Čína uskutečnila první start své nové nosné rakety Dlouhý pochod 12B (Long March 12B), která má představovat domácí alternativu k americké raketě Falcon 9 společnosti SpaceX. Start proběhl 2. června z komerční startovní zóny Tung-feng (Dongfeng) na kosmodromu Ťiou-čchüan v poušti Gobi.

Zvláštní pozornost však nevyvolala jen samotná raketa, ale také okolnosti jejího vypuštění. Podle dostupných informací totiž čínské úřady ani státní výrobce rakety China Aerospace Science and Technology Corporation (CASC) předem nezveřejnily běžná varování pro leteckou a námořní dopravu.

Start bez varování

Před kosmickými starty se standardně vydávají upozornění pro letadla a lodě, aby se vyhnuly oblastem, kam by mohly dopadat části rakety nebo jiné úlomky. Taková opatření jsou součástí mezinárodně uznávaných bezpečnostních postupů a koordinují je organizace odpovědné za civilní letectví a námořní dopravu.

Právě otázka bezpečnosti při nakládání s kosmickým odpadem a raketovými stupni je oblastí, v níž Čína čelí dlouhodobé kritice. Analytici už v minulosti upozorňovali, že země ne vždy důsledně dodržuje mezinárodní zvyklosti týkající se informování o rizicích spojených s kosmickými starty a s likvidací raketových stupňů po jejich použití.

Mezinárodní právo přitom stanovuje, že stát nese odpovědnost za případné škody způsobené kosmickými aktivitami uskutečněnými z jeho území.

Čínský konkurent Falconu 9

Nová raketa Dlouhý pochod 12B má výkonnostně mířit do stejné kategorie jako Falcon 9, tedy dnes nejpoužívanější raketa společnosti SpaceX. Klíčovou vlastností má být znovupoužitelnost, která v posledních letech zásadně změnila ekonomiku kosmických letů. První start však ještě nezahrnoval pokus o návrat a záchranu prvního stupně, takže raketa zatím své schopnosti v této oblasti neprokázala.

Přesto CASC označila misi za plně úspěšnou. Raketa během letu vynesla 18 družic Čchien-fan Ťi-kuej (Qianfan Jigui), rozsáhlé čínské satelitní sítě určené k poskytování internetového připojení. Právě tato megakonstelace má v budoucnu konkurovat systému Starlink, který buduje SpaceX a který již dnes tvoří tisíce satelitů na nízké oběžné dráze Země.

Úspěch Long March 12B zapadá do širšího obrazu rychle rostoucího čínského kosmického programu. Země v posledních letech výrazně rozšiřuje své schopnosti jak v oblasti komerčních startů, tak v pilotované kosmonautice.

Dalším významným krokem byl únorový test experimentální verze připravované rakety Dlouhý pochod 10, která má jednou dopravit čínské astronauty k Měsíci. Během suborbitálního letu byla ověřena funkčnost nosiče i záchranného systému budoucí pilotované lodi Meng-čou (Mengzhou). Testovací stupeň rakety po dosažení výšky přes 100 kilometrů kontrolovaně dopadl do moře. 

Závod o návrat lidí na Měsíc

Většina odborníků očekává, že se Čína pokusí o první přistání svých astronautů na Měsíci kolem roku 2030. Tento termín je zároveň jedním z hlavních důvodů, proč se Spojené státy snaží urychlit vlastní program Artemis. NASA plánuje návrat lidí na měsíční povrch nejpozději do roku 2028, aby si udržela náskok v novém kole kosmických závodů.

První start rakety Dlouhý pochod 12B tak nepředstavuje jen uvedení dalšího nosiče do provozu. Je také dalším důkazem, že Čína buduje komplexní kosmickou infrastrukturu zahrnující znovupoužitelné rakety, rozsáhlé satelitní sítě i technologie potřebné pro pilotované lety k Měsíci. V kombinaci s rychlým tempem vývoje naznačuje, že soupeření mezi čínským a americkým kosmickým programem bude v příštích letech stále intenzivnější.

Konopí se v posledních letech stalo běžnou součástí života milionů lidí. Zatímco dříve bylo spojováno především s rekreačním užíváním, dnes jej mnozí používají kvůli úzkostem, problémům se spánkem nebo chronické bolesti. V některých věkových skupinách se dokonce každodenní užívání stává běžnějším než každodenní konzumace alkoholu: 8 až 11 % mladých a lidí středního věku užívá konopí denně a lidé ve věku 19–30 let užívají konopí téměř třikrát častěji než alkohol.

Přesto zůstává překvapivě mnoho nezodpovězených otázek. Vědci stále nemají dostatek kvalitních dat, která by spolehlivě ukázala, jaké důsledky má dlouhodobé každodenní užívání konopí na lidské zdraví. Výzkum komplikuje nejen dlouhá historie kriminalizace a společenského stigmatu, ale také obrovská rozmanitost konopných produktů.

Jiný dopad může mít člověk, který si několikrát denně dopřává silné THC koncentráty, a jiný pacient užívající večer nízkou dávku léčebného přípravku. Dosavadní studie však už odhalily několik oblastí, kde může pravidelné užívání přinášet jak potenciální přínosy, tak zdravotní rizika.

Záhadný syndrom nevolnosti

Jedním z nejvýraznějších problémů spojených s dlouhodobým intenzivním užíváním konopí je takzvaný syndrom cannabinoidní hyperemeze. Jde o stav charakterizovaný opakovanými cykly silné nevolnosti, zvracení a někdy i výrazných bolestí břicha.

Lékaři se s tímto syndromem setkávají především u lidí, kteří užívají konopí dlouhodobě a ve vysokých dávkách. Nejčastěji se týká uživatelů produktů s vysokým obsahem THC, hlavní psychoaktivní látky v konopí. Přesný mechanismus vzniku syndromu však stále není znám.

Zajímavé je, že konopí bývá často používáno právě proti nevolnosti, například u některých onkologických pacientů. U části dlouhodobých uživatelů se však může účinek paradoxně obrátit.

Úleva od úzkosti, nebo její maskování?

Mnoho lidí sahá po konopí kvůli úzkostem. Někteří popisují výrazné zklidnění mysli, lepší soustředění a snazší zvládání stresových situací. Právě úzkost patří mezi nejčastější důvody, proč lidé začínají konopí užívat pravidelně. Vědecké poznatky jsou ale rozporuplné. Výzkumy ukazují, že konopí může úzkost jak zmírňovat, tak naopak zhoršovat. Výsledek často závisí na dávce, individuální citlivosti i konkrétním složení produktu.

Odborníci navíc upozorňují na důležitou otázku: potlačuje konopí příčinu problémů, nebo pouze jejich projevy? U dlouhodobého užívání zatím neexistují dostatečně rozsáhlé studie, které by jednoznačně ukázaly, zda se úzkostné či depresivní stavy skutečně zlepšují.

Další komplikací jsou abstinenční příznaky. Po náhlém vysazení se mohou objevit poruchy spánku, podrážděnost nebo zvýšená úzkost. To někdy vede k dojmu, že samotné konopí psychické problémy zhoršuje, ačkoli jde ve skutečnosti o důsledek odvykání.

Kde končí souvislost a začíná příčina?

Časté užívání konopí je spojováno také s vyšším rizikem psychotických poruch a schizofrenie. Riziko se zdá být nejvyšší u lidí, kteří začali užívat konopí již v dospívání.

Příčinná souvislost však není zcela jasná. Vědci zatím nedokážou spolehlivě určit, zda konopí psychické onemocnění přímo vyvolává, nebo zda pouze urychluje jeho nástup u jedinců, kteří k němu mají genetické či jiné predispozice. Jisté je alespoň to, že mladý vyvíjející se mozek je vůči účinkům psychoaktivních látek citlivější než mozek dospělého člověka.

Dopady na srdce a cévy

Pozornost výzkumníků se stále více zaměřuje také na kardiovaskulární systém. Studie publikované v posledních letech naznačují souvislost mezi každodenním užíváním konopí a zvýšeným rizikem srdečních onemocnění či cévní mozkové příhody.

