Díky vítězství v šestidenní válce v červnu 1967 získal Izrael rozsáhlá území, která přispěla k vylepšení jeho dosavadního vojensko-strategického postavení. Obrana hustě obydlených oblastí v okolí hlavního města Tel Avivu a v Galileji se začala opírat o přírodní překážky, kterými se na severu staly Golanské výšiny, na východě řeka Jordán a na jihu Sinajský poloostrov. Jelikož arabské státy podporované Sovětským svazem žádaly tato území zpátky, avšak bez záruky uzavření míru, izraelští političtí představitelé se rozhodli, že si je (i přes nátlak OSN) raději ponechají.

Přípravy na novou válku

Zmiňovaný nepříznivý vývoj nejvíce poškodil Egypt, který v důsledku porážky přišel o Sinajský poloostrov. Na jeho ekonomiku měly totiž velice tvrdý dopad chybějící zisky z provozu Suezského průplavu, protože ten se stal linií příměří a tím neprůchodným pro mezinárodní lodní dopravu. Egyptský prezident Gamál Násir si uvědomil, že ztracená území může získat zpět jen bojem; armáda se však po porážce v červnu 1967 nacházela prakticky v troskách. Naštěstí pro Násira byl SSSR stejně odhodlaný odčinit porážku svých zbraní jako Egypťané, takže již během prvních týdnů po šestidenní válce začaly do země proudit masivní dodávky vojenské techniky. Násir pak přistoupil k reorganizaci ozbrojených sil. V říjnu 1967 se již cítil natolik silný, aby nařídil první útoky, které v následujícím roce přerostly do takzvané opotřebovací války.

Izraelci nejprve odpověděli na egyptské „harašení zbraněmi“ dělostřeleckou palbou na vojenská a průmyslová zařízení podél průplavu a později i leteckými nálety na cíle v okolí Káhiry. Aby zamezili ztrátám na životech mezi svými vojáky na východním břehu, vybudovali tam od října 1968 do března 1969 systém opěrných pozorovacích bodů, později pojmenovaný po tehdejším náčelníkovi generálního štábu, jímž byl generál Chaim Bar Lev.

Zároveň se v rámci celých izraelských obranných sil začalo s posilováním těch druhů zbraní, které podle expertů nejvíce přispěly k vítězství v roce 1967. 
Nejvyšší prestiži se těšilo letectvo, jež začalo dostávat novou výzbroj v podobě amerických letadel A-4E Skyhawk a F-4E Phantom. Zmíněné stroje přinesly významné posílení úderné síly letectva, které mohlo vedle stíhacích akcí plnit i úlohu „létajícího dělostřelectva“.

Hned po letectvu následovalo tankové vojsko, které spolu s ním spolykalo až 80 % izraelského obranného rozpočtu v tomto období. Počet tankových brigád vzrostl na úkor mechanizovaných oddílů, klasické pěchoty a dělostřelectva a také modernizace probíhala hlavně v rámci tankového vojska – například vylepšení tanků Šot (britský Centurion) výkonnějšími kanony a naftovými motory na verzi Šot Kal.

Podcenění protivníka

Opotřebovací válka mezi Egyptem a Izraelem skončila příměřím 7. srpna 1970, protože Egypt nebyl s to překonat izraelskou obranu na Sinaji a zachytit se na opačném břehu průplavu. Izrael zase nedokázal pomocí leteckých úderů destabilizovat Násirův režim, neboť v roce 1969 protivzdušnou obranu Egypta přímo převzaly oddíly sovětské protivzdušné obrany a stíhacího letectva. Ačkoli Izraelci utrpěli poměrně významné ztráty (asi 500 padlých), uhájili východní břeh průplavu, což je utvrdilo v tom, že změny v rámci armády a letectva byly správné.

Zároveň u nejvyšších izraelských představitelů vzniklo mylné přesvědčení, že Egypt nebude schopen zahájit novou válku před rokem 1975. Základním kamenem tohoto předpokladu byla skutečnost, že egyptské letectvo nemělo ve výzbroji vhodné bombardéry, které by mohly napadnout cíle v hloubce izraelského území. Protože jejich získání bylo podmíněno jednáním vrcholných egyptských představitelů v Moskvě, vojenská rozvědka Aman se oprávněně domnívala, že jejich eventuální zakoupení by neušlo její pozornosti. 

Slepá víra ve zpravodajce

Druhým důležitým prvkem bylo přesvědčení, že Egypt nezaútočí na Izrael osamocený, ale pokusí se před novým konfliktem zajistit si spojenectví ostatních arabských států, především Syřanů. Jenže se zdálo, že vztahy mezi oběma zeměmi nejsou momentálně nijak zvlášť srdečné. Navíc v září 1970 prezident Násir náhle zemřel, přičemž jeho nástupcem se stal Anvar as-Sádát, o kterém se Izraelci (ale vlastně i ostatní světoví politici) domnívali, že jeho působení bude jen dočasné.

Výsledkem těchto úvah bylo přesvědčení, že Aman bude schopen dodat vládě, v jejímž čele stála od března 1969 ministerská předsedkyně Golda Meirová, včasné varování. Na jeho základě pak bude mít náčelník generálního štábu (od ledna 1972 jím byl generál David Elazar) dost času na mobilizaci záložníků. Do té doby si mělo s egyptským útokem bez problémů poradit letectvo a útvary pravidelné armády umístěné na Sinaji, které se opíraly o pevnůstky Bar Levovy linie. Po příchodu záložních útvarů pak měly tyto síly přejít do široce založeného protiútoku a nepřítele rozdrtit. A tak se stalo, že když 6. října 1973 Egypťané zaútočili, bránilo východní břeh průplavu pouze přibližně 290 tanků 252. tankové divize, 468 záložníků brigády Etzioni v 16 pevnůstkách a 12 dělostřeleckých baterií.

Vojenské přípravy Egypťanů

Navzdory všem předpokladům se as-Sádát ve funkci prezidenta nejen udržel, ale i dál pokračoval v kursu stanoveném svým předchůdcem. Avšak na rozdíl od Násira dospěl k představě omezeného vojenského konfliktu, jehož cílem nebylo dobytí celé Sinaje, ale jen získání a udržení tak velkého předmostí, aby byli Izraelci přinuceni k diplomatickým jednáním. Egyptský prezident pověřil vypracováním plánu operace Badr (Půlměsíc) na překročení průplavu své vojenské velitele. Útok měl probíhat v souladu s tehdejší sovětskou vojenskou doktrínou. V první fázi měly egyptské útvary překonat průplav a násep na jeho východním břehu a vytvořit mělké předmostí. Ve druhé fázi ho měly rozšířit do hloubky 10 až 15 km a ve třetí obsadit strategické průsmyky Gidi a Mitla a ty bránit až do zásahu supervelmocí.

