Čs. vojenská vyznamenání druhé světové války začala vznikat v zahraničí, ve Velké Británii. Jako první byly exilovou vládou již 20. prosince 1940 založeny Československý válečný kříž 1939 a Československá medaile za chrabrost následované Československou vojenskou medailí za zásluhy, která byla založena 20. dubna 1943.

Historie Československých vojenských vyznamenání (1940-1945)

• Československá vojenská vyznamenání (1): Válečný kříž (vychází 24. května)
• Československá vojenská vyznamenání (2): Vojenský řád Bílého lva (vychází 27. května)
• Československá vojenská vyznamenání (3): Vojenská medaile Za zásluhy (vychází 30. května)
• Československá vojenská vyznamenání (4): Medaile Za chrabrost (vychází 2. června)
• Československá vojenská vyznamenání (5): Vojenská pamětní medaile (5. června)

O několik měsíců později, 15. října 1943 byla založena Československá vojenská pamětní medaile (nazývaná též jako Pamětní medaile československé armády v zahraničí) a kompletní soubor válečných československých vyznamenání doplnil 9. února 1945 Československý vojenský řád Bílého lva „za vítězství“ jako nejvyšší vojenské vyznamenání. Všechna tato vyznamenání byla zřízena usnesením čs. exilové vlády se souhlasem prezidenta republiky a po osvobození republiky byla jejich platnost potvrzena následnými vyhláškami vlády v roce 1946. 

Československý válečný kříž 1939 

Toto vyznamenání bylo zřízeno „jako viditelné vyznamenání čs. občanům ve vlasti, jednotkám a příslušníkům čs. armády v zahraničí, jakož i jednotkám a příslušníkům spojeneckých armád, kteří se zúčastnili boje, vzplanuvšího v r. 1939, a prokázali v něm vynikající a úspěšný čin výkonný nebo velitelský, při němž byli osobně vystaveni nebezpečí života, nebo život obětovali“.

Výtvarný návrh vyznamenání je dílem Rudolfa Poláka, který vytvořil odznak v podobě bronzového řeckého kříže o průměru 44 mm. Ramena kříže jsou šípovitě zakončena a mezi nimi jsou umístěny zkřížené meče. Na averzu jsou ramena kříže plasticky půlena a do středu kříže je umístěn štítek s malým státním znakem. Na reverzu, který je plochý, je ve středu kříže umístěn kolmo rýhovaný štítek s letopočtem 1939 a zemským znakem Čech v kruhu.

Na horním hrotu kříže je v kruhu zemský znak Slovenska, na spodním hrotu znak Podkarpatské Rusi, v pravém hrotu znak Moravy a v levém znak Slezska. Na horním hrotu kříže je pevné ouško, kterým prochází závěsný kruh stuhy. Ta je 40 mm široká, červená, proťatá pěti bílými 5 mm širokými pruhy, které jsou ve středu proťaty 1,5 mm širokými modrými pruhy, okraje stuhy jsou začištěny bíle.

Opakované udělení kříže se vyjadřuje zlacenou lipovou snítkou, která se pokládá na stuhu. Československý válečný kříž 1939 byl v průběhu doby vyráběn v celkem čtyřech vydáních. Sběratelsky nejvyhledávanější a nejméně početné jsou dvě varianty londýnského válečného vydání.

Stavba, která započala již v roce 2011, se nachází v odlehlé kotlině vápencových hor v provincii Kuej-čou v jižní části země a dokončena má být již v červnu tohoto roku. S uvedením do provozu se počítá letos na podzim. Zatím se zdá, že Čína nebude mít s dodržením plánovaného termínu žádné problémy. Po svém uvedení do provozu se pětisetmetrový radioteleskop FAST (Five-hundred-metre Aperture Spherical Radio Telescope) stane největším radioteleskopem na světě.