Přesný důvod není znám. Jedním z možných vysvětlení je skutečnost, že většina uživatelů stále konopí kouří. Při spalování vznikají látky podobné těm, které se nacházejí v cigaretovém kouři a mohou poškozovat cévní stěny. Proto někteří lékaři doporučují alternativní formy užívání, například jedlé produkty, tinktury nebo přípravky určené k aplikaci na kůži.

Pomoc proti bolesti

Léčba bolesti patří mezi oblasti, kde má konopí pravděpodobně největší potenciál. Mnoho pacientů uvádí, že jim umožňuje snížit dávky jiných léků, zejména opioidních analgetik, která nesou vysoké riziko závislosti, nebo nesteroidních protizánětlivých přípravků, jež mohou způsobovat žaludeční vředy a krvácení.

Některé studie však naznačují, dlouhodobé každodenní užívání by mohlo zvyšovat citlivost na bolest – krátkodobě může konopí bolest tlumit, ale při dlouhodobém užívání může citlivost organismu na bolest naopak vzrůst. Tato hypotéza ale zatím není tak dobře doložena jako u opioidů a vyžaduje další výzkum.

Pravidelní uživatelé by navíc měli informovat lékaře před plánovanou operací. Některé studie ukazují, že mohou potřebovat vyšší dávky anestetik a následně také větší množství léků proti bolesti.

Pomáhá, nebo škodí?

Jedním z nejčastějších důvodů každodenního užívání bývají problémy se spánkem. Mnoho lidí uvádí, že jim konopí pomáhá rychleji usnout nebo omezuje noční probouzení.

Vědecké poznatky jsou však opět nejednoznačné. Některé studie naznačují zlepšení kvality spánku, jiné upozorňují na změny délky spánku – ať už ve směru kratšího, nebo naopak delšího odpočinku. Výzkumníci navíc stále nevědí, které konkrétní kanabinoidy nebo jejich kombinace jsou pro podporu spánku nejúčinnější.

Klíčovou roli hraje věk

Jedním z nejlépe doložených poznatků je význam věku, ve kterém člověk s konopím začne. Právě pravidelné užívání během dospívání vyvolává mezi odborníky největší obavy. Mozek mladého člověka prochází intenzivním vývojem a psychoaktivní látky mohou tento proces ovlivňovat. Některé studie spojují časný začátek užívání s vyšším rizikem problémů s pamětí, koncentrací nebo duševním zdravím v pozdějším věku.

Přestože přesný rozsah těchto dopadů zůstává předmětem výzkumu, odborníci se shodují, že pravidelné užívání představuje pro dospívající výrazně vyšší riziko než pro dospělé.

Věda stále hledá odpovědi

Přes rostoucí popularitu konopí zůstává řada základních otázek otevřených. Vědci například stále nevědí, jaký způsob užívání je nejbezpečnější, jaká je nejnižší účinná dávka nebo kde leží hranice, za níž začínají převažovat nežádoucí účinky. Nejasné jsou také interakce s jinými léky, což je zvláště důležité u starších lidí, kteří často užívají více léčiv současně.

Nedávné zmírnění některých regulatorních překážek ve Spojených státech by mohlo výzkum výrazně urychlit. Do té doby však většina odborníků doporučuje opatrný přístup: pokud člověk konopí užívá, měl by se snažit dosáhnout požadovaného účinku s co nejnižší možnou dávkou. Současný stav poznání totiž ukazuje, že konopí není ani zázračným všelékem, ani jednoznačně škodlivou drogou. Jde o látku s reálnými léčebnými možnostmi i skutečnými riziky, jejichž přesné hranice věda teprve postupně odhaluje.

Paleontologové tentokrát zaznamenali úspěch V Argentině. V jižní Patagonii objevili fosilie nového teropodního dinosaura, který žil asi před 70 miliony let. Podle nalezených zubů, obratlů a prstů na nohou se zdá, že se tento dinosaurus živil především rybami a způsobem života připomínal dnešní volavky.

Paleontolog Matías Motta z Argentinského muzea přírodních věd Bernardina Rivadavii v Buenos Aires a jeho kolegové tohoto v dospělosti asi dvou a třímetrového dinosaura ve studii zveřejněné v odborném časopise Journal of Vertebrate Paleontology pojmenovali libozvučným jménem Kank australis. Zvolené jméno je odvozené od místní legendy, v níž je kank obřím nanduem, jehož stopa vytvořila souhvězdí Jižní kříž.

Dávný lovec ryb z Patagonie

Kank patří mezi unenlagiidy, což jsou malí až středně velcí teropodi, jejichž fosilie byly nalezeny ve vrstvách z období svrchní křídy v Jižní Americe, Antarktidě, Austrálii a na Madagaskaru. Jak popisuje Motta, kank žil v krajině protkané meandrujícími řekami a potoky se sezónními tůněmi plnými vodních rostlin, s rybami, hmyzem a různými měkkýši.

Vědci analyzovali vzorky dávné půdy a zkamenělých rostlin vzorků a zkamenělých rostlin a zjistili, že před 70 miliony lety panovalo v oblasti dnešní Patagonie mírné a vlhké klima se sezónními srážkami, které se výrazně lišilo od dnešního chladnějšího a poměrně suchého podnebí.

Nalezená fosilie rovněž naznačuje, jak tento dinosaurus mohl žít. Podle Matíase Motty se na krčních obratlích kanka nacházejí zvláštní struktury určené pro úpony svalů a ochranu krčních cév. Takové znaky známe v současné přírodě u dnešních ptáků s velmi pohyblivým krkem, jako jsou například volavky.

Schopnost mnoha živočichů orientovat se podle zemského magnetického pole patří k největším nevyřešeným otázkám současné biologie. Stěhovaví ptáci, mořské želvy, lososi, netopýři i některý hmyz dokážou během svých cest využívat informace, které jsou pro člověka zcela nedostupné. Přes desítky let výzkumu však vědci stále přesně nevědí, jak tento „šestý smysl“ funguje.

Nová studie zveřejněná v časopise Science nyní přichází s překvapivou hypotézou. Podle jejích autorů by klíčovou roli při orientaci poštovních holubů mohla hrát jejich játra. Právě zde totiž objevili velké množství buněk obsahujících železo, které by teoreticky mohly reagovat na magnetické pole Země.

Vedoucí autor studie Martin Wikelski z Institutu Maxe Plancka pro chování zvířat se navíc domnívá, že podobný mechanismus by mohl fungovat i u řady dalších živočichů – od včel a netopýrů přes ptáky až po některé savce.

Konec hledání magnetického kompasu?

Historie výzkumu magnetorecepce je plná slepých uliček. V minulosti se vědci domnívali, že magnetický kompas se nachází v holubích zobácích, kde měla být přítomna zrnka magnetitu – minerálu silně reagujícího na magnetické pole. Jiní badatelé zase navrhovali, že orientaci umožňují zvláštní kvantové procesy probíhající v ptačích očích.

Žádná z těchto teorií však zatím nezískala jednoznačné experimentální potvrzení. Proto vzbudila nová práce značnou pozornost. Její autoři tvrdí, že nalezli mechanismus, který lépe odpovídá dosavadním pozorováním.

Železité „popelářské“ buňky

Středem pozornosti se staly makrofágy – specializované buňky imunitního systému. Jejich úkolem je odstraňovat z organismu odumřelé buňky a další odpadní materiál. Když například zanikne červená krvinka, makrofágy pohltí její zbytky včetně železa, které později putuje zpět do kostní dřeně pro tvorbu nových krvinek.

Protože makrofágy dočasně obsahují velké množství železa, zaujaly výzkumníky jako možný kandidát na magnetický receptor. Když těla poštovních holubů zkoumali pomocí mimořádně silného magnetického pole, mnohonásobně převyšujícího intenzitu zemského magnetismu, zjistili překvapivou věc. Zatímco u lidí se železité makrofágy soustřeďují hlavně ve slezině, u poštovních holubů jich neobvykle vysoké množství našli právě v játrech.

Ještě zajímavější bylo zjištění, že makrofágy leží v těsné blízkosti nervových zakončení. To naznačuje možnou cestu, jak by případné magnetické informace mohly putovat do mozku.