Hlavní překážky egyptští plánovači viděli v Suezském průplavu, jehož hladina a rychlost proudění vody v něm výrazně kolísá v závislosti na přílivu a odlivu, následně v Bar Levově linii a nakonec v kvalitativní převaze Izraele v tancích a letectvu. První dva problémy pomohly odstranit zkušenosti sovětských poradců, ženijní mostní a pontonová technika sovětské provenience a také intenzivní výcvik egyptských ženistů a pěšáků. Obranu proti tankům v průběhu operace vyřešilo vysoké nasycení pěších brigád protitankovými zbraněmi (pancéřovky RPG-7 a střely 9M14 Maljutka). Protivzdušnou obranu oblohy nad průplavem zajišťoval již zmíněný raketový systém.

Útok přes průplav

Večer 5. října 1973 většina izraelských vysokých představitelů uléhala s pocitem, že „něco visí ve vzduchu“, ale zprávy od Amanu stále tvrdily, že pravděpodobnost egyptského útoku je velice nízká. Přitom přípravy k útoku již běžely na plné obrátky, a to pod rouškou cvičení egyptské armády Tahrír 73 (Osvobození 73). Pouze několik nejvyšších důstojníků z celkově asi 200 000 mužů na tomto cvičení a prezident as-Sádát věděli, že následující den ve 14.00 tento rutinní nácvik plynule přeroste do skutečné války.

Šestého října několik minut před druhou odpoledne egyptské tanky vyjely na rampy připravené na západním břehu, dělostřelci odstranili maskovací sítě ze svých zbraní a nad hlavami jim proletěly letky egyptských stíhacích bombardérů Su-7 a stíhaček MiG-21, aby zaútočily proti izraelským letištím a opěrným bodům. Izraelci byli zcela zaskočeni, ačkoli v časných ranních hodinách konečně dostali varování od vojenské rozvědky, že Egypťané zaútočí. Jenže čas útoku byl v této zprávě stanoven na 18.00, takže tanky, které měly podpořit pevnůstky na břehu průplavu, se stále ještě nacházely v pozicích přibližně 8 km od cíle.

Prvních 40 hodin bojů se neslo ve znamení egyptského úspěchu. Dvě armády (2. a 3.) překročily průplav po jeho celé délce a do večera dokázali pěšáci vytvořit téměř souvislé předmostí oddělené uprostřed plochou Velkého Hořkého jezera. Útočníci sice utrpěli ztráty (208 padlých), ale ty byly mnohem nižší, než egyptští plánovači očekávali (kolem 30 %).

Podle předpokladu plánovačů způsobilo zoufalé volání o pomoc z 16 pevnůstek Bar Levovy linie obkličovaných egyptskou pěchotou a nacházejících se pod silnou dělostřeleckou palbou na izraelské straně zmatek. Izraelští tankisté následně vyráželi v obětavých výpadech jednotlivých čet a rot bez podpory dělostřelectva a pěchoty svým spolubojovníkům na pomoc. Kvůli tomu se stali snadnou kořistí egyptských tankoborníků. 

Ráno 7. října přišla 252. divize o plné dvě třetiny svých tanků, přičemž Egypťané už měli na východním břehu díky skvělé práci ženistů, kteří celou noc neúnavně budovali pontonové mosty a proráželi průchody v izraelském pískovém valu, v téže době přibližně 800 tanků T-54, T-55 a T-62. K dovršení vší smůly postrádali Izraelci na Sinaji vzdušnou podporu, protože v této chvíli velení letectva přesměrovalo všechny své stroje nad Golanské výšiny, kde byla situace kvůli syrskému postupu ještě kritičtější.

Promarněná šance

Naštěstí se v té chvíli projevily silné stránky izraelského mobilizačního systému, takže už brzy odpoledne 7. října začaly na bojiště přijíždět první tanky 162. záložní tankové divize generála Abrahama Adana a večer téhož dne i předvoj 143. záložní tankové divize generála Ariela Šarona. Jejich příchod konečně umožnil veliteli jižního vojenského okruhu generálovi Šmuelu Gonenovi, aby na 8. října naplánoval první skutečný izraelský protiútok, jehož cílem bylo „sbalit“ egyptské předmostí směrem od severu k jihu podél východního břehu průplavu. Bohužel pro Izraelce, i tento útok byl šitý horkou jehlou, takže skončil nezdarem. 

Po této promarněné šanci se Izraelci zase stáhli do obrany. Navzdory všem úspěchům to byli nakonec Egypťané, kdo svou šanci na vítezství promrhal. Nedokázali je totiž završit rozhodným postupem směrem ke strategickým průsmykům v době, kdy Izraelci teprve přisunovali na bojiště zálohy. Důvodem váhavého postupu byl zřejmě strach většiny egyptských důstojníků z toho, co by se stalo s jejich jednotkami, kdyby opustily ochranný raketový „deštník“. Zastáncem zmiňovaného názoru byl zejména náčelník generálního štábu Sa‘d ad-Dín Šazlí. 

Egypťané se o rozhodující útok s přibližně tisícovkou tanků pokusili až ráno 14. října, když jim ho – na základě zoufalých žádostí Syřanů o podporu – kategoricky nařídil sám as-Sádát. Pokus o průlom však narazil na pevnou izraelskou obranu přibližně 700 tanků. Egypťané ztratili asi 260 obrněnců a Izraelci pouze 20. Generál Bar Lev to okomentoval slovy: „Egypťané se znovu vydávají svou starou cestou a my se vracíme na tu svou.“

„Televizní operace“

Izraelští velitelé se však nespokojili jen s odražením útoku, ale hodlali boje přenést na západní břeh průplavu – „do Afriky“. Jako vhodné místo k překonání průplavu se jevil úsek nad Velkým Hořkým jezerem naproti Deversoiru, kde se podle průzkumu mezi dvěma egyptskými armádami otevírala asi 20 km široká mezera. K překonání průplavu (operace Gazela) byly vyčleněny tři tankové divize (162., 143. a 146. pod velením generála Kalmana Magena) a 247. záložní parašutistická brigáda (plukovník Danny Matt), která měla sehrát roli předvoje.

Výsadkáři se navzdory nepřehledné situaci (o přístupy k průplavu se stále bojovalo) v noci z 15. na 16. října dostali na západní břeh a ženisté tam ještě před rozedněním dokázali pomocí pramic přepravit prvních 30 tanků. Ty okamžitě začaly s ničením radarových stanic a raketových baterií, aby izraelskému letectvu konečně umožnily získat vzdušnou nadvládu nad bojištěm. Egypťané si nejprve nepřipouštěli, že by na západním břehu mohl operovat nepřítel. I když už pak o Izraelcích věděli, nedělali si velké starosti. As-Sádát dokonce při svém projevu z 16. října izraelské překonání průplavu posměšně označil za „televizní operaci“. O den později však už Egypťané svůj názor změnili a snažili se izraelský koridor na východním břehu zničit současnými útoky oddílů 2. a 3. armády. Izraelci je však očekávali a zlikvidovali je hned v zárodku.

