Chrámu sfingy a Údolního chrámu. Podobně jako v případě pyramid ovšem zůstává záhadou, k čemu přesně celý chrámový komplex sloužil. 

Obří sluneční hodiny?

Mnozí odborníci i záhadologové si lámou hlavu také nad účelem samotné skulptury. Jelikož je kamenná lvice obrácena tváří přesně na východ a při obou rovnodennostech hledí přímo na vycházející Slunce, jsou někteří vědci přesvědčeni, že by mohlo jít o obří sluneční hodiny. 

Dnešní podoba sfingy se od té původní zřejmě značně liší: Eroze, podzemní vody i necitlivé restaurátorské pokusy vykonaly na monumentu z křehkého vápence své. Nelze si rovněž nevšimnout, že obličeji chybí téměř metr široký nos. Traduje se, že jej ustřelili Napoleonovi vojáci při tažení do Egypta, archeologové se však shodují, že ve skutečnosti o něj strážkyně Gízy přišla již ve 14. století, kdy jej nechal ustřelit palbou z děla sufijský fanatik Muhammad Sa’im ad-Dahr.

Před necelým rokem jsme si mohli v takřka přímém přenosu vychutnávat návštěvu sondy New Horizons u ledového trpaslíka Pluta. Data, které sonda sesbírala, ukázala, že Pluto ani zdaleka není mrtvou zmrzlou koulí – je to rozmanitý a barevný svět s nádherně modrou oblohou. Mise New Horizons tím ale ani zdaleka nekončí. Sonda nyní míří vstříc dalšímu dobrodružství k planetce ve vzdáleném Kuiperově pásu.

K objektu označovanému jako 2014 MU69 má sonda dorazit až za dva a půl roku (1. ledna 2019), již nyní ale vědce zásobuje novými poznatky.

New Horizons boří mýty

Nejčerstvější objev sondy New Horizons se váže k planetce 1994 JR1, vzdálené více než 5 miliard kilometrů od Slunce. Nové snímky, pořízené ze vzdálenosti 11 milionů kilometrů, umožnily vědcům stanovit přesnou polohu tohoto 145 kilometrů velkého objektu, včetně jeho dráhy a definitivně vyvrátit teorie, že jde o kvazisatelit Pluta.

Současně se podařilo stanovit i rychlost rotace 1994 JR1 – jedna otočka kolem vlastní osy zde trvá za 5,4 hodiny, což je na objekt Kuiperova pásu velmi vysoká rychlost rotace.

Gotthardský úpatní tunel (německy Gotthard-Basistunnel) je železniční tunel, který prochází Gotthardským pohořím švýcarských Alp. Úpatní je kvůli tomu, že vjezdy to tunelu jsou umístěny na úpatí a nikoliv na úbočí hor. Se svými 57 kilometry se stane nejdelším železničním tunelem na světě.

Tímto tunelem by po jeho uvedení do provozu mělo projet až 250 vlakových souprav denně, maximální rychlostí 250 kilometrů za hodinu. Tunel zrychlí železniční spojení mezi švýcarským Curychem a italským Milánem ze 4  hodin na pouhé 2 hodiny a 50 minut.

TIP: Sto kilometrů pod mořem: Postaví Čína nejdelší tunel na světě?

Prorazit tvrdou žulu nebo naopak měkké horniny, které dohromady tvoří švýcarské Alpy, nebylo vůbec snadné. Práce na ražení tunelu probíhaly celkem 25 let, přičemž tunel byl kompletně proražen 15. října 2010. Letos 1. června by mělo dojít ke slavnostnímu otevření celé stavby a pro pravidelnou dopravu by měl být Gotthardský úpatní tunel otevřen 11. prosince.

Úžasný snímek Marsu pořídil 12. května Hubbleův vesmírný teleskop. Mars se právě v těchto dnech blíží do opozice se Sluncem (22. května) a při pohledu ze Země se tak jeví mimořádně jasným. Marsovská opozice, tedy stav, kdy se z pohledu Země nachází Mars a Slunce na opačné straně oblohy, nastává jednou za 780 dnů. Vzdálenost Země od Marsu se při opozici mění – v roce 2003 například obě planety dělila rekordně krátká vzdálenost – 55,76 milionu kilometrů. Šlo tehdy o největší sblížení obou planet za posledních 60 tisíc let. 

Australské ministerstvo obrany ohlásilo úspěšný start experimentálního nadzvukového letounu Hypersonic International Flight Research Experimentation – HiFiRE 5B.