Dezorientovaní pošťáci

Samotný nález neobvyklých buněk by však nestačil. Vědci proto připravili experiment s poštovními holuby vycvičenými k návratu do domovského holubníku z přibližně dvacetikilometrové vzdálenosti.

Ptákům podali látku, která cíleně ničí makrofágy, a následně sledovali jejich orientační schopnosti během zataženého dne. Výsledek byl podle autorů překvapivý. Holubi ztratili schopnost najít správný směr a rozlétli se do různých stran. Zdálo se tedy, že odstranění železitých buněk nějakým způsobem narušilo jejich navigační systém.

Právě zde však začínají pochybnosti mnoha odborníků. Studie totiž nedokáže vysvětlit nejdůležitější část celé hypotézy: jak by makrofágy mohly zaznamenávat mimořádně slabé zemské magnetické pole a jak by tuto informaci předávaly nervové soustavě.

Problém spočívá v tom, že železo uvnitř těchto buněk není typem materiálu, který by podle dosavadních poznatků reagoval na zemské magnetické pole dostatečně silně. Již studie publikovaná v roce 2012 v časopise Nature ukázala, že železité buňky nalezené v ptačích zobácích jsou ve skutečnosti běžné makrofágy, nikoli specializované magnetické receptory.

Autoři nové práce se snaží tento rozpor vysvětlit pomocí jevu zvaného superparamagnetismus, který může citlivost některých materiálů na magnetické pole výrazně zesílit. Kritici však upozorňují, že zatím neexistují důkazy, že by tento efekt byl natolik silný, aby umožnil vznik funkčního biologického kompasu.

Skeptické reakce odborníků

Mnozí vědci proto přijímají novou teorii s opatrností. Neurovědec Pascal Malkemper upozorňuje, že výsledky zatím ukazují především souvislost mezi odstraněním makrofágů a zhoršenou orientací ptáků, nikoli jednoznačný důkaz příčinné souvislosti.

Geobiolog Joe Kirschvink z Kalifornského technologického institutu, který se vztahem mezi magnetickým polem a živočichy zabývá desítky let, uvedl, že ho závěry studie nepřesvědčily a připomíná, že podobné hypotézy byly v minulosti opakovaně navrhovány a následně vyvráceny. „Překvapuje mě, že tento článek prošel recenzním řízením časopisu Science,“ nebere si servítky Kirschvink.

Další odborníci upozorňují, že holubi při navigaci využívají celou řadu vodítek – zrak, čich, polohu Slunce i magnetické pole. Magnetický smysl přitom pravděpodobně představuje pouze jednu z několika záložních možností orientace.

Tomu odpovídá i jeden zajímavý detail experimentu. Holubi s odstraněnými makrofágy měli problémy během zataženého počasí, ale za slunečných dnů se dokázali vrátit domů poměrně úspěšně. Není proto jasné, zda ztráta makrofágů skutečně poškodila magnetický smysl, nebo zda lék ovlivnil ptáky jiným, dosud neznámým způsobem.

Navzdory kritice většina odborníků uznává, že nová studie přináší zajímavou a testovatelnou hypotézu. Ačkoli zatím nepředstavuje definitivní odpověď, rozšiřuje seznam míst, kde by se biologický kompas mohl ukrývat.

Po desetiletích neúspěšného hledání se vědci zaměřovali především na oči, zobák nebo vnitřní ucho. Nyní se mezi kandidáty překvapivě zařadila také játra. Zda právě v nich skutečně sídlí tajemný smysl umožňující zvířatům orientaci podle zemského magnetického pole, ukážou až další experimenty.

Stát pod přímou vládou papežů vznikl v 8. století díky donaci franckých králů z rodu Karlovců jako důsledek politické situace. Abychom ho však mohli plně pochopit, bude nutné si alespoň stručně projít předchozí vývoj římských biskupů, tedy nástupců svatého Petra, kteří se řízením osudu stali hlavou celé křesťanské církve.

Prvotní chudá církev

Ne vždy hráli papežové důstojnou roli mocných a vlivných politických hráčů, mnohdy se naopak sami stávali figurkami na šachovnici jiných. Přesto dokázalo Kristovo učení přitáhnout obrovské množství lidí. Teprve císař Konstantin Veliký (vládl 306–337) učinil z křesťanství oficiální římské náboženství, k němuž se navíc sám přihlásil a vzal ho v ochranu. Přitom sám přesídlil z Říma do nově zbudované Konstantinopole (pojmenované po něm), takže se církev mohla do jisté míry vymanit z přímé kontroly císařů.

Jenže právě Konstantin si nárokoval velkou vůdčí roli uvnitř církve, a především učinil z původně chudého spolku, hrdého na svoji skromnost, reprezentativní organizaci, pro niž se začaly stavět honosné kostely, baziliky a časem i paláce. To znamenalo obrovský posun, protože ze skromných duchovních pastýřů se stali mocní a zámožní mužové.

V následujících stoletích si navíc západní část původní antické Římské říše prošla obří krizí, která vedla roku 476 k jejímu zániku. Papežství však všechny otřesy dokázalo přežít, a někteří svatí otcové dokonce vynikli při obraně Říma před barbary. Za všechny můžeme jmenovat Lva I. (pont. 440–461), který se roku 452 osobně sešel s hunským vůdcem Attilou nedaleko Mantovy, když bylo jasné, že se jeho hordy nezadržitelně blíží k Římu. Papež dokázal s mocným vládcem vyjednat výkupné, za které zůstalo Věčné město ušetřeno pohromy hunského plenění.

Duchovní vládci Západu

Papežové si udrželi velký vliv i pod vládou germánských králů, a to nejen v samotném Římě či Itálii, ale jejich nadřazenost uznávali duchovní na celém Západě, tedy v původní Západořímské říši i v nových barbarských královstvích, která postupně přijímala křesťanství.

Významný mezník se v tomto ohledu odehrál o Vánocích 496, kdy byl v Remeši pokřtěn francký král Chlodvík z rodu Merovejců. Obřad vedl katolický biskup Remigius, což představovalo velký úspěch římského papeže, protože král významné expanzivní říše nepřijal ariánství ani jinou z početných herezí, ale uznal autoritu svatého otce. Zrodila se tak spolupráce Říma s Franky, která měla v budoucnu sehrát důležitou roli (ostatně i při zakládání papežského státu), ale zatím stálo budování Francké říše na samém počátku.

Na východě musel zatím Řím čelit silné konkurenci, a to nejen ve čtyřech významných patriarších Konstantinopole, Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. Papežové totiž v 6. a 7. století bojovali také se silným byzantským vlivem.

Počátek problémů nastal za vlády silného císaře Justiniána I. (vládl 527–565), který se rozhodl dobýt zpět vládu nad někdejší Západořímskou říší, aby obnovil silné vševládné impérium. A dočasně se mu to s pomocí schopného vojevůdce Belisaria dokonce i podařilo. Roku 535 otevřel brány byzantské armádě pozdější papež Silverius (pont. 536–537), takže se Byzantinci zmocnili Věčného města bez boje, a to zůstalo ušetřeno ničení a plenění.

Pod byzantským jhem

Novým vládcům se tím ale Silverius nadlouho nezavděčil, protože nevyhnutelně upadl do bahna byzantských intrik, které byly pro politiku mocné říše typické ve větší míře než kde jinde. Roku 537 si ho předvolala sama Belisariova manželka Antonie. Podle slavného souboru popisujícího život papežů Liber pontificalis ležela Antonie na lůžku a předstírala nemoc. Belisarius seděl u jejích nohou. Jakmile Silverius vstoupil, zeptala se ho Antonie: „Ó řekni, papeži Silverie, čím jsme se provinili na tobě a na Římanech, žes nás chtěl vydat do gótských rukou?“ 

Obvinění ze zrady bylo zjevně vykonstruované, ale tím se byzantští politici nezatěžovali. K papeži přistoupil rovněž přítomný jáhen Vigilius, odebral mu insignie a navlékl mu mnišskou kutnu. Nato ho poslali do vyhnanství do Lýkie, kde nedlouho poté zemřel, možná hladem, možná utrpěným příkořím.