„Informativním výslechem očitých svědků činu bylo zjištěno, že v 10.36 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha, který přijížděl svým autem směrem z Panenských Břežan Kirchmayerovou třídou.“ Tak zní oficiální popis atentátu, k němuž došlo 27. května 1942.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

Nelehký úkol připadl na bedra parašutistů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, kteří byli pro nebezpečnou akci vycvičeni ve Velké Británii. Pomocnou ruku jim na domácí půdě podal ještě Josef Valčík. Jakmile byla skupina kompletní, stačilo počkat, až Heydrich opustí své sídlo na Panenských Břežanech. Ve chvíli, kdy jeho auto projíždělo kolem výsadkářů, hodil Kubiš na auto granát, ale minul. Přesto exploze vůz zasáhla.

Ačkoliv byl zraněný Heydrich převezen do nemocnice, nebylo mu to už nic platné a o několik dní později svým zraněním podlehl. Krátce na to se v Protektorátu rozpoutalo peklo, jež vešlo do historie jako heydrichiáda.

Jen málokterá z osobností českého kulturního života se zapsala do našich dějin tak jako František Palacký. Když 26. května 1876 umíral, skloňovali jeho jméno vědci, novináři i politikové.

TIP: František Palacký: Otec národa a největší z Moravanů

Palackého cesta do čela českého národa přitom začala v malé vsi na východní Moravě a vedla překvapivě nikoli do Prahy nebo Vídně, ale na Slovensko. Až později zamířil do hlavních metropolí monarchie, kde navázal potřebné styky a otevřel si tak dveře do vyššího světa. Netrvalo dlouho a z Františka se stal jeden z jeho nejvýraznějších členů. Získal řadu prominentních postů, nicméně do historie se zapsal především jako průkopník českého dějepisu. Jeho Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě vytvořily esenciální bázi, s níž se historikové vyrovnávají dodnes.

Není tajemstvím, že lidem, kteří trpí migrénou, ubližuje světlo. Bolest vyvolaná světlem doprovází asi 80 procent případů migrény. Vědci ale nedávno zjistili, že záleží na vlnové délce světla. Dozvěděli se to díky 69 statečným pacientům, kteří byli ochotni podstoupit nepříjemné experimenty se světlem různých barev.

Z experimentů vyplynulo, že barvy na obou koncích viditelného spektra, tedy červené a modré až fialové, migrénu vždy jen zhoršují. Stejně tak i žluté nebo bílé světlo.

TIP: Budeme si léčit bolest jedem jihoamerických sklípkanů zubatých?

Překvapením se ale pro vědce stalo zelené světlo o vlnové délce 530 nanometrů. Pacientům s migrénou škodilo nejméně a 20 procentům z nich se naopak při tomto světle ve srovnání s temnou místností ulevilo. Problém je v tom, že osvětlení, která by svítila jen v úzkém rozmezí zeleného světla, jsou v dnešní době velmi drahá.

Držáky na plechovky piva už mnoho desítek let ohrožují živočichy v oceánu. Mořští ptáci, savci, plazi nebo ryby do nich buď vlezou nebo je sežerou a obvykle to nepřežijí.

V USA zákon nařizuje tyto držáky vyrábět z plastu, který se v oceánu za pár dní rozloží světlem. I přesto ale každoročně zahyne kolem 1 milionu mořských ptáků a 100 tisíc mořských savců a želv právě kvůli držákům na plechovky piva.

TIP: Chytré řešení z Islandu: Láhev na vodu, která se po vyprázdnění rozloží

V pivovaru Saltwater Brewery proto vymysleli držáky na plechovky z odpadu při výrobě piva, což jsou většinou zbytky pšenice nebo ječmene. Jsou pevné jako klasické držáky z plastu, snadno biologicky rozložitelné, a když je nějaký mořský živočich spolkne, tak by je měl strávit a bez problémů to přežít.