Zásah velmocí

Od 18. října už všechny tři divize operovaly na západním břehu s cílem odříznout egyptskou 2. a 3. armádu od jejich týlu na egyptském území. Zatímco Šaronův postup na sever uvízl před Ismaílíjou kvůli houževnatému egyptskému odporu, Adanova a Magenova divize nakonec 23. října obsadily přístav Adabíja na břehu Suezského zálivu. Do izraelského obklíčení se tak dostala celá 3. armáda a město Suez. Za daných okolností už byla jen otázka času, kdy obklíčeným Egypťanům dojdou potraviny, voda a střelivo a budou muset kapitulovat.

Do vývoje na Sinaji však už 19. října rázně zasáhl SSSR, který nehodlal připustit zopakování vojenského debaklu svého spojence jako v roce 1967. Výsledkem sovětsko-amerických diplomatických aktivit byla rezoluce OSN č. 338 o zastavení palby ze dne 22. října, která měla vstoupit v platnost v 18.00 téhož dne. Protože ani Egypťané, ani Izraelci toto příměří nerespektovali, musela na sovětský nátlak Rada bezpečnosti OSN přijmout 25. října další dvě rezoluce, které obě bojující strany konečně donutily k zastavení palby. Boje na Sinaji utichly. Přestože i tentokrát skončily izraelským vítězstvím, nebylo to vítězství absolutní. As-Sádát nakonec i navzdory porážce dosáhl svého, protože v důsledku mírových jednání, která následovala, vrátil Izrael v roce 1982 výměnou za mír Sinajský poloostrov a pásmo Gazy Egyptu. 

Mikroplasty – drobné polymery, které mají svůj původ ve zhruba 400 milionech tun plastů, jež lidé každoročně vyprodukují, se nepozorovaně dostávají do našich těl prostřednictvím potravin, které jíme, vody, kterou pijeme a vzduchu, který dýcháme. Není před nimi úniku a jsou takřka všude – vědci je objevili v lidských střevech, krvi, mozku, placentě nebo v mateřském mléce.

Nový výzkum odhaluje mikroplasty i v krevních sraženinách v oblasti mozku, kam musely proniknout skrz hematoencefalickou bariéru. Ta přitom slouží jako ochrana mozku právě před cizorodými látkami.

Luís Fernando Amato-Lourenço z berlínské Svobodné univerzity a brazilské Univerzity v São Paulu se svými kolegy prostudoval u 15 zemřelých čichové bulby, tedy oblasti mozku, kam přicházejí informace od čichových receptorů. U osmi z nich vědci zjistili v mozkové tkáni čichových bulbů částice a vlákna mikroplastů. Nejčastěji zastoupenou látkou byl polypropylen (PP), který se používá k výrobě obalů, textilií a různých součástek, například v automobilovém průmyslu. Částice mikroplastů objevené v mozkové tkáni měly velikost od 5,5 až po 26,4 mikrometrů. Zneklidňující výsledky v těchto dnech zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

Badatelé jsou přesvědčeni, že objev mikroplastů v čichových bulbech potvrzuje význam těchto orgánů jako cesty pro cizorodé látky, které se dostávají z ovzduší až do mozku. Stále sice není jasné, jaké mohou být důsledky průniku mikroplastů do lidských tkání, pokud ale jde o hromadění těchto látek přímo v mozkové tkáni, rozhodně nejde o dobrou zprávu. Velmi pravděpodobně tím roste riziko zánětů a poškození mozkové tkáně. Navíc se zdá, že poškození v oblasti nosu a s ním souvisejících nervů bývá spouštěčem neurodegenerativních onemocnění.

O tom, jakým způsobem vznikaly první černé díry v raném vesmíru, nepanuje mezi vědci shoda. Podle dosavadních zjištění se zdá, že supermasivní černé díry, s hmotností více než miliardy Sluncí, existovaly již zhruba necelou miliardu let po Velkém třesku.

„Zdá se, že mnohé z těchto objektů jsou hmotnější, než jsme mysleli, že by mohly být. Buď vznikly již jako velmi hmotné, nebo rostly extrémně rychle,“ uvádí Alice Youngová, doktorandka ze Stockholmské univerzity a spoluautorka studie publikované v časopise The Astrophysical Journal Letters.

Černé díry hrají důležitou roli v životním cyklu všech galaxií, jejich evoluci ale stále obestírá řada tajemství a záhad. Aby vědci získali přesnější obraz toho, jakým způsobem se tato gravitační monstra promítají do evoluce galaxií, mapovali pomocí Hubbleova dalekohledu populace slabých galaxií v době, kdy byl vesmír starý jen několik procent svého současného stáří. Opakovaná pozorování po několika letech ukázala změny v jasnostech těchto galaxií, což podle vědců naznačuje přítomnost černých děr.

Jak ale tyto prvotní černé díry v raném vesmíru vznikaly? Podle vědců je možné, že za jejich zrodem stál kolaps masivních, nedotčených hvězd během první miliardy let vesmírného času. Tento typ hvězd mohl existovat pouze ve velmi raných fázích vývoje vesmíru, protože pozdější generace stálic již nese stopy po zbytcích dávno zaniklých hvězd. Další možností jejich vzniku je hroucení plynných mračen nebo slučování hvězd v masivních hvězdokupách.

Podle Matthewa Hayese z katedry astronomie na Stockholmské univerzitě je mechanismus vzniku raných černých děr důležitou součástí skládačky vývoje galaxií. Zjištění Hubbleova dalekohledu vědci nyní hodlají ověřit pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba.
 

Kypr náleží k několika ostrovům ve Středozemním moři, které v minulosti hostily „trpasličí megafaunu“ – původně velké savce, kteří se v izolovaném prostředí rychle zmenšili pod tlakem evolučních procesů. Na Kypru žily dva druhy trpasličí megafauny – asi půltunový trpasličí slon Palaeoloxodon cypriotes a 130kilový trpasličí hroch Phanourios minor, který dosahoval velikosti zhruba dnešního hrošíka liberijského.

Kyperští sloni i hroši, jejichž předci se na Kypr museli původně dostat nějakým dobrodružným způsobem, protože tento ostrov zřejmě dlouho předtím nebyl spojen s pevninou, na ostrově prosperovali několik set tisíc let. Pak oba druhy zhruba ve stejné době, asi před 13 tisíci let vyhynuly. Shodou okolností k tomu došlo brzy poté, co se na ostrov dostali lidé doby kamenné.