Papežem se zatím stal právě Vigilius (pont. 537–555), oblíbenec císařovny Theodory, známý kariérista, který byl ochoten pro moc udělat takřka cokoliv. I jeho však čekala četná pokoření ze strany byzantského císaře. Jednalo se o věroučné spory, kterými se tu nebudeme zabývat, ale podstatné je, že dokonce i přizpůsobivý Vigilius v nich zpočátku odmítl císaři ustoupit. Nakonec však byl pozván do Konstantinopole „na kobereček“, takže roku 548 podlehl nátlaku a uznal císařovo stanovisko, byť zatím tajně.

Císař Justinián nadále zvyšoval svůj vliv na církev tím, že usiloval o sjednocení západní a východní liturgie, protože obě církve se staly součástí jeho říše. A on byl myšlenkově ukotven na východě.

Podle dohody s papežem měl být k tomuto tématu svolán koncil, kde Vigilius podpoří císařovo stanovisko, ale ten se konal v Konstantinopoli. Papež se zase vzepřel, ale císař ho nechal násilím zajmout v římské bazilice svatého Petra, kam se papež uchýlil, a dovlekl ho do Konstantinopole. Tam ho před celým koncilem zesměšnil tím, že zveřejnil jeho předchozí tajné sliby. Vigilius tedy nakonec znovu změnil názor ve prospěch císaře, čímž se stal směšnou figurou zavrženou oběma částmi církve. Směl se sice vrátit do Říma, ale cestou tam zemřel.

Snaha o emancipaci

Není divu, že následující papežové nenašli odvahu byzantským císařům vzdorovat. Během dalších dvou století putovali často do Konstantinopole, aby si vyslechli císařův názor a stanovisko, přestože Itálie ani ostatní západní části dlouho pod byzantskou kontrolou nevydržely a vrátily se zpět pod kontrolu Germánů.

Čestnou výjimku z tohoto období představuje Řehoř I. Veliký (pont. 590–604), který dokázal svým skvělým organizačním talentem uspořádat majetkové záležitosti katolické církve natolik, že mohla poměrně účinně pomáhat chudým, takže v něm obyvatelé Apeninského poloostrova viděli svého obhájce a ochránce (viz Papež, který předběhl dobu).

Bohužel Řehořovi nástupci na jeho práci nenavázali a celé 7. století se označuje z hlediska papežů za takzvané byzantské zajetí. Teprve Sergius I. (pont. 687–701) si dovolil odporovat Konstantinopoli. Krutý císař Justinián II. (vládl 685–695 a 705–711) ho chtěl zatknout a dovést do Konstantinopole. Jenže za svatého otce se postavili samotní obyvatelé města.

Římský lid tehdy zabránil byzantským vojákům v papežově zajetí, což byla do té doby nevídaná věc. Byzantský důstojník prý před hněvem davu uprchl až do papežovy ložnice, schoval se pod jeho postel a prosil o slitování. To mimo jiné znamenalo, že od těch dob v Římě už neplatilo slovo císařovo, ale vůle papežova.

Zavržení obrazoborci

Posledním papežem, který navštívil osobně Konstantinopol, se stal symbolicky Konstantin I. (pont. 708–715), který se s Bosporem tímto rozloučil na více než 1200 let, protože po něm vstoupil do tohoto města, už pod názvem Istanbul, až Pavel VI. (pont. 1963–1978). Začalo tím období výrazné emancipace papežství, které se nadále tvrdě postavilo proti zvůli byzantských obrazoborců (ikonoklastů), kteří chtěli na Sicílii zničit všechny svaté obrazy.

Tehdy Řehoř II. (pont. 715–731) poslal císaři Lvu III. (vládl 717–741) jasný vzkaz: „Jestliže zbrojíš a vyhrožuješ nám, nebude nám zatěžko se s tebou pustit do boje. […] Netrápí nás, že divoši a barbaři jsou nyní kultivovanější než ty, sice vzdělaný, ale divoký a nekulturní. Celý západní svět přináší apoštolskému knížeti v oběť plody své víry, a pošleš-li muže, aby zničili obrazy svatého Petra, pak uvidíš!“

Vzkaz o rozluce obou světů nemohl být jasnější. Italská vojska pak na mnoha místech povstala a bojovala s byzantskými nepřáteli. Na obzoru se však objevil nový problém – Langobardi. Rozpínavost jejich krále Liutpranda (vládl 722–744) zasahovala až do severní Itálie a Byzanc nedokázala tamní obyvatele ochránit. A tak Řehoři III. nezbylo než se roku 739 obrátit na Franckou říši, která na západě rostla ve skutečnou velmoc.

Jenže se tak nedělo díky vládě merovejských králů, potomků Chlodvíka I., který kdysi přijal křesťanství z rukou Říma. Jejich panování v té době už bylo čistě formální, zatímco skutečnou moc v zemi drželi jejich majordomové, v té době Karel Martel (zemř. 741). Ten ještě účinnou pomoc papeži neposkytl, ale položil základy k budoucí spolupráci.

Oboustranně výhodné spojenectví

Řím potřeboval silná vojska na svoji ochranu a frančtí majordomové toužili stát se skutečnými vládci. Proto Martelův syn Pipin III. Krátký položil roku 751 papeži Zachariášovi (pont. 741–752) návodnou otázku: „Je dobré, či špatné, že se králem nazývá jen ten, kdo vlastní titul, nebo by měl být králem ten, kdo má v rukou veškerou moc?“

Co mu asi mohl Zachariáš odpovědět? Pipin se následně zaštítil papežskou autoritou a poslal posledního Merovejce Childericha III. do kláštera, zatímco se sám dal zvolit králem.

Spolupráce mezi franckými králi z rodu Karlovců a římskými papeži trvala více než století a vedla mimo jiné i k založení papežského státu. Pipin III. dorazil do Itálie v čele vojska roku 754 a papež Štěpán II. (pont. 752–757) ho pomazal i se syny Karlem a Karlomanem na krále Francké říše a propůjčil jim titul „Patricius Romanorum“, což mělo znamenat, že přebírají vojenskou ochranu nad Římem a západní církví. Pipin za to slíbil, že předá Štěpánovi do správy veškerá území, která se mu podaří dobýt na Langobardech.

A jelikož byl Pipin úspěšný vojevůdce a francká vojska poměrně silná, zaznamenal četná vítězství nad langobardským králem Aistulfem. Svůj slib pak dodržel, čímž vznikl církevní stát pod přímou vládou Petrova stolce. Zahrnoval vévodství římské, ravennský exarchát a oblast zvanou Pentapolis (Pětiměstí) a Štěpán svůj nárok na toto území podpořil Konstantinovou donací.

Tři papežové tří stran

Zdálo by se, že tím úspěšné založení státu skončí, ale Langobardi se nevzdali. Využili zmatku, který v Římě nastal po smrti Pavla I. (pont. 757–767), kdy jisté šlechtické kruhy vyvolaly státní převrat a vévoda Totone z Nepi dal zvolit papežem svého bratra Konstantina. Tehdy se poprvé projevila negativa spojení světské a duchovní moci.

Následující rok 768 pak oslabený Řím dobyli Langobardi a dosadili za papeže mnicha Filipa. Ve městě ale stále zůstala profrancká strana a ta si zvolila za papeže Štěpána III. (pont. 768–772), který sice nebyl příliš schopný, ale aspoň nikomu nevadil. Čerstvě nastoupivší francký král Karel Veliký (vládl 768–814) se totiž dočasně dohodl na spojenectví s langobardským králem Desideriem, takže spory v Římě ustaly.

Štěpánův nástupce Hadrián I. (pont. 772–795) byl mnohem schopnější, takže se rázně obrátil ke Karlovi pro pomoc, když Desideriovi Langobardi oblehli v zimě 772/773 Řím. Karel Veliký už langobardské spojenectví nepotřeboval, takže rád vyslyšel žádost a roku 774 Langobardy skutečně porazil, sesadil Desideria, poslal ho do kláštera a někdejší langobardskou říši začlenil pod svoji vládu.

Spolupráce Karla s Hadriánem I. i nadále přinášela ovoce pro obě strany. Papeži se podařilo vymoci na Karlovi potvrzení někdejšího Pipinova daru, když se rázně odvolával na Konstantinovu donaci. A tak roku 781 král Karel potvrdil církevní stát ve zmíněném rozsahu a přidal k němu ještě jižní Toskánsko. V této podobě papežský stát vydržel s drobnými obměnami až do 19. století.