Jan Žižka žil a dodnes žije dvěma naprosto rozdílnými životy. První můžeme chápat jako jeho vlastní historickou životní pouť, jež se začala na rodné tvrzi kolem roku 1360 a uzavřela se nedaleko Přibyslavi ve východních Čechách 11. října roku 1424. Druhý život představuje historická tradice.

Žoldnéř a králův čeledín

Kdo vlastně byl Jan Žižka z Trocnova, posléze zvaný z Kalicha? Jednalo se o nižšího šlechtice, jemuž rodná tvrz nemohla nabídnout ani základní existenční zajištění. Vstupme nyní s Žižkou do 15. století. Tehdy se stala nemalým mezníkem jeho životního příběhu účast ve válce polské koruny proti řádu německých rytířů, jež vyvrcholila 23. září 1410 bitvou u Grünwaldu. Podle tradice zde Jan Žižka přišel o první oko. Po návratu do Čech začala pozvolná Žižkova cesta vzhůru. Dostal se totiž ke dvoru českého krále Václava IV. jako „králův čeledín“.

Z Plzně na horu Tábor

Roku 1419 zemřel Václav IV. a koruna čekala na jeho mladšího bratra Zikmunda. Rok 1419 znamenal v Žižkově životě vážný předěl, který zaznamenal kronikář: „A tu Žižka vzat jest od lidu na slovo.“

Ještě na podzim tohoto roku odešel Žižka z hlavního města na západ Čech do Plzně, přirozeně nikoli sám, ale se skupinou osob, které nebyly spokojené s vývojem v pražských městech. Plzeň se ale ukázala být pro tyto radikální osoby zcela nevhodná. Proto Žižka Plzeň opustil, již v čele zástupů, které hledaly ideální nové sídliště, jímž se mělo stát jihočeské hradiště na hoře Tábor.

A tak začala od jara 1420 vznikat „revoluční komuna“. Ale pozor! Žižka nebyl žádný fanatik či radikál. Podle všeho byl dokonce hluboce zasazen do tradičních společenských vazeb, jak dokládá skutečnost, že se po úspěšné bitvě na Vítkově roku 1420 nechal pasovat na rytíře. Na jedné straně byl Žižka příliš vojákem z povolání, zvyklým na dodržování vžitých regulí a stavovské cti.

TIP: Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Počínaje Sudoměří a Vítkovem svedl Jan Žižka řadu skvělých bitev. Jeho taktika nesla mnoho originálních a netradičních prvků, třeba užití válečných vozů nebo lehké dělostřelby. Početně zpravidla slabší vojsko pod jeho velením užívalo nezvyklé zbraně jako sudlice, cepy (skutečné okované nástroje, jimiž se mlátilo obilí) či řemdihy. Jeho životní cesta skončila roku 1424, tedy v době, kdy bylo husitské hnutí v plném rozpuku.

Kvazary jsou zdaleka nejjasnějšími objekty ve vesmíru, mohou produkovat světlo o ekvivalentu 3×1013 svítivosti Slunce a jejich jas může být až 100× vyšší než jas celé Mléčné dráhy. Jsou to objekty z raného období vývoje galaxií a vesmíru.

Tím úplně prvním identifikovaným kvazarem byl v roce 1959 kvazar s označením 3C 273, ze souhvězdí Panny. Jeho absolutní hvězdná velikost odpovídá desítkám biliónů Sluncí, což až padesátkrát převyšuje výkon nejjasnějších galaxií.

Teploty vymykající se fyzikálním teoriím

Ze žhavého a jasného jádra kvazaru 3C 273 se do okolního prostoru uvolňují velmi rychlé výtrysky elektricky nabité hmoty, které jsou zdrojem masivního radiového záření a které mohou dosahovat až do vzdálenosti 200 tisíc světelných let. Strukturu těchto extrémních výtrysků zkoumali vědci z astrofyzikálního ústavu v Bostonu spolu s ruskými kolegy z Lebeděvova fyzikálního ústavu. Zveřejněné závěry týmu vědců se vymykají jakýmkoli teoreticky představitelným fyzikálním procesům uvnitř kvasarů.