Příliš zdatní lovci-sběrači

Na první pohled by se mohlo zdát, že viník zániku kyperské trpasličí megafauny je zcela zřejmý. Část odborníků se ale přesto dlouho vzpírala představě, že by viníkem mohli být lidé. Podle nich na Kypru v té době nežilo dost lidí na to, aby v relativně krátkém čase sprovodili kyperské slony a hrochy ze světa.

Corey Bradshaw z australské Flindersovy Univerzity vedl výzkum, v němž s kolegy odkryl osud trpasličí megafauny na Kypru. Podařilo se jim přesvědčivě doložit, že lovci-sběrači na Kypru nejprve vybili trpasličí slony a záhy po nich i trpasličí hrochy. Za necelých tisíc let bylo po všem. Výsledky výzkumu Bradshawova týmu publikoval v těchto dnech odborný časopis Proceedings of Royal Society B.

Badatelé modelovali vliv lidské populace na kyperskou trpasličí megafaunu s využitím dostupných dat z různých vědeckých disciplín. Zohlednili rekonstrukci nároků tehdejších lidí na energetickou hodnotu stravy, složení jejich jídelníčku, úspěšnost lovu i výběr kořisti. Podle vědců žilo na Kypru asi 3 až 7 tisíc lovců-sběračů, kteří podle všeho byli bez problémů schopni zlikvidovat tamní trpasličí megafaunu.

Popsat stavby na hoře Wu-tchaj jen jako „klášterní komplex“ by znamenalo ohromné podhodnocení. Na pěti plochých vrcholcích v nadmořské výšce asi dvou tisíc metrů se rozkládá 41 posvátných mnišských institucí, přičemž každá z nich funguje podle vlastních řádů a pravidel. Podobnou koncentraci klášterů a chrámů lze v celé miliardové Číně najít pouze na dalších třech místech a dohromady pak tvoří čtveřici posvátných hor čínského buddhismu.

Komplex leží asi tři sta kilometrů jihozápadně od Pekingu, což je na čínské poměry opravdu nedaleko. Proudí tam tudíž davy návštěvníků, kteří se mísí mezi šest tisíc stálých obyvatel místa. Jen část z těchto mnichů však patří ke konkrétnímu klášteru: Mnozí naopak svobodně putují z jednoho do druhého a prosí o ubytování a jídlo.

Dva tisíce let historie

První stavby v lokalitě vyrostly za vlády dynastie Východní Chan mezi léty 25 a 220. Během staletí však přibývaly nové a nové chrámy, takže se místo proměnilo v dokonalou encyklopedii čínských stavebních stylů. Největšího rozkvětu dosáhly kláštery za dynastie Tchang, vládnoucí v letech 618–907, kdy jich na okolních kopcích stály zhruba tři stovky. Jejich udržování však bylo nákladné, tudíž zas postupně ubývaly, až do dnešního počtu.

Úpadek staveb se ovšem nijak neprojevil na kvalitě učení. Naopak – na hoře Wu-tchaj se zrodila jedinečná směsice vlivů, kdy se buddhismus propojil s tradičním konfucianismem a taoismem. Filozofové o nich s respektem hovořili jako o „třech učeních“ a na rozdíl od zvyklostí v Evropě či na Blízkém východě mezi nimi nedocházelo k tření, nýbrž k harmonickému propojení. Za wutchajskými oltáři přitom putovalo nejméně osmnáct císařů, kteří jinak zřídka opouštěli hradby Zakázaného města: Podobné pocty se tedy mnoha místům v čínské historii nedostalo. 

Karlovi Velikému v žilách kolovala bojovná krev předků. Jeho dědečkem byl Karel Martell (Kladivo), zakladatel karolínské dynastie, obávaný válečník a mocný majordomus, který významně rozšířil panství Franků na úkor sousedních království i Arabů na jihu Francie. Otcem Karla Velikého pak byl první král nové dynastie Karlovců Pipin III. Krátký. Byl to on, kdo sesadil posledního merovejského panovníka, aby se sám nechal provolat králem Franků, a to s posvěcením papeže, v jehož zájmu porazil severoitalské Langobardy. Pipin Krátký měl dva syny, staršího Karla a mladšího Karlomana, mezi něž před svou smrtí rozdělil franské državy. 

Zatímco Karlovi připadlo původní franské území, tedy Austrasie a umenšená dolní Neustrie, jeho bratru Karlomanovi byla svěřena teritoria, která získal Karel Martell a Pipin – Alamanie, Burgundsko, Provence a Septimánie. Pokud jde o Aquitánii, tu měli bratři zřejmě spravovat dohromady. Od roku 768 tak vládli nad Franskou říší společně, nikoliv však svorně a příliš dlouho. 

Jediný vládce

Aquitánie představovala problematické dědictví. Zdejší vévodové a ostatní nobilita stále úplně nepřijali fakt, že jsou součástí Franské říše, a cizí nadvládě se s železnou pravidelností stavěli na odpor. Nové povstání vypuklo krátce po Pipinově smrti a bylo tak prvním konfliktem, který museli karlovští bratři řešit bez otcova vedení. Roku 769 bylo Karlovi zřejmě již 27 let a zcela jistě měl vojenské zkušenosti, jež získal v předchozích letech po otcově boku. Karel v čele vojska revoltu tvrdě potlačil a území podrobil své svrchovanosti. 

Nevíme přesně, k čemu došlo, ale Karloman svůj nárok na polovinu Aquitánie stáhl. Další vývoj událostí nasvědčuje tomu, že mezi bratry panoval vztah maximálně lhostejný až nepřátelský. Avšak dřív, než mohlo dojít k otevřenému konfliktu, Karloman roku 771 z přirozených příčin zemřel a říši tak zůstal jediný vládce. Bylo ovšem zapotřebí ještě mnohé vykonat, aby si Karel mohl za své jméno připojit Magnus, tedy Veliký. Zda by se stal Velikým nebýt bratrovy předčasné smrti, zůstává otázkou. 

Psal se rok 772 a před franským panovníkem vyvstal mnohem vážnější problém, než jakým byla Aquitánie. Papež Hadrián I. jej požádal, aby podpořil jeho nárok na území v Itálii, která toho času okupoval langobardský král Desiderius. Karel skutečně na papežovu podporu vystoupil, nicméně Desiderius veškeré požadavky rezolutně odmítl. Tak začalo italské tažení Karla Velikého… 

Pán Itálie

Roku 773 Karel překročil Alpy a vpadl do severní Itálie. Vojsko rozdělil do dvou proudů, přičemž prvnímu velel osobně, druhý svěřil svému strýci. Na odpor se jim sice postavila langobardská armáda, ale Karlovi zvědové nalezli jinou cestu, takže franská jízda mohla zaútočit z východu i ze západu. Desiderius se stáhl do opevněné Pavie (Ticinum), hlavního města langobardského království, a Karel jej následoval. Ačkoliv nemáme konkrétní údaje o velikost franského vojska, bylo natolik početné, aby kolem města vytvořilo pevné sevření. Obléhací stroje Frankové neměli, Karel se tedy rozhodl Langobardy vyhladovět. Pavii obléhal od září 773 do června 774. Desiderius neměl úniku. 