Nový západní císař

Spolupráce papežů s Franky pokračovala i po Hadriánově smrti, přestože jeho nástupce Lev III. (pont. 795–816) nebyl příliš schopným politikem a celkově šlo o pochybnou osobnost nepříliš pevných mravů. Začalo se projevovat velikášství Karla Velikého, který se prohlašoval nejen vládcem veškerého křesťanstva, ale nepřímo i nejvyšším knězem.

Lev III. měl v Římě řadu nepřátel, kteří ho při jednom z procesí roku 799 do krve zbili a vykázali do kláštera. Papež utekl ke Karlovi až do vestfálského Paderbornu, kde král papeži slíbil vyšetření celého případu a poslal ho pod ochranou svých vojáků zpět. O rok později přijel osobně sám do Říma na synodu, která stanovila, že svatou apoštolskou stolici smí soudit pouze Bůh. Následně se Lev III. očistil přísahou od četných pomluv šířících se Římem a na první svátek vánoční pak osobně korunoval Karla Velikého na císaře, načež mu složil hold.

Tak se stali papežové nezbytnými „tvůrci císařů“ a vzájemná závislost obou nejvyšší západních vládců, světského i duchovního, tím dostala zcela nový rozměr, který pak ve středověku vedl k mnoha sporům a válkám. 

Začátek června se ponese v duchu sbližování Venuše s Jupiterem, ovšem pouze na nebi, v souhvězdí Blíženců. V kosmickém prostoru bude planety dělit víc než 725 milionů kilometrů. Zářivá Venuše s −4 mag se bude k méně jasnému, přestože stále nápadnému Jupiteru s −1,9 mag rychle přibližovat, až ho 9. června mine v úhlové vzdálenosti 1,6° a bude pokračovat vstříc souhvězdí Raka, kde se ocitne již o dva dny později.

Obě planety se na obloze objeví už za soumraku v blízkosti západního horizontu a zapadat budou až půl hodiny před půlnocí. S nástupem tmy se k nim navíc přidají i jasné hvězdy Pollux a Castor z Blíženců, a to zhruba 5° napravo od planet, o něco výš nad obzorem.

Zapomenout nesmíme ani na Merkur s 0,1 mag, který spatříme na soumrakovém nebi v první polovině června. V okamžiku nejtěsnějšího přiblížení Venuše s Jupiterem 9. června se bude nacházet níž nad horizontem napravo od nich, v úhlové vzdálenosti asi 13°. Za obzorem se tudíž skryje o něco dřív, zhruba kolem jedenácté hodiny večerní. Astrofotografové určitě nebudou zahálet, zejména pokud se k popsané planetární triádě doprovázené dvojicí stálic přidá i nějaká ta dominanta na horizontu.

O týden později pak do uvedené části nebe doputuje rovněž velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce: Večer 16. června, pouze den po novu, se ocitne 1,6° severně od Merkuru a následujícího večera spočine necelý 1° pod zářivou Venuší! Asi jen 2,5° nalevo od ní se navíc bude nacházet i otevřená hvězdokupa Jesličky ze souhvězdí Raka.

Načervenalý Arcturus

Až planety i s Měsícem zmizí za obzorem, můžete se zaměřit třeba na výrazné souhvězdí Pastýře, jemuž dominuje naoranžovělý Arcturus s 0,2 mag. Tato čtvrtá nejjasnější hvězda noční oblohy, a na severní hemisféře dokonce první, je velmi nápadná hned ze dvou důvodů: Zaprvé nás od ní dělí na kosmické poměry zanedbatelná vzdálenost necelých 37 světelných roků a zadruhé jde o červeného obra. Má sice přibližně stejnou hmotnost jako Slunce, je ovšem výrazně větší a také starší. Zatímco věk naší denní hvězdy dosahuje přibližně 4,6 miliardy roků, Arcturus se zrodil o 2,5 miliardy let dřív. 

A to je zásadní: Na rozdíl od Slunce už totiž spotřeboval zásoby vodíku v jádře a proměnil se ve zmíněného červeného obra. Doslova se nafoukl na 25násobek slunečního průměru, což s sebou přineslo nárůst zářivého výkonu, který je nyní oproti naší stálici 170krát větší. Arcturus je tak na obloze opravdu nepřehlédnutelný. V důsledku rozepnutí své obálky se nicméně ochladil přibližně na 4 000 °C, což je o 1 500 °C méně než v případě Slunce. Jeho zabarvení se tudíž posunulo z původní žlutobílé do oranžové, o čemž se snadno přesvědčíte i při pohledu pouhýma očima.

Arcturus nám tedy ukazuje velmi vzdálenou budoucnost naší vlastní hvězdy. Jeho jasnost je přitom natolik velká, že ho lze už v menším dalekohledu spatřit dokonce i na denní obloze. Astronomům se takové pozorování k jejich nemalému úžasu poprvé povedlo již v roce 1635, a Arcturus se tak stal první stálicí, kterou lidé spatřili i se Sluncem vysoko nad obzorem.

Kráska v Pastýři

Ještě jednu hvězdu byste v Pastýři neměli vynechat. Jmenuje se Izar neboli Epsilon Bootis a na noční obloze ji rozeznáte i bez dalekohledu. Má totiž jasnost 2,5 mag, což z ní mimochodem dělá druhou nejjasnější stálici zmíněného souhvězdí. Výjimečná je však z jiného důvodu – jde totiž o jednu z nejpůvabnějších dvojhvězd.

Abyste se o tom přesvědčili sami, budete potřebovat dalekohled s objektivem o průměru alespoň 80 mm. Jasnost jednotlivých hvězdných složek přitom dosahuje 2,5 a 4,8 mag, což by stačilo, abyste je coby samostatné stálice snadno zahlédli i bez přístroje. Jenže je na nebi dělí pouze 3″, a k jejich rozlišení je proto potřeba dalekohled. A také klidná a průzračná atmosféra s co nejmenším seeingem.

Většina pozorovatelů popisuje jasnější složku Izara jako zlatavě žlutou až lehce naoranžovělou, zatímco ta slabší se jeví namodralá, eventuálně zelenkavá. Celkový estetický dojem navíc umocňuje výrazný rozdíl jasů mezi hvězdami i titěrná mezera mezi nimi. Obě jsou si přitom blízké nejen na nebi, ale i ve skutečnosti. Dělí je jen 185krát větší vzdálenost, než v jaké krouží Země kolem Slunce. Jsou proto gravitačně svázané a obíhají okolo společného těžiště s periodou přibližně tisíce let. Izar tudíž představuje fyzickou dvojhvězdu a my se na ni díváme ze vzdálenosti zhruba 230 světelných roků.

Napoleonův klobouk

Jelikož Pastýř nenabízí žádné nápadné mlhoviny, galaxie či hvězdokupy, zůstaneme nadále u stálic. Některou z červnových nocí si můžete zpestřit pátráním po Napoleonově klobouku, který leží na nebi doslova na dohled od naoranžovělého Arctura.