V jádru kvazaru 3C 273 panují podle vědců teploty okolo 10 bilionů Kelvinů, což je mnohem více, než se podle dnešních teoretických modelů očekávalo. Vědci si doposud mysleli, že maximem jsou teploty okolo 100 miliard Kelvinů, pak měly nastoupit samoochlazovací fyzikální mechanismy.

TIP: Nejzářivější kvazar ve vesmíru uvolňuje tolik světla jako 350 bilionů Sluncí

Vědci také zjistili, že radiový obraz kvazaru nám rozmazává přítomnost mezihvězdné hmoty v naší Galaxii, konkrétně té její části, která se chová jako turbulentní plazma. Jde o podobný jev, jako kdybychom se dívali na vzdálený objekt například přes chvějící se plamen svíčky.

Na kopci Corcovado, jenž se vypíná nad brazilským Rio de Janeirem, otevírá svoji náruč samotný Spasitel – tedy jeho gigantická podobizna z železobetonu, socha Krista Spasitele. Myšlenku na vztyčení velkolepé náboženské památky, o níž by se mluvilo po celém světě, poprvé pojal brazilský kněz Pedro Maria Boss už roku 1859, na dlouho však upadla v zapomnění.

Vzkřísili ji až představitelé arcidiecéze v Riu v roce 1921: Plánovali zbudovat sochu, kterou by mohli uctít sté výročí uznání brazilské nezávislosti na Portugalsku, vyhlášené roku 1822. Nakonec ovšem uskutečnění tohoto plánu trvalo dlouhých deset let. Teprve 12. října 1931 mohl vedoucí projektu – brazilský inženýr Heitor da Silva Costa – obří monument za velké slávy odhalit a nechat vysvětit. Krátce nato se stal Kristus Spasitel symbolem nejen Ria, ale i celé Brazílie. 

Nešlo samozřejmě o nijak levný počin – za sochu zaplatili Brazilci v přepočtu na dnešní ceny asi 3,7 milionu dolarů (90 milionů korun). Nutno dodat, že většina peněz se vybrala od místních věřících. 

Široká náruč nad Riem 

Samotná skulptura vznikla na základě návrhů francouzského sochaře polského původu Paula Maximiliena Landowského a rumunského sochaře Gheorgheho Leonidy. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který stavitelé zvolili kvůli bílé barvě a snadné opracovatelnosti. Není bez zajímavosti, že malta použitá při stavbě obsahovala i poněkud netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Na výšku měří Spasitel celých 30 metrů, dalších 8 metrů pak přidává podstavec. Ohromující je i hmotnost 700 tun a rozpětí paží – neuvěřitelných 28 metrů. 

Rozměry ikonické stavby a její umístění však mají i stinné stránky. Do sochy udeří v průměru šestkrát ročně blesk, a předloni tak přišel Kristus v bouřce o špičku prstu na pravé ruce. Železobetonový Spasitel již prodělal několik rekonstrukcí: Jednak se opravoval samotný monument, jednak vznikaly eskalátory a chodníky v jeho okolí. Do hlavy a paží byly také zabudovány hromosvody a v roce 2010 přibylo na úpatí sochy nové osvětlení.

TIP: Ruští odvážlivci vylezli na sochu Ježíše v Riu

U turistů se památka těší značné oblibě a ročně k ní zavítají stovky tisíc návštěvníků. Pokud se rozhodnete nevyužít výtah, ale dojít k monumentu pěšky, musíte počítat s vynaložením jisté námahy. Lanová dráha Estrada de Ferro Corcovado končí 40 metrů pod vrcholkem a 220 schodů k úpatí sochy je třeba poctivě vyšlapat. Pohled na gigantického Krista a celé město ležící pod jeho otevřenou náručí však představuje dostatečnou odměnu.