Mnich ze St. Gall, jenž o téměř sto let později sepsal životopis Karla Velikého (De Carolo Magno), líčí událost takto: „Pak se objevil železný Karel, s železnou helmicí na hlavě, s rukama krytýma v železných rukavicích, s hrudí a širokými rameny chráněnými železným hrudním krunýřem: v levé ruce držel do výše pozvednuté své železné kopí, zatímco jeho pravá ruka spočívala na neporazitelném meči. Železné pláty, které většina mužů tehdy odmítala, protože jim ztěžovaly nasedání na koně, zakrývaly také jeho stehna. (…) Jeho štít byl jen železný, s puklicí v barvě železa a se železným středem. Každý, kdo šel před ním, kdo pochodoval po jeho boku, každý, kdo jej následoval, a veškeré vybavení vojska se mu snažili co nejvíce podobat. Železo vyplňovalo všechna pole a otevřené prostory, sluneční paprsky se odrážely od železa. Vyděšení obyvatelé města v hrůze volali: ‚Železo! Běda, samé železo!‘“ 

V Pavii nakonec vypukl hladomor a Desiderius kapituloval. A tehdy se stalo něco dosud nevídaného: Frank se prohlásil králem Langobardů. Do té doby bylo běžnou praxí, že vítěz vyhladil vládnoucí vrstvu poraženého a území si přivlastnil. Karel, rex Francorum, se ale začal titulovat také jako rex Langobardorum a zahájil tak budování svého impéria.

Potíže se Sasy

Zatímco Karel válčil v Itálii, vyvstaly potíže na severu, kde Frankové usilovali o podmanění pohanských Sasů. S nimi se již dříve potýkal Karlův otec i děd, nikdy se jim ale nepodařilo Sasy trvale zpacifikovat. Karel musel řešit saskou otázku prakticky od počátku své vlády po dobu dalších tří desetiletí. Sasové se v 8. století dělili do čtyř skupin ovládajících čtyři rozdílná teritoria. Jako zdatný a uvážlivý vojevůdce proto Karel proti Sasům postupoval systematicky a podroboval si jednu skupinu po druhé. V zimě roku 772 Sasové nečekaně vtrhli na franské území a zničili kostel v Deventeru. Takovou troufalost nemohl král nechat bez trestu, a tak se poprvé vydal proti stále pohanským Sasům. 

Jeho odveta byla rychlá a tvrdá. V čele vojska pronikl na území jižních Sasů a dobyl pevnost Eresburg na řece Lippe, kde zničil saský posvátný objekt Irminsul. Sice přesně nevíme, jakou měl podobu, ale nepochybně měl pro Sasy velký symbolický a duchovní význam, patrně spojený i s příslušnou materiální hodnotou v podobě cenných obětin. Karlův přístup byl ale ještě komplexnější. Nejen že Sasy zbavil opěrného bodu a duchovní motivace, ale své tažení spojil s christianizací pohanů. Pochopitelně k jejich značné nelibosti. Poté, co Karel dobyl několik pevností, získal rukojmí a od Sasů přijal slib míru, obrátil se k nám již známým záležitostem v Itálii. Mír se Sasy ale nevydržel. 

Obecně lze říci, že vždy, když král řešil záležitosti v Itálii nebo jinde, Sasové toho využili a znovu povstali. V čase, kdy byl zlomen odpor Langobardů, se Sasové shromáždili kolem náčelníka Widukinda, získali zpět ztracené pevnosti a dokonce vtrhli na franské území. Proto se roku 775 vydal král v čele velké expedice zpacifikovat je podruhé. Získal ztracené pevnosti a prošel saským územím při řekách Lippe, Ruhr, Diemel, Wesser a Oker. Teprve poté se k němu dostavili východní Sasové, aby žádali o příměří a slíbili loajalitu. Na konci tažení vládl Karel nad Sasy z východu, jihu i západu. 

Roku 776 se ale musel vrátit do Itálie, aby se vypořádal s odbojnými vévody a definitivně ovládl sever země. Sasové toho samozřejmě využili, napadli franské pevnosti na svém území a přinutili krále, aby jim znovu připomněl, kdo je v jejich zemi pánem. Opět následovala trestná výprava, žádost Sasů o mír, slib věrnosti a následný křest mnoha z nich. Král navíc nechal zbudovat novou pevnost Paderborn, odkud mělo být podrobené saské území kontrolováno franskou posádkou. Karel se patrně domníval, že je saský problém vyřešen, konec to ale zdaleka nebyl. 

Španělské dobrodružství

Roku 777 přijal Karel Veliký v Paderbornu poselstvo nezávislých maurských vládců ze Zaragozy, Girony, Huesky a Barcelony, kteří u franského krále hledali podporu proti vzrůstající moci córdobského emíra Abd ar-Rahmána I., jenž ovládal jih a střed Pyrenejského poloostrova. Za vojenskou pomoc byli Maurové ochotni Karlovi složit slib věrnosti. Železný král cítil příležitost rozšířit svou křesťanskou říši a v domnění, že od Sasů již nebezpečí nehrozí, se vydal za dalším válečným dobrodružstvím. 

Podobně jako v případě tažení do Itálie, rozdělil i při postupu přes Pyreneje své vojsko do dvou proudů. Od západu směřoval v čele neustrijských Franků sám, kdežto z východu táhl směrem k Zaragoze voj Austrasijců, Burgundů a Langobardů. V Barceloně Karlovu armádu vítali, avšak než mohlo dojít ke spojení obou vojů v Zaragoze, začali mezi sebou arabští vládci bojovat. Navíc z jihu postupovalo silné vojsko córdobského emíra. 

Situace se diametrálně změnila a Zaragoza odmítla vpustit Karla Velikého za hradby. Po měsíčním obléhání Zaragozy dostihla franského vládce zpráva o novém povstání Sasů. Král musel od svých plánů na Pyrenejském poloostrově upustit, aby se znovu utkal s rebely za Rýnem. Cestou se však rozhodl preventivně zasáhnout a zabezpečit problematickou baskickou Vasconii (Gaskoňsko), jež byla ve svazku Franské říše jedním z mladších vévodství s částečně stále nezávislou vládou. Karel věřil, že se Baskové proti němu spolčují s Maury a že by i v budoucnu mohli dělat potíže. Proto zničil baskické hlavní město Pamplonu, nechal strhnout jeho hradby a se zemí nařídil srovnat i některá další sídla. Území poté obsadil vlastními posádkami. 