Stroj, který je podobný spíše raketě, vzlétl z testovací základny Woomera Test Range v poušti jižní Austrálie. Během testu dosáhl rychlosti Mach 7,5, což odpovídá 9.188 kilometrům za hodinu a doletěl do výšky 278 kilometrů.

TIP: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

HiFiRE 5B byl jedním z celkem 10 experimentálních letů tohoto stroje, které připravili australští vědci. Snaží se s jejich pomocí lépe pochopit fyzikální zákonitosti letů vysokými rychlostmi, které několikanásobně překračují rychlost zvuku.

Odborníci se dnes shodnou, že mnohobuněčný život, viditelný pouhým okem, se stal na zemi běžným až před necelými 650 miliony let. Nový objev z Číny to ale může změnit.

Čínští vědci totiž objevili 167 fosilií mnohobuněčných organismů, které mají velikost až 30 centimetrů. Pocházejí z hornin formace Gaoyuzhuang, jejichž stáří činí 1,56 miliardy let.

U takto starých nálezů bývá velice obtížné zjistit, o co vlastně jde. U doposud nejstarších známých větších organismů z doby před 635 miliony let jsme rádi, když vůbec poznáme, že to bylo živé. Nový objev je tedy nutné brát s rezervou.

TIP: Prastarý sex: Nejstarší důkaz rozmnožování komplexního organismu

Pokud se ale potvrdí, že v případě čínských nálezů jde skutečně o pozůstatky mnohobuněčných organismů, od základů se změní náš pohled na historii života na Zemi.

Lazebníci a bradýři nebyli z počátku příliš váženi, německý právní spis Švábské zrcadlo z druhé poloviny 13. století je označuje za „pokolení lehkého svědomí“.  Valně o nich nesmýšlel ani Jan Lucemburský, který v privilegiích pro Staré Město pražské roku 1330 zakázal, aby se kdokoliv z lazebníků, barbířů, pištců nebo hudců mohl ucházet o post konšela. Právoplatnými měšťany se tito služebníci stávali spíše výjimečně.

Cesta ke společenskému uznání

K povznesení řemesla došlo dle nejistých zpráv kronikáře Václava Hájka z Libočan již za panování Václava IV. Hájek uvádí, že když byl král Václav IV. roku 1394 vězněn panskou jednotou, žádal, aby směl alespoň do lázně. Přestože byl přísně střežen, podařilo se mu prý za pomoci lazebnice Zuzany uprchnout. Za to pak prohlásil toto řemeslo rovné ostatním. S určitostí je za poctivé označil král Vladislav II. roku 1474. V roce 1686 pak císař Leopold I. stanovil, aby bradýři byli imatrikulováni na univerzitě, zkoušeni od fyzika a jejich řemeslo – chirurgie – pozdviženo na umění. Za Marie Terezie měli skládat zkoušku na fakultě medicíny a od roku 1773 byli nazýváni chirurgy. Název bradýři zůstal jen těm, kteří nadále holili vousy a stříhali vlasy.

Bradýři i lazebníci se sdružovali v cechy podobně jako jiná zaměstnání. Pokud bylo ve městě lazebníků málo, přibírali k sobě i přespolní nebo bradýře, kteří ve velkých městech tvořili samostatný cech. Dlužno podotknout, že mezi nimi panovala mnohdy rivalita. Často se zdráhali nemocnému rozvinout obvaz, který zavázal jiný ranhojič, nebo pokračovat v léčbě, kterou začal jiný lékař. Mnoho výtek a posměšků sklidili ti, kdo napravovali zdraví zločinců po tortuře nebo člověka nařčeného z kacířství.  

Exoplaneta EPIC212521166 b se nachází zhruba 380 světelných let od Země. Její mateřskou hvězdou je osm miliard let stará trpasličí hvězda s hmotností 0,7 Slunce. Samotná planeta je přibližně 18,3× hmotnější než Země (tedy o něco hmotnější než Neptun), přičemž její průměr je 2,6× větší než průměr naší planety. Jde tak pravděpodobně o doposud nejhmotnější planetu této velikosti. Svou mateřskou hvězdu obkrouží přibližně jednou za 14 dnů.

TIP: Vědci našli planetární Godzillu, kamennou planetu 17× těžší než Země

Prvotní pozorování hvězdy EPIC212521166 si připsal známý lovec exoplanet Kepler, potvrzení existence exoplanety a údaje o její hmotnosti pak přinesla následná pozorování spektrografu HARPS, umístěného na dalekohledu na observatoři La Silla v Chile. Data spektografu ukazují, že jde o planetu s kamenným jádrem.