I tentokrát budete potřebovat dalekohled, stačí ovšem menší přístroj – podstatné je především dostatečně velké zorné pole. Napoleonův klobouk totiž tvoří seskupení sedmi hvězd s jasností 9–10 mag, jež na obloze zaujímají plochu o úhlovém průměru asi 20′. Narazíte na ně, když se od Arctura vydáte 0,7° směrem na jihozápad.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 10:25 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat, začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině června večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer nad severozápadem
• Mars – viditelný ve druhé polovině června ráno nízko nad severovýchodem
• Jupiter – viditelný večer nad severozápadem
• Saturn –  viditelný ráno nad východem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Zajímavé úkazy v červnu 2026

• 8. až 10. června – Venuše projde okolo Jupitera na večerní obloze; nejblíž (1,6°) si budou 9. 6. v pozdních večerních hodinách; za soumraku níž nad severozápadem pozorovatelný i Merkur
• 10. června – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu na ranním nebi nad východem; nejblíž (5,3°) si budou před rozedněním; asi 8,8° jihozápadně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 15. června – Merkur v největší východní elongaci, asi 25° od Slunce
• 16. a 17. června – seskupení velmi úzkého srpku dorůstajícího Měsíce (den, respektive dva dny po novu), Merkuru, Jupitera a Venuše na podvečerní obloze nad severozápadem; 16. 6. Měsíc asi 1,6° severně od Merkuru, 17. 6. asi 0,7° jihozápadně od Venuše; poblíž pozorovatelná i otevřená hvězdokupa Jesličky z Raka a Pollux s Castorem z Blíženců
• 19. června – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva v první polovině noci
• 23. června – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 27. června – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Často oprávněný pocit, že pro své zdraví nedělá dost, si řada lidí kompenzuje nákupy superzdravých potravin, exotických pochoutek, kterým marketing vychytralých prodejců přisoudil přímo zázračné schopnosti. Vyrábějí z nich vitamínové bomby, zdravá smoothie a ladí s nimi koncentraci minerálů v tělech, čistí a upravují si s nimi zažívání a podobně. Nebo si to aspoň chtějí myslet. Protože často nerozumnou cenu si potřebují nějak rozumně odůvodnit. Kvůli svému zdraví nebudete koukat na korunu, ne? Jenže jíst zdravě neznamená nutně draze. Ovoce a zeleniny, zdánlivě všedních potravin s neobyčejnými vlastnostmi, je kolem nás víc než dost.

Prakticky každá exotická superpotravina má důstojného konkurenta v domácí produkci. Bobulím goji se mohou postavit „obyčejné“ borůvky, které si zadarmo natrháte v lese. Zázračnou acerolu neboli malpígii směle dorovnává náš rakytník řešetlákový. Quinoa, na níž si pochutnávají domorodci v Andách, nepřekoná proso. A dočista běžné klíčky pšenice dokážou s vaším zdravím úplně to samé jako dávka řasy spiruliny.

Jablko je královský plod

Rádi byste doplnili hladinu antioxidantů ve svém organismu? Je to pochopitelné, příslib ochrany DNA ve vašich buňkách, a tím snížení rizika vzniku rakoviny, je jistě lákavý. Ve zdravé výživě by vám nejspíš k tomu účelu doporučili bobule goji, tedy plody rostliny kustovnice čínské (Lycium chinense). Anebo si můžete dát jedno červené jablko. To totiž obsahuje tolik antioxidantů jako 13 dávek džusu z kustovnice čínské.

Jedno jediné jablko – které mj. snižuje krevní tlak a hladinu cholesterolu a krevních tuků, posiluje imunitní systém, srdce a krevní oběh, stabilizuje hladinu cukrů v krvi, působí protizánětlivě, posiluje dásně a má vysoký obsah vlákniny, čímž příznivě ovlivňuje celou zažívací soustavu.

Navíc dodá organismu hned devět vitamínů naráz. Obyčejné jablko je tak super, že už to snad ani víc nejde. Cena za kilo se pohybuje kolem 35–40 korun. Vypěstovat si je můžete sami a skladovat klidně celou zimu. Kilo bobulí goji stojí něco mezi čtyřmi až pěti stovkami, letí k vám z druhého konce světa a o tom, kde a za jakých podmínek vlastně rostly, víte jen pramálo.

Mimochodem, zrovna bobule goji se podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) zapsaly v posledních testech stopami 29 různých pesticidů – což je určitě zázračnými nečiní. Jablko má možná lepší účinky pro vaše zdraví než exotická kustovnice, ale evidentně horší marketing.

Nic lepšího nenajdete

Pokud jde o obsah antioxidantů, můžete u nás sáhnout ještě po jedné vynikající potravině, ostružinách. Jejich koeficient antioxidačního účinku z nich činí nejsilnější kalibr v přírodním arzenálu celého světa. Pokud usilujete o prevenci nádorového bujení, ostružiny jsou vaší jasnou volbou. Navíc obsahují ještě třísloviny, flavonidy a vitamín A (trochu méně pak vitamínu C).

Nechybí v nich ani přírodní cukry, kyselina jablečná a jantarová, draslík, hořčík, železo, měď, vláknina a kyselina listová. Díky obsahu salicylátů jsou přírodním acylpyrinem. Patří k perfektním nástrojům prevence trombóz, urychlují hubnutí a také metabolismus. Užitečné jsou přitom jak plody, tak i sušené listy. Co víc si přát?

Univerzální potravina

O tom, jak by asi měla vypadat univerzální plodina budoucnosti, se spekuluje už dlouho. Co se bere v potaz? Určitě by měla mít schopnost zasytit lidstvo a snášet rozmanité přírodní podmínky, aby mohla být pěstována na všech lidmi osídlených kontinentech. Hodila by se odolnost vůči klimatickým změnám a vysoká produkční schopnost, svým složením by rozhodně měla přispívat ke zdraví strávníků. Dá se vůbec něco takového nalézt? Ano, a správnou odpověď vlastně znají lidé už po dlouhá staletí. Onou zázračnou potravinou by totiž klidně mohly být obyčejné fazole.

Jejich plody obsahují vápník a železo, a naprosto „válí“ v koncentraci draslíku. Jsou zdrojem vitamínů skupiny B (B1, B2, B3, B6, B9), A a C. Obsahují glukokinin, který pomáhá snižovat obsah glukózy v krvi, což si mohou pochvalovat diabetici. A jsou bezlepkové. Když se podíváte na jejich účinky, užasnete: podporují krevní oběh a činnost srdce (při pravidelné konzumaci snižují rizika srdečních chorob až o 25 %), játra, ledviny, močový měchýř a činnost střev. Odvádějí přebytečnou vodu z těla, posilují obranyschopnost organismu, podporují regeneraci a hojení. I přes relativně nízkou kalorickou hodnotu (již oceníte během diet) obsahují výrazný podíl vlákniny.

A hlavně, mají spoustu proteinů a rostlinných bílkovin (30–40 %). Proto se zatím o fazolích nehezky hovoří jako o „masu pro chudé“, ale vše naznačuje, že super-fazole čeká zářivá budoucnost. Není divu. Jedna zasazená fazole přinese stovku dalších. Ať už plánujete cestu do vesmíru a kolonizaci jiné planety, anebo jen přemýšlíte o ozdravění vlastního jídelníčku či snížení váhy, jsou fazole vynikající. A stranou kladného hodnocení nestojí ani další luštěniny, čočka nebo hrách.

Vitamíny v plné síle

Představte si, že vám někdo nabídne rostlinu, která na 100 gramů hmotnosti obsahuje asi 70 mg sodíku, 380 mg draslíku a nezanedbatelné množství vápníku a hořčíku (a ze vzácných mikroprvků ještě cesium a rubidium), to vše našlapané vitamínem C a komplexem vitamínů B. A k tomu vám ještě slíbí, že pravidelná konzumace díky obsaženému betaninu bude zlepšovat kondici vašich tepen, ať už rozšiřováním těch věnčitých, anebo zpevňováním vlásečnic. Jinými slovy, je vynikajícím nástrojem proti cévním onemocněním a arterioskleróze. Kromě jiného podporuje tvorbu červených krvinek, je močopudná a zbavuje střeva odpadních látek. Jak že se ten zázrak jmenuje? Je to obyčejná červená řepa.

Sháníte se před zimou po zdroji vitamínu C a nejste si jistí, jestli raději citron, anebo stravitelnější pomeranč? Správná odpověď se nenachází na regálech obchodů, ale na vaší zahradě. A má podobu sušených šípků růže. V přírodě patří mezi ty nejvydatnější zdroje vitamínu C vůbec (trumfne je už jen rakytník). Na 100 gramů získáte při běžném zpracování kolem 420 miligramů. Záleží pochopitelně na odrůdě, přičemž růže šípková (Rosa canina) stojí na relativním konci žebříčku. Pokud byste sušili šípky růže alpské (Rosa pendulina), můžete se dobrat až trojnásobné koncentrace.