Odplata Basků byla nečekaná a Frankům způsobila na postupu přes Pyreneje velké nesnáze. Večer 15. srpna 778 napadli postupující Karlovu armádu v Roncesvallském průsmyku. Baskové znalí obtížně schůdného terénu Franky obklíčili a odřízli jejich zadní voj se zavazadly. Zcela zaskočené nepřátele prakticky do jednoho pobili, a to včetně velké části Karlových předních velitelů, mezi nimiž se nacházel správce bretaňské marky Roland, majordomus Eggihard či palatin Anselm. Karlovo vojsko utrpělo těžké ztráty a pryč byla i zavazadla patrně naplněná zlatem, které král získal od Arabů za ukončení obléhání Zaragozy. Španělské tažení nenaplnilo jediný z Karlových cílů a nepřineslo mu žádný zisk. 

Pohané na kolenou

Další kroky Karla Velikého vedly bez prodlení zpět do Saska. Sasové, odmítající franskou nadvládu, pronikli až k Rýnu, odkud je Karel roku 779 zatlačil zpět. Jako tank kukuřičným polem prošel až k Labi, podrobil si západní Sasy, vzal si rukojmí a mnoho Sasů muselo roku 780 opět přijmout křest. Karel se mohl domnívat, že bude konečně klid, ale vydržel pouhé dva roky. 

Zatímco král odcestoval do Itálie, aby ohlídal královskou korunovaci svých synů, Pipina na krále Langobardů a Ludvíka na krále Aquitánie, Sasové opět povstali. Když se panovník konečně dostal do problémové oblasti, byl nesmlouvavý. V čele železné armády podnikl rozsáhlou ofenzivu, Sasy porazil a přinutil je vzdát se. Poté 4 500 z nich nechal bez slitování setnout. Tato krvavá událost z roku 782 vešla do dějin jako masakr u Verdenu. 

Boje pokračovaly ještě další dva roky, než konečně nastal všeobecný mír. Teprve roku 785 se vzdal vůdce Sasů Widukind, složil králi lenní přísahu a nechal se pokřtít. Sedm let měl Karel Veliký od saských záležitostí klid a mohl se tak věnovat válčení na jiných frontách. Jeden ze závažných problémů pro Franskou říši představovali divocí avarští jezdci. Roku 788 hned dvakrát napadli Bavorsko a současně zaútočili také na severovýchodní pomezí Itálie. Ve všech případech však byli odraženi domácími obránci. Karel měl v úmyslu vybudovat v Bavorsku pohraniční opevnění, ale shromáždění v Řeznu roku 791 nakonec rozhodlo, že se proti Avarům vypraví spojenecké vojsko a zasáhne je na jejich vlastním území. Pro nadcházející tažení bylo třeba zajistit dostatek bojeschopných mužů, a tak začaly násilné odvody. 

Za těchto okolností roku 792 znovu povstali západní Sasové a brzy se k nim připojili soukmenovci východní i severní. Síla saského odporu už ale neměla takovou sílu jako dřív. Roku 794 bylo povstání udušeno. O dva roky později vypukla revolta Sasů z oblasti Engern v srdci Saxonie, ale ani tentokrát neměla úspěch. Osobní přítomnost krále, jenž si na pomoc přizval loajální christianizované Sasy a také Polabské Slovany, nedala rebelii šanci. Tíž Sasové naposledy povstali roku 804 a císaři Karlovi Velikému (titul získal roku 800 po korunovaci v Římě) došla trpělivost. Deset tisíc Sasů nechal deportovat do franské Neustrie a uvolněné území daroval loajálním slovanským Obodritům, které si podrobil během tažení roku 789. Po třiceti dvou letech a osmnácti bitvách války se Sasy konečně skončily. 

Úspěchy na východě

Roku 791 se franské vojsko vypravilo proti Avarům. Bohužel, o průběhu tažení se nedochovalo žádné podrobnější vyprávění, faktem ovšem je, že Frankové zaznamenali fenomenální úspěch bez větších ztrát. Karlův syn Pipin, postupující s langobardským vojskem z Itálie, Avary porazil a vyplenil Panonii. Karel bez obtíží pronikl na jejich území ze severu a postupoval dál při Dunaji, aniž by narazil na výraznější odpor. I když se poté musel vrátit, aby řešil problémy se Sasy, Pipin v boji pokračoval. Jedna za druhou padaly avarské kruhové pevnosti, včetně té největší – hrinku, jež byla avarským centrem. Kořist poté putovala do Cách, kde byla rozdělena a poslána Karlovým přívržencům i některým jiným vládcům.

Máme-li být spravedliví, je třeba poznamenat, že franskému úspěchu zřejmě významně napomohl rozkol mezi samotnými Avary. Franské vojsko pak volně plenilo jejich území i v letech 795 a 796. Toho času se Karel Veliký válečných tažení účastnil již méně a trávil stále více času ve svém paláci v Cáchách. Poslední významnou výpravou, kterou Karel Veliký podnikl, i když už ne v čele vojska, ale z titulu nejvyššího velitele v zázemí, bylo tažení proti jihovýchodním Slovanům. 

Zlomení avarské moci otevřelo Frankům cestu na území Chorvatů. Již dříve si Karel podmanil Obodrity na severu a zavázal je k placení tributu. Hlavního vítězství na jihu dosáhli Frankové roku 796, čímž učinili závislými Chorvaty z Panonie, Slavonie a severní Dalmácie. Následně Karel vyslal Bavory a Langobardy také do Korutan a Kraňska, aby zdejší Slovany přivedli pod franskou svrchovanost. K podmanění došlo, nikoliv však k pevnému připojení k říši. Do Karlovy pokladnice měl putovat pravidelný tribut jako v jiných případech. Podobně dopadla i výprava Karlova syna Ludvíka proti Čechům roku 805. Franské vojsko vtrhlo do Čech ve třech proudech, zde se spojilo a přimělo Čechy k pravidelnému poplatku.

Císař Karel Veliký si svůj přídomek nepochybně zasloužil. Potvrzením jeho velikosti bylo uznání jeho císařské hodnosti roku 812 Byzantskou říší. Skutky a život císaře se staly nehynoucí inspirací a postupně i legendou. Legendou o křesťanském panovníkovi, ochránci víry a neporazitelném vojevůdci.

V uzavřené láhvi perlivé vody je oxid uhličitý neboli CO₂ rozpuštěný, stejně jako například kuchyňská sůl. Nejedná se tedy o dvoufázovou směs – bublinky ve vodě – ale o tzv. pravý roztok: Láhev obsahuje pouze jednu, kapalnou fázi. Proto ji pohledem od stejné láhve neperlivé vody těžko odlišíte, a také objem tekutiny bude v obou identický.