Na co se často zapomíná? Že šípky nečiní superpotravinou jen „céčko“. Extrémní je i v koncentracích vitamínu A, K, B1, B2 a B3. Pomáhá tedy koncentraci a soustředění, uklidňuje, čistí ledviny i žlučník, pomáhá i k lepšímu zažívání a udržuje vaše tepny a cévy fit. Je také vynikajícím zdrojem vápníku. Může se to zdát zvláštní, ale patří k těm nejlepším potravinám, které můžete využívat jako prevenci paradentózy.

Z lesů, vod a strání

Energii se vyplatí věnovat i sběru borůvek (včetně listů). Ty obsahem tříslovin pomáhají při průjmových onemocněních a zánětech močových cest. Jinak vám ale fialové borůvky poskytnou nepřekonatelnou kúru proti kardiovaskulárním onemocněním.

Špičkovým doplňkem stravy je i špenát, brambory, brokolice anebo česnek a cibule. Když odhlédnete od exotických „zázračných“ superpotravin z dovozu a budete věnovat větší pozornost tomu, co máte takříkajíc doma na zahradě, z údivu nevyjdete. Velké zázraky mají často velmi všední a skromnou podobu – a spousta našich zdánlivě běžných potravin je svými vlastnostmi neobyčejným unikátem.

Město Diriyah (Diríja) bývalo původním sídlem dynastie Saúdů, až do roku 1818, kdy ho dobyli a vyplenili Turci. Historie tohoto místa přitom sahá mnohem hlouběji do minulosti. Dnes se nachází na okraji saúdskoarabské megapole Rijádu a probíhají tam intenzivní archeologické vykopávky.

Nedávno zde archeologové zaznamenali významný úspěch, když odkryli keramickou nádobu se zlatým pokladem, který tvoří více než stovka zlatých šperků a cenných předmětů. Poklad byl pravděpodobně ukryt během raného období abbásovského chalífátu, který vznikl roku 750 a zanikl po dobytí Bagdádu Mongoly v roce 1258.

Poklad na poutní cestě do Mekky

Diriyah byla ve středověku významnou zastávkou na poutní trase hadždže mezi iráckou Basrou a Mekkou. Hadždž čili rituální pouť do Mekky by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho tělesně schopen a má na to dost finančních prostředků, což platilo i ve středověku a poutní trasy bývaly velmi frekventované.

Odborníci zatím netuší, proč byly šperky, které jsou zdobené květinovými motivy a geometrickými ornamenty, ukryty právě zde. Není ani jasné, zda doopravdy patřily některému z poutníků. Je však zřejmé, že šperky precizně vyrobené ze zlatých plátků vytvořily ruce velmi zkušených řemeslníků. 

Kromě tohoto fascinujícího zlatého pokladu archeologové během letošní sezóny odkryli také sádrové vodní nádrže, zdi obytných budov a množství keramických i skleněných střepů.

Archeologické práce na lokalitě Diriyah mají pokračovat i v dalších letech. Je docela dobře možné, že vydá ještě další tajemství z časů, kdy karavany poutníků křižovaly rozpálené cesty Arabského poloostrova.

Desítky utýraných mladých žen, kanibalismus a koupele v panenské krvi… Alžbětu Báthoryovou obestírá legenda bezmála upírská. Přitom nadpřirozeného na jejím případu není zhola nic. A to ať se už na celou věc díváme optikou politického boje uherské šlechty, nebo prizmatem genetiky. Jak se vše skutečně událo, však zůstává tajemstvím.

Turecké nebezpečí

V každém případě se kruté a nelidské chování v tehdejších Uhrách mnohem více tolerovalo. Podobně jako Balkán i Uhry byly už několik století vystaveny vpádům Osmanské říše. Velká část byla okupována Turky. I když zrovna neprobíhaly přímé vojenské operace, lidé žili v permanentním nebezpečí. Velké armády obou stran bylo nutno živit a potraviny si nejen žoldáci obstarávali loupením. Když se k tomu přidala neúroda a nejrůznější epidemie, kraje se v některých místech téměř vylidnily. 

Navíc brutalita se v bojích často stávala nástrojem propagandy a zastrašování – a to na obou stranách. Nějaké morální zábrany si nepřipouštěl ani Ferenc Nádasdy, manžel Alžběty Báthoryové. Syn z významného uherského magnátského rodu dostal vychování na královském dvoře spolu s dětmi císaře Maxmiliána II. Habsburského. A vládnoucímu rodu zůstal věrný až do smrti – ať už jako vojevůdce, či králův rádce. 

Ve třiadvaceti letech ho jmenovali hlavním velitelem uherských vojsk. Proslavily ho odvážné a často úspěšné výpady do míst obsazených Osmany. Se zajatci se nenamáhal – na řadové osmanské vojáky žádné dlouhé zajetí nečekalo, neboť Nádasdy často hned po boji nařizoval hromadné popravy. Jeho oddíl se vyžíval v tom, že rozséval strach už jen svým zjevem a do útoku vyráželi s uťatými hlavami nepřátel. Osmané ho dokonce překřtili na Černého Beje – jako protivník rozhodně vyvolával respekt, vynikal prý i velkou fyzickou silou. 

Pověsti o Nádasdyho ukrutnostech možná přiživovali i jeho věrní vojáci. Mocný pán si přece mohl dovolit vše – třebas tančit s useknutými hlavami poražených Turků, jak se o něm povídalo. V civilním životě přitom podporoval umění a vzdělanost. Miloval hru na loutnu, pěstoval tulipány a broskvoně. Nechával tisknout knihy a na svém dvoře hostil protestantské humanisty a učitele. A prý měl velmi rád i svou ženu Alžbětu, s níž se oženil v květnu roku 1575. Postupně mu porodila pět či šest dětí, z nichž dospělosti se dožily dvě dcery a syn. Jejich spojení navíc oba posílilo – jemu přineslo další bohatství, jí prestiž a rovnocenného partnera. Patřily jim paláce ve Vídni i Bratislavě i hrady a zámky rozeseté od dnešního Rumunska až po Rakousko. Pod Nádasdyho spadaly tři maďarské župy, platil za třetího nejbohatšího muže Uher.

Rodinná anamnéza?

A teď už se dostáváme k samotné „krvavé hraběnce“. Ani ona se totiž za svůj rodokmen a konexe nemusela stydět. Báthoryové shromáždili své majetky zejména v Sedmihradsku – tedy rumunské Transylvánii. Ačkoli se rod už ve 14. století rozdělil na dvě větve, obě kumulovaly úctyhodný majetek. Alžbětin strýc Štěpán Báthory vládl v Polsku a v Litvě. 

Jenže tento rod také pronásledovalo dědičné zatížení, které ještě znásobovaly sňatky vzdálenějších příbuzných. Například otec Alžběty pocházel z ečedské a matka z šomlyovské větve Báthoryovců. Podle některých pramenů se mezi členy rodu vyskytovalo příliš mnoho osobností samolibých, panovačných až tyranských. Tíhli k sexuálním extremitám. Trpěli epilepsií a dnou. 

Sedmihradský kníže a Alžbětin bratranec prý nechal k smrti umučit několik desítek svých poddaných. Její bratr Štěpán Báthory měl pověst alkoholika a despoty. O její tetě Kláře se říkalo, že holduje ženám stejně jako mužům a vyžívá se v utrpení svých milenců. Dokonce měla zavraždit svého manžela. Klevetníci si v průběhu věků přidali nejrůznější detaily – že prý Klára zasvěcovala Alžbětu do tajů lesbické lásky i mučicích praktik. 

Schopná vdova

Zdědila Alžběta sklony k sadismu, z něhož ji obviňovali? Dokud nedošlo k jejímu zatčení, byla považována za dobrou paní, která o své poddané během manželovy nepřítomnosti pečovala a chovala se k nim vlídně. Na začátku roku 1604 ale ani ne padesátiletý Ferenc Nádasdy zemřel – ne na bojišti, ale doma v Sárváru. Příčina jeho smrti není přesně známa, den před svou smrtí však ještě napsal dopis svému příteli, palatinovi Juraji Turzovi, v němž ho prosil o přízeň a ochranu pro Alžbětu a své děti. Zprvu to vypadalo, že se Juraj Turzo o vdovu a sirotky skutečně postará. Nejstarší, už devatenáctiletá dcera Anna se ještě ten rok v létě provdala za Turzova synovce Mikuláše Zrínského. 