Při přípravě roztoků obecně platí, že se objemy nedají jednoduše sčítat, protože částice při rozpouštění vzájemně vyplňují mezery ve své molekulární struktuře nebo spolu jinak interagují. Nelze tudíž snadno předpovědět, jak přesně se objem kapaliny po rozpuštění určitého množství látky změní. Nicméně pro vybrané dvojice látka–rozpouštědlo byl zmíněný vztah experimentálně popsán.

Výrobce perlivé vody udává koncentraci oxidu uhličitého 5 g/l, takže láhev o objemu 1,5 l jej obsahuje 7,5 g. Podle jedné studie by rozpuštěním daného množství CO₂ ve vodě mělo dojít k nárůstu objemu asi o 6,5 ml. Po vyprchání veškerého oxidu uhličitého by tedy mělo v láhvi zůstat právě o uvedenou hodnotu méně kapaliny. Za plynného stavu by popsané množství CO₂ zaujalo objem několika litrů.

Zajímavé je, že při normální teplotě a tlaku lze v 1 litru vody rozpustit asi jen 1,5 g oxidu uhličitého. Většího obsahu v sycených nápojích se dosahuje přetlakovým plněním pod atmosférou oxidu uhličitého, která je uzavřena pod víčko. Po otevření pak začne CO₂ okamžitě vyprchávat ve formě bublinek plynu, což způsobuje perlivou chuť. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Tereza Pavlíčková, Ph.D., Technion – Israel Institute of Technology

Přibližně 300 světelných let od nás se v souhvězdí Velké medvědice nachází hvězda s označením HD 118203. V roce 2020 ji astronomové „pokřtili“ jako Liesmu, podle postavy z lotyšské básně Staburags un Liesma. Jde o dlouho známou žlutou hvězdu spektrální třídy G, která je zářením podobná našemu Slunci. Ve srovnání s naší mateřskou hvězdou je Liesma přibližně o 20 procent hmotnější a zhruba dvakrát větší. 

V roce 2006 byla u ní objevena exoplaneta HD 118203b, dnes nesoucí jméno Staburags, velikostí odpovídající Jupiteru a dvakrát hmotnější, která obíhá ve velmi těsné blízkosti hvězdy. Exoplaneta Staburags je podle vědců typickým horkým jupiterem.

Velmi chladný superjupiter

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Gracjan Maciejewski z Univerzity Mikuláše Koperníka v polské Toruni, nedávno ohlásil pozoruhodný objev. Vědcům se u Liesmy podařilo identifikovat další exoplanetu. 

Nově objevená exoplaneta HD 118203c je sice také plynným obrem, od svého rozpáleného společníka se ale velmi liší. Objevený plynný obr je podstatně hmotnější - jeho hmotnost odpovídá přibližně 11 Jupiterům a jedná se tak o tzv. superjupiter. Podrobnosti o nové exoplanetě vědci zveřejnili v odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Pozoruhodné je, že exoplaneta HD 118203c Liesmu obíhá jednou za 14 let ve vzdálenosti přes 6 AU (vzdáleností mezi Zemí a Sluncem), čili ještě ve větší vzdálenosti než která dělí Jupiter a Slunce (5,2 AU). Z uvedených parametrů exoplanety HD 118203c lze soudit, že jde o velmi chladný superjupiter, což je mezi známými exoplanetami velmi vzácná kombinace. Podle toho co víme, existuje tenhle zajímavý planetární systém s větší verzí Slunce, horkým jupiterem a velmi chladným superjupiterem asi pět miliard let.

Při pohledu na kostry gigantických sauropodů, kteří představují jednoznačně největší suchozemské živočichy všech dob, se nabízí řada otázek: Jak velké asi měli srdce? Jak objemné byly jejich plíce či játra? Kolik kilogramů potravy za den pozřeli a jaký měli třeba pulz? Na žádný z uvedených dotazů v současnosti neexistuje jednoznačná odpověď, protože přesně nevíme, jak fungoval metabolismus zmíněných tvorů. Ostatně prozkoumat fyziologii zvířat, která vyhynula před více než 66 miliony let, není zrovna snadné. Musíme se tedy uchýlit k sofistikovaným odhadům, jež stavějí na vědeckých poznatcích o současné fauně a na skromných informacích, které o fyziologii a anatomii největších známých sauropodů máme.

K nejlépe prozkoumaným obrům se řadí proslulý exemplář brachiosaurida druhu Giraffatitan brancai. Kostra tohoto ohromného pozdně jurského titána z tanzanské lokality Tendaguru vznikla z elementů více jedinců téhož druhu a dnes je k vidění v berlínském Muzeu přírodní historie. Zmíněné pozůstatky se našly mezi léty 1909 a 1912 na území tehdejší kolonie Německá východní Afrika, přičemž při výšce 13,26 metru a délce okolo 23 metrů jde o jednu z největších dosud sestavených dinosauřích koster.

Vzorový obr

Rozměry jednotlivých kostí žirafatitána dobře známe: Jeho lopatky měřily 2 metry, stehenní kost 1,86 metru a žebra měl bezmála třímetrová. Ohledně měkkých tkání, jež se nedochovaly, však panují větší nejasnosti. Dlouho bylo zcela nemyslitelné, že by se jimi paleontologové zabývali. Současné moderní metody výzkumu jim ovšem umožňují doslova nahlédnout pod kůži.

Zejména studie berlínského fyziologa Hannse-Christiana Gungy a jeho kolegů, publikované v letech 1999 a 2007, přišly s velice cennými, byť ne vždy ověřitelnými odpověďmi na výše uvedené otázky. Autoři pracovali s předem danými a přesnými údaji: Jednalo se o předpoklad průměrné hustoty tkání v hodnotě 0,8 kg na 1 000 cm³, o celkovou tělesnou hmotnost 38 tun, objem těla 48 m³ a jeho souhrnnou plochu v rozmezí 119–128 m². Vědci tedy brali v potaz tzv. štíhlou variantu proporcí žirafatitána, u nějž se dřív uváděla silně přehnaná hmotnost mezi 74 tunami a 102 tunami.

Dva metráky denně

Podle Gungy a jeho týmu by samotná kůže 38tunového živočicha vážila zhruba 2 140 kg, tedy asi jako dva osobní automobily. Plíce by pak dosahovaly hmotnosti téměř 400 kg a objemu bezmála 3 000 l. Badatelé proto předpokládají, že se jurský titán nadechl asi jen 3,5krát za minutu.

Jeho žaludek vážil takřka 2,5 tuny a při úplném naplnění pojal asi 8 430 kg rostlinné hmoty. Pro představu – vešel by se do něj i slavný tyranosaurus Sue, jenž zřejmě vážil kolem 8 460 kg. Dle jisté starší vědecké práce přitom zmíněný dinosaurus potřeboval pozřít asi 15 kg cykasů a dalších rostlin za hodinu. Ostatně ve fázi nejrychlejšího růstu mohli obří sauropodi, například jihoameričtí titanosauři, přibývat na váze i přes 50 kg denně. Podle jiných předpokladů by však dospělý teplokrevný žirafatitán potřeboval každý den přijmout až 182 kg rostlinné potravy…

Pomalu, ale jistě

Hmotnost ledvin popsaného giganta se odhaduje na 55 kg, v případě sleziny se mluví o 141 kg, a u jater dokonce o 318 kg. Srdce by pak vážilo zhruba 200 kg a tlouklo by s frekvencí 14–17 úderů za minutu. Dřívější odhady velikosti daného orgánu z přelomu 80. a 90. let minulého století se pohybovaly ve fantastickém rozmezí 1,5–2 tun, což ovšem dnešní věda nepovažuje za příliš pravděpodobné. Například srdce zhruba 170tunového plejtváka obrovského dosahuje hmotnosti okolo 175 kg.

Celkový objem krve v těle žirafatitána činil dle novějších teorií asi 1 880 l, tedy téměř 400krát víc než u dospělého člověka. Základní metabolický výdej představoval skoro 916 000 kJ za den a za zmínku stojí i další údaje: Samotná kostra vážila přes 5,5 tuny a svalovina více než 17 tun, což odpovídá takřka polovině hmotnosti celého těla. Pokud měl dinosaurus stále vlhkou kůži, mohlo se z ní během jednoho dne odpařit až 567 l vody, a uvedený proces by zásadně ovlivňoval regulaci jeho vnitřní tělesné teploty.

Mezi srdcem a hlavou

Srdce gigantického dinosaura muselo být nepředstavitelně výkonné, se systolickým objemem odhadovaným až na 17,4 l – oproti pouhým 80 ml u zdravého dospělého člověka. A aby vypumpovalo krev do výšky hlavy, tedy kolem 13 metrů, musel tlak vyvinutý v levé srdeční komoře dosahovat asi 86 kPa. Pro srovnání, u člověka se jedná o 16 kPa.

Autoři odborné práce uzavírají přehled uvedených fantastických údajů konstatováním, že stejně jako žirafy měli i tito obří dinosauři nepochybně řadu anatomických adaptací, které jim pomáhaly přežít a unést ohromnou hmotnost vlastního těla. Jejich organismus byl velmi jemně vyladěný a mohl „fungovat“ pouze ve světě pozdní jury či rané křídy, kdy vládlo celkově vlhčí a teplejší podnebí, jiný poměr plynů v atmosféře a ekosystémy nabízely množství dostupné rostlinné potravy. Každopádně přinejmenším na souši se za posledních 66 milionů let tak velkolepý tvor už neobjevil. Sauropodi zkrátka až do svého vyhynutí na konci druhohorní éry představovali geniální dílo evoluce. 

Ukončení hromadného odsunu postavilo československé orgány před zásadní otázku: Co dál se zbylými Němci? Část z nich opustila zemi v takzvaných dodatečných transportech prováděných v rámci slučování rodin a v několika menších transportech do počátku padesátých let. Avšak spojenecké orgány v německých okupačních zónách již další větší množství Němců z Československa odmítaly. Československo tak chtě nechtě muselo zbylé Němce nějak začlenit do poválečné společnosti. Do konce čtyřicátých let přitom převažovala snaha pokračovat v „odgermanizování“ Sudet a k tomu mělo přispět vystěhování Němců do českého vnitrozemí.

Občanky pro Němce

S nastolením komunistické diktatury v únoru 1948 ustoupila protiněmecká rétorika alespoň ve vládní politice do pozadí. Poválečný nacionalismus byl vystřídán proletářským internacionalismem a vznik Německé demokratické republiky jako spřáteleného „socialistického“ státu vedl k oprášení starého Gottwaldova hesla: „Není Němec jako Němec.“ Postupně byly odbourávány překážky k občanské emancipaci českých Němců. K tomu směřovalo i vládní nařízení z roku 1948 dávající jim možnost požádat o vrácení československého státního občanství. 

Avšak řada Němců už o československé občanství nestála. Jednak jeho udělení nijak samo o sobě jejich existenční potíže nezlehčovalo a ani nezakládalo nárok na vrácení zkonfiskovaného majetku, jednak mnoho českých Němců plánovalo opustit Československo a přesídlit do západního Německa nebo Rakouska. A bez občanského průkazu měli větší naději dostat se ze země, kde byli obyvateli druhé kategorie.

Slovy historika Tomáše Dvořáka: „Zatímco pro odsunuté Němce se české země staly ztraceným a uloupeným domovem, pro ty, kteří zde setrvávali, a zejména pro Němce přesunuté do vnitrozemí, se Československo měnilo ve vězení.“ Československé úřady situaci nakonec vyřešily bolševicky, kolektivním udělením státního občanství v roce 1953. 

Menšina s glejtem

Kolektivně udělené občanství sice Němce formálně občansky zrovnoprávnilo, komunistický režim se ovšem nehodlal vrátit k předválečné menšinové politice. Němcům tak nebylo obnoveno národní školství, pouze v místech s větším počtem německých dětí se povolovaly kroužky německého jazyka (probíhaly nepovinně a po vyučování). Jistá tolerance se projevila v kulturním vyžití německé menšiny – existovaly lidové knihovny s německou literaturou či kroužky lidové tvořivosti, hrálo se i divadlo. V roce 1954 dokonce vznikl profesionální zájezdový soubor Prager deutsche Wanderbühne (Pražská kočovná scéna), který vystupoval doma i v NDR. 

Jinak se ovšem spolkový a společenský život toho zlomku Němců, který ve staré vlasti zůstal, výrazně omezil. Mohli se sdružovat jen v některých masových a mezinárodních organizacích a odborech a teprve během pražského jara v roce 1968 získali Němci v Československu status národnostní menšiny a o rok později založili vlastní menšinovou organizaci Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti, která pěstovala kulturní a folklórní tradice, samozřejmě v mezích tehdy platných zákonů. 

Zmenšování menšiny

Nic však nezastavilo tisíce českých Němců od opuštění Československa. Individuální vystěhovalectví probíhalo po celou dobu existence komunistického státu, přičemž vrcholu dosáhlo v šedesátých letech. Němců v Čechách tak nezadržitelně ubývalo.

Nezanedbatelný podíl na tom měla i jejich pokračující asimilace do české společnosti, kdy vnoučata sudetských Němců už mluvila primárně česky, nepříznivá demografická struktura a značná rozptýlenost. Ta omezovala příslušníkům německé menšiny nacházet si partnery stejné národnosti a zakládat národnostně homogenní rodiny. Zatímco na konci třicátých let žilo na území dnešní České republiky kolem 3,5 milionů Němců, podle posledního sčítání lidu v roce 2011 se z českých státních příslušníků k německé národnosti hlásilo jen necelých 19 000 osob.