Čekalo se od bohaté vdovy, že se znovu vdá a svůj majetek svěří do rukou vhodného manžela? Nebylo jí ještě ani pětačtyřicet. Jenže Alžběta nejspíš dokázala rozsáhlá panství řídit i bez pomoci muže. Uběhlo dalších šest let a ona stále třímala otěže svého života pevně v rukou. Uměla být přísná, ale i spravedlivá. A hlavně se jí dařilo.

A potom se vše zkazilo. O Vánocích roku 1610 prý Juraj Turzo přistihl hraběnku Báthory, kterak do krve týrá své služky, dokud ty nebožačky nevypustily duši. Později o tom manželce napsal: „Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost.“

Jenže rozlícený šlechtic nespustil regulérní proces, ale výslechy vynucované s pomocí mučení. Ty se samozřejmě netýkaly hraběnky Báthoryové. Zatkl čtyři z jejích služebníků a z nich nechal „vymlátit“ doznání hříchů, kterých se dopustili oni, ale především jejich paní. Soudní proces s nimi začal 2. ledna 1611 v Bytčanském hradu.

Děsivá obvinění

Vypověděli, že se čachtická hraběnka sadisticky vyžívala v týrání mladých dívek. Označili i místa, kde měla ležet pochovaná těla – a ta se samozřejmě našla. Nakonec jeden ze sluhů doznal, že se jeho paní chystala k vraždě palatina Turza, a dokonce samotného krále Matyáše. Poslední obvinění mohlo váženou a mocnou šlechtičnu stát hlavu. Muselo by jej však potvrdit sedm šlechticů, hlas sluhy žádnou váhu neměl. 

K tomu nedošlo, a tak zůstávala Alžběta Báthory po další čtyři léta pouze bezmocným vězněm na čachtickém hradě. Nikdo ji nepředvolal k soudu ani nevyslechl. Její izolace ji chránila, ale také mařila jakékoli šance na to, že by se mohla očistit. Různí se i výpovědi o tom, jak zbytek svého života strávila. Podle jedněch neopouštěla komnatu, do níž ji zamkli. Podle jiných zdrojů se po hradě pohybovala volně, stejně jako mohla cestovat. Na sloužící, kteří před vyšetřovateli tak barvitě vypovídali, nicméně čekalo už týden po výsleších popraviště a na bylinkářku-čarodějku hořící hranice.

Habsburský dvůr si zkrátka nepřál kontroverze, které by mohly vzniknout, kdyby se před soud dostala tak vysoká šlechtična a navíc vdova po vojenském hrdinovi. Habsburkům stačilo získat Alžbětiny majetky, které sahaly od srbské Vojvodiny až po Slovensko. Její bratranec, sedmihradský kníže Gábor Báthory navíc s Vídní nevycházel zrovna dobře. A pohnutky palatina Turza mohlo vést nějaké skryté nepřátelství, snad nesouhlas s jejím vystupováním či závist nad tím, jak suverénně si coby vdova vede. Onomu „vyššímu politickému zájmu“ se hraběnka zkrátka ubránit nedokázala. Snad jí u katolických Habsburků uškodilo i to, že stejně jako její muž vyznávala luteránskou víru.

Legenda žije

Dobové prameny ale podrobnostmi o jejích údajných zločinech zrovna nehýřily. Například evangelický kněz sice Báthoryovou obvinil z kanibalismu, ale žádný důkaz o tom nepřinesl. Mnohem větší publicitu přinesla Alžbětě až další století. Bohužel pro ni. V knize jezuity László Turócze vydané roku 1729, tedy o 115 let později, už nechybějí barvité popisy všech zvrácených rituálů, které krvavá paní páchala. Údajně byla posedlá touhou po věčném mládí. V každé komnatě měla zrcadlo a s hrůzou zkoumala první známky svého stárnutí. S různými lektvary a mastmi jí pomáhala i místní vědma – známá čarodějnice. 

Nezůstalo však jen u bylinek. Hraběnka prý jednoho dne za nějaké provinění udeřila svou služku tak silně, až nebožačce vytryskla krev. Pár kapek skropilo i Alžbětinu tvář, a když se omyla, zdála se jí pokožka na onom místě zářivější a bělejší. Od té doby pravidelně vyžadovala koupel v krvi panen. Jejich krev snad dokonce pila. A navrch se v mučení divoce vyžívala. To už se v líčení zločinů předhánějí i další „spisovatelé“. Z několika dívek se najednou stává šest stovek obětí.

Rozpálenou lžíci či minci jim přitlačovala k tělu. Vpichovala jim špendlíky do rtů, propichovala prsty, vytrhávala zuby, zašívala ústa, aby nebyl slyšet jejich křik. Bila je, kopala a bičovala. Přirození jim opalovala svíčkou. „Když byla paní nemocná, že nemohla nikoho bít, přitáhla si děvčata k sobě a kusy masa jim zuby vytrhávala z tváří a ramene,“ vypověděla prý jedna ze služebných. A jiný z vyslýchaných ji doplňoval: „Paní jim dva ukazováky strčila do úst a tak dlouho jim je roztahovala, dokud se netrhala.“ Se svou milenkou údajně zřídila na čachtickém hradě školu pro dívky, skrze niž měla neustále přísun nových a nových „hraček“.

Politická objednávka

Jak moc ovšem sadistické popisy vypovídaly o samotné Alžbětě a nakolik odrážely sexuální fantazie jejich autorů, nelze oddělit. Okultismus se jí připisoval už dříve, její ztvárnění coby krvelačné bestie však cílí spíše na dobové posluchače milující tajemno, skandály a pikantní erotiku. Obvinění lze zpochybnit už samotným faktem, že krev se velmi rychle sráží, a pro nějaké koupání tedy není zrovna vhodnou tekutinou. A ani za komplikované situace, v níž se Uhry nacházely, by hraběnka nemohla tak dlouho unikat pozornosti světské moci.

Pokud by skutečně páchala takové zločiny, už dávno by se ocitla před soudem. Smrt desítek či stovek poddaných se prostě ani v 17. století nedala jen tak přejít mlčením. A tak se místo zvrácené a démony štvané vražedkyně jeví Alžběta Báthoryová stále více jen jako terč politických intrik, obyčejné lidské hrabivosti i touhy po senzacích a dramatických historkách. Dnešní historikové jsou zkrátka v jejím hodnocení už mnohem střízlivější… 

Hvězdy při svém zrození dávají život i planetám, které je pak obklopují jako planetární systém. Jak se ale ukazuje, mohou také svých planet existenci ukončit. Astronomové přinesli jedny z doposud nejpřesvědčivějších důkazů, že hvězdy mohou pohlcovat své vlastní planety.

Robin Jeffries z Univerzity v britském Keele a jeho kolegové prostudovali tisíce hvězd ve hvězdokupách, na základě dat z průzkumu Gaia-ESO Spectroscopic Survey. Během toho narazili na šest případů, kdy červení trpaslíci pohltili terestické planety, které byly do jisté míry podobné Zemi.

Chemický otisk lithia

Jak říká Jeffries, klíčovým vodítkem byl charakteristický chemický „otisk prstu“. Šlo o to, že dotyční červení trpaslíci obsahovali lithium, což je chemický prvek, který by se v nich prakticky neměl nacházet. I malé množství lithia je podle Jeffriese v těchto hvězdách velmi nápadné. Jako když někdo nastříká barvu na prázdné plátno.

„Červení trpaslíci jsou sice menší a chladnější než naše Slunce, ale jejich nitro je mimořádně horké,“ dodává Jeffries. „V takovém prostředí by mělo by být krátce po vzniku červených trpaslíků veškeré lithium zničeno jadernými reakcemi.“

Analýzy ukazují, že dotyční červení trpaslíci pozřeli blízké planety podobné Zemi, respektive celkem asi 3 až 10násobky hmoty Země. Tím získali nové lithium, které obohatilo jejich atmosféry. Vědcům v tomto případě pomohlo, že hvězdy ve hvězdokupách bývají navzájem chemicky velice podobné a je snazší odhalit, když se některé z hvězd liší od ostatních.